ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.379.2018:30
sp. zn. 4 Azs 379/2018 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: M. A. H. A., zast. Mgr.
Faridem Alizeyem, advokátem, se sídlem Stodolní 7, Ostrava, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 9. 2018, č. j. CPR-32806-2/ČJ-2017-930310-V242, ve znění
opravného rozhodnutí ze dne 24. 9. 2018, č. j. CPR-32806-4/ČJ-2017-930310-V242, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2018, č. j. 19 A
26/2018 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor
cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Frýdek-Místek (dále jen „správní
orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 6. 11. 2017, č. j. KRPT-241169-27/ČJ-2017-070022
(dále jen „rozhodnutí o správním vyhoštění“), uložila žalobci podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a §119 odst. 1 písm. c)
bod 2 téhož zákona správní vyhoštění a podle §118 odst. 1 citovaného zákona stanovila dobu,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku.
Současně určila podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dobu k vycestování z území České
republiky do 46 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
[2] Rozhodnutím ze dne 11. 9. 2018, č. j. CPR-32806-2/ČJ-2017-930310-V242, ve znění
opravného rozhodnutí ze dne 24. 9. 2018, č. j. CPR-32806-4/ČJ-2017-930310-V242 (oprava
se týkala příjmení žalobce, dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaná zamítla odvolání žalobce
a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále
jen „krajský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl. Dospěl totiž k závěru, že správní
orgán prvního stupně nepochybil, pokud žalobci uložil správní vyhoštění, a žalovaná proto
správně jeho rozhodnutí potvrdila.
[4] Krajský soud předně uvedl, že správní orgán prvního stupně si k rozhodnutí opatřil
potřebné podklady a náležitě zjistil skutkový stav věci. Celé správní řízení přitom bylo vedeno
v českém jazyce za přítomnosti tlumočníka do jazyka arabského, za přítomnosti tlumočníka
žalobce převzal i stejnopis oznámení o zahájení správního řízení a rovněž s ním byl sepsán
protokol o vyjádření účastníka správního řízení. Tento protokol obsahoval příslušná poučení
a z jeho obsahu plyne, že správní orgán žalobci sdělil, z jakých zjištění a podkladů vycházel,
žalobce byl s těmito podklady seznámen a bylo mu umožněno se k nim vyjádřit. Správní orgány
rovněž vycházely ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra, podle něhož je vycestování
žalobce do země původu možné.
[5] Krajský soud také vyslovil, že z rozhodnutí správních orgánů je zřejmé, z jakého
skutkového stavu správní orgány vycházely, jak hodnotily pro věc rozhodné skutkové okolnosti
a jak je následně právně posoudily. Obě rozhodnutí správních orgánů jsou řádně odůvodněna
a jsou plně srozumitelná a přezkoumatelná. Z rozhodnutí rovněž zcela jednoznačně vyplývají
důvody, pro které došlo k naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění.
Bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce pobýval na území České republiky od 22. 10. 2017
do 31. 10. 2017 bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, a to i přes to, že s ním již v minulosti
bylo vedeno řízení o správním vyhoštění.
[6] Správní orgány se podle krajského soudu zabývaly posouzením věci jak z pohledu §119a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců, tak i s ohledem na přiměřenost rozhodnutí o správním
vyhoštění podle §174a zákona o pobytu cizinců. Tyto úvahy přitom krajský soud označil za zcela
přezkoumatelné. Nepřisvědčil tudíž žalobci, který měl za to, že správní orgány nedostatečně
zvážily jeho nepříznivý zdravotní stav. Krajský soud k tomu dále uvedl, že žalobce se nemůže
odvolávat na špatný zdravotní stav a nutnost další léčby v České republice, neboť v takovém
zdravotním stavu již do České republiky přicestoval. Bylo na něm, aby si za účelem dalšího léčení
na území České republiky vyřídil příslušné povolení, což neučinil. Během správního řízení přitom
žalobce neuvedl ničeho o tom, že mu zdravotní stav znemožňuje si potřebné povolení vyřídit.
Podle krajského soudu správní orgány rovněž přiléhavě zdůraznily, že žalobce nemá žádné vazby
k území České republiky a nebyla zjištěna ani tvrzena jeho integrace do české společnosti
či společenské, kulturní a ekonomické vazby na území České republiky.
III.
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti rozsudku krajského soudu (dále
jen „napadený rozsudek“) kasační stížností opíraje se o kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu
řízení.
[8] Stěžovatel má především za to, že správní orgány a krajský soud nesprávně posoudily
otázku naplnění podmínek pro uložení správního vyhoštění a stanovení doby, po kterou
mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Omezily se přitom pouze
na obecné a ničím nepodložené závěry o splnění podmínek podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9
zákona o pobytu cizinců a §119 odst. 1 písm. c) bod 2 téhož zákona, aniž by podle §174a
zákona o pobytu cizinců přihlédly ke stěžovatelovým tvrzením o jeho zdravotním stavu;
hodnotily toliko jeho kulturní a společenské vazby na území České republiky. Stěžovatel
má na rozdíl od správních orgánů a krajského soudu za to, že rozhodnutí o správním vyhoštění
je ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců nepřiměřené s ohledem na jeho zdravotní stav.
Nutnost pokračování v rehabilitacích a stanovené léčbě v Lázních Klimkovice považuje
stěžovatel za omluvitelný důvod nerespektování povinnosti zdržovat se na území České republiky
jen s platným vízem.
[9] Stěžovatel namítá i to, že se krajský soud řádně nevypořádal se všemi skutečnostmi, které
jsou jednak součástí správního spisu a jednak vyšly najevo v rámci řízení před soudem.
Konkrétně stěžovatel krajskému soudu vytýká, že ačkoliv mu byla známa jeho aktuální zdravotní
situace, nereflektoval tuto skutečnost v rozporu s §174a zákona o pobytu cizinců v odůvodnění
napadeného rozsudku. Krajský soud nevzal v úvahu ani stěžovatelovo tvrzení o jeho povinnosti
uhradit závazek vůči lázeňskému zařízení a s tím související nemožnost odcestovat z území České
republiky. Tato pochybení podle stěžovatele způsobila nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku.
[10] Stěžovatel dále poukazuje na to, že správní orgány v řízení porušily §2, §3, §4 odst. 1
a §50 odst. 4 správního řádu.
[11] Stěžovatel nakonec správním orgánům i krajskému soudu vytýká to, že se nezabývaly
možností postupu podle §122 zákona o pobytu cizinců. Zatížily tím svá rozhodnutí vadou
nepřezkoumatelnosti.
[12] Součástí kasační stížnosti učinil stěžovatel i návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 10. 1. 2019, č. j. 4 Azs 379/2018 - 24, návrhu
vyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek přiznal.
IV.
[13] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že kasační stížností může být napaden
pouze způsob rozhodování správního soudu, který nehodlá blíže komentovat. Zdůraznila přitom,
že ve svém postupu a ve svých závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí neshledává
pochybení. Co se týče stěžovatelem namítaného postupu podle §122 zákona o pobytu cizinců,
žalovaná uvádí, že v posuzovaném případě nedošlo k naplnění podmínek pro jeho možnou
aplikaci. V dalším žalovaná odkázala na své vyjádření k žalobě.
[14] Se závěry uvedenými v napadeném rozsudku se žalovaná plně ztotožnila a navrhla
proto zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, zkoumaje přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud předně posuzoval námitku uplatněnou s poukazem na §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, pokud
by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou
rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší správní soud zabývá i tehdy, pokud ji stěžovatel nenamítá,
tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.).
[17] Z kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel shledává napadený rozsudek
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Kasační soud proto připomíná,
že nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Krajský soud v nyní posuzované věci
výstižně popsal skutkový stav věci, stanoviska účastníků řízení a předestřel relevantní a ucelené
právní závěry, kterými stěžejní žalobní argumentaci vypořádal. Zohlednil přitom výsledky
správního řízení a v něm shromážděné informace. Stěžovatel ostatně proti výkladu podanému
krajským soudem v kasační stížnosti obsáhle brojí a na více místech s ním polemizuje,
což by v případě chybějících důvodů prakticky nebylo možné. Nesouhlas stěžovatele
s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku přitom nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30,
ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163, nebo ze dne 6. 12. 2016, č. j. 7 As 179/2016 - 37).
[18] Stěžovatel konkrétně nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů
spatřuje v tom, že v něm krajský soud nezohlednil při posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí o správním vyhoštění podle §174a zákona o pobytu cizinců jeho aktuální zdravotní
situaci, ačkoliv mu byla známá. Nejvyšší správní soud však ověřil, že se krajský soud
této problematice podrobně věnoval v odst. 18 napadeného rozsudku.
[19] Stěžovatel také krajskému soudu vytýká, že nevzal v úvahu jeho tvrzení o povinnosti
uhradit závazek vůči lázeňskému zařízení a s tím související nemožnost odcestovat z území České
republiky. Ani této námitce kasační soud nepřisvědčuje. Krajský soud se v napadeném rozsudku
neopomněl vyjádřit ani k této otázce. V odst. 6 napadeného rozsudku vysvětlil, že: „[ž]alobce
u jednání setrval na svém stanovisku k věci a nově uplatnil tvrzení, že má závazek vůči lázeňskému zařízení
v podobě platby za léčbu v celkové výši ke dni jednání 70.000 Euro. Tento závazek vznikal postupně ihned
po vydání prvního rozhodnutí o správním vyhoštění v roce 2017. K tomuto tvrzení soud nepřihlédl, neboť
jej žalobce uplatnil až po uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby dané §172 odst. 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Důkaz, který
žalobce k tomuto tvrzení navrhl vyžádáním zprávy od příslušného lázeňského zařízení o výši předmětného
závazku žalobce za léčbu, soud pro nadbytečnost neprovedl, neboť jak výše uvedeno, tento důkaz žalobce navrhl
k tvrzení, k němuž nebylo možno přihlédnout, a důkaz tak byl nadbytečný.“ V předestřeném postupu
krajského soudu Nejvyšší správní neshledal žádné pochybení.
[20] Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru,
že napadený rozsudek nevykazuje vadu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Nezjistil
ani to, že by napadený rozsudek trpěl vadou nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost či jinou
vadou řízení před krajským soudem, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy nebyl naplněn.
[21] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá i to, že správní orgány i krajský soud pochybily,
jelikož při posuzování naplnění podmínek pro rozhodnutí o správním vyhoštění v jeho případě
nezvažovaly přiměřenost tohoto rozhodnutí ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců ve vztahu
k jeho zdravotnímu stavu a k nutnosti pokračování v rehabilitacích a stanovené léčbě v Lázních
Klimkovice. Správní orgány a krajský soud podle stěžovatele hodnotily přiměřenost rozhodnutí
o správním vyhoštění podle §174a zákona o pobytu cizinců pouze ve vztahu k jeho kulturním
a společenským vazbám.
[22] Nejvyšší správní soud uvedené kasační argumentaci nepřisvědčuje. Přiměřeností
rozhodnutí o správním vyhoštění podle §174a zákona o pobytu cizinců ve vztahu
ke stěžovatelem uváděným zdravotním důvodům se správní orgán prvního stupně zabýval
na straně 5 rozhodnutí o správním vyhoštění, žalovaná na straně 6 napadeného rozhodnutí
a krajský soud v odst. 18 napadeného rozsudku, aniž jim lze vytknout, že se dostatečně podrobně
nezabývaly konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje se závěry žalovaného a krajského soudu, že stěžovatel není oprávněn dovolávat se
svého špatného zdravotního stavu a nutnosti další léčby v České republice, neboť v takovém
zdravotním stavu již do České republiky přicestoval. Stěžovatel byl přitom povinen si ještě
před příjezdem do České republiky vyřídit takový druh povolení k pobytu, aby pokryl celou dobu
svého léčení. Je pouze jeho věcí a pochybením, že na svou povinnost pobývat na území
České republiky s platným oprávněním k pobytu rezignoval. Netvrdil přitom ničeho
o tom, že by mu jeho zdravotní stav znemožňoval si potřebná povolení vyřídit. Neoprávněný
pobyt stěžovatele na území České republiky bez víza nebo jiného oprávnění k pobytu tudíž
neospravedlňují skutečnosti, že je stěžovatel hendikepovaný, léčí se v Lázních Klimkovice a jeho
léčba ještě podle lékařů není ukončena.
[23] Ze správního spisu je rovněž zřejmé, že správní orgán prvního stupně již rozhodnutím
ze dne 22. 3. 2017, č. j. KRPT-64760-23/ČJ-2017-070022, uložil stěžovateli správní vyhoštění
podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců a stanovil dobu, po kterou
nelze stěžovateli umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 5 měsíců,
a dobu k vycestování z území České republiky do 36 dnů od nabytí právní moci tohoto
rozhodnutí. Žalovaná toto rozhodnutí k odvolání stěžovatele potvrdila rozhodnutím ze dne
28. 6. 2017, č. j. CPR-11065-2/ČJ-2017-930310-V236, a krajský soud zamítl žalobu stěžovatele
proti rozhodnutí žalované rozsudkem ze dne 13. 9. 2017, č. j. 18 A 17/2017 - 19. Vykonatelnost
uvedeného prvního rozhodnutí o správním vyhoštění nastala dne 22. 10. 2017. Stěžovatel
se však nedostavil pro výjezdní příkaz, území České republiky neopustil, a tudíž od 22. 10. 2017
(vykonatelnost prvního rozhodnutí o správním vyhoštění) do 31. 10. 2017 (zahájeno v pořadí
druhé řízení o správním vyhoštění, které je předmětem nynějšího řízení o kasační stížnosti)
pobýval na území České republiky bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, resp. bez platného
oprávnění k pobytu. Tím se dopustil opakovaného porušení právních předpisů. Byly tedy splněny
podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona
o pobytu cizinců a §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 téhož zákona. To ostatně stěžovatel v kasační
stížnosti ani nezpochybňoval.
[24] Nejvyšší správní soud tudíž dospěl s ohledem na výše uvedené skutečnosti k závěru,
že správní orgány ani krajský soud nepochybily, pokud dospěly k závěru o uložení správního
vyhoštění stěžovateli. V této souvislosti lze také doplnit, že subjektivní ústavně zaručené právo
cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45, nebo ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 5/2013 - 43).
Obdobně nahlíží na uvedené právo i Evropský soud pro lidská práva (srov. např. rozsudek
ze dne 28. 6. 2011 ve věci Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, či rozsudek velkého senátu
ze dne 3. 10. 2014 ve věci Jeunesse proti Nizozemsku, stížnost č. 12738/10).
[25] Stěžovatel dále v kasační stížnosti v obecné rovině namítá porušení §2, §3, §4 a §50
odst. 4 správního řádu. Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční.
Nejvyšší správní soud je tedy, vyjma případů taxativně uvedených v §109 odst. 4 věta
za středníkem s. ř. s., uplatněnými důvody kasační stížnosti vázán. Proto obsah a kvalita kasační
stížnosti v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Je-li tedy kasační stížnost kuse
zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah jím posléze
vydaného rozsudku. Jinými slovy, pokud stěžovatel uplatní kasační námitku v obecné rovině,
může se jí právě a jen v takovém rozsahu zabývat i soud (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014,
č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78). Kasační soud tvrzená porušení správního řádu
neshledal. Správní orgány ve správním řízení postupovaly v souladu se zásadou zákonnosti
a dalšími zásadami uvedenými v §2 a §4 správního řádu. Zjistily stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti (zásada materiální pravdy uvedená v §3 správního řádu) a přihlížely
ke všemu, co vyšlo v řízení najevo ve smyslu §50 odst. 4 správního řádu.
[26] Ke stěžovatelově námitce uplatněné s poukazem na §122 zákona o pobytu cizinců
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že uvedené ustanovení se může uplatnit až v případě,
že po právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění nastanou okolnosti, na jejichž základě
se správní vyhoštění jeví přehnaně tvrdým. V řízení o správním vyhoštění proto nemají správní
orgány možnost se danou otázkou zabývat (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 11. 2016, č. j. 6 Azs 216/2016 - 44, nebo ze dne 28. 11. 2019, č. j. 4 Azs 390/2019 - 27).
Správní orgány ani krajský soud tudíž nepochybily, pokud ve svých rozhodnutích podle §122
zákona o pobytu cizinců nepostupovaly.
VI.
[27] Kasační stížnost není pro právě uvedené důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
ve smyslu §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[28] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl úspěch ve věci, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaná byla ve věci účastníkem úspěšným, nevznikly jí však žádné
náklady nad rámec její běžné úřední činnosti. Kasační soud proto rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu