ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.30.2019:28
sp. zn. 3 Azs 30/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: E. Y., zastoupené
Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Praha 2, Ječná 548/7, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2019,
č. j. 1 A 77/2018 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedený rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen „napadený rozsudek“), kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 8. 2018, č. j. CPR-8971-2/ČJ-2018-930310-V243 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), jímž došlo k zamítnutí jejího odvolání a potvrzení rozhodnutí
Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 8. 2. 2018,
č. j. KRPA-60863-46/ČJ-2016-000022. Posledně uvedeným rozhodnutím byla žalobkyni podle
§79 odst. 5 správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), uložena
povinnost nahradit náklady řízení spojené s řízením o správním vyhoštění paušální částkou
1000 Kč.
[2] Městský soud v napadeném rozsudku vyšel z následujících skutečností vyplývajících
z obsahu spisového materiálu: žalobkyně pochází z Mongolska a do ČR přicestovala v roce 2008
za účelem zaměstnání, přičemž zde pobývala na základě povolení k dlouhodobému pobytu.
Poté, co jí tento nebyl prodloužen, požádala o dlouhodobé vízum za účelem strpění
dle §33 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „cizinecký zákon“).
Rozhodnutím ze dne 5. 2. 2016 nebylo její žádosti vyhověno, přičemž informace o neudělení víza
za účelem strpění byla do datové schránky právního zástupce žalobkyně doručena dne
11. 2. 2016. Městský soud dále poznamenal, že se žalobkyně následně dne 15. 2. 2016
v 13:10 hod. dostavila na oddělení cizinecké policie za účelem řešení své pobytové situace,
kde správní orgán zjistil, že se nachází na území ČR bez víza, či jiného oprávnění
k pobytu. Stejného dne tak bylo s žalobkyní zahájeno řízení o správním vyhoštění podle
§119 odst. 1 písm. c) bodu 2 cizineckého zákona. Jelikož však správní orgán I. stupně v průběhu
řízení dospěl k závěru, že by bylo správní vyhoštění nepřiměřené, rozhodl dne 17. 5. 2016,
č. j. KRPA-60863-23/ČJ-2016-000022, o povinnosti žalobkyně opustit území
dle §50a odst. 3 písm. c) téhož zákona. Z hlediska dalšího průběhu správního řízení městský
soud poukázal na to, že posledně uvedené rozhodnutí žalovaná nejprve potvrdila rozhodnutím
ze dne 21. 9. 2016, č. j. CPR-16095-3/ČJ-2016-930310-V243, toto rozhodnutí však zrušil městský
soud svým rozsudkem ze dne 17. 2. 2017, č. j. 1 A 83/2016 – 40. Žalovaná
poté rozhodnutí I. stupně ze dne 17. 5. 2016 zrušila svým rozhodnutím ze dne 21. 8. 2017,
č. j. CPR-16095-35/ČJ-2016-930310-V243, kdy správní orgán I. stupně následně usnesením
ze dne 8. 2. 2018, č. j. KRPA-60863-44/ČJ-2016-000022, řízení o správním vyhoštění zahájené
dne 15. 2. 2016 zastavil. Městský soud provedenou rekapitulaci uzavřel tím, že stejného dne došlo
též k vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně o povinnosti žalobkyně nahradit náklady
řízení paušální částkou 1000 Kč, podle kterého tato svým neoprávněným pobytem na území ČR
od 11. 2. 2016 do 15. 2. 2016 vyvolala řízení o správním vyhoštění. Uvedené rozhodnutí poté
žalovaná potvrdila napadeným rozhodnutím, v němž současně konstatovala, že žalobkyně
na území ČR pobývala neoprávněně až ode dne 12. 2. 2016, přičemž o tom, jak postupovat
v případě ukončení pobytového oprávnění, byla poučena.
[3] Na uvedeném základě přistoupil městský soud k přezkumu napadeného rozhodnutí.
Zde nejprve odkázal na znění §79 odst. 5 správního řádu, dle kterého rozhodl správní
orgán I. stupně o povinnosti žalobkyně nahradit náklady řízení spojené s řízením o správním
vyhoštění. Dále připomněl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2018,
č. j. 1 Azs 7/2018 – 15, v jehož kontextu učinil závěr, že zákonnost a správnost rozhodnutí
o nákladech řízení je odvislá od posouzení zákonnosti rozhodnutí o správním vyhoštění,
či povinnosti opustit území, respektive o zastavení řízení, které představuje ve vztahu
k posuzované věci předběžnou otázku (podobně např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
30. 9. 2016, č. j. 32 A 65/2014 – 29). V této souvislosti městský soud připomněl, že rozhodnutí
„žalované “ ze dne 17. 5. 2016, č. j. KRPA-60863-23/ČJ-2016-000022, o povinnosti žalobkyně
opustit území bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2017,
č. j. 1 A 83/2016 – 40, pro nepřezkoumatelnost, neboť se žalovaná nezabývala možností zásahu
rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně (pozn. městským soudem označené
rozhodnutí je ve skutečnosti rozhodnutím správního orgánu I. stupně, viz výše, přičemž
rozsudkem č. j. 1 A 83/2016 – 40 bylo z uvedeného důvodu zrušeno rozhodnutí žalované ze dne
21. 9. 2016, č. j. CPR-16095-3/ČJ-2016-930310-V243, kterým tato dané prvostupňové
rozhodnutí potvrdila). Usnesením č. j. KRPA-60863-44/ČJ-2016-000022 bylo poté řízení
o správním vyhoštění zastaveno, neboť žalobkyně z území vycestovala dne 21. 2. 2017. Zdůraznil
proto, že k zastavení řízení o správním vyhoštění nedošlo z důvodu, že by nebylo zjištěno
protiprávní jednání žalobkyně, ale proto, že by rozhodnutí o správním vyhoštění nepřiměřeně
zasáhlo do jejího rodinného a soukromého života, přičemž uložení povinnosti opustit území
nebylo třeba, jelikož žalobkyně před vydáním rozhodnutí sama území ČR opustila.
[4] V rámci prvního okruhu žalobních bodů žalobkyně namítala, že povinnost stanovenou
§103 písm. n) cizineckého zákona, tj. pobývat na území pouze s platným cestovním dokladem
a vízem, nestanoví-li tento zákon jinak, je ve spojení s §50 odst. 1 téhož zákona, který upravuje
příslušnost policie, respektive Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) k vydání výjezdního
příkazu, třeba vykládat tak, že ji poruší jen ten cizinec, který se pro výjezdní příkaz nedostaví
bez zbytečného odkladu. Danou povinnost tak žalobkyně dle svého názoru neporušila. Městský
soud k její argumentaci nejprve poznamenal, že na území ČR pobývala oprávněně do 11. 2. 2016,
kdy jí bylo oznámeno rozhodnutí o neudělení víza za účelem strpění, neboť jí svědčila
fikce pobytu dle §60 odst. 7 cizineckého zákona. Výklad citovaných ustanovení, jak jej
provedla žalobkyně, však městský soud odmítl s tím, že jí naznačovanou výjimku z porušení
§103 písm. n) cizineckého zákona neobsahuje ani citované, ale ani žádné jiné ustanovení tohoto
zákona, přičemž zdůraznil, že povinnost pobývat na území ČR s platným cestovním dokladem
a vízem cizinec nemá jen tehdy, stanoví-li tak zákon. Konstatoval, že jakkoli se žalobkyně
dostavila k policejnímu orgánu za účelem vydání výjezdního příkazu, učinila tak až dne
15. 2. 2016, přičemž však její oprávněný pobyt trval jen do 11. 2. 2016.
[5] Žalobkyně dále namítala, že rozhodnutí o neudělení víza za účelem strpění jí bylo
oznámeno ve čtvrtek večer a na policii se dostavila hned v pondělí, tj. bezodkladně, přičemž
dodala, že ministerstvo v pátek nemá úřední hodiny pro neobjednané cizince a policie
o víkendech výjezdní příkazy nevydává. Městský soud v tomto bodě poukázal na skutečnost,
že dle správního spisu bylo žalobkyni dne 7. 1. 2016 vydáno potvrzení o podání žádosti o vízum
za účelem strpění, v němž byla poučena, že v případě skončení pobytového oprávnění musí
situaci neprodleně řešit v součinnosti s příslušným odborem cizinecké policie. Podle městského
soudu proto není podstatné, zda se žalobkyně měla k vydání výjezdního příkazu dostavit
na policii, či ministerstvo, ale zda svou situaci řešila součinností s policejními orgány
bezodkladně. V uvedených souvislostech zdůraznil, že obdržela-li žalobkyně zmíněné rozhodnutí
ve čtvrtek, mohla svou situaci řešit již v pátek, jak dokládá i dokument Krajského ředitelství
policie hl. m. Prahy, dle něhož má odbor cizinecké policie úřední hodiny pro udělení výjezdních
příkazů i v pátek od 7:30 do 12 hod., a který sama žalobkyně přiložila ke své žalobě.
Dle městského soudu nebylo důvodu kontakt se správními orgány odkládat. Žalobkyně proto
§103 písm. n) cizineckého zákona porušila, jakkoliv nebylo její protiprávní jednání výrazně
závažné, neboť měla snahu svou situaci řešit, pouze tak neučinila neprodleně.
[6] Dalším okruhem žalobních bodů žalobkyně namítala, že i kdyby porušila
§103 písm. n) cizineckého zákona, nebylo zahájení řízení o správním vyhoštění v souladu
se zákonem, neboť nepřiměřenost eventuálního rozhodnutí o správním vyhoštění musela být
zřejmá. Zde městský soud nejprve odmítl tvrzení žalobkyně, že žalovaná na tuto námitku
nereagovala a napadené rozhodnutí tak může být nepřezkoumatelné, neboť zhodnotil,
že je zřejmé, z jakých důvodů žalovaná v daném případě rozhodla o uložení povinnosti nahradit
náklady řízení, tedy proč měla za to, že žalobkyně vyvolala porušením své povinnosti správní
řízení. Ve vztahu k námitce samé potom městský soud odkázal na znění
§119a odst. 2 cizineckého zákona, v jehož kontextu dodal, že rozhodnutí o správním vyhoštění
není prvním úkonem řízení, ale předchází mu standardní řízení, v němž správní orgán na základě
skutkového stavu posuzuje, zda rozhodnutí vydá. Podle městského soudu je proto v pořádku,
posuzuje-li správní orgán přiměřenost zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého
a rodinného života cizince až v rámci řízení. Zdůraznil, že zákon stanoví, že není možné
pro nepřiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění vydat, nikoli ani zahájit řízení, přičemž
dodal, že správní orgán nemůže před zahájením řízení vědět, zda by bylo potenciální rozhodnutí
o správním vyhoštění přiměřené, či nikoliv. Uzavřel proto, že měl-li správní orgán za prokázané,
že žalobkyně pobývá na území ČR bez víza, byl oprávněn řízení o správním vyhoštění zahájit.
[7] V případě posledního žalobního bodu, tj. otázky, zda měla výjezdní příkaz vydat
žalobkyni policie, či ministerstvo, městský soud uvedl, že toto není pro nyní vedené řízení
podstatné. Zdůraznil, že žalobkyně pobývala na území ČR v rozporu s §103 písm. n) cizineckého
zákona bez víza, čímž zavinila zahájení řízení o správním vyhoštění. Dodal, že přestože žalobkyně
tvrdila, že jí mělo výjezdní příkaz vydat ministerstvo, sama se následně za účelem řešení
své situace dostavila na policii, nikoliv k ministerstvu.
[8] Městský soud v souhrnu uvedeného uzavřel, že žalobkyně vyvolala řízení o správním
vyhoštění porušením povinnosti stanovené §103 písm. n) cizineckého zákona, a podmínky
pro uložení povinnosti nahradit náklady správního řízení podle §79 odst. 5 správního řádu
tak byly naplněny. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
[9] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V zásadě přitom převzala svou argumentaci uplatněnou již v žalobě
proti napadenému rozhodnutí. Úvodem kasační stížnosti pak stěžovatelka nejprve zrekapitulovala
významné okolnosti svého případu a průběh správního řízení, včetně uvedení odvolacích
námitek, které vznesla vůči správnímu rozhodnutí I. stupně. Současně ocitovala stěžejní pasáž
napadeného rozhodnutí. Shodně rovněž shrnula podstatu jí podané žaloby, k čemuž doplnila
citaci (částí) bodů 23 až 29 napadeného rozsudku. Následně namítla, že se městský soud dopustil
nesprávného posouzení tří právních otázek.
[10] Městskému soudu zaprvé vytkla, že povinnost cizince dle §103 písm. n) cizineckého
zákona, ve spojení s §50 odst. 1 téhož zákona vyložil tak, že znamená povinnost dostavit
se na (nějaký) úřad cizinecké správy bezodkladně, tj. při nejbližší možné příležitostí poté,
co mu skončí jeho povolení k pobytu. Stěžovatelka se však domnívá, že takto striktní
výklad z uvedených ustanovení nevyplývá a i praxe je značně variabilnější. Zadruhé namítla,
že podle městského soudu, je při jakémkoli formálním naplnění některé z hypotéz
§119 odst. 1 nebo 2 cizineckého zákona policie bez jakýchkoliv dalších úvah oprávněna zahájit
řízení o správním vyhoštění, které pak je z hlediska povinnosti účastníka dle §79 správního řádu
vždy po právu. Stěžovatelka má za to, že i při zahajování řízení o správním vyhoštění je zapotřebí
alespoň do určité míry zkoumat přiměřenost tohoto zahájení, a to ve vztahu k důvodům
dle §119 odst. 1 cizineckého zákona, což se v praxi i děje. Třetí nesouhlas vyjádřila stěžovatelka
s tím, že podle městského soudu je nerozhodné, na jaký úřad je cizinec povinen se po skončení
platnosti povolení k pobytu dostavit. K odkazu městského soudu na poučení, kterého se jí mělo
dostat při podání žádosti o vízum za účelem strpění, a skutečnost, že se nakonec sama dostavila
na policii, stěžovatelka namítla, že cizinci nelze klást k tíži, že dostal „nějaké “ poučení, jestliže
nebylo v souladu se zákonem, a jednal-li nikoli dle tohoto poučení, ale podle zákona. Dodala,
že na policii se „velmi pravděpodobně “ dostavila proto, že tam byla poslána z pracoviště
ministerstva, s tím, že v době podání žaloby si již přesný sled událostí dne 15. 2. 2017
(pozn. stěžovatelka zjevně míní rok 2016) nepamatovala. Následně stěžovatelka přistoupila
k rozvedení naznačených kasačních bodů.
[11] V případě prvního okruhu kasačních námitek poznamenala, že z §103 písm. n)
cizineckého zákona, ve spojení s §50 odst. 1 téhož zákona nevyplývá povinnost cizince dostavit
se v případě náhlého skončení svého pobytu na úřad již při první možné příležitosti,
ani nejpozději následující pracovní den. Uvedené stěžovatelka dovozuje též argumentem
a contrario k ustanovení §103 písm. a) citovaného zákona. V souladu se základními zásadami
právního státu má stěžovatelka za to, že cizinec, jemuž náhle skončí povolení k pobytu, a jehož
situace není zákonem výslovně upravena, má povinnost řešit svou situaci bez zbytečného
odkladu, což však nemusí nutně znamenat při první možné příležitosti ani první následující
pracovní den. Lhůta „bez zbytečného odkladu“ závisí dle stěžovatelky na řadě faktorů, jako jsou např.
rychlost komunikace mezi cizincem a jeho zástupcem, jeho pracovní, rodinné a jiné povinnosti,
či dostupnost úřadů. První okruh kasačních námitek uzavřela s tím, že i kdyby se měla skutečně
dostavit na policii a nikoli ministerstvo, potom dostavení se v pondělí, poté co ve čtvrtek dostala
rozhodnutí znamenající ukončení jejího práva pobývat v ČR, splňovalo podmínku lhůty
bez zbytečného odkladu. Žádnou povinnost proto stěžovatelka dle svého názoru neporušila.
[12] K druhému bodu své kasační argumentace stěžovatelka zdůraznila, že již při zahajování
řízení o správním vyhoštění sdělil její právní zástupce policii všechny okolnosti významné
pro posouzení přiměřenosti zahajovaného řízení, avšak policie přesto řízení zahájila. V této
souvislosti zopakovala svou úvahu o tom, že předmětné řízení nebylo zahájeno v souladu
se zákonem, neboť i v případě, že by povinnost dle §103 písm. n) cizineckého zákona porušila,
musela být nepřiměřenost eventuálního uložení správního vyhoštění natolik zřejmá, že bylo
chybou řízení vůbec zahajovat. Posouzení přiměřenosti ve smyslu §119a odst. 2 cizineckého
zákona musí být dle názoru stěžovatelky alespoň do určité míry součástí úvah policie již ohledně
zahájení řízení o správním vyhoštění, neboť toto aktivuje např. její právo zajistit cizince
dle §124 odst. 1 téhož zákona, a nemůže proto být věcí libovůle.
[13] V posledním bodě kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že má-li jí být kladeno k tíži,
že se nedostavila včas k vystavení výjezdního příkazu, musí být jasně stanoveno, k jakému úřadu
se měla dostavit. Pokud by se totiž jednalo o ministerstvo, potom v situaci, kdy toto nemělo
v pátek úřední hodiny, nemohla stěžovatelka nic porušit. Nad to by jí nemohlo být kladeno k tíži,
že byla před tím ministerstvem chybně poučena, že se má dostavit na policii, neboť nikomu nelze
klást k tíži, řídí-li se zákonem a nikoli zákonu odporující správní praxí. V souladu s žalobou
stěžovatelka připustila, že je možné, že potvrzení o podání žádosti o vízum za účelem strpění
obsahovalo poučení dostavit se po skončení oprávnění dle §60 odst. 7 cizineckého zákona
na policii, přičemž však poznamenala, že právní zástupce neměl toto potvrzení k dispozici.
Dodala, že sama český jazyk dostatečně neovládala a v předmětné době navíc již neměla text
daného potvrzení k dispozici. Uvedené však dle jejího názoru nemění nic na tom, že potvrzení
nemohlo měnit znění zákona. Nemůže jí proto být kladeno k tíži, řídila-li se namísto poučení
zákonem.
[14] Závěrem své kasační stížnosti stěžovatelka citovala znění §50 odst. 1 a §60 odst. 7
cizineckého zákona, v jehož kontextu vyslovila přesvědčení, že pobyt cizince dle druhého
z odkazovaných ustanovení je pobytem na dlouhodobé vízum a vydáním rozhodnutí o žádosti
o vízum za účelem strpění dochází k ukončení tohoto oprávnění k pobytu. Skončení oprávnění
dle §60 odst. 7 cizineckého zákona je proto skončením platnosti oprávnění pobývat
na dlouhodobé vízum, což je nejblíže hypotéze „uplynutí platnosti dlouhodobého víza“ dle
§50 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Naopak v ustanovení §50 odst. 1 písm. a) citovaného zákona
žádná v úvahu přicházející hypotéza není, a policie proto dle tohoto ustanovení nemůže být
příslušná k vydání výjezdního příkazu. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla
napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[15] Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud považuje úvodem za podstatné zdůraznit, že ačkoliv stěžovatelka
ve své kasační stížnosti obecně vyjádřila nesouhlas s posouzením věci ze strany městského soudu,
do své kasační stížnosti v zásadě zcela převzala svá předchozí žalobní tvrzení. Jinými slovy,
vypořádání žalobních bodů městským soudem v zásadě zpochybnila toliko jejich zopakováním,
aniž by dostatečně zohlednila závěry, k nimž městský soud dospěl, a na tyto reagovala.
[19] Z hlediska samotného posouzení kasačních námitek je vhodné nejprve poznamenat,
že mezi stranami není sporné, že stěžovatelka do dne 11. 2. 2016, kdy byla jejímu právnímu
zástupci doručena informace o neudělení víza za účelem strpění, pobývala na území
ČR oprávněně na základě §60 odst. 7 cizineckého zákona. Shodně není mezi stranami sporu
o tom, že se následně dne 15. 2. 2016 dostavila na oddělení cizinecké policie, kde bylo zjištěno,
že se na území ČR nachází bez víza, či jiného oprávnění k pobytu, což vedlo téhož dne k zahájení
řízení o správním vyhoštění stěžovatelky. Spornou je nicméně otázka, zda se za daných okolností
dopustila porušení povinnosti stanovené §103 písm. n) cizineckého zákona, a vyvolala
tím zahájení řízení (o správním vyhoštění) ve smyslu §79 odst. 5 správního řádu, tj. zda došlo
k naplnění podmínek dle citovaného ustanovení pro uložení povinnosti náhrady nákladů tohoto
řízení.
[20] Městský soud v napadeném rozsudku v souladu s judikaturou zdejšího soudu přiléhavě
uvedl, že zákonnost a správnost rozhodnutí o nákladech řízení závisí na posouzení zákonnosti
rozhodnutí o správním vyhoštění, či s ohledem na průběh nynějšího správního řízení rozhodnutí
o povinnosti opustit území, respektive o zastavení řízení. Jak totiž konstatoval Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 13. 3. 2019, č. j. 9 Azs 148/2018 – 26, platí, že „…není vyloučeno,
aby správní orgán uložil účastníku povinnost nahradit paušální náklady řízení samostatným rozhodnutím
navazujícím na meritorní rozhodnutí; výrok o povinnosti nahradit náklady řízení však i v takovém případě
zůstává závislým výrokem, jehož procesní osud se musí odvíjet od výroku ve věci samé, tedy ve věci porušení právní
povinnosti. Rozhodnutí ukládající povinnost uhradit náklady řízení proto nemůže obstát, pokud rozhodnutí
ve věci samé bylo zrušeno.“ V této souvislosti městský soud v souladu se spisovým materiálem
správně poukázal na skutečnost, že k zastavení řízení o správním vyhoštění stěžovatelky nedošlo
z důvodu, že by nebylo zjištěno její protiprávní jednání. Dle obsahu správního spisu bylo uvedené
řízení nejprve překvalifikováno, a to z důvodu nepřiměřenosti případného vyhoštění, na řízení
o povinnosti opustit území (srov. vyrozumění správního orgánu I. stupně ze dne 25. 4. 2016,
č. j. KRPA-60863-22/ČJ-2016-000022), přičemž následně došlo usnesením správního
orgánu I. stupně č. j. KRPA-60863-44/ČJ-2016-000022 (v právní moci dnem 8. 2. 2018)
k jeho zastavení, neboť bylo zjištěno, že stěžovatelka dne 21. 2. 2017 prokazatelně opustila území
ČR. Zrušil-li přitom městský soud v průběhu řízení rozhodnutí žalované ze dne 21. 9. 2016,
č. j. CPR-16095-3/ČJ-2016-930310-V243, kterým tato potvrdila prvostupňové rozhodnutí
o povinnosti stěžovatelky opustit území, učinil tak pro nepřezkoumatelnost, neboť se žalovaná
nezabývala možností zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky. Městskému soudu
proto lze přisvědčit, že její protiprávní jednání zpochybněno nebylo.
[21] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že s městským soudem lze souhlasit
i v tom, že §103 písm. n) cizineckého zákona nezahrnuje výjimku v tom smyslu, že porušení
v něm zakotvené povinnosti se cizinec dopustí pouze tehdy, jak tvrdí stěžovatelka, nedostaví-li
se pro výjezdní příkaz bez zbytečného odkladu. Shodně platí, že takovouto výjimku nestanoví
ani jiné ustanovení téhož zákona. Opírá-li přitom stěžovatelka svůj výklad ustanovení
§103 písm. n) cizineckého zákona o spojení s §50 odst. 1 téhož zákona, tj. že právě v něm
stanoví cizinecký zákon ve smyslu §103 písm. n) „jinak “, je i v tomto bodě třeba souhlasit
s městským soudem v tom, že otázka, zda bylo k vydání výjezdního příkazu stěžovatelce v daném
případě příslušné ministerstvo nebo policie, není pro nyní posuzovanou věc podstatná.
Důvodem, pro který městský soud konstatoval, že stěžovatelka porušila povinnost obsaženou
v §103 písm. n) cizineckého zákona, je totiž to, že poté co její právní zástupce obdržel informaci
o neudělení víza za účelem strpění, neřešila bezodkladně svou nově nastalou pobytovou situaci jako takovou.
Právě na tuto povinnost ji ostatně upozorňovalo městským soudem odkazované potvrzení ze dne
7. 1. 2016, které stěžovatelka osobně převzala, a které v rámci v něm obsaženého poučení
výslovně uvádí, že v případě skončení pobytového oprávnění „…je nutno svou pobytovou situaci
neprodleně řešit v součinnosti s příslušným odborem cizinecké policie…“ (důraz přidán).
[22] Jinými slovy platí, že i v případě, kdy by snad stěžovatelka měla pravdu ohledně toho,
který z orgánů je v dané věci příslušný k vydání výjezdního příkazu, nemění to nic na skutečnosti,
že měla v souladu s poučením řešit svou pobytovou situaci bezodkladně již poté, co jí dne
11. 2. 2016 skončilo oprávnění pobývat na území ČR na základě §60 odst. 7 cizineckého zákona.
Jestliže se tak dostavila k policejnímu orgánu až v pondělí (15. 2. 2016), ačkoliv měl odbor
cizinecké policie úřední hodiny i v pátek (7:30 až 12:00), což vyplývá i z dokumentu Krajského
ředitelství policie hl. m. Prahy, který sama stěžovatelka přiložila ke své žalobě, a to navzdory
poučení, kterého se jí dostalo, potom městský soud nepochybil, konstatoval-li, že povinnost
§103 písm. n) cizineckého zákona byla ze strany stěžovatelky porušena. Uvedené platí, i když
nešlo o protiprávní jednání, které by bylo výrazně závažné.
[23] Stěžovatelka na podporu jí zastávaného výkladu §103 písm. n) cizineckého zákona dále
namítla, že písm. a) téhož ustanovení zakládá cizinci povinnost „dostavit se [na policii] první pracovní
den následující po dni propuštění ze zabezpečovací detence, z vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody…“ (důraz
přidán), a contrario ostatní cizinci tuto povinnost nemají. Ze znění citovaného ustanovení je však
zřejmé, že požadavek dostavení se na policii první následující pracovní den, je v něm výslovně
vztažen k okamžiku skončení zabezpečovací detence, vazby, respektive výkonu trestu odnětí
svobody. Cizinecký zákon tedy v tomto ustanovení upravuje povinnost cizince, jenž se nachází
ve velmi specifické situaci. Naproti tomu §103 písm. n) téhož zákona stanovuje ve vztahu
k cizincům zcela obecnou povinnost pobývat na území pouze s platným cestovním dokladem
a vízem, nestanoví-li tento zákon jinak, přičemž jak konstatováno shora, v rozporu
s přesvědčením stěžovatelky cizinecký zákon jí dovolávanou výjimku z této povinnost
neobsahuje. To neznamená, jak uvedla stěžovatelka v žalobě, že by snad cizinec, jemuž náhle
skončí pobytové oprávnění „od minuty poté, co jeho advokát otevře datovou schránku, nebo od minuty
následující po půlnoci “ porušoval §103 písm. n) cizineckého zákona, se všemi důsledky z toho
vyplývajícími, avšak je na něm, aby svou pobytovou situaci bezodkladně řešil, což stěžovatelka
v nyní projednávané věci, jak uvedeno shora, neučinila, ačkoliv o tom byla v potvrzení ze dne
7. 1. 2016 poučena. Jestliže přitom stěžovatelka ve vztahu k jí dovolávané lhůtě „bez zbytečného
odkladu“ dále namítá, že její konkrétní délka závisí na řadě faktorů, lze ji nepochybně přisvědčit
v tom smyslu, že by bylo namístě zohlednit okolnosti konkrétního případu, které by cizinci
znemožnily řešit jeho nastalou pobytovou situaci bezodkladně. V projednávaném případě však
zdejší soud žádné takové okolnosti nezjistil, přičemž ani sama stěžovatelka žádné relevantní
skutečnosti, které by jí bránily dostavit se na policii již v pátek 12. 2. 2016, ve své kasační
stížnosti, ani jí předcházející žalobě neuvedla.
[24] Je třeba dále odmítnout námitku stěžovatelky, že postupovala-li v souladu se zákonem
namísto chybného poučení, nelze jí klást tuto skutečností k tíži. Jak totiž zdejší soud konstatoval
shora, předmětné poučení instruovalo stěžovatelku pouze k tomu, aby při skončení pobytového
oprávnění neprodleně řešila svou pobytovou situaci. Nehovořilo tedy konkrétně o dostavení
se k převzetí výjezdního příkazu. Bez ohledu na správnost stěžovatelčina názoru ohledně toho,
který orgán je příslušný k vydání daného příkazu, proto nelze dospět k závěru, že by jí udělené
poučení bylo chybné, nebo že by snad dokonce mělo údajně měnit text zákona. Skutečnost,
že stěžovatelka, respektive její právní zástupce, snad neměla v předmětnou dobu toto potvrzení
k dispozici je pro posouzení věci irelevantní. Svým podpisem na stejnopisu tohoto potvrzení
(viz obsah správního spisu) potvrdila jeho převzetí. Pokud jej následně nepředala svému zástupci,
respektive jej případně pozbyla (stěžovatelka důvod, pro který potvrzení neměla, neuvádí), jde
pouze o důsledek jejího vlastního jednání, který proto nemůže přičítat k tíži nikomu jinému
než sobě samé. Konečně v případě jakékoli ztráty daného dokumentu se mohla nepochybně
obrátit na správní orgán za účelem opatření jeho opisu. Nejvyšší správní soud proto neshledal
dílčí tvrzení stěžovatelky spadající do prvního okruhu kasačních námitek důvodnými.
[25] V rámci druhé skupiny stížních námitek stěžovatelka zopakovala svou žalobní
argumentaci, dle které nebylo řízení o správním vyhoštění zahájeno v souladu se zákonem,
neboť i v případě, že by snad povinnost obsaženou v §103 písm. n) cizineckého zákona
skutečně porušila, musela být nepřiměřenost eventuálního uložení správního vyhoštění
natolik zřejmá, že bylo chybou řízení vůbec zahajovat. Posouzení přiměřenosti ve smyslu
§119a odst. 2 cizineckého zákona musí být dle názoru stěžovatelky alespoň do určité míry
součástí úvah policie již ohledně zahájení řízení o správním vyhoštění. Nejvyšší správní soud
i v tomto bodě plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Městský soud zde
při uvedení znění §119a odst. 2 téhož zákona, které hovoří o nemožnosti vydat rozhodnutí
o správním vyhoštění za situace, kdy by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého
nebo rodinného života cizince, zdůraznil, že vydání daného rozhodnutí není prvním úkonem
řízení, ale předchází mu standardní řízení. V něm správní orgán zjišťuje skutkový stav věci
a posuzuje, zda rozhodnutí o správním vyhoštění vydá, či ne. Tuto pasáž však stěžovatelka
při citaci napadeného rozsudku ve své kasační stížnosti bez zřejmých důvodů opomenula, když
zmínila až navazující závěr městského soudu, že je proto zcela v pořádku, že správní orgán
posuzuje přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění až v rámci daného správního řízení.
[26] Svůj závěr podpořil městský soud dále zdůrazněním toho, že §119a odst. 2 cizineckého
zákona zapovídá pro nepřiměřenost vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, nikoli řízení o něm
vůbec zahájit. Doplnil, že správní orgán nemůže před zahájením řízení vědět, zda by bylo
potenciální rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené, či nikoliv. Nejvyšší správní soud
se s uvedenými závěry městského soudu ztotožňuje, přičemž dodává, že na jejich správnosti
nemění nic ani tvrzení stěžovatelky, že její právní zástupce údajně při zahajování řízení
o správním vyhoštění policii sdělil všechny okolnosti významné pro posouzení jeho přiměřenosti.
Je tomu tak právě proto, že pouze na základě takto omezeného souboru informací, tj. bez
náležitého zjištění skutkového stavu, nebylo možné po správním orgánu požadovat, aby si učinil
relevantní záměr o (ne)přiměřenosti zásahu případného rozhodnutí o správním vyhoštění
do soukromého a rodinného života stěžovatelky. V souhrnu uvedeného lze proto aprobovat
závěr městského soudu, že měl-li správní orgán za to, že stěžovatelka pobývá na území ČR bez
víza, byl oprávněn řízení o správním vyhoštění zahájit. Rovněž námitky druhé části kasační
stížnosti jsou proto nedůvodné.
[27] Ve vztahu k poslednímu okruhu stížních námitek, zda byla k vydání výjezdního příkazu
příslušná policie, nebo ministerstvo, Nejvyšší správní soud uvádí, že vzhledem k tomu, že výše
ozřejmil, z jakých důvodů přisvědčuje městskému soudu v tom, že tato otázka není pro nyní
vedené řízení podstatná, se již těmito kasačními námitkami nezabýval, neboť by jejich vypořádání
nebylo způsobilé shora předestřené závěry jakkoli zpochybnit.
[28] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud
se s žalobní argumentací stěžovatelky, kterou tato následně v zásadě převzala do své kasační
stížnosti, náležitě vypořádal, přičemž zdejší soud se s důvody, pro které neshledal pochybení
správních orgánů, plně ztotožňuje. Nemohl tak než potvrdit závěr městského soudu,
že podmínky pro uložení povinnosti nahradit náklady správního řízení podle
§79 odst. 5 správního řádu byly naplněny, neboť stěžovatelka vyvolala řízení o správním
vyhoštění porušením právní povinnosti dle §103 písm. n) cizineckého zákona neoprávněným
pobytem na území ČR bez platného víza.
[29] Nejvyšší správní soud s ohledem na řečené dospěl k závěru, že napadený rozsudek
městského soudu je zákonný a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako
nedůvodnou zamítl.
[30] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto
řízením vznikly náklady, které by překročily rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.)
V Brně dne 31. ledna 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu