ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.72.2019:33
sp. zn. 3 Azs 72/2019 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: G. T., zastoupená
Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2019, č. j. 61 Az 6/2018 – 98,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Ondřeji Novákovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Náklady právního zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně podala dne 29. 12. 2015 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR.
O mezinárodní ochranu požádala z důvodu své příslušnosti k Církvi Všemohoucího Boha
(Církev Quannengshen). Konkrétně uvedla, že se v Čínské lidové republice obává náboženského
útlaku a pronásledování. Hrozí jí zatčení za to, že je křesťanka, ve vlasti byla policií hledána
a musela opustit místo svého trvalého bydliště. Skrývala se poté u souvěrců. Žalobkyně nemůže
v domovském státě svobodně vyznávat víru. Zároveň uvedla, že neměla možnost využít
vnitřního přesídlení, respektive takové přesídlení by bylo naprosto neúčelné, neboť z dostupných
informací o zemi původu vyplývá, že k pronásledování křesťanů dochází na celém území Číny.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 2. 2018, č. j. OAM-1123/ZA-ZA11-P15-2015, rozhodl
o neudělení mezinárodní ochrany žalobkyni podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), neboť neshledal, že jí v zemi původu hrozí
pronásledování z náboženských důvodů či bezprostřední nebezpečí vážné újmy.
[3] Na základě podané žaloby Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem
ze dne 8. 2. 2019, č. j. 61 Az 6/2018 – 98, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Dospěl totiž k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů a pro nedostatečné individuální vyhodnocení azylového příběhu žalobkyně. Žalovanému
vytkl, že mezinárodní ochranu žalobkyni neudělil, aniž by zpochybnil věrohodnost její výpovědi
anebo tvrzení uplatněná v jejím azylovém příběhu. Žalovaný nezohlednil konkrétní postavení
a osobní situaci žalobkyně a ničím nepodložil závěr, že azylový příběh pouze vygradovala a nikdy
ve vlasti ohrožena nebyla. Žalobkyně přitom opakovaně v průběhu pohovorů uvedla,
že z důvodu náboženského vyznání ji hledala policie, sama sice zatčena nebyla, ale její blízcí
souvěrci ano. Jakožto nepřezkoumatelné označil krajský soud i závěry žalovaného o tom,
že žalobkyně měla možnost využít vnitřního přesídlení v rámci Číny. Žalovaný v tomto směru
nevzal v potaz, že k pronásledování náboženských menšin dochází na celém území domovského
státu žalobkyně. Krajský soud nepřisvědčil ani tvrzení, že žalobkyně přicestovala na území ČR
v rámci organizované skupiny. Z obsáhlého správního spisu pro tento závěr nesvědčí žádný
důkaz. I kdyby navíc byla organizovanost příjezdu čínských křesťanů do ČR prokázána, samo
o sobě to podle krajského soudu nemůže být důvodem pro neudělení mezinárodní ochrany.
Podle krajského soudu si dále žalovaný neopatřil relevantní informace k posouzení otázky
bezpečnosti návratu neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu do Čínské lidové republiky.
Krajský soud rovněž označil za nepřezkoumatelnou tu část odůvodnění rozhodnutí žalovaného,
která se týkala neudělení doplňkové ochrany žalobkyni, neboť zde žalovaný pouze doslovně
opsal pasáže týkající se neudělení azylu.
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
jejíž důvody podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti setrval na svém závěru, že žalobkyně nebyla v Číně
pronásledována ve smyslu zákona o azylu a takové nebezpečí jí nehrozí ani v budoucnu
po návratu do vlasti. Dle stěžovatele vystavěla žalobkyně svůj azylový příběh na tom, co se událo
jejím spoluvěřícím. Ona sama nebyla policejními či jinými státními orgány nalezena či dokonce
zadržena. Problémům s policií úspěšně předešla tím, že se přestěhovala do jiné obce. Stěžovatel
tak závěr o možnosti vnitřního přesídlení učinil důvodně. Tvrzení žalobkyně o pronásledování
odporuje podle stěžovatele i fakt, že z domovského státu vycestovala s platným cestovním pasem
a bez problémů. Žalobkyně azylový příběh účelově vygradovala, její obavy jsou nadhodnocené
a neodráží skutečný stav věci.
[6] Stěžovatel dále poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen
„ESLP“) ze dne 19. 10. 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku, stížnost č. 53110/16, z něhož
na podporu svých závěrů obsáhle citoval. Z konkrétních skutkových okolností věci dle
stěžovatele vyplývá, že důvody žalobkyně k opuštění vlasti byly jiné, než se pokouší prezentovat.
Individuální okolnosti týkající se doby a způsobu, jakým žalobkyně zemi původu opustila,
vypovídají dle stěžovatele o celkové nevěrohodnosti tvrzených potíží v zemi původu. Krajský
soud tak v napadeném rozsudku dospěl k nesprávnému právnímu posouzení, situaci žalobkyně
nehodnotil komplexně a vzhledem k tomu, že své úvahy nepodložil dostatečnými důvody,
napadený rozsudek je rovněž nepřezkoumatelný. Stěžovatel též v kasační stížnosti odkázal na jiná
rozhodnutí krajských soudů, ve kterých správní soudy v obdobných případech týkajících
se čínských křesťanů rozhodnutí stěžovatele aprobovaly a s jeho závěry se ztotožnily.
[7] Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud zásadním
způsobem pochybil při výkladu hmotného či procesního práva a nerespektoval ustálenou
a jasnou judikaturu, aniž by k tomu uvedl další podrobnosti.
[8] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnila se závěry krajského soudu
vyslovenými v napadeném rozsudku. Uvedla, že řadou meritorních i procesních vad je zatíženo
rozhodnutí stěžovatele, jehož závěry nemají oporu v obsahu správního spisu. Se stěžovatelem
nesouhlasila ani v otázce možnosti vnitřního přesídlení, neboť perzekuce křesťanů v Číně
je plošná záležitost. Podle žalobkyně se stěžovatel nevypořádal s otázkou, zda v jejím případě
nepostačuje k udělení mezinárodní ochrany již samotná skutečnost, že je příslušnicí zakázané
církve. Dle čínského trestního zákoníku hrozí za členství v zakázané církvi trest odnětí svobody
v délce trvání tři až sedm let. Ke stěžovatelem namítané „organizovanosti“ skupiny čínských
křesťanů žalobkyně konstatovala, že dalším možným vysvětlením je, že hybatelem přesunu vícero
žadatelů o azyl mohla být snaha o česko-čínskou spolupráci. Ačkoli je tato teorie pouhou
domněnkou, lze ji označit za stejně pravděpodobnou jako teorii stěžovatele o ekonomické
migraci, která nebyla ničím podložena. K poukazům stěžovatele na odlišná rozhodnutí krajských
soudů žalobkyně připomněla, že sám stěžovatel v obdobných případech vydal okolo 10 %
rozhodnutí, jimiž (při shodné argumentaci žadatele jako v této věci ukončené nepřiznanou
mezinárodní ochranou) mezinárodní ochranu udělil. Žalobkyně uzavřela, že stěžovatel v kasační
stížnosti nepředestřel žádné nové skutečnosti, spíše shrnuje dosavadní průběh řízení před
krajským soudem a obsah svých předchozích podání. Navrhla proto, aby byla kasační stížnost
zamítnuta.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele jedná v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. osoba s příslušným právnickým vzděláním.
[10] Vzhledem k tomu, že se jedná o kasační stížnost podanou ve věci mezinárodní ochrany,
Nejvyšší správní soud se dále zabýval v souladu s §104a s. ř. s. tím, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je tedy ve smyslu uvedeného
ustanovení přijatelná. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního zdejší
soud podrobně vyložil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
č. 933/2006 Sb. NSS (všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které doposud nebyly vůbec nebo
nebyly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká
právních otázek, kterou jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude
přijatelná z důvodu potřeby učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě
může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a navíc nelze vyloučit, že k tomuto nerespektování bude
docházet i v budoucnu; b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Výše uvedené se přiměřeně aplikuje i v situaci, je-li stěžovatelem
žalovaný správní orgán (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 2 Azs 21/2006 – 59, č. 1143/2007 Sb. NSS).
[11] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[12] Nejvyšší správní soud v posuzované věci podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu neshledal. Stejně tak nedospěl k závěru, že by rozsudek
krajského soudu byl zatížen nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Krajský soud sice
poměrně stručně, avšak srozumitelně v napadeném rozsudku vysvětlil a zdůvodnil, proč
přistoupil ke zrušení rozhodnutí stěžovatele. Při odůvodňování rozsudku tak krajský soud
postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srovnej např. rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, č. 133/2004 Sb. NSS).
[13] Ve vztahu k namítanému nesprávnému právnímu hodnocení skutkového stavu věci
Nejvyšší správní soud podotýká, že se v rozsudku ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019 – 77
(publ. pod č. 3924/2019 Sb. NSS), zabýval obdobnou skutkovou a právní situací čínského
státního příslušníka křesťanského vyznání, který v Číně sice neutrpěl žádný konkrétní akt
pronásledování, avšak přesto tvrdil, že je u něj přítomen odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu náboženství. Tímto rozsudkem Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu
a jemu předcházející rozhodnutí žalovaného (stěžovatele) o neudělení mezinárodní ochrany,
přičemž v odstavci 23 odůvodnění zdůraznil, že má „[p]osuzování odůvodněných obav z pronásledování
prospektivní povahu, takže není zcela nezbytné, aby žadatel o mezinárodní ochranu v minulosti již konkrétní akt
pronásledování utrpěl.“ Odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu proto může být shledán i v případě příslušníka určitého
náboženského společenství, který v minulosti nebyl vystaven žádnému konkrétnímu aktu
pronásledování. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že stěžovatel se měl v řízení podrobně
zabývat otázkou, zda již z důvodu samotného členství ke skupině čínských křesťanů je či není
přiměřeně pravděpodobné, že žadatel bude v budoucnu v zemi původu vystaven pronásledování.
Pro posouzení neexistence hrozby pronásledování nebyla v posuzované věci dostačující ani
nekonkrétní úvaha stěžovatele o možnosti vnitřního přesídlení (takovou úvahu učinil stěžovatel
i v nynější věci, viz str. 25 a str. 33 až 34 jeho rozhodnutí).
[14] K argumentům stěžovatele založeným na bezproblémovém a údajně organizovaném
odchodu žalobkyně ze země původu se Nejvyšší správní soud již v minulosti vyjádřil tak,
že nebezpečí pronásledování nelze vyloučit pouze proto, že žadatel o mezinárodní ochranu bez
problémů vycestoval ze země původu. Státní orgán, který je příslušný k vydávání cestovních
dokladů, nemusí vždy za všech okolností disponovat informacemi o akcích všech státních složek
plánovaných proti určitým subjektům či seznamem tzv. „nepohodlných“ osob (srovnej rozsudek
ze dne 4. 1. 2018, č. j. 10 Azs 254/2017 – 40). Disponoval-li stěžovatel informacemi, že odchod
žalobkyně byl organizován třetími osobami z důvodu, který by udělení mezinárodní ochrany
vylučoval, měl je odpovídajícím způsobem vtělit do odůvodnění správního rozhodnutí
(viz odst. 47 až 50 výše citovaného rozsudku č. j. 9 Azs 39/2019 – 77). Stěžovatel v kasační
stížnosti dále obsáhle argumentuje rozhodnutím ESLP ve věci Y. L. proti Švýcarsku. I na tuto
argumentaci již zdejší soud dříve reagoval, a to zejména v odstavci 34 rozsudku
č. j. 9 Azs 39/2019 – 77. Věrohodností žadatele o mezinárodní ochranu s ohledem na uvádění
nepravdivých informací v žádosti o vízum se kasační soud zabýval v odstavcích 42 až 46
uvedeného rozsudku, možnosti vnitřního přesídlení se pak věnoval v odstavcích 30 až 32 tohoto
rozsudku. A konečně otázku nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu Nejvyšší
správní soud řešil v odstavcích 51 až 56 citovaného rozsudku.
[15] S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že v rozsudku č. j. 9 Azs 39/2019 – 77, se Nejvyšší
správní soud vypořádal se všemi námitkami, které žalovaný v nyní podané kasační stížnosti
uplatnil v postavení stěžovatele. Tímto rozsudkem kasační soud sjednotil rozdílnou judikaturu
krajských soudů a komplexně se vyjádřil k hodnocení situace čínských křesťanů žádajících
v České republice o mezinárodní ochranu (za obdobných skutkových okolností, jaké jsou dány
v nyní posuzovaném případě). Proto na tento rozsudek Nejvyšší správní soud v dalších
podrobnostech odkazuje. Dále lze pro úplnost odkázat například na usnesení ze dne 3. 10. 2019,
č. j. 10 Azs 258/2019 – 35, ze dne 31. 10. 2019, č. j. 9 Azs 222/2019 – 32, ze dne 4. 12. 2019,
č. j. 4 Azs 333/2019 – 34, či ze dne 27. 11. 2019, č. j. 8 Azs 232/2019 – 41. V těchto usneseních
zdejší soud (s odkazem na již citovaný rozsudek č. j. 9 Azs 39/2019 – 77) kasační stížnosti
stěžovatele (žalovaného) ve věcech jiných čínských příslušníků menšinových křesťanských církví
rovněž odmítl jako nepřijatelné. Jednotná judikatura zdejšího soudu tedy poskytuje dostatečnou
odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal žádné další
důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Stěžovatel v kasační stížnosti sice
obecně uvádí, že krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu, nicméně konkrétní takovou
judikaturu v této souvislosti neuvedl. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nepřijatelnou odmítl podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vychází z §60 odst. 3, věty první
s. ř. s., ve spojení s 120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[17] Zástupcem žalobkyně byl usnesením krajského soudu ze dne
22. 8. 2018, č. j. 61 Az 6/2018 – 88, ustanoven Mgr. Ondřej Novák, advokát se sídlem Farní 19,
Frýdek-Místek. Odměnu a hotové výdaje ustanoveného zástupce hradí podle §35 odst. 10 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. stát. Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci přiznal
odměnu za jeden úkon právní služby, kterým je sepsání vyjádření ke kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „advokátní tarif“]. Nejvyšší správní
soud naopak nepřiznal ustanovenému zástupci odměnu za poradu s klientkou [úkon právní
služby ve smyslu [§11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu], kterou si nárokoval, neboť
ustanovený zástupce ničím nedoložil, že by se tato porada konala, ani neprokázal, že přesahovala
jednu hodinu (pouze obecně avizoval, že porada „nutně musela předcházet“ sepsání písemného
vyjádření). Nejvyšší správní soud zohlednil i tu skutečnost, že Mgr. Ondřej Novák žalobkyni
zastupoval již v řízení před správním orgánem, a byl proto s věcí důkladně seznámen. Zároveň
jejím jménem podával i žalobu ke krajskému soudu. Ze stejného důvodu soud rovněž nevyhověl
požadavku na zvýšení tarifní odměny za úkony právní služby na dvojnásobek podle
§12 odst. 1 advokátního tarifu pro užití cizího jazyka a celkovou složitost věci. Jelikož nebyla
porada doložena, není pro věc relevantní úvaha o zvýšení tarifní odměny na dvojnásobek
pro komunikaci v cizím jazyce, kasační stížnost byla podána v jazyce českém. Úkony,
které ustanovený zástupce ve věci učinil, nebyly mimořádně obtížné ve smyslu
§12 odst. 1 advokátního tarifu.
[18] Za provedený úkon právní služby spočívající v sepsání vyjádření ke kasační stížnosti
náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, ve spojení
s §7 bodem 5 téhož předpisu], která se zvyšuje o paušální náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Ustanovenému advokátovi tedy náleží odměna ve výši
3 400 Kč a dále částka odpovídající DPH ve výši 21 % (tzn. 714 Kč), jehož je ustanovený
zástupce plátcem, což řádně doložil (§14a odst. 1 advokátního tarifu). Celkem mu tedy náleží
odměna ve výši 4 114 Kč. Tuto částku Nejvyšší správní soud vyplatí k rukám zástupce žalobkyně
do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu