ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.229.2020:35
sp. zn. 2 Azs 229/2020 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové,
soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. E.,
zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2176/2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 2. 2020, č. j. CPR-9633-
2/ČJ-2020-930310-V223, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 27. 5. 2020, č. j. 19 A 8/2020 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
IV. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu Mgr. Ladislavu Bártovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti v částce
6800 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalobce dne 17. 12. 2019 v ranních hodinách kontrolovala v mezinárodním vlakovém
spoji jedoucím z Prahy do Berlína hlídka cizinecké policie, jíž při kontrole nepředložil žádné
doklady. Z důvodu neoprávněného vstupu a pobytu na území České republiky jej hlídka
v souladu s §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, zajistila.
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké policie (dále
jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 18. 1. 2020,
č. j. KRPU-221412-44/ČJ-2019-040022, žalobci podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 a 4 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), uložil správní vyhoštění. Současně stanovil dobu tří let,
po niž žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Správní orgán
prvního stupně dále rozhodl, že podle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se na žalobce
nevztahují důvody znemožňující vycestování podle §179 téhož zákona; při svém rozhodování
vycházel ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) k možnosti
vycestování cizince ze dne 18. 12. 2019, č. j. KRPU-221412-25/ČJ-2019-040022-SV. Proti
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, které žalovaná v záhlaví
označeným rozhodnutím zamítla a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdila.
[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský
soud“) žalobou, v níž namítal nepřiměřenost správního vyhoštění, nedostatečně zjištěný skutkový
stav a existenci překážek vycestování. Poukázal také na nedostačující individualizaci správního
řízení a odchýlení se od rozhodovací praxe. Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány
náležitě zjistily skutečný stav věci a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Neztotožnil
se ani se žalobní námitkou týkající se nutnosti užití §179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
a neshledal důvod ke zpochybnění závazného stanoviska, podle nějž je vycestování žalobce
možné. Nedůvodným shledal také tvrzení o nepřiměřenosti doby tří let, po kterou nelze žalobci
umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Z výše uvedených důvodů krajský soud
žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
v níž se neztotožnil s názorem krajského soudu, podle něhož žalovaná dostatečně posoudila
otázku nebezpečí vážné újmy (skutečného nebezpečí) ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců.
Žalovaná navíc nepostupovala v souladu s §149 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
a i přes výslovnou odvolací námitku se rozhodla otázku existence skutečného nebezpečí
vypořádat sama.
[4] Stěžovatel dále odkázal na obsah svého odvolání, v němž mj. uvedl, že „rozhodnutí napadá
v celém rozsahu, a to včetně závazného stanoviska Ministerstva vnitra“. V odvolání dále uvedl, že správní
orgán prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť se nezabýval otázkou existence
hrozby útoku ze strany rodiny jeho přítelkyně. Z obecných zpráv o zemi původu nelze
hodnověrně prokázat, jaká je skutečná bezpečnostní situace v místě jeho bydliště v zemi původu
a zda konkrétně on sám nebude v případě návratu ohrožen na životě. Jelikož se správní orgán
prvního stupně těmito otázkami nezabýval, nelze mít skutkový stav za dostatečně prokázaný
a bez pochybností tvrdit, že stěžovatel nebude v případě návratu pronásledován a vystaven
krutému a nelidskému zacházení. Žalovaná si přesto neopatřila potvrzení nebo změnu závazného
stanoviska od správního orgánu nadřízeného dotčenému orgánu. Argumenty stěžovatele ohledně
hrozícího nebezpečí v zemi původu vypořádala sama jako spekulativní a nespadající pod čl. 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Přestože stěžovatel
v žalobě namítal, že nesouhlasí s vypořádáním existence překážek vycestování, krajský soud
zjevně nesprávný postup žalované schválil a nijak nezohlednil, že žalovaná řízení zatížila zásadní
vadou vedoucí k nezákonnosti jejího rozhodnutí.
[5] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu
a odkázala na své vyjádření k žalobě.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Podle §119 odst. 1 písm. b) bodů 3 a 4 zákona o pobytu cizinců platí, že pobývá-li cizinec
na území bez platného cestovního dokladu nebo bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu
není oprávněn, policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince a stanoví dobu až pěti let,
po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie; rovněž zařadí
cizince do informačního systému smluvních států.
[9] Podle §120a zákona o pobytu cizinců je policie při rozhodování o správním vyhoštění
podle §119 a §120 téhož zákona povinna si vyžádat závazné stanovisko ministerstva,
zda je vycestování cizince možné.
[10] Podle §179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vycestování cizince není možné v případě
důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, hrozilo
by mu tam skutečné nebezpečí. Podle §179 odst. 2 téhož zákona se za skutečné nebezpečí
považuje navrácení v rozporu s čl. 3 Úmluvy, podle něhož nikdo nesmí být mučen nebo
podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.
[11] Stěžovatel se neztotožnil s krajským soudem v tom, že žalovaná dostatečně vyhodnotila
otázku existence nebezpečí vážné újmy (skutečného nebezpečí). V další argumentaci
se pak zaměřil pouze na procesní postup žalované, která podle něj nepostupovala v souladu
s §149 odst. 5 správního řádu, tj. nevyžádala si potvrzení nebo změnu závazného stanoviska
od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska.
Stěžovatel sice odvoláním napadl rozhodnutí žalované v celém rozsahu, tedy včetně závazného
stanoviska ministerstva, a poukázal na nedostatečně zjištěný skutkový stav a nedostatečné zjištění
existence překážek vycestování, v řízení před krajským soudem však námitku porušení §149
odst. 5 správního řádu nevznesl a uplatnil ji poprvé až v kasační stížnosti. Toto tvrzení proto
představuje nepřípustnou právní novotu ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., jelikož se jedná o důvod,
který stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ačkoliv tak učinit mohl. Pro úplnost
Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel byl v řízení před krajským soudem zastoupen
právnickou osobou poskytující právní pomoc cizincům – Organizací pro pomoc uprchlíkům.
[12] V souladu s dispoziční a koncentrační zásadou platí, že stěžovatel je povinen již v žalobě
uplatnit veškeré důvody tvrzené nezákonnosti napadeného rozhodnutí nebo vady řízení,
které jeho vydání předcházelo (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 – 49, č. 419/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155,
č. 1743/2009 Sb. NSS). Proto lze v kasační stížnosti nově uvést pouze takové důvody,
které stěžovatel v řízení před krajským soudem uplatnit nemohl. Tak tomu ovšem v nyní
posuzované věci nebylo. Z tohoto důvodu se kasační soud zabýval pouze obecně formulovanou
kasační námitkou, jejímž prostřednictvím stěžovatel vyjádřil nesouhlas s věcným hodnocením
otázky existence skutečného nebezpečí ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců.
[13] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl v usnesení ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS, k závěru, že „správní orgán má povinnost se zabývat
v řízení o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona o pobytu cizinců možnými překážkami
správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou
mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen
možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní
vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.“ Taková úvaha správního orgánu
tedy „bude nezbytná např. v případě, kdy, jako v posuzované věci, budou správnímu orgánu již v době
rozhodování o zajištění cizince známy skutečnosti, pro něž by důsledkem správního vyhoštění nebo i pouhého
předání, resp. nuceného vycestování cizince mohl být nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného
života.“; případně pokud bude správnímu orgánu již před rozhodnutím o zajištění zřejmé,
že „by zde mohly být dány důvody znemožňující vycestování cizince ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců,
nebude oprávněn vydat rozhodnutí o zajištění cizince dříve, než si opatří závazné stanovisko Ministerstva vnitra
k tomu, zda je vycestování cizince možné (ve vztahu ke správnímu vyhoštění viz §120a odst. 1 zákona o pobytu
cizinců). Ministerstvo vnitra bude v tomto případě povinno vydat toto stanovisko neprodleně tak, aby bylo možné
dodržet zmiňované zákonné lhůty pro rozhodnutí o zajištění cizince.“ Jestliže správní orgán po předběžném
zhodnocení všech jemu známých skutečností, které by mohly vylučovat správní vyhoštění
(vycestování, předání cizince), dospěje k závěru, že správní vyhoštění (vycestování, předání
cizince), „je i přes tyto skutečnosti alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o zajištění cizince.
V opačném případě je však správní orgán povinen cizince neprodleně propustit na svobodu, neboť zásah do osobní
svobody cizince by nemohl být považován za odůvodněný v situaci, kdy by bylo předem zřejmé či pravděpodobné,
že zákonný účel omezení osobní svobody nebude moci být naplněn.“
[14] Ministerstvo vnitra se v závazném stanovisku dostatečným způsobem zabývalo
postavením stěžovatele. Dospělo k závěru, že stěžovatel není osobou zranitelnou; z obsahu jeho
vyjádření nelze usuzovat, že by na jeho obavy šlo nahlížet jako na perzekuci ze strany státu.
Z protokolu o jeho výslechu ze dne 17. 12. 2019, č. j. KRPU-221412-16/ČJ-2019-040022-SV,
plyne, že stěžovatel nepochází z válečné oblasti ani mu v zemi původu nehrozí trestní stíhání.
Pákistán opustil z ekonomických důvodů; jeho cílem byla Spolková republika Německo. Možné
nebezpečí mu hrozí výhradně ze strany soukromých osob, konkrétně otce jeho přítelkyně. Podle
dostupných informací existují ve stěžovatelově zemi původu právní prostředky, s jejichž pomocí
by se stěžovatel mohl obávanému jednání bránit, zatím tak ale neučinil. Stěžovatel neuvedl žádná
tvrzení, z nichž by vyplývalo, že by měl v zemi původu jakékoliv problémy s tamními státními
orgány, tím méně pak dosahující úrovně mučení či nelidského a ponižujícího zacházení. Při první
možné příležitosti ani nepožádal o mezinárodní ochranu.
[15] Z výše uvedených skutečností je patrné, že v době vydání napadeného rozhodnutí nebyly
dány žádné okolnosti, které by byly překážkou správního vyhoštění stěžovatele. Nejvyšší správní
soud se proto ztotožnil s hodnocením krajského soudu, podle kterého žalovaná náležitě zjistila
skutkový stav a správně vyhodnotila neexistenci překážek vycestování, resp. hrozby skutečného
nebezpečí v zemi původu. Stěžovatelovy obavy z možného ublížení ze strany soukromých osob
bez dalšího vskutku nepředstavují skutečné nebezpečí ve smyslu §179 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců. Krajský soud tedy správně konstatoval, že správní orgány postupovaly v souladu
se zákonem a při zjišťování skutkového stavu a hodnocení překážek vycestování se nedopustily
pochybení.
[16] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že ani argumentace uplatněná
teprve v kasační stížnosti by nevedla k rozhodnutí pro stěžovatele příznivějšímu. Rozhodnutí,
které správní orgán vydá bez přezkoumání závazného stanoviska postupem podle §149 odst. 5
správního řádu, není bez dalšího nepřezkoumatelné nebo nezákonné (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 As 140/2019 – 22; obdobně např. rozsudek ze dne
23. 9. 2014, č. j. 1 As 176/2012 – 140, č. 3146/2015 Sb. NSS). Z tohoto důvodu je vždy
zapotřebí přihlédnout k okolnostem případu, k charakteru nevypořádaných námitek a k intenzitě
porušení, resp. zásahu, který by nevypořádání námitek způsobilo. Rozhodnutí žalovaného
správního orgánu bude stiženo vadou nepřezkoumatelnosti zpravidla jen tehdy, pokud se bude
jednat o natolik odborné otázky, aby je mohl vypořádat pouze dotčený orgán, a jejichž
nezodpovězení nebude možné následně již nijak zhojit (srov. již citovaný rozsudek
č. j. 9 As 140/2019 – 22).
[17] Stěžovatel nezpochybňoval samotné posouzení bezpečnostní situace v Pákistánu,
nýbrž nedostatečnou individualizaci stanoviska vzhledem k jeho problémům v soukromém
životě. Z důvodové zprávy k zákonu o pobytu cizinců ovšem vyplývá, že úmyslem zákonodárce
bylo prostřednictvím §120a a §179 zákona o pobytu cizinců naplnit závazek non-refoulement
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2010, č. j. 6 Azs 15/2010 – 82,
č. 2175/2011 Sb. NSS). Důvody, pro něž se stěžovatel obává návratu do země původu, nespadají
do kategorie důvodů znemožňujících vycestování ve smyslu zákona o pobytu cizinců; nejedná
se totiž o obavy z pronásledování ze strany státní moci v zemi původu, nýbrž od soukromé
osoby. Jinými slovy, stěžovatel v odvolání nepřednesl žádné argumenty týkající se odborných
otázek, které by žalovaná nemohla posoudit sama.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, pokud neshledal důvody pro jeho nařízení.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo,
Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[20] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2020,
č. j. 2 Azs 229/2020 – 16, ustanoven zástupcem Mgr. Ladislav Bárta, advokát se sídlem
Purkyňova 787/6, Ostrava; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 9 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Zástupci stěžovatele náleží odměna za dva úkony
právní služby (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, sepis doplnění
kasační stížnosti) v částce 2 x 3100 Kč [ §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. b) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)] a paušální náhrada hotových výdajů 2 x 300 Kč (§13 odst. 4
téže vyhlášky), celkem tedy 6800 Kč. Ustanovený zástupce stěžovatele není plátcem daně
z přidané hodnoty, přiznaná odměna se mu proto o tuto částku nezvyšuje. Uvedená částka bude
zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu