ECLI:CZ:NSS:2020:4.AFS.61.2020:37
sp. zn. 4 Afs 61/2020 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ing. J. P.,
zast. Mgr. Romanem Moussawi, advokátem, se sídlem Pařížská 11, Praha 1, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 4. 12. 2017, č. j. 51663/17/5200-10422-711621, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2020, č. j. 25 Af 5/2018 - 62,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2020, č. j. 25 Af 5/2018 - 62,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Platebním výměrem Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště
v Opavě (dále jen „správce daně“), ze dne 10. 6. 2016, č. j. 2253514/16/3216-50523-809746,
byla žalobci podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o daních z příjmů“), a podle §147 a §139 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), vyměřena daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2013 ve výši 1.100.460 Kč.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 12. 2017, č. j. 51663/17/5200-10422-711621, podle §116
odst. 1 písm. c) daňového řádu a podle zákona o daních z příjmů zamítl odvolání žalobce
a uvedený platební výměr potvrdil.
[3] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 25 Af 5/2018 - 40, zrušil uvedené
rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto zrušujícího
rozsudku krajský soud uvedl, že žalobce unesl své důkazní břemeno, neboť rozptýlil pochybnosti
správce daně spočívající v pouhém zjištění o připsání peněžních částek na jeho soukromý
účet tím, že prokázal, že šlo o platby, jimiž třetí osoby plnily své závazky vůči společnosti
AVANTI, spol. s r.o. (dále jen „společnost AVANTI“) na základě mandátní smlouvy uzavřené
mezi touto společností a žalobcem. Pokud následně finanční orgány nutily žalobce doložit, jakým
způsobem došlo k vypořádání jeho závazků se společností AVANTI, činily tak bez opory
v zákoně, neboť tato skutečnost nemá vztah ke zjištění, které založilo původní pochybnost
správce daně. Bylo naopak na správci daně, aby prokázal, že došlo k nějaké nové skutečnosti,
na základě níž se finanční prostředky, které prokazatelně patřily společnosti AVANTI, staly
reálnou součástí majetku žalobce.
[4] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl
a rozsudkem ze dne 20. 9. 2019, č. j. 4 Afs 16/2019 - 32, zrušil rozsudek krajského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl,
že důkazní povinnost žalobce nemůže být naplněna pouhým předložením formálně správného
daňového dokladu či uzavřené smlouvy, neboť tyto dokumenty nejsou dostatečnými podklady
pro prokázání realizace příslušného zdanitelného plnění či jiných skutečností uvedených
v daňovém tvrzení. Nejistota o souladu mezi skutečností a daňovými tvrzeními přitom v dané
věci vyplývala z reálné možnosti, že žalobce peněžní částky připsané na jeho účet na základě
mandátní smlouvy nepoužil ve prospěch společnosti AVANTI, nýbrž že zůstaly v jeho dispoziční
sféře a představovaly tak jeho reálný a zdanitelný příjem. Tato obava z nesouladu mezi stavem
faktickým a formálně právním byla umocněna tím, že se žalobce o existenci mandátní smlouvy
zmínil až v odvolacím řízení. Za této situace žalovaný nepochybil, když se nespokojil se zjištěním
o připsání finančních prostředků na soukromý účet žalobce z titulu nově tvrzené mandátní
smlouvy a na daňovém subjektu požadoval prokázání předání, vypořádání a zúčtování těchto
peněžních částek ve prospěch společnosti AVANTI. Bez doložení těchto skutečností
totiž nemohly být odstraněny důvodné pochybnosti žalovaného o tvrzení žalobce ve vztahu
k finančním prostředkům zaslaným na jeho osobní účet.
[5] V následném řízení krajský soud vydal rozsudek ze dne 13. 1. 2020, č. j. 25 Af 5/2018 - 62,
jímž žalobu zamítl. V jeho odůvodnění uvedl, že žalobce byl v daňovém řízení povinen řádně
prokázat, že peněžní prostředky připsané na jeho osobní účet nepředstavovaly jeho zdanitelný
příjem. Vzhledem k tomu, že na základě daňových tvrzení žalobce správci daně vznikly
pochybnosti o tom, zda žalobce peněžní prostředky připsané na jeho účet na základě mandátní
smlouvy použil k úhradě závazků vůči společnosti AVANTI, nebo zda zůstaly v jeho dispoziční
sféře, a představovaly tak reálný a zdanitelný příjem žalobce, žalovaný postupoval správně,
když po žalobci požadoval prokázání předání, vypořádání a zúčtování těchto peněžních částek
ve prospěch společnosti AVANTI. Prokázání uvedených skutečností bylo zásadní pro odstranění
uvedených pochybností žalovaného. Tento postup navíc podpořila i skutečnost, že mandátní
smlouva uzavřená mezi žalobcem a společností AVANTI byla žalobcem předložena až v rámci
odvolacího řízení. Nelze proto souhlasit s žalobcem, že otázka toho, zda a jak byly vypořádány
vztahy mezi žalobcem a společností AVANTI, není relevantní. Žalobce v řízení
prokázal obdržení předmětných finančních prostředků na základě mandátní smlouvy.
Na základě doplněného dokazování provedeného v odvolacím řízení žalovaným,
však již nelze mít za to, že by žalobce prokázal předání, vypořádání a zúčtování předmětných
peněžních prostředků ve prospěch společnosti AVANTI, a jak vyplývá z tvrzení žalobce
na jednání konaném dne 13. 1. 2020, že „již doložil, co doložit mohl“. Žalobce ani již nebyl schopen
žádné další relevantní důkazy k těmto skutečnostem předložit. Žalobce tak neunesl důkazní
břemeno ohledně skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda se jednalo o jeho reálné příjmy,
či nikoliv.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
kasační stížnost z důvodu jeho nezákonnosti, který je uveden v §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel namítl, že krajský soud se nedostatečně zabýval tím, že finanční správa v podstatě
považovala totožný příjem současně za příjem dvou různých daňových subjektů. Správce daně
totiž nerozporoval, že předmětné finanční prostředky jsou zdanitelným příjmem společnosti
AVANTI, zároveň je však považoval i za příjem stěžovatele a vyměřil mu z nich daň. Takový
postup by přitom podle stěžovatele mohl vést k tomu, že jeden příjem by mohl být současně
považován za příjem nekonečného množství daňových subjektů.
[8] V řízení totiž podle stěžovatele bylo jednoznačně prokázáno, že finanční prostředky
nacházející se na jeho soukromém účtu patřily společnosti AVANTI a stěžovatel
s nimi nebyl oprávněn nakládat jinak než ve prospěch této společnosti. Uvedl, že správci daně
doložil čestným prohlášením zaměstnance společnosti AVANTI pana B., že finanční prostředky
byly použity na úhradu závazků této společnosti, což tento svědek osobně potvrdil i při svém
výslechu. Správci daně je přitom známa i skutečnost, že finanční prostředky byly vyplaceny
svědkovi B. jako jednateli společnosti FVE Masečín s.r.o., která společnosti AVANTI
vyfakturovala poskytnuté plnění. Stěžovatel má za to, že je nerozhodné, zda byly faktury
vystaveny za konkrétní plnění oprávněně (byť má za to, že rozhodně byly), ale za podstatnou
považuje skutečnost, že jménem společnosti AVANTI její závazky vyjádřené ve fakturách
uhradil, čímž závazek této společnosti zanikl. Podle stěžovatele tedy bylo postaveno najisto, že
finanční prostředky používal na úhradu závazků společnosti AVANTI, a to v souladu s jeho
tvrzením, předloženou plnou mocí i logikou věci (jelikož někdo musel zaměstnancům
za poskytnutá plnění vyfakturovaná odběratelům společnosti Avanti zaplatit).
[9] Dále stěžovatel brojil proti tomu, že správce daně opřel své rozhodnutí o neprokázání
vypořádání závazků mezi ním a společností AVANTI, a to přesto, že pro takový požadavek
neexistuje zákonný podklad. Stěžovatel nakládal s finančními prostředky společnosti AVANTI
výhradně v souladu s pokyny této společnosti. Zjednodušeně řečeno, finanční prostředky
zaslané dlužníky této společnosti vyplatil jejím věřitelům, čímž došlo k zániku závazků
společnosti AVANTI. Stěžovatel nikdy s předmětnými finančními prostředky nenakládal
jako se svými, a nelze je tedy považovat za jeho zdanitelný příjem.
[10] Konečně stěžovatel namítl, že mu bylo kladeno k tíži neprokázání plnění mezi jinými
daňovými subjekty. Konkrétně za nezákonné považoval to, že byl vyzván k prokázání poskytnutí
plnění na základě faktur, které hradil, a to s negativními důsledky v případě, že se mu to nepodaří.
Tato plnění však měla být poskytnuta společnosti AVANTI třetími osobami a stěžovatel
pouze příslušné faktury uhradil z prostředků společnosti AVANTI. O skutečné realizaci plnění
nic nevěděl, a jeho případná fiktivnost tak nemůže jít k jeho tíži.
[11] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s rozsudkem krajského
soudu i s předchozím rozsudkem Nejvyššího správního soudu a navrhl zamítnutí kasační
stížnosti. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých rozsudků vyjádřily správní soudy, žalovaný
uvedl, že otázka příjmů, respektive daňových povinností, společnosti AVANTI není předmětem
tohoto daňového řízení. Argumentaci možným dvojím zdaněním je proto nutné odmítnout
jako irelevantní.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Přitom shledal vadu uvedenou v §109 odst. 4 s. ř. s., k níž musel přihlédnout z úřední
povinnosti, i když nebyla v kasační stížnosti výslovně namítnuta.
[14] Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byl krajský soud vázán předchozím zrušujícím
rozsudkem Nejvyššího správního soudu, je rozsah kasačního přezkumu v souladu s §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. omezen, neboť kasační stížnost není přípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl
znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod
kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu. Námitky obsažené v současné kasační stížnosti jsou tak přípustné pouze za podmínky,
že se jimi Nejvyšší správní soud nezabýval již v předchozím zrušujícím rozsudku.
[15] Jedna z kasačních námitek uplatněných v této kasační stížnosti se týkala otázky, zda správce
daně mohl po stěžovateli požadovat prokázání vypořádání vzájemných závazků se společností
AVANTI a následně vyvozovat negativní důsledky z neprokázání této skutečnosti.
[16] Tuto otázku však již Nejvyšší správní soud řešil v předešlém rozsudku, v němž uvedl,
že „nejistota o souladu mezi skutečností a daňovými tvrzeními přitom v dané věci vyplývala z reálné možnosti,
že žalobce peněžní částky připsané na jeho účet na základě mandátní smlouvy nepoužil k úhradě závazků
společnosti AVANTI, nýbrž že zůstaly v jeho dispoziční sféře a představovaly tak reálný a zdanitelný příjem
žalobce. Tato obava z nesouladu mezi stavem faktickým a formálně právním byla umocněna tím, že se žalobce
o existenci mandátní smlouvy v průběhu daňové kontroly nikterak nezmínil. Za této situace odvolací finanční
orgán nepochybil, když se nespokojil se zjištěním o připsání finančních prostředků na soukromý účet žalobce
z titulu nově tvrzené mandátní smlouvy a na daňovém subjektu požadoval prokázání předání, vypořádání
a zúčtování těchto peněžních částek ve prospěch společnosti AVANTI. Bez doložení těchto skutečností
totiž nemohly být odstraněny důvodné pochybnosti stěžovatele o tvrzení žalobce ve vztahu k finančním prostředkům
obdržených na jeho osobní účet.“
[17] Vzhledem k tomu, že k této námitce se již Nejvyšší správní soud v projednávané věci
závazně vyjádřil, je v této části kasační stížnost podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná.
[18] Další kasační námitka spočívala v nesouhlasu stěžovatele s postupem správce daně, který
po něm požadoval prokázání faktické realizace fakturovaných plnění, ačkoli šlo o vztahy
jiných daňových subjektů (konkrétně společnosti AVANTI a jejích obchodních partnerů),
přičemž s neprokázáním této skutečnosti spojoval negativní důsledky pro stěžovatele.
[19] Ani touto námitkou se však Nejvyšší správní soud nemohl věcně zabývat. Podle §104
odst. 4 s. ř. s. je totiž nepřípustná kasační stížnost, která se opírá jen o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. V žalobě
přitom není žádná zmínka o tvrzené nezákonnosti postupu, jímž byl stěžovatel vyzýván
k prokázání realizace plnění mezi společností AVANTI a jejími obchodními partnery,
jež se ho netýkala. Naopak v žalobě stěžovatel uvedl, že v rámci daňové kontroly bylo učiněno
zjištění, podle něhož k přijetí a uhrazení příslušných faktur došlo z důvodu řádného poskytnutí
služeb mezi těmito třetími osobami. Rovněž uvedl, že právní důvod všech těchto plateb je znám,
nejsou o něm pochyby a ani žalovaný tyto doklady nezpochybňuje. Z žaloby tak nelze dovodit,
že by stěžovatel brojil i proti způsobu posouzení otázky faktické realizace zdanitelných plnění,
do nichž nebyl přímo zapojen. Navíc důvodem závěru finančních orgánů o neprokázání
daňového tvrzení, že sporné finanční prostředky nepředstavují příjem stěžovatele,
nebylo nedoložení uskutečnění předmětných plnění týkající se třetích osob, nýbrž nedoložení
způsobu, jakým stěžovatel naložil s prostředky, které obdržel v rámci obchodování
mezi společností AVANTI a jejími partnery.
[20] Dále stěžovatel v této kasační stížnosti zpochybnil závěry finančních orgánů i krajského
soudu o tom, že neunesl své důkazní břemeno ohledně použití finančních prostředků obdržených
na jeho účet. Stěžovatel tvrdil, že v daňovém řízení bylo jednoznačně prokázáno, že prostředky
byly užity ve prospěch společnosti AVANTI, přičemž on sám s nimi nikdy nenakládal
jako s vlastními.
[21] K této otázce, jež byla i klíčovým žalobním bodem, se však krajský soud po shrnutí
judikatury a platné právní úpravy věcně vyjádřil jen v odstavci 18 napadeného rozsudku,
v němž uvedl, že „na základě doplněného dokazování provedeného v odvolacím řízení žalovaným
však již nelze mít za to, že by žalobce prokázal předání, vypořádání a zúčtování předmětných
peněžních prostředků ve prospěch společnosti AVANTI, a jak vyplývá v tvrzení žalobce na jednání konaném
dne 13. 1. 2020, že „již doložil, co doložit mohl“, žalobce ani již nebyl schopen žádné další relevantní důkazy
k těmto skutečnostem předložit. Žalobce tak neunesl důkazní břemeno ohledně skutečnosti rozhodné
pro posouzení, zda se jednalo o reálné příjmy žalobce, či nikoliv, a proto nelze žalobě vyhovět.“
Takové odůvodnění však Nejvyšší správní soud nemůže považovat za dostatečné.
[22] Jak vyplývá z rozsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu, rozhodnutí,
u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení
nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě,
je nutné považovat za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, či ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52.).
[23] V projednávané věci je přitom zřejmé, že krajský soud se argumentací stěžovatele věcně
vůbec nezabýval, nýbrž pouze převzal závěr žalovaného o neunesení důkazního břemene,
aniž by jej podrobil jakémukoliv kritickému zkoumání. Takový postup rozhodně nelze považovat
za řádné vypořádání zásadní žalobní námitky. Podstata soudní kontroly ve správním soudnictví
spočívá totiž právě v tom, že soudy nezávisle, v rozsahu žalobních námitek, posuzují závěry,
k nimž správní orgány dospěly. V případě, že se soudy s názorem správního orgánu ztotožní,
jsou v souladu se zásadami plynoucími z ústavně zaručeného práva na spravedlivý
proces povinny řádně vysvětlit, z jakých důvodů považují napadené rozhodnutí za správné
a proč jsou žalobní námitky nedůvodné.
[24] V případě zmíněné otázky přitom nepřichází ani v úvahu vázanost právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť v uvedeném
rozsudku Nejvyšší správní soud nevyslovil žádný právní názor, kterým by se závazně vyjadřoval
k otázce unesení důkazního břemene stěžovatelem ohledně následného nakládání s finančními
prostředky obdrženými na jeho osobní účet. Důvodem pro zrušení předchozího rozsudku
bylo totiž pochybení krajského soudu, který se nedostatečně zabýval právě otázkou dispozice
se spornými finančními prostředky a následného vypořádání závazků mezi stěžovatelem
a společností AVANTI. Krajský soud totiž ve svém předchozím rozsudku dospěl k závěru,
že stěžovatel unesl své důkazní břemeno již tím, že prokázal uzavření mandátní smlouvy
mezi ním a společností AVANTI, aniž by se zabýval tím, jak stěžovatel poté s finančními
prostředky naložil.
[25] Nejvyšší správní soud proto ve svém předchozím zrušujícím rozsudku uvedl, že takové
posouzení je nedostatečné, jelikož „povinnost žalobce nemůže být naplněna pouhým předložením formálně
správného daňového dokladu či uzavřené smlouvy, neboť tyto dokumenty nejsou dostatečnými podklady
pro prokázání realizace příslušného zdanitelného plnění či jiných skutečností uvedených v daňovém tvrzení.“
Nejvyšší správní soud se tedy vůbec nezabýval otázkou, zda se stěžovateli podařilo prokázat,
že finanční prostředky použil v souladu s uzavřenou mandátní smlouvou. To bylo úkolem
krajského soudu, k čemuž jej Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku rovněž zavázal,
když uvedl, že „krajský soud proto bude v dalším řízení vycházet z toho, že předání, vypořádání a zúčtování
předmětných finančních prostředků ve prospěch společnosti AVANTI představuje klíčovou skutečnost,
bez níž nemohl žalobce prokázat, že peněžní částky připsané na jeho osobní účet nepředstavovaly jeho zdanitelný
příjem podle §10 daňového zákona. Proto se krajský soud bude zabývat správností závěru stěžovatele
o neprokázání této rozhodné skutečnosti. Až po takto provedeném posouzení bude moci krajský soud učinit
spolehlivý závěr o tom, zda žalobce prokázal své tvrzení a unesl důkazní břemeno.“
[26] Krajský soud se však touto otázkou nezabýval ani ve svém druhém rozsudku.
Tak jako v předchozím rozsudku bez hlubšího posouzení přijal formální argumentaci stěžovatele,
tak v napadeném rozsudku bez jakéhokoliv posouzení přijal argumentaci žalovaného.
Ani v jednom případě tak nenaplnil svoji roli soudního orgánu, který je povinen věc nestranně
posoudit s přihlédnutím k argumentaci obou stran a své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
[27] V předchozím zrušujícím rozsudku přitom Nejvyšší správní soud nijak nepředjímal,
jak by toto řádné posouzení mělo dopadnout. Uvedl-li, že použití předmětných finančních
prostředků ve prospěch společnosti AVANTI je nezbytné pro prokázání, že se nejedná
o stěžovatelův zdanitelný příjem, rozhodně tím nenaznačoval, že důkazy shromážděné
v daňovém řízení tuto skutečnost neosvědčují. Hodnocením provedených důkazů a skutkových
zjištění se totiž v tomto směru vůbec nezabýval. Byl to totiž právě krajský soud, který měl řádně
zhodnotit, zda na základě shromážděných důkazů obstojí závěr žalovaného o neunesení
důkazního břemene stěžovatelem. Tento závěr byl následně krajský soud povinen řádně
odůvodnit a vypořádat všechny s ním související otázky.
[28] Tím, že krajský soud se ani napodruhé věcně nezabýval podstatou žalobních námitek, zatížil
svůj rozsudek nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů, čímž je naplněn důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K této skutečnosti přitom musel Nejvyšší správní
soud přihlédnout z úřední povinnosti, i když nebyla v kasační stížnosti namítnuta, jak vyplývá
z §109 odst. 4 s. ř. s.
[29] Za této situace se již Nejvyšší správní soud nemusel zabývat kasační námitkou,
podle níž finanční prostředky na osobním účtu stěžovatele, z nichž mu správce daně vyměřil daň,
byly zdanitelným příjmem společnosti AVANTI a v důsledku postupu správce daně
tak byl tentýž příjem fakticky předmětem daně u dvou různých daňových subjektů.
Posouzení této otázky a její relevance pro účely posuzované věci týkající se toliko stěžovatele
se totiž bude odvíjet zejména od závěru, zda stěžovatel použil peněžní částky připsané
na jeho účet na základě mandátní smlouvy ve prospěch společnosti AVANTI, nebo zda zůstaly
v jeho dispoziční sféře, a staly se tak jeho reálným příjmem.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 věty
první před středníkem s. ř. s. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení, v němž podle odstavce čtvrtého téhož ustanovení bude vázán právním názorem
vysloveným v tomto zrušovacím rozhodnutí. V dalším řízení krajský soud vydá přezkoumatelný
rozsudek, v němž se bude pečlivě zabývat všemi skutkovými zjištěními učiněnými v odvolacím
řízení a správností závěru žalovaného o neprokázání předání, vypořádání a zúčtování příslušných
peněžních částek došlých na osobní účet stěžovatele ve prospěch společnosti AVANTI.
Teprve až po náležitém posouzení této skutečnosti bude moci krajský soud učinit spolehlivý
závěr o povaze finančních prostředků došlých na účet stěžovatele a o tom, zda se jednalo
o jeho reálný příjem, či nikoliv.
[31] Krajský soud v dalším řízení podle §110 odst. 3 věty první s. ř. s. rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o této a předchozí kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu