ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.148.2018:26
sp. zn. 9 Azs 148/2018 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: S. K., zastoupený Mgr.
Michalem Poupě, advokátem se sídlem Konviktská 291/24, Praha 1, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, č.
j. 6 A 218/2017 - 26,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 14. 6. 2017, č. j. CPR-9530-4/ČJ-2017-930310-V238, žalovaná
zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie
hlavního města Prahy (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 10. 3. 2017,
č. j. KRPA-87504-17/ČJ-2017-000022-ZAM (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž mu byla
uložena povinnost nahradit náklady řízení spojené s řízením o správním vyhoštění paušální
částkou ve výši 1 000 Kč, a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Rozhodnutím žalované ze dne
14. 6. 2017, č. j. CPR-9530-3/ČJ-2017-930310-C232, bylo jako nepřípustné zamítnuto odvolání
žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterým mu bylo uloženo správní
vyhoštění (neboť žalobce se vzdal práva podat odvolání). Žalobce brojil proti oběma
specifikovaným rozhodnutím žalované jednou žalobou, avšak Městský soud v Praze (dále
jen „městský soud“) vyloučil žalobu směřující proti rozhodnutí o nákladech správního řízení
k samostatnému projednání.
[2] Žalobu proti rozhodnutí o nákladech řízení spojených s řízením o správním vyhoštění
zamítl městský soud jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 6 A 218/2017 – 26.
Městský soud nejprve konstatoval, že rozhodnutí o nákladech správního řízení obsahuje výrok
závislý na rozhodnutí o správním vyhoštění, tento výrok má tedy akcesorickou povahu k výroku
o správním vyhoštění. Rozhodnutí o nákladech správního řízení je integrální součástí rozhodnutí
o správním vyhoštění, a to bez ohledu na to, jestli jsou oba výroky součástí jednoho rozhodnutí,
či zda je každý z nich obsažen v samostatném rozhodnutí. Výrok o nákladech správního řízení
tak sleduje osud výroku o správním vyhoštění. V této souvislosti městský soud dále poukázal
na to, že žalobce v žalobě uplatnil námitky proti rozhodnutí o správním vyhoštění, které následně
vztáhl i na rozhodnutí o nákladech správního řízení. Městský soud tak odkázal na svůj zamítavý
rozsudek vydaný ve věci správního vyhoštění žalobce (viz odstavec [8] dále), ve kterém
se s těmito námitkami vypořádal.
[3] Dále městský soud uvedl, že pokud v soudním přezkumu obstálo rozhodnutí o správním
vyhoštění, může přezkoumat rozhodnutí o nákladech správního řízení pouze z toho hlediska,
zda byl dodržen řádný procesní postup při vydání tohoto rozhodnutí, respektive zda byla žalobci
uložena paušální částka náhrady nákladů správního řízení v zákonné výši. Městský soud uzavřel,
že žalobce svým protiprávním jednáním vyvolal předmětné řízení o správním vyhoštění,
neboť na území České republiky vykonával pracovní činnost bez potřebného povolení. V řízení
o správním vyhoštění byla tato skutečnost potvrzena. Správní orgány tak byly oprávněny uložit
žalobci povinnost k náhradě nákladů tohoto řízení ve výši 1 000 Kč. Postupovaly přitom
v souladu s §79 odst. 5 správního řádu, i s §6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu
hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální
částky nákladů řízení (dále jen „vyhláška č. 520/2005 Sb.“).
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost,
jejíž důvody lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“). Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti předně upozorňuje na to, že napadený rozsudek se týká
zamítnutého odvolání proti rozhodnutí o úhradě nákladů správního řízení, které přímo souvisí
s rozhodnutím o správním vyhoštění stěžovatele. S ohledem na to stěžovatel odkazuje na svou
kasační stížnost ve věci sp. zn. 10 Azs 320/2017, která se týkala jeho vyhoštění. Stěžovatel
tak činí pro přehlednost, neboť obě věci spolu úzce souvisí a jedna na druhé jsou závislé. Pokud
by Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti stěžovatele ve věci sp. zn. 10 Azs 320/2017,
lze důvodně předpokládat, že bude vyhověno i kasační stížnosti v nyní projednávaném případě.
[6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla její zamítnutí. Odkázala na napadené
správní rozhodnutí a rozsudek městského soudu, s jehož závěry se naprosto ztotožnila. Žalovaná
má za to, že řízení ve věci stanovení povinnosti uhradit náklady správního řízení bylo vedeno
plně v souladu se zákonem.
[7] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102, věta první s. ř. s.),
je přípustná (§102, věta druhá s. ř. s. a §104 s. ř. s. a contrario) a stěžovatel je řádně zastoupen
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2,
věty první s. ř. s.
[8] V nyní posuzovaném případě stěžovatel brojí proti rozhodnutí, kterým mu byla uložena
povinnost nahradit náklady řízení o správním vyhoštění. Napadené rozhodnutí žalované,
respektive jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí, bylo vydáno v řízení o správním
vyhoštění stěžovatele. Pouze z administrativních důvodů správní orgán prvního stupně neučinil
výrok o nákladech správního řízení součástí rozhodnutí o správním vyhoštění,
ale o nákladech rozhodl samostatně. Tento postup vedl ke dvěma různým rozhodnutím (tj. o věci
samé – správním vyhoštění – a o nákladech správního řízení). Městský soud jako nedůvodnou
zamítl žalobu týkající se rozhodnutí žalované ve věci správního vyhoštění (rozsudkem ze dne
8. 9. 2017, č. j. 2 A 75/2017 – 30). Proti tomuto rozsudku následně podal žalobce kasační
stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, řízení bylo vedeno pod sp. zn. 10 Azs 320/2017.
[9] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 21. 5. 2018,
č. j. 9 Azs 148/2018 – 14, přerušil řízení do doby vydání rozhodnutí ve věci vedené
pod sp. zn. 10 Azs 320/2017 (toto řízení bylo rovněž přerušeno). Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 6. 12. 2018, č. j. 10 Azs 320/2017 – 43, zamítl kasační stížnost stěžovatele
ve věci správního vyhoštění. Odpadl tedy důvod, pro který bylo řízení v nyní projednávaném
případě přerušeno. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl ve výroku I. tohoto rozsudku
o pokračování v řízení.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Podle §79 odst. 2, věty první správního řádu rozhodnutí ve věci nákladů řízení může být
ve výrokové části jiného rozhodnutí nebo může být vydáno samostatně; lze je vydat i v průběhu řízení.
Dle §79 odst. 5 správního řádu povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou uloží správní orgán
účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Prováděcí právní předpis stanoví výši paušální
částky nákladů řízení a výši paušální částky nákladů řízení ve zvláště složitých případech nebo byl-li přibrán
znalec. V případech hodných zvláštního zřetele lze výši paušální částky na požádání snížit.
[12] Nejvyšší správní soud opakuje, že v posuzovaném případě existují dvě linie soudního
přezkumu – jedna se týká rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele a druhá rozhodnutí
o nákladech správního řízení, které bylo vydáno samostatně. Tento stav je zapříčiněn
tím, že městský soud vyloučil žalobu směřující proti rozhodnutí o nákladech správního řízení
k samostatnému projednání. To však nic nemění na skutečnosti, že rozhodnutí o nákladech
správního řízení s rozhodnutím o správním vyhoštění úzce souvisí a je na tomto rozhodnutí
závislé. V této souvislosti lze v prvé řadě podotknout, že není vyloučeno, aby správní orgán uložil
účastníku povinnost nahradit paušální náklady řízení samostatným rozhodnutím navazujícím
na meritorní rozhodnutí; výrok o povinnosti nahradit náklady řízení však i v takovém případě
zůstává závislým výrokem, jehož procesní osud se musí odvíjet od výroku ve věci samé, tedy
ve věci porušení právní povinnosti. Rozhodnutí ukládající povinnost uhradit náklady řízení proto
nemůže obstát, pokud rozhodnutí ve věci samé bylo zrušeno.
[13] Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (a na něj navazující rozhodnutí žalované
o odvolání stěžovatele), kterým stěžovateli uložil podle §79 odst. 5 správního řádu zaplatit
náklady správního řízení paušální částkou 1 000 Kč (§6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb.),
je závislé na rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele, neboť jen v případě jeho zákonnosti lze dovodit,
že stěžovatel porušením své právní povinnosti řízení o vyhoštění vyvolal (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2013, č. j. 5 As 71/2013 – 24; všechna citovaná
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Jinými slovy, výrok o povinnosti
účastníka uhradit náklady správního řízení paušální částkou je výrokem závislým; nemohl
by proto obstát, pokud by hlavní výrok (jímž bylo stěžovateli v tomto konkrétním případě
uloženo správní vyhoštění) nenabyl právní moci.
[14] Stěžovatel vztahuje důvody kasační stížnosti podané ve věci jeho správního vyhoštění
na nyní projednávanou věc, neboť má za to, že rozhodnutí o správním vyhoštění bylo
nezákonné, nezákonné je tak i navazující rozhodnutí o nákladech správního řízení. Jak již ovšem
bylo uvedeno výše v odstavci [9], Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 10 Azs 320/2017 – 43,
kasační stížnost stěžovatele ve věci správního vyhoštění zamítl pro nedůvodnost.
[15] Vzhledem k tomu, že žaloba ani kasační stížnost ve vztahu k rozhodnutí o vyhoštění
důvodnou shledána nebyla a jiné námitky proti rozhodnutí o nákladech správního řízení
stěžovatel neuvedl, nelze nyní posuzované kasační stížnosti přiznat opodstatnění. Městský soud
nepochybil, pokud žalobu proti napadenému správnímu rozhodnutí zamítl. Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že předmětem soudního přezkumu v této věci nebylo rozhodnutí o správním
vyhoštění, nemohl se proto ani znovu zabývat věcnými námitkami proti tomuto rozhodnutí,
respektive zákonnost tohoto rozhodnutí opětovně přezkoumávat. Tento přezkum již byl
proveden rozsudkem č. j. 10 Azs 320/2017 – 43 (a jemu předcházejícím rozsudkem městského
soudu č. j. 2 A 75/2017 – 30), na který nyní kasační soud v podrobnostech odkazuje.
[16] Nejvyšší správní soud k věci nad rámec výše uvedeného pro úplnost konstatuje, že správní
orgány zpravidla zahrnují výrok o povinnosti účastníka uhradit paušální náklady správního řízení
do rozhodnutí, kterým se vyslovují k věci samé; to je řešení nejpraktičtější, protože pokud hlavní
výrok neobstojí – ať už v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku ve správním
řízení, nebo v řízení před správním soudem – bude závislý výrok o povinnosti uhradit náklady
řízení automaticky sdílet jeho procesní osud. Správní orgán prvního stupně v této věci vydal
nejprve rozhodnutí, jímž uložil stěžovateli správní vyhoštění, a ihned nato pak samostatné
rozhodnutí, jímž mu uložil povinnost uhradit náklady správního řízení; důvod, pro který
tak postupoval, není ze spisu zřejmý. Lze souhlasit s městským soudem, že samotná skutečnost,
že povinnost uhradit náklady správního řízení byla uložena až poté, co bylo rozhodnuto ve věci
samé (respektive v samostatném rozhodnutí), není sama o sobě na závadu. Ostatně správní řád
takový postup umožňuje (viz výše citovaný §79 odst. 2 správního řádu).
[17] Nejvyšší správní soud však již nesdílí názor městského soudu, že z důvodu vhodnosti bylo
nutné vyloučit žalobu proti rozhodnutí o nákladech správního řízení k samostatnému projednání.
S ohledem na výše uvedené, především s přihlédnutím k akcesorické povaze výroku o povinnosti
nahradit náklady správního řízení vůči výroku hlavnímu, je naopak vhodné, aby případnou žalobu
proti oběma správním rozhodnutím (o uložení správního vyhoštění a o nákladech správního
řízení) projednal soud ve společném řízení. Umělé rozčlenění soudního přezkumu na dvě větve
je nepraktické (nikoliv však nezákonné), což dokazuje i tento případ, ve kterém muselo být řízení
přerušeno do doby rozhodnutí o kasační stížnosti ve věci správního vyhoštění.
[18] Neobstojí ani argument městského soudu, že v §31 odst. 2 s. ř. s. není uvedeno,
že by samosoudce mohl rozhodovat ve věci uložení povinnosti nahradit náklady řízení spojené
s řízením o správním vyhoštění, a proto je nutné rozhodnutí o nákladech správního řízení
vyloučit k samostatnému projednání (v němž o žalobě rozhodne tříčlenný senát). V tomto směru
Nejvyšší správní soud konstatuje, že je-li výrok o náhradě nákladů správního řízení coby závislý
výrok předmětem samostatného rozhodnutí správního orgánu, musí soudní přezkum takového
rozhodnutí probíhat na základě shodných procesních pravidel, jako kdyby tento výrok byl
součástí jednoho rozhodnutí společně s výrokem hlavním, tedy s výrokem ve věci samé.
V případě soudního přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení o správním vyhoštění tak
nejen, že rozhoduje specializovaný samosoudce (§31 odst. 2 s. ř. s.), ale žalobce je též ex lege
osvobozen od soudních poplatků [§11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích] (srov. BLAŽEK, T. a kol. Soudní řád správní - online komentář. 3. aktualizace. Praha:
C. H. Beck, 2016).
[19] V projednávané věci tak měl městský soud žalobu stěžovatele mířící proti oběma správním
rozhodnutím (o vyhoštění a o nákladech správního řízení) projednat společně, nikoli věc
usnesením vyloučit k samostatnému projednání. Uvedené pochybení ale není natolik závažnou
vadou řízení, aby vedlo ke zrušení napadeného rozsudku pro nezákonnost z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud k tomu pro úplnost dodává, že podle konstantní judikatury platí,
že rozhodoval-li místo senátu ve věci samosoudce, jedná se o rozhodování soudu v nesprávném
obsazení zakládající zmatečnost řízení [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Jestliže však místo
samosoudce rozhodoval senát (jako tomu bylo v dané věci), jde sice také o nesprávné obsazení
soudu, ale není to vadou takové intenzity, která by sama o sobě byla důvodem pro zrušení
rozhodnutí městského soudu (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 5/2003 – 32, a ze dne 27. 1. 2011, č. j. 4 Ads 108/2010 – 39).
[20] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1, věta druhá
s. ř. s. kasační stížnost výrokem II. zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2, věta první s. ř. s.
[21] Výrok III. o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví-li zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení,
žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. března 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu