ECLI:CZ:NSS:2020:5.AFS.16.2020:46
sp. zn. 5 Afs 16/2020 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: SANTAL spol. s r. o.,
se sídlem Jiráskova 738, Třeboň, zastoupen Mgr. Bc. Janem Spáčilem, LL.M., advokátem
se sídlem Italská 2581/67, Praha 2, proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihočeský kraj,
se sídlem Mánesova 1803/3a, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2019, č. j. 61 A 10/2019 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 6353 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce,
advokáta Mgr. Bc. Jana Spáčila, LL.M.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu žalobce brojil
proti daňové kontrole daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2015, neboť
má za to, že daňovou kontrolu zahájil žalovaný dne 26. 8. 2019 po uplynutí lhůty pro stanovení
daně.
[2] Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) v záhlaví uvedeným
rozsudkem určil, že zásah žalovaného spočívající v zahájení a vedení předmětné daňové kontroly
byl nezákonný, a zakázal žalovanému nezákonně zahájenou a prováděnou daňovou kontrolu dále
vést. Vycházel ze skutečnosti, že lhůta pro stanovení daně z příjmů právnických osob za dané
zdaňovací období dle §148 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“),
a §136 odst. 2 téhož zákona počala běžet dne 1. 7. 2016. Prekluzivní lhůta tak uplynula
ke dni 1. 7. 2019, přičemž daňová kontrola byla zahájena až dne 26. 8. 2019.
[3] Dne 22. 5. 2019 sice žalovaný doručil žalobci výzvu k podání dodatečného daňového
tvrzení, a to z důvodu údajného zneužití práva v souvislosti s vydáním dluhopisů a následnou
výplatou úroků z těchto dluhopisů. Tato výzva sama o sobě však k doměření daně nevedla,
žalobce na ni reagoval nesouhlasně a dodatečné daňové přiznání nepodal. Výzva tak nemohla
způsobit prodloužení prekluzivní lhůty ve smyslu §148 odst. 2 písm. a) daňového řádu, podle
něhož se lhůta pro stanovení daně prodlužuje o 1 rok, pokud v posledních 12 měsících před
uplynutím dosavadní lhůty pro stanovení daně došlo k podání dodatečného daňového tvrzení
nebo oznámení výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení, pokud tato výzva vedla
k doměření daně. Daňová kontrola tudíž byla zahájena po uplynutí prekluzivní lhůty. Krajský
soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech (rozsudky
ze dne 30. 4. 2015, č. j. 2 Afs 1/2015 – 49, a ze dne 2 0. 5. 2015, č. j. 1 Afs 32/2015 – 28;
všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Ani v jednom z těchto rozhodnutí přitom Nejvyšší správní soud nepovažoval za rozhodnou
aktivitu, či naopak pasivitu správce daně po vydání výzvy.
[4] Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018,
č. j. 1 Afs 300/2017 – 26, nepovažoval krajský soud za přiléhavý. V tehdejším případě správce
daně dostatečně specifikoval důvody výzvy, nicméně následně nepřistoupil k žádnému
ze zákonem předvídaných postupů (zahájení daňové kontroly, doměření podle pomůcek
či postup k odstranění pochybností). V nynějším případě ovšem po oznámení výzvy následovalo
zahájení daňové kontroly, přičemž, jak sám žalovaný uvedl ve svém vyjádření, teprve v rámci této
daňové kontroly bylo nutno prokázat, že se žalobce dopustil zneužití práva. Z tohoto důvodu lze
také jen stěží v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného (kdy soud
vychází ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí) předjímat, že k doměření daně
skutečně dojde.
[5] Pouze na okraj krajský soud poznamenal, že k vydání výzvy v nynější věci přistoupil
žalovaný až 10 měsíců poté, co s žalobcem projednal zprávu o daňové kontrole za zdaňovací
období let 2013 a 2014. Již v této době musel mít žalovaný poznatky o důvodech výzvy
i pro nynější zdaňovací období.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností,
v níž namítá, že krajský soud věc nesprávně právně posoudil a nevzal v úvahu všechna související
zákonná ustanovení. Stěžovatel předně uvádí, že zjistí-li správce daně nové skutečnosti nebo
důkazy, na jejichž základě lze důvodně předpokládat doměření daně, musí dát daňovému
subjektu možnost jeho chybu napravit a vyzvat jej k podání dodatečného daňového tvrzení.
Krajský soud dále zcela pominul §145 odst. 1 daňového řádu, který, byť pojednává o řádném
daňovém tvrzení, lze vztáhnout i na daňové tvrzení dodatečné. Podle tohoto ustanovení, nebylo-
li podáno řádné daňové tvrzení, vyzve správce daně daňový subjekt k jeho podání a stanoví
náhradní lhůtu. Nevyhoví-li daňový subjekt této výzvě ve stanovené lhůtě, může správce daně
vyměřit daň podle pomůcek nebo předpokládat, že daňový subjekt tvrdil v řádném daňovém
tvrzení daň ve výši 0 Kč. V daném případě tedy došlo k naplnění fikce daňového tvrzení dle
tohoto ustanovení. Stěžovatel dále považuje za zásadní závěry rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 1 Afs 179/2014 – 30, podle něhož je vyjádření nesouhlasu
daňového subjektu s důvody výzvy dodatečným daňovým tvrzením v materiálním smyslu na daň
ve výši 0 Kč. Reakce žalobce ze dne 8. 7. 2019 na výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení
je tedy takovým dodatečným daňovým tvrzením a prodlužuje lhůtu pro stanovení daně o 1 rok.
[7] Žalobce deklaroval nesouhlas se změnou daňové povinnosti. Zákon v takovém případě
připouští odstranění přetrvávajících pochybností postupem k odstranění pochybností nebo
v rámci daňové kontroly. Jelikož v daném případě spočíval důvod výzvy v předpokládaném
zneužití práva (kdy důkazní břemeno leží na správci daně), je možné daň doměřit výhradně
na základě výsledků daňové kontroly.
[8] Stěžovatel nesouhlasí ani s výkladem krajského soudu, podle něhož výzva k podání
dodatečného daňového tvrzení nevedla (bezprostředně) k doměření daně. Výzvou k podání
dodatečného daňového tvrzení bylo zahájeno doměřovací řízení, které směřuje k doměření
daně. Výklad krajského soudu, že souvislost s doměřením daně dle §148 odst. 2 písm. a)
daňového řádu vylučuje jakékoliv další dokazování zákonem stanoveným způsobem,
považuje stěžovatel za nepřípustně restriktivní. Daňová kontrola nastupuje jako nástroj pro
správné stanovení daně v případě, kdy daňový subjekt tvrdil v dodatečném daňovém tvrzení
daň ve výši 0 Kč, a je s tímto tvrzením spojena.
[9] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že dle jejího obsahu si byl stěžovatel
dobře vědom úkonů, které je třeba ve věci učinit, avšak nepostupoval tak, aby tyto úkony
provedl před uplynutím lhůty pro stanovení daně. Naopak nedůvodně spoléhal na to,
že oznámením výzvy na konci prekluzivní lhůty způsobí bez dalšího její prodloužení. Výklad
stěžovatele je v přímém rozporu s judikaturou, na niž odkazoval krajský soud, i s odbornou
literaturou. Z §148 odst. 2 písm. a) daňového řádu vyplývá, že výzva může vést k doměření
daně právě a pouze tehdy, pokud je daň doměřena na základě podaného dodatečného
daňového tvrzení nebo podle pomůcek. Pokud dojde k doměření na základě výsledků daňové
kontroly, rozhodná jsou pouze kontrolní zjištění získaná v rámci této kontroly, a nikoliv
skutečnost, zda postupu správce daně předcházela výzva k podání daňového tvrzení.
[10] Žalobce dále uvádí, že §145 odst. 1 daňového řádu upravuje výlučně postup správce
daně při nepodání řádného daňového tvrzení a nelze ho analogicky aplikovat ve vztahu
k dodatečnému daňovému tvrzení, neboť tato situace je upravena výslovně v §145 odst. 2
daňového řádu. Fikci dodatečného daňového přiznání ve výši 0 Kč proto nelze v nynější věci
uplatnit. Z žalovaným citované judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá,
že negativní reakci daňového subjektu na výzvu je třeba posuzovat jako dodatečné daňové
přiznání pouze v materiálním smyslu, a to navíc pouze ve vztahu k možnosti správce daně
doměřit daň podle pomůcek, nikoliv v obecné rovině. Jiný závěr by byl zároveň v rozporu
s §141 odst. 4 daňového řádu, který připouští podat dodatečné daňové přiznání beze změny
daně pouze za situace, kdy se mění údaje daňovým subjektem dříve tvrzené. Jiný výklad
by byl také v rozporu se smyslem a účelem §148 odst. 2 písm. a) daňového řádu, který
umožňuje správci daně prověřit změnu tvrzení poslední známé daně ze strany daňového
subjektu. Lhůtu ke stanovení daně není na místě prodlužovat, pokud daňový subjekt výši
daně nemění. V posuzované věci navíc bylo vyjádření žalobce k výzvě podáno až dne
8. 7. 2019, tedy po lhůtě pro stanovení daně.
[11] V podání doručeném Nejvyššímu správnímu soudu dne 20. 7. 2020 žalobce upozornil
na to, že v obdobné věci mezi týmiž účastníky řízení již jiný senát Nejvyššího správního
soudu rozhodl, a to tak, že kasační stížnost stěžovatele zamítl (viz dále), a že shodný právní
názor ohledně běhu prekluzivní lhůty Nejvyšší správní soud vyjádřil i v dalších věcech.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a jedná za něj k tomu
pověřený zaměstnanec s odpovídajícím právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud již o obdobné věci totožných účastníků skutečně rozhodl
rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. 1 Afs 66/2020 – 32. V podstatě jedinou odlišností
uvedeného případu od nyní posuzované věci je přitom skutečnost, že zatímco v nynější věci
představuje napadený zásah zahájení a vedení daňové kontroly daně z příjmů právnických
osob, v označené věci se jednalo o daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob vybírané
srážkou podle zvláštní sazby daně. Podstata věci tak zůstává stejná, stejně jako argumentace
účastníků řízení, Nejvyšší správní soud v plném rozsahu odkazuje na uvedený rozsudek, v němž
věc posoudil následovně:
„V projednávané věci není pochyb o skutkovém stavu věci, spornou je právní otázka, zda může správce
daně v prodloužené lhůtě pro stanovení daně dle §148 odst. 2 písm. a) daňového řádu zahájit v rozsahu důvodů
pro vydání výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení (pokud daňový subjekt sdělí, že neshledal důvod poslední
známou daň měnit) daňovou kontrolu či nikoliv.
Podle §148 odst. 2 písm. a) daňového řádu lhůta pro stanovení daně se prodlužuje o 1 rok, pokud
v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty pro stanovení daně došlo k podání dodatečného daňového
tvrzení nebo oznámení výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení, pokud tato výzva vedla k doměření daně.
Jak správně uvedl krajský soud, Nejvyšší správní soud se obdobným problémem již v minulosti zabýval
v rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 2 Afs 1/2015 – 49, v němž posuzoval situaci, kdy daňový subjekt
v reakci na výzvu správci daně sdělil, že není důvod pro podání dodatečného přiznání k dani. Správce daně poté
zahájil daňovou kontrolu a vyměřil daň na základě jejích výsledků. Nejvyšší správní soud v tomto případě
konstatoval, že nebyla splněna zákonná podmínka, aby výzva vedla k doměření daně, neboť daň byla doměřena
na základě daňové kontroly, a nikoliv na základě výzvy. Výzva tudíž nemohla mít zákonem předpokládaný
účinek prodloužení lhůty o jeden rok. K zahájení daňové kontroly a vyměření daně teprve v takto „prodloužené“
lhůtě proto došlo nezákonně po uplynutí prekluzivní lhůty ke stanovení daně. Na tyto závěry navázal Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 20. 5. 2015, č. j. 1 Afs 32/2015 – 28, v němž uvedl, že jsou plně přenositelné
i na řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem v podobě daňové kontroly zahájené po uplynutí lhůty
pro stanovení daně. Lze tedy shrnout, že následně zahájená daňová kontrola nemá natolik bezprostřední vztah
k výzvě k podání dodatečného daňového tvrzení, aby byly splněny podmínky shora uvedeného zákonného
ustanovení („výzva vedla k doměření daně“). K prodloužení lhůty pro stanovení daně o 1 rok proto v takovém
případě nedochází.
Tento výklad nebyl překonán ani rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018,
č. j. 1 Afs 300/2017 – 26. V této věci totiž správce daně po vydání výzvy doměřil daň dokazováním mimo
daňovou kontrolu, aniž by daňovému subjektu umožnil v průběhu dokazování uplatnit jeho procesní práva. Soud
proto zavázal správce daně, aby v dalším řízení stanovil daň pomůckami, popřípadě provedl dokazování v řádném
procesu v rámci daňové kontroly či postupu k odstranění pochybností. Soud se v této části rozsudku skutečnostmi
rozhodnými pro běh prekluzivní lhůty výslovně nezabýval. V žádném případě ovšem závěry předchozí judikatury
neodmítl, naopak z nich sám vycházel v bodě [17] rozsudku.
Pro úplnost je možné doplnit, že po reakci daňového subjektu na výzvu správce daně lze použít postupu
k odstranění pochybností (§89 daňového řádu). Pokud je doměřena daň na základě tohoto postupu, jsou účinky
výzvy zachovány. Skutečnost, že v rámci doměřovacího řízení proběhne postup k odstranění pochybností, nevylučuje
návaznost rozhodnutí o stanovení daně k výzvě podle §145 odst. 2 daňového řádu (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 2 Afs 22/2016 – 43). Lze učinit obecný závěr, že §148 odst. 2
písm. a) daňového řádu předpokládá, že účinky výzvy na prodloužení lhůty pro stanovení daně nastávají
v případě, že mezi vydáním výzvy a doměřením daně existuje blízká věcná (a pravidelně i časová) souvislost.
Ta je dána, pokud je daň doměřena přímo v návaznosti na výzvu nebo následně zahájený postup k odstranění
pochybností ohledně stejných skutečností, které jsou vyjádřeny ve výzvě, nikoliv již při doměření daně na základě
výsledků daňové kontroly. Daňovou kontrolu tudíž může správce daně zahájit pouze v původní lhůtě pro
stanovení daně. Je tomu tak také proto, že daňová kontrola již rozsahem oprávnění správce daně při jejím
provádění může relativně citelně daňový subjekt omezit. Daňový subjekt by tak mohl zároveň po nikoliv
zanedbatelnou dobu setrvat v nejistotě, zda daň bude doměřena a jakým způsobem se postup správce daně projeví
ve vztahu k prekluzivní lhůtě pro stanovení daně.
Stěžovateli lze dát za pravdu, že pokud správce daně disponuje natolik silnými poznatky, z nichž lze
vytvořit důvodný předpoklad o doměření daně, je povinen vyzvat daňový subjekt dle §145 odst. 2 daňového řádu
k podání dodatečného daňového tvrzení a nemůže rovnou přistoupit k zahájení daňové kontroly. Výzva dle §145
odst. 2 daňového řádu je ovšem operativním nástrojem, lhůta k podání dodatečného daňového tvrzení (případně
vyjádření nesouhlasu daňového subjektu s důvody změny poslední známé daně) je obvykle stanovována v řádech
dnů. Pakliže je výzva k podání dodatečného daňového tvrzení vydána až na samém sklonku prekluzivní lhůty
ke stanovení daně, skutečnost, že již nezbývá časový prostor k zahájení daňové kontroly, je nutné připsat k tíži
správce daně.
Námitka stěžovatele, že krajský soud nepřihlédl k fikci daňového tvrzení ve výši 0 Kč ve smyslu §145
odst. 1 daňového řádu, není důvodná. Podle tohoto ustanovení nebylo-li podáno řádné daňové tvrzení, vyzve správce
daně daňový subjekt k jeho podání a stanoví náhradní lhůtu. Nevyhoví-li daňový subjekt této výzvě ve stanovené
lhůtě, může správce daně vyměřit daň podle pomůcek nebo předpokládat, že daňový subjekt tvrdil v řádném
daňovém tvrzení daň ve výši 0 Kč. Jak správně podotýká žalobce, v uvedeném ustanovení je upravena situace,
kdy daňový subjekt nepodá řádné daňové tvrzení, ač je k tomu povinen. Právní úprava dodatečného daňového
tvrzení je komplexně upravena v §141 daňového řádu (podání dodatečného daňového tvrzení zejména z iniciativy
daňového subjektu) a v §145 odst. 2 daňového řádu (výzva správce daně k podání dodatečného daňového
tvrzení). Není tedy na místě v takových případech použít analogicky ustanovení §145 odst. 1 daňového řádu.
Stěžovatel tuto možnost připouští s odkazem na odbornou literaturu, žádný konkrétní zdroj ovšem neuvádí.
Stěžovatel dále argumentuje, že k prodloužení lhůty pro stanovení daně o 1 rok dochází dle §148
odst. 2 písm. a) daňového řádu také v případě, že v rozhodné době došlo k podání dodatečného daňového tvrzení.
Judikatura Nejvyššího správního soudu v minulosti dovodila, že reakci daňového subjektu, který v návaznosti
na výzvu správci daně vyjádří nesouhlas s důvody podání dodatečného daňového přiznání, lze vnímat jako
dodatečné daňové přiznání v materiálním smyslu na daň ve výši 0 Kč (srov. např. rozsudky ze dne 29. 5. 2015,
č. j. 2 Afs 69/2015 – 32, ze dne 22. 7. 2015, č. j. 1 Afs 179/2014 – 30, ze dne 11. 8. 2015,
č. j. 6 Afs 274/2014 – 31). Tato skutečnost by mohla svádět k výkladu, že takovou reakcí daňového subjektu
dochází k prodloužení lhůty pro stanovení daně bez ohledu na to, zda výzva správce daně vedla k doměření daně.
Tento výklad je ovšem dle Nejvyššího správního soudu nutné jako nesprávný odmítnout. Smyslem a účelem dané
právní normy je totiž prodloužit lhůtu pro stanovení daně v případě, že daňový subjekt podá dodatečné daňové
přiznání na daň ve výši odlišné od poslední známé daně (tedy na daň vyšší nebo nižší) tak, aby měl správce daně
dostatečný prostor tvrzení daňového subjektu prověřit. Jen tehdy dochází k prodloužení lhůty pro stanovení daně
bez dalšího. Nelze akceptovat, aby k prodloužení lhůty sama o sobě vedla jakákoliv reakce daňového subjektu
na výzvu správce daně, bez ohledu na souvislost doměření daně s důvody vydané výzvy. V takovém případě by byla
omezující podmínka daného ustanovení („pokud výzva vedla k doměření daně“) vyprázdněna ve všech případech,
kdy daňový subjekt nezůstane zcela pasivní.“
[15] Lze přisvědčit žalobci i v tom, že citovaný právní názor Nejvyšší správní soud vyjádřil,
resp. následoval rovněž v rozsudcích ze dne 5. 3. 2020, č. j. 1 Afs 441/2019 – 29, a ze dne
18. 6. 2020, č. j. 2 Afs 388/2019 – 70, byť se již týkaly jiných účastníků řízení. Nejvyšší správní
soud tedy ani v nyní posuzované věci neshledal důvod, proč by se měl od uvedených závěrů
odchýlit.
IV.
Závěr a náklady řízení
[16] Zdejší soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[17] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, a proto mu vůči neúspěšnému stěžovateli
přísluší právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 6353 Kč. Tato částka
představuje odměnu zástupce žalobce ve výši 3100 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření
ke kasační stížnosti) dle §7 bodu 5. ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), dále za vyjádření k návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti náleží odměna ve výši jedné poloviny z 3100 Kč, tj. 1550 Kč
[§11 odst. 2 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 As 336/2016 - 41], za hotové výdaje zástupce náleží celkem 600 Kč
dle §13 odst. 3 a 4 advokátního tarifu a za daň z přidané hodnoty (po zaokrouhlení) částka
ve výši 1103 Kč. Soud nepřiznal žalobci náhradu nákladů připadajících na odměnu zástupce
za vyčíslený úkon právní služby spočívající v poradě s klientem přesahující jednu hodinu, neboť
jádrem sporu je posouzení právní otázky ve věci, s níž byl zástupce z předchozího řízení
dostatečně seznámen, a nejedná se tudíž o účelně vynaložené náklady. Pokud jde o zmiňované
podání žalobce doručené Nejvyššímu správnímu soudu dne 20. 7. 2020, jedná se o pouhou
informaci o nově přijatých relevantních rozhodnutích zdejšího soudu, nikoli o plnohodnotný
úkon právní služby, za nějž by zástupci stěžovatele dle advokátního tarifu náležela odměna
a náhrada hotových výdajů. Částku ve výši 6353 Kč je stěžovatel povinen zaplatit žalobci
do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Bc. Jana Spáčila, LL.M.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. srpna 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu