ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.322.2020:31
sp. zn. 2 Azs 322/2020 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: S. S., zastoupený
JUDr. Davidem Šmídem, Ph.D., advokátem se sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 12. 11. 2019, č. j. OAM-527/ZA-ZA11-VL16-2019, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2020, č. j. 30 Az 23/2019 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl
tak, že žalobci se mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
[2] Žalobu žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Hradci Králové
v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“). Shodně
s žalovaným konstatoval, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že žalobcem tvrzený
důvod jeho žádosti o azyl spočívá toliko v tom, že mu mělo být vyhrožováno ze strany
soukromých osob, které jej podezíraly z účasti či zavinění krádeže peněz z nelegální herny,
v níž pracoval; žalobce nebyl členem žádné politické strany či zastáncem určitých politických
názorů, na Ukrajině nikdy neměl problémy se státními orgány. V posuzované věci je přitom
nesporné, že žalobce se o jakoukoliv záštitu státních orgánů vůbec nepokusil, ačkoliv neměl
žádný objektivní důvod domnívat se, že mu tyto orgány odmítnou pomoc poskytnout. Obavám
z takového postupu státních orgánů nenasvědčují ani zprávy o zemi původu obstarané
žalovaným. Žalobce tedy neměl nárok na udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu.
Žalobcem popisované potíže, resp. zcela pomyslně nastíněné obavy, nelze podle krajského soudu
subsumovat ani pod hrozbu vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.
Napadené rozhodnutí bylo podle krajského soudu vydáno na základě náležitě zjištěného stavu
věci, žalovaný řádně odůvodnil, proč žalobci nelze udělit některou z forem mezinárodní ochrany.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Má za to, že splňuje podmínky pro udělení azylu z humanitárních důvodů.
Krajský soud podle stěžovatele nezohlednil, že se mu dne 17. 3. 2018 narodila v České republice
sestra. Matka stěžovatele a jeho sestry je státní příslušnicí Ukrajiny a rovněž žádá v České
republice o udělení azylu. V zájmu slučování (nedělitelnosti) rodin není podle stěžovatele možné
rozhodnout v jeho věci o neudělení azylu. Nemá se kam na Ukrajinu vrátit, bylo mu tam
opakovaně vyhrožováno a hrozí mu fyzická likvidace. S podanou kasační stížností spojil
stěžovatel žádost o přiznání odkladného účinku.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti neshledává důvody uvedené stěžovatelem
azylově relevantními. Narození své sestry dne 17. 3. 2018 zmiňuje stěžovatel zcela nově,
přestože řízení o mezinárodní ochraně bylo se stěžovatelem zahájeno dne 9. 6. 2019 a nic mu
nebránilo v tom, tuto skutečnost uvést. Společné soužití stěžovatele s matkou, bratry a sestrou
není podle žalovaného v daném případě azylově relevantní a není to důvod pro udělení
humanitárního azylu, kterého se stěžovatel domáhá. Navíc jako důvod pro udělení některé
z forem mezinárodní ochrany uvádí stěžovatel tyto skutečnosti poprvé až nyní v řízení
před Nejvyšším správním soudem. Obecně stěžovateli a jeho rodině nic nebrání v tom, realizovat
svůj osobní a rodinný život na Ukrajině, případně si vyřídit oprávnění pro pobyt v České
republice postupem podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[6] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne
kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[7] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních
zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle
tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou
řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon,
tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí
krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat
především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou
soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
[8] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek
nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelná.
[9] Námitce, v níž stěžovatel krajskému soudu vytýká nedostatečné zohlednění svého
rodinného života na území České republiky, Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje. Krajský soud
v souvislosti s rodinnými vazbami stěžovatele na území České republiky v odstavci
37. napadeného rozsudku konstatoval, že v posuzovaném případě není žalobce rodinným
příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle §12 nebo §14 zákona o azylu, proto na něj toto
ustanovení nedopadá. Námitku ohledně narození své sestry vznesl stěžovatel poprvé až v kasační
stížnosti, krajský soud se jí proto ani zabývat nemohl. Nemůže tak učinit ani Nejvyšší správní
soud, neboť soudní řád správní označuje za nepřípustné takové důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ačkoli mu v tom nic
nebránilo (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[10] Nejvyšší správní soud v této souvislosti nicméně poukazuje na svou konstantní
judikaturu, např. na rozsudek ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, v němž vyslovil,
že „ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země
jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu
je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního případu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94, http://echr.coe.int.) a v této souvislosti
štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku,
do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu a do jaké míry
je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, resp. soukromý život na jeho
území, a případně, zda je mu za tímto účelem povinen také udělit doplňkovou ochranu. Z judikatury Evropského
soudu pro lidská práva přitom vyplývá, že podmínky pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou
velmi přísné (srov. rozsudek ze dne 6. 2. 2001 ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost
č. 44599/98).“
[11] Nejvyšší správní soud uzavírá, že článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich
společného pobytu, a že pokud žalobce hodlá svůj rodinný a soukromý život rozvíjet v České
republice, měl by se snažit upravit svůj pobyt na území státu podle zákona o pobytu cizinců.
[12] Realizace rodinného života stěžovatele nepředstavuje za daných okolností ani případ
hodný zvláštního zřetele z hlediska humanitárního azylu. Humanitární azyl podle §14 zákona
o azylu je specifickou formou mezinárodní ochrany. K aplikaci §14 zákona o azylu a okolnostem
zvláštního zřetele hodným se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2010,
č. j. 6 Azs 55/2009 – 71, s tím, že humanitární azyl je možné udělit „např. osobám zvláště těžce
postiženým nebo nemocným, osobám přicházejícím z oblastí postižených humanitární katastrofou způsobenou
lidskými či přírodními faktory.“ O žádnou takovou ani obdobnou situaci se však v případě
stěžovatele zjevně nejedná.
[13] Přijatelnou Nejvyšší správní soud neshledává ani námitku stěžovatele týkající se jeho obav
z pronásledování ze strany majitele herny, v níž byl stěžovatel zaměstnán. Žalovaný i krajský soud
tyto obavy stěžovatele shodně vyhodnotili jako pouze domnělé a tento svůj závěr řádně
zdůvodnili. V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že obavy stěžovatele spadají
pod hledání ochrany před útoky soukromých osob. Touto otázkou se již zdejší soud mnohokrát
ve své judikatuře zabýval, a to i v souvislosti se situací na Ukrajině. Již v rozsudku ze dne
10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, publ. pod č. 169/2004 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud
zdůraznil, že obavy žadatele o azyl před vyhrožováním ze strany soukromé osoby nepředstavují
bez dalšího důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, tím spíše v situaci, kdy politický
systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních
orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny. V rozsudku ze dne
30. 6. 2005, č. j. 4 Azs 440/2004 – 53, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „potíže se soukromými
osobami v domovském státě, spočívající např. ve vyhrožování, vydírání apod. nelze považovat bez dalšího
za důvody pro udělení azylu. Za pronásledování se považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření
působící psychický nátlak, nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady
ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním.“
[14] O žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebylo
třeba rozhodovat, neboť kasační stížnost stěžovatele má odkladný účinek podle §32 odst. 2 a 5
zákona o azylu.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud
proto nepřistoupil k meritornímu přezkumu napadeného rozsudku a kasační stížnost podle
§104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[16] Jelikož kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu