ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.463.2019:48
sp. zn. 4 As 463/2019 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Mgr. L. J., zast. Mgr.
Janem Harcubou, advokátem, se sídlem Palackého 1327, Mladá Boleslav, proti žalovanému:
náčelník Vojenské policie, adresa pro doručování: Ministerstvo obrany, sekce právní, odbor
pro právní zastupování, se sídlem náměstí Svobody 471/4, Praha 6, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 23. 1. 2019, č. j. 96-25-65/2012-5104, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2019, č. j. 50 A 29/2019 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele proti výroku III.
rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Tábor ze dne 31. 3. 2015, č. j. 11-64/2014-4215
(dále též „prvostupňové rozhodnutí“), o nároku na odměnu za služební pohotovost zařazením
žalobce do bojové a mobilizační pohotovosti a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Výrok I. a II.
prvostupňového rozhodnutí byl žalovaným změněn tak, že odvolání bylo částečně vyhověno
a žalobci přiznán nárok na odměny za služební pohotovosti, které se staly splatnými v období
od 22. 3. 2009 do podání žádosti a přiznán úrok z prodlení z částek odpovídajících výši odměn
za nařízené služební pohotovosti.
[2] Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že se nárokem žalobce
na odměnu za bojovou a mobilizační pohotovost zabýval a svůj právní názor již mnohokráte
projevil. Služební orgány zastávají od počátku tentýž právní názor, že pouhým uvedením jména
žalobce v organizačním vnitřním rozkazu č. 1 v letech 2011 a 2012 žalobci bez vyhlášení
minimálně stavu ohrožení státu a zvýšené bojové pohotovosti, navíc bez existence konkrétního
nařízení pohotovosti s konkrétním časovým vymezením, realizovaným standardně
prostřednictvím týdenního vnitřního rozkazu nebyla nařízena bojová a mobilizační pohotovost,
tedy uložena jakákoli povinnost vztahující se k zabezpečení plnění úkolů směřujících k dosažení
a udržení bojové a mobilizační připravenosti, zejména pak povinnost dostavit se v určené lhůtě
360 minut na určené místo, ani nebyl z tohoto důvodu mimo dobu služby ve svém osobním
volnu jinak omezen. Shodně služební orgány posuzovaly nárok na odměnu za bojovou
a mobilizační pohotovost ve všech případech žadatelů z řad příslušníků téhož útvaru,
projednávaných v souběžně vedených řízeních. Tento závěr se stal opakovaně předmětem
soudního přezkumu u Krajského soudu v Českých Budějovicích a u Nejvyššího správního soudu,
ve kterém také opakovaně obstál.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že na podporu svých
tvrzení navrhl provedení důkazů ve formě výslechu svědků, které správní orgány odmítly
vyslechnout. Navržení svědkové mohli potvrdit, že ke vztahu bojové a mobilizační pohotovosti
byli poučeni tak, že tato pohotovost je nařízena na celou dobu kalendářního roku. Z navržených
svědeckých výpovědí a listin bylo možno dále dovodit, že příslušníci nedisponovali znalostmi
o systematice bojové a mobilizační pohotovosti a nebyli srozuměni s tím, že tu bylo možno
vyhlásit až ve stavu ohrožení státu. Prověrky ověření aktuálního spojení nesloužily pouze
k ověření správnosti kontaktních údajů, ale k zabezpečení dosažitelnosti. Těmito prověrkami
spojení byl žalobce omezen. Skutečnost, že bojová pohotovost byla u daného velitelství nařízena,
vyplývá z vnitřních rozkazů č. 1 z let 2011 a 2012 a z dokumentu Výstavba a plánování.
[4] Dle žalobce byl nesprávný názor správních orgánů, že musí být k nařízení bojové
a mobilizační pohotovosti vydán další vnitřní rozkaz a k jeho nařízení nestačí pouze vnitřní
rozkaz č. 1, přičemž tento názor nemá oporu v zákoně. Jestliže žalobce důvěřoval v zákonnou
povinnost uposlechnout rozkaz nadřízeného, neměl být v této důvěře zklamán. To má význam
z hlediska žalobcova legitimního očekávání. Uvedené vnitřní rozkazy č. 1 a provádění prověrek
spojení potvrzovaly nastavenou praxi, že nadřízení žalobce využívali bojovou a mobilizační
pohotovost k povolávání příslušníků do zaměstnání a k plnění služebních úkolů. Žalobci nebylo
umožněno seznámit se s písemnostmi, jejichž předložení požadoval, je tedy obtížné cokoli
prokázat, pokud jsou důkazy ve výlučném držení žalovaného. Dále žalobce nesouhlasil s názorem
správních orgánů, že nelze vyvodit podjatost úředně pověřených osob. Byla vedena nátlaková
jednání se žadateli o proplacení služební pohotovosti. V té souvislosti uplatněným důkazním
návrhům žalobce nebylo vyhověno.
[5] Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl.
Konstatoval, že pojem bojové a mobilizační pohotovosti a systém zařazování příslušníků útvaru
do této pohotovosti vyložil již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 5. 2017,
č. j. 4 As 84/2016 - 96, přičemž se tak stalo právě v žalobcově věci. Dále uvedl, že žalobci nárok
na odměnu za bojovou a mobilizační pohotovost nevznikl, jelikož vyhlášení tohoto typu
pohotovosti vyžaduje další vnitřní akt následující poté, kdy vznikne válečný stav či dojde
k ohrožení státu. V projednávaném období taková situace však nenastala, žádný další vnitřní akt
aktivující tento typ pohotovosti vydán nebyl a ani vydán být nemohl. Úprava institutu bojové
a mobilizační pohotovosti je obsažena v rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku, na který
navazovaly vnitřní rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011
a č. 1/2012. Těmito rozkazy byli k plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti předurčeni
všichni příslušníci útvaru. Vnitřními rozkazy však nebylo určeno místo, kde se mají zdržovat,
nebyl určen způsob vyrozumění a dopravy do místa výkonu práce. Tyto rozkazy obsahují obecná
pravidla dlouhodobé povahy, která se uplatňují po celé kalendářní roky, a proto jimi nemohlo
dojít k vyhlášení stálé služební pohotovosti ve smyslu §30 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích
z povolání.
[6] Soud považoval závěr žalovaného stran dostatečně zjištěného skutkového stavu
za správný. V průběhu řízení byli školitelé vyslechnuti, přičemž z žádné ze svědeckých výpovědí
neplyne, že příslušníci útvaru byli permanentně po celý kalendářní rok v bojové a mobilizační
pohotovosti s povinností dostavit se do 360 minut na pracoviště. Tvrzení žalobce, že s předpisy
upravujícími bojovou a mobilizační pohotovost seznámen nebyl, bylo již přezkoumáno krajským
soudem i Nejvyšším správním soudem, přičemž bylo shledáno, že každoročně probíhalo
počátkem roku jednodenní školení k pohotovostnímu systému, který zahrnoval též bojovou
a mobilizační pohotovost. S ohledem na tuto skutečnost soud nepřisvědčil žalobci, že je třeba
řízení doplnit v tom ohledu, zda příslušníci útvaru byli srozuměni s tím, za jaké situace
lze bojovou a mobilizační pohotovost vyhlásit.
[7] Předpoklad vydání dalšího vnitřního rozkazu se nepříčí ustanovení §30 zákona o vojácích
z povolání. I pro pohotovosti v době mírové se předpokládá vydání vnitřního rozkazu a takovou
formou byly pohotovosti nařizovány. Dělo-li se nařizování pohotovostí vnitřním opatřením,
pak tím spíše lze předpokládat vydání takového opatření pro případ služební pohotovosti typu
bojové a mobilizační pohotovosti právě se zřetelem k tomu, jakou povahu bojová a mobilizační
pohotovost má. Zařazením do pohotovosti není ani prověrka spojení k zabezpečení
dosažitelnosti. K žalobcově námitce stran legitimního očekávání odkázal krajský soud
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. 4 As 225/2018 - 45, který
shledal tuto námitku žalobce nedůvodnou.
[8] Krajský soud uzavřel, že povolání do služby bylo prováděno pro plnění služebních úkolů,
nedělo se tak však v rámci bojové a mobilizační pohotovosti. Okruh osob, které
byly do služebních pohotovostí zařazovány, dokládají vnitřní rozkazy založené ve spisové
dokumentaci. Žádné z těchto vnitřních opatření nedokládá, že v žalobě vyjmenovaní příslušníci
útvaru byli povoláni k plnění úkolů vyplývajících z bojové a mobilizační pohotovosti. Pro úsudek
o tom, jaká byla u konkrétního útvaru praxe, zcela postačují písemnosti založené ve spise. Proto
nebylo zapotřebí správní řízení o žalobcem požadované důkazy doplňovat. Zařazením do bojové
a mobilizační pohotovosti byl žalobce k takové pohotovosti předurčen a v souvislosti s takovým
předurčením mu žádné služební povinnosti nevyplynuly, a proto mu žádná odměna za předurčení
k takové pohotovosti nepřísluší. Za pohotovosti, ke kterým byl žalobce určen vnitřními rozkazy,
žalobci odměna poskytnuta byla, o čemž svědčí nenapadený výrok rozhodnutí žalovaného.
K namítané podjatosti úředních osob krajský soud odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu, který shledal, že najevo nevyšly žádné skutečnosti nasvědčující podjatosti
těchto osob.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[9] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) včas kasační
stížnost, v níž namítl nepřezkoumatelnost kasační stížností napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů. Krajský soud se předně nezabýval námitkami stěžovatele, že provedením výslechů
stěžovatelem navržených osob by bylo možné prokázat, že příslušníci nedisponovali znalostmi
ohledně systematiky bojové a mobilizační pohotovosti a rozhodně nebyli srozuměni
s tím, že by bojovou a mobilizační pohotovost bylo možné vyhlásit až za stavu ohrožení státu.
Dále se krajský soud blíže nezabýval námitkou stěžovatele, že řadový voják nemá, a ani nemůže
mít, přehled o všech předpisech, které jsou v resortu vydávány. Je na nadřízeném, aby zvážil,
které předpisy dopadají na činnost podřízených a s těmi je seznámil. Závěr soudu,
že byl stěžovatel povolán do zaměstnání v souvislosti s pádem parašutisty (jakož i v jiných
stěžovatelem tvrzených případech) nikoli z titulu bojové a mobilizační pohotovosti, nýbrž
na základě pohotovosti v mírové době nařízené vnitřním rozkazem velitele, je dle stěžovatele
také neodůvodněný, jelikož krajský soud neprovedl žádné šetření a nespecifikoval, z jakých
podkladů ve spise tento závěr dovodil.
[10] Stěžovatel namítl, že mu náleží odměna za bojovou a mobilizační pohotovost, když
v jeho případě došlo ke zneužití tohoto institutu k nařízení pohotovosti, v rámci níž byli
příslušníci povoláváni do zaměstnání k plnění služebních úkolů nesouvisejících s institutem
bojové a mobilizační pohotovosti. Dle stěžovatele mluví ve prospěch tohoto závěru především
prováděné poučení ze strany náčelníka štábu, dále prověrky k zabezpečení dosažitelnosti
a také případy povolání příslušníků do zaměstnání. K článkům v rozkaze č. 1 v letech 2011 a 2012
o zařazení stěžovatele do bojové a mobilizační pohotovosti prováděl poučení náčelník štábu
pplk. Ing. J. K. Stěžovatel neměl jinou možnost, než toto poučení respektovat a s ohledem na
princip oprávněné důvěry v závaznost pokynů ze strany nadřízeného by mu tak měla být odměna
poskytnuta. Názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 17. 10. 2018, č. j. 4
As 225/2018 - 45, že v ýše jmenovaný svědek měl popřít, že by poučení prováděl, je dle
stěžovatele mylný.
[11] Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že předpisy upravující bojovou
a mobilizační pohotovost nepodléhaly utajení, a tedy nic nebránilo tomu, aby se s nimi stěžovatel
seznámil. S výjimkou Rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 jsou však všechny předpisy upravující
výše uvedený institut v režimu utajení, proto také nejsou součástí spisu. Stěžovatel rovněž
nesouhlasil se závěry krajského soudu, že prověrky spojení nepředstavují zásah do soukromého
života stěžovatele a že jejich předmětem byla toliko správnost kontaktních údajů, přičemž
tento závěr nemá oporu v provedených důkazech. Žádná z vyslýchaných osob nikdy netvrdila,
že by v praktické rovině tyto plošně prováděné prověrky spojení sloužily toliko k ověření
aktuálnosti spojení. Náčelník Vojenské policie ve svém rozhodnutí ze dne 29. 9. 2015, č. j. 96-25-
26/2012-5104, přiznal, že tyto prověrky spojení byly prováděny za účelem možného
kontaktování příslušníků útvaru a eventuálně jejich povolání do výkonu služby v případě naléhavé
potřeby. Stěžovatel byl v důsledku prověrek spojení omezen, protože musel být v mimopracovní
době dosažitelný, přičemž se jednalo o totožné omezení jako v případě omezení vyplývajícího
z udržování dosažitelnosti v případě pohotovosti vyšetřovatele, či operátora operačního střediska,
za které je odměna poskytována.
[12] Rovněž závěr krajského soudu, že byl stěžovatel v jím označených případech povolán
do zaměstnání nikoli z titulu bojové a mobilizační pohotovosti, byl dle stěžovatele nesprávný.
V době, kdy byl stěžovatel povolán do zaměstnání k pádu parašutisty, měl nařízenou jen bojovou
a mobilizační pohotovost. Nesouhlasil ani se závěrem krajského soudu, že skutkový stav
byl dostatečně prokázán, a není třeba důkazní řízení doplňovat. Žalovaný, jakož i krajský soud,
ve svých rozhodnutích jednostranně vychází z výpovědí vedoucích funkcionářů plk. D., pplk.
Ch., mjr. L. a Ing. G. S ohledem na právo na spravedlivý proces by stěžovateli však měla být dána
možnost realizovat důkazy vyvracející tvrzení výše jmenovaných funkcionářů. Stěžovatel
nesouhlasil ani s názorem krajského soudu stran nedůvodnosti námitky porušení legitimního
očekávání. V letech 2011 a 2012 byly vůči stěžovateli opakovaně prováděny prověrky spojení,
stěžovatel byl opakovaně povolán do zaměstnání k plnění služebních úkolů, přičemž se jednalo o
případy, kdy byl výlučně zařazen v bojové a mobilizační pohotovosti. Jednalo se tak o ustálenou,
jednotnou a dlouhodobou činnost, která zakládá legitimní očekávání.
[13] Stěžovatel pokládal názor správních orgánů a krajského soudu stran nepodjatosti
úředních osob za nesprávný. V průběhu správního řízení stěžovatel poukazoval na existenci
zvukových nahrávek z výslechu svědků Ing. Ch. a Ing. Š., které potvrzují podjatost úředně
pověřené osoby JUDr. Š. Ing. Š. v rámci výslechu svědka opětovně uvedl, že poučení prováděl
pplk. K., tyto informace však do protokolu JUDr. Š. nezaznamenal. Stěžovatel dále namítl, že
správní orgány měly mjr. G. vyslechnout jako svědka, nikoli se spokojit pouze s jeho vyjádřením.
Je pravdou, že výše uvedený byl vyslechnut také jako svědek, ale ne k otázkám týkajícím se
prováděného poučení. Informace týkající se prováděného poučení jsou uvedeny výlučně
v uvedeném vyjádření, a právě s těmito informacemi správní orgány operovaly ve svých
rozhodnutích.
[14] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu.
Poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 4. 5. 2017,
č. j. 4 As 84/2016 - 96, a ze dne 17. 10. 2018, č. j. 4 As 225/2018 - 45), který se zabýval v zásadě
totožnými argumenty stěžovatele, když nepřisvědčil jejich důvodnosti. Opodstatněnosti nároku
stěžovatele na odměnu za bojovou a mobilizační pohotovost nepřisvědčuje ani usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 3659/18.
III. Posouzení kasační stížnosti
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud se předně zabýval otázkou přezkoumatelnosti rozsudku krajského
soudu, jelikož stěžovatel v kasační stížnosti opakovaně namítá, že krajský soud se s jeho
námitkami nevypořádal. Nejvyšší správní soud konstatuje, že povinností soudu je vypořádat
se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19) a nikoliv reagovat na každou dílčí žalobní námitku. Nepřezkoumatelnost
rozsudku pro nedostatek důvodů musí být založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoli
na dílčích nedostatcích odůvodnění. Je objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje
napadené rozhodnutí přezkoumat. Z těchto hledisek napadený rozsudek krajského soudu
za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů považovat nelze, jelikož krajský soud velmi
podrobně reagoval na všechny okruhy žalobních námitek, které stěžovatel v žalobě vymezil.
[18] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nelze pak spatřovat ani v odkazu krajského
soudu na „podklady založené ve spisové dokumentaci“, přičemž z téhož bodu napadeného
rozsudku lze usoudit, že soud měl na mysli vnitřní rozkazy velitele, ze kterých měl vyplývat jeho
závěr, že byl stěžovatel povolán do zaměstnání v souvislosti s pádem parašutisty nikoli z titulu
bojové a mobilizační pohotovosti, nýbrž na základě pohotovosti v mírové době nařízené právě
těmito vnitřními rozkazy.
[19] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že při posouzení povahy bojové
a mobilizační pohotovosti byl vázán závěry vyslovenými v rozsudcích ze dne 26. 9. 2013,
č. j. 4 Ads 55/2013 - 59, č. 2952/2014 Sb. NSS, ze dne 4. 5. 2017, č. j. 4 As 84/2016 - 96,
a ze dne 17. 10. 2018, č. j. 4 As 225/2018 – 45, kterými dříve rozhodl o kasačních stížnostech
stěžovatele v souvisejících věcech.
[20] V rozsudku ze dne 26. 9. 2013, č. j. 4 Ads 55/2013 - 55, č. 2952/2014 Sb. NSS, Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že o služební pohotovost vykonávanou na jiném místě
než ve vojenských objektech dle §30 zákona o vojácích z povolání, se může jednat i v případech,
kdy služební orgán v rozkaze nařídí vojáku „dosažitelnost“, popřípadě jinými slovy vojáku mimo
dobu služby nařídí omezení, jehož účel je stejný jako v případě služební pohotovosti (tj. zajištění
připravenosti vojáka nastoupit k plnění služebních úkolů v časovém limitu), a to i když v rozkaze
není uvedeno konkrétní místo, na němž se voják musí v době služební pohotovosti zdržovat.
V tomto rozsudku se však nezabýval otázkou, zda byla bojová a mobilizační pohotovost, do které
byl stěžovatel zařazen rozkazy velitele velitelství vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011
a č. 1/2012, pohotovostí ve smyslu §30 zákona o vojácích z povolání.
[21] V rozsudku ze dne 4. 5. 2017, č. j. 4 As 84/2016 - 96, potom Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že v důsledku zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti vnitřními rozkazy
velitele velitelství vojenské policie Stará Boleslav č. 1/2011 a č. 1/2012, vydanými v návaznosti
na rozkaz ministryně obrany č. 7/2009, stěžovateli nebyla nařízena služební pohotovost
ve smyslu §30 zákona o vojácích z povolání.
[22] V rozsudku ze dne 17. 10. 2018, č. j. 4 As 225/2018 - 45, dále Nejvyšší správní soud
shledal, že stěžovateli nebyla fakticky uložena omezení, která by byla srovnatelná s nařízením
služební pohotovosti, a nárok na odměnu za nezákonně nařízenou služební pohotovost z titulu
ochrany legitimního očekávání mu proto nevznikl. Tímto závěrem je nyní Nejvyšší správní soud
vázán, jelikož nedošlo k žádné změně okolností, která by odůvodnila změnu tohoto závěru.
V podrobnostech k této právní otázce Nejvyšší správní soud odkazuje na odůvodnění uvedeného
rozsudku, které je ostatně stěžovateli známo.
[23] Stěžovatel namítl, že správní orgány měly vyslechnout mjr. G. jako svědka, nikoli
se spokojit pouze s jeho vyjádřením, jehož obsahem byly informace týkající se prováděného
poučení o bojové a mobilizační pohotovosti.
[24] Ze správního spisu je patrné, že dne 10. 10. 2014 byl vyslechnut mjr. G., přičemž tento ve
své výpovědi odkázal na své vyjádření, které téhož dne podepsal, a jenž je ve spisu vedeno jako
listinný důkaz.
[25] Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že protokol z výslechu mjr. G. neobsahuje
informace stran provádění poučení příslušníků daného vojenského útvaru a že tyto informace
jsou obsaženy pouze ve výše uvedeném vyjádření mjr. G. Rovněž je nesporné, že prvoinstanční
orgán ve svém rozhodnutí poukázal mimo jiné na vyjádření mjr. G., podle něhož poučování o
bojové a mobilizační pohotovosti probíhalo jednou ročně a vyhotovovala se o něm tzv. třídní
kniha s podpisy všech účastníků. Jak však uvedl zdejší soud již v rozsudku ze dne 4. 5. 2017, č. j.
4 As 84/2016 - 96, správní orgán I. stupně vycházel z vícero svědeckých výpovědí, které
prokázaly, že k poučování příslušníků útvaru docházelo jednou ročně v rámci velitelských příprav
útvaru a v rámci zdokonalovacích příprav. Vyjádření pak mělo pouze doplnit a podpořit závěr již
vyvozený z provedených výpovědí. Tento závěr ostatně podporuje též doktrína, která připouští
použití čestného prohlášení jakožto listinného důkazu ve smyslu §53 odst. 5 správního řádu, i
pokud tak zvláštní zákon výslovně nestanoví, ale nikoli jako náhradní důkazní prostředek, ale jako
jeden z podkladů pro vydání rozhodnutí s nižší vypovídací hodnotou (viz Jemelka, L.,
Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. C. H. Beck, Praha, 2019, 338 - 349). Právě
v takovém smyslu výše uvedené vyjádření aplikoval správní orgán prvního stupně ve svém
rozhodnutí, tedy pouze jakožto podklad rozhodnutí doplňující svědecké výpovědi ve smyslu §50
odst. 1 správního řádu (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 4. 2015, č. j. 8 As 154/2014 - 49). Námitka
stěžovatele, že musel být vyslechnut mjr. G. k otázkám prováděného poučení, je tedy nedůvodná.
[26] Nejvyšší správní soud se dále ztotožňuje s hodnocením krajského soudu ohledně
irelevantnosti dokumentu „Výstavba a plánování“ pro posouzení otázky, zda stěžovateli
v rozhodném období byla nařízena permanentní služební pohotovost, a zda má tedy právo
na odměnu za ni.
[27] Nejvyšší správní soud konstatuje, že zbylé stěžovatelem vznesené námitky již zdejší soud
vypořádal v rámci výše citovaného rozsudku ze dne 17. 10. 2018, č. j. 4 As 225/2018 - 45.
Nejvyšší správní soud na závěrech vyplývajících z uvedeného rozsudku nyní nehodlá
a ani nemůže ničeho měnit, proto na ně nyní odkazuje.
[28] Pouze ve stručnosti lze uvést, že v bodě 51 cit. rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl,
že bylo prokázáno, že rozkaz ministryně obrany č. 7/2009, který je rozhodující pro stanovení
systému bojové pohotovosti, nebyl tajný a stěžovatel se s ním mohl seznámit. Pokud stěžovatel
nyní namítá, že jiné vnitřními předpisy podléhaly utajení, a nemohl se tak s nimi seznámit,
není zřejmé, které vnitřní předpisy tím stěžovatel míní a jak by měly zakládat jeho právo
na odměnu za služební pohotovost. Krajský soud se touto argumentací stěžovatele zabýval
v bodě 34 nyní napadeného rozsudku a Nejvyšší správní soud s jeho vypořádáním
stěžovatelových námitek souhlasí a odkazuje na ně.
[29] V bodě 47 citovaného rozsudku pak tento soud uvedl, že svědecké výpovědi a vyjádření
jednoznačně neprokazují, že stěžovatel byl poučen o okamžité a bezprostřední účinnosti bojové
a mobilizační pohotovosti s dosažitelností do 360 minut bez dalšího opatření, přičemž v dalším
řízení po vydání uvedeného zrušovacího rozsudku se na tom nic nezměnilo. V této části
odůvodnění se Nejvyšší správní soud vyjádřil rovněž ke zjišťování zavedené praxe u velitelství
Vojenské policie Stará Boleslav tak, že z provedených výslechů vyplývá, že názor prosazovaný
stěžovatelem byl mezi velícími důstojníky ojediněle zastáván pouze pplk. K. Za těchto okolností
se vskutku jeví nadbytečným doplňovat dokazování všemi protokoly sepsanými s bývalými
příslušníky tohoto útvaru k nařizovaným pohotovostem. Pokud by se opravdu jednalo o
ustálenou, jednotnou a dlouhodobou praxi, museli by o ní mít povědomí i ostatní velící
důstojníci, kteří to však popřeli.
[30] Kasační soud se rovněž v bodě 49 cit. rozsudku vyjádřil k povaze prověrek spojení
a nezavázal správní orgány, aby v souvislosti s nimi provedly další zjišťování skutkového stavu.
Proto žalovaný nepochybil, jestliže nevyhověl novému návrhu stěžovatele na výslech pplk. K.
ohledně účelu a četnosti těchto prověrek. Zdejší soud vyhodnotil v bodech 41 a 42 cit. rozsudku
rovněž námitku stěžovatele, že byl v rámci zneužití bojové a mobilizační pohotovosti povolán
k plnění služebních úkolů mj. dne 26. 1. 2012 při šetření nehody parašutisty. Uvedl, že vyslání
stěžovatele k této události má za prokázané, nicméně to nedokládá, že se tak stalo z důvodu
bojové a mobilizační pohotovosti.
[31] V bodech 57 až 63 citovaného rozsudku pak zdejší soud odmítl argumentaci stěžovatele
ohledně údajné podjatosti oprávněné úřední osoby správního orgánu prvního stupně. Nyní
tuto argumentaci stěžovatel pouze opakuje, aniž by přednesl nové důvody, které by snad měly
vést k přehodnocení této otázky.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[32] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[33] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu