ECLI:CZ:NSS:2020:5.ADS.93.2020:41
sp. zn. 5 Ads 93/2020 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce:
Rotto, spol. s. r. o., se sídlem Dolní Líštná 434, Třinec, zast. Mgr. Urszulou Wojnarovou,
advokátkou se sídlem Frýdecká 494, Třinec, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních
v ěcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2020, č. j. 22 Ad 1/2020 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám jeho
zástupkyně Mgr. Urszuly Wojnarové částku 3400 Kč, a to do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 11. 2018, č. j. MPSV-2018/216992-421/1, zamítl
odvolání žalobce proti výroku II. rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Ostravě (dále
jen ,,úřad práce‘‘) ze dne 1. 10. 2018, č. j. FMA-T-206/2018, kterým nebyl žalobci poskytnut
příspěvek na podporu zaměstnání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce
za 2. čtvrtletí roku 2018 podle §78a odst. 8 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), a toto rozhodnutí potvrdil.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ostravě (dále jen
,,krajský soud‘‘), který v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud dospěl k závěru, že se správní orgány nezabývaly otázkou právně
významnou pro posouzení věci, a to, zda byly splněny podmínky nároku na příspěvek
na podporu zaměstnání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce, tedy zda druhy
prací zaměstnankyně žalobce, které byly vymezeny v pracovní smlouvě a souhrnně označeny
druhem práce „administrativní pracovnice“, jsou odlišné od výkonu funkce jednatele žalobce
či nikoliv.
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Krajskému soudu vytýká nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“)], a nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[5] Podle názoru stěžovatele krajský soud zcela opomenul zákonem o zaměstnanosti
stanovené podmínky, za kterých lze příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním
postižením na chráněném trhu práce (dále také jen „příspěvek‘‘) poskytnout. Stěžovatel odkazuje
na znění §78a odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti, z něhož je patrné, že aby žadatel mohl
požadovat příspěvek na osobu se zdravotním postižením, musí být tato žadatelem zaměstnávána,
tj. v pracovněprávním vztahu k žadateli. Stěžovatel v této souvislosti dále připomíná znaky závislé
práce a povahu pracovněprávních vztahů podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen ,,zákoník práce‘‘).
[6] V daném případě je dle stěžovatele sporné, zda fyzická osoba, na kterou žalobce
příspěvek žádal, byla v rozhodném období v pracovněprávním vztahu k žalobci a zda lze vztah
jediného statutárního zástupce právnické osoby vzniklý na základě uzavřené pracovní smlouvy
pokládat za vztah pracovněprávní, když tento vztah postrádá znaky závislé práce. V dané věci
žalobce požádal o příspěvek na jedinou jednatelku žalobce v rozhodném období 2. čtvrtletí roku
2018, M. W. Ačkoli formálně na jedné straně vztahu jako nadřízený vystupoval žalobce -
právnická osoba jako zaměstnavatel a na druhé straně M. W. jako podřízený zaměstnanec, po
materiální stránce jako jediná jednatelka žalobce M. W. žalobce řídila, a tedy i udílela pokyny a
kontrolovala práci všech zaměstnanců; stěžovatel tak uzavřel, že požadovaný příspěvek nelze
žalobci na M. W. poskytnout, neboť tato není v pracovněprávním vztahu k žalobci. Stěžovatel
apeluje na nutnost zkoumat znaky pracovněprávního vztahu (tj. závislé práce) u formálně
existujícího pracovněprávního vztahu v případě řízení o žádosti o příspěvek (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 4 Ads 246/2015).
[7] V druhé části kasační stížnosti se stěžovatel obsáhle vyjadřuje k naplnění znaků
pracovněprávního vztahu, zejména požadavku na výkon závislé práce a vyvozuje závěr,
že na straně žalobce došlo ke zneužití práva, kterému by neměla být poskytnuta soudní ochrana;
odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel proto
na základě uvedeného navrhuje, aby kasační soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[8] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti úvodem poukázal na skutečnost, že stěžovatel
má na daný případ rozdílné názory, neboť dne 1. 8. 2019 rozhodla ministryně o rozkladech
podaných žalobcem (č. j. MPSV-2018/259015-513/1 a č. j. MPSV-2018/259011-513/1) tak,
že rozhodnutí žalovaného ruší a vrací je k novému projednání. Jednalo se přitom o obdobné
případy poskytnutí příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, konkrétně paní
M. W. ve 3. a 4. kalendářním čtvrtletí roku 2017. Žalobce dále cituje z odůvodnění rozhodnutí o
rozkladu a vzápětí rozvíjí úvahy o poskytování příspěvků na zaměstnance z Cíleného programu
,,Antivirus‘‘.
[9] Posléze žalobce shrnuje argumenty proti názoru stěžovatele o neplatnosti pracovních
smluv pro existující střet zájmů a absenci znaku závislé práce podle §2 odst. 1 zákoníku práce.
Předně, stěžovatel se opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 3613/2015, které však
bylo dnem 21. 8. 2018 zrušeno nálezem Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 669/17, z něhož jasně
plyne, že neplatné pro střet zájmů rozhodně nejsou všechny pracovní smlouvy, které jsou
uzavřeny mezi obchodní korporací a statutárním orgánem (jeho členem). Soudy musí dle
Ústavního soudu vždy zvážit, zda lze střet zájmů dovodit z konkrétních okolností, za nichž
k uzavření pracovní smlouvy došlo, jaká činnost má být statutárním orgánem či jeho členem pro
společnost vykonávána, apod.
[10] K argumentům stěžovatele o neplatnosti pracovních smluv pro absenci znaků
závislé práce podle §2 odst. 1 zákoníku práce žalobce poukazuje na rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018,
sp. zn. 31 Cdo 4831/2017; Nejvyšší soud zde tehdy dospěl k závěru, že člen statutárního orgánu
obchodní korporace a tato obchodní korporace se mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného
v §66 odst. 2 větě první zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (podle kterého se jejich
vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim
zákoníku práce. Takové ujednání však z jejich vztahu (jde-li o výkon činností spadajících
do působnosti statutárního orgánu) neučiní vztah pracovněprávní; i nadále půjde o vztah
obchodněprávní, který se řídí obchodním zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání –
těmi ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující
postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací.
Pokud jde o vztah žalobce a paní M. W., pak jde-li o výkon činností spadajících
do působnosti administrativní pracovnice, je vztahem pracovněprávním se znaky závislé práce
ve smyslu §2 odst. 1 zákoníku práce, kdy osoba jednatele zde není rozhodující. Žalobce proto
navrhuje kasační stížnost zamítnout.
[11] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů; současně zkoumal, zda napadený
rozsudek netrpí vadami, k nimž by byl Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední
povinnosti, a dospěl k názoru, že kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že jádrem sporu je otázka, zda v rozhodné době
existoval mezi p. W. a žalobcem pracovněprávní vztah a žalobce tak mohl požadovat příspěvek
podle §78a odst. 1 zákona o zaměstnanosti.
[13] Z hlediska skutkového stavu z obsahu správního a soudního spisu plyne, že žalobce
požádal dne 20. 7. 2018 úřad práce o příspěvek na podporu zaměstnání osob se zdravotním
postižením na chráněném trhu práce podle §78a zákona o zaměstnanosti, za 2. čtvrtletí roku
2018; ve jmenném seznamu zaměstnanců byla mj. uvedena p. W. Dnem podání žádosti bylo
zahájeno správní řízení, žalobce průběžně žádost doplňoval o požadované náležitosti; správní
spis obsahuje pracovní smlouvu ze dne 28. 11. 2014 uzavřenou mezi žalobcem, zastoupeným
jednatelem T. W., a p. W., s datem nástupu do práce dne 30. 11. 2014. Pracovní poměr byl
uzavřen na dobu určitou do 31. 12. 2016, se sjednaným druhem práce: administrativní
pracovnice. Ve spisu je dále založena dohoda o rozvázání pracovního poměru mezi žalobcem a p.
W. s datem skončení pracovního poměru dne 29. 6. 2018 a výpis z obchodního rejstříku ze dne
24. 9. 2018, podle něhož se p. W. stala 19. 7. 2017 jednatelkou žalobce, a to do 28. 6. 2018.
[14] Úřad práce rozhodnutím ze dne 1. 10. 2018 č. j. FMA-T-206/2018 rozhodl výrokem II.,
tak, že se podle §78a odst. 8 písm. b) zákona o zaměstnanosti neposkytuje žalobci příspěvek
na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za druhé
čtvrtletí roku 2018 a) ve výši 36 000 Kč podle §78a odst. 2 zákona, b) ve výši 3000 Kč podle
§78a odst. 3 zákona, celkem ve výši 39 000 Kč. Úřad práce s odkazem na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3250/2012, vyhodnotil daný stav tak, že ke dni
jmenování do funkce jednatele zanikl původní pracovní poměr p. W. na základě konkludentně
uzavřené dohody o rozvázání pracovního poměru a nejedná se tak o zaměstnance se zdravotním
postižením v pracovním poměru ve smyslu §78a odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Úřad práce
dále dovodil, že stala-li se p. W. jediným jednatelem, nepochybně nadále měla činnosti uvedené
v původní pracovní náplni vykonávat z důvodu funkce jednatele, přičemž souběžný výkon
stejných činností v pracovněprávním vztahu nepřichází v úvahu. Úřad práce dále vycházel
z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 632/2013, přičemž dospěl
k závěru, že p. W. nemůže být v rámci pracovněprávního vztahu nadřízenosti
a podřízenosti ve vztahu sama k sobě, a tedy sama sobě určovat výši mzdy, odměn či jiných
peněžitých nároků.
[15] K odvolání žalobce vydal stěžovatel rozhodnutí ze dne 27. 11. 2018, č. j. MPSV-
2018/216992-421/1, kterým odvolání zamítl a výrok II. napadeného rozhodnutí úřadu práce
potvrdil. Stěžovatel se s odůvodněním nepřiznání příspěvku na podporu zaměstnání osob
se zdravotním postižením na chráněném trhu práce ztotožnil a nad rámec úvahy úřadu práce
doplnil, že právní vztah p. W. k žalobci nebylo možno pokládat za vztah pracovněprávní rovněž
proto, že tento vztah nenaplňoval znaky pracovněprávního vztahu podle §2 odst. 1 zákoníku
práce.
[16] Z kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel shledává napadený rozsudek nezákonným
mj. z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti. Tímto kasačním důvodem se Nejvyšší správní soud
zabýval jako prvním, neboť by bylo předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li
by současně napadené rozhodnutí krajského soudu skutečně nepřezkoumatelné, či založené
na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Nepřezkoumatelnost je totiž
natolik závažnou vadou, že by se jí Nejvyšší správní soud musel zabývat i tehdy, pokud by ji
stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). V projednávané věci
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek splňuje kritéria přezkoumatelnosti,
protože je srozumitelný a je opřen o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud
rozhodl, jak je uvedeno v jeho výroku. Nesouhlas stěžovatele s vlastním hodnocením soudu
nemůže sám o sobě znamenat nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
[17] Spatřuje-li stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že krajský soud
nezkoumal materiální naplnění znaků pracovněprávního vztahu (tj. závislé práce) v případě
fyzické osoby, na kterou žalobce žádal příspěvek, pak Nejvyšší správní soud s touto výtkou
nesouhlasí, jelikož stěžovatelem uplatněná argumentace pouze vytrhuje z kontextu dílčí pasáže
z rozsudku. Při posouzení argumentace krajského soudu z hlediska komplexního je jeho závěr
zcela zřejmý.
[18] V předmětné věci jsou relevantní následující ustanovení.
[19] Podle §78a odst. 1 zákona o zaměstnanosti: ,,[z]aměstnavateli, se kterým Úřad práce uzavřel
dohodu o uznání zaměstnavatele, se poskytuje příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením
formou částečné úhrady vynaložených prostředků na mzdy nebo platy a dalších nákladů. Pro poskytování
příspěvku je příslušná krajská pobočka Úřadu práce, v jejímž obvodu má sídlo zaměstnavatel, který je
právnickou osobou, nebo v jejímž obvodu má bydliště zaměstnavatel, který je fyzickou osobou. Podle odst. 2
téhož ustanovení současně platí, že „[p]říspěvkem jsou nahrazovány skutečně vynaložené prostředky
na mzdy nebo platy v měsíční výši 75 % skutečně vynaložených prostředků na mzdy nebo platy na zaměstnance
v pracovním poměru, který je osobou se zdravotním postižením, včetně pojistného na sociální zabezpečení
a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které zaměstnavatel
za sebe odvedl z vyměřovacího základu tohoto zaměstnance“.
[20] Podle §1 písm. a) zákoníku práce:,,[t]ento zákon upravuje právní vztahy vznikající při výkonu
závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli; tyto vztahy jsou vztahy pracovněprávními‘.
[21] Podle §2 odst. 1 téhož zákona ,,závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti
zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec
ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.‘‘
[22] Z §78a odst. 1 zákona o zaměstnanosti vyplývá, že poskytování příspěvku na podporu
zaměstnávání osob se zdravotním postižením zákonodárce omezil pouze na případy, ve kterých
zdravotně postižené osoby vykonávají pro zaměstnavatele práci v pracovním poměru. Na jiné
druhy pracovněprávního vztahu se tento příspěvek nevztahuje. Zaměstnavateli se tedy
neposkytne příspěvek na osoby se zdravotním postižením, které zaměstnává na základě některé
z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. §3 zákoníku práce). Podle důvodové
zprávy je „[h]lavním smyslem poskytování příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením
jejich skutečné trvalé uplatnění na trhu práce. Poskytování příspěvku je proto vázáno pouze na zaměstnávání osob
se zdravotním postižením v pracovním poměru“ (důvodová zpráva k zákonu č. 382/2008 Sb., který
s účinností od 1. 1. 2009 vložil do §78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti podmínku zaměstnávání
zdravotně postižených osob v pracovním poměru; tisk č. 486, V. volební období, rozeslán dne
10. 4. 2008, dostupný na www.psp.cz).
[23] Nejvyšší správní soud již v minulosti judikoval, že ,, je nesporné, že v případě stanovení výše
příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením je třeba vycházet ze skutečně vynaložených
prostředků na mzdy nebo platy zaměstnanců se zdravotním postižením v daném období (srov. §78 odst. 2
zákona o zaměstnanosti). Zaměstnavateli proto může být příspěvek poskytnut pouze na ty zaměstnance
se zdravotním postižením, kteří v příslušném kalendářním měsíci byli přítomni v práci, a vznikl jim tak nárok
na mzdu či plat ‘‘(viz rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 7 Ads 285/2017).
[24] V posuzované věci však úřad práce spolu se stěžovatelem dospěli k nesprávnému
právnímu závěru ohledně souběhu funkcí p. W. a jejím pracovním poměrem vůči žalobci se dále
nezabývali. Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem konstatuje, že úřadem práce
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3250/2012 vychází
z odlišného skutkového stavu a nelze jej bez dalšího aplikovat na posuzovanou věc, s tím,
že jmenováním do funkce jednatele zanikl původní pracovní poměr p. W. V tomto ohledu je
výklad dotčených správních orgánů rozporný s argumentací Ústavního soudu v nálezu ze dne 21.
8. 2018, sp. zn. III. ÚS 669/17, z něhož jasně plyne, že neplatné pro střet zájmů rozhodně nejsou
všechny pracovní smlouvy, které jsou uzavřeny mezi obchodní korporací a statutárním orgánem
(jeho členem) a střet zájmů v těchto případech nenastává automaticky, paušálně. Je nutné vždy
zvážit, zda lze střet zájmů dovodit z konkrétních okolností, za nichž k uzavření pracovní smlouvy
došlo, jaká činnost má být statutárním orgánem či jeho členem pro společnost vykonávána apod.
Správní orgán musí v každém jednotlivém případě zkoumat, zda při právním úkonu nedochází ke
střetu zájmů mezi obchodní společností jako zaměstnavatelem na straně jedné a jejím statutárním
orgánem jako zaměstnancem na straně druhé. Nejvyšší správní soud je vázán závěry vyslovenými
v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 669/17 a připomíná svůj rozsudek ze dne 17. 1. 2019, č.
j. 10 Ads 284/2017-42: ,,Neplatnost smlouvy má být výjimkou, nikoli zásadou. Proto je třeba dát přednost
takovému výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost zakládá (srov. pro
oblast pracovněprávní nález ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, č. 171/2016 Sb. ÚS, bod 29, nebo
obecně nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, č. 84/2005 Sb. ÚS).‘‘
[25] Krajský soud tudíž zcela správně dospěl k závěru, že v posuzované věci nebylo postaveno
najisto, zda činnosti – druhy prací, které jsou vymezeny v pracovní smlouvě paní W. a jsou
souhrnně označeny druhem práce – administrativní pracovnice, jsou odlišné od výkonu funkce
jednatele společnosti žalobce, či nikoliv. Touto skutečností se správní orgány v odůvodnění
rozhodnutí nezabývaly, přičemž tuto skutečnost měl krajský soud pro posouzení stěžovatelem
tvrzeného souběhu pracovního vztahu a funkce jednatele za zásadní, stejně jako pro posouzení
nároku na příspěvek na podporu zaměstnání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu
práce podle §78a odst. 8 písm. b) zákona o zaměstnanosti. Nejvyšší správní soud se s uvedeným
hodnocením krajského soudu ztotožňuje. Při posuzování existence střetu zájmů bylo nezbytné
přihlédnout ke konkrétním okolnostem, např. i zkoumat, zda jsou podmínky pracovní smlouvy
s p. W., včetně rozvržení pracovní doby či počtu týdnů dovolené, zcela standardní a stejné jako u
jiných zaměstnanců stěžovatele, či zda se mzdové náklady vynaložené na p. W. výrazně liší od
mzdových nákladů na jiné zaměstnance. Paušální závěry správních orgánů vycházejí z nesprávné
premisy, že jakákoliv pracovní smlouva mezi jednočlennou společností s ručením omezeným jako
zaměstnavatelem a jediným jednatelem jako zaměstnancem naplňuje střet zájmů. Tato premisa
však neobstojí; krajský soud proto nepochybil, pokud rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
[26] Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud zhodnotil věc správně a v právních
úvahách soud nikterak nevybočil z platné právní úpravy ani z judikatury správních soudů. Z výše
popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti napadenému
rozsudku v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
[27] Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo
na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Žalobci vznikl náklad spojený se zastoupením advokátem
(§35 odst. 2 s. ř. s) spočívající v jednom úkonu právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti),
tj. odměna ve výši 3100 Kč [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve spojení s §35 odst. 2 věta druhá s. ř. s.] a částka 300 Kč jako
náhrada hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem 3400 Kč. Stěžovateli proto
bylo uloženo zaplatit žalobci tuto částku na náhradě nákladů řízení v přiměřené lhůtě k rukám
jeho zástupkyně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu