ECLI:CZ:NSS:2020:5.ADS.290.2020:24
sp. zn. 5 Ads 290/2020 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: Ing. J. Z., zast. Mgr.
Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241/35, Hradec Králové, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha - Smíchov, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2020, č. j. 8 Ad
7/2020 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se v části, jíž se žalobce domáhá, aby Nejvyšší správní soud zrušil
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 3. 2020, č. j. X, a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení, o dm í t á .
II. Ve zbytku se kasační stížnost z amí t á .
III. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladu řízení o části kasační stížnosti,
která byla odmítnuta.
IV. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o části kasační stížnosti, která
byla zamítnuta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 3. 2020, č. j. X. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla
odvolání stěžovatele a potvrdila rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení (dále jen
„správní orgán I. stupně“) ze dne 16. 1. 2020, č. j. X, kterým bylo zřízeno zástavní právo k
nemovitostem ve společném jmění manželů stěžovatele a R. Z. ve výši 1/4 na nemovitostech
zapsaných na LV X, k. ú. K. P., obec K. P., okres P. (stavební parcela st. X, zastavěná plocha
a nádvoří o výměře 84 m2, jejíž součástí je stavba č. p. Y, určená k bydlení, a pozemková parcela
č. X, zahrada o výměře 353 m2) za účelem zajištění pohledávky za stěžovatelem založené
platebním výměrem Pražské správy sociálního zabezpečení č. 1378/2013 ze dne 5. 9. 2013,
č. j. 41073/030/9014/5.9.2013/1378/KI.
II. Rozhodnutí městského soudu
[2] Proti rozhodnutí žalované podal stěžovatel žalobu, ve které namítal, že řízení
před správními orgány bylo zatíženo těžkou procesní vadou, neboť do řízení nebyli povoláni
všichni jeho účastníci – spoluvlastníci dotčených nemovitostí. Městský soud však dospěl k závěru,
že žaloba byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou, neboť stěžovatel namítal toliko
porušení procesních práv jiných osob, nikoliv svých, když tvrdil, že účastníkem řízení ve věci
zřízení předmětného zástavního práva měli být i ostatní spoluvlastníci daných nemovitostí. Ať již
žalovaná z pohledu objektivního práva pochybila, či nikoliv, namítané pochybení nemohlo
představovat zásah do práv stěžovatele, který žádné porušení svých vlastních práv netvrdil.
Podanou žalobu proto městský soud podle §46 odst. 1 písm. c) ve spojení s §65 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání
odmítl.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[3] Rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností. Městskému soudu
vytýkal vadu řízení; konkrétně uvedl, že v důsledku nepřizvání ostatních spoluvlastníků
dotčených nemovitostí do správního řízení je narušena jeho právní jistota (je tedy dotčen
na svých právech), neboť tyto osoby stále disponují vlastními procesními prostředky nápravy,
v důsledku čehož může být napadené rozhodnutí stále zrušeno, což městský soud přehlédl.
Dále namítal porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť městský soud rozhodl
bez jednání, přestože s tímto postupem vyjádřil nesouhlas. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní
soud zrušil jak napadené usnesení městského soudu o odmítnutí jeho žaloby, tak i žalobou
napadené rozhodnutí žalované.
[4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázala na své vyjádření k podané
žalobě, ve kterém uvedla, že řízení o zřízení zástavního práva se týká pouze pohledávek dlužníka
– stěžovatele, a proto bylo toto řízení vedeno výhradně vůči němu.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Z hlediska posouzení přípustnosti kasační stížnosti ovšem Nejvyšší správní soud uvádí,
že stěžovatel napadl kasační stížností usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby. Takovou
kasační stížnost lze opřít pouze o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s.; k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, č. 625/2005 Sb. NSS. Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení
před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí
návrhu; viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53.
[6] Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí městského soudu,
nemůže se ani Nejvyšší správní soud zabývat věcí samou, tedy přezkoumávat zákonnost žalobou
napadeného rozhodnutí či správního řízení, jež mu předcházelo. Předmětem posouzení
Nejvyššího správního soudu v nynější věci může být pouze otázka, zda městský soud postupoval
správně, když žalobu stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítl pro nedostatek jeho
aktivní procesní legitimace. S ohledem na uvedené se proto Nejvyšší správní soud námitkou
nepřizvání ostatních spoluvlastníků do správního řízení věcně zabývat nemohl. Zabývat se však
musel tím, zda byl stěžovatel oprávněn tuto námitku uplatnit v řízení před městským soudem
a zda tato námitka zakládala jeho aktivní procesní legitimaci.
[7] Vzhledem k výše uvedenému je kasační stížnost v rozsahu, v jakém se stěžovatel domáhal
podle obsahu i petitu kasační stížnosti, aby Nejvyšší správní soud rozhodl o věci samé ve smyslu
§104 odst. 4 s. ř. s., nepřípustná, neboť se opírá o jiné než přípustné důvody kasační stížnosti dle
§103 odst. 1 s. ř. s. (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2003,
č. j. 6 Azs 44/2003 - 31, č. 738/2006 Sb. NSS). V této části tedy Nejvyšší správní soud kasační
stížnost stěžovatele pro nepřípustnost podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl
(výrok I.).
[8] Ve zbytku shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost přípustnou, přistoupil proto
k jejímu posouzení v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že není
důvodná.
[9] Podstatou přípustné části kasační stížnosti je posouzení otázky, zda městský soud mohl
a měl podanou žalobu odmítnout z důvodu uvedeného v §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Touto
otázkou se Nejvyšší správní soudu již zabýval, když posuzoval téměř totožnou kasační stížnost
stěžovatele – a to ve vztahu k jinému usnesení městského soudu, které se týkalo také žaloby ve
věci zástavního práva zřízeného správním orgánem I. stupně k nemovitostem zapsaným na
LV X, k. ú. K. P., obec K. P., okres P.; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10.
2020, č. j. 5 Ads 289/2020 - 26, jehož závěry dopadají i na nyní souzenou věc.
[10] Podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. „[n]estanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh,
jestliže návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou“. Podle §65 odst. 1 s. ř. s. „[k]do tvrdí, že byl
na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního
orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat
zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li soudní řád správní nebo zvláštní
zákon jinak“; důraz přidán.
[11] Výkladem §65 odst. 1 s. ř. s. se Nejvyšší správní soud zabýval například ve svém
rozsudku ze dne 29. 8. 2008, č. j. 5 As 10/2008 - 103, č. 2256/2011 Sb. NSS: „Krajský soud přitom
svůj závěr o nepřípustnosti zmíněných žalobních námitek opřel o úvahu, podle níž musí být z každé námitky
uplatněné v žalobě zřejmé, jakým způsobem byl žalobce ve vztahu k dané námitce žalobou napadeným
rozhodnutím nebo řízením, které mu předcházelo, zkrácen na svých právech (§65 odst. 1 s. ř. s.). Tomuto
právním názoru lze v obecné rovině přisvědčit a potvrzuje ho i dosavadní judikatura správních soudů. Již Vrchní
soud v Praze ve vztahu k předchozí právní úpravě správního soudnictví, která byla v tomto ohledu založena
na obdobných principech, v rozsudku ze dne 17. 5. 1999, č. j. 6 A 95/94 - 87, judikoval, že žalobce se může
ve správním soudnictví domoci ochrany jen proti porušení těch vlastních práv, na nichž byl vydaným rozhodnutím
sám zkrácen, žalobce tedy před správním soudem není oprávněn např. k tomu, aby si žalobou osvojil námitky
třetích osob, uplatněné v řízení správním a týkající se porušení práv těchto osob, tím spíše tam, kde taková třetí
osoba sama žalobu nepodala. Obdobně Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 25. 10. 2006,
č. j. 15 Ca 144/2005 - 83, uvádí, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vydaného ve sloučeném
územním a stavebním řízení může žalobce namítat pouze porušení svých práv, a nikoliv také práv jiného subjektu
nebo veřejného zájmu, pokud nejde o subjekt, kterému ve správním řízení zvláštní zákon přiznává oprávnění
prosazovat a obhajovat zájmy společnosti. Proto žalobce v řízení o žalobě nemůže namítat ani porušení práv jiných
osob zúčastněných na řízení, a to i kdyby měly stejný zájem na vyhovění žalobě. Konečně i Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 7 A 139/2001 - 67, publikovaném pod č. 379/2004 Sb. NSS,
konstatoval, že žalobce může účinně namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých právech,
přičemž zkrácením na právech je pak nutno rozumět nejen zkrácení na právech hmotných, ale i na právech
procesních.“ Obdobně např. v rozsudku ze dne 4. 4. 2013, č. j. 1 Afs 12/2013 - 30, Nejvyšší správní
soud konstatoval, že „řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a navazující řízení o kasační stížnosti
nejsou koncipovány jako actio popularis. Žalobce, resp. stěžovatel je oprávněn se dovolávat pouze nezákonnosti,
která nastala v jeho právní sféře. Není oprávněn osobovat si námitky vyplývající z práv třetích osob.“
[12] Nejvyšší správní soud ze spisu ověřil, že stěžovatel namítal v podané žalobě toliko
porušení práv jiných osob – spoluvlastníků nemovitostí dotčených ve správním řízení. Zkrácení
svých vlastních práv vůbec nenamítal. Přestože byl oprávněn brojit správní žalobou podle §65
odst. 1 s. ř. s. proti napadenému správnímu rozhodnutí, v souladu s §65 odst. 1 s. ř. s. byl
povinen tvrdit, čím byl v souvislosti s vydáním napadeného rozhodnutí (ať již přímo nebo
v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení) na svých právech zkrácen. Jelikož tak
neučinil, nebyl k takto formulované žalobě procesně legitimován a městský soud jeho žalobu
pro nedostatek aktivní procesní legitimace po právu odmítl.
[13] Námitka stěžovatele týkající se narušení právní jistoty, jak ji stěžovatel formuloval
v kasační stížnosti, se pak zdejšímu soudu jeví jako absurdní, neboť stěžovatel se na jednu stranu
domáhal zrušení napadeného správního rozhodnutí, na druhou stranu však tvrdil, že v důsledku
nepřizvání ostatních spoluvlastníků dotčených nemovitostí do správního řízení může být
napadené rozhodnutí stále zrušeno, neboť tyto osoby se mohou ochrany svých práv stále domoci
zákonnými prostředky ochrany, čímž se ocitá v právní nejistotě. Rozporuje tak možný výsledek,
kterého se však sám domáhá.
[14] Pokud jde o námitku týkající se porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, z §49
odst. 1, jakož i §51 s. ř. s. vyplývá, že soud nařizuje jednání, rozhoduje-li o věci samé, tj. zabývá-li
se věcnou důvodností žaloby. K tomu v nyní projednávané věci nedošlo, neboť městský soud
žalobu stěžovatele z důvodu nedostatku aktivní procesní legitimace odmítl, přičemž tyto závěry
vyplývaly z obsahu spisu. I tato námitka je proto nedůvodná.
[15] Nad rámec kasačních námitek se Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s.
zabýval rovněž otázkou, zda městský soud neměl povinnost stěžovatele po doručení žaloby
(dne 3. 4. 2020) a před uplynutím lhůty pro její případné doplnění ve smyslu §71 odst. 2
ve spojení s §72 odst. 1 s. ř. s. (dne 11. 5. 2020) vyzvat k tomu, aby žalobu doplnil o tvrzení
zkrácení na svých právech vydáním žalobou napadeného rozhodnutí, dospěl však k závěru, že
takovou povinnost městský soud v tomto případě neměl. Žaloba stěžovatele totiž obsahovala
veškeré náležitosti ve smyslu §37 odst. 2 a 3 a §71 odst. 1 s. ř. s., včetně toho, že uváděla, ve
smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., žalobní bod, z něhož bylo zřejmé, z jakých skutkových
a právních důvodů považuje stěžovatel napadené rozhodnutí za nezákonné. Žaloba tedy netrpěla
vadou, k jejímuž odstranění by byl městský soud povinen stěžovatele dle §37 odst. 5 s. ř. s.
vyzvat (k tomu srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 3. 2018, č. j. 3 Azs 66/2017 - 31, č. 3733/2018 Sb. NSS). Tvrzení o tom, jak žalobou
napadené rozhodnutí zkrátilo žalobce na jeho právech, je sice dle §65 odst. 1 s. ř. s. podmínkou
aktivní procesní legitimace žalobce, jeho nedostatek však není vadou žaloby ve výše uvedeném
smyslu, k jejímuž odstranění by byl krajský soud povinen žalobce vyzývat.
[16] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že prohlášení stěžovatele obsažené v plné
moci udělené jeho zástupci pro řízení o kasační stížnosti, podle něhož stěžovatel zástupci
neuděluje oprávnění přebírat jakákoliv rozhodnutí ve věci prostřednictvím datové schránky, nemá
vůči Nejvyššímu správnímu soudu žádné právní účinky. Stěžovatel nemůže jednostranným
prohlášením ani případnou smlouvou uzavřenou se svým zástupcem změnit kogentní právní
úpravu doručování obsaženou v §42 odst. 1 a 2 s. ř. s.
V. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal přípustnou část kasační stížnosti důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl (výrok II.)
[18] Výrok o nákladech řízení vychází z §60 odst. 1 a 3 ve spojení s §120 s. ř. s. Žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení o té části kasační stížnosti, kterou Nejvyšší
správní soud odmítl (výrok III.). Pokud jde o zbývající části kasační stížnosti, stěžovatel neměl
ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalované v řízení
o přípustné části kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly,
Nejvyšší správní soud jí proto jejich náhradu nepřiznal (výrok IV.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 13. listopadu 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu