ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.205.2020:48
sp. zn. 3 Azs 205/2020 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: D. T. D., zastoupený
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha
4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2020,
č. j. 77 A 17/2020 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se v rací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
Mgr. Petra Václavka, advokáta.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 16. 1. 2020, č. j. MV-179389-4/SO-2019, zamítla odvolání
žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
2. 10. 2019, č. j. OAM-808-22/ZR-2019. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně podle
§77 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušil žalobci platnost povolení
k trvalému pobytu a podle odstavce třetího téhož ustanovení mu stanovil dobu 30 dnů od právní
moci rozhodnutí k vycestování z území České republiky. Důvodem pro zrušení povolení
k trvalému pobytu žalobce bylo, že byl na území ČR odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v délce tří let.
[2] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen
„krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 6. 5. 2020, č. j. 77 A 17/2020 – 56, zamítl jako
nedůvodnou. Jádrem žalobcových námitek bylo tvrzení o nedostatečně zjištěném skutkovém
stavu věci ze strany správních orgánů a nesprávně a nedostatečně posouzené přiměřenosti
dopadu rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu do žalobcova rodinného a soukromého
života.
[3] Krajský soud předně uvedl, že správní orgány nepochybily, jestliže neprovedly svědeckou
výpověď partnerky žalobce či jeho dětí. Žalobce totiž provedení těchto důkazních prostředků
vůbec nenavrhl, a to ani v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Skutkový stav věci byl
tedy zjištěn dostatečným způsobem. Žalobce byl v průběhu řízení zastoupen advokátem a mohl
správním orgánům sdělit veškeré relevantní okolnosti, netvrdil a neprokazoval ovšem nic,
co by svědčilo o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí. Krajský soud dále uvedl,
že o společnou domácnost žalobce a jeho družky se stará rovněž jeho neteř, neshledal
tak pravdivým žalobní tvrzení, podle něhož se o domácnost stará družka žalobce a on obstarává
finanční prostředky. Mimo to finanční krytí potřeb domácnosti je podle informací sdělených při
výslechu žalobce zajištěno ze společných peněz obou partnerů, nikoli výlučně z prostředků
žalobce. Krajský soud konstatoval, že správní orgány se otázkou přiměřenosti zabývaly obsáhle
a zevrubně. Starší syn žalobce již nabyl zletilosti, jeho druhý syn by i v případě žalobcova
odcestování do domovského státu zůstal v péči matky, která disponuje povolením k trvalému
pobytu na území ČR. Žalobce má stále vazby na svou vlast, rodinné soužití se proto může
realizovat i tam.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Konkrétně nejprve namítá, že se správní orgány a posléze i krajský soud nezabývali dopady
rozhodnutí o zrušení stěžovatelova povolení k trvalému pobytu do života členů jeho rodiny,
ačkoli na to upozorňoval již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Stěžovatel dále
souhlasí s tím, že jeho starší syn nabyl zletilosti, avšak v době rozhodování správních orgánů
tomu tak ještě nebylo. Proto měla správní rozhodnutí reflektovat nejlepší zájem dítěte.
K řádnému posouzení přiměřenosti mělo dále dojít obzvláště ve vztahu k mladšímu synovi
stěžovatele. Krajský soud aproboval rozhodnutí, jež jsou v rozporu s čl. 3 a čl. 9 Úmluvy
o právech dítěte. V tomto směru stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 – 40, ve kterém se konstatuje, že hledisko nejlepšího
zájmu dítěte musí být dostatečně zváženo a poměřeno s protichůdným zájmem státu
na neudělení povolení k pobytu. Tento názor byl poté potvrzen i v dalších rozhodnutích zdejšího
soudu.
[5] Stěžovatel také nesouhlasí s tím, jak byla účelově hodnocena délka jeho pobytu na území.
Ačkoli žije v ČR již od roku 1996 a v roce 2006 získal povolení k trvalému pobytu, správní
orgány uzavřely, že k délce pobytu nebudou přihlížet, neboť stěžovatel byl od roku 2002
držitelem zakázaných předmětů, konkrétně různých částí těla pocházejících z tygra. K tomu
vysvětluje, že tyto předměty byly v jeho vlastnictví, avšak nepřechovával je za účelem dalšího
prodeje, jednalo se totiž o rodinné dědictví. Stěžovatel si nebyl vědom, že pro jejich držení musí
mít příslušné povolení. K délce jeho pobytu na území ČR proto mělo být v rámci hodnocení
přiměřenosti přihlédnuto.
[6] Dále brojí proti závěru, že rozhodnutím správního orgánu I. stupně došlo pouze
k odebrání nejvyššího pobytového oprávnění a stěžovatel může v ČR pobývat na základě nižšího
pobytového titulu. V době vydání prvostupňového rozhodnutí neměl stěžovatel možnost žádat
o jiný druh pobytu, toto rozhodnutí tak pro něj znamenalo nutnost opustit svůj dosavadní život
v ČR a navrátit se do země původu. V této souvislosti nebyl zohledněn současný stav
na zastupitelském úřadě ČR v Hanoji, kde není dlouhodobě možné získat termín k podání
žádosti o pobytové oprávnění. V době, kdy se stěžovatel nacházel ve vazbě, sice musela jeho
rodina překonat odloučení, avšak to bylo pouze dočasné a rodina si na něj nezvykla, jak uvedla
žalovaná. Nynější vycestování stěžovatele do vlasti by oproti tomu znamenalo nepředvídatelně
dlouhé odloučení od jeho rodinných příslušníků v ČR a zpřetrhání vytvořených vazeb. Stěžovatel
k tomu podotýká, že ačkoli Nejvyšší správní soud posuzuje skutkový a právní stav ke dni vydání
rozhodnutí správního orgánu I. stupně, považuje za vhodné informovat soud o onkologickém
onemocnění své partnerky, které byl diagnostikován invazivní duktální karcinom grade 2,
a která potřebuje podporu a pomoc životního partnera. Odcestování stěžovatele by znamenalo
fatální zásah do jejího života. Ke kasační stížnosti připojil lékařské zprávy dokládající toto tvrzení.
[7] Stěžovatel závěrem uvádí, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, a to v otázce
týkající se namítaného rozporu s Úmluvou o právech dítěte, především proto, že krajský soud
nezohlednil nejlepší zájem synů stěžovatele.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázala na své rozhodnutí, na vyjádření
k žalobě, obsah spisového materiálu a na napadený rozsudek krajského soudu, s nímž se plně
ztotožnila. Dodala, že zrušením povolení k trvalému pobytu nebyl stěžovateli vysloven zákaz
dalšího pobytu v ČR a není vyloučeno, aby zde v budoucnu pobýval na základě nižšího druhu
pobytového oprávnění.
[9] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102, věta první
s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu 102 s. ř. s. přípustná
a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Napadený rozsudek Nejvyšší
správní soud přezkoumal v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem
s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom
rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Ze systematického hlediska je nejprve vhodné zabývat se kasačním důvodem podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu.
Pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný, musel by jej Nejvyšší správní soud zrušit,
a to i bez námitky stěžovatele. Zdejší soud však rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným
neshledal, tato námitka tak není důvodná z důvodů předestřených níže.
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti k této otázce konkrétně uvádí pouze to, že krajský soud
nezohlednil nejlepší zájem dětí stěžovatele v souvislosti s namítaným porušením Úmluvy
o právech dítěte. Stěžovatel pomíjí, že krajský soud se posouzením přiměřenosti
rozhodnutí o zrušení stěžovatelova povolení k trvalému pobytu zabýval především v odstavcích
27 až 30 napadeného rozsudku. V tomto směru se v odstavci 29 vyjádřil rovněž k péči o děti
stěžovatele a dále k možnosti realizace rodinného života všech členů rodiny ve Vietnamu.
Nepřezkoumatelnost není subjektivní kategorií v tom smyslu, že ji účastník řízení může úspěšně
namítat s tím, čím vším se ještě měl krajský soud podle něj zabývat a jaká další hlediska mohl vzít
do úvahy. Jde o objektivně rozpoznatelnou vadu soudního rozhodnutí, která jej znemožňuje
věcně přezkoumat. Krajský soud se s ohledem na znění žaloby zaměřil mimo jiné na posouzení,
zda je rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatele přiměřené z hlediska dopadů
do jeho soukromého a rodinného života. Dospěl přitom k závěru, že není namístě uvažovat
o nepřiměřenosti tohoto rozhodnutí. Otázka, zda tak učinil správně, je otázkou právní. Rozsudek
tedy není nepřezkoumatelný. Proti nesprávnému posouzení právních otázek krajským soudem lze
kasační stížností brojit důvodem dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., což ostatně stěžovatel také činí.
[13] Na tomto místě však zdejší soud předesílá, že z §109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.,
a ze setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015,
č. j. 8 As 109/2014 – 70; všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah
a kvalita kasační stížnosti proto do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale
logicky i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti
specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu.
[14] V tomto směru kasační soud nepovažoval za přípustnou kasační námitku
(viz §104 odst. 4 s. ř. s.) tvrzení, že délka pobytu stěžovatele na území ČR byla správními orgány
vyložena účelově v jeho neprospěch (tato námitka je shrnuta v odstavci [5] výše). Toto tvrzení
neobsahuje žádnou reakci na závěry krajského soudu nebo polemiku s nimi, ale vymezuje
se pouze proti postupu správních orgánů. Stěžovatel tvrzení o účelovém posouzení délky jeho
pobytu v ČR neuplatnil v žalobě, krajský soud se jím proto v této podobě ani nemohl zabývat.
K tomu lze dodat, že v řízení nebylo mezi účastníky sporu o tom, že stěžovatel byl pravomocně
odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody v délce do 3 let včetně [srovnej §77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu
cizinců]. Není proto zřejmé, kam stěžovatel míří s argumentací, že předměty z tygra
nepřechovával za účelem prodeje, dostal je jako rodinné dědictví a nebyl si vědom, že k jejich
držení musí mít příslušné povolení. Správní orgány i soudy rozhodující ve správním soudnictví
jsou vázány rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal
[srovnej §57 odst. 1 písm. c) správního řádu a §52 odst. 2 s. ř. s.]. V rámci posuzování
přiměřenosti jistě správní orgány mohou zohlednit nejrůznější okolnosti, avšak nikoli okolnosti
přímo související s trestní odpovědností žadatele, která plyne z pravomocného trestního
rozsudku. Navíc však – jak soud uvedl výše – stěžovatel v žalobě (a dokonce ani v odvolání proti
prvostupňovému rozhodnutí) ničeho nenamítal. Je proto nepřípustné, že stěžovatel namítá
nezohlednění konkrétních okolností jeho trestné činnosti poprvé až v řízení o kasační stížnosti,
neboť tato tvrzení nepochybně mohl uplatnit již v řízení před krajským soudem, a mohl jimi
argumentovat i ve správním řízení (což však také neučinil).
[15] Stěžovatel dále toliko namítá, že správní orgány i krajský soud opomněli posoudit
přiměřenost zásahu rozhodnutí do života nejbližších rodinných příslušníků stěžovatele,
ač je nutné zkoumat vliv rozhodnutí o odejmutí pobytového oprávnění právě i na tyto osoby,
které jinak pobývají na území ČR na základě samostatných pobytových titulů. Napadená správní
rozhodnutí jsou v rozporu s Úmluvou o právech dítěte, což krajský soud aproboval.
[16] Tato námitka není důvodná. K tomu, že se krajský soud neopomněl vyjádřit
k namítanému porušení Úmluvy o právech dítěte a k otázce péče o syny stěžovatele, se Nejvyšší
správní soud vyslovil výše v odstavci [12]. V návaznosti na předestřenou kasační argumentaci
pak není závěrům krajského soudu co vytknout. Správně podotknul, že jeden ze synů stěžovatele
již nabyl zletilosti. Bezpochyby tak nevyžaduje celodenní osobní péči. Jakkoli v době rozhodování
správních orgánů nebyl syn stěžovatele ještě dospělý, blížil se svým věkem zletilosti,
proto uvedený závěr krajského soudu obstojí. Navíc žalovaná se otázkou porušení Úmluvy
o právech dítěte zabývala ve vztahu k oběma potomkům stěžovatele (k tomu viz odstavec [17]
níže). Mladšímu synovi stěžovatele je podle dokumentů založených ve správním spise aktuálně
12 let. Krajskému soudu lze přisvědčit v tom, že péči o něj může zajistit jeho matka (družka
stěžovatele), která je v ČR držitelkou povolení k trvalému pobytu.
[17] Krajský soud dále trefně konstatoval, že se správní orgány přiměřeností rozhodnutí
o zrušení povolení k trvalému pobytu zabývaly v daném případě dostatečně a na příslušné pasáže
prvostupňového rozhodnutí i rozhodnutí žalované odkázal. Nejvyšší správní soud ověřil, že jak
správní orgán I. stupně, tak žalovaná vzali v potaz, že stěžovatel žije na území ČR ve společné
domácnosti se svou družkou a dvěma syny. Není tedy pravdou, že správní orgány posuzovaly
přiměřenost pouze ve vztahu ke stěžovateli samotnému, a opomněly se zabývat dopady
rozhodnutí na jeho rodinné příslušníky. Stěžovatel také podotkl, že v době rozhodování
správních orgánů ještě nebyl jeho starší syn zletilý, mělo proto dojít k posouzení jeho situace
ve vztahu k příslušným ustanovením Úmluvy o právech dítěte. Žalovaná na straně
6 svého rozhodnutí uvedla, že starší syn stěžovatele nabude zletilosti dovršením osmnácti let
věku dne 29. 1. 2020 (rozhodnutí žalované bylo vydáno dne 17. 1. 2020 – pozn. soudu),
a již se na něj tak nebude zmiňovaná Úmluva o právech dítěte vztahovat. Na straně 7 svého
rozhodnutí se pak žalovaná přesto namítaným rozporem s touto mezinárodní smlouvou zabývala,
a to ve vztahu k oběma dětem stěžovatele, neboť zde mimo jiné konstatovala, že „[n]apadeným
rozhodnutím nedojde k porušení Úmluvy o právech dítěte, neboť neznamená zákaz styku odvolatele s jeho dětmi
a neznamená zákaz pobytu odvolatele na území.“ Tato kasační námitka stěžovatele proto není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje svou předchozí judikaturu, na níž odkázal
stěžovatel v kasační stížnosti a ze které vyplývá, že správní orgány musí při rozhodování
v pobytových věcech dbát mimo jiné i na nejlepší zájmy dětí a poměřovat je s protichůdnými
zájmy státu na neudělení, respektive zrušení pobytového oprávnění u dotčených cizinců.
Z okolností nyní projednávané věci však neplyne, že by správní orgány zájmy stěžovatelových
dětí pominuly. Stěžovatel v žalobě i v kasační stížnosti zdůrazňuje vážný zásah do rodinných
vazeb, který způsobí rozhodnutí o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu, avšak
již nereflektuje, že si jej způsobil sám svým protiprávním chováním, spočívajícím v úmyslné
trestné činnosti. Tato trestná činnost přitom nebyla bagatelní, jak dokládá i výše nepodmíněného
trestu odnětí svobody, který mu byl udělen, přičemž tato výše odráží i konkrétní okolnosti
spáchání trestného činu (k podrobnostem viz níže).
[19] K této otázce lze uvést, že stěžovatel byl odsouzen za to, že se svými spolupachateli
v úmyslu získat majetkový prospěch zorganizoval vývoz jednoho páru rohů nosorožce
tuponosého jižního (druhu přímo ohroženého vyhubením) v ceně 6 207 114 Kč do Vietnamu,
kde měla být tato komodita dále obchodována na nelegálním trhu. Dopustil se tím přečinu
neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami
podle §299 odst. 2, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, a to ve spolupachatelství podle
§23 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu. Dále byl uznán vinným
přečinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími
rostlinami podle §299 odst. 2 trestního zákoníku, neboť od roku 2002 (popř. od roku 2003
či od přesně nezjištěné doby) až do svého zadržení v roce 2014 přechovával v České republice
různé exempláře z druhu pantera tigris – tygra (druhu přímo ohroženého vyhubením),
aniž by k tomu měl příslušná povolení. Stěžovatel se tedy dopustil vysoce společensky škodlivé
trestné činnosti, kterou páchal dlouhodobě a v případě snahy o vývoz rohů z nosorožce jednal
s úmyslem získat finanční prospěch a svým jednáním přispěl k ohrožení přežití konkrétního
druhu zvířete v Jihoafrické republice (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2018,
sp. zn. 9 To 96/2018, které je součástí správního spisu) Zrušení povolení k trvalému pobytu
s ohledem na trestnou činnost stěžovatele je proto přiměřeným opatřením, a v tomto směru nelze
správním orgánům nic vytknout.
[20] Dále je především správná teze správních orgánů, dle níž nemá odebrání nejvyššího
pobytového oprávnění na území ČR, které cizince v řadě ohledů zrovnoprávňuje s občanem ČR,
za přímý důsledek nemožnost dalšího pobytu v České republice a vystavění nepřekonatelné
bariéry mezi stěžovatele a jeho rodinné příslušníky. Na tom nic nemění tvrzení stěžovatele
o současném stavu na zastupitelském úřadu ČR v Hanoji a jeho obecné hypotetické úvahy o tom,
že jeho vycestování do vlasti způsobí „naprosto nepředvídatelně dlouhé odloučení“ od zbytku rodiny,
neboť o jiný druh pobytu si v zemi původu nebude moci žádat. Tyto námitky se v zásadě míjí
s předmětem přezkumu v nyní projednávané věci, jímž je de facto zákonnost rozhodnutí o zrušení
povolení k trvalému pobytu. K tomu kasační soud dodává, že rozhodnutí žalované ve spojení
s prvostupňovým rozhodnutím nepochybně může mít za následek, že stěžovatel bude muset
odcestovat zpět do domovského státu a bude nucen řešit svou budoucí pobytovou situaci
na území ČR. Jak však vyplývá ze skutečností zjištěných během správního řízení, které stěžovatel
relevantním způsobem nezpochybnil, vlastní ve Vietnamu nemovitost, má zde příbuzné, hovoří
vietnamsky a i v ČR se pohyboval ve vietnamské komunitě. Stále jsou tak u něj zachovány
poměrně silné vazby na zemi původu. Jeho rodina na území ČR pak v minulosti překonala takřka
dva roky trvající odloučení v době, kdy byl stěžovatel ve vazbě. Z ničeho neplyne, že by případné
dočasné odloučení neměla zvládnout i nyní, za situace, při níž jsou stěžovatelovy děti starší, jedno
z nich dokonce již dospělé. Nadto krajský soud poukázal i na tu skutečnost, že s péčí
o domácnost pomáhá i stěžovatelova neteř, jeho družka tak nezůstane s dětmi v ČR úplně
osamocena.
[21] Jak již zdejší soud uvedl v rozsudku ze dne 30. 3. 2017, č. j. 9 Azs 313/2016 – 41,
„[s]těžovatel si měl a mohl být při páchání natolik závažné úmyslné trestné činnosti vědom veškerých možných
důsledků, které s sebou odhalení jeho trestné činnosti ponese, a to jak v rovině trestněprávní, tak i v rovině zákona
o pobytu cizinců (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 108/97). Žije-li na území
státu, jehož není občanem, musí počítat s tím, že zavrženíhodné jednání směřující proti závažným právem
chráněným zájmům tohoto státu, jehož se dopustí, navíc opakovaně, může mít s velkou pravděpodobností
za následek, že daný stát ukončí právo na jeho území pobývat. Stěžovatel tak mohl a měl předpokládat,
že se svým jednáním vystaví obtížím spojeným s ukončením svého pobytového režimu v České republice.“ Jakkoli
se citovaný rozsudek týkal cizince, který se dopustil zvlášť závažné trestné činnosti opakovaně,
za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání devět let,
nepochybně má i v nyní projednávaném případě platnost obecná teze o tom, že cizinec si musí
být při páchání úmyslné trestné činnosti vědom všech s tím spojených následků, včetně důsledků
předvídaných zákonem o pobytu cizinců. Stěžovatel si měl být vědom toho, že v důsledku jeho
trestné činnosti mohou být splněny podmínky pro to, aby mu bylo odebráno nejvyšší pobytové
oprávnění na území ČR, což povede k zásahu do zde vytvořených vazeb. Stěžovatel
se do obtížné situace, která částečně dopadá i na jeho rodinu, dostal vlastní protiprávní činností,
přičemž za toto jednání nese veškerou odpovědnost.
[22] Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že nepřihlížel ke stěžovatelově informaci
o onkologickém onemocnění jeho partnerky a k doloženým lékařským zprávám, neboť kasační
soud s ohledem na §109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí (krajského soudu). Krajský soud byl vázán skutkovým
a právním stavem, který byl dán v době rozhodnutí žalované (§75 odst. 1 s. ř. s.). Správně proto
podotknul, že ani on nemohl k této informaci (adresované stěžovatelem soudu dne 5. 5. 2020)
přihlédnout, navíc za situace, při které se s ní rozhodující senát seznámil až po jednání, na kterém
byl vyhlášen napadený rozsudek. Na jednání konaném dne 6. 5. 2020 přitom byl přítomen
zástupce stěžovatele a na tyto skutečnosti soud neupozornil; dokládané lékařské zprávy jsou
z března 2020, krajskému soudu tak bezpochyby mohly být předloženy dříve. Krajský soud tyto
okolnosti popsal v písemném vyhotovení rozsudku v odstavci 31. Zdejší soud si je vědom
závažné situace, do které se rodina stěžovatele může dostat s ohledem na onemocnění partnerky
stěžovatele, avšak uváděné skutečnosti nemohly být důvodem pro prolomení zákonného pravidla
uvedeného v §75 odst. 1 s. ř. s., neboť je stěžovatel může uplatnit v jiných správních řízeních
týkajících se jeho pobytu v ČR (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2017,
č. j. 10 Azs 315/2016 – 29). I pokud by se tedy krajský soud seznámil s dotčeným sdělením
žalobce ještě před vyhlášením rozsudku, nemohlo by to mít na jeho rozhodnutí žádný vliv.
[23] Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadený rozsudek krajského soudu je v souladu
se zákonem. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1, in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[24] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovaná náhradu nákladů výslovně neuplatnila a Nejvyšší správní soud
ani ze spisu neshledal, že by jí vznikly náklady nad rámec její běžné administrativní činnosti. Soud
proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
[25] Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatele o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, neboť po předložení spisu a po provedení nezbytných
procesních úkonů přikročil k jejímu meritornímu posouzení. Za této situace by rozhodnutí
o odkladném účinku bylo nadbytečné a neúčelné.
[26] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti nerozhodoval, byly naplněny podmínky pro vrácení zaplaceného soudního
poplatku za tento návrh ve výši 1 000 Kč (§10 odst. 1, věta první zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích). Soudní poplatek bude stěžovateli vyplacen z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Václavka, advokáta
se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 26. srpna 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu