ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.370.2019:30
sp. zn. 3 Azs 370/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: A. S., zastoupený
Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem náměstí 28. října 1898/9, Brno, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2,
Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
18. 10. 2019, č. j. 53 A 13/2019 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 19. 8. 2019, č. j. CPR-23283-3/ČJ-2019-930310-V241,
zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského
kraje, odboru cizinecké policie (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 14. 5. 2019,
č. j. KRPS-53096-29/ČJ-2019-010025, a toto rozhodnutí potvrdila. Posledně jmenovaným
rozhodnutím bylo žalobci uloženo správní vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“). Zároveň byla stanovena doba šesti měsíců, po kterou mu nelze umožnit
vstup na území členských států Evropské unie. Dalším rozhodnutím ze dne 19. 8. 2019,
č. j. CPR-23283-4/ČJ-2019-930310-V241, žalovaná zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně ze dne 14. 5. 2019, č. j. KRPS-53096-30/ČJ-2019-010025,
jímž mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení spojené s řízením o správním vyhoštění
paušální částkou ve výši 1 000 Kč, a toto prvostupňové rozhodnutí rovněž potvrdila.
[2] Žalobce brojil proti výše uvedeným rozhodnutím žalobou u Krajského soudu v Praze
(dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 18. 10. 2019, č. j. 53 A 13/2019 – 21, zamítl
jako nedůvodnou.
[3] Krajský soud nejprve obsáhle shrnul skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu.
Uvedl, že dne 23. 2. 2019 byl žalobce spolu s dalšími třemi cizinci ukrajinské státní
příslušnosti kontrolován hlídkou Policie ČR během výkonu stavebních prací v objektu Lázně
Poděbrady – Letní Lázně (v ulici Lázeňská v Poděbradech). Žalobce se prokázal cestovním
dokladem s vylepeným polským národním vízem (typu D MULTI) s dobou pobytu 270 dnů
a s platností od 15. 1. 2019 do 15. 10. 2019. Následně bylo dotazem na Úřad práce České
republiky zjištěno, že žalobce na území ČR pracuje bez příslušného povolení k zaměstnání.
[4] V den provedené kontroly byl s žalobcem sepsán protokol o výslechu v rámci řízení
o správním vyhoštění, při němž uvedl, že je svobodný, bezdětný a na Ukrajině bydlí v rodinném
domě s rodiči a se dvěma sourozenci. Do Polské republiky přicestoval 18. 1. 2019 na návštěvu
za sestrou švagra a byl tam asi měsíc. V minulosti již v Polsku pracoval pro stavební společnost.
Polský zaměstnavatel jej vyslal za prací do ČR, měl zde být tři měsíce. Vyslání do ČR v Polsku
dohodl s blíže neurčeným Karlem, který mu dal podepsat pracovní smlouvu. V ČR v Praze
mu pak další Čech řekl, aby jel za prací do Poděbrad. Podepsal s ním tři dokumenty,
na nichž bylo něco česky a polsky. Kopie těchto dokumentů žalobce neobdržel. Žalobce začal
v Poděbradech pracovat dne 18. 2. 2019. Práci na stavbě mu zadával a kontroloval
jakýsi Ernest. Žalobce prováděl zednické, obkladačské a štukatérské práce, pracovní dobu měl
od 7 do 18 hodin, o sobotách podle svého uvážení. Karel mu slíbil hodinovou mzdu 100 Kč,
v ČR mu ji vyplácel Čech jménem Martin, dostal asi 10 tisíc Kč v hotovosti. Žalobce uvedl,
že si byl vědom, že samotné polské vízum jej k práci v ČR neopravňuje. Má se kam vrátit a nic
mu nebrání ve vycestování na Ukrajinu.
[5] V odůvodnění rozsudku krajský soud předně konstatoval, že žalobce po skutkové
ani právní stránce nenapadl závěr správních orgánů o tom, že v ČR pracoval bez povolení
k zaměstnání. Soud proto tento závěr nepřezkoumával. Žalobce namítal toliko procesní
pochybení v průběhu správního řízení. Pro účely řízení o kasační stížnosti je podstatné
vypořádání následujících žalobních námitek. Krajský soud se nejprve věnoval vymezení předmětu
řízení v oznámení o jeho zahájení, přičemž shledal toto vymezení dostatečným. Z oznámení
plyne, že řízení bylo zahájeno dle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, neboť
žalobce byl na území ČR zaměstnán bez potřebného povolení. Toto je v oznámení výslovně
uvedeno. Poté následuje přesná citace dotčeného zákonného ustanovení. Krajský soud dále
podotknul, že žalobce již při zahájení správního řízení uvedl, že rozumí českému jazyku v psané
i mluvené formě, byť zároveň požádal o ustanovení tlumočníka do ruského jazyka.
Alespoň v hrubých rysech tak žalobci muselo být jasné, proč je s ním dané řízení vedeno.
Krátkost a jednoduchost textu oznámení spolu s kontextem celého případu postačovaly k tomu,
aby žalobce obsahu této písemnosti porozuměl. Žalobce ostatně nebyl podle krajského soudu
v oblasti práce v zemích střední Evropy žádným nováčkem, již dříve pracoval v Polsku
a při výpovědi uvedl, že si je vědom protiprávnosti svého jednání. Právo žalobce na účinnou
procesní obranu tak v daném případě nijak neutrpělo. Správní orgán prvního stupně následně
na výslovnou žádost žalobce ustanovil tlumočnici do ruského jazyka, v dalším průběhu řízení
pak nenamítal, že by jí nerozuměl.
[6] Žalobce dále vytýkal řadu nedostatků protokolu o výslechu. I tyto námitky shledal krajský
soud nedůvodnými. Úvodem poznamenal, že žalobce nijak nedoložil své tvrzení, že ve stejný čas,
kdy s ním byl veden výslech, měly totožné úřední osoby provádět výslech s jiným zajištěným
cizincem. Soud tak toto tvrzení nemohl nijak ověřit. Správní orgán prvního stupně se k tomuto
údajnému rozporu vyjádřil v rozhodnutí tak, že se zřejmě jedná jen o administrativní chybu,
při níž byl do protokolu zapsán nesprávný čas počátku a ukončení výslechu. V žalobě žalobce
tuto námitku jen zopakoval, aniž by přednesl argumentaci, která by písařské pochybení vyloučila.
Podstatné též je, že žalobce věcně nijak nezpochybnil obsah své výpovědi. Pouhá chyba v psaní
nezpůsobuje nesprávnost celého protokolu, respektive jeho procesní nepoužitelnost. Dalším
pochybením mělo podle žalobce být to, že v protokolu nebylo zaznamenáno, jakým způsobem
mu byla poskytnuta strava. Krajský soud k tomu uvedl, že ve správním spisu je záznam, podle
nějž byla žalobci strava poskytnuta z jeho finančních zdrojů. To, jakým způsobem k tomu došlo
a že okolnosti podání stravy nejsou popsány v protokolu o výslechu, je pro věc nepodstatné.
Tímto postupem žalobce neutrpěl na procesních právech, rozhodné je, že stravu obdržel.
Správnost úředního záznamu o podání stravy přitom žalobce v průběhu řízení nezpochybňoval.
Z protokolu není patrné, že by v tomto ohledu nějak strádal a výslech tím byl negativně ovlivněn.
[7] V závěru rozsudku krajský soud konstatoval, že proti rozhodnutí týkajícímu se povinnosti
nahradit náklady řízení spojené s řízením o správním vyhoštění žalobce neuplatnil žádný
samostatný žalobní bod. Protože soud neshledal jako důvodné námitky proti rozhodnutí
o vyhoštění a toto rozhodnutí nezrušil, považoval za nedůvodnou i žalobu v části směřující proti
rozhodnutí žalované o nákladech řízení.
[8] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
z důvodů, které podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[9] Stěžovatel úvodem namítá, že krajský soud posoudil námitku nedostatečného vymezení
předmětu řízení v oznámení o zahájení správního řízení v rozporu s principem právní jistoty
a zásadou ochrany legitimního očekávání. V rozsudku č. j. 42 A 13/2019 – 22 totiž krajský
soud dospěl k závěru, že prakticky totožné oznámení (jako to, jež bylo vyhotoveno
v řízení se stěžovatelem) nevymezuje předmět řízení dostatečně. I v dalším dále stěžovatel
setrvává v názoru, že mu předmět řízení nemusel být znám. Domněnka krajského soudu
(že vymezení předmětu řízení bylo dostatečné – pozn. soudu) vychází z protokolu o výslechu,
který však – jak stěžovatel rozvede dále – není použitelným podkladem pro vydání rozhodnutí
o vyhoštění. I kdyby však bylo možné z tohoto protokolu vycházet, nelze bez dalšího dovozovat,
že stěžovatel věděl, proč je s ním řízení vedeno. Podpis tohoto protokolu, jakož i podpis
na oznámení o zahájení řízení, nedokládá, že stěžovatel porozuměl předmětu řízení,
a to i přes jeho částečnou znalost českého jazyka. Stěžovatel se mohl domnívat, že řízení se týká
nějaké jeho dřívější činnosti. Oznámení o zahájení řízení nesplňuje zákonné požadavky
a stěžovatel nemohl od počátku řízení účinně využívat svých procesních práv.
[10] Dále správním orgánům vytýká, že protokol o výslechu neodpovídá
skutečnosti a neobsahuje náležitosti podle §18 odst. 2 správního řádu. Konkrétně
poukazuje na to, že v době, kdy probíhal jeho výslech, měli stejní policisté
zároveň vést výslech s panem I. K.. O tom svědčí protokol o výslechu č. j. KRPS-53091-12/ČJ-
2019-010026, obsažený ve spise vedeném ve věci tohoto cizince. Podle stěžovatele uvedený
rozpor buď znamená, že oba výslechy proběhly současně s oběma cizinci a za přítomnosti stejné
tlumočnice, což považuje za nepřípustný procesní postup, anebo protokoly obsahují chybné
údaje a jsou nepoužitelné. Stěžovatel také poukazuje na to, že podle úředního záznamu
č. j. KRPS-53096-14/ČJ-2019-010026, mu byla v 17:00 hod. poskytnuta strava zakoupená z jeho
vlastních finančních zdrojů. V protokolu o výslechu, který měl v této době probíhat, však tato
okolnost není zachycená. Neobsahuje ji ani protokol vyhotovený ve věci pana K. Odůvodnění
krajského soudu, který uvedl, že správní orgány do protokolu zachycují pouze důležité
skutečnosti, nelze akceptovat. Podle stěžovatele není možné zpětně určit, které údaje v protokolu
jsou nepravdivé, tento protokol je proto jako celek procesně nepoužitelný. Krajský soud
pochybení v protokolu nepřípustně bagatelizuje a jeho úvahy nemají oporu ve spisu. Stěžovateli
rovněž nelze vytýkat, že nepředložil protokol o výslechu pana K. Stěžovatel k tomu nebyl
krajským soudem vyzván, byl tedy v domnění, že soud si předmětný protokol dohledal sám ve
spise uvedeného cizince. Krajský soud tak mohl učinit, neboť pan K. taktéž podal žalobu proti
rozhodnutí o správním vyhoštění.
[11] Stěžovatel také podotýká, že proti obsahu protokolu opakovaně brojil v průběhu
správního řízení, pročež jím zmiňované vady nebyly zákonným postupem odstraněny. Správní
spis neobsahuje žádný jiný podklad, ze kterého by vyplývalo, že stěžovatel vykonával v ČR
nelegální práci, byť krajský soud tvrdil opak. Není též pravdou, že by stěžovatel věcně proti
závěrům správních orgánů nebrojil. V průběhu řízení i v žalobě namítal, že nebylo řádně
prokázáno, že se protiprávního jednání dopustil. Obdobnými nedostatky jako protokol
o výslechu trpí i úřední záznamy o poskytnutí stravy. Krajský soud se tyto nedostatky snažil
vyložit tak, aby nepůsobily rozporně, a vytkl stěžovateli, že nepředložil konkrétní argumentaci
směřující proti skutečnostem zachyceným v podkladech. Stěžovatel však svou argumentaci zvolil
jako demonstraci vadného postupu správního orgánu prvního stupně. Již ze samotného
protokolu a úředních záznamů totiž vyplývá jejich rozpornost, která svědčí o procesních vadách,
stanovisko samotného stěžovatele je proto bezpředmětné.
[12] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvádí, že trvá na závěrech uvedených
v napadeném správním rozhodnutí, souhlasí s názorem krajského soudu a odkázala
na shromážděný spisový materiál a své vyjádření k žalobě.
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Úvodem Nejvyšší správní soud poznamenává, že skutkově a právně takřka totožnou věcí
se zabýval v rozsudku ze dne 18. 5. 2020, č. j. 4 Azs 417/2019 – 28 (všechna citovaná judikatura
tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz). Ostatně na toto řízení de facto poukázal i sám
stěžovatel v kasační stížnosti, neboť odkazoval na rozsudek krajského soudu ze dne 25. 10. 2019,
č. j. 42 A 13/2019 – 22 (viz odstavec [9] výše). Tento rozsudek, jímž byla zamítnuta žaloba
cizince taktéž zadrženého při kontrole v Lázních Poděbrady, směřující proti rozhodnutí
o správním vyhoštění (pro výkon práce bez povolení k zaměstnání v ČR) a souvisejícímu
rozhodnutí o nákladech správního řízení, byl předmětem přezkumu právě v rozsudku zdejšího
soudu č. j. 4 Azs 417/2019 – 28. Zástupcem tehdejšího žalobce byl stejný advokát,
který zastupuje stěžovatele i v právě posuzovaném případě, a v kasační stížnosti uplatnil obdobné
námitky. Pro podobnost věci nyní kasační soud neshledal důvod se od závěrů vyslovených
v rozsudku č. j. 4 Azs 417/2019 – 28, odchýlit a v podrobnostech na něj odkazuje. Níže pouze
zrekapituluje jeho klíčové závěry.
[16] Námitka ohledně oznámení o zahájení správního řízení a vymezení jeho předmětu není
důvodná. V rozsudku č. j. 4 Azs 417/2019 – 28, se k této otázce uvádí, že „[k] zahájení řízení
o uložení správního vyhoštění došlo krátce poté, co byl stěžovatel přistižen při výkonu zaměstnání a nepředložil
patřičné povolení k této činnosti. Za této situace mu musela být podstata správního řízení zřejmá již v okamžiku
jeho zahájení. Navíc ve stejný den došlo k výslechu stěžovatele, jehož průběh svědčí taktéž o tom,
že si byl předmětu řízení vědom. Při tomto úkonu byl totiž dotazován na okolnosti zaměstnání v České republice,
na udělení příslušného povolení a na to, zda je mu známo, že zde může pracovat pouze s platným pracovním
povolením. Z výpovědi stěžovatele, z níž lze z dále zmíněných důvodů vycházet, je přitom zřejmé, stěžovatel
dostatečně rozuměl ruštině, o ustanovení tlumočníka do tohoto jazyka sám požádal již při oznámení o zahájení
správního řízení a tlumočení do ukrajinštiny se ve správním řízení nedožadoval. Nelze se tedy ztotožnit
s námitkami stěžovatele, že s ohledem na neznalost češtiny nelze dovodit jeho vědomost o předmětu řízení o uložení
správního vyhoštění a že i kdyby během něho pochopil jeho podstatu, nebylo by možné přesně určit okamžik,
kdy k tomu došlo. Naopak z uvedených skutečností je naprosto zřejmé, že stěžovateli byla tato skutečnost
naprosto zřejmá již na počátku správního řízení. Přestože tedy oznámení o jeho zahájení nesplňovalo všechny
zákonné náležitosti, neměl tento nedostatek žádný vliv na jeho další průběh ani nezpůsobil žádné omezení práv
stěžovatele. Jedná se tedy o procesní vadu, která neměla žádný vliv na zákonnost rozhodnutí o uložení správního
vyhoštění.“
[17] Výše uvedené lze aplikovat i na nyní projednávaný případ, ovšem s tou výjimkou,
že ve věci stěžovatele oznámení o zahájení správního řízení nevykazuje žádné vady a vymezuje
předmět řízení dostatečně, jak správně dovodil krajský soud v napadeném rozsudku. Na rozdíl
od výše citovaného případu obsahuje oznámení o zahájení správního řízení ze dne 23. 2. 2019,
č. j. KRPS-53096-9/ČJ-2019-010026, nejen citaci příslušného zákonného ustanovení, ale je v něm
též výslovně uvedeno, že „správní řízení ve věci správního vyhoštění je zahájeno na základě skutečnosti,
že výše jmenovaný cizinec je na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto
povolení podmínkou k výkonu zaměstnání“. Stěžovateli tak muselo být zřejmé již od počátku řízení,
jakou ze skutkových podstat uvedených v §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců
(ve znění účinném do 30. 7. 2019) svým jednáním naplnil. Stejně jako v judikovaném případě
bylo navíc správní řízení zahájeno bezprostředně poté, co byl stěžovatel přistižen
při pobytové kontrole na stavbě bez povolení k zaměstnání. O tom, že si byl stěžovatel
vědom předmětu řízení, svědčí i průběh výslechu ze dne 23. 2. 2019 a odpovědi
stěžovatele na otázky správního orgánu ohledně zaměstnání v ČR (viz protokol o výslechu
č. j. KRPS-53096-12/ČJ-2019-010026). Stěžovatel konkrétně uvedl, že ví, že v ČR může pracovat
pouze s platným povolením, přičemž polské vízum nepostačuje. Byl si také vědom protiprávního
jednání a při výslechu sdělil, že následně dodá pro práci v ČR dokumenty, které již budou
v pořádku.
[18] Není pravdou, že krajský soud porušil legitimní očekávání stěžovatele,
jestliže v napadeném rozsudku posoudil náležitosti oznámení o zahájení správního řízení odlišně
od svého rozhodnutí č. j. 42 A 13/2019 – 22. Jak je vyloženo výše, oba případy vykazují dílčí
odlišnost v tom, že v nynější věci oznámení obsahovalo i stručný popis skutku,
kterého se stěžovatel dopustil (zatímco v judikované věci tato informace v oznámení chyběla).
Při porovnání obou rozhodnutí krajského soudu je ostatně tato odlišnost zřejmá. Stěžovatel stěží
mohl mít v tomto směru nějaké legitimní očekávání, neboť krajský soud žalobě v rozsudku
č. j. 42 A 13/2019 – 22 nevyhověl (stejně jako krajský soud nevyhověl žalobě v napadeném
rozsudku), a jeho závěry posléze aproboval i kasační soud. Pokud ani dílčí procesní vada
spočívající v nedostatečném oznámení o zahájení řízení nevedla k vyslovení nezákonnosti
rozhodnutí o správním vyhoštění, tím spíše stěžovatel nemohl očekávat svůj úspěch ve věci,
v níž oznámení o zahájení řízení veškeré zákonné náležitosti splňovalo.
[19] Stěžovatel dalšími námitkami brojí proti nesprávnosti údajů v protokolu o výslechu
a úředních záznamech o poskytnutí stravy. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku
č. j. 4 Azs 417/2019 – 28, konstatoval, že „[p]řípadný rozpor mezi protokoly o výslechu stěžovatele ze dne
23. 2. 2019 (…), o výslechu A. S., a o poskytnutí stravy tomuto cizinci, který se má týkat částečně
překrývajících se časových údajů o počátku a konci těchto úkonů a přítomnosti stejných úředních osob a jenž není
z obsahu správního spisu ani soudních spisů zřejmý, může v posuzované věci svědčit o nesplnění náležitostí
protokolu o výslechu účastníka správního řízení uvedených v §18 odst. 2 správního řádu a o neodstranění tohoto
nedostatku postupem podle odstavce pátého téhož ustanovení. Eventuální uvedení nepřesného času výslechu
stěžovatele by však nemělo pro rozhodnutí o jeho vyhoštění žádný význam, neboť je zřejmé, že policisté museli
vyslýchat jednotlivé zadržené cizince v odpoledních hodinách dne 23. 2. 2019 postupně, nikoliv současně. Navíc
v protokole uvedený začátek a konec výpovědi stěžovatele přibližně odpovídá okolnostem případu,
neboť v přiměřeném časovém odstupu pěti a půl hodin navazuje na jeho zajištění a bezprostředně předchází jeho
propuštění. (…) Z ničeho tak nevyplývá obava z nesprávného provedení výpovědi stěžovatele, které by zpochybnilo
její samotný obsah. Ostatně nic takového ani stěžovatel netvrdí a jen poukazuje na nesrovnalosti protokolu o svém
výslechu, které by v případě jejich existence představovaly jen chyby v psaní nemající žádný vliv na povahu této
veřejné listiny požívající presumpce správnosti. Ani tato eventuální vada protokolu o výslechu stěžovatele
tak nemohla mít žádný vliv na průběh řízení o správním vyhoštění, takže správní orgány obou stupňů nepochybily,
když z jeho obsahu vycházely při svém rozhodování. Za této situace si krajský soud nemusel obstarat protokoly,
které byly vyhotoveny v průběhu správního řízení vedeného vůči zmíněnému jinému cizinci.“
[20] K otázce poskytnutí stravy se zdejší soud v citovaném rozsudku vyslovil
tak, že „[v] úředním záznamu o zajištění ze dne 23. 2. 2019, č. j. KRPS-53091-2/ČJ-2019-010026,
se uvádí, že stěžovateli nebyla poskytnuta strava, zatímco v úředním záznamu ze stejného dne vyhotoveného
pod č. j. KRPS-53091-17/ČJ-2019-010026, je zmínka o poskytnutí stravy a pitného režimu z vlastních
zdrojů zajištěné osoby. Stěžovatel však ani náznakem neuvádí, jak tato nesrovnalost zasáhla do jeho práv,
přičemž žádný její negativní vliv na průběh správního řízení není patrný ani z obsahu správního spisu. Otázka
poskytnutí stavy a nápojů stěžovateli během jeho zajištění je navíc v této věci bezvýznamná z hlediska rozhodování
o uložení správního vyhoštění. Zmíněný rozpor ohledně stravování stěžovatele během doby jeho zajištění proto nelze
považovat za jakkoliv významný, a to i kdyby byl skutečný. Z uvedeného důvodu není nutné se ani vyjadřovat
k závěrům, jimiž se krajský soud snažil podle názoru stěžovatele vykládat úřední záznamy tak, aby působily
bezrozporně. Ani tato případná nesrovnalost totiž nikterak nemohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí správních
orgánů obou stupňů.“
[21] Výše uvedené platí i pro nyní posuzovaný případ. Nejvyšší správní soud ze správního
spisu ověřil, že jednotlivé úkony správního orgánu prvního stupně na sebe časově navazují.
Stěžovatel byl zajištěn dne 23. 2. 2019 v 11:30 hod. (viz úřední záznam o zajištění cizince
č. j. KRPS-53096-2/ČJ-2019-010026), následně byl eskortován na pracoviště správního orgánu
prvního stupně v Mělníku, kde proběhl jeho výslech v době od 16:30 hod. do 17:47 hod.
(viz protokol o výslechu č. j. KRPS-53096-12/ČJ-2019-010026). Zajištění stěžovatele bylo podle
úředního záznamu č. j. KRPS-53096-2/ČJ-2019-010026 ukončeno v 18:00 hod. Podle úředního
záznamu č. j. KRPS-53096-14/ČJ-2019-010026 byla stěžovateli poskytnuta v 17:00 hod. strava,
která byla uhrazena z jeho vlastních finančních zdrojů.
[22] Z výše uvedeného žádné rozpory samy o sobě neplynou. Úřední záznam o zajištění
cizince č. j. KRPS-53096-2/ČJ-2019-010026, v němž se uvádí, že stěžovateli nebyla poskytnuta
strava, lze interpretovat i tak, že mu nebyla poskytnuta strava v době od zajištění do jeho převozu
na jiné oddělení. Tento záznam tak nevylučuje, že stěžovateli byla poskytnuta strava později,
o čemž svědčí úřední záznam č. j. KRPS-53096-14/ČJ-2019-010026. I kdyby se však na některé
z těchto písemností objevil nesprávný časový údaj, respektive nesprávný údaj o poskytnutí stravy,
nemělo by to samo o sobě vliv na zákonnost rozhodnutí žalované, potažmo prvostupňové
rozhodnutí o vyhoštění. Totéž platí i pro údaje v protokolu o výslechu stěžovatele. Stěžovatel
netvrdí, že by byl postupem správního orgánu prvního stupně jakkoli postižen na svých právech,
například tím, že by mu byla strava odepřena, a on v důsledku toho v průběhu řízení strádal.
Irelevantnost, ba dokonce absurdita námitek stěžovatele je patrná i z jeho tvrzení, že podle
protokolů o výslechu v tomto řízení a v řízení vedeném s jiným cizincem zajištěným téhož dne,
musely oba výslechy probíhat ve stejnou dobu za přítomnosti stejných úředních osob.
Stěžovatel přitom netvrdí, že k takové situaci opravdu došlo, pouze hypoteticky naznačuje,
že buď to tak bylo, anebo je na některém z protokolů uveden nesprávný čas výslechu
(viz odstavec [10] výše). Již však konkrétně neuvádí, jak tedy byl ve výsledku zkrácen na svých
procesních právech způsobem, který mohl mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
[23] Nejvyšší správní soud ve shodě s rozsudkem č. j. 4 Azs 417/2019 – 28, uzavírá,
že procesně bezvadný („čistý“) postup není hodnotou sám o sobě, nýbrž je pouze nástrojem,
jenž má zamezit zásahům do práv účastníků řízení. Požadavek formální preciznosti, podrobnosti
a bezrozpornosti postupu správních orgánů, jakož i jednotlivých písemností založených
ve spisovém materiálu, tak není možné vnímat absolutně, nýbrž pouze při zohlednění jeho cíle,
jímž je spravedlivé řízení vedoucí k vydání zákonného rozhodnutí, jakož i dalších požadavků,
kterým musí správní orgán dostát. Mezi ně nepochybně náleží v řízení o uložení správního
vyhoštění i jeho rychlost a hospodárnost. Přehnané trvání na formální čistotě i v těch aspektech,
které jsou z hlediska konečného rozhodnutí nepodstatné, by tak bylo nepřijatelným formalismem,
a mělo by výrazné negativní dopady na délku řízení, aniž by však významněji přispělo k ochraně
práv účastníků řízení.
[24] Lze tudíž uzavřít, že v posuzované věci při zjišťování skutkového stavu nebyl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem. Také krajský soud posoudil příslušné
právní otázky správně a jeho rozsudek je zákonný. Důvody kasační stížnosti uvedené
v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. tak nebyly naplněny.
[25] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou, a to dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. O věci rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2, věta první s. ř. s.
[26] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věta první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovanou – nebylo v jejím případě prokázáno, že by jí v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady převyšující rámec její úřední činnosti vznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu