ECLI:CZ:NSS:2018:7.ADS.268.2017:28
sp. zn. 7 Ads 268/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: K. G., zastoupena JUDr.
Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem Náměstí Míru 140/1, Lišov, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 7.
2017, č. j. 55 Ad 2/2017 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Úřad práce České Budějovice – Krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále
též „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 4616-15-JH,
č. j. 215541/16/JH, odejmul od 1. 1. 2016 žalobkyni příspěvek na bydlení. Rozhodnutím ze dne
10. 11. 2016, sp. zn. 17650-16-JH, č. j. 215513/16/JH, správní orgán I. stupně nevyhověl žádosti
žalobkyně požadující přiznání příspěvku na bydlení od 1. 7. 2016.
[2] V odůvodnění uvedených rozhodnutí správní orgán I. stupně mj. uvedl, že prostor
užívaný žalobkyní v domě č. p. X v Č. V. (v němž mají být podle žalobkyně 3 bytové jednotky,
přičemž jednu z nich užívala na základě nájemní smlouvy) nesplňuje definici bytu ve smyslu §24
odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„zákon o státní sociální podpoře“). Podle vyžádaného stanoviska stavebního úřadu (Městského
úřadu České Velenice) ze dne 26. 9. 2016 totiž daný prostor nebyl zkolaudován jako byt a není
ani pro tento účel užívání určen podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „stavební zákon“).
[3] Žalobkyně napadla uvedená rozhodnutí odvoláními, která zamítl žalovaný rozhodnutími
ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. SZ/MPSV-2016/264735-913, č. j. MPSV-2017/8471-913,
a sp. zn. SZ/MPSV-2016/264738-913, č. j. MPSV-2017/8560-913, a napadená rozhodnutí
potvrdil.
II.
[4] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou. Shora označeným rozsudkem krajský
soud žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že s účinností zákona č. 252/2014 Sb., kterým se mění
zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, byla do zákona o státní sociální podpoře vnesena autonomní definice pojmu
„byt“. Podle §24 odst. 5 uvedeného zákona se bytem pro účely tohoto zákona rozumí soubor
místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním
a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle
stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt. Pro naplnění definice bytu podle §24
odst. 5 zákona o státní sociální podpoře tedy nepostačuje, pokud je obytná místnost fakticky
jako byt užívána a splňuje další materiální znaky bytu jako takového, nýbrž je zapotřebí
též naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností
k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Posledně
uvedené podmínky splněny nebyly. Jejich splnění nevyplývá ani ze znaleckého posudku
Technického a zkušebního ústavu stavebního Praha. Znalecký posudek totiž z povahy věci slouží
pouze k zodpovězení otázek skutkových a jeho předmětem tudíž ani nemůže být právní
posouzení toho, zda jsou obytné místnosti užívány za účelem trvalého bydlení v souladu
se stavebním zákonem či zda byly za tímto účelem zkolaudovány. Tím méně může takový
znalecký posudek relevantně konstatovat naplnění definice bytu ve smyslu §24 odst. 5 zákona
o státní sociální podpoře. Obdobně nelze naplnění uvedené definice dovodit ani na základě
samotného výpisu z katastru nemovitostí. Bytová jednotka u již existující stavby vzniká (vyjma
případného soudního rozhodnutí) toliko na základě prohlášení vlastníka budovy zápisem,
resp. vkladem do katastru nemovitostí [§1164 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), resp. dřívější §4 a násl. zákona č. 72/1994 Sb., kterým
se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům
a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších
předpisů].
III.
[5] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla shora rekapitulovaný rozsudek krajského
soudu včasnou kasační stížností.
[6] Podle stěžovatelky byl v řízení proveden nesprávný výklad pojmu byt ve smyslu §24 odst.
5 zákona o státní sociální podpoře. Krajský soud nadto postupoval chybně, pokud neumožnil
vlastníku předmětného bytového domu vyjádřit se ke stanovisku stavebního úřadu (Městského
úřadu České Velenice) ze dne 26. 9. 2016, ze kterého pak vycházely správní orgány v dané věci.
Toto stanovisko se přímo dotýká vlastníka domu č. p. X v Č. V., ten se však k němu nemohl
vyjádřit ani při místním šetření stavebního úřadu, ani ve správním řízení či soudním řízení
správním. Vlastníku bytového domu stavební úřad neposkytl žádné poučení o jeho právech
a povinnostech, neuvědomil jej ve smyslu §4 odst. 3 správního řádu o úkonu, který učiní,
tj. neinformoval jej o tom, že učiní sdělení k jeho domu pro správní orgán I. stupně. Své sdělení
mu neposlal dokonce ani na vědomí a v neposlední řadě mu jako dotčené osobě dle §4 odst. 4
správního řádu znemožnil uplatnit svá práva, zejména právo vyjádřit se a předložit důkazy v jeho
prospěch. Uvedené porušení mohlo ovlivnit zákonnost, protože předmětné sdělení bylo
stěžejním důkazem ve věci. Pro tuto vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí
zrušit. Stěžovatelka jednala v dobré víře dle §980 občanského zákoníku, jehož odstavec 1
stanoví, že je-li do veřejného seznamu zapsáno právo k věci, neomlouvá nikoho neznalost
zapsaného údaje. Stanoví-li to právní předpis, zapíše se do veřejného seznamu kromě věcného
práva i právo užívání nebo požívání, jakož i omezení rozsahu nebo způsobu užívání
nebo požívání věci spoluvlastníky. Dle odstavce 2 platí, že je-li právo k věci zapsáno
do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.
Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje. Stěžovatelka
jednala v dobré víře, že bydlí v bytové jednotce, neboť tak to bylo zapsáno v údajích
katastrálního úřadu.
[7] Vady řízení spatřuje stěžovatelka v tom, že ve skutečnosti nebyly bez povolení stavebního
úřadu provedeny žádné stavební úpravy, které by měly za následek dispoziční změny nebo změnu
v užívání stavby. Vlastník nemovitosti koupil nemovitost již s nájemci. Přestože si je stěžovatelka
plně vědoma toho, že správní orgány vycházely zejména ze stanoviska stavebního úřadu,
opakovaně namítala jeho nesprávnost. Stavební úřad již před rokem uvedl, že si obstarává
podklady pro zahájení řízení z moci úřední o odstranění části stavby; v průběhu minulého roku
však žádné řízení zahájeno nebylo. Stěžovatelka dále poukázala na nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, jakož i rozhodnutí správních orgánů. Konečně v kasační stížnosti uvedla,
že kasační stížnost po výzvě soudu doplní a odůvodní ve lhůtě jednoho měsíce od doručení
výzvy. Z výše uvedených důvodů pak navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[8] V doplnění kasační stížnosti pak zopakovala, že předmětný prostor splňuje všechny
podmínky uvedené v §24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Nesouhlasila se stanoviskem
stavebního úřadu ze dne 26. 9. 2016. Podle stěžovatelky legalizaci stavebních úprav,
resp. naplnění požadovaných podmínek uvedených v §24 odst. 5 zákona o státní sociální
podpoře, potvrzuje pasport stavby. K pasportu stavby pak poukazovala na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 344/2016 - 42.
IV.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil souhlas se závěry krajského soudu
a navrhl kasační stížnost zamítnout.
V.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Stěžovatelka
je názoru, že jak rozsudek krajského soudu, tak i rozhodnutí správních orgánů trpí
nepřezkoumatelností.
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování přezkoumatelnosti rozhodnutí vychází z ustálené
judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost soudů
své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje
i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06,
č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího
a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné
skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové
rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě
posouzena“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil,
že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při
naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu
nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat
takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl,
odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze
rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody.“
[13] Kasační soud posoudil rozsudek krajského soudu i správní rozhodnutí optikou výše
uvedených judikaturních závěrů a dospěl k závěru, že jak napadený rozsudek, tak i obě správní
rozhodnutí splňují požadavky přezkoumatelnosti. Jedná se o srozumitelná rozhodnutí, opřená
o dostatek relevantních důvodů. Z jejich odůvodnění je zcela zřejmé, proč správní orgány
a krajský soud rozhodly tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Krajský soud i žalovaný
se dostatečně vypořádali i se všemi vznesenými námitkami.
[14] Pokud pak stěžovatelka namítala porušení procesních práv vlastníka domu, konstatuje
soud, že takové námitky nebyly v řízení před krajským soudem ani náznakem uplatněny
(stěžovatelka v žalobě brojila proti hodnocení důkazů a nikoliv proti porušení procesních práv
vlastníka domu), ačkoliv nepochybně uplatněny být mohly. S ohledem na tuto skutečnost
se jedná o zcela novou právní argumentaci, ke které se z důvodu její absence v žalobě nemohl
krajský soud vyjádřit. Tyto kasační námitky proto představují nepřípustné novum ve smyslu §104
odst. 4 s. ř. s. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že kasační stížnost není přípustná, opírá-li
se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s., nebo o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. představuje zavedení koncentračního principu do řízení
před Nejvyšším správním soudem. Užití tohoto principu lze považovat za zcela racionální, neboť
zajišťuje, aby výhrady účastníků řízení proti vytýkanému nezákonnému jednání či pravomocnému
správnímu rozhodnutí byly pořadem práva nejprve projednány krajskými soudy, přičemž
Nejvyšší správní soud přezkoumá již pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým
skutkovým a právním otázkám, které jim byly v žalobách předestřeny (promítly-li
se, pochopitelně, do námitek kasačních). Srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, č. 419/2004 Sb. NSS, ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs
48/2006 - 155, ze dne 30. 3. 2012, č. j. 4 Azs 1/2011 - 89 atp.
[15] Co se pak týče dalších kasačních námitek, předesílá Nejvyšší správní soud, že takovými
námitkami se již zabýval a neshledal je důvodnými. K tomu viz rozsudek ze dne 26. 6. 2018,
č. j. 9 Ads 253/2017 - 26, ve kterém byla posuzována kasační stížnost dalšího obyvatele prostoru
v bytovém domě č. p. X v Č. V. – P. T. S ohledem na skutkovou a právní podobnost obou věcí
v zájmu zachování jednotnosti judikatury Nejvyšší správní soud závěry uvedeného rozsudku plně
přebírá i pro nyní projednávanou věc.
[16] Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku č. j. 9 Ads 253/2017 - 26 zabýval
mj. i námitkou, že krajský soud nesprávně a bez opory v zákoně vyložil definici bytu a její
naplnění, a neshledal ji důvodnou. Ve shodě s ním lze i v nyní posuzované věci konstatovat,
že správní orgány, a následně i krajský soud podrobně odůvodnily, proč pro naplnění definice
bytu podle §24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře nepostačuje, pokud je obytná místnost
fakticky jako byt užívána. V souladu se zněním zákona i teleologickým výkladem zcela správně
dovodily, že pro výplatu příspěvku na bydlení je zapotřebí naplnění formální podmínky v podobě
účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona
či kolaudace těchto místností coby bytu. Ze spisového materiálu je přitom zřejmé, že v řízení bylo
bez jakýchkoliv pochybností zjištěno, že sporný bytový prostor nesplňuje definici bytu, nejedná
se o soubor místností ani samostatnou obytnou místnost, které svým stavebně technickým
uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání
určeny podle stavebního zákona (podrobněji viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 6. 2018, č. j. 9 Ads 253/2017 - 26).
[17] Dobrá víra stěžovatelky ve smyslu §980 občanského zákoníku v zápis v katastru
nemovitostí pak není v projednávané věci relevantní. Občanskoprávní úprava totiž nemůže
změnit či negovat podmínky výslovně stanovené veřejnoprávním předpisem pro výplatu
požadovaného příspěvku. V České republice je zajištěna veřejnoprávní ochrana v oblasti bydlení
pro nízkopříjmové skupiny obyvatel dvěma dávkami, a to příspěvkem na bydlení ze systému
státní sociální podpory a doplatkem na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi. Ustanovení
§24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře jasně váže výplatu příspěvku pouze na užívání
obytných místností určených k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto
místností coby bytu. Výše uvedené podporuje i důvodová zpráva k novelizovanému §24 odst. 5
zákona o státní sociální podpoře, která ve zvláštní části, části druhé, bodu 12 uvádí, že nárok
na příspěvek na bydlení zákonodárce spojuje pouze s vlastnictvím nebo nájemním vztahem
k bytu, zatímco bydlení v jiných ubytovacích zařízeních a v jiných než obytných prostorech bude
řešit pouze doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi. Zatímco doplatek na bydlení
může být vyplácen jak v případě bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným
stavebním úřadem účelově k bydlení, tak k bydlení v jiném než obytném prostoru či ubytovacím
zařízení, příspěvek na bydlení je vázán pouze na bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném
příslušným stavebním úřadem účelově k bydlení. Skutečnost, zda stavební úřad zahájil či nezahájil
řízení o odstranění stavby, je pak z pohledu naplnění zákonem stanovených předpokladů
pro výplatu příspěvku na bydlení zcela nerozhodná (podrobněji viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 6. 2018, č. j. 9 Ads 253/2017 - 26).
[18] Pouze v obecné rovině zdejší soud dodává, že dávky státní sociální podpory je třeba vidět
jako beneficium státu, který si může (při respektování ústavně právních limitů) stanovit
podmínky, za kterých je bude vyplácet. K tomu srov. vedle rozsudků Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 2. 2017, č. j. 1 Ads 269/2016 - 30, ze dne 29. 9. 2015, č. j. 4 Ads 187/2015 - 26, i nálezy
Ústavního soudu ze dne 2. 9. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 40/97, ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08,
ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 54/10, ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/09 a další. Např.
v nálezu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 2/08, Ústavní soud k sociálním právům uvedl,
že „nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů [čl. 41 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod]. Toto ustanovení dává pravomoc zákonodárci stanovit konkrétní podmínky realizace
sociálních práv.“ Obdobně srov. i nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/09.
[19] Co se pak týče vyjádření vlastníka předmětného domu (č. p. X v Č. V.) ze dne 15. 10.
2017, které bylo soudu doručeno dne 17. 10. 2017, k tomu soud nemohl přihlížet, neboť vlastník
domu nebyl účastníkem řízení o kasační stížnosti stěžovatelky (podrobněji viz §105 odst. 1 s. ř. s.
a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2018, č. j. 9 Ads 253/2017 - 26).
[20] Nejvyšší správní soud přitom nebyl povinen stěžovatelku vyzvat k doplnění kasační
stížnosti (stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že ji doplní po výzvě soudu). Tuto povinnost
má totiž soud pouze v případě, že kasační stížnost není bez dalšího doplnění projednatelná.
Tak je tomu jednak v případech čistě blanketních stížností a dále v případech, kdy kasační
stížnost sice kasační tvrzení obsahuje, ale jedná se o tvrzení natolik obecné, že bez jeho doplnění
nelze stížnost věcně projednat. V nyní projednávané věci byla kasační stížnost sice označena
jako blanketní, co do svého obsahu však byla nesporně stížností projednatelnou, obsahující
několik konkrétních kasačních námitek (viz výše). Nejvyšší správní soud proto stěžovatelku
k dalšímu doplnění kasační stížnosti sám nevyzýval a vypořádal v kasační stížnosti obsažené
námitky (srov. rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, ze dne
27. 2. 2004, č. j. 4 Azs 3/2004 - 48, ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 Ads 56/2010 - 92, jakož i usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 613/03, a na ně navazující judikaturu, např.
rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 29. 10. 2014, č. j. 2 Azs 118/2014 - 22, ze dne 29. 6. 2016,
č. j. 2 As 296/2015 - 180, ze dne 10. 7. 2017, č. j. 5 Azs 144/2017 - 21 atp.).
[21] Ostatně stěžovatelka kasační stížnost před rozhodnutím soudu doplnila. V doplnění
namítala, že splnila podmínky uvedené v §24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Nejvyšší
správní soud opakovaně zdůrazňuje, že podle §24 odst. 5 stavebního zákona „Bytem se pro účely
tohoto zákona rozumí soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým
uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle
stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt.“ Z uvedeného vyplývá, že pro naplnění definice
bytu dle §24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře nepostačuje, pokud je obytná místnost
fakticky jako byt užívána a splňuje další materiální znaky bytu jako takového, nýbrž je zapotřebí
též naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností
k trvalému obývání dle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Stěžovatelka,
a to ani v řízení o kasační stížnosti, nepředložila žádný doklad, ze kterého by bylo možno
dovodit, že by předmětný prostor splňoval uvedené podmínky. Pokud pak stěžovatelka namítala,
že splnění uvedených podmínek vyplývá z pasportu stavby, Nejvyšší správní soud ve shodě
s krajským soudem konstatuje, že samotný pasport stavby, který navíc představuje pouze
zjednodušenou dokumentaci jejího skutečného (faktického) provedení, nemůže v nyní
projednávané věci legálnost stavebních úprav, resp. vytvoření tří bytových jednotek prokázat,
a nemůže tudíž vést ani k závěru o účelovém určení obytných místností k trvalému bydlení
v souladu se stavebním zákonem. To tím spíše za situace, kdy předložený pasport stavby
obsahuje poznámku stavebního úřadu, podle níž tento dokument stavbu podle stavebního
zákona nelegalizuje. Případnou neshledává soud ani polemiku stěžovatelky s předmětným
stanoviskem stavebního úřadu ze dne 26. 9. 2016. Z tohoto stanoviska jednoznačně vyplývá,
že předmětný prostor nelze podřadit pod §24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Nelze
taktéž přehlédnout, že užívání stavby coby rodinného nebo bytového domu není dle vyjádření
Městského úřadu Třeboň, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 21. 9. 2016
v souladu ani s platnou územně plánovací dokumentací. Pokud pak stěžovatelka pro podporu
svých závěrů poukazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As
344/2016 - 42, konstatuje Nejvyšší správní soud předně, že uvedený rozsudek se nezabýval
výkladem §24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Zabýval se pasportizací staveb, přičemž
mj. uvedl, že „není možné, aby se „pasportizace“ stala prostředkem pro legalizaci nepovolených staveb.“
Ani další podpůrná argumentace obsažená v doplnění kasační stížnosti nevede k nutnosti zrušení
rozsudku krajského soudu. Krajský soud provedl správný výklad §24 odst. 5 zákona o státní
sociální podpoře. Ostatně ke stejnému závěru dospěl ve vztahu k identickému rozsudku
krajského soudu i Nejvyšší správní soud ve věci vedené pod sp. zn. 9 Ads 253/2017. V zájmu
zachovávání jednotnosti judikatury Nejvyšší správní soud na rozsudek vydaný v uvedené věci
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2018, č. j. 9 Ads 253/2017 - 26) odkazuje
a jeho závěry plně přebírá i pro nyní pojednávanou věc. Nejvyšší správní soud se přitom nemohl
zabývat důvody obsaženými v podání, které mu bylo stěžovatelem doručeno až po vydání
rozsudku ve věci (podání ze dne 27. 7. 2018, doručené soudu téhož dne).
[22] Na základě všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[23] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu