ECLI:CZ:NSS:2020:5.ADS.438.2019:32
sp. zn. 5 Ads 438/2019 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: P. Č., zast. Mgr.
Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2019,
č. j. 60 Ad 10/2019 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Davidovi
Zahumenskému, advokátu se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, se u rču j e
částkou ve výši 3146 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví citovaného
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterým
krajský soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2019, sp. zn.
SZ/MPSV-2019/94916-913, č. j. MPSV-2019/115000-913. Tímto rozhodnutím žalovaný
zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – Krajské
pobočky v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 15. 4. 2019,
sp. zn. UP/19873/2019/HN, č. j. 27923/2019/CBU, jímž stěžovateli nebyla přiznána dávka
mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje.
[2] Správní orgán I. stupně žádost o přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci obdržel
dne 18. 2. 2019. Stěžovatel žádost odůvodnil tím, že mu ke dni 1. 5. 2019 končí nájemní poměr
v N. ulici (v Č. B.), a proto si musí obstarat nové bydlení. Předpokládal jednorázový výdaj
v celkové výši 17 500 Kč (5500 Kč první úhrada pronajímateli, 5500 Kč kauce a 6500 Kč
poplatek realitní kanceláři). K žádosti přiložil inzerci dvou bytů k pronájmu.
[3] Správní orgán I. stupně dne 26. 2. 2019 zjistil, že byty, jejichž nabídku k pronájmu
stěžovatel předložil, již byly přislíbeny jiné osobě. Následně stěžovateli zaslal dvě výzvy
k osvědčení výše požadované dávky mimořádné okamžité pomoci, ale stěžovatel ani jedné
z výzev nevyhověl. Konkrétně po stěžovateli správní orgán I. stupně požadoval, aby doložil
návrh nájemní smlouvy nebo příslib rezervace bytu od realitní kanceláře. Obě zmíněné výzvy
obsahovaly poučení, že pokud stěžovatel nesplní v nich uloženou povinnost ve lhůtě 8 dnů,
nebude mu dávka v hmotné nouzi přiznána. Po každé výzvě navíc správní orgán I. stupně zaslal
stěžovateli zprávu s odkazy na nabídky bytů k pronájmu. Dlužno dodat, že stěžovatel
prostřednictvím datové schránky odpověděl na obě tyto zprávy s tím, že „děkuje za informace, […]
avšak bez přiznané peněžní pomoci nemůže kontaktovat nikoho“. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
výzvám nevyhověl, rozhodl správní orgán I. stupně o nepřiznání dávky mimořádné okamžité
pomoci výše citovaným rozhodnutím č. j. 27923/2019/CBU.
[4] Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel odvoláním. Žalovaný však shledal, že výše
uvedené výzvy správního orgánu I. stupně byly důvodné, a proto výše citovaným rozhodnutím
č. j. MPSV-2019/115000-913 stěžovatelovo odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[5] Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného u krajského soudu. Předně namítal, že jej
správní orgán I. stupně neměl vyzývat k předložení návrhu nájemní smlouvy nebo příslibu
rezervace bytu – vzhledem k tomu, že pro svou chudobu nemohl denně telefonovat v reakci
na nabídky bydlení, bylo vyloučeno, aby požadované dokumenty předložil. Žalovaný se dále
nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.
[6] Krajský soud předně dospěl k závěru, že žalovaný vypořádal všechny stěžovatelovy
odvolací námitky přezkoumatelným způsobem. Dále shrnul relevantní právní úpravu a uzavřel,
že pokud na straně žadatele o dávku (zde stěžovatele) chybí součinnost s rozhodujícím správním
orgánem, a nelze proto určit výši předpokládaného výdaje, na který má být mimořádná okamžitá
pomoc poskytnuta, nelze dávku v hmotné nouzi přiznat. Stěžovatel byl poučen o tom, že pokud
nedoloží požadované doklady, nebude mu dávka mimořádné okamžité pomoci přiznána, a přesto
výzvám správního orgánu I. stupně nevyhověl. Ohledně možnosti správního orgánu nepřiznat
dávku mimořádné okamžité pomoci v případě, že žadatel nevyhověl výzvě osvědčit rozhodné
skutečnosti, krajský soud odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2016,
č. j. 20 Ad 35/2015 - 23. K nemajetnosti stěžovatele krajský soud uvedl, že mu nic nebránilo
využít jiného způsobu komunikace než telefonování – např. emailovou nebo datovou schránku
nebo komunikovat za součinnosti s Magistrátem města České Budějovice. Krajský soud tedy
žalobu zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Společně s kasační stížností
podal návrh na ustanovení zástupce. Nejvyšší správní soud stěžovateli ustanovil zástupcem
advokáta Mgr. Davida Zahumenského usnesením ze dne 11. 3. 2020, č. j. 5 Ads 438/2019 - 17.
V kasační stížnosti předně tvrdil, že je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť nevypořádal
všechny jeho námitky. Stěžovatel dále v podstatě zopakoval své žalobní námitky. Zdůraznil,
že pro svou nemajetnost nemohl komunikovat s možnými pronajímateli, neboť připojení
k internetu i telefonování je nemálo zpoplatněno. Nemohl vyhovět výzvě předložením příslibu
rezervace bytu nebo návrhu nájemní smlouvy, neboť v těchto věcech nemohl s možnými
smluvními partnery vyjednávat, aniž by měl k dispozici „likvidní prostředky“. Krajský soud dle jeho
názoru pochybil, když na nyní projednávanou věc aplikoval závěry z výše citovaného rozsudku
č. j. 20 Ad 35/2015 - 23, neboť v uvedeném případě bylo zásadní otázkou, zda se žadatel o dávku
„pokusil o podvod “. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu i napadené rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se plně ztotožnil s argumentací i závěry krajského soudu a navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. Poté
přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejprve k namítané nepřezkoumatelnosti, která představuje takovou vadu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal,
tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu
je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek důvodů, z nichž
je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[12] Veškerá výše uvedená kritéria napadený rozsudek krajského soudu splňuje. Jedná
se o srozumitelné a odůvodněné rozhodnutí. Z jeho obsahu je jasné, jaké otázky – v návaznosti
na žalobní body – krajský soud považoval za rozhodné, a vzájemná souvislost jednotlivých
úvah, jakož i nosné důvody (ratio decidendi), které v napadeném rozsudku vyslovil, jsou zřetelné.
Je na krajském soudu, aby žalobní body vypořádal, logicky odůvodnil a relevantně argumentoval
s uvedením skutkových a právních důvodů, což se v projednávaném případě stalo. Ve své
podstatě jde o jedinou otázku, a to zda mohl správní orgán I. stupně po stěžovateli požadovat
návrh nájemní smlouvy, popř. příslib rezervace bytu k osvědčení nároku na dávku a její výše,
a to navzdory stěžovatelově nemajetnosti. Na tuto otázku krajský soud odpověděl a představil
právní názor, v jehož konkurenci stěžovatelovy dílčí argumenty neobstojí.
[13] Stěžovatele je třeba upozornit, že smyslem soudního přezkumu není opakovat, co již bylo
vyřčeno. Vzhledem k tomu, že většinu kasační stížnosti tvoří pouhé zopakování žalobních bodů
bez jakékoliv relevantní reakce na argumentaci krajského soudu, Nejvyšší správní soud pouze
stručně shrne, co již ve svém rozsudku vyložil krajský soud, a odůvodnění doplní o aspekty, které
považuje za podstatné. Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční a Nejvyšší
správní soud je tedy, vyjma případů taxativně uvedených, uplatněnými důvody kasační stížnosti
vázán. Obsah a kvalita kasační stížnosti tak významně předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí
soudu, vč. rozsahu jeho přezkumné činnosti. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet
argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale
přebíral by roli advokáta; k tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010,
č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, a ze dne 17. 12. 2008,
č. j. 7 As 17/2008 - 60.
[14] Smyslem mimořádné okamžité pomoci podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci
v hmotné nouzi, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pomoci
v hmotné nouzi“), je odvrátit nežádoucí mimořádný stav, který by osobu v hmotné nouzi
v důsledku absence prostředků jinak postihl. Nelze však mimořádnou okamžitou pomoc
poskytnout, pokud žadatel žádným způsobem nedoloží existenci a výši předpokládaného výdaje,
jimž se nežádoucí stav odvrací.
[15] Výše uvedené potvrzuje §49 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle kterého
„[n]esplní-li osoba uvedená v odstavcích 1 až 4 ve lhůtě stanovené příslušným orgánem povinnosti uvedené
v odstavcích 1 až 4, může být po předchozím upozornění žádost o dávku zamítnuta, výplata dávky zastavena,
nebo dávka odejmuta“. Jednou z povinností přitom podle §49 odst. 1 písm. a) téhož zákona
je „osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, na její výši nebo výplatu a na výzvu se osobně dostavit
k příslušnému orgánu pomoci v hmotné nouzi, nebrání-li tomu těžko překonatelné překážky, zejména zdravotní
stav“. Povinností žadatele o dávku je podle §49 odst. 2 písm. b) zákona o pomoci v hmotné
nouzi též „vyhovět výzvě orgánu pomoci v hmotné nouzi, aby osvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku,
její výši nebo výplatu, a to ve lhůtě do 8 dnů ode dne doručení výzvy, neurčil-li orgán pomoci v hmotné nouzi delší
lhůtu“.
[16] Nejvyšší správní soud již v obecné rovině vyslovil, že pokud žadatel či příjemce
dávky neosvědčí skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu na výzvu
správního orgánu v zákonné osmidenní nebo delší stanovené lhůtě, porušuje svou povinnost
vyplývající z §49 odst. 2 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi, a vystavuje se tím zároveň
následkům předvídaným v §49 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi, tzn. zamítnutí
žádosti, zastavení výplaty dávky či jejímu odnětí (srov. rozsudky ze dne 31. 3. 2010,
č. j. 3 Ads 138/2010 - 43, ze dne 11. 11. 2010, č. j. 4 Ads 83/2010 – 136, nebo ze dne 16. 8. 2017,
č. j. 1 Ads 183/2017 - 31).
[17] V nyní projednávaném případě se stěžovatel pokusil osvědčit existenci a výši nároku
na dávku tím, že správnímu orgánu I. stupně zaslal společně s žádostí o mimořádnou okamžitou
pomoc nabídky dvou bytů k pronájmu. Prostá nabídka bytu k pronájmu ovšem bez dalšího
neosvědčuje, že si stěžovatel skutečně bude moci některý z inzerovaných bytů pronajmout.
Správní orgán I. stupně navíc zhruba týden po obdržení stěžovatelovy žádosti zjistil,
že předložená nabídka bytů není aktuální, neboť jejich pronájem již byl přislíben jiné osobě –
bylo tak prakticky vyloučeno, že by stěžovatel mohl bydlet v některém z těchto bytů. Je zřejmé,
že za této situace správnímu orgánu I. stupně nezbývalo než stěžovatele vyzvat, aby sdělil,
na pronájem kterého konkrétního bytu poskytnutí dávky mimořádné okamžité pomoci požaduje,
a toto tvrzení vhodným způsobem osvědčil. Návrh nájemní smlouvy nebo příslib rezervace bytu
tento účel splňují a zároveň jejich obstarání pro stěžovatele nepředstavuje žádné nadbytečné
břímě – vyjednávat o pronájmu bytu by musel stejně tak, i kdyby mu byla požadovaná dávka
v dané věci přiznána. Výzvy správního orgánu I. stupně tedy byly důvodné.
[18] Se stěžovatelem nelze souhlasit, že neměl možnost vyhovět výzvám správního orgánu
I. stupně kvůli své nemajetnosti. Nejvyšší správní soud nevylučuje, že nemajetnost by mohla být
za jistých okolností těžko překonatelnou překážkou ve smyslu §49 odst. 1 písm. a) zákona
o pomoci v hmotné nouzi, která žadatele o mimořádnou okamžitou pomoc zbavuje jeho
povinnosti osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu,
ale to neplatí v nyní projednávané věci. Jak správně uvedl krajský soud, stěžovatel nemusel
kontaktovat potenciální pronajímatele pouze prostřednictvím telefonních hovorů. Mohl
komunikovat též prostřednictvím internetu (stěžovatel po celou dobu řízení ke komunikaci
se správními orgány a soudy využívá datovou schránku), popř. mohl komunikovat za součinnosti
se sociálními pracovníky Magistrátu města České Budějovice. Soud si je vědom stěžovatelova
názoru, který vyjádřil v řízení o žalobě ve svém podání ze dne 25. 9. 2019, že domáhat
se poštovního či osobního styku bez předešlého telefonního hovoru je nedůvěryhodné, nicméně
má toto tvrzení za zcela nepodložené.
[19] Lze tedy uzavřít, že správní orgány nepochybily, pokud stěžovatelovu individuální situaci
vyhodnotily tak, že mu žádné vážné důvody nebrání osvědčit výši předpokládaného výdaje.
Vzhledem k tomu, že jej správní orgán I. stupně společně s výzvou poučil o tom, že v případě,
že jí nevyhoví, nebude mu dávka v hmotné nouzi přiznána, neporušil ani svou poučovací
povinnost.
[20] Odkaz krajského soudu na výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě
(č. j. 20 Ad 35/2015 - 23) je též případný. Krajský soud z něj totiž dovodil pouze, že pokud
žadatel o dávku nesplní povinnost uloženou ve výzvě, je to důvod pro to, aby dávka nebyla
přiznána. Tento závěr je zjevný i při jednoduchém jazykovém výkladu zákona o pomoci
v hmotné nouzi. Dílčí skutkové okolnosti přitom nejsou rozhodné – ani v citované věci nebyl
„podvod“ důvodem pro nepřiznání dávky, jak uvádí stěžovatel. Tímto důvodem bylo právě
nevyhovění výzvě obdobně jako v nyní projednávaném případě.
[21] Nejvyšší správní soud podotýká, že správní orgán I. stupně postupoval šetrně a s ohledem
na individuální situaci stěžovatele, neboť nerozhodl o nepřiznání dávky pomoci v hmotné nouzi
ihned poté, co stěžovatel nevyhověl první výzvě, ale zaslal stěžovateli vyhledané odkazy
na nabídky bytů k pronájmu a následně jej znovu vyzval k osvědčení existence nároku na dávku
mimořádné okamžité pomoci a její výše. Nutno podotknout, že po druhé výzvě zaslal
stěžovateli další odkazy na nabídky bytů k pronájmu. Neměl důvod pochybovat o stěžovatelově
možnosti komunikovat s potenciálními pronajímateli prostřednictvím internetu, když obdržel
od stěžovatele několik zpráv odeslaných z jeho datové schránky. O nepřiznání dávky v hmotné
nouzi rozhodl správní orgán I. stupně teprve poté, co stěžovatel dvakrát neprojevil žádnou snahu
o spolupráci a ani se nepokusil výši požadované dávky osvědčit. Jeho obecná tvrzení o tom,
že nemohl vyjednávat bez hotovosti, jsou hypotetická a nepodložená.
[22] Závěrem Nejvyšší správní soud podotýká, že sice je třeba trvat na tom, aby o dávkách
mimořádné okamžité pomoci bylo rozhodováno co nejrychleji, a z povahy věci by tak řízení
o nich mělo být co možná nejméně formální, ale správní orgány zároveň nemohou poskytovat
mimořádnou okamžitou pomoc pouze na základě žádosti, aniž by měly jakkoliv doloženo,
že žadatel skutečně potřebuje dávku k účelu, který v žádosti uvedl, a jak k výši požadované
pomoci dospěl. V nyní projednávané věci stěžovatel nereagoval adekvátně na výzvy žalovaného,
který se tak měl spokojit pouze se stěžovatelovými ničím nepodloženými tvrzeními. Přiznání
dávky mimořádné okamžité pomoci za této situace je nepřípadné tím spíše při přihlédnutí k výši
částky, o kterou stěžovatel žádal. Lze tedy uzavřít, že krajský soud nepochybil, pokud na základě
žalobních námitek neshledal v postupu ani v rozhodnutí správních orgánů žádnou vadu, pro
kterou by bylo třeba jejich rozhodnutí zrušit.
V. Závěr a náklady řízení
[23] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 a 2 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; naopak žalovaný úspěšný byl, avšak ve věci pomoci
v hmotné nouzi v souladu s §60 odst. 2 s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[25] Stěžovateli byl ustanoven zástupcem pro řízení o kasační stížnosti Mgr. David
Zahumenský, advokát se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno. V takovém případě platí hotové
výdaje zástupce a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Pro určení
výše nákladů spojených s tímto zastoupením se použije podle §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Ustanovený zástupce
učinil ve věci dva úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. b)
advokátního tarifu] a podání, resp. doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu]. Za každý tento úkon náleží zástupci odměna, a to ve výši 1000 Kč [§9 odst. 2 ve spojení
s §7 bodem 3. advokátního tarifu], zvýšená o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13
odst. 4 advokátního tarifu). Ustanovenému zástupci tak náleží odměna a náhrada hotových
výdajů v částce 2600 Kč, navýšené o částku odpovídající DPH 21%, tj. celkem 3146 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.)
V Brně dne 29. září 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu