ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.380.2019:53
sp. zn. 3 Azs 380/2019 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: T. T. H.
T., zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám.
Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 2. 10. 2019, č. j. 31 A 287/2017 – 65,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2019, č. j. 31 A 287/2017 – 65,
se r uší .
II. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 7. 8. 2017,
č. j. MV-77517-7/SO-2017 se r uší a věc se v rací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o žalobě a o kasační
stížnosti částku 38 798 Kč k rukám jejího zástupce advokáta Mgr. Petra Václavka ve lhůtě
30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobkyně podala dne 10. 8. 2016 žádost o povolení k přechodnému pobytu na území
České republiky podle §87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Tuto žádost Ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“)
zamítlo, neboť dospělo k závěru, že žalobkyně uzavřela manželství s občanem České republiky
účelově, aby získala pobytové oprávnění. Uvedeným jednáním žalobkyně obcházela zákon
a naplnila proto důvod pro zamítnutí žádosti uvedený v §87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu
cizinců. O účelovosti manželského svazku podle ministerstva svědčí skutečnost, že manžel
žalobkyně plánoval sňatek ještě předtím, než se se žalobkyní osobně setkal a že sňatek
s ní uzavřel krátce po svém příletu do Vietnamu, i když v té době manželé nemluvili společným
jazykem. V jejich výpovědích pak ministerstvo nalezlo významné nesrovnalosti, které nasvědčují
tomu, že manželé nesdílejí společnou domácnost.
[2] Žalovaná zamítla odvolání žalobkyně, neboť se ztotožnila s posouzením ministerstva.
Uvedla, že rozpory ve výpovědích jsou natolik zásadní, že je nelze přičítat nervozitě a že naopak
svědčí o snaze zkreslit zjišťované skutečnosti, aby působily dojmem, že manželství nebylo
uzavřeno účelově. Naprostá většina odpovědí na položené otázky je natolik odlišná, že svědčí
o neznalosti manželů o sobě navzájem v takové míře, že to nevypovídá o manželství uzavřeném
dvěma lidmi, kteří spolu chtějí skutečně žít. V této souvislosti žalovaná poukázala na rozpor
tvrzení manželů o způsobu a četnosti jejich komunikace před uzavřením manželství, na rozpor
v jejich popisu průběhu žádosti o ruku, v jakém jazyce žádost proběhla, zda měl manžel prsten
či nikoli, kdy byl sňatek uzavřen a kdy proběhla jeho registrace, kdy a kde došlo k prvnímu
intimnímu styku, zda a jak žalobkyně pomáhá s domácností.
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou, kterou krajský soud zamítl.
V odůvodnění uvedl, že nemá pochybnosti o tom, že se v daném případě jedná o účelově
uzavřené manželství a poukázal na závěry vyplývající z provedených výslechů žalobkyně
a svědeckých výpovědí jejího manžela, tchýně a kamarádky X. Manžel žalobkyně
za ní do Vietnamu odjel, aniž by se předtím viděli či byli spolu blíže v kontaktu, několik dnů
po příletu ji požádal o ruku a krátce na to se dokonce vzali. Okolnosti žádosti o ruku i následné
svatby oba manželé vylíčili jinak, neshodli se ani na základních rysech, ať již se jedná o místo
žádosti o ruku, pořízení snubního prstenu, způsobu souhlasu žalobkyně či počtu hostů na svatbě.
Neshodli se ani na okamžiku jejich prvního intimního styku. O účelovosti manželství svědčí
i přílet žalobkyně do České republiky až rok po svatbě. Krajský soud odmítl, že by uvedené
rozpory měly bagatelní význam, neboť se týkají skutečností, které jsou pro manželství a skutečné
soužití dvou lidí zásadní a snadno zapamatovatelné. Správní orgány nezkoumaly pouze historii
vztahu žalobkyně a jejího manžela, nýbrž i aktuální stav. Ministerstvo provedlo několik místních
šetření a položilo otázky, které se týkaly společného bydlení, péče o domácnost či trávení volného
času o víkendech. Odpovědi na tento okruh otázek podtrhují závěr o účelovosti manželství.
Oba manželé se lišili v odpovědích, zda manžel žalobkyně má pracovní víkend či nikoliv, zda měl
manžel o víkendu návštěvu, rozcházejí se i v otázce vaření v domácnosti a v popisu vybavení
pokoje. Krajský soud rovněž poukázal na výpověď babičky manžela žalobkyně, která při prvním
místním šetření vůbec nevěděla o svatbě svého vnuka a která také popřela, že by s nimi žalobkyně
bydlela v domě. I bez této výpovědi však lze uzavřené manželství považovat za účelové. Zjištěné
rozpory nejsou způsobeny odlišným vnímáním skutečností jednotlivými osobami a specifickým
fungováním paměti, nýbrž svědčí o tom, že se manželé nebyli schopni dohodnout na všech
detailech toho, co budou vypovídat. Ačkoli jejich manželství může být do určité míry netradiční,
nelze zejména s ohledem na přílet stěžovatelky s ročním zpožděním po svatbě shledat
v uzavřeném manželství cíl trvalého soužití či vzájemnou podporu a pomoc. Soud nemohl
přihlédnout ke skutečnosti, že se manželům narodilo dítě, neboť se jedná o skutečnost,
která nastala až po vydání napadeného rozhodnutí. Soud přitom rozhoduje podle skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Žalobkyně však může nové
skutečnosti uplatňovat v případném novém řízení u správních orgánů. Krajský soud
rovněž odmítl námitku absence posouzení přiměřenosti rozhodnutí žalované do soukromého
a rodinného života stěžovatelky, neboť zákon o pobytu cizinců to v předložené věci
nepředpokládá.
II. Kasační stížnost
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost, v níž namítla důvody, které podřadila pod důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Nejvyšší správní soud však
uplatněné důvody posoudil s ohledem na jejich obsah jako důvody uvedené §103 odst. 1 písm. b)
a d) s. ř. s . Kasačnímu soudu stěžovatelka navrhla, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatelka upozornila, že ministerstvo bylo při posouzení účelovosti uzavřeného
manželství povinno kumulativně prokázat jak úmysl obcházet zákon o pobytu cizinců k získání
pobytového oprávnění, tak i úmysl nevést společný život. Důkazní břemeno, které je na straně
správního orgánu, ministerstvo neuneslo, neboť úmysl nevést společný život vyvodilo pouze
z výslechu manželovy babičky. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 4 Azs 228/2015, ve kterém Nejvyšší správní soud
uzavřel, že sdílení společné domácnosti není v manželství právní povinností, a proto není možné
z absence společné domácnosti přímo vyvozovat účelovost uzavřeného manželství.
Ze skutečnosti, že stěžovatelka a její manžel nežili před příletem do České republiky v jednom
bytě, nelze vyvozovat, že manželství bylo uzavřeno účelově, neboť toto manželství mohlo
být konzumováno jinými způsoby. Současné komunikační technologie oběma umožňovaly
být v častém kontaktu, sdělovat si každodenní záležitosti, vzájemně se podporovat
a pomáhat si. Stěžovatelka připomněla, že důvodem, proč do České republiky neodcestovala dřív,
byla skutečnost, že na cestu neměla peníze. To však nemůže opravdovost jejího manželství
zpochybnit.
[6] Rozpory ve výpovědích nelze podle stěžovatelky bez dalšího považovat za indikátor
účelového manželství. Krajský soud nezkoumal, jaký vztah má její manžel se svojí babičkou
a zda je u nich vůbec zvykem informovat se o běžných a mimořádných životních událostech.
Ani ze skutečnosti, že ze dvou místních šetření byla v místě bydliště žalobkyně zastižena
pouze jednou, nelze dovozovat, že jediným účelem uzavření manželství bylo získání pobytového
oprávnění. Stěžovatelka není povinna být doma 24 hodin denně. Rozdíly ve výpovědích,
které krajský soud označil za přetrvávající rozpory, které se dále prohloubily, nejsou natolik závažné,
aby odůvodnily přijmout závěr, že uzavřené manželství je účelové (otázky ohledně podoby
vyzvednutí na letišti, zda stěžovatelka na letišti od manžela obdržela květiny).
[7] Stěžovatelka dále namítla, že se oba správní orgány zabývaly pouze rozpornými
odpověďmi a nezohlednily odpovědi, ve kterých se stěžovatelka a její manžel naopak shodovali.
Stěžovatelka se proto s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018,
sp. zn. 10 Azs 68/2018 domnívá, že posouzení správních orgánů je jednostranné, neboť pouze
vyzdvihuje dílčí rozpory a upozaďuje okolnosti, které závěr o účelovosti manželství nepodporují.
Napadený rozsudek, který taková rozhodnutí přijal, je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů.
[8] Poslední kasační námitkou vyjadřuje stěžovatelka svůj nesouhlas s posouzením
přiměřenosti dopadů rozhodnutí krajského soudu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 6. 2016, č. j. 5 Azs 83/2015 – 31 se totiž domnívá, že oba správní orgány, stejně
jako krajský soud, měly povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí a rozsudku
do soukromého a rodinného života stěžovatelky. V této souvislosti stěžovatelka připomněla,
že Nejvyšší správní soud přiznal její kasační stížnosti odkladný účinek pro silné rodinné vazby
na území České republiky, kde žije se svým manželem a nezletilou dcerou. Ačkoli nelze
v soudním řízení přistupovat ke skutkovým novotám, je podle stěžovatelky nutné posoudit
aktuální rodinnou situaci, a to zejména skutečnost, že na území České republiky žije se svým
manželem a nezletilou dcerou narozenou v roce 2018, která je občankou České republiky.
[9] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v intencích §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích uplatněných důvodů [§103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.] a v rozsahu kasační stížnosti.
Vady, ke kterým by musel přihlédnout z úřední povinnosti, přitom neshledal.
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť taková vada by bránila věcnému
přezkumu. Stěžovatelka se domnívá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů, protože správní orgány vyzdvihly pouze rozpory a upozadily ty okolnosti,
které účelovost manželství naopak nepodporují.
[13] Za rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je podle ustálené judikatury
třeba považovat takové rozhodnutí, ze kterého není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření závěru o skutkovém stavu,
z jakého důvodu soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci žalobce a proč popsaný
skutkový stav podřadil pod zvolené právní normy (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze den 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74, ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73). Z napadeného rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového
stavu krajský soud vycházel, která zjištění považoval za rozhodné skutkové okolnosti, jak tyto
okolnosti hodnotil a jak je právně posoudil. Krajský soud vypořádal žalobní námitky a jasně
a srozumitelně odůvodnil, proč považuje manželství stěžovatelky a jejího manžela za účelově
uzavřené. Jeho závěry tak lze s úspěchem přezkoumat. Námitce nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku proto kasační soud nepřisvědčil.
[14] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti krajskému soudu vytýká jeho závěr, že se správním
orgánům podařilo prokázat, že uzavřela manželství s občanem České republiky výlučně za účelem
získání pobytového oprávnění. Stěžejní otázkou proto je, zda manželství stěžovatelky a jejího
manžela bylo možné v době rozhodování správních orgánů za takové považovat.
[15] Zákon o pobytu cizinců pojem účelového manželství nedefinuje. Bližší interpretační
vodítko poskytují správním orgánům a soudům Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě
Com(2009) 313 final ze dne 2. 7. 2009 a Com(2014) 604 final ze dne 26. 9. 2014 (dále jen „sdělení“)
a Příručka pro řešení otázky údajných účelových sňatků, která je přílohou druhého sdělení. Podle
příručky je základním prvkem zneužití předstírané chování, které je spojeno s absencí záměru
sezdaného páru tvořit rodinu jako sezdaný pár a vést skutečný život a k němuž došlo za účelem
získání práva na volný pohyb a pobyt podle práva EU. Při prokazování účelovosti manželství
je proto nutné prokázat jednak úmysl uzavřením sňatku obejít právní předpisy cizineckého práva
a jednak úmysl nevést společný manželský život. Důkazní břemeno přitom nesou státní orgány,
a občané EU a jejich rodinní příslušníci proto nemusí aktivně dokazovat opravdovost uzavřeného
manželství. Stačí, pokud rodinný příslušník občana EU doloží vznik manželství, čímž získá právní
nárok na pobytové oprávnění a je na státních orgánech, aby prokázaly, že posuzovaný sňatek
je účelový. Uvedené potvrdil ve své judikatuře i Nejvyšší správní soud (srov. rozsudky ze dne
29. 10. 2015, č. j. 5 Azs 89/2015 – 30, ze dne 23. 11. 2017, č. j. 7 Azs 326/2017 – 21, ze dne
26. 9. 2018, č. j. 10 Azs 68/2018 – 39).
[16] V rozsudku ze dne 26. 9. 2018, č. j. 10 Azs 68/2018 – 39, Nejvyšší správní soud podotkl,
že správní orgán nesmí při posuzování manželství zapomínat, že neexistuje jeden společensky
akceptovaný model manželství s jasně definovaným obsahem. Lidé mohou uzavírat, a také
uzavírají, sňatky z různých pohnutek, proto skutečnost, že manželé uzavřeli manželství
mj. i z důvodu řešení pobytové situace jednoho z nich, nedokládá sama o sobě úmysl obejít
zákon o pobytu cizinců.
[17] Prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí odkázal na orientační kritéria
zformulovaná Komisí, jež mají napomáhat rozpoznat účelová manželství a vyjmenoval
ta, která stěžovatelka naplnila. Naplnění některých z těchto kritérií však ještě bez dalšího nevede
k závěru, že manželství je účelové. Existence indikativních faktorů je totiž pouze podnětem
k tomu, aby správní orgán zahájil vyšetřování, které podezření na účelovost manželství vyvrátí
nebo potvrdí. Vyhodnocení zjištěných skutečností však správní orgán nemůže zaměřit
pouze na zjištěné rozpory, ale musí zohlednit rovněž ty skutečnosti, které svědčí ve prospěch
žadatele o pobytové oprávnění (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2015,
č. j. 5 Azs 89/2015 – 30 a ze dne 23. 11. 2017, č. j. 7 Azs 326/2017 – 21) a v případě
přetrvávajících pochybností o opravdovosti manželského svazku rozhodnout
ve prospěch manželství (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2015,
č. j. 4 Azs 228/2015 – 40).
[18] Nejvyšší správní soud má za to, že ve světle uvedených východisek napadený rozsudek
a ani obě správní rozhodnutí neobstojí. Správní orgány (a následně i krajský soud) odůvodnily
svůj závěr o účelovosti manželství zjištěním, že stěžovatelka nevede se svým manželem
společnou domácnost, a že ve výpovědích jednotlivých osob (stěžovatelky, jejího manžela,
společné kamarádky X, řečené X, a stěžovatelčiny tchýně) existují tak zásadní rozpory, že je
zřejmé, že manželství nebylo uzavřeno za účelem společného rodinného života, ale pouze za
účelem získání pobytového oprávnění. Takto zásadní rozpory ve výpovědích všech zúčastněných
však Nejvyšší správní soud neshledal.
[19] Stěžovatelka v kasační stížnosti s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015 – 40, správně namítla, že i kdyby manželé skutečně
nevedli společnou domácnost, nemůže to vést k závěru, že nemají v úmyslu vést společný
manželský život. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uvedl, že sdílení společné
domácnosti není v manželství právní povinností, a proto z její absence nelze vyvozovat závěr
o účelovosti manželství. Z uvedeného tedy vyplývá, že absence společné domácnosti
má pro posouzení úmyslu nevést společný manželský život minimální význam,
a proto bez doplnění dalších významnějších skutkových zjištění nemůže vést k závěru,
že manželství bylo uzavřeno účelově s cílem získat pobytové oprávnění.
[20] Závěr správních orgánů a krajského soudu o tom, že manželé nevedou společnou
domácnost, však není správný. Ze správního spisu kasační soud zjistil, že první kontrolu místa
pobytu na adrese X, provedla policie 1. 9. 2016, tj. necelý měsíc po stěžovatelčině příletu do ČR,
v blíže neuvedený čas. V domě zastihla pouze babičku manžela, která nevěděla, že se její vnuk
oženil a popřela, že by s nimi na této adrese stěžovatelka bydlela. Při druhé kontrole místa pobytu
provedené dne 9. 11. 2016 kolem 10 hodin policie stěžovatelku v domě zastihla. Třetí kontrolu
policie provedla 10. 11. 2016 kolem 20 hodin, přičemž v domě zastihla pouze stěžovatelčinu
tchýni. Ta uvedla, že stěžovatelka právě odešla, ale jinak v domě bydlí. Police následně prověřila,
zda se stěžovatelka nezdržuje na adrese X. Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že jde
o adresu bydliště společné kamarádky X. Majitelé této nemovitosti však policii při kontrole sdělili,
že stěžovatelku znají, ale u nich nebydlí. V písemném sdělení o provedené pobytové kontrole
policie uvedla, že se přes provedené šetření domnívá, že stěžovatelka na adrese X nebydlela
minimálně až do kontroly provedené dne 1. 9. 2016, neboť sdělení babičky bylo bezprostřední a
upřímné. Pokud by tam stěžovatelka bydlela, musela by o tom babička vědět. Navíc babička
policejní hlídce popsala, kde stěžovatelka skutečně bydlí.
[21] Z tohoto skutkového zjištění nevyplývá, že by stěžovatelka bydlela jinde, než na uváděné
adrese. Jediný, kdo z vyslýchaných či zastižených osob popřel, že stěžovatelka v domě bydlí, byla
manželova babička. I policie svůj původní závěr, že stěžovatelka v domě nebydlí, korigovala
tak, že se domnívá, že stěžovatelka v domě nebydlela minimálně až do prvně provedené kontroly.
Správní orgány sice poukázaly na rozpory ve výpovědích manželů ohledně vybavení společného
pokoje a trávení společného času, ani ty však absenci společné domácnosti nepotvrzují. Nejvyšší
správní soud nepopírá, že stěžovatelka na rozdíl od svého manžela a tchýně uvedla, že stěny
společně obývaného pokoje jsou žluté a nikoli bílé. Tento rozpor však s ohledem na další
skutková zjištění (viz dále) není nijak významný. Uvedený rozpor proto nemůže bez dalšího vést
k závěru, že stěžovatelka v domě nebydlí, případně, že nemá v úmyslu s manželem vést společný
manželský život.
[22] Nejvyšší správní soud rovněž nesouhlasí se závěrem správních orgánů, že stěžovatelka
nedokázala správně odpovědět na otázku, v kolik hodin její manžel vstává a odchází do práce.
Při prvním výslechu stěžovatelka na otázku, kdy ráno vstává a kdy vstává její manžel, odpověděla,
že ona vstává kolem osmé hodiny a její manžel odchází do práce v sedm hodin. Manžel
na stejnou otázku odpověděl, že on vstává v sedm hodin a manželka spí tak do osmi. Při druhém
výslechu se správní orgán stěžovatelky zeptal, v kolik hodin vstával její manžel do práce včerejší
den. Stěžovatelka odvětila, že manžel měl včera volno. Správní orgán se následně zeptal,
kdy manžel vstával předvčerejškem, načež stěžovatelka odpověděla, že vstával několik minut
po sedmé hodině a odcházel asi v 7:20 nebo 7:30 hodin a že do práce jel autobusem. Její manžel
na stejné otázky odpověděl, že včera měl volno, předvčerejškem vstával o sedmé s tím, že vstává
o šesté, ale „vyhrabe“ se vždy až v sedm a že do práce odcházel v sedm, protože v 7:20 mu jede
autobus. Tyto odpovědi nejsou rozporné natolik, aby svědčily o tom, že stěžovatelka se svým
manželem nebydlí ve společné domácnosti. Je nepravděpodobné, že by stěžovatel stihl odejít
přesně v 7 hodin, pokud v tuto dobu, jak vypověděl, teprve vstával. I kdyby však ano,
stěžovatelka i její manžel shodně uvedli, že stěžovatelka spí do osmi hodin.
Je proto pravděpodobné, že v době, kdy její manžel odcházel do práce, ještě spala a nemusela
postřehnout, kolik bylo v tu dobu přesně hodin.
[23] Rovněž ani rozdílný popis vybavení společně obývaného pokoje k tomuto závěru nevede.
K vybavení pokoje se vyjádřila stěžovatelka, její manžel a tchýně. Stěžovatelka společný pokoj
popsala jako pokoj ve druhém patře, ve kterém je postel, skříň, stůl, pohovka, televize, koberec
a stěna má žlutou barvu. Její manžel tento pokoj popsal tak, že jde o pokoj ve druhém patře,
který je o něco větší než výslechová místnost, vpravo je postel, skříň, televize, stěny jsou bílé
a na zemi je koberec. Tchýně uvedla, že pokoj jejího syna a snachy se nachází v prvním patře,
pokoj je velký asi jako výslechová místnost, je vymalovaný bíle a je v něm manželská postel,
televize a šedě mourovatý koberec. Ačkoli jsou v jednotlivých výpovědích určité rozdíly, nejsou
takového charakteru, aby v souhrnu s ostatními skutkovými zjištěními mohly vést k závěru,
že stěžovatelka v domě nebydlí. Předně je třeba poukázat na to, že stěžovatelka ve shodě se svým
manželem uvedla, jak často a čím se její manžel holí. Dále shodně odpověděla na otázku, kolik
času tráví její manžel na Facebooku a z jakého zařízení se na něj přihlašuje, kolik je v domě
koupelen a kolik kuchyní, jaká je barva jejich zubních kartáčků, že má manžel v domě dílnu,
ve které rád pracuje se dřevem, a že si do pokoje společně pořídili povlečení a kytky.
Rovněž uvedla, že dům, ve kterém s manželem žijí, má vlastní studnu, a protože žijí s tchýní,
nemusí platit inkaso. Ačkoli posledně uvedené informace sdělila ministerstvu pouze stěžovatelka,
ministerstvo je u ostatních obyvatel dotčeného domu neověřilo, v souhrnu s ostatními
skutkovými zjištěními naznačují (čímž zároveň zpochybňují závěr ministerstva), že stěžovatelka
vede se svým manželem společnou domácnost a indikují také její úmysl vést s manželem společný
manželský život. O tom, že je tento úmysl vzájemný, pak vypovídají i shodné plány obou
manželů do budoucna – našetřit peníze a mít společné dítě. Ani rozpor, zda stěžovatelka vaří
či nikoli, není nijak zásadní. Stěžovatelka vysvětlila, že umí vařit vietnamská jídla a s těmi českými
potřebuje pomoc, proto např. loupe brambory. Takovou činnost přitom její tchýně i manžel
mohli oprávněně vnímat tak, že i stěžovatelka vaří, proto jejich výpověď není bez dalšího
nevěrohodná. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že zjištěný skutkový stav ve svém souhrnu
neprokazuje, že stěžovatelka s manželem nebydlí.
[24] Žalovaná dále poukázala na skutečnost, že manželé před uzavřením sňatku nehovořili
společným jazykem a že jejich výpovědi ohledně používání Google překladače jsou nevěrohodné,
jestliže zároveň tvrdí, že ani jeden neměli přístup na internet. Manžel vypověděl, že ze začátku
mu s překladem pomáhala kamarádka Xa později Google překladač a že komunikovali přes SMS,
neboť v té době ještě neměl chytrý telefon ani notebook. Stěžovatelka rovněž uvedla, že ke
komunikaci s manželem používala Google překladač a že spolu komunikovali přes SMS a že ani
ona v té době neměla chytrý telefon, aby mohla komunikovat např. přes sociální sítě. X sice
kontaktovala přes Facebook, ale to bylo v internetové kavárně. Oba manželé také shodně uvedli,
že stěžovatelka v Hanoji absolvovala čtyřměsíční kurz českého jazyka a poté se již učila sama.
Nejvyšší správní soud nepovažuje tyto výpovědi za nevěrohodné, neboť stěžovatelka alespoň ve
vztahu k X vysvětlila, že navštívila internetovou kavárnu. To, jak manželé řešili připojení
k internetu, aby mohli využít Google překladač v situaci, kdy jej doma pravděpodobně nemají, se
jich správní orgán nezeptal. Učiněné úvahy jsou proto pouze domněnky správních orgánů, ze
kterých nelze dovozovat účelovost sňatku.
[25] Nejzávažnějším rozporem ve výpovědích manželů byl popis okolností žádosti o ruku
a údaj, zda k prvnímu intimnímu styku došlo ještě před svatbou nebo až po ní. Ačkoli jde
o významnou událost v manželském životě, nemůže ani takto významný rozpor sám o sobě vést
k závěru, že výlučným účelem sňatku bylo získání pobytového oprávnění. Manželé shodně uvedli,
kdy proběhla oslava sňatku a kdy jeho registrace. Skutečnost, že stěžovatelčin manžel při druhém
výslechu jednotlivá data nejdříve popletl a poté nebyl schopen přesně určit, za jak dlouho
po oslavě proběhla registrace sňatku, opravdovost manželství nevyvrací. Oba manželé
totiž shodně uvedli, kdo platil svatební hostinu, kdo ji organizoval, kde proběhla, z kolika chodů
a z jakých jídel se svatební hostina skládala a i na tom, kolik se jí účastnilo svatebních hostů.
Manželovo tvrzení, že hostů bylo „30 zhruba, do 50 lidí, no tak nějak, počet určila manželka,“ není
v rozporu s původními výpověďmi obou manželů, že hostů bylo 60. Počet 50 či 60 osob
se totiž od sebe vizuálně příliš neliší.
[26] Manželé se rovněž shodli na tom, jak se seznámili a z jejich odpovědí lze dovodit,
že se o sebe vzájemně zajímají. Oba například správně uvedli, kdy se druhý manžel narodil,
jaké má druhý manžel vzdělání. Stěžovatelka správně uvedla, kde její manžel a jak dlouho pracuje,
manžel zase věděl, jakou práci stěžovatelka vykonávala ve Vietnamu a čím by se chtěla
živit v České republice. Oba také prokázali znalost ohledně nejužší rodiny druhého
manžela - stěžovatelčin manžel věděl, že biologický otec stěžovatelky již nežije a že stěžovatelka
má nevlastního otce a nevlastního bratra. Stěžovatelka zase správně uvedla, že rodiče jejího
manžela spolu nežijí a že manžel má nevlastní sestru, která žije s jeho otcem. Správně také uvedla,
že stěžovatelova matka pracuje v zemědělství.
[27] Stěžovatelčin manžel uvedl, že měl v plánu stěžovatelku požádat o ruku ještě před prvním
osobním setkáním, protože tušil, že je to něco víc než přátelství. Jakkoli se to může správním
orgánům a krajskému soudu jevit jako unáhlené, není výjimečné, že manželství bývá uzavíráno
po velice krátkých známostech. V tomto ohledu tedy uzavřené manželství není ničím výjimečné,
a proto skutečnost, že stěžovatelka uzavřela s občanem ČR sňatek krátce poté, co se s ním
poprvé osobně setkala, nestačí k závěru, že si jej vzala jen proto, aby mohla v jeho zemi legálně
pobývat. Toto tvrzení navíc vysvětluje, proč si manžel opatřil doklady potřebné k uzavření sňatku
ještě před svým odletem do Vietnamu.
[28] Ani skutečnost, že stěžovatelka přiletěla do ČR až po roce od uzavření sňatku, nesvědčí
o jeho účelovosti, jak se mylně domnívají oba správní orgány a krajský soud. Naopak podporují
tvrzení stěžovatelky a jejího manžela, že nevěděla, že ji chce manžel po příletu do Vietnamu
požádat o ruku. Stěžovatelka vysvětlila, že neměla na cestu potřebné peníze, proto ihned
po svatbě nenásledovala manžela do jeho země. Stěžovatelka i její manžel shodně uvedli,
že se seznámili koncem ledna 2016. Kdyby jejich sňatek byl účelový, měla stěžovatelka dostatečný
prostor pro to, aby si do jeho příletu našetřila na cestu a bezprostředně po uzavření manželství
společně s manželem odcestovala do ČR.
[29] Poslední rozpor, na který správní orgány poukazují, rovněž nevede k jednoznačnému
závěru, že sňatek byl účelový. Ministerstvo uvedlo, že stěžovatelka lhala o tom, jak se seznámila
se společnou kamarádkou X. Stěžovatelka vypověděla, že X je její kamarádka z dětství, že zhruba
do X 8 let byly sousedky a potom že se X přestěhovala do ČR. Až byly obě větší, našly se na
internetu, což bylo asi v roce 2010. Správní orgán stěžovatelku konfrontoval s výpovědí X, která
uvedla, že jsou kamarádky přes internet a že stěžovatelku zná asi rok nebo rok a půl. Stěžovatelka
na to reagovala tak, že se asi zmýlila v datu, kdy X kontaktovala přes internet a že X byla zřejmě
tak malá, že si ji nepamatuje. Aby správní orgán mohl konstatovat, že stěžovatelka lhala, musela
by X, případně její rodiče, stěžovatelčino vysvětlení popřít, což však ze správního spisu
nevyplývá. Proto ani tento rozpor neprokazuje stěžovatelčin úmysl uzavřít sňatek výlučně za
účelem získání pobytového oprávnění.
[30] Poslední kasační námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Stěžovatelka
má obecně pravdu v tom, že posouzení přiměřenosti z hlediska zásahu do soukromého nebo
rodinného života žadatele má být s ohledem na přímo aplikovatelný čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod prováděno i v případě rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání
povolení k přechodnému pobytu, lze jej však hodnotit méně přísně než v těch rozhodnutích,
kde to zákon o pobytu cizinců výslovně požaduje (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 – 39, ze dne 27. 2. 2014, č. j. 9 Azs 41/2014 – 34, ze dne
8. 8. 2018, č. j. 3 Azs 350/2017 – 29, ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017 – 29).
V tomto ohledu tedy není závěr krajského soudu o tom, že při zamítnutí žádosti podle
§87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nejsou správní orgány povinny zkoumat
přiměřenost rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele, správný. Krajský soud
se však přiměřeností svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky
v souvislosti s narozením dítěte přesto zabýval a vysvětlil, proč k této skutečnosti nepřihlédl.
Dítě se stěžovatelce a jejímu manželovi narodilo až po vydání správních rozhodnutí. Správním
orgánům proto nelze vyčítat, že tuto skutečnost při svém rozhodování nezohlednily.
Přesto i žalovaná přiměřenost dopadu svého rozhodnutí do právní sféry stěžovatelky
zkoumala, byť ve „smyslu správního řádu“. Uvedla, že rozhodnutí odpovídá okolnostem
případu a že není ve veřejném zájmu, aby pobytové oprávnění bylo vydáváno cizincům,
kteří pro to nesplňují podmínky, přičemž poukázala rovněž na to, že stěžovatelka ani neuvedla,
v čem by napadené rozhodnutí nešetřilo její práva nabytá v dobré víře a ani ze spisového
materiálu nelze ničeho dovodit. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že žalovaná i krajský soud
nesprávně posoudily otázku povinnosti správních orgánů posuzovat přiměřenost rozhodnutí
z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života žadatele, přesto je z dotčených
rozhodnutí patrné, že se jak žalovaná, tak i krajský soud otázce přiměřenosti věnovali.
[31] Jak Nejvyšší správní soud poukázal výše (v odstavci 14), chce-li správní orgán zamítnout
žádost žadatele o pobytové oprávnění z důvodu, že žadatel účelově uzavřel manželství, musí
prokázat jak úmysl uzavřením sňatku obejít pobytový zákon, tak i úmysl nevést s manželem
společný manželský život. To se však správním orgánům nepodařilo, neboť zjištěný skutkový
stav nevede k závěru, že stěžovatelka uzavřela manželství výlučně za účelem neoprávněného
získání pobytového oprávnění. Jejich rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelčiny žádosti o povolení
přechodného pobytu je proto nezákonné. Stejně nezákonný je pak i napadený rozsudek krajského
soudu, kterým krajský soud zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se nezákonnosti správních
rozhodnutí bránila.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Již v řízení před krajským soudem existoval důvod ke zrušení
rozhodnutí žalované pro vady řízení (§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.), proto Nejvyšší správní soud
zrušil vedle rozsudku krajského soudu i rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení
[§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.] Jelikož nesprávné hodnocení účelovosti uzavřeného manželství
může na podkladě doposud zjištěného skutkového stavu napravit žalovaná, nebylo nutné,
aby Nejvyšší správní soud zrušil vedle rozsudku krajského soudu a rozhodnutí žalované
i rozhodnutí ministerstva vnitra.
[33] Žalovaná bude v dalším řízení vázána právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§78 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.) a znovu posoudí,
zda stěžovatelka uzavřela manželství výlučně s účelem získat pro sebe neoprávněné povolení
k pobytu. Při posuzování žalovaná přihlédne ke všem skutečnostem, které svědčí ve prospěch
i neprospěch závěru, že stěžovatelčin úmysl uzavřít manželství byl řádný a o věci rozhodne
podle skutkového stavu ke dni vydání jejího nového rozhodnutí. Přitom zohlední i případné
změny v osobních poměrech stěžovatelky a jejího manžela, které v mezidobí nastaly, zejména
skutečnost, že se manželům narodilo dítě, a dopad svého rozhodnutí zhodnotí i z hlediska
jeho zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky.
[34] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka měla v řízení o kasační stížnosti i v řízení o žalobě úspěch, a má tedy
právo na náhradu nákladů těchto řízení. Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu
i rozhodnutí žalované a řízení před správními soudy tedy končí. Nejvyšší správní soud proto musí
určit náhradu nákladů celého soudního řízení (jak před krajským soudem, tak i o kasační
stížnosti).
[35] V řízení o žalobě představovaly náklady řízení stěžovatelky zaplacený soudní poplatek
ve výši 4 000 Kč (soudní poplatek za žalobu a za návrh na přiznání odkladného účinku žaloby)
a odměna a náhrada hotových výdajů zástupce stěžovatelky. Odměna zástupci náleží celkem
za pět úkonů právní služby – převzetí a příprava zastoupení před podáním žaloby, podání žaloby
a návrh na přiznání odkladného účinku ze dne 6. 9. 2017, návrh na přiznání odkladného účinku
ze dne 11. 9. 2018 a účast na jednání před soudem, a to v hodnotě 3 100 Kč za každý
úkon právní služby, celkem tedy částka 15 500 Kč [§1 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d),
§11 odst. 1 písm. a), d), g) a j) ve spojení s §11 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu]. Náhrada hotových výdajů sestává z paušální částky 300 Kč na jeden úkon právní služby,
celkem tedy 1 500 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Výše odměny za zastupování a náhrady
nákladů řízení činí celkem 17 000 Kč. Zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty,
tato částka se proto zvyšuje o částku 3 570 Kč (21% DPH). Celková náhrada nákladů řízení
před krajským soudem činí 24 570 Kč a žalovaná je povinna ji stěžovatelce zaplatit k rukám jejího
zástupce ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[36] V řízení o kasační stížnosti představovaly náklady řízení stěžovatelky zaplacený soudní
poplatek ve výši 6 000 Kč (soudní poplatek za kasační stížnost a za návrh na odkladný účinek
kasační stížnosti) a odměna a náhrada hotových výdajů zástupce stěžovatelky. Odměna zástupci
náleží celkem za dva úkony právní služby – podání kasační stížnosti a návrh na přiznání
odkladného účinku, a to v hodnotě 3 100 Kč za každý úkon právní služby, celkem tedy částka
6 200 Kč [§1 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a j) ve spojení
s §11 odst. 3 advokátního tarifu]. K této částce je třeba přičíst 300 Kč na jeden úkon právní
služby, celkem tedy 600 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Výše odměny za zastupování
a náhrady nákladů řízení tedy představuje částku 6 800 Kč. Zástupce stěžovatelky je plátcem daně
z přidané hodnoty, tato částka se proto zvyšuje o částku 1 428 Kč. Celková náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti tedy činí 14 228 Kč a žalovaná je povinna ji stěžovatelce zaplatit
k rukám jejího zástupce ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[37] Celkově je tedy žalovaná povinna uhradit stěžovatelce za řízení o žalobě a kasační
stížnosti náhradu nákladů ve výši 38 798 Kč, a to k rukám jejího zástupce advokáta Mgr. Petra
Václavka.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 14. prosince 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu