ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.41.2020:33
sp. zn. 4 Azs 41/2020 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: B. T., zast. Mgr. Ladislavem
Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2019, č. j. OAM-
472/LE-VL17-VL18-PS-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2020, č. j. 63 Az 49/2019 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Ladislavovi Bártovi, advokátovi, se sídlem
Purkyňova 6, Ostrava, se p ř i zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 3.400 Kč. Tato částka
bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zajistil žalobce v zařízení pro zajištění cizinců
podle §46 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a podle §46a odst. 5 téhož zákona
stanovil dobu trvání zajištění do 25. 2. 2020.
[2] Žalobce proti tomuto rozhodnutí žalované podal žalobu, v níž namítal, že žalovaný
se nevypořádal se zásahem do soukromého života žalobce, přestože mu bylo známo, že žalobce
žije na území České republiky u svého bratra a má zde také sestru. Rozhodnutí žalovaného
tak pro nepřezkoumatelnost nemůže obstát. Podle žalobce je při rozhodování o omezení osobní
svobody cizince třeba zvažovat obecný korektiv zásahu do osobního a rodinného života cizince,
uplatní se tedy analogicky §174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů. Dále zmínil, že Nejvyšší správní soud opakovaně
přezkoumává míru zásahu rozhodnutí o zajištění podle §46a zákona o azylu do soukromého
života žadatelů o mezinárodní ochranu a poukázal v této souvislosti na závěry uvedené
v rozsudku NSS č. j. 1 Azs 20/2015 – 45.
[3] Krajský soud v Ostravě nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Krajský soud uvedl,
že žalobce v průběhu správního řízení sdělil toliko prostou informaci, že „na území České republiky
nemá hlášenou stálou adresu, žije u bratra, který zde má trvalý pobyt, a také zde má sestru, která zde má rovněž
dlouhodobý pobyt, s tou se však jen občas vídá. Do České republiky přijel za prací. V případě práce bydlí různě
na ubytovnách“. Za tohoto stavu, kdy žalobce netvrdil nic konkrétního o tom, že by jeho zajištěním
bylo zasaženo do jeho rodinného a soukromého života, nebyl žalovaný povinen podrobně
se zabývat výše uvedenými tvrzeními žalobce, že na území České republiky na základě trvalého
pobytu žije jeho bratr a sestra. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce neprokázal žádné rodinné,
soukromé či sociální vazby založené na území České republiky. Krajský soud dospěl k závěru,
že žalovaný své rozhodnutí opřel o individualizované skutkové okolnosti obsažené ve spise
a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil jak ve vztahu ke splnění podmínek §46 odst. 1 písm. e)
zákona o azylu, tak i ve vztahu k neúčinnosti uplatnění zvláštních opatření podle §47 téhož
zákona.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost, v níž poukázal na skutečnost, že v žalobě namítal nesprávné vyhodnocení zásahu
do svého osobního a rodinného života ze strany žalovaného spočívajícího v opomenutí existence
vazby s bratrem a sestrou stěžovatele bydlícími v České republice. Toto vyhodnocení
je i v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Názor krajského soudu, podle
něhož stěžovatel neprokázal žádné rodinné, soukromé či sociální vazby je nepřípustně
zjednodušující a zavádějící, neboť není v souladu s požadavkem přiměřenosti obsaženým
v §174a zákona o pobytu cizinců. I pokud by na věc nebylo možné toto ustanovení uplatnit,
nedostál žalovaný ani krajský soud své povinnosti zhodnotit eventuální přiměřenost zajištění
ve vztahu k soukromému a rodinnému životu v rámci úvahy o využitelnosti zvláštních opatření
podle §47 zákona o azylu.
[5] Současně je podle stěžovatele nesprávné tvrzení soudu, že neprokázal žádné vazby
založené na území České republiky. Stěžovatel se již dříve vyjádřil, že žije u bratra, a tedy má
na něj nejen rodinnou vazbu, ale i vazbu sociální, jelikož mu bratr zabezpečuje bydlení. Když
si stěžovatel přivydělával na stavbách, bratrovi s náklady na bydlení i finančně vypomáhal.
Žalovaný je povinen posuzovat specifické okolnosti každého případu, zohlednit individuální
situaci cizince a tyto skutečnosti náležitě promítnout do odůvodnění svého rozhodnutí.
Vzhledem k závažnosti zajištění, jakožto opatření omezujícího osobní svobodu stěžovatele
nemohou nosné důvody rozhodnutí o zajištění spočívat v obecných a paušálních frázích.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost kasační stížnosti,
neboť kasační stížností napadený rozsudek byl vydán v souladu s právními předpisy a uplatněné
kasační námitky nejsou důvodné. Žalovaný má za to, že postupoval v souladu se zákonem
o azylu, zjistil skutečný stav věci a stěžovateli zcela důvodně uložil zajištění.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst.
2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[8] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že stěžovatel v kasační stížnosti namítal především
nesprávné, resp. nedostatečné posouzení přiměřenosti zajištění ve vztahu ke svému osobnímu
a rodinnému životu.
[9] K této námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že z ustálené
judikatury zdejšího soudu vyplývá, že na rozdíl od případu zajištění cizince podle zákona
o pobytu cizinců, není žalovaný automaticky povinen se v rozhodnutí o zajištění podle §46a
zákona o azylu zabývat tím, zda správní vyhoštění či vycestování nepřiměřeně nezasahuje
do soukromého a rodinného života stěžovatele (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 2. 2016,
č. j. 5 Azs 16/2016 - 32, ve spojení s usnesením rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 - 150, též rozsudek ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 252/2017 - 89).
[10] Jak již Nejvyšší správní konstatoval v rozsudku ze dne 13. 6. 2019, č. j. 4 Azs 110/2019 – 32,
„byť judikatura Nejvyššího správního soudu za jistých podmínek připouští možnost posuzování zásahu
do soukromého a rodinného života i v řízení o zajištění podle zákona o azylu, nevyžaduje, aby takové posouzení
bylo vždy explicitně vyjádřeno v každém rozhodnutí o zajištění. Není povinností správních orgánů se vždy výslovně
vyjadřovat k možné otázce zásahu do rodinného života bez ohledu na konkrétní skutkové okolnosti a reálnost
zásahu do těchto práv (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 2. 2018, č. j. 9 Azs 326/2017 - 30, nebo ze dne
30. 4. 2019, č. j. 9 Azs 51/2019 - 28).“
[11] V rozsudku ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 252/2017 - 89, Nejvyšší správní soud
také konstatoval, že skutečnost, že má cizinec v České republice rodinné příslušníky, sama o sobě
neznamená, že by zajištění nepřiměřeně zasahovalo do jeho soukromých a rodinných poměrů.
To platí i pro situaci stěžovatele, který v řízení o správním vyhoštění do protokolu ze dne
6. 11. 2019, č. j. KRPE-86523-25/ČJ-2019-170022-SV, pořízeného Policií České republiky,
Krajským ředitelstvím policie Pardubického kraje, odborem cizinecké policie, uvedl, že svou
sestru viděl naposledy asi před měsícem. Občas se setkají. U svého bratra momentálně bydlí.
Pracuje u něj na zahradě a občas mu pomůže na brigádě, za což nemusí nic platit na ubytování.
Bratr má však svoji rodinu, takže se o stěžovatele moc nezajímá. Stěžovatel to bere pouze tak,
že u něj bydlí a nemusí platit nikde drahý nájem. Nikoho jiného stěžovatel v České republice
nebo v Evropské unii nemá. Stěžovatel dále uvedl, že se na území České republiky nenachází
osoba, kvůli které by pociťoval, že případné správní vyhoštění by pro něj a popřípadě i pro tuto
osobu znamenalo nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života. Dále uvedl,
že si v České republice nevybudoval žádnou zásadní kulturní nebo sociální vazbu a nic mu
nebrání v návratu domů na Ukrajinu.
[12] Nejvyšší správní soud připouští, že závěr krajského soudu, že žalobce neprokázal žádné
rodinné, soukromé či sociální vazby založené na území České republiky, je příliš zjednodušující.
Tato dílčí nepřesnost v argumentaci krajského soudu však nemá vliv na zákonnost kasační
stížností napadeného rozsudku a správnost posouzení věci krajský soudem. Z výše uvedeného
je totiž zřejmé, že vazby stěžovatele na území České republiky nejsou takové intenzity, že by jeho
zajištění představovalo protiprávní zásah do jeho rodinného a soukromého života. Pouhé
odloučení od dospělých sourozenců z důvodu zajištění (ke kterému ostatně běžně docházelo
při pracovní činnosti stěžovatele, neboť stěžovatel v případě práce různě bydlí na ubytovnách)
neznamená nepřiměřený zásah do stěžovatelova rodinného a soukromého života. Stěžovatel
navíc také vypověděl, že na Ukrajině má rodiče a své tři děti, se kterými si pravidelně telefonuje
přes viber a často se s nimi navštěvuje.
[13] Nejvyšší správní soud v této souvislosti dále konstatuje, že samotné zajištění neznamená
úplnou ztrátu možnosti kontaktu s rodinnými příslušníky. Jak již zdejší soud uvedl v rozsudku
ze dne 12. 2. 2016, čj. 5 Azs 16/2015-32, „[z]ajištění představuje omezení osobní svobody, a jde proto
z povahy věci vždy o zásah do rodinného a soukromého života zajišťovaného cizince (stěžovatele). Zajištění ovšem
neznamená ztrátu kontaktu zajištěného cizince s jeho rodinnými příslušníky, když podle čl. 10 odst. 4 nové
přijímací směrnice 2013/33/EU je povinností členských států zajistit, aby rodinní příslušníci mohli se žadatelem
o mezinárodní ochranu komunikovat a navštěvovat jej v podmínkách, které respektují soukromí. Podle §81
odst. 1 písm. d), e) a f) zákona o azylu má cizinec ubytovaný v přijímacím nebo pobytovém středisku právo
přijímat návštěvy, přijímat balíčky a peníze a přijímat a na svůj náklad odesílat písemná sdělení“.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že závěr krajského soudu,
že žalovaný nebyl povinen podrobně se zabývat výše uvedenými tvrzeními žalobce, je zcela
správný.
[14] K požadavku stěžovatele na aplikaci §174a zákona o pobytu cizinců Nejvyšší správní
soud v prvé řadě konstatuje, že aplikace zákona o pobytu cizinců v řízení podle zákona o azylu
přímo vylučuje §2 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, dle kterého, tento zákon se nevztahuje
na cizince, který je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, cizincem, který je strpěn na území, azylantem nebo
osobou požívající doplňkové ochrany, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Korektiv
přiměřenosti obsažený v §174a zákona o pobytu cizinců tedy není možné v posuzované věci
aplikovat. Mezi zákonem o pobytu cizinců a zákonem o azylu navíc není vztah subsidiarity, tyto
právní předpisy jsou na sobě zcela nezávislé.
[15] K posouzení přiměřenosti zajištění podle zákona o azylu tak nelze aplikovat §174a
zákona o pobytu cizinců. Přiměřenost zajištění podle zákona o azylu však může být posuzována
při zvážení, zda lze použít zvláštní opatření podle §47 odst. 1 téhož zákona. Žalovaný
v posuzované věci takové posouzení řádně provedl, když konstatoval, že o neúčinnosti zvláštního
opatření v případě stěžovatele svědčí nejen jeho vědomé nerespektování právního řádu České
republiky i jemu uložených povinností, ale také jeho zcela účelové jednání, když se udělení
mezinárodní ochrany začal domáhat teprve po svém zajištění, kdy se realizace jeho vyhoštění
stala reálnou. Žalovaný v této souvislosti poukázal na skutečnost, že stěžovateli bylo již v srpnu
2017 uloženo správní vyhoštění, tehdy rovněž požádal o mezinárodní ochranu a tato žádost byla
následně zamítnuta. Stěžovatel pak i nadále pobýval na území České republiky bez platného
povolení k pobytu, nemá nikde hlášenou adresu, žije u svého bratra, v případě práce bydlí různě
na ubytovnách. Z výše uvedeného je zároveň zřejmé, že žalovaný své rozhodnutí dostatečně
individualizoval.
[16] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že žalovaný správní orgán
a krajský soud nedostály své povinnosti zhodnotit eventuální přiměřenost zajištění ve vztahu
k soukromému a rodinnému životu v rámci úvahy o využitelnosti zvláštních opatření podle §47
zákona o azylu, neboť jak vyplývá z výše uvedeného, žalovaný se využitelností zvláštních opatření
zabýval, své závěry řádně zdůvodnil, na což krajský soud přiléhavě odkázal.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[17] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[18] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení se mu proto
nepřiznává.
[19] Zástupci stěžovatele, který mu byl ustanoven krajským soudem, se podle §35 odst. 10
s. ř. s. s přihlédnutím k §7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §13
odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), přiznává odměna za zastupování celkem ve výši 3.100 Kč
za úkon právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti. Zástupci se dále za tento úkon
přiznává paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Celkem tedy náleží zástupci
stěžovatele odměna 3.400 Kč, která mu bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu