ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.339.2019:27
sp. zn. 4 Azs 339/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: N. V. Q., zast. Mgr. Markem
Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve
věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí
žalované ze dne 20. 11. 2018, č. j. MV-118284-4/SO-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 1. 8. 2019, č. j. 59
A 116/2018 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 20. 11. 2018, č. j. MV-118284-4/SO-2018, zamítla odvolání
žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán prvního stupně“)
ze dne 29. 6. 2018, č. j. OAM-3187-21/ZR-2017, kterým podle §87l odst. 1 písm. e) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), bylo žalobci zrušeno povolení k trvalému pobytu na území České
republiky a podle §50 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců mu byl udělen výjezdní příkaz
s platností na 30 dnů od právní moci rozhodnutí.
[2] V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaná uvedla, že žalobce byl rozsudkem Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 52 T 14/2015, který
nabyl právní moci dne 28. 10. 2016, odsouzen za spáchání zločinu výroby a jiného nakládání
s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního
zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice
s ostrahou. Tohoto trestného činu se žalobce dopustil v přesně nezjištěném období, nejméně
od 9. 1. 2015 do 12. 1. 2015 po předchozích vzájemných telefonických dohodách a následném
osobním jednání s dalšími spolupachateli převážně vietnamské státní příslušnosti, s nimiž
společně neoprávněně, úmyslně a s vědomím, o jakou látku se jedná, nakládal s psychotropní
látkou metamfetamin tím způsobem, že zajišťoval její výrobu a následnou distribuci. Usnesením
Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 6 PP 163/2016, byl žalobce podmíněně
propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody se zkušební dobou dvou roků.
[3] Podle žalované je aplikované znění §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců speciální
úpravou k písmenu a) téhož ustanovení, v němž se obecněji vymezuje důvod zrušení povolení
k trvalému pobytu a je zde dán širší prostor pro správní uvážení při hodnocení spáchaného
deliktu z hlediska ohrožení bezpečnosti státu nebo závažného narušení veřejného pořádku.
U obou skutkových podstat je shodně stanovena podmínka přiměřenosti z hlediska zásahu
do soukromého nebo rodinného života cizince. Z této systematiky je dostatečně zřetelné,
že úmyslný trestný čin soudem sankcionovaný nepodmíněným trestem odnětí svobody je třeba
v cizineckém pobytovém správním řízení hodnotit jako narušení veřejného pořádku závažným
způsobem. Při naplnění podmínky přiměřenosti zrušení povolení k pobytu z hlediska jeho zásahu
do soukromého a rodinného života cizince se jedná o řešení zákonné a zcela v souladu
s požadavky Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, o právu
občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských
států (dále jen „směrnice“). V dané věci stěžovatel získal povolení k trvalému pobytu
dne 30. 6. 2003 jako nezletilý sloučením s otcem, který je českým státním občanem. Na území
České republiky se však dopustil trestné činnosti, u níž není pochyb o tom, že se jedná o narušení
veřejného pořádku závažným způsobem a o ohrožení veřejného zájmu na ochraně zdraví
a majetku obyvatel před nedovolenou výrobou a nakládáním s drogou, na kterou podle obecně
známých poznatků navazuje násilí, loupeže a krádeže drogově závislých osob. Stěžovatel přitom
narušil zájem chráněný veřejným pořádkem úmyslně a jeho jednání lze hodnotit jako skutečné,
aktuální a dostatečně závažné ohrožení základního zájmu společnosti ve smyslu čl. 27 odst. 2
směrnice.
[4] Žalovaná současně učinila závěr, podle něhož zásah rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému
pobytu do soukromého a rodinného života žalobce není nepřiměřený ve smyslu §87l odst. 1
písm. e) a §174a zákona o pobytu cizinců. Odvolateli totiž bylo 28 let, byl samostatný a na svém
otci i sestrách nezávislý. Povolení k trvalému pobytu získal jako nezletilý před 15 lety. Jde k jeho
tíži, že za tak dlouhou dobu nebyl schopen se společensky dostatečně integrovat, o čemž svědčí
jeho trestná činnost. Její nebezpečnost je závažná a jen těžko z ní lze usuzovat, že se jedná
o ojedinělé vybočení z řádného života. Zrušením povolení k trvalému pobytu jsou mu pouze
odepřeny výhody, které se k tomuto nejvyššímu pobytovému oprávnění vážou. U žalobce
dále nebyly zjištěny pracovní, ekonomické nebo kulturní vazby, které by mohly být rozhodné
pro posouzení otázky zásahu rozhodnutí do jeho soukromého života. Zájem České republiky
na ochraně společnosti před shora uvedenou a nebezpečnou trestnou činností, jíž se žalobce
dopustil, tak převažuje nad jeho soukromými a rodinnými zájmy. Žalobce se po transplantaci
ledvin nenachází ve stavu, který by vyžadoval osobní péči jiné osoby. Tomuto lékařskému
zákroku i pooperační péči se ostatně podrobil v zemi původu a ničím nedoložil, že by mu v ní
nemohla být poskytnuta pravidelná lékařská péče na odpovídající úrovni. Žádná ze zjištěných
skutečností tak není překážkou ke zrušení povolení k trvalému pobytu žalobci.
[5] Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1. 8. 2019,
č. j. 59 A 116/2018 - 63, žalobu proti uvedenému rozhodnutí žalované o odvolání zamítl.
V odůvodnění rozsudku krajský soud poukázal na vnitřní rozpornost žalobní argumentace.
Žalobce totiž předně namítal rozpor §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců s čl. 27
odst. 1 a 2 směrnice. Podle žalobce proto měly správní orgány na základě přímého účinku čl. 27
směrnice posoudit, zdali jeho konkrétní osobní chování představovalo skutečné, aktuální
a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, nikoliv zrušit jeho
pobytové oprávnění s odkazem na předchozí pravomocné odsouzení pro trestný čin. Na druhé
straně však žalobce tvrdí, že pokud správní orgány rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému
pobytu žalobce založily pouze na jeho předchozím odsouzení pro trestný čin, neměly
již posuzovat závažnost jeho chování. Krajský soud v této souvislosti odkázal na rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2019, č. j. 11 A 137/2018 - 60, a konstatoval, že žalobce
sice požaduje, aby správní orgány posoudily závažnost jeho konkrétního osobního chování,
následně jim ale takový postup vytýká.
[6] Dále krajský soud odmítl argument žalobce, že jediným předpokladem pro zrušení jeho
pobytového oprávnění bylo předchozí odsouzení pro trestný čin. Konstatoval, že §87l odst. 1
písm. e) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném pro posuzovaný případ, stanoví
dvě podmínky pro zrušení povolení k trvalému pobytu cizince. První z nich je předchozí
pravomocné odsouzení držitele pobytového oprávnění soudem České republiky za spáchání
úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce nepřevyšující tři roky.
Druhou podmínkou pak je přiměřenost rozhodnutí o zrušení pobytového oprávnění cizince
z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života se zohledněním skutečností
vyjmenovaných v §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Součástí zmíněného posuzování
přiměřenosti správního rozhodnutí je také zhodnocení závažnosti a druhu protiprávního jednání
žalobce, jak vyžaduje čl. 27 odst. 2 směrnice, nikoliv tedy pouze předchozí odsouzení žalobce
pro trestný čin. Ze systematiky ustanovení §87l odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá,
že písmeno e) představuje speciální ustanovení vůči písmenu a). Zákonodárce tak již zakotvením
samostatného písmena e) provedl hodnocení, podle kterého samotné odsouzení pro předchozí
trestný čin cizince představuje následek konkrétního osobního chování cizince jako aktuálního,
skutečného a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.
Krajský soud v této souvislosti odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 3. 2017, č. j. 2 Azs 50/2017 - 45, podle kterého odsouzení pro zvlášť závažný zločin
drogového charakteru představuje závažné narušení veřejného pořádku. Současně podle
krajského soudu povinnost zhodnocení závažnosti protiprávního jednání žalobce z pohledu
narušení některých základních zájmů společnosti ukládá správním orgánům již zmíněný §174a
zákona o pobytu cizinců. Ten pak musí správní orgány aplikovat také v řízení podle §87l odst. 1
písm. e) zákona o pobytu cizinců, nemusí proto vždy nutně postupovat podle písmena a)
předmětného ustanovení.
[7] Krajský soud se ztotožnil také s posouzením přiměřenosti rozhodnutí žalované z hlediska
zásahu do soukromého nebo rodinného života žalobce. Závěr správního orgánu prvního stupně,
jemuž přisvědčila i žalovaná, o typové závažnosti drogové trestné činnosti ve vietnamské
komunitě nepředstavuje prvek generální prevence, nýbrž určení základní intenzity zásahu
do zájmu na ochraně společnosti. Také zdravotním stavem žalobce se žalovaná podle krajského
soudu zabývala dostatečně, přičemž sama skutečnost, že se žalobce podrobil transplantaci ledvin
ve Vietnamu, svědčí o tom, že je schopen letecky cestovat a že lékařská péče v jeho vlasti
je dostatečná. Ani ohledně rodinných vztahů žalobce nedoložil žádné skutečnosti, které
by mu znemožnily návrat do země původu. Na uvedeném pak podle krajského soudu nic nemění
ani skutečnost, že žalobci nebyl trestním soudem uložen trest vyhoštění.
[8] S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016
- 30, krajský soud uzavřel, že žalobce měl počítat s možností zrušení pobytového oprávnění
v České republice, pokud se dopustí zavrženíhodného jednání proti právem chráněným zájmům
hostitelského státu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[9] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítl, že krajský soud nesprávně posoudil možný rozpor §87l odst. 1 písm. e) zákona
o pobytu cizinců s relevantními ustanoveními směrnice. Podle čl. 37 směrnice nesmí
být vnitrostátní právní úprava členského státu pro stěžovatele přísnější než úprava unijní. Přitom
podle stěžovatele z žádného ustanovení směrnice neplyne možnost zrušit pobytové oprávnění
stěžovateli jen z důvodu předchozího odsouzení pro trestný čin. Ačkoli tedy stěžovatel přisvědčil
závěru krajského soudu, že §87l odst. 1 ukládá správnímu orgánu posoudit přiměřenost
správního rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu, tak namítl, že takové posouzení se obsahově
nekryje s podmínkou skutečného, aktuálního a závažného ohrožení veřejného pořádku
nebo veřejné bezpečnosti osobním chováním cizince. Přiměřenost rozhodnutí představuje
poměřování závažnosti jednání cizince s jeho vazbami na území České republiky, přičemž jeho
výsledkem je závěr, zdali zrušení povolení k trvalému pobutu vzhledem k situaci cizince
není nepřiměřené, a to pokud jsou ostatní podmínky pro zrušení jeho pobytového oprávnění
již naplněny. Ze znění čl. 27 odst. 2 směrnice však dále vyplývá, že rozhodnutí o zrušení trvalého
pobytu cizince musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a současně musí být založeno na jeho
osobním chování. Směrnice pak v předmětném ustanovení vymezuje třetí podmínku,
kdy toto chování cizince musí představovat skutečné, aktuální a závažné ohrožení veřejného
pořádku nebo veřejné bezpečnosti. Z použité spojky „a“ pak podle stěžovatele vyplývá, že musí
být splněny všechny stanovené podmínky současně.
[10] Stěžovatel dále namítl, že výše uvedenou třetí podmínku nenaplnil, jelikož byl za trestný čin
odsouzen již před několika lety, a to pouze jednou, uložený trest přitom vykonal a následně vedl
řádný život. Ve vztahu k závěru krajského soudu, že žalobní argumentace stěžovatele je vnitřně
rozporná, stěžovatel namítl, že §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců správním orgánům
neumožňuje posuzovat konkrétní chování cizince. Pokud tak správní orgány přesto učinily,
aniž by na základě zásady přímého účinku aplikovaly čl. 27 odst. 2 směrnice, porušily tak zásadu
zákonnosti. Nejvyššímu správnímu soudu proto stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnila s rozsudkem krajského soudu
a Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanoveními §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti odkázal na důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) a d ) s. ř. s.
Podle těchto ustanovení kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, nebo nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[14] Podle §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo vnitra rozhodnutím zruší
povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným
způsobem narušuje veřejný pořádek, není-li zahájeno řízení o správním vyhoštění, za podmínky, že rozhodnutí
bude přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života. Podle §87l odst. 1 písm. e)
zákona o pobytu cizinců tak Ministerstvo vnitra dále učiní, pokud držitel tohoto povolení
byl pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v délce nepřevyšující 3 roky za podmínky, že rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do jeho
soukromého nebo rodinného života.
[15] Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle
tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu
cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské
a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[16] Podle čl. 27 odst. 1 směrnice s výhradou této kapitoly smějí členské státy omezit svobodu pohybu
a pobytu občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků bez ohledu na státní příslušnost z důvodu veřejného
pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Tyto důvody nesmějí být uplatňovány k hospodářským účelům.
[17] Podle čl. 27 odst. 2 směrnice opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí
být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí
odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce
musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.
Odůvodnění:
, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná.
[18] Podle čl. 37 směrnice jí nejsou dotčeny právní a správní předpisy členských států, které jsou příznivější
pro osoby spadající do působnosti této směrnice.
[19] Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že zrušení trvalého pobytu za použití §87l zákona
o pobytu cizinců výrazným způsobem zasahuje do svobody pohybu a pobytu, jakož i dalších práv
rodinného příslušníka občana Evropské unie, která mu příslušejí z titulu tohoto dříve nabytého
nejvyššího pobytového oprávnění. Proto takové opatření podléhá řadě podmínek, které vymezuje
čl. 27 odst. 1 a 2 směrnice. Povolení k trvalému pobytu na území České republiky tak může
být zrušeno jen z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví a vyjma
posledního z těchto důvodů musí být toto opatření v souladu se zásadou přiměřenosti a založeno
výlučně na osobním chování dotyčné osoby, které musí představovat skutečné, aktuální
a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.
[20] V posuzované věci bylo stěžovateli zrušeno povolení k trvalému pobytu na území České
republiky podle §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, jak vyplývá z výroku rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, který zůstal rozhodnutím žalované o odvolání nedotčen.
Toto ustanovení, jež umožňuje zrušit povolení k trvalému pobytu kvůli pravomocnému
odsouzení jeho držitele k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce nepřevyšující tři roky
za spáchání úmyslného trestného činu, neodpovídá znění čl. 27 odst. 2 věty druhé směrnice,
podle něhož samotné předchozí odsouzení pro trestný čin ještě neodůvodňuje zrušení
pobytového oprávnění. Rovněž tak znění §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců kromě
podmínky přiměřenosti zásahu do soukromého nebo rodinného života dotyčné osoby nestanoví
pro zrušení povolení k trvalému pobytu žádná další kritéria zmíněná v čl. 27 odst. 1 a 2 směrnice.
Nicméně rozpor mezi jazykovým zněním §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců a čl. 27
odst. 1 a 2 směrnice je možné překlenout za pomoci institutu nepřímého účinku směrnice.
Ten lze popsat jako určitou modifikaci ustanovení vnitrostátního práva, která vyhovuje
obsahovým požadavkům práva unijního, byť samotná norma vnitrostátního práva nepozbývá
platnosti a nadále je zdrojem práv a povinností pro její adresáty (srov. kupř. rozsudek Soudního
dvora Evropské unie ze dne 4. 7. 2006, Adeneler a další, ve věci C-212/04). Správní orgán
tak může kromě §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců aplikovat také znění obsahově
nejbližšího písmena a) téhož ustanovení zahrnující podmínku ohrožení bezpečnosti státu
nebo závažného narušení veřejného pořádku, která umožňuje její výklad ve světle čl. 27 odst. 2
směrnice, včetně hodnocení osobního chování dotyčné osoby.
[21] Takto žalovaná v nyní projednávané věci postupovala a zabývala se všemi podmínkami
pro zrušení pobytového oprávnění, která vyplývají z čl. 27 odst. 1 a 2 směrnice, byť nezmínila,
že tak činí za užití jejího nepřímého účinku. V rozhodnutí o odvolání sice stejně jako krajský soud
uvedla, že §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců je speciální úpravou ve vztahu
k písmenu a) téhož ustanovení a že tak úmyslný trestný čin, za něhož byl uložen pravomocný
nepodmíněný trest odnětí svobody v délce nepřevyšující tři roky, je třeba hodnotit jako narušení
veřejného pořádku závažným způsobem, ačkoliv podle čl. 27 odst. 2 věty druhé směrnice
by takové odsouzení samo o sobě neodůvodňovalo zrušení povolení k trvalému pobytu.
Nicméně následně žalovaná hodnotila, zda skutek, v němž byl shledán trestný čin a za který
byl stěžovatel pravomocně odsouzen trestním soudem, představuje narušení veřejného pořádku
závažným způsobem a dospěla ve shodě s krajským soudem k závěru, že takto je nutné
na uvedené jednání stěžovatele nahlížet. Podle žalované se totiž jedná o ohrožení veřejného
zájmu na ochraně zdraví a majetku osob před nedovolenou výrobou a nakládáním s psychotropní
látkou, na což navazuje související trestná činnost drogově závislých osob. S rozhodnutím
o odvolání tvoří jeden celek rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, v němž se uvádí,
že přísný postup vůči drogovým deliktům je vysoce žádoucí již proto, že se jedná
o netolerovatelný a neomluvitelný druh závažné trestné činnosti, jejíž rozsah se neustále zvyšuje,
způsobuje obrovské škody a má zničující dopad na společnost, zejména na mladistvé. Proto
je povinností České republiky bojovat proti obchodu s drogami veškerými dostupnými
a zákonem stanovenými prostředky, mezi něž náleží i rušení povolení k pobytu cizincům, kteří
se na českém území takové trestné činnosti dopustili. Správní orgány obou stupňů
tedy v dostatečné míře objasnily, proč stěžovatelův skutek považují za narušení veřejného
pořádku závažným způsobem. Z jejich hodnocení taktéž vyplývá, že se ve smyslu čl. 27 odst. 2
směrnice jedná o skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení základního zájmu společnosti
založené výlučně na osobním chování stěžovatele, což výslovně žalovaná zdůraznila
v odůvodnění svého rozhodnutí.
[22] S tímto hodnocením se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud. Ten již v předchozím rozsudku
ze dne 23. 3. 2017, č. j. 2 Azs 50/2017 - 45, dospěl k závěru, že prodávání pervitinu, což je jiné
označení pro metamfetamin, v letech 2011 a 2012, za něž byl cizinec pravomocně odsouzen
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let pro spáchání zvlášť závažného zločinu
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283
odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, představuje jednání, jímž cizinec závažným způsobem
narušuje veřejný pořádek. V nyní posuzované věci byl stěžovatel odsouzen za stejný trestný čin
spáchaný s dalšími osobami nejméně od 9. 1. 2015 do 12. 1. 2015 k jen o něco mírnějšímu trestu
odnětí svobody, a proto i s ohledem na shora uvedené skutečnosti nemůže být pochyb
o tom, že tento skutek představuje závažné narušení veřejného pořádku.
[23] Žalovaná se náležitě zabývala i otázkou přiměřenosti zrušení povolení k trvalému pobytu
z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života stěžovatele. K tomu uvedla,
že stěžovatel je dospělý, samostatný, na své rodině nezávislý, v České republiky nemá zvláštní
pracovní, ekonomické či kulturní vazby, v souvislosti s jeho zdravotním postižením nepotřebuje
péči jiné osoby a může mu být poskytnuta adekvátní lékařská péče v zemi původu. Zájem
na ochraně společnosti před závažnou a nebezpečnou trestnou činností, které se stěžovatel
dopustil a jež svědčí o jeho nedostatečné integraci v České republice i přes dlouhodobý
patnáctiletý pobyt na jejím území, podle žalované převažuje nad soukromými a rodinnými zájmy
cizince. K tomuto závěru, který vychází z hledisek uvedených v §174a odst. 1 zákona o pobytu
cizinců a s nímž se ztotožnil i krajský soud, lze pouze ke kasační námitce dodat,
že od pravomocného odsouzení stěžovatele do vydání rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému
pobytu uplynulo jen přibližně dvacet měsíců, což je velmi krátká doba pro úsudek o skutečné
změně jeho chování s ohledem na značnou závažnost jím spáchané trestné činnosti spočívající
ve výrobě a následné distribuci psychotropní látky a na skutečnost, že mu při zrušení pobytového
oprávnění ještě ani neuplynula zkušební doba podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí
svobody. Není přitom rozhodné, že za uvedenou trestnou činnost byl stěžovatel doposud
odsouzen jednou, neboť její vysoká závažnost svědčí o tom, že se nejedná o ojedinělé vybočení
z řádného života cizince. Tomu proto nelze přisvědčit, že zrušení povolení k trvalému pobytu
představovalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života a nebyla
tak splněna jedna z podmínek pro vydání takového rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Lze tedy uzavřít, že žalovaná zamítla odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně o zrušení povolení k trvalému pobytu na území České republiky na základě zvážení všech
hledisek stanovených v §87l odst. 1 písm. a), písm. e) a §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců
i v čl. 27 odst. 1 a 2 směrnice a její úsudek o splnění všech zákonných podmínek pro zrušení
tohoto pobytového oprávnění stěžovateli je správný. Krajský soud tak učiněním stejného závěru
posoudil příslušnou právní otázku správně a své úvahy náležitě odůvodnil. Žádný z důvodů
kasační stížnosti uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. proto nebyl naplněn.
[25] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s §60 odst. 1 věty první za použití §120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť v něm stěžovatel neměl úspěch a žalované
v něm nevznikly žádné náklady přesahující rámec její běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu