ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.316.2017:25
sp. zn. 3 As 316/2017 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Ministerstva vnitra,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti žalované Obci Držovice, se sídlem Držovice, SNP 71/37,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2017,
č. j. 29 A 159/2015-56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Starostka obce Držovice podepsala dne 14. 3. 2011 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl
úplatný převod nemovitosti z majetku obce Držovice, jakožto prodávající, do vlastnictví E. U.,
jako kupující (dále jen „kupní smlouva ze dne 14. 3. 2011“). Předmětem převodu byl dům č. p. X
v D., postavený na pozemku p. č. X o výměře 193 m
2
(dále jen „dům č. p. X“). Dne 8. 9. 2015
podal žalobce u Krajského soudu v Brně žalobu podle §67 písm. a) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), jíž se domáhal zrušení rozhodnutí starostky žalované uzavřít výše uvedenou
kupní smlouvu. Usnesením ze dne 13. 10. 2017, č. j. 29 A 159/2015-56, krajský soud žalobu
odmítl.
[2] Krajský soud předně konstatoval, že žalobci svědčí aktivní legitimace k podání žaloby
podle §67 písm. a) s. ř. s., ve spojení s §124 odst. 1 a 5 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále
jen „obecní zřízení“). Uvedl také, že na dispozice s nemovitým majetkem obce se nevztahuje
výluka dozoru žalobce dle §124 odst. 6 obecního zřízení, neboť smyslem §124 obecního zřízení
je dozor nad vnitřním utvářením vůle veřejnoprávní korporace, kde jsou přítomny závažné
veřejnoprávní prvky. Při případném porušení příslušných pravidel obecního zřízení totiž dochází
i k narušení norem veřejného práva a pravidel souvisejících s problematikou veřejného zájmu.
Jde o dozor „nad dodržením procedurálních pravidel“ , nikoli aktů z nich vzešlých.
[3] Krajský soud nicméně dospěl k závěru, že žalobu je třeba odmítnout jako nepřípustnou
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s., a §70 písm. a) s. ř. s.,
neboť zde neexistuje žádné rozhodnutí, které by mohl žalobce napadnout. Za takové rozhodnutí
nelze považovat ani imaginární rozhodnutí starostky uzavřít kupní smlouvu. Krajský soud
konstatoval, že k perfektnímu uzavření smlouvy týkající se dispozice s nemovitým majetkem
obce je podle §39 odst. 1 obecního zřízení třeba, aby: 1) příslušný záměr byl řádně zveřejněn,
2) příslušný orgán obce schválil uzavření smlouvy a 3) starosta obce smlouvu uzavřel. Jasně
definovatelným a uchopitelným rozhodnutím jsou v tomto procesu pouze usnesení o schválení
záměru (zde prodeje nemovitosti) a o schválení samotné smlouvy, přičemž obě usnesení přijímá
zastupitelstvo obce. Krajský soud vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001,
sp. zn. III. ÚS 721/2000, z něhož se podává, že starosta obce nemůže sám vytvářet vůli obce,
ale může pouze tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Obdobně dle judikatury Nejvyššího
soudu je oprávnění rozhodovat o právních úkonech obce ze zákona bezezbytku rozděleno mezi
obecní radu a obecní zastupitelstvo. Rozhodnutí zastupitelstva nebo rady obce je podmínkou
právního úkonu a jeho absence zakládá absolutní neplatnost právního úkonu. Podle rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2075/2009, a ze dne 29. 4. 2005,
sp. zn. 32 Odo 11/2004, tedy starosta obce nemůže bez souhlasu obecního zastupitelstva
(případně rady obce) platně učinit právní úkon, který by závažným způsobem ohrožoval
majetek obce Podle judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2003,
sp. zn. 26 Cdo 1829/2002, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000)
je rovněž třeba důsledně rozlišovat mezi „vytvářením vůle obce“ a jejím „projevením navenek“. Zatímco
zastupitelstvo obce vůli obce vytváří, starosta tuto vůli projevuje navenek; naopak zastupitelstvo
obce nemůže vystupovat za obec navenek, a starosta nemůže vytvářet vůli obce. Pokud vůbec lze
v těchto souvislostech hovořit o nějakém rozhodnutí či opatření (ve smyslu §124 odst. 1 obecního
zřízení), respektive rozhodování starosty, pak tato činnost zůstává pouze v rovině jakési
nematerializované mentální aktivity, kterou nelze smysluplným způsobem dle §67 písm. a) s. ř. s.
či §124 obecního zřízení zachytit a přezkoumat.
[4] Dále krajský soud vyjádřil názor, že rozhodnutí, která jsou ve smyslu
§124 odst. 1 obecního zřízení dozorovatelná, by měla být (podle téhož ustanovení) alespoň
potenciálně pozastavitelná a způsobilá „zjednání nápravy“; to si lze v nyní souzené věci jen obtížně
představit. Otázku neplatnosti právního úkonu obce – kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2011,
totiž přísluší posuzovat civilnímu soudu, nikoli žalobci. V nyní posuzovaném případě by jediným
výsledkem dozorové činnosti žalobce mohlo být nanejvýš vydání písemnosti s deklarací o zrušení
„rozhodnutí“ starostky. Takovýto zrušovací akt se ovšem jeví poněkud bezzubým, neboť by neměl
na platnost smlouvy žádný vliv. Motivaci smluvních stran k prohlášení neplatnosti kupní smlouvy
ze dne 14. 3. 2011 přitom krajský soud považoval za velmi nízkou; i pokud by žalovaná podala
sama návrh k civilnímu soudu, nebyl by výsledek civilního řízení přímým důsledkem dozorové
činnosti žalobce. Vzhledem k tomu, že skutečně efektivní „dozorová“ činnost se v nyní
projednávané věci přesouvá až do případného řízení o neplatnosti smlouvy před civilním soudem
(v němž je kromě smluvních stran aktivně legitimováno také státní zastupitelství), měl žalobce
s ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti územních samosprávných celků
(čl. 101 odst. 4 Ústavy České republiky) a účelnosti dozorového zásahu pečlivě vážit aktivaci
svých dozorových opatření.
[5] Závěrem krajský soud doplnil, že i kdyby zde bylo „žalovatelné rozhodnutí“, musel by žalobu
odmítnout pro opožděnost. Vyšel z toho, že žalovaná uzavřela běžnou kupní smlouvu. O záměru
prodat dům č. p. X bylo rozhodnuto dne 15. 12. 2010, kupní smlouva byla podepsána dne
14. 3. 2011, návrh na vklad do katastru nemovitostí byl podán dne 28. 3. 2011 (po zasedání
zastupitelstva, které bylo o uzavření smlouvy informováno), podnět k provedení dozoru byl
podán dne 24. 11. 2014, přičemž v mezičase byl dům č. p. X dotčen další majetkovou dispozicí.
Žaloba byla podána v září 2015, tedy téměř čtyři a půl roku po uzavření smlouvy,
od něhož je třeba lhůtu pro její podání počítat. Krajský soud přitom vyšel z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016, č. j. 7 As 161/2016-62, z něhož se podává,
že §67 písm. a) s. ř. s. umožňuje přiměřené použití části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního
řádu správního (§65 a násl. s. ř. s.), včetně aplikace zvláštní tříleté lhůty pro podání žaloby
(§72 odst. 2 s. ř. s.). Tato lhůta je dostatečně dlouhá k tomu, aby žalobce byl schopen efektivně
vykonávat své dozorčí oprávnění, a zároveň představuje ještě přiměřený zásah do právní jistoty
a práva na samosprávu. V dané věci uvedená lhůta uplynula marně.
[6] Proti tomuto usnesení brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
ve které explicitně nenamítá žádný z důvodů podle §103 odst. 1 s. ř. s.
[7] Stěžovatel předně nesouhlasí s názorem krajského soudu, že zde neexistovalo rozhodnutí,
které by bylo způsobilým předmětem dozoru podle §124 odst. 1 obecního zřízení, respektive
soudního přezkumu dle §67 písm. a) s. ř. s. Uvedl, že obce v soukromoprávní sféře
jednají v postavení právnických osob, a při jednání za obec je proto třeba rozlišovat samotné
jednání – projev vůle – od utvoření této vůle. Toto rozlišení je upraveno v §84 a §85, respektive
v §102 odst. 2 a 3 obecního zřízení. Citovaná ustanovení svěřují rozhodnutí o právních
jednáních, tj. utvoření právní vůle obce, do pravomoci obecního zastupitelstva, respektive
do vyhrazené nebo nevyhrazené pravomoci rady obce. Ustanovení §103 odst. 1 tohoto zákona
pak ukládá starostovi zastupování obce navenek. Obecní zřízení však rovněž předpokládá,
že v určitých zákonem stanovených případech starosta o právních jednáních obce rozhoduje sám,
a to tehdy, není-li v obci volena rada obce, nebo rada výslovně starostovi rozhodování svěří
(srov. §99 odst. 2, §102 odst. 3 a 4 obecního zřízení). Vždy ovšem platí, že o každém právním
jednání musí být předem rozhodnuto.
[8] Obec jako právnická osoba nemůže právně jednat, aniž by předtím došlo k vytvoření její
vůle – zde určení s kým a za jakých podmínek bude smlouva uzavřena. Došlo-li tedy v nyní
posuzovaném případě k uzavření smlouvy bez předchozího souhlasu zastupitelstva, musela toto
rozhodnutí učinit starostka, a vytvořit tak právní vůli obce. Samotný fakt, že k uzavření smlouvy
došlo, znamená, že muselo být učiněno rozhodnutí o jejím sjednání. Na závěru, že rozhodnutí
o uzavření smlouvy existuje, nic nemění ani skutečnost, že není žádným způsobem materiálně
zaznamenáno; na jeho obsah je třeba usuzovat právě z aktu uzavření smlouvy a z jejího obsahu.
Ostatně, podmínka písemného zaznamenání rozhodnutí nevyplývá ani z §124 odst. 1 obecního
zřízení ani z §67 písm. a) s. ř. s.; to potvrzuje i konkrétně odkazovaná odborná literatura.
[9] Na rozdíl od krajského soudu stěžovatel interpretuje v rozsudku zmiňovanou judikaturu
Nejvyššího soudu i Ústavního soudu tak, že v případech, kdy má předem rozhodnout
zastupitelstvo, avšak k tomuto rozhodnutí nedojde, nejedná starosta bez existence jakékoli vůle
obce k takovému jednání. Starosta zde sice podle platného práva nemůže vůli obce vytvářet
s ohledem na svou funkční nepříslušnost, nelze však již dovodit, že pokud starosta bez
příslušného rozhodnutí zastupitelstva jedná, žádné rozhodnutí de iure nečiní. Takový výklad by byl
v rozporu s realitou, neboť by znamenal, že starosta v této situaci „neví, jak jedná, přestože jedná “ ;
ve skutečnosti však jedná na základě svého rozhodnutí (byť mimo svou funkční příslušnost).
V konečném důsledku by názor krajského soudu vedl k rezignaci státu na veřejnoprávní kontrolu
činnosti územních samosprávných celků, což by mohlo vést k nedodržování či obcházení zákona.
[10] Závěrem tohoto okruhu námitek stěžovatel dodává, že žalobou podle §67 písm. a) s. ř. s.
se může dozorový orgán domáhat jak zrušení dozorovaného aktu, tak prohlášení jeho nicotnosti.
Stěžovatel je však toho názoru, že rozhodnutí funkčně nepříslušného obecního orgánu
o majetkové dispozici je důvodem nezákonnosti takového rozhodnutí, nikoli jeho nicotnosti.
Nicméně i v případě, že by správní soud dovodil jeho nicotnost, nemůže být tato skutečnost
důvodem pro odmítnutí dozorového návrhu.
[11] Dále stěžovatel zpochybňuje názor krajského soudu, že dozorový zásah byl neúčelný.
Jakkoli dozorová aktivita státu není bezbřehá a je omezena hlediskem časovým a hlediskem
účelnosti, v nyní projednávané věci spočívá jeho účelnost v ochraně veřejného (obecního)
majetku ze strany státu (byť do jisté míry paradoxně proti samotné obci) a v řešení předběžné
otázky z hlediska civilního soudního řízení, respektive v tom, že smluvní strany neplatné smlouvy
mohou na základě rozhodnutí správních soudů o dozorové žalobě samy neplatnost uzavřené
smlouvy odstranit, aniž by k zahájení občanského soudního řízení došlo. Dozorovým zásahem
by nemohla být narušena ani právní jistota smluvních stran; z rozsudku Nejvyššího soudu
sp. zn. 25 Cdo 1329/2014, se podává, že se smluvní strany nemohou dovolávat dobré víry
a ochrany právní jistoty v situaci, kdy o předmětné smlouvě nerozhodl k tomu příslušný obecní
orgán. Jejich zákonnou povinností totiž bylo si splnění této podmínky ověřit.
[12] Ve zbývající části kasační stížnosti stěžovatel polemizuje s názorem krajského soudu,
že žaloba by i při existenci dozorovaného rozhodnutí byla podána opožděně.
[13] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejprve je třeba uvést, že ustanovení §124 obecního zřízení svěřuje Ministerstvu vnitra
obecnou pravomoc vykonávat dozor nad vydáváním (přijímáním) a obsahem usnesení, rozhodnutí
a jiných opatření orgánů obcí v samostatné působnosti, s výjimkou obecně závazných vyhlášek obcí.
Tato pravomoc se tedy vztahuje jak na individuální správní akty (tj. rozhodnutí z pohledu jeho
doktrinálního vymezení), tak i na další kategorie aktů či úkonů obcí. Za podmínek stanovených
v odstavcích 3 a 5 citovaného ustanovení může takové usnesení, rozhodnutí či jiné opatření
napadnout Ministerstvo vnitra žalobou u správního soudu a domáhat se jeho zrušení. Zakotvení
aktivní procesní legitimace dozorového orgánu v konkrétním ustanovení soudního řádu
správního se ovšem odvíjí od toho, zda je napaden individuální správní akt (viz §65 s. ř. s.), či jiný
akt (usnesení nebo opatření) vydaný v samostatné působnosti obce.
[17] Je-li dozorovou žalobou napadeno rozhodnutí obce, jakožto individuální správní akt, je aktivní
legitimace Ministerstva vnitra založena ustanovením §66 odst. 4 s. ř. s. V tomto případě
vede správní soud „standardní“ řízení o zrušení rozhodnutí správního orgánu podle §65
odst. 1 a násl. s. ř. s.; jedinou odchylku představuje skutečnost, že na straně žalobce vystupuje
vždy dozorový orgán, jenž je podle §66 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s §124 odst. 3 a 5 obecního
zřízení nadán zvláštní aktivní žalobní legitimací. Naproti tomu ustanovení §67 písm. a) s. ř. s.
konstruuje správnímu úřadu, zde Ministerstvu vnitra, právo podat žalobu (pouze) proti „usnesení
nebo opatření orgánu územního samosprávného celku v samostatné působnosti “.
[18] Z povahy napadeného úkonu starostky a s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel podal
žalobu podle §67 písm. a) s. ř. s., je zřejmé, že ani stěžovatel sám nepovažuje „rozhodnutí starostky
uzavřít kupní smlouvu ze dne 14. 3. 2011“ za individuální správní akt, který by bylo možné napadnout
žalobou podle §66 odst. 4 s. ř. s. Má -li být proto napadený úkon starostky způsobilý přezkumu
v řízení vedeném podle §67 písm. a) s. ř. s., musí typově spadat do kategorie usnesení nebo
opatření.
[19] Nejvyšší správní soud se přitom zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu,
že se v daném případě ani o jeden z těchto typů právního jednání obce (jejího orgánu) nejedná,
a stěžovatelem konstruovaný úkon starostky obce není z podstaty věci způsobilý soudního
přezkumu ve správním soudnictví. Argumentaci krajského soudu považuje kasační soud za velmi
podrobnou, zohledňující veškeré aspekty věci a jím přijaté závěry za přiléhavé; v podrobnostech
lze tedy na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat. K tomu NSS dodává následující.
[20] Jde-li o převod nemovité věci z majetku obce, zastupitelstvo obce [§85 písm. a) obecního
zřízení] schvaluje nejprve záměr zcizit konkrétní nemovitou věc, (§39 odst. 1 obecního zřízení)
poté rozhoduje i o samotné transakci a jejích podmínkách; nedodržení tohoto postupu obecní
zřízení postihuje v obou případech absolutní neplatností následně provedeného právního jednání
(§39 odst. 1 věta třetí, §41 odst. 2). To v praxi znamená, že zastupitelstvo schvaluje (ve druhém
hlasování) i vlastní obsah smlouvy (zde smlouvy kupní), nebo alespoň její podstatné náležitosti
v rozsahu vyžadovaném právními předpisy pro realizaci dané majetkové dispozice. Vůle obce
uzavřít konkrétní smlouvu se tedy formuje v průběhu zasedání zastupitelstva, které o této smlouvě
jedná, a následně se o jejím schválení hlasuje. Podle §95 odst. 1 obecního zřízení se o průběhu
zasedání zastupitelstva obce pořizuje zápis, který obsahuje mimo jiné i průběh a výsledek
hlasování a přijatá usnesení. S ohledem na uvedené je tedy zřejmé, že zastupitelstvo obce na svém
zasedání utvořenou vůli rovněž projevuje. Tato vůle je projevena právě v okamžiku přijetí
předmětného usnesení, které vzešlo z výsledku hlasování o právním jednání; zachycena
je v zápisu o průběhu zasedání. Samotný projev vůle zastupitelstva pochopitelně k realizaci
majetkového převodu nepostačuje, jde v podstatě o interní (byť navenek jednoznačně
deklarovaný) akt, který je nutné fakticky realizovat následným uzavřením smlouvy.
[21] Uzavření smlouvy vyžaduje u smluvních stran nejen samotnou existenci vůle kontrahovat,
ale též vyjádření této vůle navenek v zákonem přepsané formě. Podpis smlouvy o prodeji
nemovitosti je tedy jen zákonem předepsanou formou, jakým se vůle veřejnoprávní entity
nakládat s touto věcí – z hlediska práva soukromého – vyjádří. Jde tedy o kvalifikované završení
projevu dříve již zformované vůle smlouvu uzavřít.
[22] Uzavření smlouvy za obec zajišťuje starosta, jenž podle §103 odst. 1 obecního zřízení
zastupuje obec navenek. S ohledem na to, co bylo uvedeno výše, je tedy třeba uzavřít, že podpis
kupní smlouvy starostou je pouze zprostředkováním a stvrzením již zformované a projevené vůle
jejího zastupitelstva (k tomu viz též krajským soudem přiléhavě zmiňované závěry
nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001 sp. zn. III. ÚS 721/2000 – viz bod [22] jeho
odůvodnění – které jsou aplikovatelné i na recentní úpravu obecního zřízení). Tím méně
by takový úkon mohl naplnit znaky aktu přezkoumatelného ve správním soudnictví.
[23] Se stěžovatelem lze pochopitelně souhlasit v tom, že je třeba zajistit v zákonem
dovolených mezích efektivní dohled nad výkonem samostatné působností obcí tak, aby bylo
možné postihnout i situace, kdy si některý orgán obce atrahuje pravomoc, která je vyhrazena
orgánu jinému. Nejvyšší správní soud je však toho názoru, že právní relevanci z hlediska
soudního přezkumu by takový úkon mohl mít pouze za podmínky, že by byl učiněn některou
ze zákonem předvídaných forem (rozhodnutím, usnesením, opatřením), neboť zákon
předpokládá, že konkrétní vůle se projevuje vždy předepsaným způsobem či postupem a nabývá
určité výsledné podoby. Jinými slovy, právní jednání funkčně nepříslušného orgánu obce by bylo
způsobilé soudního přezkumu jen tehdy, pokud by jeho výsledná podoba nesla alespoň
minimální formální znaky aktu, ve kterém mělo být podle zákona učiněno. Jen tak lze totiž bez
jakýchkoliv pochybností dovodit, že k takovému jednání vůbec došlo. Pouze v takovém případě
lze pak důvodně aktivovat dozorové pravomoci žalobce, směřující k suspendování a následnému
odklizení jednání obce, jehož právní důsledky odporují zákonu; u jednání, která ze své podstaty
(už jen pro absolutní nedostatek formy) právní následky v oblasti samostatné působnosti vyvolat
vůbec nemohou, je zásah moci výkonné bezpředmětný. V nyní projednávané věci, jak výše
uvedeno, se vůle obce prodat nemovitý majetek projevuje výlučně usnesením zastupitelstva obce
na jeho zasedání. Usnesení, kterým by zastupitelstvo schválilo obsah konkrétní kupní smlouvy
(či alespoň její pojmové znaky) nebylo zastupitelstvem žalované před podpisem kupní smlouvy
ze dne 14. 3. 2011 přijato a ani starostka žalované jej nenahradila svým „usnesením“,
které by bylo možné napadnout zákonem předvídaným způsobem podle §67 písm. a) s. ř. s.
Není tedy dán žádný (materializovaný) akt, který by mohl být předmětem dozoru žalovaného
a případně následného soudního přezkumu.
[24] Pro úplnost lze dodat, že se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje i s názorem krajského
soudu vyjádřeným v bodě [33] odůvodnění rozsudku, dle kterého bylo možné efektivní dozor
nad splněním všech zákonem (obecním zřízením) vyžadovaných podmínek při uzavírání smlouvy
v nyní projednávané věci zajistit cestou žaloby podané státním zastupitelstvím dle §42 zákona
č. 83/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve spojení s §35 o. s. ř. Tato možnost byla zakotvena
již v době uzavírání smlouvy.
[25] Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil s názorem krajského soudu v tom, že žalobu
na zrušení rozhodnutí starostky žalované uzavřít kupní smlouvu ze dne 14. 3. 2011 je nutno odmítnout,
neboť zde není žádný předmět soudního přezkumu, tj. žádné usnesení či opatření ve smyslu
§67 písm. a) s. ř. s. Jedinou korekci názoru krajského soudu je dle kasačního soudu nutno učinit
v tom, že k odmítnutí žaloby mělo dojít podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nedostatek
podmínek řízení spočívající v nedostatku věcné podmínky – existence napadeného rozhodnutí,
usnesení či opatření žalované. Sama změna důvodu pro odmítnutí žaloby však není důvodem
pro zrušení napadeného usnesení. Vzhledem k tomu, že důvod odmítnutí žaloby primárně
obstojí, nezabýval se kasační soud již otázkou včasnosti jejího podání.
[26] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není
důvodná. Za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto rozsudkem zamítl.
[27] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v soudním řízení
před Nejvyšším správním soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly; soud
tak žalované náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n ej s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu