ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.405.2019:55
sp. zn. 4 Azs 405/2019 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: V. M., zast. Mgr. Milanem
Janákem, advokátem, se sídlem třída Kapitána Jaroše 1844/28, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 2. 11. 2018, č. j. OAM-246/ZA-ZA14-ZA18-PD3-2012, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2019, č. j. 41 Az 30/2018 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 11. 2018, č. j. OAM-246/ZA-ZA14-ZA18-PD3-2012, podle
§53a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neprodloužil žalobci doplňkovou ochranu.
V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že v Bělorusku došlo v mezidobí od udělení doplňkové ochrany
žalobci v roce 2013 k takovým změnám, že doplňkové ochrany již není třeba. Ačkoli podle
žalovaného není situace v Bělorusku i nadále zcela uspokojivá, podle shromážděných podkladů
o aktuální situaci v zemi původu již v posuzovaném případě žalobci nic nebrání v návratu
do vlasti ani mu nehrozí vážná újma. Žalobce sice vyjádřil obavy z návratu do vlasti a možného
uvěznění státními orgány z důvodu žádosti o azyl v České republice, tato tvrzení však nedoložil
žádnými důkazy, ani je blíže neodůvodnil. Žalovaný zdůraznil, že doplňková ochrana byla žalobci
udělena a následně prodlužována právě z důvodu obecně nepříznivé situace v Bělorusku, nikoli
na základě jeho tvrzení o potížích s KGB či jeho obav z uvěznění. Vzhledem k tomu, že žalobce
nebyl ve vlasti členem politické strany či organizace ani nebyl jinak politicky aktivní, neexistují
podle žalovaného žádné důvody, na základě kterých by bylo možné usoudit na nebezpečí vážné
újmy hrozící žalobci v případě návratu do Běloruska. K obavám žalobce ze státních represí
po jeho návratu do vlasti z důvodu žádosti o azyl v České republice žalovaný konstatoval,
že tamní státní orgány nemají kapacity k monitorování navracejících se žadatelů o azyl.
[2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 41 Az 30/2018 - 36, žalobu proti
rozhodnutí žalovaného zamítl. Konstatoval, že řízení o prodloužení doplňkové ochrany se řídí
§53a odst. 4 zákona o azylu, podle kterého je potřeba zkoumat, zda se v mezidobí změnila
bezpečnostní situace v zemi původce žalobce, tedy trvají-li i nadále důvody, pro něž byla žalobci
udělena doplňková ochrana. Podle krajského soudu byla žalobci doplňková ochrana udělena
v roce 2013 z důvodu obecně nepříznivé situace v Bělorusku, spočívající v násilných zásazích
proti občanské společnosti po prezidentských volbách v roce 2010 a parlamentních volbách
v roce 2012 a dále v mučení a zatýkání politických odpůrců. Podle relevantních zpráv,
z nichž žalovaný při rozhodování o žádosti žalobce vycházel, je aktuální situace v Bělorusku
stabilní, přičemž již nedochází k násilným zásahům proti odpůrcům politického režimu. Krajský
soud proto uzavřel, že v zemi původu žalobce došlo k podstatné změně okolností, za kterých mu
byla v roce 2013 udělena doplňková ochrana. Odmítl také tvrzení žalobce stran jeho obav
z návratu do vlasti a následného pronásledování státními orgány z důvodu žádosti o azyl v České
republice, jelikož podle shromážděných podkladů nemají běloruské státní orgány ke sledování
žadatelů kapacity a nehrozí ani nebezpečí diskriminace navracejících se žadatelů o azyl ze strany
soukromých osob. Krajský soud doplnil, že žalovaný se řádně zabýval také rodinným životem
žalobce i ostatními skutečnostmi relevantními pro žádost žalobce a správně doplňkovou ochranu
žalobci neprodloužil.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a repliky stěžovatele
[3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítl, že za účelem neprodloužení doplňkové ochrany musí žalovaný dostatečně prokázat
kvalifikovanou změnu v zemi původu, resp. úplný zánik těch okolností, za kterých byla žadateli
doplňková ochrana udělena, přičemž důkazní břemeno stran těchto skutečností leží právě
na žalovaném. V posuzovaném případě je zřejmé, že žalovaný stěžovateli doplňkovou ochranu
udělil z důvodu politického dění v Bělorusku po prezidentských volbách v roce 2010, kvůli
němuž se stěžovatel nemohl bezpečně navrátit do vlasti. Žalovaný své rozhodnutí takto
odůvodnil, aniž by uvedené obecné důvody pro udělení doplňkové ochrany specifikoval
konkrétně vůči stěžovateli a jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Podle stěžovatele žalovaný
následně ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevymezil, jak se změněná bezpečnostní
situace v Bělorusku dotýká právě stěžovatele a zda mu i nadále v případě návratu do vlasti
nehrozí nebezpečí vážné újmy. Stěžovatel doplnil, že ačkoli lze přisvědčit žalovanému
a krajskému soudu, že se politická situace v Bělorusku částečně změnila, tato změna žádný reálný
vliv na ochranu lidských práv běloruských občanů v praxi neměla. Podklady, z nichž žalovaný
při posuzování žádosti vycházel, neobsahují žádné informace stran pronásledování a mučení
odpůrců politického režimu. Žalovaný i krajský soud však v napadených rozhodnutích
nesprávně usoudily, že k těmto skutečnostem již v Bělorusku nedochází, což je v rozporu
ze zprávami USDOS - Country Report on Human Rights Practices 2018 - Belarus a Human
Rights Watch - World Report 2019, které akcentují přetrvávající mučení a nelidské zacházení
s kritiky politického režimu. Nejvyššímu správnímu soudu proto stěžovatel navrhl, aby napadený
rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s napadeným rozsudkem
krajského soudu a setrval na svých dřívějších právních závěrech. Doplnil, že azyl jako právní
institut neslouží k legalizaci pobytu stěžovatele na území České republiky, nýbrž k ochraně osob,
které již využily všech dostupných prostředků ochrany. Doplňková ochrana je současně
institutem dočasným, stěžovatel tak měl po dobu jejího trvání možnost připravit se na návrat
do vlasti. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí na základě relevantních podkladů zhodnotil
aktuální situaci v zemi původu stěžovatele, který neuvedl žádné okolnosti svědčící o hrozící vážné
újmě v případě jeho návratu. Nejvyššímu správnímu soudu proto žalovaný navrhl, aby kasační
stížnost zamítl.
[5] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel zdůraznil, že v posuzovaném případě je spornou
otázka, zda měl žalovaný stěžovateli prodloužit doplňkovou ochranu, nikoli udělit azyl.
Neprodloužení doplňkové ochrany se řídí zákonnými ustanoveními spočívajícími
v kvalifikované změně podmínek, za nichž byla stěžovateli doplňková ochrana udělena.
K ní však v posuzovaném případě podle stěžovatele nedošlo. Stěžovatel doplnil,
že bylo na žalovaném, aby tyto skutečnosti prokázal, přičemž on sám nebyl povinen žádné další
azylově relevantní okolnosti ke své žádosti uvádět. Žalovaný tak podle stěžovatele napadeným
rozhodnutím porušil jeho legitimní očekávání.
III. Posouzení kasační stížnosti
[6] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako
nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele,“ který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem.
Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
v následujících typových případech:
• kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu;
• kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
• kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně;
• kasační stížnost je dále přijatelná, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní pochybení se v konkrétním případě může jednat tehdy, pokud
krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
popřípadě krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
[7] Nejvyšší správní soud neshledal, že by se krajský soud dopustil zásadního pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, nebo že by se při rozhodování věci
jakkoliv odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, a založil tak důvod
přijatelnosti kasační stížnosti.
[8] Podle §53a odst. 4 věty prvé zákona o azylu platí, že „osoba požívající doplňkové ochrany
je oprávněna požádat o prodloužení doby, na kterou je doplňková ochrana udělena.“ Podle věty čtvrté
téhož ustanovení platí, že „Ministerstvo prodlouží dobu, po kterou je udělena doplňková ochrana, v případě,
že osobě požívající doplňkové ochrany i nadále hrozí vážná újma (§14a) a nenastanou-li důvody pro její odejmutí
(§17a).“
[9] Podle §17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu se doplňková ochran odejme, pokud „okolnosti,
které vedly k udělení doplňkové ochrany, zanikly nebo se změnily do té míry, že již doplňkové ochrany není
zapotřebí.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že „při posuzování důvodů uvedených v odstavci
1 ministerstvo přihlédne k tomu, zda změna okolností je tak významné a trvalé povahy, že osobě požívající
doplňkové ochrany již nehrozí nebezpečí, že utrpí vážnou újmu. Dále se přihlédne k tomu, zda osoba požívající
doplňkové ochrany uvede závažné okolnosti podložené předchozí vážnou újmou odůvodňující odmítnutí ochrany
státu, jehož je státním občanem, nebo, je-li osobou bez státního občanství, státu svého posledního trvalého bydliště.“
[10] Stěžovatel namítl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně nevymezil,
zda v zemi původu stěžovatele došlo ke kvalifikované změně situace, které ve vztahu vůči
stěžovateli odůvodňují neprodloužení doplňkové ochrany. S uvedenou námitkou
se Nejvyšší správní soud neztotožnil. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2013,
č. j. OAM-246/ZA-ZA14-2012, vyplývá, že vzhledem k obecně nepříznivé situaci v Bělorusku
po prezidentských volbách v roce 2010 mohl být stěžovatel pro případ návratu do vlasti ohrožen
či stižen vážnou újmou. Z tohoto důvodu žalovaný stěžovateli udělil doplňkovou ochranu
na dobu 12 měsíců, kterou následně dvakrát prodloužil. Třetí žádost stěžovatele o prodloužení
doplňkové ochrany žalovaný zamítl. V nyní napadeném rozhodnutí pak při posuzování aktuální
situace v Bělorusku žalovaný vycházel z relevantních a aktuálních podkladů a dostatečně vymezil,
jak se situace v zemi původu stěžovatele změnila a z jakých důvodů mu doplňkovou ochranu
neprodloužil.
[11] Aktuální situací v Bělorusku se pak Nejvyšší správní soud zabýval již v usnesení
ze dne 9. 1. 2020, č. j. 7 Azs 168/2019 - 33, v němž konstatoval, že „ačkoliv je Bělorusko považováno
z hlediska dodržování lidských práv za problematickou zemi, jak vyplývá ze zpráv, z nichž správně vyšli
žalovaný i krajský soud, neznamená to nutně, že kterýkoliv občan takové země je tomuto negativnímu vlivu přímo
nebo zprostředkovaně vystaven (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005,
č. j. 3 Azs 303/2004 - 79).“ Výše uvedené závěry Nejvyšší správní soud přejal také v obdobných
případech stěžovatelů z Běloruska, kterým nebyla prodloužena doplňková ochrana z důvodu
kvalifikované změny okolností spočívající v ustálení situace v zemi původu
(viz například usnesení ze dne 19. 2. 2020, č. j. 9 Azs 354/2019 - 40, ze dne 12. 2. 2020, č. j. 10
Azs 435/2019 - 28, či ze dne 29. 1. 2020, č. j. 10 Azs 436/2019 - 28).
[12] Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem uzavírá, že v Bělorusku došlo
k takové změně okolností, za kterých byla v posuzovaném případě stěžovateli udělena doplňková
ochrana, že jí už není nadále zapotřebí.
[13] K námitce stěžovatele stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu žalovaným ohledně
možného mučení a nelidského zacházení s odpůrci politického režimu v Bělorusku Nejvyšší
správní soud konstatuje, že žalovaný vycházel při posuzování situace v zemi původu z dostatečně
relevantních a aktuálních podkladů, přičemž také dostatečně odůvodnil, z jakých
důvodů považuje změnu poměrů v Bělorusku za kvalifikovanou změnu okolností podle §53a
odst. 4 a §17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Z předmětných podkladů založených ve správním
spise také vyplývá, že ačkoli státní orgány mohou i nadále zasahovat proti odpůrcům režimu
a účastníkům demonstrací, činí tak častěji pomocí pokut, přičemž zprávy o situaci v zemi
již nehovoří o hrozbě jejich mučení. Rovněž z argumentace stěžovatele s využitím dalších zpráv
o situaci v Bělorusku plyne, že státní orgány zasahují zejména proti aktivním odpůrcům
politického režimu, opozičním politickým stranám a novinářům vyvíjejícím nátlak na hlavní
politické představitele země, nikoli všem příslušníkům běloruské společnosti. Uvedené platí tím
spíš, pokud sám stěžovatel ve správním řízení uvedl, že ve vlasti nebyl nijak politicky aktivní.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jeho
ustálená a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené
v kasační stížnosti a krajský soud se v napadeném rozsudku od této judikatury neodchyluje.
Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci zásadní pochybení krajského soudu, které
by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, ani žádný jiný důvod pro přijetí
kasační stížnosti k věcnému projednání. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu
§104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu