ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.335.2019:23
sp. zn. 3 Azs 335/2019 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: V. R., zastoupená
Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem Bartolomějská 291/11, Praha, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2019,
č. j. 45 A 10/2019 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje
(dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 8. 2018, č. j. KRPS-145276-32/ČJ-2018-010022,
bylo žalobkyni dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie v délce 6 měsíců. Důvodem pro uložení správního vyhoštění byla
skutečnost, že v období od 20. 4. 2018 do 10. 5. 2018 byla na území České republiky zaměstnána
bez povolení k zaměstnání. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 23. 8. 2018,
č. j. KRPS-145276-33/ČJ-2018-010022, pak byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady
spojené s řízením o správním vyhoštění v paušální výši 1 000 Kč.
[2] Žalobkyně napadla obě prvostupňová rozhodnutí odvoláními, která žalovaná zamítla
jako nedůvodná a shora označená rozhodnutí potvrdila (prvé uvedené rozhodnutím ze dne
8. 8. 2019, č. j. CPR-29341-3/ČJ-2018-930310-V243, a druhé uvedené rozhodnutím ze dne
9. 8. 2019, č. j. CPR-29341-4/ČJ-2018-930310-V243).
[3] Obě rozhodnutí žalované napadla žalobkyně žalobou, kterou Krajský soud v Praze
(dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud nejprve zdůraznil,
že skutkově obdobnými případy se on i Nejvyšší správní soud již mnohokrát podrobně zabývaly;
k tomu odkázal na množství judikatury (z recentní judikatury zmínil například rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2019, č. j. 7 Azs 37/2019 – 15, či ze dne 13. 6. 2019,
č. j. 7 Azs 156/2019 – 15). S odkazem na závěry v ní vyslovené krajský soud konstatoval,
že na situaci žalobkyně nelze aplikovat výjimku z povinnosti cizince získat povolení k zaměstnání
zakotvenou v §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Ta by se na ni vztahovala
jen v případě, že by vykonávala svoji hlavní činnost v členském státě, v němž má její
zaměstnavatel sídlo. Žalobkyně totiž neprokázala, že by na území Polska pro svého
zaměstnavatele – společnost ARSNED SP. Z O.O. jakoukoli pracovní činnost vykonávala.
V souvislosti s uvedeným krajský soud upozornil na časovou nesrovnalost spočívající v tom,
že pracovní smlouva žalobkyně s uvedenou společností je datována dnem 19. 4. 2018 a její
dodatek i informace o nástupu dnem 20. 4. 2018. Žalobkyně však do České republiky přicestovala
již dne 16. 4. 2018. Navíc při výslechu uvedla, že má pracovní smlouvu uzavřenou s polskou
společností Ingram (nikoli ARSNED), která ji také měla vyslat pracovat na území České
republiky.
[4] Žalobkyně v žalobě odkázala na vyjádření Evropské komise, z něhož měl vyplývat soulad
výkonu její pracovní činnosti se zákonem. Soud však toto vyjádření označil za nerelevantní,
neboť se vztahovalo k jinému subjektu, k němuž žalobkyně nemá žádný vztah, a nezabývá
se konkrétními okolnostmi, za nichž vykonávala svoji pracovní činnost. Krajský soud se vyjádřil
taktéž k návrhu žalobkyně na zahájení přezkumného řízení, ke kterému uvedl, že v odvolacím
řízení se posuzuje prvostupňové rozhodnutí o vyhoštění v plném rozsahu bez ohledu na odvolací
námitky, tudíž za situace, kdy žalovaná neshledala odvolání důvodným a řádně tento závěr
odůvodnila, není takový postup na místě. Dodal také, že neposuzoval nekonkretizované žalobní
tvrzení o velkém počtu procesních nedostatků a prostý odkaz na podané odvolání,
neboť se nejedná o žalobní body ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[5] K rozhodnutí o nákladech správního řízení krajský soud uvedl, že jeho výrok je závislý
na výroku rozhodnutí o vyhoštění. Žalobkyně vůči rozhodnutí o nákladech neuplatnila žádný
samostatný žalobní bod. Jelikož soud neshledal žalobu důvodnou v části směřující proti
rozhodnutí o vyhoštění, nezbylo mu než konstatovat, že žaloba je nedůvodná i v části směřující
proti rozhodnutí o nákladech.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost formálně z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V ní navrhla, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem správních orgánů a krajského soudu, že vykonávala
na území ČR práci neoprávněně. Je toho názoru, že na její situaci bylo nutno aplikovat §98
písm. k) zákona o zaměstnanosti a směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 96/71/ES.
Stěžovatelka je totiž zaměstnankyní polské společnosti ARSNED SP. Z O.O. a do České
republiky byla vyslána v rámci přeshraničního poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným
v jiném členském státě EU - plnění zakázky pro společnost KORADO STAV s.r.o.,
a to na základě smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi zúčastněnými společnostmi. Soulad
s právem EU potvrzuje i zaměstnavatelem stěžovatelky vyžádané vyjádření Evropské komise.
[8] Podle stěžovatelky v obchodních vztazích nelze vyloučit, aby byl zaměstnanec
bezprostředně po svém přijetí do zaměstnání z důvodu nižší vytíženosti vyslán k výkonu práce
do jiného státu EU. Správní orgány i krajský soud staví své závěry na výpovědi stěžovatelky,
která je neznalá smluvních a obchodních vztahů zúčastněných společností, a nemohla tak být
schopna stěžejní otázky relevantně posoudit. Tyto nejasnosti mohly být zhojeny, pokud by
správní orgány provedly stěžovatelkou navrhované důkazy.
[9] Žalovaná se ke kasační stížnosti konkrétně nevyjádřila, pouze odkázala na obsah
správního spisu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu námitek uplatněných
v podané kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
[10] Stěžovatelka napadá závěr správních orgánů a krajského soudu, že vykonávala na území
České republiky práci neoprávněně. Namítá, že byl a oprávněna v České republice pracovat
na základě §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Nejvyšší správní soud však tomuto tvrzení
stěžovatelky nepřisvědčil a plně se ztotožnil se závěry krajského soudu.
[11] Jak správně uvedl krajský soud a jak stanovil i Nejvyšší správní soud například ve svém
rozsudku ze dne 13. 6. 2019, č. j. 7 Azs 156/2019 – 15, výkon závislé práce cizincem, který není
občanem členského státu Evropské unie, na území České republiky je možný výlučně na základě
platné zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance, modré karty
nebo povolení k zaměstnání (§89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti). „Výjimku z tohoto pravidla
představuje §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, jehož smyslem je umožnit podnikatelským subjektům
usazeným v některém členském státě Evropské unie, aby mohly na území České republiky naplňovat princip
volného pohybu služeb (přeshraniční poskytování služeb), byť k poskytování služeb zaměstnávají občany států,
které nejsou členy Evropské unie. V rámci citovaného ustanovení zákona o zaměstnanosti je poté zákonodárcem
učiněn výslovný odkaz na primární právo Evropské unie (čl. 49 a násl. Smlouvy o založení Evropského
společenství), které je založeno na respektování a ochraně čtyř základních svobod, a to volného pohybu zboží,
služeb, osob a kapitálu“ (viz shora citovaný rozsudek tohoto soudu č. j. 7 Azs 156/2019 – 15).
[12] Výkladem §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se Nejvyšší správní soud zabýval
opakovaně. Například v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31, pomocí
systematického výkladu zákona o zaměstnanosti a s ohledem na právo Evropské unie dospěl
k závěru, že „výjimka z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení
k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu, zakotvená v §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti,
se vztahuje jak na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele,
tak i na vyslání pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly. To však pouze za podmínky, že vyslaní
pracovníci provozují svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo, a neusilují tak
o začlenění na český pracovní trh.“
[13] Ke stejným závěrům dospěla i navazující judikatura Nejvyššího správního soudu,
například rozsudek ze dne 30. 5. 2018, č. j. 2 Azs 142/2018 - 17, ve kterém byly posuzovány
obdobné skutkové okolnosti jako v případě stěžovatelky. Nejvyšší správní soud zde vycházel
z toho, že i přes formální zastření skutečnosti uzavřenými smluvními vztahy jednala společnost,
která se stěžovatelkou uzavřela pracovní smlouvu fakticky jako agentura práce, která jí pouze
zprostředkovala zaměstnání na území České republiky. Stěžovatelka svou hlavní činnost
neprovozovala ve státě sídla svého formálního zaměstnavatele a v řízení nebylo jakkoli
prokázáno, že by vyslání stěžovatelky představovalo odlehčující opatření v době dočasného
úbytku zakázek polského zaměstnavatele. Dále lze odkázat například na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 Azs 134/2018 - 18, ze dne 6. 9. 2018,
č. j. 9 Azs 278/2018 - 19, ze dne 21. 11. 2018, č. j. 6 Azs 266/2018 - 14, ze dne 10. 1. 2019,
č. j. 7 Azs 275/2018 - 19, či ze dne 6. 3. 2019, č. j. 7 Azs 37/2019 - 15.
[14] Výše uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu lze s ohledem na skutkovou
a právní podobnost vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.
[15] Se stěžovatelkou bylo zahájeno správní řízení poté, co byla zajištěna při pobytové
kontrole dne 10. 5. 2018, kdy byla zastižena při přípravě zboží k expedici v hale společnosti
Penny Market s. r. o. Zde podle své výpovědi ode dne 20. 4. 2018 pracovala a plánovala zde
pracovat ještě 2 měsíce. Ve své výpovědi dále potvrdila, že v Polsku měla od března toho roku
uzavřenou pracovní smlouvu se společností Ingram, tam se dozvěděla o práci v Česku,
a tato společnost ji na zdejší území vyslala.
[16] Ze správního spisu se dále podává, že stěžovatelka v době, kdy vykonávala práci
na zdejším území, nedisponovala pracovním vízem vydaným orgány České republiky.
Stěžovatelka byla pouze držitelkou víza typu D, které jí vydala Polská republika a opravňovalo ji
k pobytu a zaměstnání na území Polské republiky a k pobytu v jiných členských státech Evropské
unie po dobu nejdéle 3 měsíců během jakéhokoliv šestiměsíčního období. Stěžovatelka uzavřela
dne 19. 4. 2018 pracovní smlouvu se společností ARSNED SP. Z O.O. se sídlem v Polsku,
a následující den dodatek o změně místa výkonu práce. Společnost SP. Z O.O. již měla ode dne
1. 11. 2017 uzavřenou smlouvu o poskytování přeshraničních služeb se společností KORADO
STAV s.r.o., se sídlem v ČR, na dobu neurčitou. V této smlouvě se ARSNED
SP. Z O.O.zavázala provádět dokončovací stavební práce, balící práce a úklidové práce na území
České republiky na základě objednávky společnosti KORADO STAV s.r.o., a to prostřednictvím
svých zaměstnanců vyslaných na území České republiky. Dále byla stěžovatelkou přiložena
nedatovaná rámcová smlouva o dílo uzavřená mezi objednatelem Penny Market s. r. o.,
a zhotovitelem KORADO STAV s.r.o. (jejímž předmětem bylo vyvážení boxů s fólií, papírem
a směsným odpadem z jednotlivých středisek objednatele, lisování fólie a papíru do balíků, třídění
palet podle míry jejich poškození, třídění a následná likvidace zboží vracejícího se z filiálek
objednatele) a podnájemní smlouva ze dne 26. 2. 2018 uzavřená týmiž subjekty.
[17] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že ze zjištěného skutkového
stavu, zejména z časového sledu uzavření pracovněprávního vztahu a změny pracovního
zařazení, a také vzhledem k předcházejícím smluvním ujednáním mezi zaměstnavatelem
stěžovatelky a společností KORADO STAV s.r.o. a mezi touto společností a společností Penny
Market s. r. o., jasně vyplývá, že již v okamžiku přijetí stěžovatelky do pracovního poměru byly
vytvořeny podmínky pro zprostředkování pracovní síly u posledně jmenované společnosti.
Stěžovatelka netvrdila, že by v Polsku po uzavření pracovní smlouvy se společností ARSNED
SP. Z O.O. vykonávala pro tuto společnost jakoukoliv pracovní činnost. Závěr krajského soudu,
že na situaci stěžovatelky nelze aplikovat výjimku z povinnosti získat pracovní povolení dle §98
písm. k) zákona o zaměstnanosti, je tak podle názoru Nejvyššího správního soudu správný.
Oprávnění k výkonu pracovní činnosti na území České republiky by stěžovatelka nepotřebovala
pouze v případě, pokud by vykonávala svou hlavní činnost pro uvedenou firmu v členském státě,
v němž má její zaměstnavatel sídlo. Z ničeho však nevyplynulo, že by se tak v Polsku stalo,
proto je zcela v souladu s výše citovanou judikaturou zdejšího soudu závěr o neoprávněném
výkonu závislé práce stěžovatelky na území České republiky.
[18] Na posuzovanou situaci tak nelze aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního
povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Možnost aplikace této výjimky nevyplývá
ani práva EU, či ze stěžovatelkou akcentovaného vyjádření Evropské komise. K tomu viz i shora
označený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 Azs 134/2018 - 18,
který se tímto vyjádřením zabýval a uzavřel, že „předložené vyjádření Evropské komise obsahuje toliko
obecné závěry bez vazby na uvedené skutkové okolnosti případu, a pro jeho posouzení tak není relevantní“,
s čímž se ztotožňuje i nyní rozhodující senát.
[19] K námitce, že stěžovatelka nebyla schopna relevantně posoudit stěžejní otázky správního
orgánu I. stupně pro svou neznalost smluvních a obchodních vztahů zúčastněných společností,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka nemusí být znalá obchodních vztahů
zúčastněných společností k tomu, aby byla schopna vypovídat o okolnostech uzavření pracovní
smlouvy a následného způsobu a místa výkonu své práce (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 1. 2019, 7 Azs 549/2018 - 14).
[20] K neprovedení důkazů, na něž poukazuje stěžovatelka, lze uvést, že tyto nijak konkrétně
nespecifikoval a není tedy zřejmé, jaké důkazy k prokázání odlišného skutkového stavu měly být
správními orgány provedeny. Dokumenty, které navrhovala ve svém odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně jako důkazní materiál, jsou všechny součástí spisu a byly jak
ve správním, tak i v soudním řízení zohledněny.
[21] Kasační námitky stěžovatelky tedy v souhrnu nejsou důvodné.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek Krajského soudu v Praze je zákonný.
Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[23] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovaný správní orgán náhradu nákladů výslovně neuplatnil a Nejvyšší
správní soud ani ze spisu neshledal, že by mu vznikly náklady překračující běžnou administrativní
činnost. Soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 30. října 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu