ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.485.2019:29
sp. zn. 4 Azs 485/2019 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: H. A. M. M., zast. JUDr.
Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 18, Praha 2, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 23. 9. 2019, č. j. CPR-40327-2/ČJ-2018-930310-V234, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, č. j. 4 A
62/2019 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie (dále jen „správní orgán
prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 5. 11. 2018, č. j. KRPA-416427-19/ČJ-2018-000022,
uložilo žalobci správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), a stanovilo dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských
států Evropské unie, v délce 2 roky a dobu k vycestování z území České republiky do 15 dnů
od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
[2] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobou
u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji shora označeným usnesením
podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítl.
[4] Městský soud dospěl k závěru, že žaloba neobsahuje žádný žalobní bod ve smyslu §71
odst. 1 písm. d) s. ř. s., a jelikož byla podána poslední den lhůty podle §172 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců, nemohl dát žalobci prostor k jejímu doplnění; tak lze totiž učinit podle §71
odst. 2 s. ř. s. pouze ve lhůtě pro podání žaloby.
III.
[5] Proti usnesení městského soudu (dále jen „napadené usnesení“) nyní žalobce (dále
jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Navrhuje napadené usnesení zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatel má především za to, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, jelikož „nepřehlednost v řízeních vedených správním orgánem ve věcech žádostí stěžovatele o dlouhodobé
pobyty v rozmezí let 2013 až 2016 a délka a prolínání jednotlivých meritorních rozhodnutí způsobilo
nedostatečné zjištění skutečného stavu věci.“ Stěžovatel proto následně v kasační stížnosti popisuje
důvody, které jej vedly k tomu, aby i poté, co mu byla uložena povinnost opustit území
rozhodnutím ze dne 16. 5. 2017, č. j. KRPA-149551-17/ČJ-2017-000022, setrval na území České
publiky (vysoké nedoplatky vzniklé v souvislosti s podnikáním ve společnosti P., s tím související
žádost o vydání zaměstnanecké karty a její dlouhotrvající vyřizování). Stěžovatel v souvislosti
s tím zdůrazňuje, že v případě návratu do země původu nebude schopen svým závazkům dostát.
Připomněl také, že žalované poskytl ve správním řízení veškerou součinnost a plnil povinnosti
jemu stanovené; na území České republiky se přitom nikdy nedopustil trestné činnosti. Stěžovatel
nakonec v kasační stížnosti namítá i to, že se žalovaná v napadeném rozhodnutí řádně nezabývala
otázkou přiměřenosti tohoto rozhodnutí ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců.
IV.
[7] Žalovaná ve vyjádření ze dne 15. 1. 2020 k obsahu kasační stížnosti uvedla, že kasační
stížností může být napaden pouze způsob rozhodování správního soudu, který nehodlá
komentovat. Odkázala přitom na shromážděný spisový materiál.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud na úvod zdůrazňuje, že kasační stížnost proti usnesení městského
soudu, jímž byla žaloba odmítnuta, lze podat výlučně z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Uvedené ustanovení totiž konzumuje důvody kasační stížnosti jinak podřaditelné i pod §103
odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud v takovém případě hodnotí pouze
to, zda městský soud správně posoudil podmínky pro odmítnutí návrhu, nemůže se však
již zabývat námitkami týkajícími se věci samé (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65, ze dne
12. 3. 2009, č. j. 3 As 44/2008 - 80, či ze dne 9. 6. 2016, č. j. 9 As 47/2016 - 39).
[11] Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu v nynější věci je tudíž výlučně otázka,
zda městský soud nepochybil, odmítl-li žalobu stěžovatele podle §37 odst. 5 s. ř. s. z důvodu,
že neobsahovala alespoň jeden projednatelný žalobní bod, z něhož musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů je dovozována nezákonnost nebo nicotnost napadeného
rozhodnutí (§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). Sám stěžovatel přitom v kasační stížnosti uvedený závěr
městského soudu nikterak nezpochybňuje.
[12] Ze soudního řádu správního vyplývá, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí
kromě obecných náležitosti podání podle §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. obsahovat rovněž zvláštní
náležitosti stanovené v §71 odst. 1 s. ř. s. Pod písmenem d) v naposledy uvedeném ustanovení
je jako jedna z nutných náležitostí žaloby uvedena identifikace žalobních bodů. Z nich musí
být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí správního orgánu za nezákonné nebo nicotné. Význam co nejpřesnější formulace
žalobních bodů v žalobě vyplývá ze zásady dispoziční, kterou je řízení o žalobách ve správním
soudnictví ovládáno a která znamená, že soud se při přezkumu správního rozhodnutí (s výjimkou
taxativně stanovených případů, o něž se zde nejedná) omezuje pouze na posouzení existence
důvodů nezákonnosti správního rozhodnutí, které žalobce tvrdí. Soud tak není povinen,
ale ani oprávněn, tyto důvody za účastníka řízení domýšlet či doplňovat.
[13] Otázkou náležitého vymezení žalobních bodů se zabýval i rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, podle
něhož „[l]íčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých obvyklých
nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným,
a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem.
[…] Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení
či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím
samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled
na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti
se skutkovými výtkami.“
[14] Na tyto závěry navázal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, v němž uvedl, že je nutné „za žalobní bod považovat každé
vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého
důvodu považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud
jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu
ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního
rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny
alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem,
tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum. Bude-li žaloba podaná v zákonné lhůtě
pro podání žaloby obsahovat žalobní bod (body) alespoň ve shora vymezené míře konkrétnosti, vznikne vždy
krajskému soudu procesní povinnost postupovat podle §37 odst. 5 s. ř. s., tj. vyzvat žalobce k odstranění vad
žaloby tak, aby mohla být věcně projednána.“
[15] K problematice žalobních bodů jako jedné z náležitostí žaloby se rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu vyjádřil také v rozsudku ze dne 20. 3. 2018, č. j. 3 Azs 66/2017 - 31,
v němž dospěl k závěru, že „[…] uplatnění alespoň jednoho projednatelného žalobního bodu nepředstavuje
podmínku řízení [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], ale zvláštní náležitost žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Absence takovéto náležitosti se odstraňuje postupem dle §37
odst. 5 s. ř. s., soud pro odstranění této vady stanoví lhůtu odpovídající zbývající části lhůty pro podání žaloby.
Soud je povinen vyzvat žalobce k doplnění žalobních bodů vždy, je-li se zřetelem na konkrétní situaci
pravděpodobné, že žalobce bude s to žalobu doplnit včas. Neuplatní-li žalobce ve lhůtě pro podání žaloby proti
rozhodnutí správního orgánu alespoň jeden žalobní bod tak, aby jeho žaloba byla projednatelná (§71 odst. 2 věta
třetí s. ř. s.), soud žalobu odmítne podle §37 odst. 5 s. ř. s.“
[16] V právě posuzovaném případě postupoval městský soud zcela v souladu s právní úpravou
a s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ze správního spisu je zřejmé,
že napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 27. 9. 2019 (to ostatně sám stěžovatel
uvádí i v žalobě). Ze spisu městského soudu dále vyplývá, že stěžovatel toto rozhodnutí napadl
žalobou doručenou do datové schránky městského soudu dne 7. 10. 2019. Žalobu tedy podal
ve stanovené 10-ti denní lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí podle §172 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců; konkrétně v poslední den této lhůty v 18:58 hod. Nejvyšší správní soud
přisvědčuje závěru městského soudu, že žaloba neobsahovala žádný žalobní bod ve smyslu §71
odst. 1 písm. d) s. ř. s. a citované judikatury kasačního soudu. Jak již výše uvedeno, líčení
skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých obvyklých
nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, musí se jednat o jasně
individualizovaný a od ostatních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelný popis.
Takový však stěžovatelova žaloba neobsahovala. Ze shora podaného také vyplývá, že pokud
žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, lze jej doplnit ve lhůtě pro podání žaloby. Absenci
této náležitosti odstraňuje soud postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. a k odstranění této vady
stanoví lhůtu odpovídající zbývající části lhůty pro podání žaloby. Je přitom povinen vyzvat
žalobce k doplnění žalobních bodů vždy, je-li se zřetelem na konkrétní situaci pravděpodobné,
že žalobce bude s to žalobu doplnit včas.
[17] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již také vyjádřil, že soud nemá povinnost vyzývat
žalobce k doplnění žalobních bodů za situace, kdy je zřejmé, že do konce lhůty k podání žaloby
není soud objektivně schopen výzvu vyhotovit a doručit a žalobce žalobní body doplnit.
Pokud by tedy u soudu byla v poslední den lhůty podána žaloba, která by v tento den
také skončila, pak by z technických a administrativních důvodů nebylo možné, aby soud ještě
v ten den vyhotovil a odeslal žalobci výzvu k doplnění žalobních bodů a žalobce na ni stihl ještě
ten den reagovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2016,
č. j. 4 Azs 285/2015 - 24).
[18] V nynější věci stěžovatel podal žalobu u městského soudu v poslední den lhůty večer
v 18:58 hod. Je tedy zcela zřejmé, že nebylo v možnostech městského soudu stěžovatele tentýž
den vyzvat, aby chybějící náležitost žaloby (alespoň jeden projednatelný žalobní bod)
ve zbývajícím čase, tj. do 24:00 hod. téhož dne, odstranil. Městský soud tedy nepochybil,
nevyzýval-li žalobce k doplnění žaloby o náležitost podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a odmítl-li
žalobu podle §37 odst. 5 s. ř. s.
VI.
[19] Kasační stížnost není pro právě uvedené důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
ve smyslu §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[20] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná byla ve věci účastníkem úspěšným, nevznikly jí však
žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti. Kasační soud proto rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu