ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.327.2019:27
sp. zn. 4 As 327/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: prap. K. L., zast. JUDr.
Štěpánkou Mikovou, advokátkou, se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti žalovanému: první
náměstek policejního prezidenta, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2015, č. j. PPR-33582-14/ČJ-2014-990131, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019,
č. j. 8 Ad 27/2015 - 47,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 8 Ad 27/2015 - 47, se zr ušuj e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 10. 2015, č. j. PPR-33582-14/ČJ-2014-990131, zamítl
odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí ředitele Ředitelství služby cizinecké policie ve věcech
služebního poměru (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 15. 10. 2014, č. j. 2199/2014,
kterým byla podle §125 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), zamítnuta žádost žalobkyně
o poskytnutí služebního příjmu za nařízenou službu přesčas v důležitém zájmu služby konanou
podle §54 odst. 1 zákona o služebním poměru od 1. 3. do 31. 12. 2011 v rozsahu 96 hodin
a v roce 2012 v rozsahu 117 hodin, a ohledně žádosti žalobkyně o poskytnutí služebního příjmu
za službu přesčas konanou podle §54 odst. 1 zákona o služebním poměru v roce 2009 v rozsahu
134,5 hodin a v roce 2010 v rozsahu 78,5 hodin bylo namítnuto promlčení.
[2] V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaný konstatoval, že ze shromážděného spisového
materiálu v posuzovaném případě vzhledem ke každému dni, kdy byla žalobkyni nařízena služba
přesčas, vyplývá, z jakých důvodů tak služební funkcionář učinil, přičemž v této souvislosti
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013 - 41.
Z uvedené analýzy je pak podle žalovaného zřejmé, že žalobkyni byla ve všech případech
nařízena služba přesčas z důvodu kumulace nepřítomností jiných příslušníků ve službě.
Dále žalovaný konstatoval, že vedoucí příslušník podle §53 odst. 1 zákona o služebním poměru
vytváří vždy k 25. dni v měsíci plán služeb na měsíc příští. Pokud tak některý z příslušníků
požádal například o určení dovolené až po rozhodném datu či v průběhu měsíce, kdy dovolenou
čerpal, jednalo se o situaci předem nepředvídatelnou. K takovým situacím podle žalovaného
docházelo ve většině nyní přezkoumávaných případů služby přesčas, proto bylo její nařízení
žalobkyni v souladu s §54 odst. 1 zákona o služebním poměru. Žalovaný doplnil, že správní
orgán I. stupně vycházel při posuzování věci z řádně zjištěného skutkového stavu a relevantních
podkladů. Uzavřel, že dovolenou, služební volna a další nároky příslušníků je potřeba posuzovat
individuálně, jelikož v průběhu času může nastat mnoho neočekávaných skutečností, kvůli
kterým dochází ke kumulaci nepřítomností příslušníků ve službě, s nimiž vedoucí příslušník
při sestavování plánu služeb ani nemůže dopředu počítat.
[3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 1. 8. 2019,
č. j. 8 Ad 27/2015 - 47, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Konstatoval, že nařízení služby přesčas se řídí zákonem stanovenými podmínkami, a to důležitým
zájmem služby, výjimečností služby přesčas, odůvodněním přijatého opatření a jejím maximálním
rozsahem. Toto opatření tak nelze podle městského soudu považovat za další fond služební
doby, ze kterého lze libovolně čerpat do limitu 150 hodin v kalendářním roce. Dále zdůraznil,
že pro posuzovanou věc je klíčový výklad pojmu „důležitý zájem služby“, přičemž v souladu
s §201 odst. 1 zákona o služebním poměru a judikaturou správních soudů se jedná o situace,
které nebylo možné předvídat při rozvržení doby služby na jednotlivé směny podle §53 zákona
o služebním poměru. Důležitým zájmem služby pak podle městského soudu není dlouhodobý
až trvalý nedostatek příslušníků, případně plnění běžných úkolů příslušného policejního
útvaru, přičemž v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 As 183/2015 - 63. Na správním orgánu je, aby prokázal, že službu
přesčas nevyužívá k jiným než zákonem předvídaným účelům. Městský soud dále konstatoval,
že je třeba vždy zkoumat okolnosti nařízení služby přesčas jednotlivě a u každého případu zvlášť.
Pro posouzení těchto skutečností pak je podle městského soudu klíčový okamžik zpracování
rozvrhu základní doby služby podle §53 zákona o služebním poměru, jak vymezil Nejvyšší
správní soud již v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013 - 41. Napadené rozhodnutí
však postrádá údaj, kdy byly tyto rozvrhy zpracovány ve vztahu k jednotlivým dnům nařízené
služby přesčas, přičemž v takovém případě městský soud nebyl schopen přezkoumat, zdali mohl
vedoucí příslušník při nařizování služby přesčas absenci konkrétních příslušníků předvídat
či již dopředu vědět. Městský soud závěrem doplnil, že ohledně některých příslušníků dokonce
v napadeném rozhodnutí důvod jejich nepřítomnosti ve službě zcela chybí. Na základě výše
uvedených důvodů tak městský soud zrušil rozhodnutí žalovaného kvůli jeho
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítl, že městský soud nehodnotil rozhodnutí stěžovatele jako celek, když jen přejal
vybrané pasáže žalobou napadeného rozhodnutí o veškerých dnech nařízené služby
přesčas a jejích důvodů, avšak blíže se těmito důvody nezabýval. Dále zdůraznil, že na stranách
23-24 napadeného rozhodnutí stěžovatel jasně vymezil okamžik, kdy vedoucí příslušník
zpracovává plány služby. Pokud současně z plánu služeb není zřejmá jeho konkrétní fixace
na následující měsíc, je rozhodným dnem pro jeho stanovení poslední den v měsíci předcházející
měsíci výkonu služby. Z uvedených skutečností je pak podle stěžovatele zřejmé, které absence
příslušníků byly vedoucímu příslušníkovi při zpracovávání jednotlivých plánů služby již dopředu
zřejmé a které nikoli. Stěžovatel následně namítl, že podle rozsudků Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 1. 2018, č. j. 9 As 258/2017 - 32, a ze dne 25. 7. 2018, č. j. 9 As 133/2017 - 35,
měl městský soud nejprve vzhledem ke každému dni nařízené služby přesčas vyhodnotit,
zda byl vzhledem k důvodům nepřítomnosti jednotlivých příslušníků dán důležitý zájem služby,
a následně posoudit, zda obstojí odůvodnění nařízeného opatření vzhledem k počtu dalších
příslušníků, kterým byla služba přesčas taktéž nařízena. Doplnil, že všechny okolnosti relevantní
pro posouzení případu jsou ze spisového materiálu dostatečně zřejmé. Následně namítl,
že sám městský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že pokud se důvod nepřítomnosti
některých příslušníků dohledat nepodařilo, nemělo to na posouzení věci žádný vliv,
jelikož v každém případě nařízené služby přesčas došlo ke kumulaci nepřítomnosti ostatních
příslušníků. Stěžovatel závěrem zdůraznil, že tyto okolnosti tím spíše není schopen dohledat nyní,
když i z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že nepřítomnost předmětných příslušníků ve službě
nebyla relevantně potvrzena. Nejvyššímu správnímu soudu proto stěžovatel navrhl, aby napadený
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[7] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že byla podána z důvodu nesprávného závěru městského
soudu o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, což odpovídá důvodu
uvedenému v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení kasační stížnost lze podat pouze
z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[8] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru o její důvodnosti.
[9] Podle §54 odst. 1 zákona o služebním poměru platí, že příslušníkovi lze v důležitém zájmu
služby nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Za
důležitý zájem služby se podle §201 odst. 1 zákona o služebním poměru považuje zájem
bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru.
[10] Stěžovatel namítl, že jeho rozhodnutí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti, jelikož z něj jasně
vyplývá, kdy byly zpracovávány jednotlivé plány služby relevantní pro posuzovaný případ.
S uvedenou námitkou se Nejvyšší správní soud ztotožnil. Na stranách 23 a 24 žalobou
napadeného rozhodnutí stěžovatel konstatoval, že plány služby vedoucí příslušník vytváří
do 25. dne měsíce předcházejícího měsíci, kdy má být služba vykonána. Ačkoli byla uvedená
povinnost vedoucímu příslušníkovi stanovena až od měsíce září roku 2012, z §53 odst. 1 zákona
o služebním poměru současně vyplývá povinnost vedoucího příslušníka naplánovat služby
jednotlivých příslušníků nejpozději k poslednímu dni měsíce předcházejícího měsíci,
kdy má být služba vykonána. Nejvyšší správní soud proto na základě výše uvedeného uzavírá,
že stěžovatel v napadeném rozhodnutí vymezil, ke kterému dni byly zpracovávány jednotlivé
plány služby, a to tak, že neplyne-li z plánů služeb zpracovaných před zářím roku 2012 něco
jiného, byly datovány k poslednímu dni měsíce předcházejícího měsíci, kdy měla být služba
vykonána, a po tomto datu pak ke každému 25. dni měsíce předcházejícího měsíci,
kdy měla být služba vykonána. Městský soud tak nesprávně konstatoval, že napadené rozhodnutí
stěžovatele výše uvedené skutečnosti neobsahuje.
[11] Stěžovatel dále namítl, že jej městský soud v napadeném rozsudku nesprávně zavázal
k tomu, aby dodatečně doplnil důvody nepřítomnosti ve službě u příslušníků, u nichž se tyto
důvody dohledat nepodařilo. Podle stěžovatele je totiž takový požadavek městského soudu
nereálný, a to tím spíš, pokud z napadeného rozhodnutí stěžovatele plyne, že po opravě všech
nesprávností rozhodnutí správního orgánu I. stupně a jím provedené analýzy dnů služby přesčas
žalobkyně lze z nedohledání důvodů nepřítomnosti některých příslušníků dovodit, že jejich
absence ve službě v uvedený den nebyla relevantně potvrzena.
[12] Nejvyšší správní soud přisvědčil rovněž této námitce stěžovatele. Stěžovatel v provedené
analýze nepřítomnosti příslušníků ve službě ve dnech, kdy byla žalobkyni nařízena služba přesčas,
vzhledem k chybějícím důvodům nepřítomnosti některých příslušníků ve službě uvedl, že tato
skutečnost neměla na posuzovanou věc žádný vliv, jelikož žalobkyni byla služba přesčas nařízena
již na základě nepřítomnosti jiných příslušníků ve službě. Nepřítomnost předmětných příslušníků
ve službě tak na situaci, za které byla žalobkyni služba přesčas nařízena, již nemohla ničeho
změnit.
[13] Z doplnění odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 4. 6. 2015 současně
vyplývá, za které příslušníky žalobkyně vykonávala službu přesčas a z jakých důvodů
tito příslušníci nebyli předmětného dne přítomni ve službě. Městský soud však v bodě 173
napadeného rozsudku pouze konstatoval, že okolnost chybějících důvodů nepřítomnosti
některých příslušníků ve službě vzbuzuje pozornost. Městský soud však nijak nevymezil, jaký
mohly mít předmětné skutečnosti vliv na nyní posuzovanou věc, jinými slovy, zdali
má tato skutečnost na posouzení zákonnosti nařízení služeb přesčas žalobkyni nějaký vliv.
[14] Nejvyšší správní soud závěrem doplňuje, že si lze jen těžko představit situaci,
kdy by byl stěžovatel reálně schopen dohledat důvody nepřítomnosti konkrétních příslušníků
ve službě z doby před devíti, resp. osmi lety, když se mu to nepodařilo již dříve. Za uvedené
situace měl městský soud posoudit zákonnost jednotlivých nařízených služeb přesčas,
a to vzhledem k dohledaným nepřítomnostem příslušníků ve službě a jejich důvodům.
IV. Závěr
[15] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že rozhodnutí stěžovatele obsahovalo všechny okolnosti
relevantní pro posuzovaný případ, a není proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Uvedenou právní otázku městský soud posoudil nesprávně, v důsledku čehož je naplněn důvod
kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[16] Proto Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude městský soud podle
§110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto zrušovacím rozsudku. Městský
soud se tedy bude v dalším řízení zabývat tím, zdali byla služba přesčas žalobkyni v jednotlivých
dnech nařizována v důležitém zájmu služby a v souladu podmínkami stanovenými zákonem
o služebním poměru, přičemž v tomto směru zohlední i judikaturu Nejvyššího správního soudu
zmíněnou ve zrušeném rozsudku i v rozhodnutí stěžovatele.
[17] V dalším řízení městský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti
(§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu