ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.170.2020:40
sp. zn. 4 Azs 170/2020 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: N. K., zast. JUDr. Ing. Jakubem
Backou, advokátem, se sídlem Hládkov 701/4, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2019, č. j. OAM-
1770/D-PR-P13-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 9. 4. 2020, č. j. 60 Az 2/2020 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubovi Backovi, advokátovi, se sídlem
Hládkov 701/4, Praha, se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 4.114 Kč. Tato částka
bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zastavil řízení o žádosti žalobce o udělení
mezinárodní ochrany pro nepřípustnost podle §25 písm. i) ve spojení s §10a odst. 1 písm. b)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a určil Bulharskou republiku jako stát příslušný k přijetí žalobce
zpět podle čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013
ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (nařízení Dublin III).
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítl nepřípustnost jeho
předání do Bulharska za účelem pokračování v řízení o mezinárodní ochraně, neboť Bulharsko
není schopné zabezpečit řádný průběh azylového řízení, přičemž v bulharském azylovém řízení
jsou dány systematické nedostatky. V této souvislosti odkázal žalobce na zprávu Country report
Bulgaria z února 2018, která vypovídá o systematických nedostatcích bulharského azylového
systému. Žalobce poukázal, že transpozice pravidel zakotvených v procedurální směrnici
(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU) do bulharské právní úpravy nebyla
provedena v souladu s principy a doporučeními sjednocující evropské úpravy, přičemž se jedná
například o kratší lhůtu stanovenou pro možné pokračování v zastavených azylových řízeních
v případě dublinských návratů. Za zásadní a trvalý nedostatek bulharského azylového řízení
žalobce označil nezabezpečení potřebných tlumočníků, což brání řádnému průběhu azylového
řízení. Podobně je pak zcela nedostatečně zabezpečena právní pomoc v průběhu azylových řízení,
ačkoliv existují pravidla pro poskytování bezplatné právní pomoci, v praxi se jí žadatelům
o mezinárodní ochranu nedostává. Žalobce poukázal na přístup k žadatelům o mezinárodní
ochranu pocházejícím z Afghánistánu, jejichž žádosti začaly být ke konci roku 2016 posuzovány
ze strany bulharských správních orgánů jako zjevně nedůvodné.
[3] Žalobce dále namítl, že došlo k zásadnímu zhoršení materiální situace ubytovaných
žadatelů, neboť tito kromě ubytování, stravy a základní lékařské péče nedisponují žádnou
finanční podporou. Situace ve většině bulharských přijímacích center zůstává velmi špatná
a pod úrovní minimálních akceptovatelných standardů, nedostatečné jsou dodávky vody
a základní údržba sanitačního zařízení. Základním problémem je nedostatek léků či prostředků
péče o děti. Dochází k soustavné diskriminaci především mladších afghánských žadatelů,
mezi něž patří rovněž žalobce, který sám uvedl, že byl obětí fyzických útoků ze strany
bulharských bezpečnostních složek. K integraci osob, kterým byla udělena mezinárodní ochrana
v Bulharsku, žalobce poukázal, že systém podpory těchto osob, který byl přijat v roce 2016,
byl záměrně koncipován tak, aby ve skutečnosti žádnou podporu neposkytoval, přičemž
skutečným cílem bulharské právní úpravy je odrazení potencionálních zájemců o mezinárodní
ochranu v Bulharsku. Na závěr žalobce konstatoval, že výše uvedené a všeobecně známé
skutečnosti pravidelně tematizované příslušnými nevládními organizacemi včetně Úřadu
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vedou k závěru o tom, že v Bulharsku jsou dány natolik
závažné systémové nedostatky v azylovém řízení, které činí předání žalobce do Bulharska
nepřípustným.
[4] Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem žalobu zamítl, přičemž dospěl
k závěru, že žalobcem označené materiály nevypovídají nic o aktuální situaci v Bulharsku, nejsou
tudíž způsobilé vyvrátit správnost podkladů rozhodnutí žalovaného ani domněnku, že bulharské
azylové řízení netrpí systémovými nedostatky a že podmínky přijetí žadatelů nejsou kruté,
nelidské či ponižující. Ačkoli tedy žalobce uplatnil námitky vůči systémovým nedostatkům
v Bulharsku i v řízení o žalobě, učinil tak způsobem, který nemůže účinně zpochybnit závěry
žalovaného. Žalobce neidentifikoval žádné vady řízení před žalovaným, a to ani vady
při zjišťování situace v Bulharsku, přičemž žalobu založil pouze na tvrzení, že situace v Bulharsku
je jiná, než žalovaný zjistil.
[5] Krajský soud dále konstatoval, že žalovaný vyšel při hodnocení situace v Bulharsku
především z informací odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ze dne 28. 1. 2019,
která popisuje bulharský azylový systém zejména z právního hlediska, tj. jak probíhá řízení, jaké
jsou opravné prostředky, jaká je úroveň právní pomoci. K samotným azylovým střediskům
a jejich úrovni lze z informace zjistit, že žadatelé mají nárok na stejné materiální podmínky – jídlo,
ubytování, sociální podporu, zdravotní péči a psychologickou pomoc. Oproti předešlým rokům
mělo dojít ke zlepšení podmínek, např. opravám nebo novému vybavení. Obecné závěry
žalovaného lze akceptovat, jelikož žalobce v průběhu řízení před žalovaným nic relevantního
netvrdil a žalovaný tedy neměl důvod se s touto otázkou vypořádat, popřípadě doplnit zjištění
skutkového stavu. Žalobce totiž při pohovoru v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany
uvedl, že z rodné země vycestoval kvůli rodinným problémům. V Bulharsku, kde požádal
o mezinárodní ochranu, byl ve dvou typech uprchlických zařízení – uzavřeném a otevřeném
táboře. Dle žalobce podmínky v táborech byly těžké, nebyly dostačující pro normální život,
bylo to jen místo, kde mohl žít a spát. Neuvedl žádné konkrétní výtky k vadám azylového řízení
či vůči podmínkám v zařízeních, které by naznačovaly systémové nedostatky či riziko krutého,
nelidského či ponižujícího zacházení.
[6] Úvahy žalovaného tedy mají oporu ve správním spisu. V této souvislosti krajský soud
podotknul, že správnost podkladů správního spisu či dokonce aktuální stav v Bulharsku by mohl
hodnotit, pokud by byly uplatněny odpovídající žalobní body včetně důkazních návrhů,
přičemž odkázal na judikaturu zdejšího soudu (rozsudky NSS ze dne 30. 11. 2016,
č. j. 2 Azs 304/2016 - 26, a ze dne 4. 5. 2017, č. j. 10 Azs 12/2017 - 70). Za nepřesný označil
krajský soud závěr, že povinností správních soudů je zkoumat takovou úvahu správních orgánů
z úřední povinnosti, protože takto soud postupuje, pouze pokud vady brání přezkumu
rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů. V této souvislosti pak krajský soud poukázal na rozsudek
NSS ze dne 9. 5. 2018, č. j. 9 Azs 17/2018 - 28, a dále na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84).
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl výše uvedený rozsudek krajského soudu kasační
stížností. Stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně vypořádal v žalobě namítané nedostatky
v bulharském azylovém řízení. Nesouhlasil zejména s tvrzením soudu, že stěžovatel v žalobě
neuvedl žádné konkrétní výhrady k podmínkám v zařízeních, které by naznačovaly systémové
nedostatky, či riziko krutého, nelidského či ponižujícího zacházení. Stěžovatel totiž v průběhu
správního řízení vyjádřil jasně negativní stanovisko k podmínkám v bulharských azylových
táborech, které sám stěžovatel vyzkoušel, přičemž s ohledem na to, že se jednalo o místo, které
neposkytovalo žádnou perspektivu, nýbrž jen úmorné přežívání, nedokázal v Bulharsku vydržet
a pokusil se najít přijatelnější místo k vyčkání na výsledek azylového řízení. V žalobě stěžovatel
připomněl konkrétní problémy bulharského azylového systému, které byly mnohokrát
tématizovány v materiálech renomovaných lidskoprávních organizací. Stěžovatel mimo jiné
poukázal na problematické sociální zázemí azylových táborů, přičemž uváděl zejména
to, že žadatelé vedle ubytování, stravy a základní lékařské péče nedisponují žádnou finanční
podporou, situace ve většině národních přijímacích center zůstává velmi špatná a pod úrovní
minimálních akceptovatelných standardů, nedostatečné jsou též dodávky vody a základní údržba
sanitačního zařízení. Žadatelům jsou poskytována pouze dvě jídla denně a základní hygienické
balíčky, zásadním problémem je tedy zaopatření základních léků či prostředků péče o děti.
[8] Stěžovatel se neztotožnil s názorem žalovaného a krajského soudu, že se situace
v Bulharsku posunula zásadně lepším směrem a že by bylo možné považovat odkazované
problémy za překonané nebo neaktuální. V této souvislosti označil vypořádání situace
v bulharských azylových řízeních žalovaným a krajským soudem za paušalizující. Uzavřel,
že problémy materiálního a sociálního zabezpečení žadatelů o mezinárodní ochranu v Bulharsku,
které rozvedl již ve své žalobě a znovu připomněl v kasační stížnosti, jsou natolik závažné,
že ve spojení s konkrétními tvrzeními stěžovatele bylo povinností žalovaného přinejmenším
opatřit si vícero zpráv o aktuálním stavu bulharského azylového řízení.
[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry napadeného rozsudku,
přičemž odkázal na své vyjádření k žalobě. Dále vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí
je opřené o nařízení Dublin III a vychází ze zjištěného skutečného stavu věci, když žalovaný
dostatečně posoudil, že stěžovatel nesplňuje žádné z kritérií vyjmenovaných v kapitole III
nařízení Dublin III, a proto bylo v jeho případě nutné aplikovat kritérium obsažené v čl. 3 odst. 2
tohoto nařízení, na základě kterého bylo za stát příslušný k posouzení žádosti stěžovatele
o mezinárodní ochranu určeno Bulharsko. V napadeném rozhodnutí pak žalovaný rovněž
dostatečně posoudil další podmínku uvedenou v čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, přičemž dospěl
k závěru, že v případě Bulharska neexistují závažné důvody se domnívat, že zde dochází
k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném
členském státě. Žalovaný dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 5. 2018, č. j. 9 Azs 17/2018 - 28, přičemž dále uvedl, že domněnka o dodržování základních
lidských práv v Bulharsku nebyla nikdy vyvrácena.
III. Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním. Poté Nejvyšší správní
soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Stěžovatel v kasační námitce především namítal, že žalovaný, jakož i krajský soud,
nesprávně vypořádali stěžovatelem namítané nedostatky v bulharském azylovém řízení.
[13] Klíčovým ustanovením je pro posuzovanou situaci čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III,
ze kterého vyplývá, že Česká republika nesmí předat cizince do země se systémovými nedostatky,
které se týkají azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů v daném členském státě.
Jak však uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 9. 5. 2018, č. j. 9 Azs 17/2018 - 28, „[t]aková situace
by zřejmě nastala například v případě předání cizince do Maďarska či Itálie. Pokud by správní orgán dospěl
k závěru, že předání je i tak možné, je nutné, aby tento závěr výslovně vysvětlil. V případě většiny ostatních
členských zemí Evropské unie však nelze říct, že by zřejmě či alespoň pravděpodobně trpěly systémovými
nedostatky, a proto postačí jen obecná úvaha (…)“.
[14] Současně zdejší soud připomíná, že při výkladu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III je nutné
respektovat zásadu vzájemné důvěry, která je implicitně zakotvena právem EU a rozvíjena
judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Tento v rozsudku ze dne 19. 3. 2019, ve věci C-
163/17, Abubacarr Jawo proti Spolkové republice Německo, akcentoval význam výše uvedené zásady
v azylových věcech, přičemž konstatoval, že „[z]ásada vzájemné důvěry mezi členskými státy
má v unijním právu zásadní význam, neboť umožňuje vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic.
Zásada vzájemné důvěry zejména v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva konkrétně každému
z těchto států ukládá, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují
unijní právo, a zejména základní práva, která unijní právo uznává [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne
5. dubna 2016, Aranyosi a Căldăraru, C - 404/15 a C - 659/15 PPU, EU:C:2016:198, body 78,
a rozsudek ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky justičního systému),
C - 216/18 PPU, EU:C:2018:586, bod 36]. V kontextu společného evropského azylového systému, a zejména
nařízení Dublin III, které je založeno na zásadě vzájemné důvěry a jehož cílem je prostřednictvím racionalizace
žádostí o mezinárodní ochranu urychlit jejich posuzování jak v zájmu žadatelů, tak zúčastněných členských států,
je proto třeba předpokládat, že zacházení s žadateli o takovou ochranu v každém členském státě splňuje
požadavky Listiny, Úmluvy o právním postavení uprchlíků, podepsané v Ženevě dne 28. července 1951 [Recueil
des traités des Nations unies, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954)], jakož i EÚLP (v tomto smyslu viz rozsudek
ze dne 21. prosince 2011, N. S. a další, C - 411/10 a C - 493/10, EU:C:2011:865, body 78 až 80)“.
Obdobně v rozsudku ze dne 21. 12. 2011, ve spojených věcech C-411/10 a C-493/10, N. S.
proti Secretary of State for the Home Department a další, Soudní dvůr konstatoval, že „[z] přezkumu
předpisů tvořících společný evropský azylový systém vyplývá, že tento systém byl koncipován v kontextu
umožňujícím předpokládat, že všechny státy, které se na něm podílejí, ať jde o členské státy nebo třetí státy,
dodržují základní práva, včetně práv, jejichž základem je Ženevská úmluva a protokol z roku 1967, jakož
i EÚLP, a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat.“ Lze tedy dovodit, že dodržování
základních lidských práv členskými státy je vyvratitelná domněnka, přičemž v případě
většiny členských zemí tato domněnka vyvrácena nebyla (srov. výše citovaný rozsudek NSS
ze dne 9. 5. 2018, č. j. 9 Azs 17/2018 - 28).
[15] Společný evropský azylový systém byl koncipován na předpokladu, že všechny státy, které
se na něm podílejí, dodržují základní práva, a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně
důvěřovat. Pouze závažná porušení ze strany příslušného státu mohou vést k tomu, že členskému
státu, ve kterém byla podána žádost o azyl, by bylo zabráněno v přemístění žadatele do prvně
uvedeného státu [viz výše citovaný rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, ve spojených
věcech C- 411/10 a C - 493/1, N. S. proti Secretary of State for the Home Department a další, ve kterém
tento obecný závěr Soudní dvůr vyslovil ještě za účinnosti nařízení Rady ze dne 18. února 2003,
č. 343/2003 (tzv. Dublin II.), avšak aplikovatelný je i za současné právní úpravy].
[16] Z napadeného rozhodnutí, jakož i ze správního spisu, je patrné, že žalovaný se možností
výskytu systémových nedostatků azylového systému v Bulharsku dostatečně zabýval
(s. 3 napadeného rozhodnutí), tak jak vyžaduje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
(viz rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 - 27). Vycházel přitom ze zprávy
Odboru azylové a migrační politiky ze dne 28. 1. 2019, která komplexně pojednává o bulharském
azylovém systému. Žalovaný rovněž zohlednil, že na úrovni Evropské unie či Rady Evropy
nebylo vydáno žádné závazné stanovisko, které by jednoznačně deklarovalo systémové
nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu
v Bulharsku, které by dosahovalo rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny
základních práv Evropské unie. Na základě těchto skutečností dospěl žalovaný ke správnému
a řádně odůvodněnému závěru, že stěžovateli v Bulharsku nehrozí nelidské či ponižující
zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek přijetí
žadatelů o mezinárodní ochranu. Za této situace již nebylo třeba, aby si žalovaný opatřil další
zprávy o zemi původu, jak navrhuje stěžovatel, jelikož ve smyslu výše uvedené judikatury
domněnka ohledně dodržování základních lidských práv členskými státy nebyla v případě
Bulharska vyvrácena a výše uvedená zpráva o zemi původu poskytuje dostatečné množství
informací ohledně podmínek bulharského azylového systému. Závěry žalovaného jdou nad rámec
požadavků, které jsou judikaturou zdejšího soudu na žalovaného v této souvislosti kladeny
(srov. výše citovaný rozsudek NSS ze dne 9. 5. 2018, č. j. 9 Azs 17/2018 - 28).
[17] Krajský soud pak nepochybil, když potvrdil závěr žalovaného ohledně nezjištění
systémových nedostatků v bulharském azylovém řízení, přičemž se zabýval námitkami,
kterými se stěžovatel snažil vyvrátit zjištění žalovaného. Krajský soud tak učinil zejména
v bodu 10. a 11. napadeného rozsudku, kde konstatoval, že stěžovatel svou žalobu založil pouze
na tvrzení, že situace v Bulharsku je jiná, než žalovaný zjistil. „Za tím účelem uvedl řadu informací
z roku 2016 a 2017 nejasně identifikovaného zdroje („reportem“ organizace „Country report Bulgaria“ zřejmě
míní tak pojmenovanou zprávu Bulharského helsinského výboru). Tím tedy zřejmě mínil učinit důkazní návrh
ke zjištění skutkového stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí, resp. ke zjištění aktuálního skutkového
stavu. Pomine-li soud, že důkazní návrh by měl být řádně označen [§71 odst. 1 písm. e) soudního řádu
správního (dále též „s. ř. s.“], skutkový stav na konci roku 2019 a v první polovině roku 2020 nelze zjistit
z informací o stavu v letech 2016 a 2017. Aktuální důkazní návrh žalobce neměl. Žalobcem označené materiály
tedy nevypovídají nic o aktuální situaci v Bulharsku, nejsou tudíž způsobilé vyvrátit správnost podkladů
rozhodnutí žalovaného ani domněnku, že bulharské azylové řízení netrpí systémovými nedostatky a že podmínky
přijetí žadatelů nejsou kruté, nelidské či ponižující. “
[18] Nedůvodná je též námitka napadající závěr krajského soudu v bodu 8. napadeného
rozsudku, dle kterého stěžovatel ve správním řízení neuvedl žádné konkrétní výtky k vadám
azylového řízení či vůči podmínkám v zařízeních, které by naznačovaly systémové nedostatky
či riziko krutého, nelidského či ponižujícího zacházení. Stěžovatel totiž při pohovoru v řízení
před žalovaným sice uvedl, že životní podmínky v Bulharsku byly velmi těžké, nemohl
si tam najít zaměstnání a popsal nekomfortní podmínky života v uprchlickém táboře v Bulharsku
(ubytování v místnostech po deseti lidech, nespokojenost stěžovatele se stravováním), nicméně
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že tyto okolnosti nepředstavují
konkrétní výtky, z nichž by bylo možné dovozovat systémové nedostatky bulharského azylového
systému či dokonce riziko krutého, nelidského či ponižujícího zacházení.
[19] Nejvyšší správní soud uzavírá, že na základě opatřených informací a v souladu
s judikaturou zdejšího soudu, jakož i judikaturou Soudního dvora Evropské unie, dospěl žalovaný
ke správnému závěru, že stěžovateli v Bulharsku nehrozí nelidské či ponižující zacházení
ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek přijetí žadatelů
o mezinárodní ochranu. Krajský soud pak nepochybil, pokud tento závěr potvrdil, přičemž
se dostatečným způsobem zabýval námitkami stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[21] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení se mu proto
nepřiznává.
[22] Zástupci stěžovatele, který byl ustanoven krajským soudem, se podle §35 odst. 10 s. ř. s.
s přihlédnutím k §7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), přiznává odměna za zastupování celkem ve výši 3.100 Kč za jeden úkon
právní služby tj. podání kasační stížnosti. Zástupci se dále za tyto úkony přiznává dle §13 odst. 4
advokátního tarifu paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Zástupce stěžovatele soudu
sdělil, že je plátcem DPH, přiznaná odměna a náhrada hotových výdajů se tedy zvyšuje o částku
odpovídající této dani (21 %). Celkem tady náleží zástupci stěžovatele odměna a náhrada
hotových výdajů 4.114 Kč. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu