ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.91.2020:18
sp. zn. 2 Azs 91/2020 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: V. S., zast. Mgr. Michalem
Poupětem, advokátem se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalovanému: Policie ČR,
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, P. O. Box 78, Praha 3, ve věci
žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 11. 2019, č. j. CPR-9991-4/ČJ-2019-930310-V244
a č. j. CPR-9991-3/ČJ-2019-930310-V244, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2020, č. j. 32 A 83/2019 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutími Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje,
Odboru cizinecké policie (dále jen „správní orgán I. stupně“) bylo žalobkyni podle §119 odst. 1
písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena
doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce
6 měsíců. Žalobkyně byla totiž na území České republiky v období od 25. 9. 2018 do 6. 11. 2018
zaměstnána bez povolení k zaměstnání, ačkoliv byla možnost jejího zaměstnání podmíněna právě
tímto povolením. Současně správní orgán I. stupně stanovila žalobkyni podle §118 odst. 3
zákona o pobytu cizinců dobu k vycestování z území České republiky do 10 dnů od nabytí právní
moci tohoto rozhodnutí a uložil jí povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 1000 Kč.
Rozhodnutími specifikovanými v záhlaví žalovaná zamítla odvolání a potvrdila rozhodnutí
správního orgánu I. stupně. Proti těmto rozhodnutím podala žalobkyně žalobu ke Krajskému
soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jenž ji jako nedůvodnou zamítl.
[2] Krajský soud dospěl k závěru, že polská společnost BUD REMONT GROUP SP. Z O.
O., u níž byla žalobkyně zaměstnána, fakticky působila jako agentura práce. Podrobně rozvedl,
proč vyslání žalobkyně do České republiky představovalo samotný předmět poskytování služeb
a žalobkyně plnila své úkoly pod dohledem a vedením jiné společnosti (TAKOO spol. s.r.o.)
v České republice, jež ji využívala. S odkazem na českou a evropskou legislativu a judikaturu
Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora Evropské unie krajský soud uzavřel, že na
agenturní zprostředkování práce nelze aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního
povolení podle §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon
o zaměstnanosti“).
II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalované
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost, jejíž důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[4] Stěžovatelka má za to, že práci na území České republiky vykonávala oprávněně.
Zopakovala argumentaci uplatněnou již v žalobě u krajského soudu spočívající v tom, že byla
vyslána na území České republiky svým polským zaměstnavatelem BUD REMONT GROUP SP.
Z O. O. za účelem poskytování služeb v rámci plnění zakázky pro českou společnost
ROZADAF s. r. o. Na danou situaci proto bylo nutno aplikovat §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti. V obchodních vztazích nelze vyloučit, aby byl zaměstnanec bezprostředně
po svém přijetí do zaměstnání z důvodu nižší vytíženosti vyslán k výkonu práce do jiného státu
EU. Soulad s právem EU potvrzuje i vyjádření od Evropské komise. Správní orgány i krajský
soud staví své závěry na výpovědi stěžovatelky, která je neznalá smluvních a obchodních vztahů
zúčastněných společností, a nemohla být proto schopna stěžejní otázky relevantně posoudit.
Tyto nejasnosti mohly být zhojeny, pokud by správní orgány provedly stěžovatelkou navrhované
důkazy. S ohledem na uvedené stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení
věci k dalšímu řízení.
[5] Žalovaná k podané kasační stížnosti uvedla, že kasační stížnost může směřovat pouze
proti závěrům krajského soudu, a odkázala na obsah správního spisu a správní rozhodnutí,
jež považuje za správné. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžejní námitka spočívá v tom, že stěžovatelka byla do České republiky vyslána polským
zaměstnavatelem pouze za účelem poskytování služeb v rámci plnění zakázky pro českou
společnost na základě uzavřené smlouvy, a proto na její věc měla žalovaná aplikovat výjimku
k zaměstnání cizince na území České republiky podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.
[8] Podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti platilo, že povolení k zaměstnání, zaměstnanecká
karta, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje
k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem
usazeným v jiném členském státu Evropské unie.
[9] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že po skutkové i právní stránce obdobné věci
řešil již např. v rozsudcích ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31, ze dne 6. 9. 2018,
č. j. 9 Azs 278/2018 - 19, ze dne 21. 11. 2018, č. j. 6 Azs 266/2018 - 14, ze dne 10. 1. 2019,
č j. 7 Azs 275/2018 - 19, ze dne 6. 6. 2019, č. j. 7 Azs 155/2019 - 14, ze dne 13. 6. 2019,
č. j. 7 Azs 156/2019 - 15, či ze dne 13. 11. 2019, č. j. 10 Azs 191/2019 – 21 (věc řešená
v rozsudku ze dne 23. 6. 2020, č. j. 2 Azs 92/2020 – 14, se týkala dokonce i polské společnosti
BUD REMONT GROUP SP. Z O. O. a českých společností ROZADAF s. r. o.
a TAKOO spol. s.r.o., stejně jako je tomu v projednávaném případě). Druhý senát přitom
neshledal žádný důvod se od v rozsudcích zaujatého názoru odchýlit.
[10] Výše uvedená judikatura dospěla k závěru, že pokud polský zaměstnavatel fakticky jednal
jako agentura práce, která zaměstnanci ze země mimo EU pouze zprostředkovala zaměstnání
na území ČR (a to i přes formální zastření této skutečnosti uzavřenými smluvními vztahy
v podobě pracovní smlouvy mezi polským zaměstnavatelem a cizincem a smlouvy o poskytnutí
služeb mezi polskou a českou společností), nelze na tuto situaci aplikovat výjimku z povinnosti
získání pracovního povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.
[11] Tento závěr je plně aplikovatelný i na projednávaný případ. Z předložených spisů totiž
vyplynulo, že stěžovatelka byla držitelkou pracovního víza typu „D“, platného od 20. 9. 2018
do 18. 3. 2019, vydaného Polskou republikou, které ji opravňovalo k pobytu na území tohoto
státu (i jiných členských států EU) a k výkonu zaměstnání pouze na území tohoto státu.
V posuzovaném případě ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka přicestovala do Polska dne
22. 9. 2018 (cestovní pas na č. l. 27 – 32 spisu žalovaného), kde jí byla nabídnuta práce v České
republice. Zde pracovala pro českou společnost TAKOO spol. s.r.o. v oddělení balení zeleniny
od 25. 9. 2018 do 6. 11. 2018, kdy byla provedena kontrola správním orgánem I. stupně
(docházky na č. l. 12 - 13). Pracovní smlouvu uzavřela stěžovatelka s polskou společností BUD
REMONT GROUP SP. Z O. O. až dne 3. 10. 2018 (která byla ještě téhož dne doplněna
o dodatek, podle kterého měla pracovat na adrese závodu společnosti ROZADAF s. r. o.), tedy
několik dní poté, co již pracovala na území České republiky. Pro polského zaměstnavatele
však nikdy nepracovala.
[12] Nejvyšší správní soud proto dospěl ve shodě s krajským soudem k názoru,
že i přes formální zastření skutečnosti uzavřenými smluvními vztahy (pracovní smlouva uzavřená
mezi polskou společností BUD REMONT GROUP SP. Z O. O. a stěžovatelkou a smlouva
o poskytování služeb mezi polským zaměstnavatelem a společností ROZADAF s. r. o.) polská
společnost BUD REMONT GROUP SP. Z O. O. fakticky jednala jako agentura práce, která
stěžovatelce pouze zprostředkovala zaměstnání na území České republiky. Stěžovatelka svou
hlavní činnost neprovozovala ve státě sídla svého formálního zaměstnavatele. V řízení nevyšlo
najevo, že by vyslání stěžovatelky představovalo odlehčující opatření v době dočasného úbytku
zakázek polského zaměstnavatele (srov. bod 41 zmiňovaného rozsudku
č. j. 2 Azs 289/2017 - 31). Na posuzovanou situaci tak nelze aplikovat výjimku z povinnosti
získání pracovního povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Krajský soud proto zcela
správně uzavřel, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem, když v posuzovaném případě
vydala rozhodnutí o vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[13] Nutnost aplikace této výjimky nevyplývá ani z práva EU nebo ze stěžovatelkou
předloženého vyjádření Evropské komise. Tímto vyjádřením se již v jiných věcech Nejvyšší
správní soud rovněž zabýval, přičemž dospěl k závěru, že „předložené vyjádření Evropské komise
obsahuje toliko obecné závěry bez vazby na uvedené skutkové okolnosti případu, a pro jeho posouzení tak není
relevantní“ (rozsudek ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 Azs 134/2018 - 18, nebo rozsudek ze dne
31. 10. 2019, č. j. 7 Azs 330/2019 - 15). S tímto hodnocením se lze rovněž ztotožnit i v této věci.
[14] K námitce, že stěžovatelka nebyla schopna relevantně posoudit stěžejní otázky pro svou
neznalost smluvních a obchodních vztahů zúčastněných společností, postačí uvést,
že stěžovatelka nemusela být znalá obchodních vztahů zúčastněných společností pro to, aby byla
schopna vypovídat o okolnostech uzavření pracovní smlouvy a následného způsobu a místa
výkonu své práce (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2019,
č. j. 7 Azs 549/2018 – 14, nebo ze dne 31. 10. 2019, č. j. 7 Azs 330/2019 - 15).
[15] Pokud jde o námitku neprovedení důkazů, jež stěžovatelka v řízení před správními
orgány navrhla, stěžovatelka v kasační stížnosti blíže neupřesnila, které důkazy má na mysli,
stejně tak neučinila ani v žalobě. Těmito neprovedenými důkazy zřejmě míní výslech
jednatele jejího polského zaměstnavatele jako svědka, který správnímu orgánu I. stupně
navrhla ve svém podání ze dne 19. 12. 2018 a je hož neprovedení následně namítala
i v odvolání. Důkazními návrhy se zabývala v rozhodnutí o odvolání žalovaná, která
je považovala za nadbytečné, neboť již z ostatních podkladů založených ve správním spise
byl (v souladu s §3 správního řádu) zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Je pravda, že krajský soud se výslovně nevyjádřil k obecně navrhovanému
důkazu. Shledal však, že žalovanou byl skutkový stav dostatečně prokázán a zjištěn v rozsahu
potřebném pro vydání rozhodnutí. Z uvedeného tedy implicitně vyplývá, že jiné důkazy
nebyly ke zjištění skutečného stavu věci potřeba. Týž názor má i Nejvyšší správní soud.
Krajský soud tedy stěžovatelce nijak nezkrátil její procesní práva.
IV. Závěr
[16] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[17] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení
náklady nad rámec její běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu