ECLI:CZ:NSS:2020:4.AFS.17.2020:48
sp. zn. 4 Afs 17/2020 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: TSR Czech
Republic s.r.o., IČ 40614875, se sídlem Sokolovská 192/79, Praha 8, zast. JUDr. Ing. Radkem
Halíčkem, advokátem, se sídlem Pobřežní 648/1a, Praha 8, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 26. 9. 2013, č. j. 23988/13/5000-14504-711242, a ze dne 26. 9. 2013,
č. j. 24023/13/5000-14504-711242, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, č. j. 8 Af 79/2015 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Rozhodnutími Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne
1. 3. 2013, č. j. 26991/13/4000-27800-105365, a ze dne 5. 3. 2013, č. j. 26990/13/4000-27800-
105365, byly zamítnuty námitky žalobkyně proti postupu správce daně, který žalobkyni neuznal
nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně podle §254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Tento nárok žalobkyně
opírala o skutečnost, že správce daně jí nesprávně zkrátil nadměrný odpočet za prosinec 2009 a
březen 2010, přičemž toto jeho pochybení bylo napraveno až odvolacím orgánem, který
rozhodnutí správce daně změnil tak, že žalobkyni část jí uplatněného nadměrného odpočtu
přiznal.
[2] Žalovaný odvolání žalobkyně proti těmto rozhodnutím zamítl rozhodnutími ze dne
26. 9. 2013, č. j. 23988/13/5000-14504-711242, a ze dne 26. 9. 2013, č. j. 24023/13/5000-14504-
711242, a potvrdil rozhodnutí správce daně. Svá rozhodnutí žalovaný odůvodnil tím, že nebyly
splněny podmínky pro přiznání požadovaného úroku, neboť u žalobkyně nedošlo k uhrazení
nesprávně vyměřené daně, jelikož jí pouze nebyl vyplacen nadměrný odpočet a rozhodnutí
správce daně nebyla změněna v důsledku jeho nezákonnosti, nýbrž v důsledku vis maior, což
zasáhlo do důkazního břemene na straně žalobkyně. Konkrétně se jednalo o úmrtí důležitého
nevyslechnutého svědka, a to bývalého jednatele údajného obchodního partnera žalobkyně.
[3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2019,
č. j. 8 Af 79/2015 - 37, žalobu proti těmto rozhodnutím žalovaného zamítl. V odůvodnění
rozsudku městský soud odmítl právní názor žalovaného, že v případě nevyplacení nadměrného
odpočtu nelze požadovat úrok podle §254 daňového řádu. I přes to však městský soud žalobě
nepřiznal důvodnost, neboť se ztotožnil se závěrem žalovaného, že druhá z uvedených podmínek
pro přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně splněna nebyla. Rozhodnutí správce
daně totiž nebyla změněna kvůli jejich nezákonnosti, nýbrž z důvodu vis maior. Městský soud
přitom neshledal žádné pochybení v procesním postupu správce daně ani ve způsobu hodnocení
důkazů.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včasnou
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jíž se domáhá zrušení napadeného
rozsudku i rozhodnutí žalovaného.
[5] Stěžovatelka namítla, že městský soud nesprávně posoudil zákonnost postupu správce daně.
Uskutečnění všech zpochybněných plnění totiž bylo jednoznačně prokázáno již v rámci
prvostupňového řízení. Tento úsudek stěžovatelka opírá o skutečnost, že odvolací orgán změnil
původní platební výměry tak, že jí přiznal nadměrné odpočty za dodávky kovového šrotu
od společnosti Vilasponta, s.r.o. (dále jen „společnost Vilasponta“). Tato rozhodnutí přitom
mimo jiné odůvodnil tím, že ve spise neexistují dostatečně přesvědčivé argumenty
o tom, že obchodní transakce mezi stěžovatelkou a touto společností byla zatížena podvodem,
o němž by stěžovatelka věděla nebo vědět měla a mohla. S odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 10. 2016, č. j. 6 Afs 170/2016 - 32, z toho stěžovatelka dovozuje,
že samotné uskutečnění plnění měl odvolací orgán za prokázané, neboť z uvedeného
judikátu je zřejmé, že otázkou případného podvodného jednání je namístě se zabývat
až poté, co je prokázáno uskutečnění plnění.
[6] Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s argumentací, podle níž hlavním důvodem pro uznání
odpočtu bylo úmrtí bývalého jednatele společnosti Vilasponta pana Brutovského dříve, než mohl
být jako svědek vyslechnut. Poukazuje na to, že důkazní břemeno ohledně prokázání
uskutečněných plnění leželo na ní. Zásada in dubio pro libertate, jíž odvolací orgán v souvislosti
s úmrtím pana Brutovského argumentoval, podle ní nemůže vést ke změně v rozložení
důkazního břemene. Žalobkyně tak byla povinna prokázat uskutečnění plnění bez ohledu
na úmrtí pana Brutovského. Ze skutečnosti, že jí byl nárok na nadměrný odpočet přiznán,
tak jednoznačně vyplývá, že své důkazní břemeno unesla, a to již v rámci prvostupňového řízení.
[7] Nezákonnost postupu správce daně stěžovatelka spatřuje i v tom, že z vlastní iniciativy
nevyslechl pana Brutovského v době, kdy to ještě bylo možné. Správce daně si totiž na základě
učiněných zjištění měl být vědom skutečnosti, že se jedná o důležitého svědka, jehož výslech
může zásadním způsobem přispět k objasnění skutkových okolností věci. Tím, že jej správce
daně bezodkladně nevyslechl, způsobil průtahy, které ve spojení s následným úmrtím pana
Brutovského vedly k tomu, že v pozdějších fázích řízení již nebylo možné zjistit skutkový stav
věci bez důvodných pochybností.
[8] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu
a uvedl, že hlavním důvodem pro přehodnocení původních rozhodnutí bylo úmrtí pana
Brutovského. Rovněž vyjádřil nesouhlas s názorem stěžovatelky, že ze závěru o nedostatečné
opoře pro zpochybnění dobré víry stěžovatelky ohledně účasti na daňovém podvodu
lze automaticky dovodit prokázání sporného plnění. Odvolací orgán nepřiznal žalobkyni odpočet
na dani z přidané hodnoty proto, že by měl její tvrzení za prokázané, nýbrž proto, že s ohledem
na úmrtí pana Brutovského dospěl k závěru, podle něhož neprokázání tohoto tvrzení
nelze přičítat stěžovatelce k tíži. Z těchto důvodů žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[9] Na vyjádření žalovaného reagovala stěžovatelka replikou, v níž odmítla jeho argumentaci
a zopakovala své kasační námitky. Zejména uvedla, že jako osoba soukromého práva
nemá pravomoc vyslýchat svědky, a pana Brutovského tak měl jako svědka vyslechnout správce
daně již v prvoinstančním řízení. Tím, že jej včas nevyslechl, se proto dopustil závažného
pochybení, a to bez ohledu na to, že stěžovatelka jeho výslech nenavrhovala.
III. Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti označila důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[11] Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelce nebyly uznány nadměrné odpočty za měsíce
prosinec 2009 a březen 2010 v celkové výši 48.792.725 Kč. Důvodem neuznání těchto odpočtů
bylo neprokázání uskutečnění plnění společnostmi Vilasponta a Tochajda, s.r.o., jakož
i skutečnost, že tyto transakce byly realizovány v rámci podvodného řetězce vedeného záměrem
zkrátit stát na dani z přidané hodnoty. Plnění měla spočívat v dodávkách kovového šrotu.
Odvolací orgán rozhodnutí správce daně změnil tak, že stěžovatelce přiznal nadměrný odpočet
v celkové výši 9.013.770 Kč, když uznal zpochybněná plnění poskytovaná společností Vilasponta.
[12] Správce daně od společnosti Vilasponta zjistil, že se za ni údajného předávání zboží
stěžovatelce účastnil pan Brutovský. Podle tvrzení stěžovatelky však s ní jménem této společnosti
jednal pan B., přičemž rámcovou smlouvu jménem této společnosti podepsala její jednatelka, paní
Vašková. Správce daně pana Brutovského (stejně jako jiné osoby spojené se společností
Vilasponta) nevyslechl, neboť společnost Vilasponta se správcem daně přestala komunikovat,
a nebylo tedy možné ověřit, které osoby byly oprávněné jednat jejím jménem se stěžovatelkou.
Výslech pana Brutovského přitom stěžovatelka v řízení před správcem daně nenavrhla.
Ani v reakci na sdělení výsledku postupu k odstranění pochybností stěžovatelka nenavrhla žádné
důkazy a nepožadovala pokračovat v dokazování.
[13] Správce daně na základě učiněných zjištění dospěl k závěru, že pochybnosti o realizaci
zdanitelných plnění na základě provedeného dokazování nebyly rozptýleny, a stěžovatelkou
uplatněné nadměrné odpočty platebními výměry ze dne 24. 3. 2011 výše uvedeným způsobem
snížil. Odvolací orgán na základě odvolání stěžovatelky provedl další dokazování včetně
svědeckých výpovědí a následně rozhodnutí správce daně výše uvedeným způsobem částečně
změnil. V odůvodnění svých rozhodnutí o odvolání ze dne 29. 10. 2012 přitom uvedl, že nemá
za jednoznačně prokázanou realizaci dodávky šrotu společností Vilasponta. Rozhodnutí správce
daně však změnil proto, že v důsledku úmrtí pana Brutovského nebylo možné provést klíčový
důkaz navrhovaný stěžovatelkou v odvolacím řízení. Za takovéto situace proto nebylo možné
striktně trvat na důsledcích neunesení důkazního břemene stěžovatelkou.
[14] Stěžovatelka následně na základě výše uvedených rozhodnutí požadovala vyplacení úroku
z neoprávněně zadržované části odpočtu v rozsahu, v jakém byla rozhodnutí správce daně
změněna odvolacím orgánem. Tato otázka je předmětem projednávané věci.
[15] Podle §254 odst. 1 daňového řádu dojde-li ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí
o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu správce daně, náleží
daňovému subjektu úrok z částky, která byla daňovým subjektem uhrazena na základě tohoto rozhodnutí
nebo v souvislosti s tímto rozhodnutím, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou,
zvýšené o 14 procentních bodů. Jak přitom správně uvedl městský soud, judikatura Nejvyššího
správního soudu dovodila, že stejný úrok náleží i daňovému subjektu, jemuž byl neoprávněně
zadržován nadměrný odpočet (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014,
č. j. 7 Aps 3/2013 - 34).
[16] Z textu výše uvedeného ustanovení je však zřejmé, že daňovému subjektu nenáleží úrok
vždy, nýbrž jen tehdy, bylo-li prvostupňové rozhodnutí správce daně zrušeno či změněno
z důvodu nezákonnosti. Ne každá změna prvostupňového rozhodnutí v rámci odvolacího řízení
je totiž důsledkem pochybení správce daně, a proto ani každá taková změna nemůže zakládat
právo daňového subjektu na přiznání odškodnění ve formě úroku. I Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, č. j. 1 Afs 265/2016 - 33 uvedl, že „ne každé rozhodnutí, které odvolací
správní orgán změní či zruší, je změněno či zrušeno pro nezákonnost způsobenou správcem daně.“ Upozornil
přitom zejména na to, že „daňové subjekty při správě daní mají povinnosti daň tvrdit a případně vůči správci
daně svá tvrzení prokázat“, přičemž „může nastat taková situace, v níž daňový subjekt v důsledku nesplnění
povinnosti tvrdit a dokázat neunese v prvním stupni své důkazní břemeno, a proto správce daně v souladu
se zákonem vydá rozhodnutí v jeho neprospěch. Následně v odvolacím řízení daňový subjekt břemeno již unese,
a proto opět v souladu se zákonem odvolací správní orgán rozhodnutí správce daně zruší či změní, a to ve prospěch
daňového subjektu. K této změně či k tomuto zrušení ovšem nedochází proto, že by předchozí rozhodnutí správce
daně bylo vydáno v rozporu se zákonem - naopak, toto rozhodnutí v době svého vydání bylo zcela správné“.
[17] Krajský soud i žalovaný tedy postupovali správně, když přiznání stěžovatelkou
požadovaného úroku podmiňovali požadavkem, aby prvostupňové rozhodnutí správce daně
bylo změněno pro jeho nezákonnost. Tento důvod změny v rozhodnutí o odvolání nemusí
být výslovně uveden a postačí, že z důvodů, které vedly odvolací orgán ke změně
prvostupňového rozhodnutí, je seznatelné pochybení správce daně. Nejvyšší správní soud
proto posoudil důvody změny prvostupňového rozhodnutí odvolacím orgánem v rozsahu
kasačních námitek.
[18] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou, podle níž ze skutečnosti, že odvolací
orgán hodnotil podvodnost jednání stěžovatelky ve spojení s judikaturou Nejvyššího správního
soudu, vyplývá, že realizaci plnění měl za prokázanou, neboť případnou podvodnost je možné
hodnotit až poté, co je postavena najisto samotná realizace plnění. S touto námitkou
se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
[19] Ze stěžovatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2016,
č. j. 6 Afs 170/2016 - 32, vyplývá, že „je nutné pečlivě rozlišovat případy, kdy nárok na odpočet DPH
plátci vůbec nevznikne, neboť plátce neprokáže, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo, od situací, kdy nárok
na odpočet sice vznikl (neboť zdanitelné plnění bylo fakticky uskutečněno), avšak z určitých důvodů jej daňovému
subjektu nelze přiznat (což bude v souladu s judikaturou Soudního dvora EU především v případě nárokování
odpočtu zneužívajícím způsobem, tedy v důsledku daňových podvodů). Teprve tehdy, prokáže-li daňový subjekt,
že k plnění, s jehož uskutečněním je spojen vznik nároku na odpočet daně, skutečně došlo, je na místě položit si
otázku, zda se tak nestalo v důsledku zneužívajícího jednání. Pokud však k uskutečnění zdanitelného plnění
vůbec nedošlo, respektive daňový subjekt v tomto směru neunesl důkazní břemeno, je zbytečné se případným
podvodným jednáním z povahy věci zabývat, neboť zde žádné (zneužívající či jiné) daňově relevantní jednání plátce
DPH nebylo.“. Tento závěr je však nutné chápat v širším kontextu celého judikátu a skutkových
okolností dané věci. Její podstatou totiž bylo, že správce daně odmítl uznat odpočet daně
z přidané hodnoty, neboť daňový subjekt neprokázal faktickou realizaci sporného plnění.
Odvolací orgán však své rozhodnutí postavil na tom, že daňový subjekt se účastnil podvodného
jednání, a to aniž by jej podrobněji popsal. Nejvyšší správní soud tedy za vadu rozhodnutí
nepovažoval to, že se odvolací orgán zabýval podvodností jednání dříve, než měl postaveno
najisto, že plnění vůbec bylo uskutečněno, nýbrž to, že ignoroval odvolací námitky a svůj závěr
přesvědčivě neodůvodnil. Uvedená citace judikátu tak z hlediska kontextu dané věci nesměřovala
ke stanovení závazného požadavku na pořadí zkoumání důvodů pro nepřiznání daňového
odpočtu. Jejím smyslem bylo jen odlišení těchto dvou důvodů z hlediska požadavků
na odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu. V projednávané věci přitom z žalobou
napadeného rozhodnutí neplyne, že se odvolací orgán případnou podvodností jednání
stěžovatelky zabýval proto, že realizaci plnění měl za prokázanou. Naopak, odvolací orgán
v tomto rozhodnutí výslovně uvedl své pochybnosti o tom, zda stěžovatelka důkazní břemeno
unesla.
[20] Obdobné platí i pro námitku stěžovatelky, podle níž ze skutečnosti, že jí byl nárok
na nadměrný odpočet přiznán, jednoznačně vyplývá, že své důkazní břemeno unesla, jelikož
zásada in dubio pro libertate nemůže mít v daňovém řízení vliv na rozložení důkazního břemene.
Stěžovatelka na podporu své argumentace cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 12. 2014, č. j. 1 Afs 204/2014 - 32, který se však otázkou aplikace zásady in dubio pro libertate
zabývá jen okrajově, a to v reakci na vágní námitku daňového subjektu, který se dožadoval
aplikace této zásady ve smyslu, že pochybnosti a rozpory v důkazech by měly být zásadně
vykládány v jeho prospěch. Daňové řízení je však postaveno na zcela jiných zásadách,
a to konkrétně na odpovědnosti daňového subjektu za prokázání svých tvrzení. Bez ohledu
na to, v jaké míře se v daňovém řízení uplatní ústavněprávní zásada in dubio pro libertate, je však
argumentace stěžovatelky zcela nesprávná. Ať již uplatnění této zásady bylo v projednávané věci
na místě, nebo nikoliv, je nepochybné, že odvolací orgán tuto zásadu uplatnil, a to ve prospěch
stěžovatelky. Ta sice může zpochybňovat správnost těchto důvodů, nemůže však předstírat,
že uvedená rozhodnutí stojí na úplně jiných důvodech. A to tím spíše v situaci, kdy je v těchto
rozhodnutích výslovně uveden přesný opak toho, co z nich stěžovatelka svojí právní konstrukcí
dovozuje, tedy že uskutečnění dodávky zboží společností Vilasponta ve prospěch stěžovatelky
nebylo jednoznačně prokázáno a k uznání odpočtu na dani z přidané hodnoty na základě tohoto
deklarovaného zdanitelného plnění došlo pouze v důsledku nemožnosti provést klíčový důkaz,
a umožnit tak stěžovatelce unést její důkazní břemeno.
[21] Dále se soud zabýval námitkou stěžovatelky, podle níž bylo uskutečnění předmětného
zdanitelného plnění dostatečně prokázáno již v prvoinstančním řízení, respektive že správce daně
postupoval nesprávně, když nevyslechl pana Brutovského z vlastní iniciativy. Ani této kasační
námitce však Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
[22] Nejvyšší správní soud se totiž ztotožňuje se závěrem žalovaného, podle něhož stěžovatelka
neunesla důkazní břemeno v rámci postupu k odstranění pochybností. Pochybnosti správce daně
ohledně samotné realizace plnění byly založeny zejména na zjištěních, že není znám původ zboží
a není možné prokázat jeho přepravu (registrační značky vozidel jsou zahraniční, nepodařilo se
je ověřit a některé ani nejsou evidovány v sestavě mýtných transakcí), společnost Vilasponta
kovový odpad nevykupuje ani nezpracovává a stěžovatelka nebyla schopna doložit, jaké množství
zboží jí společnost Vilasponta skutečně dodala. Pochybnosti o tom, že plnění zajišťovala
společnost Vilasponta, vycházely zejména z toho, že stěžovatelka jako osobu, která s ní za tuto
společnost jednala, uvedla pana B., jehož identifikovala pouze jménem, telefonním číslem
a emailovou adresou. Pana B. (stejně jako jednatelku společnosti Vilasponta) se přitom správci
daně nepodařilo kontaktovat. Tyto pochybnosti se stěžovatelce nepodařilo rozptýlit předloženými
důkazy. Zejména k otázce oprávnění pana B. či pana Brutovského jednat jménem společnosti
Vilasponta stěžovatelka nepředložila žádné relevantní důkazy. S ohledem na to, že jak tyto osoby,
tak jednatelka společnosti, byly pro správce daně nekontaktní, a stěžovatelka nepožadovala jejich
výslech ani nenavrhovala další důkazy, nelze závěr správce daně o neunesení důkazního břemene
stěžovatelkou považovat za nezákonný.
[23] Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že důkazní břemeno mezi daňovým
subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce
daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v §92 odst. 5 daňového řádu.
Podle písmene c) tohoto ustanovení má tedy také povinnost prokázat skutečnosti vyvracející
věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů,
jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem,
přičemž pokud zjistí některou okolnost zpochybňující v nich uvedené údaje, přechází důkazní
břemeno podle §92 odst. 3 daňového řádu na daňový subjekt. Ten pak musí prokázat všechny
skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení
a dalších podáních. V takovém případě musí daňový subjekt prokázat svá tvrzení a za tímto
účelem předložit či navrhnout relevantní důkazní prostředky. Pokud jsou takové důkazy
spolehlivě prokazující jeho tvrzení provedeny, přechází důkazní břemeno podle zmiňovaného
§92 odst. 5 písm. c) daňového řádu zpět na správce daně. V opačném případě platí, že daňový
subjekt důkazní břemeno neunesl, a správce daně tak může rozhodnout v jeho neprospěch.
[24] V projednávané věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že správce daně unesl své důkazní
břemeno ohledně prvotních pochybností o správnosti tvrzení stěžovatelky. Důkazní břemeno
tak přešlo na stěžovatelku, která však nenavrhla žádný důkaz způsobilý prokázat skutečnost,
že dodávky šrotu pro ni zajišťovala společnost Vilasponta, respektive, že osoby, s nimiž jednala,
byly oprávněny vystupovat jménem této společnosti. Za takovéto situace nelze přisvědčit názoru
stěžovatelky, že bylo naopak odpovědností správce daně zjišťovat tyto skutečnosti. Odpovědnost
správce daně za řádné zjištění skutkového stavu v daňovém řízení totiž zdaleka nelze ztotožňovat
s vyšetřovací zásadou (uplatňovanou zejména v trestním právu), podle níž by veškerá
odpovědnost za řádné objasnění věci ležela na příslušném orgánu veřejné moci. V daňovém
řízení je to naopak daňový subjekt, na kterém leží primární odpovědnost za rozsah dokazování
vedeného za účelem prokázání jeho tvrzení. Správce daně tak v projednávané věci dostál
své povinnosti tím, že si obstaral informace od společnosti Vilasponta ohledně osob oprávněných
za ni jednat, a tyto informace poskytl stěžovatelce. Rovněž se tyto osoby neúspěšně pokusil
kontaktovat. Za této situace bylo na stěžovatelce, aby posoudila, zda by případný výslech některé
z uvedených osob mohl pomoci prokázat její tvrzení a případně takový výslech navrhnout.
Pokud stěžovatelka nic takového neučinila, nelze mít postup správce daně za nezákonný.
[25] Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka v rámci prvoinstančního řízení neunesla důkazní
břemeno ohledně prokázání přijetí zdanitelného plnění od společnosti Vilasponta. Rozhodnutí
správce daně tedy byla zákonná. Skutečnost, že následně byla v odvolacím řízení z uvedených
důvodů změněna, tak nemůže představovat důvod pro přiznání úroku z neoprávněného jednání
správce daně podle §254 odst. 1 daňového řádu.
[26] Městský soud tedy posoudil uvedenou právní otázku správně, takže důvod kasační stížnosti
uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyl naplněn.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
podle §60 odst. 1 věty první a §120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch a žalovanému
v něm nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu