ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.336.2018:31
sp. zn. 2 As 336/2018 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Šimky a soudců
JUDr. Ondřeje Sekvarda a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. F., zastoupeného
Mgr. Zbyňkem Kašpárkem, advokátem se sídlem Pod Štěpem 707/5, Praha 10, proti
žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, proti
rozhodnutí předsedkyně žalovaného ze dne 29. 2. 2016, č. j. 09215-17/2015-ERU, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2018, č. j. 62 A 115/2016 -
83,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně z 3. 10. 2018, č. j. 62 A 115/2016 – 83,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí předsedkyně žalovaného z 29. 2. 2016, č. j. 09215-17/2015-ERU,
a rozhodnutí žalovaného z 2. 11. 2015, č. j. 09215-6/2015-ERU,
sp. zn. SLS-09215/2015-ERU, se zru š u j í a věc se v rac í žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
IV. Žalovaný n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Ustanovenému zástupci Mgr. Zbyňku Kašpárkovi se p ři zn áv á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 6800 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozsudkem Krajského soudu v Brně označeným v záhlaví byla zamítnuta žaloba žalobce
proti rozhodnutí předsedkyně žalovaného, jímž byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno
rozhodnutí žalovaného z 2. 11. 2015, č. j. 09215-6/15-ERU, sp. zn. SLS-09215/2015-ERU (dále
jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), kterým bylo zastaveno řízení o návrhu
žalobce z 6. 10. 2015, jímž chtěl docílit obnovy pokojného stavu, který dříve umožňoval platbu
za elektřinu hotovostně bez dalších poplatků a nákladů, domáhal se rovněž vyslovení
nezákonnosti chování dodavatele elektřiny a náhrady nákladů a odškodného. Návrh na zahájení
řízení podle žalovaného nesplňoval zákonem požadované náležitosti, zejména nebyl petitorní
požadavek dostatečně určitý a srozumitelný, aby mohl být vykonatelný. Nedostatky nebyly
ve stanovené lhůtě doplněny, pročež bylo na místě řízení zastavit, neboť v něm nebylo možné
pokračovat. Předsedkyně žalovaného se s rozhodnutím žalovaného ztotožnila.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[2] Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť správní orgány obou stupňů
postupovaly v souladu se zákonem. Návrh žalobce nesplňoval stanovené náležitosti,
když absentoval konkrétní a vykonatelný požadavek na povinnost, jež by měla být uložena
žalovanému, a tento nedostatek nebyl přes výzvu odstraněn. Nebylo přesně uvedeno, jaké
konkrétní ustanovení smlouvy a jakou smluvní povinnost dodavatel elektřiny porušil.
III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] V kasační stížnosti proti shora specifikovanému rozsudku žalobce (dále jen „stěžovatel“)
uvedl, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku [§103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“], pokud
jde o naplnění formálních náležitostí podání, neboť toto obsahovalo přesně stanovenou
vykonatelnou povinnost, jejíhož uložení se domáhal. Podle stěžovatele bylo z jeho podání patrno,
které věci se týká a co se navrhuje, jak požaduje §37 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „správní řád“). Zároveň uvedený rozsudek nespecifikoval, v čem spočívají vady petitu,
navíc soud svůj závěr náležitě neodůvodnil. Žalovaný nevyvinul potřebné úsilí, aby návrhu
žalobce porozuměl, a zanedbal svou dozorovou kompetenci nad Pražskou energetikou, a. s.,
jako dodavatelem energie, s nímž má stěžovatel uzavřenou smlouvu. Žalovaný ve výzvě
k odstranění nedostatků podání své výhrady nespecifikoval a v rozporu se zákonem stěžovateli
nepomohl nedostatky odstranit.
[4] Podle stěžovatele došlo rovněž k naplnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., neboť v podáních uváděl konkrétní ustanovení smlouvy, jež bylo porušeno, a nesprávně
je mu vytýkána absence této náležitosti.
[5] Napadený rozsudek je též postižen zmatečnostní vadou [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.],
již stěžovatel spatřuje v neustanovení zástupce k zastupování v řízení o žalobě před krajským
soudem. Ten by soudu dokázal ozřejmit, že stěžovatelovo podání mělo být vyřízeno věcně.
[6] Žalovaný ke kasační stížnosti sdělil, že není důvodná. Návrh stěžovatele na zahájení řízení
nevyjadřoval určitý a vykonatelný požadavek, a předmět sporu tak nebyl dostatečně identifikován.
Nebyla specifikována povinnost ze smlouvy, ohledně níž se mělo řízení vést. Odkazy na přílohy
předchozích podání nelze bez dalšího za řádný petit považovat.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou vadu
neshledal.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve (IV./A) zabýval námitkou spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž vyšel správní orgán, neměla oporu ve spisu, přičemž tato vada vyústila
v nesprávné posouzení právní otázky týkající se naplnění náležitostí návrhu na zahájení řízení
[§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.], následně se pak zabýval námitkou tkvící v existenci
zmatečnostní vady v řízení před soudem [IV./B; §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Argumenty
stěžovatele, jimiž mířil k meritu sporu, se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat,
neboť předmětem rozhodnutí žalovaného a rovněž napadeného rozsudku bylo naplnění
podmínek pro procesní postup správních orgánů. Věcné otázky je pak oprávněn řešit
v případném dalším navazujícím řízení civilní soud.
IV./A
[10] Podstatou kasačních námitek stěžovatele je, že návrh na zahájení řízení před žalovaným
splňoval všechny zákonem stanovené náležitosti a jeho požadavek byl dostatečně určitý,
srozumitelný a formulovaný vykonatelným způsobem, a pokud jej za takový žalovaný ani soud
neměli, vyšel správní orgán ze skutkové podstaty nemající oporu ve spisu [§103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.] a soud pak posoudil nesprávně související právní otázku [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[11] Námitka stojící na předpokladu, že žalovaný vyšel ze skutkové podstaty, která neměla
oporu ve spisu, není důvodná. Obsahově se jedná výhradně o kasační důvod spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky, neboť stěžovatel a žalovaný se lišili v posouzení
podkladů z hlediska naplnění všech zákonem požadovaných náležitostí podání stěžovatele.
[12] Ty jsou v obecné rovině vymezeny v §37 správního řádu. Podle odstavce 1 se posuzuje
podání účastníka řízení podle svého obsahu. Odstavec 2 pak mimo jiné uvádí, že z podání musí
být patrno, kdo je činí, které věci se týká a co se navrhuje. V případě, že podání náležitosti nemá,
podle odstavce 3 „pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění
a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu“. Podle §45 odst. 2 správního řádu, „nemá-li žádost předepsané
náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve
k jejich odstranění, poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této
lhůtě; současně může řízení přerušit.“
[13] Jakkoli správní řád ukládá správnímu orgánu posuzovat podání podle jeho obsahu,
to „neznamená, že by správní orgán měl oprávnění nebo dokonce povinnost bez dalšího podsouvat účastníkovi
řízení tvrzení, námitky, návrhy nebo argumenty, které jeho podání vůbec neobsahuje“, jak konstatoval
Nejvyšší správní soud v rozsudku z 27. 11. 2013, č. j. 4 As 141/2013 – 28
(publ. na www.nssoud.cz jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Správní orgán
nemůže formulovat požadavek tam, kde není dostatečně jasně vymezen samotným
navrhovatelem, a to zejména v případě, kdy správní řízení je zahajováno výhradně na návrh.
V takovém případě se správní orgán pohybuje při své činnosti v mezích podaného návrhu.
[14] Z podání stěžovatele adresovaných žalovanému je zřejmé, komu bylo určeno, jaké věci
se týká a v obecné rovině též to, že se domáhá poukazování plateb za elektřinu dodavateli
způsobem, který nebude zpoplatněn, a jeho transakční náklady tak budou nulové. Odkazoval
přitom na smlouvu s dodavatelem energie a svoji korespondenci s ním, z níž dovozoval existenci
povinnosti dodavatele takový způsob platby zajistit. Rámcově tedy byl vymezen cíl snažení
stěžovatele v podobě určitého požadovaného chování dodavatele elektřiny. K tomu, aby bylo
možné daného cíle dosáhnout, musí však být v podání navrhovatele uvedeno nejen v hrubých
rysech to, čeho se domáhá co do výsledku, ale i to, jakou povinnost je namístě uložit, aby cíle
bylo dosaženo. Není úkolem správního orgánu, aby takovou povinnost formuloval
za navrhovatele, pokud tak přesně neučinil on sám.
[15] Stěžovatel ve svém podání z 6. 10. 2015 vyžadoval „obnovení pokojného stavu před zrušením
možnosti platit zálohy a případné nedoplatky za odběr elektřiny hotově a bez dalších poplatků či jakýchkoli
transakčních nákladů“. Dále žádal vyslovení „nezákonnosti postupu dodavatele s důsledky z toho
vyplývajícími, tedy úhradu vynaložených nákladů, odškodného za práci a morální újmu a příp. dalšími“.
Za situace, kdy správní orgán měl za to, že podání navrhovatele nesplňuje zákonem stanovené
náležitosti, správně jej 19. 10. 2015 vyzval k odstranění vad podání podle §45 odst. 2 správního
řádu a poskytnul mu k odstranění vad lhůtu. Ve výzvě byl stěžovatel poučen, že musí upravit
jednak tvrzení o tom, jaká povinnost byla ze strany dodavatele porušena a jejíhož uložení
se stěžovatel domáhá, ale zejména aby tak bylo učiněno ve formě, která umožní následný výkon
rozhodnutí – petit musí být přesný, určitý a srozumitelný. Podle žalovaného je třeba „unést
důkazní břemeno“ a uvést, v čem je spatřován spor s držitelem licence (dodavatelem) a také
odkázat na přesné ustanovení smlouvy. Stěžovatel byl též poučen o následcích, jež pro něj bude
mít nedoplnění podání dle požadavků výzvy. Stěžovatel reagoval podáním z 27. 10. 2015,
v němž odkázal na svoje předešlá podání žalovanému z června 2015, která byla dle jejich obsahu
(a jeho názoru) podnětem k zahájení správního řízení.
[16] Uvedené podání stěžovatele kromě jiného obsahovalo požadavek, aby zákrok žalovaného
vyústil v explicitní konstatování, že:
„a) Pražská energetika, a. s., nesmí vyžadovat připsání částek na účet příjemce jako výhradní
způsob platby, ale je naopak povinna umožnit platby hotovostní, nezpoplatněné poplatky
za placení poplatků,
b) Pražská energetika, a. s., jednala nezákonně od dubna roku 2009, kdy přestala zajišťovat
možnost nezpoplatněného hrazení záloh a případných doplatků za odběr elektrického proudu,
c) Pražská energetika, a. s., je povinna odškodnit stěžovatele za šikanování, morální újmu,
námahu vynaloženou k dosažení legálního stavu a peníze utracené za poštovní poukázky
s platbami PRE.“
[17] Žalovaný v návaznosti na takto doplněné podání řízení zastavil a předsedkyně žalovaného
rozklad stěžovatele zamítla.
[18] Pravomoc žalovaného rozhodovat určité spory mezi účastníky trhu s elektřinou a dalšími
komoditami v projednávané věci je založena §17 odst. 7 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách
podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů
(energetický zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen „energetický zákon“). Žalovaný
je tak nadán pravomocí v určitých oblastech vykonávat fakticky stejnou roli, jakou má při řešení
sporů a jiných právních věcí, které vyplývají z poměrů soukromého práva, soud podle §7 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Jak soud v občanskoprávním
řízení, tak i správní orgán v rámci řízení o sporu plynoucím ze soukromého práva rozhodují
pouze o takovém sporu, který je dostatečně určitě vymezen, a zároveň mohou ukládat pouze
určitě a srozumitelně specifikované povinnosti, aby při jejich následném neplnění mohlo dojít
k jejich nucenému výkonu cestou soudního výkonu nebo exekuce. U správního orgánu
rozhodujícího v soukromoprávní věci pak musí být ukládaná povinnost určitá i proto,
že rozhodnutí správního orgánu je přezkoumatelné v rámci řízení podle části páté o. s. ř.,
podle níž soud rozhoduje o již jednou rozhodnutém požadavku znovu. Formulovaná povinnost
tak musí být jednoznačná, musí být splnitelná a nepřipouštějící pochybnosti o způsobu jejího
plnění.
[19] V projednávané věci byl stěžovatelem vyvolán spor s dodavatelem podle §17 odst. 7
písm. e) energetického zákona, podle něhož žalovaný „na návrh zákazníka v postavení spotřebitele
odebírajícího elektřinu, plyn nebo tepelnou energii pro spotřebu v domácnosti nebo zákazníka, který je fyzickou
osobou podnikající, rozhoduje
1. spory mezi zákazníkem a držitelem licence o splnění povinností ze smluv, jejichž předmětem je dodávka nebo
distribuce elektřiny, plynu nebo tepelné energie,
2. o určení, zda právní vztah mezi zákazníkem a držitelem licence, jehož předmětem je dodávka nebo distribuce
elektřiny, plynu nebo tepelné energie, vznikl, trvá nebo zanikl, a kdy se tak stalo.“
[20] Z citovaného ustanovení je zřejmé, že podstatou soukromoprávního sporu navrhovatele
a dodavatele musí být spor o splnění povinnosti ze smlouvy či o to, zda takový vztah ze smlouvy
vznikl, trvá nebo zanikl a kdy se tak stalo. V prvním případě musí být jednoznačně uvedeno,
jaká povinnost byla porušena, a jakou povinnost je tak třeba dodavateli uložit, ve druhém
pak je nutné vymezit, jaký právní vztah měl vzniknout, zaniknout či trvá.
[21] Z podání stěžovatele bylo patrné, že se domáhá obnovení pokojného stavu před zrušením
možnosti platit zálohy hotově bez dalších poplatků a nákladů, když v předchozím podání
z 24. 6. 2015 uvedl, že dodavatel nesmí vyžadovat připsání částek jako výhradní způsob platby,
ale je povinen umožnit platby hotovostní nezpoplatněné. Z takto naznačeného požadavku je však
patrné, že v prvé řadě se nedomáhá splnění povinnosti v rozsahu textu „nesmí vyžadovat připsání
částek na účet příjemce jako výhradní způsob platby“, ale konstatování, že taková forma nesmí
být výhradní. Takto formulovaný požadavek však nelze považovat ani za snahu o splnění
povinnosti, ani o určení právního vztahu podle žádného z citovaných ustanovení §17 odst. 7
písm. e) energetického zákona.
[22] Pokud pak dále stěžovatel požadoval konstatování nezákonnosti postupu dodavatele,
zcela se takto pojatý požadavek rovněž míjí s pravomocí žalovaného popsanou v citovaných
ustanoveních energetického zákona. U požadavku na odškodnění stěžovatele za šikanování,
resp. později obecněji formulovaného požadavku na úhradu vynaložených nákladů, odškodného
za práci a morální újmu a příp. další lze pak uvést pouze to, že domáhá-li se stěžovatel konkrétní
částky, jedno již z jakého titulu, musela by být tato částka přesně vyčíslena a zároveň by muselo
být z podání patrno, že se jedná o požadavek na splnění určité povinnosti plynoucí ze smlouvy
v intencích §17 odst. 7 písm. e) bod 1 energetického zákona. Náznak určitého vymezení
povinnosti byl v podáních stěžovatele uveden pouze v rozsahu textu „(Pražská energetika, a. s. je)
naopak povinna umožnit platby hotovostní, nezpoplatněné poplatky za placení poplatků“. Takto formulovaná
povinnost však neumožňuje výkon rozhodnutí tam, kde by tak neučinil adresát této povinnosti
dobrovolně. Především je poněkud v rozporu s první částí požadavku, neboť připsání částek
na účet příjemce nevylučuje platbu hotovostní ani bezhotovostní a stejně tak hotovostní platba
může směřovat na účet příjemce. Z takto formulovaného požadavku tedy skutečně není zřejmé,
jakou povinnost měl stěžovatel v úmyslu dodavateli uložit, když cíl byl zřejmý – neplatit za platbu
komodity nic.
[23] Bylo tedy zcela namístě, aby uvedené neurčité požadavky byly precizněji formulovány,
neboť u nich v návaznosti na způsob nápravy nedostatků nebylo vyloučeno ani to, že se ukáže,
že pro jejich posouzení je založena pravomoc soudu (s ohledem na omezené vymezení
pravomoci žalovaného), případně mohla nastat i varianta, kdy o každém z požadavků by měl
pravomoc rozhodnout orgán jiný. Aby tedy žalovaný mohl řádně posoudit, zda je jeho pravomoc
podle §17 odst. 7 písm. e) energetického zákona dána, musel stěžovatel svoje požadavky přesně
vymezit. To však neučinil a žalovaný řízení podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastavil,
neboť měl za to, že jsou pro tento postup splněny podmínky, neboť z návrhu neplynulo, jaká
konkrétní povinnost měla být dodavateli uložena.
[24] Námitka je však důvodná potud, že správní orgán v prvním stupni podle názoru
Nejvyššího správního soudu nesprávně posoudil právní otázku související s posouzením svojí
role při odstraňování vad zcela evidentně neprojednatelného podání žalobce, tedy obsahu
§37 odst. 3 resp. §45 odst. 2 správního řádu. Z jeho výzvy k odstranění nedostatků bylo patrné,
co považuje za nedostatečné či nejasné (absence určitého, srozumitelného a přesného petitu),
nebylo však vůbec uvedeno, jakým způsobem by nedostatek měl být odstraněn,
o čemž hovoří rozsudek Nejvyššího správního soudu z 10. 9. 2014, č. j. 6 As 136/2013 – 56.
Požadavek byl formulován v podstatě tautologicky tak, že aby byl petit přesný, určitý
a srozumitelný, musí jej žalobce formulovat přesně, určitě a srozumitelně. Takový přístup
však uvedená ustanovení správního řádu jistě nepředpokládají, naopak. Od správního orgánu
se očekává, že žadateli vyloží, jakým způsobem by měl podání upravit, aby požadavek byl přesný,
určitý a srozumitelný, a tedy vykonatelný, tedy především vyloží, proč dle názoru správního
orgánu petit přesný, srozumitelný a určitý není. Smyslem vykládaného ustanovení je pomoci
žadateli vady odstranit (rozsudek Nejvyššího správního soudu z 6. 4. 2016,
č. j. 3 As 260/2015 - 58). Přístup žalovaného v projednávané věci za pomoc považovat nelze,
omezil se pouze na strohé poskytnutí lhůty bez konkrétně uvedených skutečností, jež by měly být
doplněny, aby bylo možné se podáním věcně zabývat.
[25] Za situace, kdy takový postup aproboval soud, i on posoudil právní otázku role správního
orgánu při odstraňování vad podání nesprávně, pročež i jeho rozsudek trpí nezákonností. Jestliže
bylo podání stěžovatele považováno za neprojednatelné, a to zcela správně, bylo třeba
poskytnout stěžovateli řádné poučení, což se však nestalo. Vzhledem k tomu, že se mělo jednat
o projednání soukromoprávního nároku správním orgánem, je namístě uplatnit obdobná kritéria
na takové podání, jaká jsou kladena na žalobu. U vad žaloby se pak soud podle usnesení
Nejvyššího soudu z 18. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3769/2010 (publ. v systému ASPI
pod č. JUD203207CZ), nemůže omezit pouze na zcela obecně formulovanou výzvu k odstranění
vad. Naopak v rozsudku z 30. 1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 308/96 (publ. tamtéž pod č. JUD9545CZ),
tentýž soud konstatoval, že „zastavení řízení (nyní odmítnutí žaloby) ve smyslu ustanovení §43 odst. 2
o. s. ř. nelze spojovat s vadou žaloby (byť objektivně existující), na kterou soud neupozornil (resp. upozornil
na vady jiné) nebo ve vztahu ke které nepodal konkrétní poučení o způsobu jejího odstranění.“ Rovněž
tak v usnesení z 19. 12. 2006, sp. zn. 32 Odo 6/2005 (publ. tamtéž pod č. JUD38054CZ), soud
uvedl, že „pokud soud nevyzval žalobce k odstranění konkrétní vady žaloby, týkající se např. doplnění
rozhodujících skutečností a důkazů tak, aby bylo jednoznačně zřejmé, z jakého titulu se žalobce domáhá
zaplacení žalované částky, nelze pro tuto konkrétní vadu posléze podání odmítnout podle §43 odst. 1 o. s. ř.,
neboť žalobce nebyl řádně poučen“. Z usnesení Nejvyššího soudu z 20. 1. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 1041/2009 (publ. rovněž v systému ASPI pod č. JUD161264CZ), plyne,
že za řádnou výzvu k odstranění vad podání nelze považovat takovou, jež není konkrétní.
[26] V projednávané věci byly stěžovatelem rámcově vymezeny tři požadavky, které si každý
sám o sobě, vyžadovaly náležitou péči z hlediska řádného vymezení, aby o nich bylo možné
rozhodnout a případně je i posléze podrobit výkonu rozhodnutí či exekuci. Zejména ve vztahu
k požadavku na tvrzené odškodnění nebylo ničeho tvrzeno ohledně toho, z jakého titulu
je platební povinnost vyžadována a v jaké výši, když bez dalšího se s odstupem let již nedá
vycházet z částky 500 Kč zmiňované stěžovatelem dříve v jeho podáních (např. z 10. 6.,
10. 7. 2009). K tomu Nejvyšší soud v usnesení ze 7. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1371/2011
(publ. v systému ASPI pod č. JUD203765CZ), konstatoval, že „ požaduje-li žalobce, aby bylo
rozhodnuto o více peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci
nároků), musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí
skutek (skutkový děj), a uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit;
neučiní-li tak, nemůže soud jednat o věci samé“. Slovní vyjádření stěžovatele naznačuje požadavek
z oblasti náhrady jednak majetkové újmy (náklady na poštovní poukázky), jednak újmy
nemajetkové (satisfakce za šikanování, morální újmu). Bez náležité výzvy rovněž není možné
vyloučit ani to, že ohledně části požadavku bude založena pravomoc jej posoudit jinému orgánu
než žalovanému, případně ohledně některého z požadovaných nároků nebude ani nadále možné
jej projednat (v kontextu rozsudku Nejvyššího soudu z 14. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4047/2009,
publ. v systému ASPI pod č. JUD195422CZ).
[27] Rovněž tak u požadavku na zakotvení hotovostní nezpoplatněné platby nebylo stěžovateli
náležitě sděleno, že takový požadavek je problematický (s ohledem na výklad shora pod bodem
[22]) a mělo mu být vysvětleno, v jakém směru je ten který požadavek podle žalovaného
nevykonatelný, neurčitý či nesrozumitelný. Je tomu tak zejména proto, že některý požadavek
může být určitý, ale nevykonatelný, protože takovou povinnost nelze nikomu uložit, nebo může
jít o požadavek nesplnitelný. Stejně tak nebylo specifikováno, zda se takový nedostatek týká všech
požadavků stěžovatele vymezených v bodu [16], či pouze některého z nich. Opomenuta byla
i možnost naznačovaná stěžovatelem, aby dodavatel energie určitou formu platby nevyžadoval,
což sice je v určitém rozporu s dikcí energetického zákona o tom, že řízení se má vést o splnění
povinnosti ze smlouvy, tedy nasvědčuje aktivnímu jednání dodavatele, ale není vyloučeno,
že ve smlouvě mohl být zakotven závazek se nějakého jednání zdržet. Tyto všechny alternativy
i možné výkladové otázky měl vzít soud a před ním již správní orgány v úvahu a s ohledem
na vcelku ochotnou součinnost stěžovatele, který na výzvy reaguje, byť z pohledu správního
orgánu nedostatečně, se pokusit o odstranění nedostatků poskytnutím pomoci a neomezit
se toliko na strohou, naprosto formální a nedostatečnou výzvu.
[28] Naprosto konkrétní pak měl být správní orgán ve svém požadavku na předložení důkazů,
a to zejména smlouvy, protože z podání bylo zřejmé, že stěžovatel svoje nároky opírá o smlouvu,
ta však ve spisu nijak nefiguruje, neboť stěžovatel měl zjevně za to, že postačí odkaz na jeho
následnou komunikaci s žalovaným (která vyzněla k jeho požadavkům původně vstřícně).
Při důsledném plnění povinnosti plynoucí správnímu orgánu z §45 odst. 2 a §37 odst. 3
správního řádu a podrobnější pomoci spolupracujícímu stěžovateli mu mohlo být sděleno,
že bez smlouvy bude těžko jeho požadavku vyhověno, neboť neunese svoje důkazní břemeno.
V této souvislosti stojí za zmínku i to, že výzva správního orgánu prvního stupně neodlišila
následky nevyhovění výzvě, pokud jde jednak o doplnění srozumitelného petitu, jehož následkem
je zastavení řízení, a jednak u nedoplnění skutkových tvrzení či nepředložení příslušných důkazů,
neboť k tomu se vážou následky v podobě buď neunesení břemene tvrzení, nebo neunesení
důkazního břemene, tedy následky, jež mohou nastat až po meritorním posouzení jinak zcela
jasně (v projednávané věci skutkově, nikoli petitorně) vymezeného požadavku. Dle tvrzení
stěžovatele se dodavatel energie zavázal ve smlouvě k tomu, že platba bude nezpoplatněná
vedlejšími transakčními náklady. Taková tvrzení postačí k vymezení požadovaného nároku
po skutkové stránce, neuvedení konkrétního ustanovení smlouvy či její nepředložení tedy
nemohlo vést k ničemu jinému než k zamítnutí žádosti, nikoli k zastavení řízení. Správní orgán
tak měl stěžovateli adresovat výzvu, jež by ho upozornila na konkrétní vady a zároveň
by vymezila konkrétní způsob, jak takové vady lze odstranit, a rov něž tak zcela jasně uvést,
jaké následky bude mít nevyhovění výzvě v tom kterém požadavku. Rovněž je třeba, aby správní
orgány korigovaly svůj názor na to, zda byl stěžovatel povinen vymezit konkrétní ustanovení
smlouvy, z něhož dovozuje svůj nárok. Tento názor totiž není správný. Stěžovatel splní svoji
povinnost důkazní tím, že označí důkaz, z něhož podle něj jeho tvrzení plyne. K tomu postačí
smlouva či jiný navrhovaný důkaz, je pak na správním orgánu, zda ve smlouvě nebo jiném
označeném důkazu oporu pro tvrzení stěžovatele najde, či nikoli. V tomto směru nebyl správný
ani postup krajského soudu, který v bodu 24 svého rozsudku takový přístup správního orgánu
posvětil.
[29] Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší správní soud závěrem podotýká, že stěžovatel
zastává neměnné stanovisko v podstatě po několik let. Na jeho podporu dokládá správním
orgánům bohatou korespondenci s dodavatelem energie, z níž (a rovněž ze smlouvy
s dodavatelem z roku 2001) dovozuje své právo neplatit za odběr elektřiny žádné transakční
náklady, tento požadavek je z jeho podání setrvale identifikovatelný. S ohledem na svou
neúspěšnost při dosažení cíle běžnou cestou následoval stěžovatel doporučení úředníka
žalovaného a vyvolal správní řízení, což je jediný způsob autoritativního posouzení správním
orgánem (výkon dozorové kompetence si nicméně nelze vynutit, jak krajský soud správně
konstatoval bodech 28 a 29 napadeného rozsudku), zda smlouva mezi ním a dodavatelem
obsahuje ujednání, které zavazuje dodavatele, aby plnil to, co stěžovatel žádá. Pouze touto cestou
se rovněž může spor dostat před civilní soud, který je povolán k tomu, aby obsah smlouvy
nezávisle posoudil. I když byla komunikace mezi stěžovatelem a správními orgány zdvořilá,
celkový přístup žalovaného se nedá hodnotit jinak než jako odmítavý a zcela formální,
což je v rozporu s principem, že veřejná správa je především služba. Stěžovatelova podání neměla
nikdy kverulatorní charakter a byla formulována zcela věcně. Tím, že žalovaný nedostál
své zákonné povinnosti a nepomohl stěžovateli uvést jeho podání do projednatelné podoby,
fakticky zamezil jeho přístupu k soudu. Že nenajdou společnou řeč účastníci soukromoprávního
vztahu (dodavatel – spotřebitel), je vcelku obvyklé, a proto zákon stanoví mechanismy,
jimiž se lze domoci objektivního posouzení sporných bodů, nicméně žalovaný je povinen uplatnit
svoji pravomoc k účelu, k němuž mu ji zákon svěřil.
IV./B
[30] Spatřoval-li stěžovatel v řízení před soudem zmatečnostní vadu v tom, že mu nebyl
ustanoven zástupce, nejedná se o důvod podřaditelný pod §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť
se nejedná o chybějící podmínku řízení. Rozhodnutí o neustanovení zástupce stěžovateli v řízení
před krajským soudem mohl stěžovatel napadnout samostatnou kasační stížností, což neučinil.
V současnosti se nápravy případné vady v posouzení podmínek pro ustanovení zástupce
ze strany krajského soudu domáhat nelze, neboť samostatná kasační stížnost by byla podána
opožděně (§106 odst. 2 s. ř. s.) a byla by odmítnuta [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.].
V. Závěr
[31] S ohledem na shora uvedenou argumentaci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační námitka týkající se nesprávného posouzení právní otázky týkající se poučovací
povinnosti správního orgánu při odstraňování vad podání byla důvodná, proto napadený
rozsudek zrušil. Důvody, pro něž tak učinil, zde byly již v průběhu řízení před Krajským soudem
v Brně, proto nyní zrušil i rozhodnutí předsedkyně žalovaného i samotného žalovaného, jemuž
se věc vrací k dalšímu řízení [§110 odst. 1 a 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 3 s. ř. s.].
V dalším řízení bude žalovaný vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu
(§78 odst. 5 s. ř. s.).
[32] O náhradě nákladů řízení (výroky pod body III. a IV.) bylo rozhodnuto ve shodě
s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., neboť žalobce ve věci měl úspěch,
jemu samotnému však žádné náklady nevznikly. Výrok pod bodem V. pak plyne
z §35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Výše odměny je odůvodněna §9 odst. 4 písm. d)
a §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „advokátní tarif“, a činí 3100 Kč
za každý úkon spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a doplnění kasační stížnosti. Součástí
náhrady je též paušální náhrada výdajů za uvedené úkony právní služby podle §11 odst. 1
písm. b) a d) advokátního tarifu ve výši 300 Kč/úkon podle §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu
v celkové výši 600 Kč. Celková výše náhrady činí 6800 Kč. První porada s klientem pak nemohla
být považována za samostatný úkon, neboť §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu explicitně
počítá s tím, že první porada s klientem je součástí úkonu přípravy a převzetí zastoupení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu