ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.83.2019:30
sp. zn. 3 Azs 83/2019 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: N. B. T., zastoupený
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2019, č. j. 60 Az 60/2018-39,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 13. 7. 2018 č. j. OAM-28/ZA-ZA11-HA10-2018, neudělil žalovaný
žalobci azyl podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“);
současně vyslovil, že existují důvody podle §15a citovaného zákona, pro které žalobci nelze
udělit doplňkovou ochranu podle §14a a §14b tohoto zákona. Žalobu proti tomuto rozhodnutí
zamítl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 2. 2019, č. j. 60 Az 60/2018-39.
[2] Krajský soud vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobce byl v České republice
v roce 2007 odsouzen za drogovou trestnou činnost k nepodmíněnému trestu v trvání jedenácti
let, v roce 2013 byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn, poté požádal o povolení k pobytu,
ale nebylo mu vyhověno a byl mu udělen výjezdní příkaz. Dne 9. 1. 2018 podal žalobce žádost
o udělení mezinárodní ochrany, k níž při pohovoru mimo jiné uvedl, že o mezinárodní ochranu
požádal, protože obdržel výjezdní příkaz. V České republice si přeje zůstat, neboť zde má celou
rodinu; potvrdil, že žádostí sleduje legalizaci pobytu na území České republiky. Dále uvedl, že jej
jeho sourozenci žijící ve Vietnamu před třemi lety zrazovali od návratu, protože na facebooku
uveřejňoval kritické komentáře proti tamnímu režimu. Později se sourozenci již nehovořil. Své
názory zaměřené proti komunistickému režimu a špatným zákonům žalobce uveřejňuje
na sociálních sítích od roku 2014 dosud; v této souvislosti jej nikdo z Vietnamu nekontaktoval.
[3] Krajský soud se ztotožnil s hodnocením žalovaného, že žalobcova žádost o udělení
mezinárodní ochrany je účelová, neboť sleduje zejména legalizaci pobytu žalobce v České
republice. Situaci, kterou si žalobce způsobil svým jednáním nelze řešit prostředky mezinárodní
ochrany. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu azyl nesupluje jiné formy
legálního pobytu, tento institut nelze účelově využívat v případě, kdy jsou jiné možnosti obnovy
pobytového oprávnění již vyčerpány. Krajský soud v této souvislosti zdůraznil, že žalobce
o mezinárodní ochranu požádal teprve ve chvíli, kdy mu byl udělen výjezdní příkaz,
nikoli již v době, kdy měl začít na sociálních sítích uveřejňovat své kritické názory na politickou
situaci ve Vietnamu. Svoji aktivitu ve vztahu ke kritice vietnamského režimu žalobce ostatně
ani nijak nedoložil. O tom, že žalobce není ve své vlasti azylově relevantně pronásledován, svědčí
také skutečnost, že mu byl zastupitelským úřadem v Praze dne 25. 9. 2017 vydán nový cestovní
doklad. Z uvedených skutečností nelze dovodit tzv. přiměřenou pravděpodobnost
pronásledování žalobce v případě návratu do země původu.
[4] Pokud jde o důvody pro udělení humanitárního azylu, krajský soud konstatoval,
že poskytnutí této formy mezinárodní ochrany je na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí
o ní přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Shledal přitom, že ž alovaný řádně zjistil
a posoudil osobní situaci žalobce i stav v zemi původu; existenci jeho vazeb k rodině na území
České republiky přitom nijak nezpochybnil. Dospěl-li k závěru, že v řízení nevyvstaly takové
skutečnosti, které by nasvědčovaly výjimečnosti žalobcovy situace, lze takový závěr akceptovat.
[5] Závěrem krajský soud poznamenal, že ačkoli žalobce napadenému rozhodnutí vytýkal,
že mu jeho výrokem nebyla udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona o azylu, ve skutečnosti žalovaný rozhodl tak, že se žalobci azyl podle §12, §13, §14
tohoto zákona neuděluje a pro existenci důvodů podle §15a téhož zákona mu nelze udělit
doplňkovou ochranu. Jelikož byl žalobce odsouzen za spáchání vážného zločinu ve smyslu §15a
zákona o azylu (přičemž k aplikaci tohoto ustanovení postačí i jen důvodné podezření
ze spáchání vážného zločinu), nebyl k dalšímu posuzování důvodnosti udělení doplňkové
ochrany podle §14a a §14b tohoto zákona dán důvod.
[6] Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost, kterou opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále
jen „ s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel předně namítá, že krajský soud nesprávně interpretoval a aplikoval
§12, §14 a §14a zákona o azylu. Konkrétně žalovaný a následně i krajský soud opomněli
souvztažnost mezi citovanými ustanoveními, a v důsledku toho nepodrobili případ
stěžovatele kompletnímu přezkumu. Ze subsidiární povahy doplňkové ochrany ve smyslu
§14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu, jakož i z relevantní judikatury Nejvyššího správního
soudu plyne, že k naplnění podmínek pro udělení této formy mezinárodní ochrany postačí
hrozba mučení či krutého a nelidského zacházení nižší intenzity než v případě azylu podle
§12 tohoto zákona. Není pravdou, že by v případě stěžovatele nebyly zjištěny žádné takové
důvody. Naopak, z materiálů dostupných krajskému soudu vyšlo dostatečně najevo, že stěžovateli
hrozí vážná újma ze strany soukromých osob i správních orgánů. Navzdory tomu, že stěžovatel
vyjádřil řadu důvodných obav (zejména tvrdil, že je příslušníkem perzekvované sociální skupiny
„násilně a bez náhrady vyvlastněných osob“), žalovaný i krajský soud tato tvrzení odmítli akceptovat
s odkazem na to, že jeho snahou je pouze legalizace pobytu. Žalovaný ani krajský soud
se nevypořádali s možností udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu; podle stěžovatele nelze a priori vycházet z toho, že jeho vycestování není v rozporu
s mezinárodními závazky, může-li se svou rodinou, může žít také ve Vietnamu.
[8] Podle stěžovatele je napadené správní rozhodnutí také nepřezkoumatelné, neboť jeho
příslušnost k sociální skupině (skupině uveřejňující na facebooku protistranické názory) nebyla
jakkoli zkoumána či jen vzata v potaz. Žalovaný i krajský soud nepochopitelně zdůvodňují
rozhodnutí o žádosti stěžovatele situací jeho rodinných příslušníků ve Vietnamu s tím, že situace
zřejmě nebude tak palčivá. Soudu je však jistě známa situace při získávání povolení k pobytu
na zastupitelském úřadu ve Vietnamu. Kromě toho samotná vietnamská vláda podporuje odliv
občanů ze země; pokud se následně z ciziny vrátí, nemají možnost se v domovské zemi usadit,
neboť nezískají zaměstnání, a s ohledem na chybějící sociální systém nemohou ani překlenout
dobu po návratu do vlasti. Je tak zřejmé, že na straně stěžovatele existují důvody hodné zvláštního
zřetele. Ve zbytku kasační stížnosti stěžovatel pouze opakuje svoji žalobní argumentaci.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí
a ztotožnil se s názorem krajského soudu. V řízení nebylo zjištěno, že stěžovateli hrozí
pronásledování, a ani zmiňované obavy nelze podřadit pod odůvodněný strach z pronásledování
ve smyslu §12 zákona o azylu. Stěžovatelem zmiňovanou sociální skupinu ani nelze podřadit
pod pojem „sociální skupina“ podle citovaného ustanovení. Krajský soud též správně akcentoval
§15a zákona o azylu, na jehož základě již nebyl důvod posuzovat možnost udělení doplňkové
ochrany.
[10] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení důvodnosti kasačních
námitek, musel se zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti.
[11] Podle §104a odst. 1 s. ř. s., jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.
[12] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39
(všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), „přesahem vlastních
zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
[13] V projednávané věci nenalezl Nejvyšší správní soud žádnou právní otázku,
k níž by považoval za nutné vyjádřit se v rámci sjednocování judikatury, stěžovatel ostatně
ani sám netvrdí, v čem okolnosti jeho případu splňují podmínky přijatelnosti ve smyslu výše
uvedených kritérií. Ve své argumentaci se omezuje na věc samou; žalovanému, potažmo
krajskému soudu vytýká nesprávné, respektive nedostatečné posouzení svého případu. Jím
tvrzená pochybení krajského soudu by sice obecně mohla být důvodem přijatelnosti kasační
stížnosti, tento důvod je však vyhrazen jen pro zjevné excesy a natolik hrubá pochybení
v postupu či v rozhodnutí soudu, jejichž existence mohla mít alespoň potenciálně vliv
na rozhodnutí ve věci samé (viz například rozsudek tohoto soudu ze dne 29. 3. 2007,
č. j. 2 Azs 137/2006-67). K takovým pochybením v projednávané věci evidentně nedošlo.
Krajský soud ve věci postupoval standardně, v rozsudku s poukazem na provedené důkazy
a relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu srozumitelně vysvětlil, proč nepovažuje
podanou žalobu za důvodnou a nepominul také žádnou z podstatných námitek uplatněných
stěžovatelem. To, že vyhodnotil důkazy jinak, než by si stěžovatel představoval, samo o sobě
žádnou vadu řízení, natož hrubou, nezpůsobuje.
[14] S námitkami ohledně aktivity stěžovatele na sociálních sítích se krajský soud dostatečně
vypořádal na straně 7 a 9, kde především uvedl, že stěžovatel tuto svoji aktivitu nikterak
nedoložil; kromě toho měl stěžovatel možnost o mezinárodní ochranu požádat již v době, kdy
začal své kritické názory šířit, tj. v roce 2014. Pokud této možnosti nevyužil, lze ve světle
judikatury kasačního soudu (rozsudek ze dne 13. 1. 2005, č. j. 3 Azs 119/2004-50) dovodit,
že stěžovatel situaci ve svém domovském státě nepociťoval natolik palčivě. K tomuto posouzení
nemá Nejvyšší správní soud žádných výhrad. Rovněž závěr krajského soudu o omezené možnosti
přezkumu rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu je plně v souladu s judikaturou tohoto
soudu (viz například rozsudek ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003-38).
[15] Jen pro úplnost lze dodat, že p odstatná část kasačních námitek se zcela míjí
s rozhodovacími důvody krajského soudu, neboť směřuje k posouzení možnosti udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, jíž se krajský soud (ani žalovaný)
vůbec nezabýval. Jak totiž žalovaný i krajský soud správně uvedli, s ohledem na skutečnost,
že se stěžovatel dopustil vážného zločinu ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, nebylo
vůbec namístě se důvody pro udělení uvedené formy mezinárodní ochrany zabývat,
neboť v takovém případě je cizinec z možnosti udělení doplňkové ochrany ex lege vyloučen.
Subsumpcí trestného činu, za nějž byl stěžovatel pravomocně odsouzen, pod pojem „vážný zločin“
ve smyslu posledně citovaného ustanovení se žalovaný ve svém rozhodnutí podrobně zabýval
(viz str. 7 až 9); tyto závěry pak k námitce stěžovatele přezkoumal krajský soud (str. 7 až 8, bod
20 až 22 napadeného rozsudku). Hodnocení krajského soudu je v této části srozumitelné, logické
a je podloženo relevantní judikaturou kasačního soudu (viz zejména usnesení rozšířeného senátu
tohoto soudu ze dne 7. 9. 2010, č. j. 4 Azs 60/2007-119).
[16] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že podaná kasační stížnost svým významem
nepřesahuje podstatně vlastní zájmy stěžovatele, proto ji podle výše citovaného ustanovení §104a
odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[17] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu