ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.100.2018:29
sp. zn. 3 Azs 100/2018 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: I. B., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Praha 6, Šlejnická 1547/13, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2018, č. j. 61 Az 10/2016-50,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 14. 3. 2016, č. j. OAM-263/DS-PR-ZA15-2016, žalovaný zastavil
řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb.,
zákona o azylu (dále jen „zákon o azylu“), a to pro nepřípustnost žádosti o udělení mezinárodní
ochrany ve vztahu k České republice podle §10a odst. 1 písm. b) téhož zákona. Žalovaný
v tomto rozhodnutí zároveň určil, že státem příslušným k posouzení žádosti žalobce podle
čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria
a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu
podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém
z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“) je Maďarsko.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který
ji rozsudkem ze dne 20. 5. 2016, č. j. 61 Az 10/2016-21, zamítl. Tento rozsudek
ke kasační stížnosti žalobce zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2018
č. j. 3 Azs 128/2016-45, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Usnesením ze dne
3. 9. 2018, č. j. 61 Az 10/2016-50, krajský soud řízení o žalobě zastavil podle
§33 písm. b) zákona o azylu. Krajský soud shledal, že žalobce měl být po nuceném přesunu
do Maďarska umístěn na adrese B. Á. H.. Tuto informaci se však nepodařilo prostřednictvím jeho
zástupce ověřit. Krajský soud dále ověřil, že se žalobce nenachází ve výkonu trestu odnětí
svobody v České republice, ani není veden v evidenci obyvatel České republiky. Dále zjistil, že
pobyt žalobce je od června 2016 neznámý nejen správním orgánům České republiky, ale také
Maďarska. Jelikož se místo pobytu stěžovatele nepodařilo ověřit ani u jeho právního zástupce,
krajský soud řízení o jeho žalobě zastavil.
[3] Proti tomuto usnesení podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opírá
o důvod podle §103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
je přesvědčen, že jeho kasační stížnost splňuje kritéria přijatelnosti vyslovená v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS.
Domnívá se, že Nejvyšší správní soud dosud neřešil právní otázku, zda lze důvod zastavení řízení
o žalobě ve věci mezinárodní ochrany zakotvený v §33 písm. b) zákona o azylu aplikovat
v případě, že žadatel o mezinárodní ochranu byl nucen vycestovat z České republiky na základě
zjevně nezákonného rozhodnutí, a to do země, která v době vycestování naplňovala podmínky
článku 3 odst. 2 nařízení Dublin III, a v níž byla porušována zásada non-refoulement. Pokud by měl
kasační soud za to, že tato otázka byla již judikována v jeho rozsudku ze dne 6. 8. 2009,
č. j. 8 Azs 26/2009-45, je stěžovatel toho názoru, že v daném případě je nutné učinit judikaturní
odklon.
[4] Stěžovatel namítá, že v době jeho předání do Maďarska, tj. od roku 2015 do poloviny
roku 2016 trpěl maďarský azylový systém závažnými nedostatky. Je tak
pravděpodobné, že se stěžovateli v Maďarsku nedostalo dostatečných záruk a mohlo dojít
i k porušení zásady non-refoulement, tj. k vrácení stěžovatele do země jeho původu, kde
je pronásledován. Stěžovatel tvrdí, že důvody zastavení řízení podle §33 písm. b), c) a e) zákona
o azylu je třeba vykládat s přihlédnutím k čl. 28 směrnice Evropského parlamentu a Rady
2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále
jen „procedurální směrnice“), který upravuje institut konkludentního zpětvzetí žádosti
o mezinárodní ochranu. Smyslem citovaného ustanovení je podle stěžovatele bezpochyby
vystavět rámec domněnky konkludentního zpětvzetí žádosti o mezinárodní ochranu tak, aby tato
domněnka zachycovala pokud možno skutečné případy ztráty faktického zájmu o mezinárodní
ochranu v dané členské zemi. Z toho pohledu pak již nemůže obstát prosté naplnění
§33 písm. b) zákona o azylu, existují-li relevantní okolnosti, nasvědčující tomu, že stěžovatel
nespolupracuje při sdělení místa svého pobytu s ohledem na objektivní skutečnosti, které mu
v tom brání. Čl. 28 procedurální směrnice byla Česká republika podle čl. 51 odst. 1 této směrnice
povinna provést do vnitrostátního práva do 20. 7. 2015; pokud tak neučinila je na daný případ
třeba použít doktrínu přímého účinku. Stěžovatel shrnuje, že samotný závěr o tom, že není
známo místo pobytu žadatele, nepostačuje pro naplnění domněnky konkludentního zpětvzetí
žádosti, pokud mu v pravidelném styku se soudem bránily okolnosti, které žadatel nemohl
ovlivnit. V jeho případě mu ve spolupráci se správními orgány při sdělení místa pobytu bránilo
nezákonné předání do země, jejíž azylový systém nesplňoval základní standardy. Závěrem kasační
stížnosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2018,
č. j. 2 Azs 114/2018-30, v němž byl vysloven názor, že žadateli o mezinárodní ochranu nemůže
být v soudním řízení na újmu, že byl státní mocí donucen k opuštění území České republiky.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s postupem krajského soudu.
Uvedl, že kasační stížnost je účelová a nedůvodná, nepřináší žádnou novou právní otázku, kterou
by kasační soud dosud neřešil, ani nepřesahuje svým významem vlastní zájmy stěžovatele.
[6] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení důvodnosti kasačních
námitek, musel se zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti.
[7] Podle §104a odst. 1 s. ř. s., jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.
[8] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39
(všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), „přesahem vlastních
zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
[9] Stěžovatel uvedl, že důvod přijatelnosti kasační stížnosti spatřuje v zodpovězení otázky,
která dosud nebyla plně řešena judikaturou zdejšího soudu, a to, zda lze zastavit řízení o žalobě
ve věci mezinárodní ochrany podle §33 písm. b) zákona o azylu v případě, kdy byl žalobce
1) donucen opustit území České republiky 2) v důsledku nezákonného rozhodnutí 3) do státu,
jehož azylový systém trpí systémovými nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.
[10] Nejvyšší správní soud konstatuje, že problematikou zastavení řízení pro nemožnost
zjištění místa pobytu žalobce se ve své judikatuře již zabýval. V rozsudku ze dne 25. 2. 2004,
č. j. 2 Azs 16/2004-45, vyslovil názor, že smyslem §33 zákona o azylu je „umožnit soudům nezabývat
se meritorně azylovými žalobami těch žalobců, kteří již zmizeli ze zorného pole orgánů veřejné moci České
republiky a kteří již pravděpodobně nejsou v dosahu jurisdikce České republiky“. Podle rozsudku ze dne
4. 9. 2008, č. j. 3 Azs 40/2008-67, nastoupení některého z důvodů podle §33 zákona o azylu,
ve znění účinném od 13. 10. 2005, „vylučuje, aby soud ve věci meritorně rozhodoval; taková procesní situace
(zde: neznámý pobyt stěžovatele) má mít obligatorní procesní vyústění v podobě zastavení řízení “ . Nemožnost
zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany je přitom dána tam, kde krajský soud
vyvíjel požadované úsilí ke zjištění místa pobytu žalobce a přes toto úsilí a případně další pátrání
v příslušných evidencích nebyl jeho pobyt zjištěn a zůstal zcela neznámý (viz rozsudek tohoto
soudu ze dne 26. 5. 2005, č. j. 7 Azs 271/2004-58, č. 707/2005 Sb. NSS).
[11] Stranou pozornosti rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu nezůstala ani
otázka zastavení řízení podle §33 písm. b) zákona o azylu v případě nuceného opuštění území
žalobcem. Podle rozsudku ze dne 6. 8. 2009, č. j. 8 Azs 26/2009-45, není na překážku zastavení
řízení o žalobě podle citovaného ustanovení ani skutečnost, že žalobce byl z území České
republiky vyhoštěn.
[12] Od shora uvedených závěrů se Nejvyšší správní soud nehodlá odchýlit ani v nyní
projednávané věci, přičemž okolnosti, na kterých stěžovatel staví důvodnost své kasační stížnosti,
se míjí s rozhodovacím důvodem krajského soudu, kterým je skutečnost, že po jeho předání
Maďarska podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III nebylo možné zjistit místo jeho pobytu.
Spatřuje-li stěžovatel odlišnost svého případu od věci souzené zdejším soudem pod
sp. zn. 8 Azs 26/2009 v tom, že rozhodnutí, na základě něhož se ocitl mimo území České
republiky, bylo nezákonné z důvodu porušení čl. 3 odst. 2 pododst. 2 nařízení Dublin III, nelze
mu přisvědčit.
[13] Předně je třeba uvést, že nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného o zastavení
řízení dosud nebyla krajským ani kasačním soudem vyslovena. Na napadené rozhodnutí je tak
v souladu se zásadou presumpce správnosti aktů vydávaných orgány veřejné správy hledět jako
na zákonné a věcně správné do okamžiku, kdy příslušný orgán (zde krajský soud) zákonem
předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 5. 2008, č. j. 6 As 45/2005-188). To se však v nyní souzené věci
nestalo.
[14] Pokud jde o existenci systémových nedostatků maďarského azylového systému,
z níž stěžovatel odvozuje nezákonnost rozhodnutí žalovaného, z rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu k této problematice se podává, že Maďarsko v době od srpna 2015 do poloviny
roku 2016, do níž spadá i transfer stěžovatele, nebylo možné a priori považovat za bezpečnou
zemi, v níž bude žádost o udělení mezinárodní ochrany náležitě posouzena (přestože jde
o členský stát EU, u kterých je status bezpečné země zásadně presumován); na druhou stranu
z ní však nevyplývá ani to, že by takovou bezpečnou zemí vůbec nebylo a že by jeho azylový
systém bez dalšího pro žadatele o mezinárodní ochranu představoval riziko nelidského
či ponižujícího zacházení. Z judikatury, reprezentované především rozsudky tohoto soudu ze dne
12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016-22, ze dne 9. 11. 2016, č. j. 1 Azs 246/2016-27, či ze dne
28. 11. 2016, č. j. 8 Azs 212/2016-32, pouze plyne správním orgánům, potažmo soudům.
povinnost v každém konkrétním případě k okamžiku rozhodování pečlivě vážit možnost předání
žadatele do státu příslušného posoudit jeho žádost s ohledem na konkrétní tvrzení vztahující
se k situaci žadatele a konkrétním vytýkaným nedostatkům azylového systému tohoto státu.
V žádném případě z nich naopak nelze dovodit apriorní zákaz předávání žadatelů o mezinárodní
ochranu do Maďarska v dublinském řízení, respektive že by každé předání žadatele
o mezinárodní ochranu do Maďarska bylo nezákonné.
[15] K závěru o nemožnosti předání stěžovatele do Maďarska konečně nedospěl
Nejvyšší správní soud ani ve výše uvedeném zrušujícím rozsudku ze dne 29. 5. 2018
č. j. 3 Azs 128/2016-45. Tímto rozsudkem konstatoval toliko nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu, a to z hlediska vypořádání zcela konkrétních námitek týkajících se systémových
nedostatků maďarské azylové praxe, které stěžovatel vznesl (až v žalobě) proti posouzení této
otázky žalovaným. Naopak, napadené rozhodnutí žalovaného shledal kasační soud, pokud jde
o posouzení standardu azylového řízení v Maďarsku, přezkoumatelným (viz bod [15] citovaného
rozsudku).
[16] Lze tak uzavřít, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační stížnosti,
a nelze tak než konstatovat, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje zájmy
stěžovatele.
[17] Pouze pro úplnost lze dodat, že z hlediska naplnění hypotézy §33 písm. b) zákona o azylu
není rozhodující, zda rozhodnutí, jímž byl žadatel donucen opustit území České republiky, bylo
nezákonné. Citované ustanovení ukládá soudu řízení o žalobě zastavit, nelze-li zjistit místo
pobytu žadatele (žalobce), neříká však již nic o tom, kde, respektive ve které zemi se jej
nepodařilo dohledat. Je zřejmé, že pokud by byl krajskému soudu známý pobyt stěžovatele
po jeho transferu do Maďarska, ať už v tomto nebo jiném státě, řízení o žalobě by nemohlo být
zastaveno. Pokud stěžovatel trval na vyřízení své žádosti o mezinárodní ochranu, respektive
na projednání věci před soudem – tedy neměl v úmyslu vzít tuto žádost zpět nebo
od ní odstoupit ve smyslu čl. 28 odst. 1 procedurální směrnice – bylo v jeho zájmu komunikovat
s maďarskými orgány anebo přinejmenším se svým právním zástupcem, aby bylo alespoň známo
místo jeho aktuálního pobytu a nebyla tak založena překážka meritorního projednání jeho věci.
Jak vyplývá z napadeného usnesení, stěžovatel po přicestování do Maďarska zmizel ze zřetele
tamních orgánů veřejné moci a nekontaktní zůstal i ve vztahu k advokátovi na území České
republiky.
[18] Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
nepřijatelnou a dle §104a odst. 1 s. ř. s. ji usnesením odmítl.
[19] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu