ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.108.2010:39
sp. zn. 4 Ads 108/2010 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. Z., zast.
Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, se sídlem Pavelčákova 6/11, Olomouc, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Ostrava, se sídlem Zelená 3158/34a,
Ostrava, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v
Olomouci ze dne 7. 6. 2010, č. j. 73 Cad 13/2009 – 13,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 7. 6. 2010,
č. j. 73 Cad 13/2009 – 13, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované č. j. 48091/010-9014-21.05.09-1395/121/RO/KZ, ze dne
8. 6. 2009, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru Okresní správy sociálního
zabezpečení Olomouc (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 15. 4. 2009,
č. 31/09/OSVČ. Tímto platebním výměrem správní orgán prvního stupně podle ustanovení
§104c odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění
účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), rozhodl, že je žalobce
jako osoba samostatně výdělečně činná povinen uhradit dlužné pojistné a penále v celkové výši
33 055 Kč, z toho doplatek na pojistném za rok 2004 ve výši 98 64 Kč, doplatek na pojistném
za rok 2005 ve výši 14 294 Kč, doplatek na poj istném za rok 2006 ve výši 1394 Kč, penále
z doplatku na pojistném za rok 2004 ve výši 3027 Kč, penále ze záloh na pojistné za rok 2004
ve výši 2117 Kč a penále ze záloh na pojistné za rok 2005 ve výši 2359 Kč. Při stanovení
dlužného pojistného a penále vycházela zejména z ustanovení §15 odst. 1, §14 odst. 3 a §20
odst. 1, 2 a 5 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“).
Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou ze dne 19. 8. 2009, ve znění doplnění
žaloby ze dne 23. 11. 2009, ve které navrhl, aby Krajský soud v Ostravě napadené rozhodnutí
v celém rozsahu zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Současně žádal o osvobození
od soudních poplatků z důvodu finanční tísně. Podle jeho názoru došlo při vydání rozhodnutí
k diskriminaci znevýhodněním, vyplývajícím ze zákona, a dalším nezákonným skutečnostem ,
přičemž napadal odlišnosti ve způsoby vyměřování pojistného na důchodové pojištění
a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti u osob samostatně výdělečně činných
oproti zaměstnancům, a dále procentuální výši penále 0,1 % denně , kterou označil za neústavní.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 6. 2010,
č. j. 73 Cad 13/2009 – 13, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků řízení nemá právo
na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění poukázal zejména na ustanovení §13 zákona
č. 589/1992 Sb., zakotvující povinnost osob samostatně výdělečně činných odvádět pojistné
na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a §7 odst. 1 téhož zákona,
stanovící sazby pojistného. Dospěl k závěru, že v době rozhodné pro výpočet pojistného
podle napadeného rozhodnutí (tj. v letech 2004 – 2006) byla sazba pojistného pro zaměstnance
a osoby samostatně výdělečně činné stanovena shodně, a to ve výši 34 %, a nemohlo
se proto jednat o diskriminaci. Vyložil, že vyměřovacím základem osob samostatně výdělečně
činných je částka, kterou si poplatník sám určí a za jistých okolností může být jeho reálný příjem
nižší, ale i vyšší než předem určený. Pojistné je proto placeno formou záloh či jako pojistné
v určité výši, přičemž poté je zúčtováno v následujícím roce podle příjmů skutečných. Ohledně
přiměřenosti výše penále ve výši 0,1 % denně poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího
správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne 26. 11. 2009, č. j. 9 Afs 79/2009 – 93, rozsudek
ze dne 17. 8. 2008, č. j. 2 Afs 29/2008 – 54, a rozsudek ze dne 22. 2. 2007,
sp. zn. 2 Afs 159/2005, na jejichž základě neshledal ani tuto námitku žalobce důvodnou.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci napadl žalobce
(dále též „stěžovatel“) kasační stížností ze dne 23. 6. 2010, v níž požádal o osvobození
od soudních poplatků z důvodu finanční tísně, jakož i o ustanovení advokáta pro zastupování
v řízení o kasační stížnosti. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne
7. 7. 2010, č. j. 73 Cad 13/2009 – 24, byl žalobci ustanoven zástupce z řad advokátů
Mgr. Antonín Novák, se sídlem Pavelčákova 6/11, Olomouc, a tomuto bylo uloženo, aby kasační
stížnost ve smyslu ustanovení §106 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), doplnil. Od soudního poplatku je předmětné řízení
osvobozeno podle §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
účinném ke dni podání kasační stížnosti (dále jen „zákon o soudních poplatcích“).
V doplnění kasační stížnost ze dne 1. 8. 2010 stěžovatel navrhl, ab y Nejvyšší správní soud
řízení přerušil, podal předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru a podle jeho stanoviska
vydal rozhodnutí, a následně aby napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka
v Olomouci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádřil názor, že krajský soud
věc nesprávně právně posoudil, v čehož důsledku jsou jeho právní závěry v rozporu
s mezinárodními úmluvami a Listinou základních práv Evropské unie. Zopakoval argumentaci
ze žaloby, že i penále nižší než 0,1 % denně bylo judikaturou Evropského soudního dvora
a Evropského soudu pro lidská práva shledáno nepřiměřeným z důvodu, že penále by nemělo
být sankcí ani trestem. Sám stěžovatel se do hospodářských potíží dostal nikoliv vlastním
zaviněním, když mu bylo znemožněno zahájit výdělečnou činnost v situaci, kdy ze zdravotních
důvodů a v důsledku vadné formulace zákona nebyl schopen vykonávat výdělečnou činnost
předchozí. Stěžovatel navíc neměl možnost využít institutu zmírnění tvrdosti zákona. Následně
v návaznosti na svá tvrzení v žalobě namítal diskriminaci osob samostatně výdělečně činných,
kterým jsou částky pojistného počítány ze zákonem stanoveného fiktivního příjmu, proti osobám
v pracovním poměru, kterým jsou vyměřovány z jejich příjmu skutečného, a to zejména v případě
omezeného výkonu činnosti v rozsahu zkráceného úvazku. V případě pojistného na zdravotní
zabezpečení taková nerovnost neexistuje, protože i pro zaměstnance je stanoveno minimální
pojistné.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 16 . 8. 2010 toliko sdělila,
že se ztotožňuje se závěry krajského soudu a názor žalobce vyjádřený v kasační stížnosti nesdílí.
Z obsahu kasační stížnosti se podává, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ust anovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popřípadě
je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že je třeba
rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení, i když z jiného důvodu
než v kasační stížnosti uvedeného.
Podle §109 odst. 2 před středníkem s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán rozsahem kasační
stížnosti. Podle odst. 3 téhož ustanovení je vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo -li řízení
před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je -li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) ],
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Jak vyplývá z právě citovaných ustanovení, v řízení o kasační stížnosti je Nejvyšší správní
soud ve smyslu §109 odst. 2 s. ř. s. zásadně vázán jejím roz sahem, jakož i důvody,
jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny. To však neplatí, pokud bylo řízení
před krajským soudem zatíženo některým ze závažných případů porušení procesních předpisů,
když v takovém případě je Nejvyššímu správnímu soudu zákonem uloženo napadené rozhodnutí
krajského soudu zrušit z úřední povinnosti (ex officio). Jeden z takových případů představuje
zmatečnost řízení před krajským soudem ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.,
spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen,
popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Dříve než se Nejvyšší správní soud mohl zabývat samotnou hmotněprávní podstatou
věci, byl v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními povinen zkoumat dodržení základních
procesních pravidel při vydání kasační stížností napadeného rozsudku, přičemž dospěl k závěru,
že při rozhodování ve věci byl krajský soud nesprávně obsazen, a řízení před ním bylo
proto zmatečné.
Podle §31 odst. 1 s. ř. s. krajský soud ve věcech správního soudnictví, nestanoví- li zákon jinak,
rozhoduje ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou soudců. Podle odst. 2 téhož ustanovení
ve věcech důchodového pojištění, důchodového zabezpečení, nemocenského pojištění, uchazečů o zaměstnání
a jejich podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekv alifikaci podle předpisů o zaměstnanosti, sociální péče
a státní sociální podpory, ve věcech přestupků, mezinárodní ochrany, jakož i v dalších věcech, v nichž tak stanoví
zvláštní zákon, rozhoduje specializovaný samosoudce.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozhodoval
ve věci přezkumu rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu
výměru okresní správy sociálního zabezpečení, kterým tato podle ustanovení §104c odst. 1
zákona č. 582/1991 Sb. rozhodla o povinnosti stěžovatele jako osoby samostatně výdělečně činné
uhradit dlužné pojistné a penále v celkové výši 33 055 Kč. Jednalo se tedy o věc pojistného
na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Při vydání napadeného
rozsudku krajského soudu ve věci rozhodoval samosoudce. Takový postup je ovšem v rozporu
se zákonem, neboť pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti
nejsou uvedeny ve výčtu věcí, o nichž ve smyslu §31 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje samosoudce,
a je proto nutné, aby o těchto věcech soud rozhodoval podle §31 odst. 1 s. ř. s. ,
tedy v tříčlenném senátě složeném z předsedy a dvou soudců. Na projednávanou
věc je proto třeba aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 5/2003 – 32 (dostupný z: ), v němž zdejší soud vyslovil,
že rozhodoval-li místo senátu ve věci samosoudce, jedná se o rozhodování soudu v nesprávném obsazení zakládající
zmatečnost řízení [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
Věci pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nelze
podřadit pod žádnou z kategorií, vymezených v ustanovení §31 odst. 2 s. ř. s., mimo jiné je nelze
kvalifikovat jako věci důchodového pojištění či nemocenského pojištění, přičemž pravomoc
k rozhodování o těchto věcech samosoudcem nestanoví ani žádný zvláštní zákon. Je přitom třeba
poukázat na to, že rozhodování samosoudcem představuje snížení standardu ochrany
subjektivních práv účastníků řízení, a je proto nepřípustné aplikovat §31 odst. 2 s. ř. s. na základě
extenzivní (rozšiřující) interpretace na věci, které v tomto ustanovení nejsou výslovně uvedeny.
V rozsudku citovaném v předchozím odstavci se k této otázce Nejvyšší správní soud vyjádřil tak,
že pokud místo samosoudce rozhodoval senát, jde sice také o nesprávné obsazení soudu, ale není to vadou takové
intenzity, která by sama o sobě byla důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně. V takovém případě
není žalobce nikterak krácen na svých subjektivních právech veřejnoprávního charakteru.
Nutnost rozlišovat věci důchodového či nemocensk ého pojištění na straně jedné
a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti na straně druhé
vyplývá nejen ze skutečnosti, že každá z těchto oblastí podléhá svébytné právní regulaci
samostatným zákonem, ale též z řady konkrétních zákonných ustanovení, mimo jiné §7 s. ř. s.,
v němž je vymezena místní příslušnost krajských soudů a podle jehož odst. 3 ve věcech důchodového
pojištění (...) je k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu má navrhovatel bydliště, popřípadě v jehož obvodu
se zdržuje, zatímco podle odst. 4 téhož ustanovení ve věcech nemocenského pojištění, pojistného na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti je k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu
je sídlo správního orgánu, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Poukázat lze rovněž na právní regulaci
soudních poplatků, v jejímž rámci jsou obě kategorie taktéž uváděny odděleně,
když podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích, se od poplatku
se osvobozují řízení ve věcech důchodového pojištění (zabezpečení), (...) nemocenského pojištění, (...) pojistného
na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (...). Tyto kategorie jsou rozlišovány
rovněž v §279 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
pro účely výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy.
Nejvyšší správní soud je tedy nucen konstatovat, že řízení před Krajským soudem
v Ostravě, pobočka v Olomouci, které vedlo k vydání stěžovatelem napadeného rozsudku,
bylo zmatečné, a nezbylo tedy, než napadený rozsudek zrušit, přičemž k této vadě řízení Nejvyšší
správní soud přihlédl z úřední povinnosti, tedy i přesto, že kasační stížnost byla stěžovatelem
podána z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a důvod podání kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. stěžovatelem uplatňován nebyl.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci k závěru, že řízení
před tímto soudem bylo zmatečné, přičemž tato zmatečnost spočívala v tom, že soud
byl nesprávně obsazen. Byl proto naplněn důvod pro podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s. za použití ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. Kasační stížnost je důvodná a Nejvyšší
správní soud rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. Samotnou hmotněprávní podstatou věci se již Nejvyšší správní soud nemohl
zabývat, neboť je nutno, aby krajský soud nejdříve posoudil žalobní námitky v řádném řízení.
Teprve závěry rozhodnutí vydaného jako výsledek řízení za dodržení veškerých zákonných
procesních náležitostí by bylo možné podrobit případnému přezkumu v řízení o kasační stížnosti.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li
mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloven ým Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí. Na Krajském soudě v Ostravě nyní bude, aby ve věci rozhodl znovu
v tříčlenném senátě, složeném z předsedy a dvou soudců a určeném podle rozvrhu práce.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne v souladu s §110 odst. 2 s. ř. s.
také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti, jakož i o odměně ustanoveného zástupce
stěžovatele za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu