ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.259.2019:50
sp. zn. 3 Azs 259/2019 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: X. X., zastoupená
Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2019, č. j. 33 Az 6/2018 – 192,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Ondřeji Novákovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Náklady právního zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně podala dne 3. 9. 2015 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR.
O mezinárodní ochranu požádala z důvodu své příslušnosti k církvi Yin Xing Cheng Yi („Skrze víru
se stát spravedlivým člověkem“ či „ Díky víře získat spravedlnost“). Konkrétně uvedla, že se v Čínské
lidové republice obává náboženského útlaku a pronásledování. Hrozí jí zadržení
za to, že je křesťanka. Její matka je rovněž členkou uvedené náboženské skupiny a byla zatčena
policií. U žalobkyně doma byla provedena domovní prohlídka, o čemž se dozvěděla od otce.
Žalobkyně musela kvůli své víře ukončit studium na vysoké škole a poté si nemohla najít práci,
pomáhali jí souvěrci. Zároveň uvedla, že neměla možnost využít vnitřního přesídlení,
protože k pronásledování křesťanů dochází na celém území Číny.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 2. 2018, č. j. OAM-754/ZA-ZA04-ZA16-2015, rozhodl
o neudělení mezinárodní ochrany žalobkyni podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), neboť neshledal, že jí v zemi původu hrozí
pronásledování z náboženských důvodů či bezprostřední nebezpečí vážné újmy.
[3] Na základě podané žaloby Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem
ze dne 11. 6. 2019, č. j. 33 Az 6/2018 – 192, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů a pro nedostatečné individuální vyhodnocení azylového příběhu
žalobkyně. Žalovanému vytkl, že mezinárodní ochranu žalobkyni neudělil, aniž by relevantním
způsobem zpochybnil věrohodnost její výpovědi anebo tvrzení uplatněná v jejím azylovém
příběhu. Žalovaný nezohlednil konkrétní postavení a osobní situaci žalobkyně a ničím nepodložil
závěr, že azylový příběh pouze vygradovala a nikdy ve vlasti ohrožena nebyla. Žalobkyně přitom
opakovaně v průběhu pohovorů uvedla, že z důvodu náboženského vyznání byla zadržena její
matka, u ní doma byla provedena domovní prohlídka a žalobkyně musela ukončit studium
na vysoké škole. Podle krajského soudu tak nelze a priori vyloučit závěr, že žalobkyni vedly
k opuštění vlasti náboženské důvody. Jakožto nepřezkoumatelné označil krajský soud i závěry
žalovaného o tom, že žalobkyně měla možnost využít vnitřního přesídlení v rámci Číny. Krajský
soud nepřisvědčil ani tvrzení, že žalobkyně přicestovala na území ČR bezproblémově v rámci
organizované skupiny a z ekonomických důvodů. Ani tyto závěry totiž žalovaný nezdůvodnil
dostatečně a založil je toliko na domněnkách a spekulacích. Podle krajského soudu dále žalovaný
řádně neposoudil otázku bezpečnosti návratu žalobkyně jako neúspěšné žadatelky o mezinárodní
ochranu zpět do Čínské lidové republiky. K posouzení této otázky si musí žalovaný opatřit
aktuální informace o zemi původu a vyhodnotit je v kontextu individuální situace žalobkyně.
Krajský soud rovněž označil za nepřezkoumatelnou tu část odůvodnění rozhodnutí žalovaného,
která se týkala neudělení doplňkové ochrany žalobkyni, neboť ji shledal paušalizovanou
a povrchní. Žalovaný musí v dalším řízení podrobně zkoumat důvodnost obav žalobkyně
z nelidského zacházení či zatčení po návratu do vlasti.
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
jejíž důvody podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti setrval na svém závěru, že žalobkyně nebyla v Číně
pronásledována ve smyslu zákona o azylu a k opuštění vlasti ji vedly spíše důvody ekonomické.
Mohla se také případně vyhnout problémům využitím institutu vnitřního přesídlení. Svoje kasační
námitky rozdělil do dvou oblastí. V první stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů a neprovedení navržených důkazů
bez řádného zdůvodnění. Druhá oblast zahrnuje námitky proti závěrům krajského soudu, které
nemají podle stěžovatele oporu ve spise, anebo byly vyvozeny z nezákonně provedených důkazů.
[6] Stěžovatel dále na více místech kasační stížnosti poukázal na rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 19. 10. 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku,
stížnost č. 53110/16, z něhož na podporu svých závěrů obsáhle citoval. Krajský soud neprovedl
důkaz tímto rozhodnutím, jak stěžovatel navrhoval, a dospěl tak v napadeném rozsudku
k nesprávnému právnímu posouzení. Krajský soud situaci žalobkyně nehodnotil komplexně
a vzhledem k tomu, že své úvahy nepodložil dostatečnými věcnými důvody, je napadený
rozsudek rovněž nepřezkoumatelný. Stěžovatel též v kasační stížnosti odkázal na jiná rozhodnutí
krajských soudů, ve kterých správní soudy v obdobných případech týkajících se čínských
křesťanů rozhodnutí stěžovatele aprobovaly a s jeho závěry se ztotožnily. Krajskému soudu také
vytkl, že při svém rozhodování vycházel ze Zprávy veřejné ochránkyně práv o šetření z vlastní
iniciativy ve věci neudělení mezinárodní ochrany ze dne 31. 10. 2018, č. j. KVOP-46235/2018
(dále jen „zpráva VOP“). Jde totiž pouze o předběžnou zprávu o výsledcích šetření a konečná
zpráva bude vyhotovena teprve po vyjádření ministra vnitra. Navíc je tato zpráva jednostranná,
neboť veřejná ochránkyně práv zahájila šetření z podnětu skupiny čínských křesťanů. Veřejná
ochránkyně práv nadto nesmí podle platných předpisů nijak zasahovat do rozhodovací činnosti
soudů. Krajský soud tedy nemohl závěry z této zprávy nikterak reflektovat.
[7] Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud zásadním
způsobem pochybil při výkladu hmotného či procesního práva a nerespektoval ustálenou
a jasnou judikaturu (aniž by k tomu uvedl podrobnosti). Podle něj navíc posuzovaný případ
přináší právní otázky, které dosud nebyly judikaturou Nejvyššího správního soudu řešeny
a je nezbytné k nim vyslovit názor (tyto právní otázky nekonkretizoval).
[8] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu
vyslovenými v napadeném rozsudku. Uvedla, že řadou meritorních i procesních vad je zatíženo
rozhodnutí stěžovatele, jehož závěry nemají oporu v obsahu správního spisu. Se stěžovatelem
nesouhlasila ani v otázce možnosti vnitřního přesídlení, neboť ji neposoudil dostatečně.
Ke stěžovatelem namítané „organizovanosti“ skupiny čínských křesťanů žalobkyně konstatovala,
že dalším možným vysvětlením je, že hybatelem přesunu vícero žadatelů o azyl do ČR mohla být
například lepší vízová a cestovní situace v důsledku prohlubování česko-čínských vztahů. Ačkoli
je tato teorie pouhou domněnkou, lze ji označit za stejně pravděpodobnou jako teorii stěžovatele
o ekonomické migraci, která nebyla ničím podložena. K poukazům stěžovatele na odlišná
rozhodnutí krajských soudů žalobkyně připomněla, že sám stěžovatel v obdobných případech
vydal okolo 10 % rozhodnutí, jimiž (při shodné argumentaci žadatele jako v této věci ukončené
nepřiznanou mezinárodní ochranou) mezinárodní ochranu udělil. Žalobkyně též zdůraznila,
že Nejvyšší správní soud v recentní judikatuře na stěžovatelem předestřené otázky již opakovaně
odpověděl, a to dostatečně konkrétně. Navrhla proto, aby byla kasační stížnost odmítnuta
pro nepřijatelnost, popřípadě zamítnuta jako nedůvodná.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele jedná v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. osoba s příslušným právnickým vzděláním.
[10] Vzhledem k tomu, že se jedná o kasační stížnost podanou ve věci mezinárodní ochrany,
Nejvyšší správní soud se dále zabýval v souladu s §104a s. ř. s. tím, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je tedy ve smyslu uvedeného
ustanovení přijatelná. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního zdejší
soud podrobně vyložil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
č. 933/2006 Sb. NSS (všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které doposud nebyly vůbec nebo
nebyly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká
právních otázek, kterou jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude
přijatelná z důvodu potřeby učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě
může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a navíc nelze vyloučit, že k tomuto nerespektování bude
docházet i v budoucnu; b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Výše uvedené se přiměřeně aplikuje i v situaci, je-li stěžovatelem
žalovaný správní orgán (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 2 Azs 21/2006 – 59, č. 1143/2007 Sb. NSS).
[11] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[12] Nejvyšší správní soud v posuzované věci podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu neshledal. Stejně tak nedospěl k závěru, že by rozsudek
krajského soudu byl zatížen nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Krajský soud obsáhle
a srozumitelně v napadeném rozsudku vysvětlil a zdůvodnil, proč přistoupil ke zrušení
rozhodnutí stěžovatele, z jakých důkazů a skutečností přitom vycházel a proč některé
z navrhovaných důkazů neprovedl. Při odůvodňování rozsudku tak krajský soud postupoval
v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, č. 133/2004 Sb. NSS).
[13] Ve vztahu k namítanému nesprávnému právnímu hodnocení skutkového stavu věci
Nejvyšší správní soud podotýká, že se v rozsudku ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019 – 77
(publ. pod č. 3924/2019 Sb. NSS), zabýval obdobnou skutkovou a právní situací čínského
státního příslušníka křesťanského vyznání, který v Číně sice neutrpěl žádný konkrétní akt
pronásledování, avšak přesto tvrdil, že je u něj přítomen odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu náboženství. Tímto rozsudkem Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu
a jemu předcházející rozhodnutí žalovaného (stěžovatele) o neudělení mezinárodní ochrany,
přičemž v odstavci 23 odůvodnění zdůraznil, že má „[p]osuzování odůvodněných obav z pronásledování
prospektivní povahu, takže není zcela nezbytné, aby žadatel o mezinárodní ochranu v minulosti již konkrétní akt
pronásledování utrpěl.“ Odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu proto může být shledán i v případě příslušníka určitého
náboženského společenství, který v minulosti nebyl vystaven žádnému konkrétnímu aktu
pronásledování. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že stěžovatel se měl v řízení podrobně
zabývat otázkou, zda již z důvodu samotného členství ke skupině čínských křesťanů je či není
přiměřeně pravděpodobné, že žadatel bude v budoucnu v zemi původu vystaven pronásledování.
Pro posouzení neexistence hrozby pronásledování nebyla v posuzované věci dostačující
ani nekonkrétní úvaha stěžovatele o možnosti vnitřního přesídlení (takovou úvahu učinil
stěžovatel i v nynější věci, viz str. 24 a str. 36 jeho rozhodnutí).
[14] K argumentům stěžovatele založeným na bezproblémovém a údajně organizovaném
odchodu žalobkyně ze země původu se Nejvyšší správní soud již v minulosti vyjádřil
tak, že nebezpečí pronásledování nelze vyloučit pouze proto, že žadatel o mezinárodní ochranu
bez problémů vycestoval ze země původu. Státní orgán, který je příslušný k vydávání cestovních
dokladů, nemusí vždy za všech okolností disponovat informacemi o akcích všech státních složek
plánovaných proti určitým subjektům či seznamem tzv. „nepohodlných“ osob (srovnej rozsudek
ze dne 4. 1. 2018, č. j. 10 Azs 254/2017 – 40). Disponoval-li stěžovatel informacemi, že odchod
žalobkyně byl organizován třetími osobami z důvodu, který by udělení mezinárodní ochrany
vylučoval, měl je odpovídajícím způsobem vtělit do odůvodnění správního rozhodnutí
(viz odst. 47 až 50 výše citovaného rozsudku č. j. 9 Azs 39/2019 – 77). Stěžovatel v kasační
stížnosti dále obsáhle argumentuje rozhodnutím ESLP ve věci Y. L. proti Švýcarsku. I na tuto
argumentaci již zdejší soud dříve reagoval, a to zejména v odstavci 34 rozsudku
č. j. 9 Azs 39/2019 – 77. Věrohodností žadatele o mezinárodní ochranu s ohledem na uvádění
nepravdivých informací v žádosti o vízum se kasační soud zabýval v odstavcích 42 až 46
uvedeného rozsudku, možnosti vnitřního přesídlení se věnoval v odstavcích 30 až 32 tohoto
rozsudku. Konečně otázku nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu Nejvyšší
správní soud řešil v odstavcích 51 až 56 citovaného rozsudku. V nynějším případě stěžovatel
doplnil svou argumentaci také o námitku, že krajský soud nemohl při svém rozhodování žádným
způsobem vycházet ze zprávy VOP. I s otázkou použití zpráv a stanovisek veřejného
ochránce práv ve správním soudnictví se však rozsudek č. j. 9 Azs 39/2019 – 77, vypořádal,
a to v odstavci 18.
[15] S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že v rozsudku č. j. 9 Azs 39/2019 – 77, se Nejvyšší
správní soud vypořádal se všemi námitkami, které žalovaný v nyní podané kasační stížnosti
uplatnil v postavení stěžovatele. Tímto rozsudkem kasační soud sjednotil rozdílnou judikaturu
krajských soudů a komplexně se vyjádřil k hodnocení situace čínských křesťanů žádajících
v České republice o mezinárodní ochranu (za obdobných skutkových okolností, jaké jsou dány
v nyní posuzovaném případě). Proto na tento rozsudek Nejvyšší správní soud v dalších
podrobnostech odkazuje. Dále lze pro úplnost odkázat například na usnesení ze dne 3. 10. 2019,
č. j. 10 Azs 258/2019 – 35, ze dne 31. 10. 2019, č. j. 9 Azs 222/2019 – 32, ze dne 4. 12. 2019,
č. j. 4 Azs 333/2019 – 34, ze dne 27. 11. 2019, č. j. 8 Azs 232/2019 – 41, či ze dne 16. 4. 2020,
č. j. 3 Azs 72/2019 – 33. V těchto usneseních zdejší soud (s odkazem na citovaný rozsudek
č. j. 9 Azs 39/2019 – 77) kasační stížnosti stěžovatele (žalovaného) ve věcech jiných čínských
příslušníků menšinových křesťanských církví rovněž odmítl jako nepřijatelné. Jednotná judikatura
zdejšího soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti
a Nejvyšší správní soud neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání.
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti sice obecně uvádí, že krajský soud nerespektoval ustálenou
judikaturu, nicméně konkrétní takovou judikaturu v této souvislosti neuvedl. Nejvyšší správní
soud ani neidentifikoval žádné „právní otázky, které by dosud nebyly judikaturou Nejvyššího správního
soudu řešeny“ v souvislosti s projednávanou věcí – ostatně stěžovatel tyto otázky v kasační stížnosti
konkrétněji neupřesnil. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítl
podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vychází z §60 odst. 3, věty první
s. ř. s., ve spojení s 120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[18] Zástupcem žalobkyně byl usnesením krajského soudu ze dne
14. 3. 2019, č. j. 33 Az 6/2018 – 100, ustanoven Mgr. Ondřej Novák, advokát se sídlem Farní 19,
Frýdek-Místek. Odměnu a hotové výdaje ustanoveného zástupce hradí podle §35 odst. 10 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. stát. Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci přiznal odměnu
za jeden úkon právní služby, kterým je sepsání vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif) – dále jen „advokátní tarif“]. Nejvyšší správní soud naopak nepřiznal
ustanovenému zástupci odměnu za poradu s klientkou [úkon právní služby ve smyslu
[§11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu], kterou si nárokoval, neboť ustanovený zástupce ničím
nedoložil, že by se tato porada konala, ani neprokázal, že přesahovala jednu hodinu (pouze
obecně avizoval, že porada „nutně musela předcházet“ sepsání písemného vyjádření). Nejvyšší
správní soud zohlednil i tu skutečnost, že Mgr. Ondřej Novák žalobkyni zastupoval již v řízení
před správním orgánem, a byl proto s věcí důkladně seznámen. Zároveň jejím jménem podával
i žalobu ke krajskému soudu. Ze stejného důvodu soud rovněž nevyhověl požadavku na zvýšení
tarifní odměny za úkony právní služby na dvojnásobek podle §12 odst. 1 advokátního tarifu
pro užití cizího jazyka a celkovou složitost věci. Jelikož nebyla porada doložena, není pro věc
relevantní úvaha o zvýšení tarifní odměny na dvojnásobek pro komunikaci v cizím jazyce, kasační
stížnost byla podána v jazyce českém. Úkony, které ustanovený zástupce ve věci učinil, nebyly
mimořádně obtížné ve smyslu §12 odst. 1 advokátního tarifu.
[19] Za provedený úkon právní služby spočívající v sepsání vyjádření ke kasační stížnosti
náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, ve spojení
s §7 bodem 5 téhož předpisu], která se zvyšuje o paušální náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Ustanovenému advokátovi tedy náleží odměna ve výši
3 400 Kč a dále částka odpovídající DPH ve výši 21 % (tzn. 714 Kč), jehož je ustanovený
zástupce plátcem, což řádně doložil (§14a odst. 1 advokátního tarifu). Celkem mu tedy náleží
odměna ve výši 4 114 Kč. Tuto částku Nejvyšší správní soud vyplatí k rukám zástupce žalobkyně
do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu