ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.15.2020:84
sp. zn. 3 Azs 15/2020 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobců: a) K. M.,
b) S. M., c) nezl. A. M., všichni zastoupeni JUDr. Vítem Biolkem, MBA, LL.M., advokátem
se sídlem Bohuslava Martinů 1038/20, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2019, č. j. 32 Az 3/2018 – 124,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2019,
č. j. 32 Az 3/2018 – 124, se ve výrocích I. a II. z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. 1. 2018, č. j. OAM-121/ZA-ZA12-ZA05-2017,
a ze dne 3. 1. 2018, č. j. OAM-120/ZA-ZA12-ZA05-2017-I, se z r ušuj í a v ě c
se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení.
IV. Ustanovenému zástupci žalobců JUDr. Vítu Biolkovi, MBA, LL.M., advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 18 731 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě jednoho
měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobců nese stát.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 1. 2018, č. j. OAM-121/ZA-ZA12-ZA05-2017, neudělil
mezinárodní ochranu žalobci a) podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný dále
rozhodnutím ze dne 3. 1. 2018, č. j. OAM-120/ZA-ZA12-ZA05-2017-I, obdobně neudělil
mezinárodní ochranu žalobkyni b) a nezletilému žalobci c). Žalobci a) a b) jsou manželé a žalobce
c) je jejich nezletilý syn.
[2] Žaloby proti výše uvedeným rozhodnutím žalovaného Krajský soud v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“) nejprve spojil ke společnému projednání, neboť žalobci jsou rodinní
příslušníci a žalobci b) a c) odvíjí svoje potíže od potíží žalobce a). Rozsudkem ze dne
28. 11. 2019, č. j. 32 Az 3/2018 – 124, pak krajský soud žaloby jako nedůvodné zamítl.
[3] Při posuzování věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu.
Dne 9. 2. 2017 požádali žalobci o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Žalobce
a) v rámci pohovoru uvedl, že je ázerbájdžánské národnosti, vyznává šíitský islám a od roku 2004
je členem politické strany „Yeni Azerbaycan Partiyasi“ („Strana Nový Ázerbajdžán“; dále též
jen „YAP“), byl také členem volební komise této strany. Většina jeho problémů v zemi původu
se odvíjí právě od členství v této straně. Do strany musel vstoupit, protože pracoval jako učitel.
Žalobce a) popsal řadu incidentů, které mu způsobili členové uvedené strany, respektive které
členům strany YAP připisuje. V prvé řadě byl nucen ke „špionážní“ činnosti proti opozičním
politikům, jež spočívala v krádežích aut, peněz, zastrašování, občas i v užití násilí. Žalobce
a) s těmito praktikami nesouhlasil a chtěl ze strany YAP vystoupit, proto s ní měl problémy.
V roce 2006 odmítl zapálit dům opozičního politika, následně jej členové strany YAP navštívili
doma, začali vše ničit a mladší dceru opařili horkou vodou. Později téhož dne žalobce a) postřelili
do nohy. U policie se ochrany nedomohl, naopak jej zbili a musel souhlasit s tím, že nikomu nic
neřekne. V následujících letech se situace uklidnila a k dalšímu incidentu došlo v roce 2012.
Vedoucí člen strany YAP v okresu Berde žalobce a) nutil, aby zabil člena opoziční strany.
Žalobce a) ze strachu naoko souhlasil a převzal střelnou zbraň. Vraždu poté oddaloval a nakonec
s rodinou uprchl do Belgie, kde požádali o azyl. Po pár měsících se rodina vrátila zpět do vlasti,
neboť v azylovém řízení nemohla předložit potřebné důkazy a bylo jí přislíbeno,
že se jí v Ázerbájdžánu nic nestane. Žalobce a) začal po návratu opět učit a rovněž provozoval
malý obchod. Několik let se nic nedělo, pouze musel zaplatit náhradu za ztracenou zbraň ve výši
5 000 EUR a každé dva měsíce mu volali kvůli další spolupráci. V roce 2015 musel žalobce
a) vstoupit do strany MDHP, která byla provázána se stranou YAP a o které neměl bližší
informace. Důvodem jeho kandidatury v následných volbách za stranu MDHP byly podle něho
patrně manipulace členů vládní strany s volebními výsledky. Dále popsal další formy nátlaku,
který na něj strana YAP vyvíjela, jelikož z ní chtěl vystoupit. Vykradli mu obchod, přičemž
nemohlo jít o obyčejné zloděje, protože nedošlo jen ke krádeži zboží, ale ke zničení obchodu.
Policie nikoho nedopadla. Jeho syna se neznámí muži pokusili unést, ani zde žalobce
a) nepochyboval, že šlo o členy strany YAP.
[4] V roce 2016 se žalobce a) odmítl zúčastnit referenda v souvislosti s prezidentskými
volbami a oznámil odchod ze strany. Přitom byl zbit jinými členy strany a byl vážně zraněn
na pravém oku. S rodinou odcestoval do Baku, kde podstoupil operaci na oční klinice. Zde poté
zjistil, že po něm bylo vyhlášeno pátrání kvůli trestnému činu. Neví, čeho se měl dopustit,
ale domnívá se, že existuje spojitost současného trestního stíhání s jeho uvězněním v roce 1995,
kdy byl zatčen a z vězení se dostal až pomocí úplatku. Dále popsal tehdejší poměry ve vězení,
kde docházelo ke špatnému zacházení s vězni a k mučení. Žalobce a) se nechtěl znovu dostat
do vězení, proto se několik měsíců skrýval s rodinou v Baku, přičemž si vyřizovali doklady nutné
k vycestování ze země. Za bezproblémový průchod přes pasovou kontrolu v Baku zaplatili
nějakému člověku a v roce 2016 odcestovali do Evropy. Zde požádali o azyl ve Spolkové
republice Německo, odkud byli předáni do ČR v rámci tzv. dublinského řízení.
[5] Žalobkyně b) při pohovoru uvedla, že s dětmi opustila zemi původu z důvodu politických
aktivit manžela, ona sama ani její děti (žalobci mají ještě dvě dospělé dcery, o jejichž žádostech
o udělení mezinárodní ochrany rozhodl žalovaný samostatně a jejich žaloby ve věci neudělení
mezinárodní ochrany zamítl krajský soud rovněž v samostatných řízeních vedených
pod sp. zn. 32 Az 4/2018 a 32 Az 5/2018 – pozn. soudu) jiné důvody žádosti o mezinárodní
ochranu nemají. Z návratu do vlasti mají strach. Dále doplnila informace k výše popsaným
incidentům, především v tom směru, že žalobce a) byl opakovaně předvoláván na policii.
Problémy měl stále, i před rokem 1997. Po návratu z Belgie policie hledala u žalobců doma zbraň
určenou k vraždě opozičního politika, manžel ji ale vyhodil do kanálu. Policie převrátila byt
rodiny vzhůru nohama a žalobce a) musel zaplatit velkou sumu peněz jako náhradu. Kontroly
ovšem ani tak nepřestaly. Rodina chvíli pobývala i v Ruské federaci (rok před vycestováním),
kde bydlela u známých, poté po několika dnech náhle z rozhodnutí žalobce a) všichni odcestovali
zpět do vlasti. Před odjezdem do Evropy pobývali v Baku. Zde již věděli o tom, že žalobce
a) je hledán, o zahájení trestního řízení se však dozvěděli až po odcestování z domovského státu
od švagra.
[6] Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není
důvodná a rozhodnutí žalovaného shledal v souladu se zákonem. Nejprve se neztotožnil
s namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí žalovaného. Dále vypořádal námitku žalobců,
že s nimi nebyl proveden pohovor v jejich rodném ázerbájdžánském jazyce, ale v případě
žalobce a) v ruském jazyce, v případě žalobkyně b) v jazyce tureckém. Krajský soud zdůraznil,
že pohovory byly vedeny v jazycích, které si žalobci sami zvolili, a z protokolů nevyplývá,
že by nerozuměli pokládaným otázkám. Žalobci nedali žalovanému ničím najevo, že mají
s tlumočením problém a protokoly o pohovorech na závěr bez připomínek a bez zpětného
přetlumočení jejich obsahu podepsali. Není ani patrné, že by žalobci nebyli v uvedených jazycích
schopni vylíčit všechny podstatné okolnosti, a žalovaný tak nezjistil jejich kompletní azylový
příběh. Podle krajského soudu není s ohledem na dosavadní judikaturu možné účinně zpochybnit
kvalitu tlumočení pohovorů, jestliže žalobci současně neuvedli konkrétní body, které byly podle
nich přetlumočeny chybně. Uplatnění takové námitky až v žalobě nadto soud považoval
za účelové.
[7] Krajský soud dále uvedl, že situace žalobců, především problémy žalobce a), nespadá
pod důvody udělení azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu. Žalobce a) nespojoval svůj odchod
ze země s pronásledováním za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu uvedeného
ustanovení. V žalobě sice namítl, že se ocitl pod tlakem státních složek poté, co šířil poznatky
o manipulaci volebních výsledků, ve správním řízení však nic takového neuváděl. Pouze
vypověděl, že se manipulací dále nechtěl účastnit. Ze správního spisu a soudem provedených
důkazů nevyplynulo, že by žalobce a) nějakým způsobem informoval ázerbájdžánskou společnost
o manipulacích, čímž by přispíval k řádnému výkonu volebního práva v zemi.
[8] Dále se krajský soud ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobci nebyli v zemi původu
pronásledováni z azylově relevantních kritérií vymezených v §12 písm. b) zákona o azylu. Útoky
na jejich rodinu sice byly závažné, avšak neprokázalo se, že by byly spojené s politickými názory
žalobce a). Teprve poté, co žalobce a) odmítl zapálit dům opozičního politika, začal mít s vládní
stranou problémy. Přesto s ní nadále spolupracoval, a to až do roku 2011 či 2012, kdy utekl
i s rodinou do Belgie. I po návratu ze zahraničí a útoku na rodinný obchod (2014) žalobce
a) se stranou YAP spolupracoval, v roce 2015 dokonce kandidoval za stranu MDHP (spřízněnou
se stranou YAP). Důvodem potíží bylo jeho odmítnutí participovat při konkrétních aktech
zastrašování členů opozice a s tím související následná snaha vyvázat se ze spolupráce s vládní
stranou. Žalobce a) ovšem nezastával konkrétní politické názory, pro které by byl ve vlasti
pronásledován, jeho původní aktivity pro stranu YAP nebyly motivovány politickým
přesvědčením (do strany YAP vstoupil s ohledem na své působení ve školství, o straně MDHP
nic nevěděl).
[9] K podkladům pro vydání rozhodnutí krajský soud uvedl, že žalovaný přihlédl k důkazům
doloženým ze strany žalobců, považoval je za autentické a jejich obsah nerozporoval. Tyto
podklady však neprokázaly potíže žalobce a) z azylově relevantních důvodů. Co se týče
aktuálnosti podkladů, zde krajský soud žalovanému vytkl, že nevycházel ze zprávy organizace
Human Rights Watch z ledna 2018, kterou mohl mít v době vydání napadených rozhodnutí
k dispozici. Soud provedl tuto zprávu jako listinný důkaz při jednání. Vyplynulo
z ní, že ázerbájdžánské státní orgány pokračují v pronásledování politických aktivistů, novinářů
a kritiků vládního režimu a v průběhu vykonstruovaných řízení tyto osoby i mučí. Uvedeným
pochybením žalovaného ovšem nedošlo k podstatnému zasažení do práv žalobců, neboť
žalovaný správně vyhodnotil, že žalobci do zmíněných skupin obyvatel nespadají (nejsou
příslušníky nevládních organizací či médií, aktivisty, kritiky režimu, ochránci lidských práv
a podobně). Ani aktuálnější zpráva o zemi původu by tak na posouzení věci nic nezměnila.
[10] K otázce udělení doplňkové ochrany krajský soud konstatoval, že nezjistil žádné
skutečnosti, které by svědčily o tom, že žalobcům hrozí v domovském státě přímé
a bezprostřední nebezpečí vážné újmy. Žalovaný nezpochybňoval, že žalobce a) byl v období
od 9. 3. 1995 do 18. 4. 1995 omezen na svobodě, následně byl propuštěn a zproštěn obvinění
s ohledem na pochybení vyšetřovatele. Nijak se ale neprokázala tvrzená spojitost tohoto případu
se současným trestním stíháním žalobce a) či s incidenty se členy strany YAP. Z listin
předložených žalobcem a) nevyplynulo, že by byl v roce 1995 ve vězení mučen. Do specifických
skupin osob, které jsou v Ázerbájdžánu během věznění mučeny, žalobce a) nepatří. Krajský soud
znovu zopakoval, že potíže žalobců nejsou spojeny s jejich politickým přesvědčením
či s prosazováním náboženských práv a svobod. Ačkoli jsou popsané obtíže se členy strany YAP
závažné a žalobci se nedomohli pomoci od policie, nelze jejich situaci podřadit pod pojem mučení
nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.
[11] Kasační stížnost podali žalobci (dále také jen „stěžovatelé“) formálně z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Nejprve se vyjadřují
k přijatelnosti kasační stížnosti. Podstatný přesah jejich vlastních zájmů je podle nich dán nutností
vyslovit právní názor k otázce vedení pohovorů s žadateli o azyl v jiném jazyce, než je jejich
mateřský jazyk. Není možné přezkoumat, zda byli stěžovatelé poučeni o možnosti provést
pohovor v jejich rodném jazyce. To je stěžejní pro bezvadný průběh řízení. Stěžovatelé nemohou
prokázat, že se jim nedostalo náležitého poučení, neboť na protokolech je jejich podpis.
Nerozuměli však samotnému tlumočníkovi, soud tak nemůže brát v potaz jejich prohlášení,
že si přejí konat pohovor v ruském, respektive tureckém jazyce. Krajský soud vystavěl svou
argumentaci na protokolu o pohovoru, tato listina ale s ohledem na uvedené nedosvědčuje
pravou vůli stěžovatelů. Skutková zjištění žalovaného nedosahují standardu vyžadovaného
v azylovém řízení, neboť stěžovatelé neměli příležitost osvětlit v mateřském jazyce všechny
zásadní okolnosti a souvislosti.
[12] Dále v kasační stížnosti v souvislosti s výše uvedeným doplňují, že ruskému a tureckému
jazyku nerozuměli do té míry, aby byli schopni vylíčit všechny podstatné souvislosti. Judikatura
správních soudů přitom požaduje, aby bylo řízení vedeno v jazyce, v němž je žadatel
o mezinárodní ochranu schopen jednat a uvést všechny významné důvody pro udělení azylu,
nikoli pouze konverzovat. V dané věci byl proto žalovaným při zjišťovaní skutkového stavu
porušen zákon, což krajský soud chybně aproboval. V tomto směru nelze argumentovat délkou
pohovoru, neboť ta může svědčit nejen o tom, že měl stěžovatel a) dostatek prostoru uvést vše
důležité, ale právě i o tom, že se nemohl dorozumět s tlumočníkem a hledal správné pojmy
v jazyce, jenž dobře neovládá. Krajský soud též v odstavci 42 napadeného rozsudku podotkl,
že stěžovatel a) ve správním řízení netvrdil, že byl pod tlakem státních složek v důsledku
informování veřejnosti o volebních machinacích. Stěžovatel a) se snažil vylíčit správnímu orgánu
vše, avšak s ohledem na jazykovou bariéru to nebylo možné. K tomu podotýká, že stejně jako
on plně nerozuměl tlumočníkovi z ruského jazyka, ani tento tlumočník nerozuměl jemu.
Existence jazykové bariéry se vine celým řízením a dotýká se všech možných důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany.
[13] Dalším pochybením žalovaného je to, že se nezabýval aktuální situací v Ázerbájdžánu
a chybně vyhodnotil postavení stěžovatele a) v návaznosti na Výroční zprávu Human Rights
Watch z ledna 2018. Z té je patrné, že mu hrozí pronásledování, perzekuce či dokonce mučení
pro zastávání politických názorů. Nelze spoléhat na obecné a ničím nedoložené tvrzení, že situace
neúspěšných žadatelů o azyl je po návratu do země původu individuální a většinou tito občané
větším problémům nečelí. Stěžovatelé se proto nemohou ztotožnit se závěrem krajského soudu,
že správní řízení nebylo zatíženo žádnými vadami.
[14] Závěrem stěžovatelé namítají, že nesouhlasí s tím, že v jejich případě nebyla prokázána
spojitost mezi politickými postoji stěžovatele a) a útoky na něj, jeho rodinu nebo jeho obchod.
Je absurdní na jednu stranu konstatovat, že důvodem potíží stěžovatele a) je odmítnutí dále
participovat na zastrašování opozice, a zároveň uvést, že tyto jeho aktivity nebyly motivovány
politickým přesvědčením. Takový závěr je vnitřně rozporný. Stěžovateli a) hrozí po návratu
do vlasti trestní stíhání, uvěznění, mučení a jiné nelidské a ponižující zacházení. I pokud by tedy
nebyl dán důvod pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu, je dán důvod pro udělení
doplňkové ochrany. Ostatní rodinní příslušnicí stěžovatele a) pak mají nárok na udělení některé
z forem mezinárodní ochrany za účelem sloučení rodiny.
[15] Zástupce stěžovatelů dále Nejvyššímu správnímu soudu přeposlal jejich sdělení
v anglickém jazyce, jehož podstatou je vyjádření obav z návratu do vlasti a z uvěznění, které tam
stěžovateli a) hrozí, jakož i z dalších negativních důsledků pro celou rodinu.
[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její zamítnutí. Nejprve odkazuje
na spisový materiál, na správní rozhodnutí a na výpovědi stěžovatelů během správního řízení.
Žalovaný rekapituluje jednotlivé incidenty, které popsal stěžovatel a) v průběhu správního řízení.
Za závažný incident považuje ten z roku 2006, kdy stěžovatel a) odmítl podpálit dům opozičního
politika, byl postřelen do nohy a policie jej následně místo pomoci zbila. Stěžovatel a) se ovšem
z následků zotavil a v následujících šesti letech žádné obdobné problémy neměl. Tato příhoda
proto nemá přímou souvislost s nyní posuzovanou žádostí o mezinárodní ochranu. Další
problém nastal v roce 2012, kdy po stěžovateli a) požadovali členové strany YAP zabití
opozičního politika, stěžovatel a) však místo toho utekl do Belgie. Tehdy se podle žalovaného
nakonec nic nestalo, neboť po návratu ze zahraničí musel stěžovatel a) pouze zaplatit finanční
náhradu za nevrácení zbraně. Nedá se tak hovořit o újmě relevantní z hlediska zákona o azylu.
Touto újmou není ani pokus o únos syna, k němuž nedošlo, ani vykradení obchodu. Stěžovatelé
nedoložili, že tyto incidenty souvisí se stranou YAP a s tím, že z ní chtěl stěžovatel a) vystoupit.
Žádné přímé argumenty na podporu tohoto tvrzení stěžovatelé neuvedli, jedná se pouze
o spekulaci. Ani z okolnosti, že po otci rodiny bylo v roce 2016 vyhlášeno pátrání, neplyne,
že mu v případě návratu do vlasti hrozí vážná újma. Stěžovatelé v září 2016 letecky a bez potíží
legálně opustili Ázerbájdžán, ačkoli v dokumentu týkajícím se pátrání po stěžovateli
a) je uvedeno, že mu bude bráněno ve vycestování. Zároveň nebyla nijak doložena tvrzená
souvislost současného ohrožení stěžovatele a) s uvězněním v roce 1995. Tehdy byl propuštěn
jako nevinný, o čemž svědčí jím předložené doklady.
[17] Ke stěžovatelce b) a stěžovateli c) žalovaný uvádí, že kromě pokusu o únos syna, což byl
izolovaný a ojedinělý incident, nebyli ve vlasti nijak pronásledováni a odvozují svou žádost
o mezinárodní ochranu pouze od problému otce rodiny. Ani jim tak vážná újma nehrozí.
Incident, při němž měla policie při domovní prohlídce opařit mladší dceru horkou vodou, se měl
stát někdy kolem roku 2004, tedy již před mnoha lety. Žalovaný se domnívá, že skutkový stav
zjistil dostatečně a hodnotil veškeré okolnosti, které v řízení vyšly najevo. K vedení pohovorů
v ruském, respektive tureckém jazyce toliko podotýká, že takto byly pohovory vedeny
na výslovnou žádost stěžovatelů. Ti přitom neuvedli, že nerozuměli pokládaným otázkám nebo
že měli s danými jazyky nějaké problémy.
[18] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti,
musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že jestliže kasační
stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne
ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[19] Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ.
pod č. 933/2006 Sb. NSS (veškerá citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), vyložil, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán
jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem
Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ Nejvyšší správní
soud v témže usnesení přitom demonstrativně vymezil přibližně pět typových okruhů právních
otázek, u kterých se může jednat o přijatelnou kasační stížnost. V zájmu stěžovatelů v řízení
o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž
také uvést, v čem spatřují – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný
přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
[20] Stěžovatelé v kasační stížnosti uvedli, že podstatný přesah jejich vlastních zájmů je dán
nutností vyslovit právní názor k otázce vedení pohovorů s žadateli o azyl v jiném, než rodném
jazyce, a to s ohledem na nemožnost přezkoumat, zda byli stěžovatelé skutečně poučeni
o možnosti provedení pohovoru v jejich mateřštině. Tento důvod přijatelnosti kasační stížnosti
však Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal. Podle právní věty rozsudku zdejšího
soudu ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 – 66, na který v rozsudku odkázal i krajský soud,
platí, že „[v] řízení o žalobě a následně v řízení o kasační stížnosti nelze účinně zpochybnit kvalitu tlumočení
pohovorů v řízení o udělení mezinárodní ochrany za situace, kdy byl pohovor veden v jazyce, jejž si žadatel
o mezinárodní ochranu sám zvolil, svým podpisem potvrdil, že souhlasí s obsahem protokolu z tohoto pohovoru,
a ani při napadení správního rozhodnutí založeného na těchto pohovorech neuváděl a neuvádí konkrétní body,
které byly podle něj přetlumočeny chybně.“ V obecné rovině tedy platí, že pohovor s žadatelem
o mezinárodní ochranu nemusí být veden v jeho rodném jazyce, ale žadatel si může zvolit i jazyk
jiný, ve kterém je schopen se dorozumět (viz §22 zákona o azylu). Nejvyšší správní soud
neshledal v případě stěžovatelů i s ohledem na výše citované rozhodnutí žádnou právní otázku
týkající se vedení pohovorů s žadateli o mezinárodní ochranu nebo kvality tlumočení při těchto
pohovorech, k níž by se měl – v rámci sjednocování judikatury či nutnosti vyložit dosud nejasnou
problematiku – vyjádřit. K tomu, zda krajský soud posoudil tuto právní otázku v souladu
se zákonem, se zdejší soud v intencích kasačních námitek dále vyjádří níže (viz odstavec [26]
a násl. tohoto rozsudku).
[21] Z obsahu kasační stížnosti však vyplývá jiný důvod její přijatelnosti ve smyslu
§104a odst. 1 s. ř. s. a ve světle výše citovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, jakkoli jej
stěžovatelé jako důvod k meritornímu posouzení stížnosti výslovně neoznačili. Tímto důvodem
je to, že se kasační stížnost dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu. Nyní posuzovaná kasační stížnost totiž přináší otázku
pronásledování na základě politického přesvědčení u člena vládní strany, který sice nejprve
v zásadě dobrovolně do strany vstoupil, avšak později již nesouhlasil s metodami (násilnými),
které tato strana používá k udržení moci a k zastrašení opozice. Stěžovatel a) tvrdí, že byl
pronásledován členy vládní strany YAP proto, že se nadále odmítal podílet na zastrašování
opozičních politiků a na volebních machinacích. Žalovaný však dovodil, že stěžovatel
a) nezastával autentické protirežimní postoje, což krajský soud v zásadě aproboval, neboť uvedl,
že aktivity stěžovatele nebyly motivovány politickým přesvědčením (viz odstavec [8] výše).
Nejvyšší správní soud se dosud nevyjádřil k otázce, zda může být projevem politického
přesvědčení či politického názoru nesouhlas s postupy, které vládnoucí garnitura používá
k udržení moci, byť se (a) nejedná o nesouhlas veřejně politicky či „programově“ artikulovaný,
a současně (b) tento nesouhlas ani není vyjadřovaný politickým aktivistou, členem opozice apod.,
ale naopak samotným členem vládní strany. Z tohoto důvodu přijal Nejvyšší správní soud kasační
stížnost k věcnému posouzení.
[22] Nejvyšší správní soud dále hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102, věta první s. ř. s.), proti
rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu 102 s. ř. s. přípustná a stěžovatelé jsou
řádně zastoupeni advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud
přezkoumal v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.)
a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[23] Kasační stížnost je důvodná.
[24] Stěžovatelé uplatnili jako důvod kasační stížnosti i nepřezkoumatelnost napadeného
soudního rozhodnutí, respektive existenci vady řízení před soudem, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. K tomuto důvodu
však již nic dalšího konkrétního neuvedli. Tímto důvodem se soud zabýval na prvním místě,
neboť kdyby shledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným, musel by jej pro tuto vadu zrušit,
a to i bez výslovné námitky stěžovatelů.
[25] Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný; soud
nezjistil ani jinou vadu řízení, která by měla vliv na zákonnost rozsudku krajského soudu.
Z rozsudku vyplývá, jakým způsobem se krajský soud vypořádal s žalobní argumentací a proč
se ztotožnil se závěry žalovaného. Rozsudek je srozumitelně a logicky odůvodněn a je z něho
zřejmé, z jakých důvodů krajský soud žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud pro úplnost
připomíná, že nepřezkoumatelnost rozsudku není závislá na subjektivní představě účastníka řízení
o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn. Jedná se o objektivní vadu, která
kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí. Takovou vadou napadený
rozsudek netrpí.
[26] Stěžovatelé dále v kasační stížnosti brojí především proti tomu, že s nimi nebyl proveden
pohovor v jejich mateřském jazyce. Se stěžovatelem a) byl pohovor proveden v ruském jazyce,
se stěžovatelkou b) v jazyce tureckém. Namítají, že v řízení se nemohli dostatečně vyjádřit a uvést
všechny významné okolnosti, s tlumočníkem si vzájemně nerozuměli.
[27] Podle §22 odst. 1, věta první zákona o azylu účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany
má právo jednat v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět.
[28] Z již výše citovaného rozsudku č. j. 2 Azs 91/2008 – 66, plyne, že aby žadatel účinně
zpochybnil kvalitu tlumočení pohovorů v řízení o udělení mezinárodní ochrany, musí nejpozději
v žalobě uvést konkrétní body, které podle něj byly přetlumočeny chybně. Krajský soud věc
posoudil v intencích citované judikatury správně a trefně podotknul, že stěžovatelé souhlasili
s vedením pohovorů v ruském, respektive tureckém jazyce, v průběhu pohovorů se nezmínili
o tom, že nerozumí pokládaným otázkám či že se nemohou plně vyjádřit, a na závěr protokoly
o pohovoru bez připomínek dobrovolně podepsali. Krajskému soudu lze přisvědčit
v tom, že z obsahu protokolů ani náznakem nevyplývá, že by stěžovatelé měli problém
s tlumočením a nemohli řádně vyjádřit své stanovisko, respektive detailně vypovědět svůj azylový
příběh. O tom nesvědčí ani jiné dokumenty založené ve správním spise. Stěžovatelé
v průběhu správního řízení ohledně vedení pohovorů a tlumočení ničeho nenamítali.
Je nepochybné, že pokud by stěžovatelé nerozuměli pokládaným otázkám a měli zásadní problém
s jazykem, v němž byl pohovor veden, muselo by se to v protokolu projevit, například tím,
že by jim tlumočník musel otázky pokládat vícekrát, byl by nucen je přeformulovat, stěžovatelé
by se vyjádřili tak, že otázce nerozumí apod. Nic takového ovšem v protokolech zachyceno není,
naopak průběh pohovorů byl standardní a zejména stěžovatel a) se k věci vyjádřil obšírně a nic
nenasvědčuje tomu, že by nemohl uvést vše podstatné.
[29] Krajský soud také správně uvedl, že jedinou skutečností, kterou stěžovatel a) vyjádřil nově
v žalobě s tím, že ji kvůli jazykové bariéře nemohl sdělit žalovanému v průběhu řízení, je tvrzení
o tom, že veřejně šířil znalosti o manipulaci volebních výsledků. Krajský soud tomuto tvrzení
ve světle toho, co stěžovatel a) vypověděl při pohovoru, neuvěřil, neboť stěžovatel a) opakovaně
uváděl, že se pouze machinací nechtěl dále účastnit. Stejně tak i v dalších ohledech ve správním
řízení ani náznakem nesdělil, že by jakkoli informoval ázerbájdžánskou veřejnost o manipulacích
při volbách, o násilí vůči představitelům opozice nebo o jiných okolnostech. Nejvyšší správní
soud dává krajskému soudu za pravdu i v tom, že stěžovatel a) v žalobě ani nespecifikoval
způsob, jakým měl veřejnost o dané skutečnosti (manipulace při volbách) informovat (viz bod
IV. doplnění žaloby ze dne 31. 3. 2018). V tomto směru tak nelze seznat, že by stěžovatel účinně
zpochybnil kvalitu tlumočení pohovoru. Za daných okolností se soudu jeví, že stěžovatelé tuto
námitku uplatnili spíše účelově ve snaze „posílit“ svůj azylový příběh a zpochybnit napadená
správní rozhodnutí, na což ostatně krajský soud také správně upozornil.
[30] Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší správní soud neztotožnil s kasační námitkou,
že stěžovatelé nebyli s ohledem na jazykovou bariéru a porušení zákona ze strany žalovaného
schopni vylíčit všechny podstatné souvislosti, a v řízení tak nebyl v důsledku toho dostatečně
zjištěn skutkový stav věci.
[31] Jinou otázkou je však samotné právní posouzení azylového příběhu stěžovatelů, tedy
správnost závěru žalovaného (který aproboval krajský soud), že stěžovatelé nebyli v zemi původu
pronásledováni azylově relevantním způsobem. S tím souvisí také to, zda byl především pohovor
se stěžovatelem a) proveden řádně, avšak nikoli ve smyslu toho, v jakém jazyce byl proveden
(respektive zda byl proveden procesně korektním způsobem, o čemž nemá kasační soud
pochybnosti), ale zda se žalovaný stěžovatele a) dotazoval na všechny podstatné okolnosti a zda
pohovor zaměřil tím správným směrem tak, aby si o věci mohl učinit závěr, který obstojí.
V tomto ohledu je kasační stížnost důvodná. Nejvyšší správní soud se totiž ztotožnil s námitkou
stěžovatelů, byť byla formulována velmi stručně až v samém závěru kasační stížnosti, směřující
proti tomu, že podle žalovaného i krajského soudu nebyla prokázána spojitost mezi politickými
postoji stěžovatele a) a útoky na něj nebo jeho rodinu.
[32] Podle §2 odst. 4 zákona o azylu pronásledováním se rozumí závažné porušení lidských práv, jakož
i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují
intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Dle odstavce
6 téhož ustanovení původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí státní orgán, strana nebo organizace
ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba
bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá
osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát
nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před pronásledováním nebo vážnou újmou.
[33] Podle §12 písm. a) zákona o azylu platí, že azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod.
V §12 písm. b) zákona o azylu je stanoveno, že azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zjištěno, že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
[34] Nejvyšší správní soud spatřuje jádro sporu v tom, zda byl stěžovatel a) pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, popřípadě zda měl ve vlasti odůvodněný strach
z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů, a to z toho důvodu, že se jako člen
vládní strany odmítal podílet na určitých formách zastrašování opozice a dalších násilných
praktikách strany, a následně chtěl spolupráci s vládní stranou ukončit. Žalovaný i krajský soud
tuto otázku zodpověděli záporně.
[35] Nejvyšší správní soud k tomu předně konstatuje, že aprobuje závěr krajského soudu
(srovnej odstavec 42 napadeného rozsudku), potažmo žalovaného, že stěžovatel a) nebyl v zemi
původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod [viz výše citovaný §12 písm. a) zákona
o azylu]. Z azylového příběhu stěžovatelů ani z obsahu správního spisu nikterak nevyplývá,
že by stěžovatel a) aktivně uplatňoval politická práva či svobody, a s ohledem na to byl terčem
pronásledování. V první právní větě rozsudku ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 – 67,
Nejvyšší správní soud k §12 písm. a) zákona o azylu uvedl, že toto ustanovení „[m]usí být
vykládáno souladně s čl. 43 Listiny základních práv a svobod a její celkovou systematikou, a to jednak proto,
že má toto ustanovení ústavního pořádku vyšší právní sílu, a jednak proto, že je §12 písm. a) zákona o azylu
promítnutím této ústavní normy na zákonné úrovni. Za politická práva a svobody tudíž musejí být pokládána
politická práva ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny základních práv a svobod, včetně svobody projevu
a práva na informace podle jejího čl. 17.“ Kasační soud znovu opakuje, že stěžovatelé ve správním
řízení ani náznakem netvrdili, že uplatňovali svá politická práva, a za to byli pronásledováni.
Teprve v žalobě stěžovatel a) zmínil, že se snažil ázerbájdžánskou společnost informovat
o machinacích vládní strany při volbách, krajský soud však toto tvrzení správně vyhodnotil jako
neúplné (stěžovatel k němu neuvedl žádné podrobnosti ani způsob, jakým měl veřejnost
informovat), účelové, a neodpovídající příběhu předestřenému v řízení před žalovaným.
Stěžovatel a) přitom měl příležitost uvést v řízení vše podstatné (viz odstavec [29] výše).
[36] Klíčové ovšem je, zda lze u stěžovatele a) s ohledem na jím popsané problémy
v Ázerbájdžánu (které ostatně žalovaný nezpochybnil) usuzovat na obavy z pronásledování
z důvodu zastávání určitých politických názorů. Z vyjádření stěžovatele a) v průběhu správního
řízení nelze dovodit, že do strany YAP vstoupil primárně z politických důvodů, respektive proto,
že by jej k tomu vedlo jeho politické přesvědčení. Učinil tak proto, že pracoval ve školství
a členství ve vládní straně bylo pro učitele de facto povinné a automatické. Vládní strana užívala
podle stěžovatele a) k udržení moci a k zastrašení opozice či jiných kritiků režimu různé praktiky
(vyhrožování, užití fyzického násilí, vymáhání „výpalného“ apod.), na nichž se stěžovatel
a) dle svých slov zprvu aktivně podílel. Z výpovědi stěžovatele a) lze dále odvodit, že v určité
chvíli, kdy po něm členové vládní strany požadovali zapálení domu opozičního politika,
u něj došlo ke „zlomu“ a na těchto metodách vládní strany se nadále nechtěl podílet. Podobně
později odmítl ještě závažnější požadavek jednoho z výše postavených členů strany YAP, který
po stěžovateli a) podle jeho tvrzení požadoval dokonce vraždu tohoto politika, k čemuž mu měl
opatřit i střelnou zbraň. Přesné důvody onoho „zlomu“, jakož i to, proč stěžovatel nejprve
s vládní stranou spolupracoval a podílel se na jejích útocích vůči opozici, a to zřejmě
i těch násilných, zůstaly ve správním řízení (především při pohovoru se stěžovateli) neobjasněny.
To je však nutné klást k tíži žalovanému, který tímto směrem pohovory nevedl a na tyto
okolnosti se podrobně nedotazoval (k tomu viz níže, zejména odstavec [51] a násl.).
[37] Ve výše naznačeném směru je nutné posoudit, jestli lze odmítnutí stěžovatele a) účastnit
se určitých praktik nebo metod, které používala vládní strana (její členové), považovat
za vyjádření jeho politického názoru, respektive (vnitřního) politického přesvědčení.
[38] Žalovaný nerozporoval přímo azylový příběh stěžovatele a), nicméně podle
něj neprojevoval nesouhlas s praktikami vládní strany veřejně, systematicky a trvale, ale toliko
latentně. Jeho potíže proto nelze podřadit pod pojem pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Žalovaný konkrétně konstatoval, že „[p]řestože byl jmenovaný členem politických stran YAP a MDHP,
nejednalo se o jeho autentický politický postoj, ale o skutečnost danou tím, že to bylo vyžadováno vzhledem k jeho
práci ve škole a později i tlakem ze strany provládních politických aktérů, zejména členů strany YAP. (…)
Členství ve straně YAP a MDHP bylo ze strany žadatele zčásti účelové, dané nutností členství kvůli práci, zčásti
způsobené tlakem ze strany YAP na jeho osobu. Jeho následné snahy o vyvázání se z této
spolupráce však nesplňují kritérium zastávání určitých politických názorů, neboť dotyčný
tak nečinil veřejně, jeho nesouhlas neměl systematický a trvalý charakter. Jednalo
se spíše o odmítání konkrétních požadavků vládních politických aktérů a také jeho
neochotu participovat na konkrétních politických aktivitách. I pokud by motivem této
činnosti bylo žadatelovo protivládní přesvědčení, toto bylo latentní. Nedá se tedy hovořit
o tom, že by své tvrzené názory veřejně zastával, tudíž jeho potíže nelze podřadit pod
pojem pronásledování, jak jej chápe §12 písm. b) zákona o azylu“ [viz str. 6 rozhodnutí
žalovaného ve věci stěžovatele a), zvýraznění bylo přidáno]. Na straně 7 téhož rozhodnutí
pak žalovaný uzavřel, že „[ž]adatel se v rámci této strany (míněna strana YAP – pozn. soudu) podílel
mimo jiné i na získávání informací o opozičních a konkurenčních stranách. Protože odmítal plnit některé úkoly
zadané stranou, dostával se se členy této strany do konfliktů, nedá se však hovořit o tom, že by žadatel
ve své vlasti zastával autentický politický protirežimní názor nebo byl pronásledován za uplatňování svých
politických práv a svobod. Nepatří tedy mezi skupinu osob, která je za současné situace v Ázerbájdžánu
vystavena problémům ze strany státních orgánů.“
[39] Krajský soud v prvé řadě korigoval názor žalovaného, že v případě odůvodněného
strachu z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů je potřeba, aby daná osoba
zastávala tyto politické názory veřejně. Krajský soud považoval tuto dílčí úvahu žalovaného
za chybnou, avšak zároveň podotknul, že žalovaný nezdůvodnil rozhodnutí o neudělení azylu
pouze tím, že stěžovatel a) nezastával veřejně politické názory, ale opřel své rozhodnutí i o jiné
důvody, s nimiž se soud ztotožnil (viz zejména odst. 46 napadeného rozsudku). Proto napadené
správní rozhodnutí nezrušil.
[40] Krajský soud především uvedl, že útoky, které stěžovatelé zažívali, jsou závažné.
Neshledal však spojitost mezi těmito útoky s politickými názory stěžovatele a). Podle
něj jednotlivé útoky vyplývají hlavně z toho, že stěžovatel a) odmítal splnit určité požadavky
představitelů strany YAP. Uzavřel, že „[s]e ztotožnil se závěrem žalovaného, že důvodem žalobcových potíží
v Ázerbájdžánu bylo jeho odmítnutí participovat při konkrétních aktech zastrašování členů opozice
a s tím související následná snaha vyvázat se ze spolupráce s vládní stranou. Žalobce a) však nezastával politické
názory, které by v Ázerbájdžánu mohly být důvodem jeho azylově relevantního pronásledování. Jeho původní
aktivity nebyly motivovány politickým přesvědčením“ (odstavec 48 rozsudku krajského soudu).
[41] Stěžovatelé spatřují právě ve výše citované pasáži rozhodnutí krajského soudu vnitřní
rozpor. Namítají, že soud uvedl, že důvodem potíží stěžovatele a) sice bylo odmítnutí dále
participovat na zastrašování opozice, avšak zároveň nebyly tyto jeho aktivity motivovány
politickým přesvědčením (viz odstavec [14] výše). S tímto tvrzením stěžovatelů Nejvyšší správní
soud souhlasí.
[42] K odpovědi na rozhodnou otázku, jestli lze odmítnutí stěžovatele a) účastnit se určitých
praktik nebo metod, které používala vládní strana k prosazení svých cílů, považovat za výraz jeho
politického přesvědčení, tedy jestli měl stěžovatel a) slovy zákona odůvodněný strach z pronásledování
pro zastávání určitých politických názorů [viz §12 písm. b) zákona o azylu], krajský soud mimo jiné
uvedl, že zastávání politických názorů představuje osobní postoj dlouhodobějšího charakteru,
který vyjadřuje určité politické přesvědčení žadatele o azyl. S tím lze v obecné rovině jistě
souhlasit. Ačkoli ovšem krajský soud odkázal na znění Směrnice Evropského parlamentu a Rady
2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích
zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném
statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu
poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), unijní právo na daný případ nesprávně
aplikoval. Při výkladu zákona o azylu je přitom třeba respektovat zásadu eurokonformního
výkladu, případně použít ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu přímo ustanovení
příslušné směrnice v takové situaci, ve které vnitrostátní transpozice v daném období absentovala
či dosud absentuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019,
č. j. 5 Azs 207/2017 – 36).
[43] Podle čl. 10 odst. 1 písm. e) kvalifikační směrnice při posuzování důvodů pronásledování přihlíží
členský stát k těmto hlediskům: pojem politických názorů zahrnuje zejména zastávání názorů,
myšlenek nebo přesvědčení ohledně potenciálních původců pronásledo vání uvedených v článku
6 a jejich politik nebo postupů, bez ohledu na to, zda žadatel podle dotyčných názorů, myšlenek
nebo přesvědčení jednal. Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že přímo z dikce kvalifikační směrnice
vyplývá, že žadatel o mezinárodní ochranu může být pronásledovaný za to, že nesouhlasí
s určitými praktikami či postupy vládnoucí garnitury. Jak správně podotknul krajský soud, není
nezbytně nutné, aby žadatel projevoval svoje politické názory (zde nesouhlas s metodami
používanými vládnoucí stranou) veřejně, jakkoli obecně bude taková situace patrně častější. Plně
postačí, jestliže původci pronásledování o nesouhlasu dotčeného žadatele s jejich praktikami
či postupy ví, a z toho důvodu jej pronásledují, ba dokonce by postačovalo, pokud by původci
pronásledování žadateli o mezinárodní ochranu jeho přesvědčení (v dané věci ve smyslu
nesouhlasu s určitými postupy) pouze připisovali, ačkoli ten by ve skutečnosti žádné takové
politické přesvědčení neměl (srovnej již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Azs 45/2008 – 67).
[44] Ve světle výše uvedeného neobstojí závěr žalovaného, že stěžovatel a) nezastával
„autentický politický postoj“, či že nevyjadřoval „autentický politický protirežimní názor“, a pokud ano,
bylo jeho přesvědčení pouze „latentní“, což je nedostatečné pro učinění závěru o možném
pronásledování. Ani krajskému soudu nelze přisvědčit v tom, že pokud stěžovatel a) nepatří mezi
specifickou skupinu osob, které jsou v Ázerbájdžánu perzekuovány (soud zmínil především
politické aktivisty, novináře, kritiky vládního režimu nebo náboženské představitele)
a ve vykonstruovaných procesech následně mučeny či vystaveny ponižujícímu zacházení, nejsou
jeho potíže spojené se zastáváním určitých politických názorů a ani neodůvodňují závěr,
že by stěžovatelům mohla v zemi původu hrozit vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu.
Ačkoli nebylo zjištěno, že stěžovatel a) patří do uvedené skupiny osob, nelze bez dalšího
kategoricky uzavřít, že ve vlasti neměl odůvodněný strach z pronásledování z politických důvodů,
respektive pro své politické přesvědčení.
[45] Na podporu výše uvedeného názoru Nejvyšší správní soud dále odkazuje na případ
řešený britským Odvolacím soudem (The Court of Appeal) v rozsudku Souad Noune v Secretary
of State for the Home Department (Case No. C 2000/2669) ze dne 6. prosince 2000, který se týkal
alžírské poštovní úřednice, kterou opakovaně přepadávali maskovaní ozbrojenci, kteří
po ní chtěli, aby odeslala různé zprávy do Japonska a Sovětského svazu. Vzhledem k tomu,
že jí vyhrožovali patrně i proto, že jejich oděv naznačoval příslušnost k islámským radikálům,
zatímco ona byla oblečena „západním“ způsobem, což implikovalo její emancipovanost a sdílení
západních hodnot, cítila se být terčem jejich útoků i z důvodu tohoto připisovaného přesvědčení.
Odvolací soud zde vytvořil tato obecná kritéria: 1. motivy pronásledovatele mohou být vzájemně
promíšené a mohou zahrnovat důvody stojící mimo Úmluvu o právním postavení uprchlíků
z roku 1951 (v ČR publikovaná sdělením ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb. – pozn.
soudu), není nutné prokazovat, že jsou čistě politické; 2. politické přesvědčení může být
vyslovené nebo skryté; 3. k tomu, aby bylo prokázáno pronásledování z důvodu politického
přesvědčení, tudíž není třeba dokazovat politickou akci či aktivitu oběti: v některých
případech již pouhá pasivita či neochota spolupracovat může být vyjádřením politického
přesvědčení; 4. ukáže-li se pravděpodobným, že pronásledovatel připisuje oběti určité politické
přesvědčení a pronásleduje ji pro ně, pak skutečnost, že se v tomto připisování mýlí,
nediskvalifikuje tuto oběť z uprchlického statusu.
[46] Nabízí se i paralela s tzv. odmítači povinné vojenské služby, která již byla v minulosti
řešena a judikována správními soudy (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44). Vyhýbání se výkonu vojenské služby může být důvodem
pro pronásledování pro zastávání politických názorů, jestliže je účast na vojenských akcích
v rozporu se skutečným politickým, náboženským nebo morálním přesvědčením žadatele
o mezinárodní ochranu [viz str. 25 praktické příručky Evropského podpůrného úřadu pro otázky
azylu (EASO – European Asylum Support Office) „Podmínky pro získání nároku na mezinárodní ochranu“
z roku 2018]. Podobně mohl být stěžovatel a) pronásledován za to, že nadále odmítal
spolupracovat s vládní stranou a odmítal se podílet na násilných a jiných praktikách, které po něm
tato strana vyžadovala.
[47] Ačkoli žalovaný toto neuvedl výslovně, lze z jeho rozhodnutí implicitně dovodit,
že stěžovateli a) přitížilo, že se po přidání k vládní straně po určitou dobu podílel na jejích
aktivitách proti opozici a kritikům režimu. Tyto aktivity, tak jak je stručně popsal stěžovatel
a) při pohovoru, jsou přitom z pohledu demokratického právního státu nepochybně protiprávní
a nepřípustné. Pozdější změna názoru tak už jde k jeho tíži a nemůže se dovolávat ochrany jiného
státu před pronásledovateli z vládní strany. Tento postoj je možné z morálního a hodnotového
hlediska jistě pochopit, ale nemůže bez dalšího vést k závěru o nemožnosti udělení azylu,
popřípadě doplňkové ochrany. V tomto směru zdejší soud spatřuje další paralelu se situací
v Československu v období nesvobody (1948 – 1989). Nepochybně i zde byly osoby, které
původně s vládnoucí komunistickou stranou či jí řízeným „režimem“ spolupracovaly, nicméně
později změnily přesvědčení (například po okupaci v roce v 1968 apod.) a další spolupráci
odmítaly. Předestřenou optikou by platilo, že jestliže by se například člen KSČ sice na počátku
podílel na násilných aktivitách této strany (činnost Lidových milic v únoru 1948 atp.), ale později
by svůj postoj změnil a odmítl by se na obdobných praktikách nadále podílet, nevyjadřoval
by tím svoje politické přesvědčení a neměl by nárok na politický azyl v jiné (svobodné) zemi.
[48] K předestřené argumentaci kasační soud uzavírá, že negativní postoj stěžovatele a) – byť
veřejně nevyjádřený – k užívání násilí v činnosti politické strany může být (v závislosti na dalších
okolnostech) zastávání určitého politického názoru [§12 písm. b) zákona o azylu], resp. přesvědčení
ohledně postupu původců pronásledování ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. e) kvalifikační směrnice.
[49] Aplikuje-li se vše výše uvedené na případ stěžovatelů a především na potíže popsané
stěžovatelem a) se členy vládní strany YAP a s příslušníky tajných služeb v domovském státě,
je očividné, že závěry žalovaného (potvrzené krajským soudem) s ohledem na doposud zjištěný
skutkový stav věci neobstojí. Příběh stěžovatele a) je plausibilní a žalovaný jej jako celek
nerozporoval a neposoudil jej jako nevěrohodný. Též krajský soud hodnotil incidenty, které
stěžovatelé v zemi původu zažili, jako závažné. Je předčasné, aby nyní Nejvyšší správní soud
konstatoval, že stěžovatel skutečně byl v zemi původu pronásledován pro své politické
přesvědčení, které spočívá v tom, že se již dále nechtěl účastnit praktik vládnoucí strany, jejímž
byl dlouholetým členem. Za současné situace spisový materiál neobsahuje oporu pro takto
jednoznačný závěr, který by ve svém důsledku vedl k udělení mezinárodní ochrany podle
§12 písm. b) zákona o azylu. Právě tímto směrem však musí žalovaný doplnit dokazování
v dalším průběhu řízení tak, aby tato otázka mohla být postavena najisto.
[50] Zdejší soud v již výše citovaném rozsudku č. j. 5 Azs 207/2017 – 36, judikoval,
že „[r]ozhodnutí správního orgánu o tom, že se žadateli neuděluje mezinárodní ochrana
dle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nemůže obstát, pokud správní orgán rezignuje
na své základní povinnosti v řízení ve věci mezinárodní ochrany, tedy neprovede řádně pohovor s žadatelem
tak, aby položené otázky důsledně směřovaly ke zjištění veškerých rozhodných skutečností a k prověření
hodnověrnosti žadatelova azylového příběhu, neobstará si relevantní informace o zemi původu, které by byly
specificky zaměřeny na azylový příběh žadatele a z něj vyplývající rozhodné skutkové otázky, a ani informace,
které si obstará, řádně a objektivně nezhodnotí, a s rozhodnými skutečnostmi k posouzení, zda žadatel naplňuje
definici uprchlíka dle §12 písm. b) zákona o azylu, či má nárok na udělení doplňkové ochrany
dle §14a zákona o azylu, se řádně nevypořádá.“ Kasační soud na toto rozhodnutí, které taktéž
obsahuje výklad §12 písm. b) zákona o azylu, respektive výčet podmínek pro jeho aplikaci,
v dalších podrobnostech odkazuje.
[51] Jak již Nejvyšší správní soud uváděl výše, žalovaný se v průběhu pohovoru stěžovatele
a) v podstatě nedotazoval na bližší okolnosti a podrobnosti toho, proč do strany YAP vstoupil,
jaké má politické přesvědčení, k jakým formám spolupráce s vládní stranou konkrétně přistoupil,
na jakých konkrétních praktikách strany a v jaké míře se podílel, a především z jakých důvodů
se po určité době začal od metod strany YAP distancovat a proč s ní chtěl další spolupráci
ukončit. Tyto otázky přitom mohly být pro správné posouzení případu klíčové a jejich
zodpovězení bylo nezbytné pro závěr, že aktivity stěžovatele a) nebyly motivovány politickým
přesvědčením, a tudíž ani jeho problémy nelze podřadit pod odůvodněný strach z pronásledování
pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný měl zaměřit pohovor
právě tímto směrem a snažit se ověřit, zda stěžovatel a) zastává politické či alespoň morální
přesvědčení, které jej vedlo k odmítání další spolupráce s vládnoucí stranou. Toto ovšem neučinil.
Žalovaný tedy pochybil, neboť k uvedenému závěru dospěl předčasně a bez potřebné opory
ve správním spisu. Pro toto pochybení měl krajský soud napadená správní rozhodnutí zrušit
a neučinil-li tak, sám zatížil napadený rozsudek nezákonností.
[52] Soud shledal kasační stížnost důvodnou, a podle §110 odst. 1 s. ř. s. proto výrokem
I. zrušil napadený rozsudek krajského soudu. Nejvyšší správní soud pro úplnost podotýká,
že zrušil výrok I. napadeného rozsudku a dle §109 odst. 3 s. ř. s. i na něm závislý výrok
II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Stěžovatelé sice formálně napadli všechny výroky
rozsudku krajského soudu, avšak je zřejmé, že výrok III. (týkající se odměny ustanoveného
zástupce) napadnout nezamýšleli. Ustanovený advokát má nárok na odměnu za zastupování
a úhradu hotových výdajů bez ohledu na výsledek věci, a nejde proto o závislý výrok ve smyslu
§109 odst. 3 s. ř. s. V kasační stížnosti ostatně ani žádná argumentace proti výroku III. rozsudku
obsažena není. Proto Nejvyšší správní soud nepřistoupil ke zrušení napadeného rozsudku
krajského soudu v celém rozsahu, ale jeho výrok III. týkající se odměny ustanoveného zástupce
ponechal nedotčený. V opačném případě by totiž ustanovený zástupce pozbyl právního titulu
k již vyplacené částce jeho odměny za zastupování stěžovatelů v řízení o žalobě.
[53] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení
před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným
závazným právním názorem neměl jinou možnost než zrušit obě rozhodnutí
žalovaného. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., ve spojení
s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s., rozhodl výrokem II. tak, že sám obě rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný postupovat podle právního názoru vysloveného
v tomto rozsudku.
[54] Soud přistoupil nejen ke zrušení správního rozhodnutí týkajícího se stěžovatele
a), ale i rozhodnutí žalovaného týkajícího se stěžovatelky b) a jejího nezletilého syna [stěžovatele
c)]. Obě rozhodnutí totiž trpí stejnými nedostatky. Žádost stěžovatele a) o mezinárodní ochranu
a jeho azylový příběh je v úzké spojitosti s žádostí jeho rodinných příslušníků. Stěžovatelé
b) a c) de facto nemají vlastní azylový příběh, ale tvrzené problémy v zemi původu souvisí s otcem
rodiny a s jeho pronásledováním. Ostatně některé popisované incidenty se týkaly přímo i jich
(prohlídky u stěžovatelů doma, údajný pokus o únos syna apod.) a jejich případ tak nelze
od žádosti stěžovatele a) mechanicky oddělit, naopak je třeba obě žádosti posuzovat
ve vzájemném kontextu. Postavení stěžovatelů b) a c) je v rozhodující míře závislé
na vyhodnocení situace stěžovatele a).
[55] Nejvyšší správní soud pro přehlednost shrnuje, že na základě dokazování provedeného
žalovaným není možné přijmout závěr, že stěžovatelé nesplňují důvody k udělení azylu podle
§12 písm. b) zákona o azylu, respektive doplňkové ochrany dle §14a téhož zákona. Žalovaný
musí primárně na základě doplňujícího pohovoru se stěžovatelem a) řádně posoudit, zda může
mít v zemi původu odůvodněný strach z pronásledování z důvodu politického přesvědčení
spočívajícího v tom, že odmítal a nadále odmítá spolupracovat s vládní stranou na jejích
praktikách či postupech, s nimiž vnitřně nesouhlasí. Žalovaný musí ověřit příčinnou souvislost
mezi tím, co stěžovatel v domovském státě zažíval, a jím tvrzeným odmítáním spolupráce
se členy strany YAP. Soud podotýká, že udělení doplňkové ochrany by v případě stěžovatele
a) mohlo přicházet v úvahu tehdy, pokud by bylo prokázáno, že mu v zemi původu, respektive
v souvislosti s návratem do země původu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu
§14a odst. 2 písm. a) až d) zákona o azylu, a zároveň by nebyla prokázána dostatečná souvislost
mezi působením této újmy a důvody pronásledování dle §12 písm. b) zákona o azylu. Od závěrů
učiněných ve vztahu ke stěžovateli a) se budou dále odvíjet úvahy o (ne)udělení některé z forem
mezinárodní ochrany stěžovatelům b) a c).
[56] V úplném závěru Nejvyšší správní soud připomíná, že s ohledem na výpověď doplněnou
stěžovatelem a) ohledně toho, jakých praktik se dopouštěl v době, kdy se stranou YAP aktivně
spolupracoval a určité úkoly pro ni plnil, by měl žalovaný rovněž řádně posoudit případné
důvody aplikace tzv. vylučovací klauzule ve smyslu §15 odst. 1 a 2 zákona o azylu, respektive
§15a téhož zákona. Jakkoli se důvody aplikace vylučovací klauzule primárně vážou ke spáchání
činů typově mimořádně závažných (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 5. 2018, č. j. 9 Azs 405/2017 – 30), kterých se stěžovatel a) s ohledem na dosavadní zjištění
patrně nedopustil, měl by se žalovaný této otázce v návaznosti na další získané informace
pro úplnost věnovat.
[57] Nejvyšší správní soud doplňuje, že specifikem azylového řízení je rovněž zásada,
že v případě pochybností se postupuje ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu. Jsou-li dány
skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv a svobod
žadatele o azyl došlo, nebo mohlo by s ohledem na postavení žadatele ve společnosti,
s přihlédnutím k jeho přesvědčení, názorům, chování atd., dojít, a správní orgán nemá dostatek
důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být, pak tyto skutečnosti musí
v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl (srovnej rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 8. 2018, č. j. 1 Azs 137/2018 – 50).
[58] Podle §110 odst. 3, věty druhé s. ř. s. rozhodne soud v případě, že zruší dle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Podle §60 odst. 1 s. ř. s., použitého na základě
§120 s. ř. s., mají úspěšní stěžovatelé právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti
účastníkovi (žalovanému), který ve věci úspěch neměl. Ze spisu krajského soudu ani Nejvyššího
správního soudu však nevyplývá, že by stěžovatelům v soudním řízení jakékoliv důvodně
vynaložené náklady vznikly, ostatně v tomto ohledu stěžovatelé ani žádný požadavek nevznesli.
I vzhledem k zákonnému osvobození stěžovatelů od placení soudních poplatků a ustanovení
zástupce jim tak žádnou náhradu nákladů řízení před krajským soudem ani před Nejvyšším
správním soudem nelze přiznat, neboť jedinými náklady řízení jsou odměna a náhrada hotových
výdajů ustanoveného zástupce, které hradí dle §35 odst. 10 s. ř. s. stát (viz níže). Žalovaný neměl
ve věci úspěch, náhrada nákladů řízení mu tudíž nenáleží. Z těchto důvodů rozhodl Nejvyšší
správní soud tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.
[59] Stěžovatelům byl v řízení před krajským soudem jako zástupce ustanoven JUDr. Vít
Biolek, MBA, LL.M., advokát se sídlem Bohuslava Martinů 1038/20, Hradec Králové, který
je zastupoval i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 10, věta poslední s. ř. s.). Zástupci, který byl
stěžovatelům ustanoven soudem, náleží mimosmluvní odměna a hotové výdaje, které
v tomto případě platí stát (§35 odst. 10 s. ř. s.). Soud proto zástupci přiznal odměnu za dva
úkony právní služby spočívající v podání kasační stížnosti a v poradě s klientem přesahující jednu
hodinu, jejíž konání a obsah zástupce stěžovatelů řádně doložil [§7 ve spojení
s §9 odst. 4 písm. d) a s §11 odst. 1 písm. c, písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen
„advokátní tarif“], a to ve věci tří stěžovatelů. Podle §12 odst. 4 advokátního tarifu, jde-li
o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi
za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %.
Mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby činí částku 3 100 Kč, po snížení podle
§12 odst. 4 advokátního tarifu pak za každého ze stěžovatelů 2 480 Kč, tj. za všechny
zastupované stěžovatele celkem 7 440 Kč (3 x 2 480 Kč) za jeden úkon právní služby. Podle
§13 odst. 4 advokátního tarifu náleží ustanovenému zástupci i náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč za každý úkon právní služby. Ustanovený zástupce soudu doložil, že je plátcem DPH
(§14a advokátního tarifu), odměna se tedy zvyšuje o částku 3 250,80 Kč, představující 21 %
sazbu této daně. Celkem tedy zástupci náleží odměna (po zaokrouhlení) ve výši 18 731 Kč
[odměna za dva úkony právní služby 14 880 Kč (2 x 7 440 Kč) a náhrada hotových výdajů za dva
úkony právní služby 600 Kč (2 x 300 Kč) + DPH ve výši 3 251 Kč]. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci
tohoto rozsudku (viz výrok IV. tohoto rozsudku). Náklady zastoupení stěžovatelů nese stát
(§60 odst. 4s. ř. s.). O odměně ustanoveného zástupce v řízení o žalobě již rozhodl krajský soud
výrokem III. napadeného rozsudku (ve spojení s usnesením ze dne 2. 1. 2020,
č. j. 32 Az 3/2018 – 136, kterým zástupci přiznal zbylou část jeho odměny, v rozsudku předtím
opomenutou), který obstojí sám o sobě a Nejvyšší správní soud jej nezrušil, jak vyložil výše
v odstavci [52] tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 15. října 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu