ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.326.2017:21
sp. zn. 7 Azs 326/2017 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: T. T. V. N., zastoupena
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
zahraničních věcí, se sídlem Loretánské nám. 5, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20. 9. 2017,
č. j. 52 A 106/2016 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobkyně požádala jako rodinný příslušník občana Evropské unie Velvyslanectví České
republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) o vystavení krátkodobého víza. Její žádost,
vedenou pod č. HANO 2016 05 19 0006, zastupitelský úřad zamítl dne 15. 7. 2016 podle §20
odst. 5 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), protože dospěl k závěru, že se žalobkyně
pokusila o obcházení zákona. Účelově uzavřela manželství s J. M., českým občanem, jen s cílem
získat status rodinného příslušníka občana EU a s tím související pobytová oprávnění.
[2] Žalobkyně podala dne 1. 8. 2016 žádost o nové posouzení důvodů neudělení
krátkodobého víza postupem podle §180e zákona o pobytu cizinců. V tomto řízení žalovaný
vydal dne 31. 8. 2016 rozhodnutí č. j. 307182/2016-KKM, v němž shledal, že rozhodnutí
zastupitelského úřadu bylo v souladu se zákonem. Konkrétně uvedl, že při novém posuzování
žádosti postupoval podle Sdělení Evropské komise Evropskému parlamentu a Radě ze dne
2. 7. 2009, č. COM (2009) 313 final, a navazujícího Sdělení Evropské komise Evropskému
parlamentu a Radě ze dne 26. 9. 2014, č. COM (2014) 604 final, jehož přílohou je „Příručka
pro účelové sňatky“. Tyto dokumenty obsahují soubor tzv. indikativních kritérií pro posouzení,
zda uzavření manželství mezi žadatelem o vízum a občanem EU bylo účelové, či nikoli.
[3] Při posuzování naplnění indikativních kritérií vycházel žalovaný z následujících
skutečností, vyplývajících ze záznamu pohovoru s žalobkyní provedeného zastupitelským úřadem
a z úředního záznamu o podání vysvětlení, které s manželem žalobkyně provedla v místě jeho
bydliště Policie České republiky, odbor cizinecké policie. S manželem se žalobkyně seznámila
prostřednictvím sociálních sítí díky své sestře, žijící v České republice, přičemž každý z manželů
uvedl jiný měsíc seznámení. Osobně se setkali po několikaměsíční známosti až těsně před
svatbou ve Vietnamu. Tuto dvacetidenní cestu i náklady svatebního obřadu hradili příbuzní
žalobkyně. Krátce po obřadu manžel žalobkyně z Vietnamu odcestoval, žalobkyně však uvedla,
že důvodem byla nutnost vrátit se do práce, zatímco její manžel uvedl, že se staral o nemocného
otce. Nikdy tak nežili ve společné domácnosti, nemají ani společné závazky. Jejich možnosti
vzájemné komunikace jsou omezené, neboť shodně uvedli, že komunikují prostřednictvím
internetového překladače; podle poznatků zastupitelského úřadu žalobčina znalost českého ani
anglického jazyka funkční komunikaci neumožňovala. Oba shodně uvedli, že po sloučení plánují
založení rodiny. Žalovaný měl dále za to, že kvůli nízké kvalifikaci žalobkyně pravděpodobně
nebude moci najít zaměstnání na unijním pracovním trhu.
[4] Z těchto skutečností žalovaný dovodil, že žalobkyně a její manžel naplňují řadu
indikativních kritérií vedoucích k závěru, že uzavření manželství mezi nimi bylo pouze účelové.
Předstíraný zájem o společný život měl zastřít skutečný úmysl žalobkyně získat oprávnění
k pobytu na území České republiky, kde již žije její sestra. Vzhledem k tomu, že podle žalovaného
účelovost sňatků nelze odhalovat jinak než prostřednictvím indikativních kritérií, postupoval
zastupitelský úřad správně, jestliže žádost žalobkyně o vízum zamítl podle §20 odst. 5 písm. e)
zákona o pobytu cizinců.
II.
[5] Žalobkyně se domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, který ji dne 20. 9. 2017 rozsudkem
č. j. 52 A 106/2016 - 45 zamítl. Krajský soud přitom rozhodl po ústním jednání, na něž se bez
omluvy nedostavila žalobkyně, která mezitím přicestovala do České republiky na základě
uděleného krátkodobého víza, ani její právní zástupce a manžel žalobkyně, předvolaný jako
svědek. Za situace, kdy žalobkyně svoji žalobu nevzala zpět, přestože se již vydání víza domohla,
krajský soud konstatoval, že jeho rozhodnutí nemůže ovlivnit její pobytové oprávnění a je pouze
„akademického charakteru“.
[6] Krajský soud se neztotožnil s tím, že by rozhodnutí žalovaného trpělo
nepřezkoumatelností, naopak z rozhodnutí jasně vyplývalo, proč žalovaný považoval uzavření
manželství žalobkyní za účelové. Zjištěné skutečnosti mají také oporu ve spise, který obsahuje
záznam pohovoru s žalobkyní a úřední záznam o podání vysvětlení jejího manžela. Podle
krajského soudu tak nevznikly žádné pochybnosti o tom, jakým úkonem od něj byly získány
informace, podání vysvětlení cizinecké policii proběhlo v souladu s §167 odst. 1 písm. c) zákona
o pobytu cizinců.
[7] Také námitku, že indikativní kritéria obsažená ve sděleních Evropské komise neměla být
použita, nepovažoval krajský soud za důvodnou a odkázal na rozsudky Nejvyššího správního
soudu, které jejich použití při posuzování účelovosti manželství připouští. Krajský soud přitom
souhlasil se žalovaným také v otázce vyhodnocení indikativních kritérií. Shodně dospěl k závěru,
že manželství žalobkyně bylo možné považovat za účelové, odkázal přitom především
na prokázanou jazykovou bariéru mezi manžely a na neobvyklý postup uzavření manželství
po krátkodobé známosti bez osobního kontaktu. Přestože nelze podle krajského soudu účelovost
sňatku objektivně určit, žalovaný podle soudu logicky vycházel ze zjištěných skutečností
naplňujících indikativní kritéria. Žalobkyně s manželem si navíc mohli být vědomi, že vzhledem
k okolnostem uzavření sňatku vzniknou pochybnosti o jeho skutečném účelu, navíc podpořené
rozpory ve výpovědích obou manželů. Tyto pochybnosti se žalobkyni nepodařilo ani v soudním
řízení rozptýlit. Žalovaný tak podle krajského soudu unesl důkazní břemeno ohledně prokázání
účelovosti uzavření manželství a nepostupoval při vydání svého rozhodnutí nezákonně.
III.
[8] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Upozornila, že se krajský soud nedostatečně
vypořádal s její námitkou ohledně rozporuplného označení úkonu, kterým cizinecká policie
zjišťovala informace od jejího manžela. Protože žalovaný neumožnil stěžovatelčinu právnímu
zástupci nahlédnout do spisu, nemohla svoji námitku k nejednoznačnosti povahy úkonu v žalobě
přesně zformulovat. Po seznámení se spisem v průběhu řízení před krajským soudem měla
nicméně za to, že úřední záznam o podání vysvětlení neměl být použit jako důkazní prostředek
s odkazem na §137 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, který je na řízení o vydání
krátkodobého víza aplikovatelný. Pokud však daný úkon představoval „pohovor“, jak uvedl
zastupitelský úřad, neměla cizinecká policie k jeho provedení oprávnění.
[9] Stěžovatelka také zopakovala svoji námitku, že sdělení Evropské komise, ze kterých
žalovaný vycházel, neměla být vůbec použita, protože podle čl. 10 a čl. 10a Ústavy netvoří
součást právního řádu České republiky. Krajský soud přitom přehlédl, že tyto dokumenty
žalovaný použil, jako by právně závazné byly. Postup žalovaného podle právně nezávazného
dokumentu stěžovatelka označila za nezákonný.
[10] Stěžovatelka dále polemizovala se závěry žalovaného a krajského soudu, které se týkaly
naplnění jednotlivých indikativních kritérií. Odmítla, že by nedostatek její kvalifikace vylučoval
nalezení zaměstnání. Uznala, že okolnosti uzavření manželství mohly vést správní orgány
k nutnosti prověřit podezření o účelovosti sňatku, podle ní však průběh její známosti s manželem
vycházel jen z jejich životních zkušeností. Netypické okolnosti seznámení ani jazyková bariéra
přitom nemohou bránit ve volném pohybu rodinného příslušníka občana EU za situace, kdy
jejich manželství je skutečné, a to navzdory tomu, že kvůli objektivním okolnostem mohli žít
ve společné domácnosti jen 20 dní. Ani neexistence společných závazků nemůže vést k závěru,
že manželství je účelové. Stěžovatelčina znalost češtiny se zlepšuje a je schopná s manželem
komunikovat, neboť oba respektují své jazykové nedostatky. Navíc zastupitelský úřad neměl
žádné oprávnění stěžovatelku ze znalosti angličtiny a češtiny „přezkušovat“. S těmito námitkami
se podle stěžovatelky krajský soud vypořádal jen velmi obecně nebo je zcela přehlédl. Navíc
stěžovatelka při své následné úspěšné žádosti o vízum dostatečnou jazykovou znalost zjevně
prokázala.
[11] Podle stěžovatelky krajský soud připustil, aby jí vízum bylo odepřeno ne kvůli existenci
sňatku účelového, ale atypického. Dovolával-li se žalovaný rozdílů v informacích poskytnutých
stěžovatelkou a jejím manželem, měl jim dát příležitost tyto rozdíly vysvětlit a hodnotit je
v souvislostech, tj. v kontextu shodně poskytnutých informací. Důvodem pro zásah do jejího
rodinného života nemůže být jen naplnění indikativních kritérií. Jak totiž vyplývá i z dokumentů
Evropské komise, indikativní kritéria mají sloužit toliko k posouzení rizikovosti, ne k prokázání
účelového uzavření manželství. Stěžovatelka však nebyla požádána o předložení žádných důkazů,
i když mohla poskytnout např. mnohaměsíční záznamy komunikace. Krajský soud zcela pominul,
že bylo nutné vést další dokazování, a že žalovaný účelovost uzavření manželství neprokázal
v souladu se zásadou materiální pravdy tak, aby o ní nevznikaly důvodné pochybnosti. K této
žalobní námitce se krajský soud ani nevyjádřil.
[12] Stěžovatelka proto navrhla výše označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
IV.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelce neumožnil nahlédnout
do správního spisu v souladu se zákonem, neboť §38 správního řádu se na řízení o udělení víza
nevztahuje na základě §168 zákona o pobytu cizinců. Samotná realizace nahlížení do spisu
na zastupitelských úřadech není představitelná. V označení úkonu vůči manželu stěžovatelky jako
„pohovoru“ a jindy jako „podání vysvětlení“ žalovaný žádný rozpor nespatřil, naopak upozornil,
že věta z odůvodnění zamítnutí žádosti o vízum citovaná stěžovatelkou je zjevně vytržená
z kontextu. Ohledně použitelnosti daných sdělení Evropské komise poukázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni. Názor stěžovatelky, že pohovor je
možné vést jen s žadatelem o vízum, je dle žalovaného absurdní, neboť paralelní pohovor je
doporučován k odhalení rozporů ve výpovědích naznačujících účelovost uzavření manželství.
Bez určité formy zkoumání jazykových znalostí by nebylo možné ani posoudit existenci jazykové
bariéry bránící normálnímu fungování partnerského vztahu. Kasační stížnost tedy podle
žalovaného není důvodná a navrhl ji zamítnout.
V.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, kterou
stěžovatelka vznesla kvůli opomenutí některých žalobních námitek krajským soudem. Z obsahu
kasační stížnosti vyplývá, že opomenuta měla být námitka nejednoznačnosti označení úkonu vůči
manželu stěžovatelky, nezákonnosti použití úředního záznamu o tomto úkonu jako důkazního
prostředku, nepřípustnosti jazykového přezkušování a neprokázání skutkových okolností
v souladu se zásadou materiální pravdy.
[17] Podle judikatury Nejvyššího správního soudu sice vede opomenutí žalobního bodu
k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod 689/2005 Sb. NSS), avšak je třeba připomenout, že soudy
nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí žalobní námitkou, pokud proti žalobě postaví
právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstojí (nález Ústavního soudu
ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).
[18] V tomto směru Nejvyšší správní soud posoudil napadený rozsudek krajského soudu
a shledal, že se sice k některým námitkám stěžovatelky krajský soud vyjádřil pouze stručně,
nicméně nejde o opomenutí žalobních námitek. Krajský soud výslovně uvedl, že správní spis
obsahuje jediný úřední záznam o podání vysvětlení, sepsaný cizineckou policií na základě
rozhovoru s manželem stěžovatelky, což z jeho pohledu vylučovalo jakékoli pochybnosti o právní
povaze tohoto úkonu (str. 5 rozsudku). K námitce, že byl v řízení opatřen a použit nezákonně,
pak krajský soud uvedl, že právním základem byl §167 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců,
čímž se zároveň vyjádřil k zákonnosti jeho použití. Jakkoli by bylo vhodné, aby blíže odůvodnil,
proč byla argumentace poskytnutá stěžovatelkou nepřípadná, nemá Nejvyšší správní soud za to,
že by tento dílčí nedostatek vedl k nepřezkoumatelnosti rozsudku. Obdobně i v otázce
jazykového přezkušování z rozsudku vyplývá názor krajského soudu, že jazyková kompetence
stěžovatelky nebyla zjišťována excesivním přezkušováním, což plyne z toho, že krajský soud
závěry žalovaného převzal. S argumentací stěžovatelky ohledně potřebného prokázání účelovosti
uzavření manželství krajský soud také nepolemizoval, avšak jednoznačně uvedl, že žalovaný
důkazní břemeno unesl.
[19] Stěžovatelka dále namítala, že krajský soud nepřihlédl k tomu, že rozhodnutí
zastupitelského úřadu a žalovaného byla nepřezkoumatelná. Stěžovatelce lze přisvědčit,
že v písemném odůvodnění zamítnutí žádosti o vízum použil zastupitelský úřad nejednotné
označení pro úkon, kterým cizinecká policie od manžela stěžovatelky zjišťovala informace
o jejich vztahu (srov. první odstavec odůvodnění rozhodnutí zastupitelského úřadu, podle něhož
byl sepsán „úřední záznam“, oproti poslední větě druhého odstavce, podle níž manžel
stěžovatelky „během pohovoru sdělil“). Tento rozpor se ale neobjevuje v rozhodnutí žalovaného,
který listinný důkazní prostředek jednoznačně identifikuje jako „úřední záznam o podání
vysvětlení“, což odpovídá označení dokumentu založeného na č. l. 21-23 správního spisu,
k němuž obě pojmenování nepochybně směřují. Nejednotné označení úkonu provedeného vůči
manželu stěžovatelky nevede k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí zastupitelského úřadu ani
žalovaného, neboť nemění materiální podstatu provedeného úkonu zaznamenaného ve správním
spise. Trvat na zrušení správních rozhodnutí jen z tohoto důvodu není opodstatněné, neboť
nejde o vadu, která by mohla mít za následek nezákonnost nebo nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
[20] Protože Nejvyšší správní soud shledal, že námitky nepřezkoumatelnosti napadených
rozhodnutí nejsou důvodné, postoupil k posouzení dalších námitek stěžovatelky. Vydávání
krátkodobých víz je upraveno v přímo použitelném nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES)
ze dne 13. 7. 2009, č. 810/2009, o kodexu Společenství o vízech (dále jen „vízový kodex“),
doplněného o vnitrostátní úpravu v zákoně o pobytu cizinců.
[21] Řízení o udělení krátkodobého víza upravuje v tomto zákoně především §20. Podle §20
odst. 5 platí: „Cizinci, který žádá o krátkodobé vízum jako rodinný příslušník občana Evropské unie a sám
není občanem Evropské unie a hodlá doprovázet občana Evropské unie na území nebo následovat občana
Evropské unie, který na území pobývá, se krátkodobé vízum neudělí, jestliže (…) e) se dopustil obcházení tohoto
zákona s cílem získat vízum k pobytu na území, zejména pokud účelově uzavřel manželství“.
[22] Zvláštním druhem opravného prostředku proti rozhodnutí o neudělení víza je nové
posouzení důvodů neudělení víza podle §180e zákona o pobytu cizinců (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 9 As 92/2013 - 41). Jak uvádí §180e odst. 6, v tomto
řízení „Ministerstvo zahraničních věcí posuzuje soulad důvodů neudělení krátkodobého víza, zrušení platnosti
krátkodobého víza nebo prohlášení krátkodobého víza za neplatné, o kterých rozhodl zastupitelský úřad,
s důvody stanovenými přímo použitelným právním předpisem Evropské unie (…)“ (tj. vízovým kodexem).
[23] V obou těchto řízeních je ovšem podle §168 zákona o pobytu cizinců výslovně vyloučena
aplikace části druhé a třetí správního řádu. Zákon o pobytu cizinců namísto toho obsahuje
v §169j a násl. speciální úpravu výpovědí, výslechů a pohovorů. Zároveň obsahuje zákon
o pobytu cizinců v §167 odst. 1 písm. c) speciální oprávnění policie opatřovat potřebná
vysvětlení pro výkon pravomocí podle zákona o pobytu cizinců. Existuje tedy speciální procesní
úprava, která policii svěřuje pravomoc opatřovat potřebná vysvětlení, použitelná mj. v řízeních
o udělení krátkodobého víza. Vzhledem ke specifikům řízení v konzulárních podmínkách
pamatuje právní úprava i na méně formální způsoby zjišťování informací od žadatele o vízum
úpravou pohovoru a připouští i podání vysvětlení třetí osobou. Úkon, který zastupitelský úřad
ve spolupráci s cizineckou policií použil, tak má dostatečný zákonný podklad v §167 odst. 1
písm. c) zákona o pobytu cizinců.
[24] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti uvedla, že jí žalovaný před podáním žaloby
neumožnil nahlížení do spisu, takže nemohla dostatečně přesně formulovat výše vypořádanou
námitku o rozporném označení úkonu. Nejvyšší správní soud z doloženého správního
a soudního spisu zjistil následující. Správní spis žalovaného neobsahuje žádnou žádost nebo
úřední záznam o tom, že se stěžovatelka domáhala nahlížení do správního spisu kdykoli
po vydání rozhodnutí žalovaného, tj. po dni 31. 8. 2016 (datum doručení rozhodnutí žalovaného
stěžovatelce není ve správním spise doloženo). Stěžovatelka doručila krajskému soudu dne
14. 10. 2016 žalobu, v níž uvedla, že „[p]rávnímu zástupci žalobkyně doposud nebylo umožněno nahlédnutí
do správního spisu, takže si povahu úkonu nemohl ve spise pro potřebu sepsání této žaloby ověřit“ (str. 2
žaloby). Do soudního spisu posléze nahlížela zaměstnankyně právního zástupce stěžovatelky
dne 15. 3. 2017, tedy před konáním ústního jednání v dané věci, které by stěžovatelce
umožňovalo obsah námitky na základě znalosti spisu blíže vymezit, avšak k němuž se ani ona, ani
její právní zástupce bez omluvy nedostavili. Ke kasační stížnosti následně stěžovatelka přiložila
kopii dopisu odeslaného žalovaným dne 25. 11. 2016, kterým stěžovatelce oznámil, že její žádosti
o zpřístupnění spisu nelze vyhovět.
[25] Jak vyplývá z výše naznačené časové souslednosti, v době, kdy stěžovatelka podávala
žalobu, se žalovaný k její žádosti o nahlédnutí do spisu dosud nevyjádřil, jeho dopis byl odeslán
v době, kdy již řízení před krajským soudem probíhalo. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka
následně mohla seznámit s obsahem správního spisu prostřednictvím nahlížení do spisu
vedeného u krajského soudu, neměla patrně potřebu brojit proti sdělení žalovaného opravným
prostředkem, případně žalobou. Protože jde nicméně o tvrzené pochybení žalovaného,
ke kterému došlo až po ukončení správního řízení, nemůže k němu Nejvyšší správní soud žádným
způsobem přihlédnout. Při posuzování žaloby proti rozhodnutí vychází soud ze skutkového
stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí (§75 odst. 1 s. ř. s.), což dopadá i na řízení
o následné kasační stížnosti. Konečně nelze ani přehlédnout, že jednání žalovaného v souvislosti
s nahlížením do spisu už nemohlo nijak způsobit nezákonnost jeho rozhodnutí, neboť k němu
nedošlo v rámci probíhajícího správního řízení ukončeného vydáním tohoto rozhodnutí. Pokud
tedy stěžovatelka zamýšlela dosáhnout přezkumu postupu žalovaného, kterým jí odepřel
nahlížení do spisu, musela by k tomu zvolit jiný procesní prostředek, než zformulování příslušné
námitky v kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného.
[26] K námitce, že nebyla vyzvána k předložení dalších důkazů, kterými by mohla pochybnosti
o skutečném účelu uzavření manželství rozptýlit, ani nemohla jinak reagovat na údajné rozpory
ve výpovědích, je třeba uvést následující. Stěžovatelka byla na důvody vedoucí k závěru
o účelovosti manželství upozorněna už zastupitelským úřadem, který jí doručil písemné
odůvodnění zamítnutí žádosti o udělení víza. Stěžovatelka na rozpory ve výpovědích sebe
a manžela reagovala hned v odůvodnění své žádosti o nové posouzení, kde mj. vysvětlovala, proč
uvedla jinou dobu seznámení než její manžel. Důvody zamítnutí žádosti obsahovalo také
rozhodnutí žalovaného, takže svoji argumentaci mohla stěžovatelka plně uplatnit i v žalobě.
V průběhu řízení před žalovaným i krajským soudem tak měla prostor navrhnout provedení
takových důkazních prostředků, které by vyvrátily, či alespoň zpochybnily závěr, že jde
o manželství účelové. Žádné takové návrhy však stěžovatelka nepředložila, přestože podle
vlastního vyjádření disponovala např. „mnohaměsíčním záznamem komunikace“. Když byl navíc
předvolán k poskytnutí svědecké výpovědi a k doložení této komunikace stěžovatelčin manžel,
bez omluvy se k soudnímu jednání nedostavil. Nezbývá než konstatovat, že stěžovatelka
nevyužila svých procesních možností, které jí naopak garantovaly příležitost plně uplatnit důkazní
návrhy a poskytnout dodatečná tvrzení na svoji obranu (srov. naopak rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 10. 2015, č. j. 5 Azs 89/2015 - 30).
[27] Další námitky stěžovatelky směřovaly jednak proti vyhodnocení indikativních kritérií,
jejichž naplnění dle stěžovatelky nemůže samo o sobě prokazovat účelovost uzavření manželství,
ale i proti tomu, že žalovaný a zastupitelský úřad podle indikativních kritérií postupovali, jako by
byla právně závazná, přestože nejsou obsažena v žádném obecně závazném právním předpisu.
Jejich zdrojem jsou sdělení Evropské komise adresovaná Evropskému parlamentu a Radě,
citovaná ve shrnutí rozhodnutí žalovaného.
[28] Tuto argumentaci je třeba odmítnout. Jednání žalovaného i zastupitelského úřadu mělo
dostatečný základ v právních předpisech, které jsou součástí právního řádu a jsou obecně
závazné. Již výše Nejvyšší správní soud uvedl, že se jedná především o vízový kodex a zákon
o pobytu cizinců. K překročení této zákonné úpravy správními orgány nedošlo. Praxe, kdy
za účelem jednotné interpretace a aplikace unijního práva správní orgány přihlížejí také k právně
nezávazným aktům orgánů Evropské unie (tzv. soft-law), poskytujícím bližší interpretační rámec,
není nijak výjimečná. Zvláště použití soft-law při posuzování účelovosti manželství Nejvyšší
správní soud opakovaně podpořil (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015 - 40, ze dne 7. 11. 2013, č. j. 2 As 59/2013 - 33, anebo ze dne
22. 2. 2017, č. j. 2 Azs 355/2016 - 62). Skutečnost, že při interpretaci a aplikaci právních předpisů
správní orgány k soft-law přihlíží, mu přitom nepropůjčuje právní závaznost, a to přestože může
mít významný vliv na způsob aplikace obecně závazného právního předpisu správním orgánem.
Jak totiž uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 10. 2015, č. j. 5 Azs 89/2015 - 30:
„Jakkoliv tedy nelze obecně zpochybňovat význam pokynů pro lepší uplatňování a provádění směrnice
2004/38/ES, k čemuž shora citované Sdělení č. COM (2009) 313 final slouží, nelze pouze mechanicky
z takových pokynů vyjít a použít jich nikoliv k lepšímu, nýbrž snadnějšímu výkladu daných pravidel, aniž by bylo
současně přihlédnuto ke všem relevantním okolnostem konkrétního případu.“ Nejvyšší správní soud tedy již
dříve odmítl slepé následování indikativních kritérií, a naopak požaduje, aby správní orgány
posoudily všechny skutečnosti komplexně, přičemž v odůvodněných případech jim nic nebrání se
od indikativních kritérií odchýlit a dospět navzdory jejich naplnění k závěru, že jde o manželství
skutečné.
[29] Stejný požadavek je konečně možné vyčíst přímo z Příručky pro účelové sňatky, která
jasně vymezuje, že naplnění indikativních kritérií skutečně pouze indikuje přítomnost určitých
typických znaků účelových manželství, takže vznikají důvodné pochybnosti ohledně skutečného
účelu manželství právě posuzovaného. Shodně s Příručkou však Nejvyšší správní soud uvedl,
že naplnění indikativních kritérií není důvodem pro automatický závěr, že manželství bylo účelové
(rozsudek ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015 - 40). Po rodinném příslušníkovi občana
Evropské unie je možné požadovat pouze to, aby hodnověrně prokázal existenci této rodinné
vazby, nemusí aktivně dokazovat skutečný záměr sledovaný uzavřením manželství. Zjištění,
že jsou naplněna indikativní kritéria, má vést zastupitelský úřad k tomu, aby sám podnikl další
kroky, které by jeho podezření potvrdily nebo vyvrátily. Zjištěné skutečnosti je třeba posuzovat
v jejich souhrnu a důkladně zhodnotit také ty, které svědčí ve prospěch řádného úmyslu manželů.
V opačném případě by bylo rozhodnutí zatíženo nepřezkoumatelností (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2015, č. j. 5 Azs 89/2015 - 30).
[30] Na rozdíl od stěžovatelky má Nejvyšší správní soud za to, že zastupitelský úřad
a žalovaný dospěli k závěru o účelovosti manželství po dostatečném prošetření dalších okolností.
Nevycházeli jen z informací poskytnutých stěžovatelkou při úvodním pohovoru
na zastupitelském úřadě v rámci osobního podání žádosti o vízum. Zastupitelský úřad
prostřednictvím cizinecké policie opatřil také vyjádření manžela stěžovatelky, které v mnoha
ohledech podpořilo její sdělení, avšak odhalilo i dílčí nesrovnalosti. Nelze přitom tvrdit, že by
žalovaný dostatečně nepřihlédl k celému kontextu věci a věnoval se jen těmto rozporům
ve výpovědích. Žalovaný mimo jiné vyšel ze skutečnosti, že mu stěžovatelka nijak nedoložila
průběh „několikaměsíčního vztahu na dálku“, že manželství bylo uzavřeno při prvním, relativně
krátkém osobním setkání, hrazeném rodinou stěžovatelky, ale především z toho, že kvůli
jazykové bariéře mohl vztah fungovat jen se značnými obtížemi. Tyto skutečnosti stěžovatelka
ani v kasační stížnosti nerozporovala, jen tvrdila, že jednotlivě nemohou být důkazem
o účelovosti uzavření manželství. Avšak ve svém souhrnu, spolu s rozpory ve výpovědích
ohledně doby seznámení, důvodu ukončení návštěvy ve Vietnamu a dalších osobních
informacích manželů, se tyto okolnosti jeví Nejvyššímu správnímu soudu jako dostatečné
pro závěr, že žalovaný unesl své důkazní břemeno a prokázal účelovost manželství způsobem,
o kterém nejsou důvodné pochybnosti, tedy v souladu se zásadou materiální pravdy. V tomto
ohledu se tak hodnocení Nejvyššího správního soudu shoduje s krajským soudem.
[31] Důvodem, proč bylo stěžovatelce vízum odepřeno, tak nebylo pouhé „naplnění
indikativních kritérií“, jak tvrdila v kasační stížnosti. Skutečným důvodem bylo, že správní orgány
shromáždily dostatečné množství důkazů podporujících závěr, že uzavření manželství bylo
účelovým aktem, motivovaným snahou o obcházení zákona kvůli snadnějšímu získání
pobytového oprávnění. Následné přehodnocení situace zastupitelským úřadem a udělení víza,
při částečně změněných okolnostech, nemá na toto posouzení žádný vliv.
[32] Jen pro doplnění Nejvyšší správní soud uvádí, že nepovažuje způsob, jakým zastupitelský
úřad zjišťoval jazykové schopnosti stěžovatelky, za nijak excesivní „přezkušování“. Naopak je
možno položit otázku, jakým jiným jednoduchým a relativně spontánním způsobem než vedením
běžné konverzace v daném jazyce ověřit, zda úroveň jazykových znalostí zhruba odpovídá tomu,
co žadatel o vízum sám uvádí.
[33] Stěžovatelka nemůže uspět ani s argumentem, že jí bylo postupem zastupitelského úřadu
a správního orgánu nepřípustně zasaženo do práva na soukromý a rodinný život podle čl. 8
Evropské úmluvy. Prokázání účelovosti manželství totiž jakýkoli nepřípustný zásah do rodinného
života pojmově vylučuje, neboť v účelovém manželství se osobní ani rodinný život již z podstaty
neuskutečňuje (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3 2014, č. j. 10 Azs 9/2014-32).
Stěžovatelka ostatně jak před krajským soudem, tak nyní před Nejvyšším správním soudem brojí
pouze proti údajným procesním pochybením jednotlivých státních orgánů, aniž by konkrétně
uváděla, jak se mohla dotknout jejích práv hmotných, tedy právě jejího údajného rodinného
života s manželem. Jak bylo navíc vyloženo výše, ani tyto namítané procesní vady Nejvyšší
správní soud neshledal.
[34] Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než uzavřít, že kasační stížnost není důvodná.
Krajský soud nepochybil, jestliže stěžovatelčinu žalobu zamítl. Přitom s ohledem na skutečnost,
že stěžovatelce bylo následným rozhodnutím zastupitelského úřadu vízum uděleno, by ani zrušení
napadených rozhodnutí, pokud by žaloba, respektive kasační stížnost, byla důvodná, nemohlo
mít žádný faktický dopad na její situaci a rozsah oprávnění, která jako rodinný příslušník občana
EU požívá.
[35] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[36] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu