ECLI:CZ:NSS:2020:3.ADS.77.2018:23
sp. zn. 3 Ads 77/2018 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: P. T., zastoupeného
JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem Náměstí míru 140/1, Lišov, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na poříčním právu 1, Praha 2, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2018, č. j. MPSV-2018/103027-913, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 8. 2018, č. j.
58 Ad 10/2018 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2018. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce
a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ze dne 27. 3. 2018, jímž žalobci nebyla přiznána dávka státní
sociální podpory – příspěvek na bydlení ode dne 1. 1. 2018.
[2] Při posouzení věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu. Dne
22. 1. 2018 byla žalobcem podána u místně příslušného úřadu práce žádost o příspěvek
na bydlení podle zákona o státní sociální podpoře. Žádost byla doložena nájemní smlouvou
uzavřenou mezi vlastníkem domu F. K. na straně jedné a žalobcem a paní H. R. na straně druhé.
Jejím předmětem byl pronájem bytu č. 2 v rodinném domě na adrese V. v Č. V. Nájemné bylo
stanoveno ve výši 7 200 Kč včetně energií. Dodatky byla nájemní smlouva, uzavřená původně na
dobu určitou, postupně prodlužována.
[3] Podle sdělení Stavebního úřadu v Č. V. ze dne 26. 9. 2016 se v prvním nadzemním
podlaží uvedeného domu nalevo od hlavního vstupu nachází byt 1+1 se sociálním zařízením, v
podkroví byt o velikosti 2+1 se sociálním zařízením. V těchto bytech však byly provedeny
stavební úpravy a došlo ke změně v užívání stavby bez povolení nebo opatření stavebního úřadu.
Stavba nemůže být podle stavebního zákona takto užívána. Tento závěr se pak vztahuje na celý
dům, kdy se v současné době fakticky jedná o bytový dům o třech bytových jednotkách, ačkoliv
původně šlo o dům o dvou bytových jednotkách. Z dalších důkazů vyplynulo, že se původně
jednalo o byty velikosti 1+2 a 1+3. Současný faktický stav věci pak není v souladu ani s územně
plánovací dokumentací, což dokládá vyjádření odboru územního plánování a stavebního řádu
Městského úřadu Třeboň ze dne 23. 9. 2016.
[4] Ve správním spisu je založena také zjednodušená dokumentace, pasport stavby pořízený
vlastníkem domu F. K. dne 9. 3. 2015. Pasport byl stavebním úřadem ověřen dne 21. 1. 2016 a
obsahuje poznámku, že nelegalizuje stavbu ani nepotvrzuje její správnost podle stavebního
zákona. Byty v domě byly jeho vlastníkem popsány tak, že byt č. 1 je o velikosti 1+2, nachází se v
podkroví, byt č. 2 o velikosti 1+1 se nachází v přízemí po levé straně, přístupný je ze společné
chodby. Byt. č. 3 je velikosti 1+2 a nachází se v přízemí po pravé straně, přístup je ze společné
chodby. Připojen je i výkres půdorysu a podkroví. Faktický stav potvrzuje i výpis z katastru
nemovitostí ze dne 12. 2. 2018.
[5] Při posouzení výše uvedených skutečností pak krajský soud vyšel z ustanovení
§24 a násl. zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, která upravují podmínky příspěvku
na bydlení. Legální definice bytu je obsažena v §24 odst. 5 tohoto zákona, podle nějž se bytem
pro účely tohoto zákona rozumí soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým
stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou
k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt.
Tuto podmínku byt, v němž žalobce bydlí, nesplňuje. Vlastníkem domu předložený pasport
neodpovídá požadavkům §125 odst. 3 stavebního zákona a existenci bytu č. 2 v domě
neosvědčuje. Využitím pasportu nelze legalizovat změnu stavby provedenou postupem
odporujícím stavebnímu zákonu.
[6] Z uvedených důvodů dospěl krajský soud k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného
je zákonné.
[7] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky. Stěžovatel
má za to, že žalovaný i krajský soud nesprávně posoudili otázku existence bytu ve smyslu
§24 odst. 5 zákona o sociální podpoře. Stěžovatel je stále toho názoru, že byt, který užívá,
podmínky zákona splňuje, neboť byl předepsaným způsobem zadokumentován postupem podle
§125 stavebního zákona a v minulosti byl tento pasport stavby předložen Úřadu práce
Třeboň. Stěžovatel se dále odvolal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017,
č. j. 1 As 344/2016 – 42, kde se uvádí, že „účelem právní úpravy §125 stavebního zákona je nastolit stav
právní jistoty ohledně technického provedení stavby a jejího, účelu, jejíž dokumentace zcela chybí, případně není
dostatečným zdrojem informací o stavbě; umožňuje také určit účel užívání stavby, o němž se nedochovaly doklady.“
[8] Z uvedeného dle stěžovatele vyplývá, že byt jím užívaný byl určen podle stavebního
zákona. Tento závěr dle jeho názoru podporuje skutečnost, že 1) byt existuje fyzicky i právně
a stěžovatel v něm trvale bydlí, 2) právní a fyzická existence bytu byla úředně potvrzena
příslušným stavebním úřadem a 3) pasport stavby je platný.
[9] Stěžovatel proto navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska uplatněného
stížnostního bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Úvodem připomíná, že spornou otázkou výkladu §24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře
se ve věci samotného stěžovatele a totožného bytu v minulosti již zabýval, a to v rozsudku ze dne
26. 6. 2018, č. j. 9 Ads 253/2017 - 26. Rozdíl byl pouze v tom, že v předešlé věci žádal stěžovatel
přiznání příspěvku na bydlení za dřívější období. Opětovně se soud k uvedené otázce vyjádřil
v rozsudku ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Ads 268/2017 - 28, který se sice týkal jiného účastníka
(účastnice), ale téhož bytového domu. Zde řešil i otázku relevance pasportu stavby. Od závěrů
zde přijatých nevidí důvod se nyní odchýlit, stěžovatel ostatně nepřichází s žádnou novou
argumentací, s níž by bylo zapotřebí se v rozsudku podrobněji vypořádat.
[11] Nezbývá tedy, než zopakovat, že pro naplnění definice bytu dle §24 odst. 5 zákona
o státní sociální podpoře nepostačuje, pokud je obytná místnost fakticky jako byt užívána
a splňuje další materiální znaky bytu jako takového, nýbrž je zapotřebí též naplnění formální
podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání
dle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Stěžovatel, a to ani v řízení
o kasační stížnosti, nepředložil žádný doklad, ze kterého by bylo možno dovodit,
že by předmětný prostor uvedené podmínky splňoval. Pokud pak stěžovatel namítá, že splnění
uvedených podmínek vyplývá z pasportu stavby, Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským
soudem i svými předchozími rozsudky zdůrazňuje, že samotný pasport stavby, který navíc
představuje pouze zjednodušenou dokumentaci jejího skutečného (faktického) provedení,
nemůže v nyní projednávané věci legálnost stavebních úprav, resp. vytvoření tří bytových
jednotek prokázat, a nemůže tudíž vést ani k závěru o účelovém určení obytných místností
k trvalému bydlení v souladu se stavebním zákonem. To je zřejmé tím spíše za situace, kdy
předložený pasport stavby obsahuje poznámku stavebního úřadu, podle níž tento dokument
stavbu podle stavebního zákona nelegalizuje. Případnou neshledává soud ani polemiku
stěžovatele s citovaným stanoviskem stavebního úřadu ze dne 26. 9. 2016. Z tohoto stanoviska
jednoznačně vyplývá, že stěžovatelem užívaný prostor nesplňuje podmínky ustanovení
§24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Nelze taktéž přehlédnout, že užívání stavby
coby rodinného nebo bytového domu není dle vyjádření Městského úřadu Třeboň, odboru
územního plánování a stavebního řádu ze dne 23. 9. 2016, v souladu ani s platnou územně
plánovací dokumentací. Pokud pak stěžovatel na podporu svých závěrů poukazuje na rozsudek
Nejvyššího správního soudu dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 344/2016 - 42, konstatuje Nejvyšší správní
soud, že uvedený rozsudek se nezabýval výkladem §24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.
Zabýval se pasportizací staveb, přičemž mj. uvedl, že „není možné, aby se ‘pasportizace‘ stala
prostředkem pro legalizaci nepovolených staveb.“ Ve prospěch stěžovatele z něho nelze nic vytěžit.
[12] Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek je zákonný, kasační stížnost proti
němu podanou proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[13] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona,
žalovaný byl ve věci úspěšný, nevznikly mu však náklady přesahující běžný rámec jeho úřední
činnosti; Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti žádnému z účastníků (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 26. srpna 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu