ECLI:CZ:NSS:2020:4.AFS.408.2019:33
sp. zn. 4 Afs 408/2019 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: TIRPOS
Consulting s.r.o., IČ 03473376, se sídlem Revoluční 8, Praha 1, zast. JUDr. Jiřím Kacafírkem,
advokátem, se sídlem Pražská 84/15, Plzeň, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2017,
č. j. 26073/17/5100-41453-712277, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019, č. j. 14 Af 5/2017 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 6. 2017, č. j. 26073/17/5100-41453-712277,
zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí (zajišťovací příkazy) ze dne 17. 3. 2017,
č. j. 2027043/17/2001-80542-110705 a č. j. 2030888/17/2001-80542-110705, kterými Finanční
úřad pro hlavní město Prahu uložil žalobkyni, aby okamžikem vydání zajišťovacích příkazů
složila na účet správce daně jistotu ve výši 1.713.936 Kč a 1.242.612 Kč za účelem úhrady daně
z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2016 a prosinec 2016.
[2] Žalovaný uvedl, že sama žalobkyně uznala existenci důvodů, které mohly vést k podezření,
že mezi ní a společností MATROS GROUP s.r.o. nedošlo k hospodářským operacím
a jejich úhradám. Žalobkyně sice poukázala na existenci dokladů, jež by měly osvědčit,
že k realizaci plnění došlo, nicméně k odvolání je nepřipojila. Žalovaný současně poukázal
na to, že při vydávání zajišťovacích příkazů správce daně zjišťuje existenci indicií osvědčujících
předpoklad budoucí nedobytnosti či značných obtíží při vybíraní daně, přičemž dokazování
v plném rozsahu zde neprobíhá. Dále žalovaný uvedl, že správce daně nejprve žalobkyni vyzval
k odstranění pochybností ohledně transakcí, které měly proběhnout mezi ní a společností
MATROS GROUP s.r.o. Tyto pochybnosti však žalobkyně k výzvě správce daně nijak
neodstranila. Prokazování důvodnosti vzniku nároku na odpočet daně z přidané hodnoty není
předmětem prokazování při vydávání zajišťovacích příkazů. Podle žalovaného nicméně právě
z toho důvodu, že žalobkyně neprokázala přijetí plnění od společnosti MATROS GROUP s.r.o.,
je vysoce pravděpodobné, že dojde v budoucnu k doměření daní. Současně žalobkyně disponuje
jen vysoce likvidními prostředky na bankovním účtu, což svědčí závěru o odůvodněné obavě
z budoucího obtíženého výběru daně, resp. její obtížné vymahatelnosti. Výše zajišťovaných
částek přitom odpovídá předpokládané budoucí daňové povinnosti. Žalovaný uzavřel,
že zákonné podmínky pro vydání zajišťovacích příkazů byly naplněny.
[3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2019,
č. j. 14 Af 5/2017 - 32, žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Nejprve poukázal na specifika
rozhodování o vydání zajišťovacích příkazů a následně navázal s tím, že finanční orgány
dostatečně osvětlily důvody pro takový postup. Správce daně přitom uvedl, že má důvodné
pochybnosti o tom, že žalobkyně nebude schopna prokázat faktické poskytnutí plnění
od společnosti MATROS GROUP s.r.o. Navíc zmíněná společnost nepodala daňové přiznání
ani kontrolní hlášení, fakticky nesídlí na adrese svého sídla a zároveň žalobkyně na její účet
nepoukázala žádné finanční prostředky. Podle městského soudu je klíčové, že žalobkyně měla
možnost nejprve nastíněné pochybnosti odstranit, avšak neučinila tak, a následné vydání
zajišťovacích příkazů proto pro ni nemohlo být překvapivé. Je tudíž zřejmé, že existuje vysoká
pravděpodobnost budoucího doměření daně. Městský soud doplnil, že finanční orgány nekladly
k tíži žalobkyně, že by měla jen finanční prostředky na účtu. Důvodem obav o budoucí dobytnost
daně bylo především to, že žalobkyně vždy obratem finanční prostředky vybrala z účtu a neměla
již k dispozici žádný jiný majetek. S tímto závěrem finančních orgánů se městský soud ztotožnil.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a repliky stěžovatelky
[4] Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížnost. V ní namítla, že správce daně dostatečně neprokázal, že by existovaly pochybnosti
o souladu předložených daňových dokladů se skutečností. Tím pádem správce daně neunesl
své důkazní břemeno. Stěžovatelka poukázala na to, že řádně plnila své povinnosti vůči správci
daně, v office house řádně přebírala poštu a pronajaté prostory řádně využívala. Z uvedených
skutečností přitom nijak neplyne, že by nepřijala plnění od společnosti MATROS GROUP s.r.o.
Poskytnuté plnění prokázala obvyklým způsobem, a to předložením daňových dokladů. Správce
daně tak své pochybnosti odvozuje jen z toho, že platba za přijatá plnění proběhla v hotovosti.
Jinak žádné další skutečnosti neuvádí. Podle stěžovatelky neobstojí ani závěry o obavách
z budoucí nedobytnosti daně. Nelze totiž dovozovat, že stěžovatelka daň neuhradí
jen z toho důvodu, že nedisponuje na svém účtu prostředky k okamžité úhradě daňové
povinnosti. Finanční orgány nezkoumaly situaci stěžovatelky individuálně, a dospěly
proto k nesprávným závěrům. Stěžovatelka poukázala dále na to, že vydáním zajišťovacích
příkazů dojde k zásahu do jejího vlastnického práva. Finanční orgány přehlédly, že stěžovatelka
řádně spolupracovala, byla kontaktní, není tzv. schránková firma, předložila listinné důkazy
a nemá žádné nedoplatky vůči státu. Stěžovatelka dále uvedla, že závěr soudu
o přezkoumatelnosti rozhodnutí finančních orgánů nic nevypovídá o zákonnosti a správnosti
jejich závěrů. Není přitom zřejmé, z čeho městský soud dovozuje, že stěžovatelka nevyužila
své možnosti prokázat oprávněnost daňového odpočtu, jestliže finančním orgánům předložila
řádu důkazních prostředků. Současně městský soud ani nevysvětlil, ze kterých skutečností
dovodil, že stěžovatelka nedisponuje dostatečným finančním majetkem. Nejvyššímu správnímu
soudu proto stěžovatelka navrhla, aby zrušil napadený rozsudek a případně i rozhodnutí
finančních orgánů.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka v otázce budoucího
předpokladu doměření daně svými námitkami fakticky brojí proti platebním výměrům, a nikoliv
zajišťovacím příkazům. Její námitky se míjí s podstatou tohoto řízení. Podle žalovaného
byla zjištění správce daně o budoucí nedobytnosti daně dostatečná. Finanční orgány věc
posoudily individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti případu s tím, že nepřiměřeně nezasáhly
do práva stěžovatelky na vlastnictví. Žalovaný doplnil, že sama stěžovatelka určila rozsah
odvolacího řízení a bylo na ní, aby předložila případnou detailní odvolací argumentaci, kterou
by žalovaný následně vypořádal. Pokud tak neučinila, jeho vypořádání odpovídá rozsahu
uplatněné argumentace. Současně žalovaný doplnil, že se městský soud dostatečně vypořádal
se všemi žalobními námitkami, své úsudky náležitě vysvětlil a uvedl, které závěry finančních
orgánů považuje za správné. Městský soud objasnil, proč má za to, že jsou u stěžovatelky dány
obavy z budoucí nedobytnosti daně. Současně žalovaný doplnil, že stěžovatelce nic nebránilo,
aby navrhla další důkazní prostředky, jimiž by prokázala, že má jiné pohledávky, které lze využít
k budoucí úhradě daně, avšak neučinila tak. Poukázal rovněž na to, že soudy nemají nahrazovat
činnost finančních orgánů, resp. řízení před nimi. Nejvyššímu správnímu soudu proto žalovaný
navrhl, aby kasační stížnost zamítl.
[6] Stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že finanční orgány nemohly ignorovat
skutečnosti a důkazy zjištěné v doměřovacím řízení a měly k nim při vydání zajišťovacích příkazů
přihlédnout. Podle stěžovatelky nebyly závěry finančních orgánů o tom, že nemá k dispozici
finanční prostředky k úhradě daně, pro vydání zajišťovacích příkazů postačující. Není přitom
zřejmé, že z čeho finanční orgány dovodily, že by stěžovatelka doměřenou daň neuhradila.
Stěžovatelka si všechny své povinnosti řádně plnila, což finanční orgány zcela přehlédly. Navíc
zcela ignorovaly individuální okolnosti případu. Stěžovatelka tak setrvala na svém návrhu,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a případně i rozhodnutí finančních orgánů.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem
a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v §109
odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační stížnosti
je zřejmé, že byla podána z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[8] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní
posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní
předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[9] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud uvádí, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný. Městský soud
totiž své závěry řádně vysvětlil, o čemž mimo jiné svědčí i skutečnost, že s nimi stěžovatelka
obšírně polemizuje. Současně nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nemohla založit
skutečnost, že městský soud odkazoval na přezkoumatelné závěry finančních orgánů. Takový
postup je v situaci, kdy se městský soud s jejich závěry ztotožnil, v souladu s ustálenou
judikaturou kasačního soudu.
[12] Podle §167 odst. 1 daňového řádu, je-li odůvodněná obava, že daň, u které dosud neuplynul den
splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době
bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi, může správce daně vydat zajišťovací příkaz.
[13] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem finančních orgánů a městského soudu,
podle něhož vydání zajišťovacích příkazů v případě stěžovatelky bylo zcela namístě. Správce daně
řádně vysvětlil předpoklad budoucího vyměření daně spočívající ve skutečnosti, že stěžovatelka
doposud a navzdory výzvě neodstranila pochybnosti ohledně realizace plnění, které jí měla
poskytnout společnost MATROS GROUP s.r.o. Na tomto místě Nejvyšší správní soud uvádí,
že předpokladem pro vydání zajišťovacího příkazu je existence indicií o tom, že bude
v budoucnu pravděpodobné doměření daňové povinnosti.
[14] Takové indicie byly v případě stěžovatelky skutečně dány. Stěžovatelka, jakkoliv
se tak formálně událo v rámci jiného procesu při správě daní, nebyla doposud schopna odstranit
pochybnosti o realizaci plnění, ze kterého uplatňovala nárok na odpočet daně. Správce daně
zjistil, že stěžovatelka nepoukázala na účet společnosti MATROS GROUP s.r.o. žádné finanční
prostředky, navíc k výzvě k odstranění pochybností nedoložila plnění ze strany společnosti
MATROS GROUP s.r.o. žádnými důkazními prostředky, vyjma formálních daňových dokladů.
Současně nijak důkazně nepodložila tvrzení o úhradě plnění v hotovosti. Je přitom namístě
poukázat na to, že společnost MATROS GROUP s.r.o. za předmětná zdaňovací období
nepodala daňová přiznání ani kontrolní hlášení. Podle Nejvyššího správního soudu nastíněné
skutečnosti zakládají odůvodněnou obavu (přiměřenou pravděpodobnost), že dojde k doměření
daně z přidané hodnoty stěžovatelce ve výši uvedené v zajišťovacích příkazech a odpovídající
nároku na odpočet daně za plnění, které měla stěžovatelce poskytnout společnost MATROS
GROUP s.r.o.
[15] Pro úplnost Nejvyšší správní soud doplňuje, že správce daně v rámci zajišťovacích
příkazů toliko předpokládá existenci doměření daně. Jakkoliv tedy k vydání zajišťovacích
příkazů vedly skutečnosti opodstatňující taktéž zahájení doměřovacího řízení, neznamená
to, že se stoprocentní jistotou musí dojít i k dodatečnému stanovení daně. Stěžovatelce
totiž vydání zajišťovacích příkazů nijak nebrání v tom, aby uplatnila aktivní procesní strategii
v doměřovacím řízení a nakonec prokázala, že k realizaci předmětného plnění skutečně došlo.
Nicméně správce daně při vydávání zajišťovacích příkazů vycházel ze skutečností, které
mu v daný okamžik byly známy a ty dostatečně osvědčovaly existenci odůvodněné obavy,
že dojde k doměření daně z přidané hodnoty. Jestliže stěžovatelka disponovala důkazními
prostředky, které měly osvědčit realizaci plnění ze strany společnosti MATROS GROUP s.r.o.,
jak se snaží naznačit v kasační stížnosti, jde jejich neuplatnění v postupu k odstranění
pochybností s ohledem na nastavení důkazního břemene při správě daní zcela k její tíži.
[16] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda existuje přiměřená pravděpodobnost,
že v době vymahatelnosti daně bude tato daň nedobytná nebo bude její vybrání spojeno
se značnými obtížemi.
[17] Finanční orgány v daném ohledu posoudily jako jeden z důvodů pro vydání zajišťovacích
příkazů skutečnost, že stěžovatelka disponuje jen finančními prostředky na účtu, resp. že finanční
prostředky vždy obratem vybírá. K tomu však současně finanční orgány přičetly i skutečnost,
že stěžovatelka má pouze virtuální sídlo a došlo u ní k výraznému nárůstu obratu,
aniž by vytvořila jakýkoliv majetek. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu podle Nejvyššího
správního soudu zakládají pravděpodobnost, že v době vymahatelnosti v budoucnu stanovené
daně bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi.
[18] Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že byly naplněny všechny podmínky pro vydání
zajišťovacích příkazů. Jelikož byl tento postup plně v souladu se zákonem, je lichá také námitka
o nepřiměřeném zásahu do vlastnického práva stěžovatelky.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný ani nezákonný.
Důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) tedy nebyly naplněny.
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnosti jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s.
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 věty první za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná,
a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, soud mu proto náhradu nákladů řízení
nepřiznal. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu