ECLI:CZ:NSS:2020:4.AFS.29.2020:52
sp. zn. 4 Afs 29/2020 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: DEGA CZ s.r.o.,
IČ: 27902943, se sídlem Malešická 2850/22c, Praha 3, zast. JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem,
se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2019,
č. j. 11100/19/5100-41451-711055, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2020, č. j. 57 Af 19/2019 - 36,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9 . 1. 2020, č. j. 57 Af 19/2019 - 36,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 3. 2019, č. j. 11100/19/5100-
41451-711055, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, územní pracoviště
v Plzni, ze dne 14. 12. 2018, č. j. 2086537/18/2301-62562-404841, se zru š u j í
a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in en zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení
o kasační stížnosti celkem 24.456 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího Vaníčka, advokáta, se sídlem
Šaldova 466/34, Praha 8.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Finanční úřad pro Plzeňský kraj, územní pracoviště v Plzni (dále jen správní orgán
prvního stupně) rozhodnutím ze dne 14. 12. 2018, č. j. 2086537/18/2301-62562-404841, uložil
žalobci pokutu ve výši 8.000 Kč za přestupek dle §6 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení
plateb v hotovosti, neboť žalobce 29. 12. 2016 uhradil v hotovosti platby 94.580 Kč
a 250.000 Kč společnosti SAIT Company s. r. o. Zároveň žalobci uložil zaplatit náklady
správního řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Označeným rozhodnutím žalovaný k odvolání žalobce formulačně změnil návětí výroku
a ve zbytku potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
[3] Žalobce v žalobě proti rozhodnutí žalovaného namítal, že správní orgány rozhodly
o sankci za přestupek, přičemž odpovědnost žalobce za přestupek již zanikla dle §6a odst. 3
zákona o omezení plateb v hotovosti, ve znění účinném do 30. 6. 2017. Není správný názor
žalovaného, že se na věc aplikuje §112 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), a tudíž odlišně stanovená prekluzivní
doba dle tohoto zákona. Právní úprava účinná do června 2017, tj. v době spáchání přestupku,
byla pro stěžovatele příznivější, proto musí být aplikována dle čl. 40 odst. 6 Listiny základních
práv a svobod, resp. i §2 odst. 1 přestupkového zákona. Pojem trestnost skutku zahrnuje souhrn
všech podmínek relevantních pro závěr o vině, včetně podmínek vyloučení trestní odpovědnosti
a zániku trestnosti, tj. i prekluzivní lhůtu. K tomu žalobce citoval z komentáře k trestnímu
zákoníku a z judikatury Nejvyššího soudu. Ustanovení §112 odst. 2 přestupkového zákona
je tak v rozporu s ústavním pořádkem. Pokud žalovaný k této otázce odkázal na nález Ústavního
soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, žalobce uvedl, že se jedná o nález starý 25 let,
který se zabýval zcela mimořádnou záležitostí potrestání zločinů představitelů komunistického
režimu, tudíž na nyní řešený případ nemůže být aplikován. Žalobce proto navrhl, aby krajský
soud přerušil řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení §112 odst. 2 přestupkového
zákona pro jeho rozpor s ústavním pořádkem.
[4] Nadto uvedl žalobce, že rozhodnutí správních orgánů jsou nicotná. Na věc totiž musí
být aplikován §10 odst. 4 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, který
místně nepříslušnému správci daně neumožňuje uložit pokutu dle zákona o omezení plateb
v hotovosti, neboť se nejedná o tzv. vybranou působnost. Správní orgán prvního stupně
tedy nebyl příslušný k rozhodnutí ve věci.
[5] Krajský soud nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Obsáhle citoval z judikatury
Ústavního soudu a NSS a dále z odborné literatury a dospěl k závěru, že v rozporu s čl. 40 odst. 6
Listiny by mohla být aplikace §112 odst. 2 přestupkového zákona pouze v případě,
že by prekluzivní lhůta dle dosavadních předpisů v době nabytí účinnosti nového zákona
již uběhla, a odpovědnost žalobce by tedy zanikla, a po nabytí účinnosti nové úpravy
by se v důsledku tohoto ustanovení trestnost jednání obnovila. V posuzované věci
však k takovému případu nedošlo, neboť ke spáchání přestupku došlo 29. 12. 2016, tj. k tomuto
dni se správní orgány nejdříve mohly o jednání žalobce dozvědět. Jelikož přestupkový zákon
nabyl účinnosti dne 1. 7. 2017, jednoletá prekluzivní lhůta ještě nemohla uplynout. Proto aplikace
§112 odst. 2 přestupkového zákona, tj. prekluzivní lhůty stanovené v tomto zákoně, z hlediska
ústavního pořádku nic nepřekáží. Tento závěr je ostatně v souladu i s nálezem Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 19/93. Protože s tímto názorem žalovaného se krajský soud ztotožnil, nepředkládal
Ústavnímu soudu návrh na zrušení §112 odst. 2 přestupkového zákona, ani nepřerušoval řízení,
ačkoli si byl vědom toho, že u Ústavního soudu je pod sp. zn. Pl. ÚS 15/19 vedeno řízení
o návrhu na zrušení tohoto ustanovení podaném Městským soudem v Praze. Nedůvodnou
krajský soud shledal i námitku nicotnosti napadeného rozhodnutí. V posuzované věci totiž
pochybení žalobce zjistil správní orgán prvého stupně během daňové kontroly vykonávané
v rámci tzv. vybrané činnosti dle §10 odst. 4 zákona č. 456/2011 Sb. Proto byl tento správní
orgán i místně příslušný dle §6a zákona o omezení plateb v hotovosti k vedení řízení
o přestupku. Soud tak odmítl argumentaci, že §10 odst. 4 zákona č. 456/2011 Sb. je speciální
vůči §6a zákona o omezení plateb v hotovosti. Ani pokud by správní orgán prvého stupně
byl místně nepříslušný, nemělo by to za následek nicotnost jeho rozhodnutí.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost. Uvedl, že nespornou skutečností je, že stěžovatel provedl posuzované platby v hotovosti
dne 29. 12. 2016 a přestupkové řízení bylo zahájeno dne 22. 10. 2018. Správní orgány
se o jednání stěžovatele, v němž je spatřováno naplnění skutkové podstaty přestupku, dozvěděly
dne 7. 3. 2017, kdy byla zahájena u stěžovatele daňová kontrola, resp. nejpozději dne 6. 4. 2017,
kdy byly stěžovateli vráceny doklady, které si správní orgán prvého stupně v průběhu daňové
kontroly vyžádal, či dne 5. 6. 2017, kdy správní orgán prvého stupně vyzval žalobce k prokázání
skutečností. Prekluzivní lhůta jednoho roku, v níž mohlo být řízení o přestupku zahájeno,
tedy skončila dříve, než bylo řízení zahájeno dnem 22. 10. 2018.
[7] Názor stěžovatele o protiústavnosti aplikovaného §112 odst. 2 věty prvé přestupkového
zákona byl potvrzen nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, kterým
bylo toto ustanovení zrušeno. Podle Ústavního soudu se čl. 40 odst. 6 Listiny uplatní na právní
úpravu všech prvků trestnosti, včetně úpravy promlčení odpovědnosti za přestupek. V případě
posuzovaného přestupku je právní úprava prekluzivní doby obsažená v §6 odst. 3 zákona
o omezení plateb v hotovosti, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (subjektivní lhůta jeden rok
pro zahájení řízení), pro stěžovatele příznivější než právní úprava obsažená v §30 písm. b),
resp. §32 odst. 3 přestupkového zákona (3 a 5 let). V případě stěžovatele byla správními orgány
a krajským soudem uplatněna protiústavní právní úprava obsažená v §112 odst. 2 větě první
přestupkového zákona, proto jejich rozhodnutí neobstojí.
[8] Stěžovatel dále namítl nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu v části týkající
se vypořádání žalobního bodu nicotnosti rozhodnutí správních orgánů. Neobstojí totiž
odůvodnění krajského soudu, že správní orgán prvého stupně byl příslušný k rozhodnutí
o pokutě, neboť vydal též rozhodnutí v řízení navazujícím na daňovou kontrolu. Podle
stěžovatele dodatečný platební výměr vydal místně příslušný správce daně, kterým je Finanční
úřad pro hl. m. Prahu.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že při rozhodování vycházel z tehdy
platné a účinné právní úpravy obsažené v §112 odst. 2 přestupkového zákona, což učinil i krajský
soud, a jeho rozsudek nabyl právní moci dne 10. 1. 2020, tedy před vydáním nálezu Ústavního
soudu, který toto ustanovení zrušil, a před publikací tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Pokud
by nález měl být zpětně aplikován i na posuzovanou věc, musel by to Ústavní soud výslovně
uvést ve svém nálezu, což však neučinil. Poukázal rovněž na odlišné stanovisko soudců Šimíčka
a Filipa, s nímž se ztotožnil. Žalovaný tedy ponechal na úvaze Nejvyššího správního soudu,
zda bude tento nález na posuzovanou věc aplikovat, nebo zda upřednostní právní jistotu. Rovněž
citoval z usnesení rozšířeného senátu z 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, podle nějž
lze zohlednit pozdější pro pachatele příznivější právní úpravu pouze, pokud změna zákona
nastala do rozhodnutí krajského soudu o žalobě, nikoli v průběhu řízení o kasační stížnosti
jakožto mimořádném opravném prostředku. Žalovaný také odmítl námitku stěžovatele,
že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný v části týkající se otázky nicotnosti rozhodnutí
správních orgánů v důsledku stěžovatelem dovozované nepříslušnosti správního orgánu prvního
stupně. Logický je totiž závěr krajského soudu, že správní orgán prvního stupně zjistil pochybení
stěžovatele v průběhu jím prováděné daňové kontroly, proto byl příslušný ve smyslu §6a zákona
o omezení plateb v hotovosti k vedení sankčního řízení.
[10] Na toto vyjádření reagoval stěžovatel replikou, v níž uvedl, že nález sp. zn. Pl. ÚS 15/19
je třeba na posuzovanou věc aplikovat, neboť správní soudy dle ustálené judikatury NSS
i Ústavního soudu nejsou při přezkumu rozhodnutí správních orgánů vázány ustanoveními
zákona, která byla zrušena pro jejich rozpor s ústavním pořádkem. Žalovaným odkazované
usnesení č. j. 5 As 104/2013 – 46 se týká zcela odlišné otázky, a to aplikovatelnosti pozdější
zákonodárcem schválené změny zákona upravující podmínky trestnosti. Pokud by Nejvyšší
správní soud neměl v posuzované věci zohlednit zrušující nález, vedlo by to k absurdním
důsledkům, např. by tento soud musel opět předložit Ústavnímu soudu návrh na zrušení
již zrušeného ustanovení přestupkového zákona. Toto ustanovení totiž bylo v rozporu
s ústavním pořádkem již v době vydání napadeného rozhodnutí. Ustanovení §71 odst. 2, 3 a 4
zákona o Ústavním soudu o tom, že pravomocná rozhodnutí zůstávají nedotčena nálezem,
se uplatní pouze tam, kde neběží řízení o opravných prostředcích, včetně soudního přezkumu.
Přímo analogickou situaci s nyní řešeným případem, posuzoval NSS v rozsudku ze dne
13. 5. 2003, č. j. 7 A 146/2001 - 29, č. 2/2003 Sb. NSS, a přiklonil se k názoru prosazovanému
stěžovatelem.
III. Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Ze shora provedené rekapitulace vyplývá, že jde především o posouzení otázky,
zda je třeba na posuzovanou věc aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/19, který
při posouzení otázky ústavní konformity §112 odst. 2 věty první přestupkového zákona dospěl
k opačnému závěru než krajský soud v napadeném rozsudku.
[14] K problematice vztahu §75 odst. 1 s. ř. s., podle nějž soud při přezkumu rozhodnutí
správního orgánu vychází ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu,
existuje rozsáhlá judikatura NSS, která je v této otázce zcela jednotná. Stěžovatel správně zmínil
rozsudek NSS č. j. 7 A 146/2001 – 29. Již v tomto rozsudku se Nejvyšší správní soud přihlásil
k řešení, jež upřednostňuje zajištění ochrany práv jednotlivců zkrácených rozhodnutím správního
orgánu vydaným na základě protiústavního ustanovení zákona: „Nejvyšší správní soud má rozhodnout
o žalobě za situace, kdy protiústavnost §19 odst. 1 zákona o krajích byla vyslovena Ústavním soudem,
a to k datu následujícímu vydání napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu, na které se plně
odkazuje, nelze jinak, nežli učinit závěr o neústavnosti obsahu §19 odst. 1 cit. zákona po celou dobu jeho
účinnosti. Ačkoli tento soud sám řízení o zrušení předmětného ustanovení nevyvolal, nemůže pominout
tuto zásadní změnu právního stavu a trvat na formálním naplnění procesního předpisu (§75 odst. 1 s. ř. s)
při vědomí, že tím sice koná podle jeho textu, nikoli však smyslu. Zákon nepochybně procesní nástroje, jimiž
disponuje, vnímá toliko jako prostředek vedoucí ke sjednání spravedlnosti. Nastala-li situace, pro níž je typický
rozpor mezi rozumným řešením, na něž však není norma beze zbytku připravena, a řešením, jež sice lze pod text
právního předpisu zahrnout, avšak vede toliko k nadbytečnému zatížení účastníků řízení novými řízeními
(zde ústavní stížností), je třeba, podle názoru soudu, zvolit řešení, které by odpovídalo principu oprávněného
očekávání, jenž je součástí moderního pojímání práva. V daném případě prostor pro nápravu byl otevřen podáním
opravného prostředku, a jde tak o situace odlišnou od té, kdy by žaloba podána nebyla, co se týče právních vztahů
vzniklých před zrušením právního předpisu. Potvrzovat zákonnost rozhodnutí žalovaného za situace vědomí
o neústavnosti celého postupu soud za rozumné řešení nepovažuje, stavěl by tak jen další překážku na cestě, jejíž
cíl je nabíledni. Tím by devalvoval i sám princip přezkoumání rozhodnutí orgánů veřejné správy, jak je soudním
řádem správním předvídán.“ Tento názor pak NSS setrvale opakoval ve svých dalších rozhodnutích,
např. v rozsudcích ze dne 20. 12. 2012, č. j. 7 As 28/2012 - 16, ze dne 22. 5. 2008,
č. j. 6 Ads 15/2007 - 57, nebo ze dne 9. 10. 2007, č. j. 3 As 77/2006 - 103.
[15] Nejvyšší správní soud má dále za to, že ochrana práv stěžovateli nemůže být odepřena
z toho důvodu, že krajský soud otázku souladu §112 odst. 2 věty prvé přestupkového zákona
s ústavním pořádkem, jmenovitě čl. 40 odst. 6 Listiny, nesprávně posoudil a nepřerušil řízení,
aby vyčkal rozhodnutí o návrhu na zrušení tohoto ustanovení podaném Městským soudem
v Praze, popř. nepodal u Ústavního soudu sám návrh na zrušení cit. ustanovení přestupkového
zákona. To, že ke zrušení uvedeného ustanovení došlo až po vydání napadeného rozsudku,
totiž nic nemění na nezákonnosti napadeného rozsudku. Uvedené ustanovení přestupkového
zákona sice bylo až do publikace nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 součástí právního řádu, již před jeho
formální derogací trval stav jeho rozporu s ústavním pořádkem, který měl být zjištěn
již správními orgány, resp. krajským soudem. Pokud se tak nestalo, je ovšem povinností
Nejvyššího správního soudu, aby zjednal nápravu. Ostatně, pokud by tak neučinil, muselo
by být jeho rozhodnutí po právu zrušeno Ústavním soudem (srov. nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III.ÚS 467/18 ze dne 2. 7. 2019, nebo sp. zn. IV.ÚS 3062/14 ze dne 27. 5. 2015).
[16] Nejvyšší správní soud tak má za to, že i na nyní posuzovanou věc je třeba aplikovat
závěry vyslovené Ústavním soudem v již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19, kde se uvádí,
že „§112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky přikazuje užít úpravu promlčení odpovědnosti
za přestupky dle zákona o odpovědnosti za přestupky i na činy spáchané před účinností tohoto zákona. Úprava
promlčení odpovědnosti za přestupek tvoří součást vymezení trestnosti ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny, s nímž
je napadená zákonná úprava v rozporu, jelikož směřuje k ústavně reprobovanému výsledku v podobě užití
pozdější úpravy trestnosti, která je v neprospěch obviněného. Z tohoto důvodu je §112 odst. 2 věta první zákona
o odpovědnosti za přestupky v rozporu s čl. 40 odst. 6 větou první Listiny“. Přitom není rozhodné,
jak se nesprávně domníval krajský soud v napadeném rozsudku, zda prekluzivní lhůta
dle dosavadních předpisů uplynula před nabytím účinnosti přestupkového zákona, či nikoli
(jako tomu bylo v případě žalobce ve věci posuzované Ústavním soudem v nálezu Pl. ÚS 15/19
nebo v nyní posuzovaném případě).
[17] Z napadeného rozhodnutí žalovaného vyplývá, že dne 7. 3. 2017 správní orgán prvního
stupně zahájil u stěžovatele daňovou kontrolu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období
prosinec 2016 a přebral účetní doklady vztahující se k tomuto období, mj. též příjmový pokladní
doklad společnosti SAINT Company s. r. o. z 29. 12. 2016 na částku 94.580 Kč a příjmový
pokladní doklad z téhož dne vystavený toutéž společností na částku 250.000 Kč a související
účetní evidenci, v níž jsou uvedené platby v hotovosti zachyceny. Skutečnosti svědčící
o provedení uvedených plateb v hotovosti se tedy správní orgán prvého stupně dozvěděl
při zahájení daňové kontroly dne 7. 3. 2017, jak výslovně uvedl žalovaný ve svém rozhodnutí
v bodě [1].
[18] Podle §6 odst. 3 zákona o omezení plateb v hotovosti ve znění účinném do 30. 6. 2017
platilo, že [o]dpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení
do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy byl spáchán. Jak bylo výše
uvedeno, na posuzovanou věc nelze aplikovat §112 odst. 2 větu první přestupkového zákona,
ve znění účinném do 25. 2. 2020, tj. do dne publikace nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 ve Sbírce
zákonů pod č. 54/2020 Sb. Při posouzení věci je tedy třeba vyjít z právě citovaného §6 odst. 3
zákona o omezení plateb v hotovosti účinného v době spáchání přestupku (tehdy deliktu).
Z uvedeného vyplývá, že dne 22. 10. 2018, kdy bylo zahájeno řízení o přestupku, již odpovědnost
stěžovatele zanikla, a to ke dni 7. 3. 2018, kdy uběhl jeden rok ode dne, kdy se správní orgán
prvního stupně o deliktu (přestupku) dozvěděl.
[19] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku v části, v níž se krajský soud zabýval namítanou nicotností rozhodnutí správních
orgánů pro nepříslušnost správního orgánu prvého stupně. Krajský soud v bodě 67 napadeného
rozsudku neuvedl, že rozhodnutí o doměření daně z přidané hodnoty za kontrolované období
vydal správní orgán prvního stupně, jak uvádí stěžovatel. V této části napadeného rozsudku
se uvádí, že spáchání přestupku zjistil „prvoinstanční orgán, který vydal prvoinstanční rozhodnutí,
při daňové kontrole u žalobkyně ve vztahu k DPH za prosinec 2016“. Prvoinstančním rozhodnutím
krajský soud zcela jasně mínil prvostupňové rozhodnutí ve věci projednávaného přestupku,
přičemž krajský soud dovodil, že právě zjištění porušení zákona o omezení plateb v hotovosti
správním orgánem prvého stupně v průběhu jím prováděné daňové kontroly založilo
příslušnost tohoto správního orgánu k vedení řízení o přestupku. V této části odůvodnění
napadeného rozsudku tedy Nejvyšší správní soud nespatřuje žádné deficity, které
by mohly založit jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, jak uváděl stěžovatel
(resp. ani pro nesrozumitelnost). Samotnou nepříslušnost správního orgánu prvého stupně
pak již stěžovatel v kasační stížnosti nenamítal, proto Nejvyšší správní soud nevidí důvod
se touto otázkou zabývat. Pouze na okraj poznamenává, že ani případná místní nepříslušnost
prvostupňového orgánu k vedení správního řízení nezakládá nicotnost rozhodnutí v takovém
řízení vydaného, resp. rozhodnutí o odvolání proti takovému rozhodnutí (srov. např. rozsudky
NSS ze dne 24. 6. 2008, č. j. 2 Afs 159/2006 - 138, a ze dne 4. 6. 2009, č. j. 9 As 72/2008 - 69).
Tato námitka tedy není důvodná.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[20] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, neboť správní orgány rozhodly
o sankci za přestupek, u něhož však již zanikla odpovědnost stěžovatele, a krajský soud
tuto otázku nesprávně posoudil. Proto Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
zrušil napadený rozsudek krajského soudu a zároveň i rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.
[21] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů v řízení o žalobě i o kasační
stížnosti podle §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel měl v řízení úspěch, má proto právo na náhradu
nákladů v plné výši. V řízení o žalobě stěžovatel vynaložil soudní poplatek 3.000 Kč.
Dále má stěžovatel právo na náhradu nákladů právního zastoupení za dva úkony ve věci (převzetí
a příprava zastoupení, sepis žaloby) dle §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
po 3.100 Kč za úkon [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) téže vyhlášky]. Dále má stěžovatel
právo na náhradu hotových výdajů dle §13 odst. 4 cit. vyhlášky ve výši 300 Kč za každý úkon.
Zástupce stěžovatele je plátcem DPH, proto se odměna a náhrada hotových výdajů zvyšují
o částku odpovídající této dani. Žalovaný je tak povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů
řízení o žalobě celkem 11.228 Kč.
[22] V řízení o kasační stížnosti stěžovatel vynaložil soudní poplatek 5.000 Kč. Dále
má stěžovatel právo na náhradu nákladů právního zastoupení za dva úkony ve věci (sepis kasační
stížnosti a repliky) dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 3.100 Kč za úkon [§7
ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) téže vyhlášky]. Dále má stěžovatel právo na náhradu hotových
výdajů dle §13 odst. 4 cit. vyhlášky ve výši 300 Kč za každý úkon. Zástupce stěžovatele
je plátcem DPH, proto se odměna a náhrada hotových výdajů zvyšují o částku odpovídající
této dani. Žalovaný je tak povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti celkem 13.228 Kč. Celkem za obě řízení je tak žalovaný povinen zaplatit stěžovateli
24.456 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. května 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu