ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.207.2020:31
sp. zn. 2 Azs 207/2020 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky, soudkyně
Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: L. T. V., zastoupený
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se žaloby na ochranu
proti nečinnosti žalovaného v řízení o vydání zaměstnanecké karty, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2020, č. j. 62 A 49/2020 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se od m ít á .
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] V rámci probíhajícího řízení o vydání zaměstnanecké karty žalobce podal dne 24. 2. 2020
z důvodu tvrzené nečinnosti, jíž se měl žalovaný dopouštět ode dne 20. 12. 2019, kdy odvolací
správní orgán zrušil jeho předchozí rozhodnutí ve věci a věc mu vrátil k novému projednání,
žádost o opatření proti nečinnosti u nadřízeného správního orgánu. Dne 26. 3. 2020 se následně
domáhal žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) soudní ochrany proti
nečinnosti žalovaného. V průběhu soudního řízení krajský soud obdržel dne 18. 6. 2020 podání,
jímž vzal žalobce žalobu zpět podle §37 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), protože žalovaný v mezidobí dne 20. 5. 2020 ve věci rozhodl. Krajský soud řízení
v záhlaví označeným usnesením zastavil (výrok I.), nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení
(výrok II.) a z důvodu zpětvzetí žaloby pro pozdější chování žalovaného přiznal žalobci náhradu
nákladů řízení (výrok III.).
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[2] Proti výše uvedenému usnesení krajského soudu podal žalovaný
(dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Má za to, že došlo k vadě řízení před soudem, která měla
za následek nezákonnost jeho rozhodnutí. Stěžovatel napadá zejména výrok I. a výrok III.
usnesení, nicméně požaduje zrušit celé usnesení krajského soudu, řízení zastavit a nepřiznat
žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení. Tvrdí, že neměl možnost vyjádřit se ke zpětvzetí
žaloby, v čemž spatřuje vadu, která měla za následek nezákonné rozhodnutí krajského soudu.
Poukazuje na skutečnost, že dne 26. 3. 2020 vydal v probíhajícím správním řízení usnesení o jeho
přerušení (s odkazem na vládní opatření související s výskytem koronaviru SARS CoV-2), žaloba
byla podána téhož dne. Usnesení o přerušení správního řízení bylo zástupci žalobce formálně
doručeno prostřednictvím systému datových schránek dne 30. 3. 2020. Stěžovatel nicméně uvádí,
že zástupce žalobce se do datové schránky přihlásil již dne 26. 3. 2020 (skrze pověřenou osobu
bez oprávnění číst obsah zprávy, či skrze mobilní aplikaci, což nezpůsobilo doručení usnesení
o přerušení řízení), tedy v den, kdy podal žalobu na ochranu proti nečinnosti. Stěžovatel tak
zpochybňuje důvodnost a účelnost podání žaloby žalobcem a zároveň namítá, že mu byla upřena
možnost požádat s ohledem na znalost procesního stavu věci o nepřiznání náhrady nákladů řízení
pro důvody zvláštního zřetele hodné (§60 odst. 7 s. ř. s.). V této souvislosti poukázal na shodný
postup zástupce žalobce v dalších 65 případech.
[3] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že kasační stížnost není přípustná,
neboť fakticky směřuje pouze proti výroku o přiznání náhrady nákladů řízení. Stěžovatel sice
navrhuje zrušit také výrok I. usnesení, kterým se řízení zastavuje, avšak zároveň po Nejvyšším
správním soudu požaduje, aby rozhodl stejně jako krajský soud a řízení rovněž zastavil. Žalobce
dále popsal důvody, které ho vedly k podání žaloby proti nečinnosti. Tvrzení stěžovatele,
že nemohl vznést u krajského soudu argumentaci ohledně aplikace §60 odst. 7 s. ř. s., je podle
žalobce nepřípadné. Stěžovateli mělo být s ohledem na vydání rozhodnutí ve věci zřejmé,
že žalobce vezme žalobu zpět a že soud bude rozhodovat o nákladech řízení. I přes tuto
skutečnost stěžovatel žádnou argumentaci krajskému soudu ohledně této otázky nepředložil.
V doplňujícím podání žalobce upřesnil své vyjádření týkající se problematiky doručování
do datových schránek v reakci na argumentaci stěžovatele.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[4] Na úvod Nejvyšší správní soud připomíná, že ačkoli stěžovatel kasační stížnost formálně
opírá také o důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., je-li kasační stížností napadeno usnesení
krajského soudu o zastavení řízení, přichází pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení
před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí (srov. obdobně
již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98,
č. 625/2005 Sb. NSS).
[5] Podle §46 odst. 1 písm. c) ve spojení s §120 s. ř. s. soud usnesením odmítne podaný
návrh, jestliže byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
[6] Podle §102 s. ř. s. kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba
zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení takového rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná
proti každému takovému rozhodnutí, není-li dále uvedeno jinak.
[7] Z povahy kasační stížnosti jakožto „opravného prostředku“ vyplývá, že ji může podat jen
ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím krajského soudu vyhověno, případně kterému byla
tímto rozhodnutím způsobena jiná újma na jeho právech (§102 s. ř. s.). Ve vztahu k rozhodnutí
krajského soudu, jímž se řízení končí, lze z pohledu žalovaného jako stěžovatele rozlišit v zásadě
jen dvě právně rozdílné situace: žalobě bylo vyhověno, nebo nikoliv. Bylo-li by žalobě proti
nečinnosti vyhověno, vyvolalo by to určitý právní účinek ve sféře žalovaného správního orgánu,
neboť by mu bylo nařízeno vydat rozhodnutí ve věci. Kasační stížnost by tak byla „subjektivně
přípustná“. Oproti tomu, nevyhověl-li krajský soud žalobě – ať už z důvodů procesních (jako
tomu bylo v nyní posuzované věci) nebo z důvodů meritorních, z pohledu žalovaného správního
orgánu ke změně nedochází a žalovanému žádná újma nevzniká. Újma přitom nemůže spočívat
v rozhodnutí o nákladech řízení. Takové rozhodnutí je akcesorickým výrokem soudu, který nelze
napadnout samostatnou kasační stížností (§104 odst. 2 s. ř. s.). Nelze-li připustit přezkum
Pokračování 2 Azs 207/2020 - 32
rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení bez přípustné kasační námitky proti výroku
v meritu věci (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010,
č. j. 7 Afs 1/2007 – 64, č. 2116/2010 Sb. NSS), není ani možné uznat tvrzenou újmu plynoucí
z výroku o nákladech řízení jako relevantní újmu pro posouzení přípustnosti kasační stížnosti
jako takové.
[8] Obdobnou situací (spočívající v zastavení řízení o nečinnostní žalobě pro její zpětvzetí
s ohledem na pozdější chování žalovaného) se ve svém nedávném usnesení ze dne 26. 3. 2020,
č. j. 9 Afs 271/2018 – 52, zabýval také rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. K neexistenci
myslitelné újmy žalovaného, a tedy k jeho nemožnosti podat kasační stížnost, rozšířený senát
v bodě [51] uvedl: „Relevantní újmu však nelze shledat ani v případě, kdy žaloba sice není zamítnuta
(pro žalovaného obecně nejpříznivější možný výsledek každého soudního sporu), ale soudní řízení je skončeno
jinak, aniž by žalobě bylo, byť jen z malé části vyhověno. Takovými rozhodnutími jsou v soudním řízení správním
typicky usnesení o odmítnutí žaloby nebo o zastavení řízení.“ Podrobný výklad tzv. „subjektivní
nepřípustnosti“ kasačních stížností rozšířený senát v bodě [60] zobecnil v následující závěr:
„Žalovaný správní orgán je osobou zjevně neoprávněnou k podání kasační stížnosti proti usnesení krajského
soudu o zastavení řízení podle §47 písm. a) s. ř. s.; taková kasační stížnost musí být odmítnuta podle §46
odst. 1 písm. c) za použití §120 s. ř. s.“
[9] Citované závěry rozšířeného senátu plně dopadají také na nyní projednávaný případ,
a proto Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost žalovaného jako podanou osobou zjevně
neoprávněnou [§46 odst. 1 písm. c) za použití §120 s. ř. s.].
[10] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že ačkoli se z důvodu odmítnutí kasační stížnosti
nemohl věcí meritorně zabývat, a tedy ani řešit stěžovatelem vznesené námitky týkající
se případného procesního pochybení krajského soudu, nad rámec shora uvedeného upozorňuje,
že právě s ohledem na nepřípustnost kasačních stížností žalovaného správního orgánu
v případech obdobných tomu v nyní souzené věci leží těžiště odpovědnosti za rozhodovací
činnost primárně na krajských soudech. Umožnění stranám vyjádřit se před rozhodnutím věci
k požadované náhradě nákladů řízení přitom může v konkrétní věci přispět k zamezení možnému
zneužití práva a ke zjištění okolností vedoucích soud k aplikaci §60 odst. 7 s. ř. s. a k rozhodnutí
o nepřiznání náhrady nákladů soudního řízení pro existenci důvodů zvláštního zřetele hodných.
IV. Náklady řízení
[11] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 3 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu