ECLI:CZ:NSS:2015:2.AFS.1.2015:49
sp. zn. 2 Afs 1/2015 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Horčička s. r. o.,
se sídlem Nezvalova 779, Doksy, zastoupen JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem
se sídlem Ondříčkova 1304/9, Praha 3, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 1. 2014,
č. j. 21/14/5000-14103-705778, č. j. 22/14/5000-14103-705778, č. j. 23/14/5000-14103-705778
a č. j. 20/14/5000-14103-705778, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 10. 12. 2014, č. j. 59 Af 15/2014 – 49,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 10. 12. 2014,
č. j. 59 Af 15/2014 – 49, se zrušuje v části výroku I. , kterou byla zamítnuta
žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 3. 1. 2014,
č. j. 21/14/5000-14103-705778, a ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení.
II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 3. 1. 2014,
č. j. 21/14/5000 14103-705778, se zrušuje .
III. Rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj, ze dne 17. 5. 2013,
č. j. 686752/13/2602-24802-505713 0644, se zrušuje .
IV. Ve zbytku se kasační stížnost zamítá .
V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24 456 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Ing. Ondřeje
Horázného, advokáta.
VI. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá přezkoumání a zrušení shora
nadepsaného rozsudku krajského soudu, kterým tento soud zamítl žaloby stěžovatele
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 1. 2014, č. j. 21/14/5000-14103-705778,
č. j. 22/14/5000-14103-705778, č. j. 23/14/5000-14103-705778 a č. j. 20/14/5000-14103-
705778, jimiž byla shodně zamítnuta stěžovatelova odvolání a potvrzena rozhodnutí Finančního
úřadu pro Liberecký kraj (dále též „správce daně“). Rozhodnutími správce daně byla stěžovateli
doměřena daň silniční za období roků 2009, 2010 a 2011, vždy ve výši 16 848 Kč, a současně
sděleno penále z doměřené daně ve výši 3369 Kč, a za rok 2012 byla stěžovateli vyměřena daň
ve výši 36 166 Kč (kdy rozdíl mezi daní tvrzenou v daňovém přiznání a daní vyměřenou činil
částku 16 848 Kč).
[2] Stěžovatel podal ke krajskému soudu dvě žaloby, jednou brojil proti rozhodnutím žalovaného
č. j. 22/14/5000-14103-705778, č. j. 23/14/5000-14103-705778 a č. j. 20/14/5000-14103-
705778, tedy za zdaňovací období let 2010, 2011 a 2012 (ta byla původně vedena
pod sp. zn. 59 Af 16/2014) a druhou proti rozhodnutí žalovaného č. j. 21/14/5000-14103-
705778 týkajícímu se zdaňovacího období roku 2009. Krajský soud usnesením ze dne 7. 3. 2014,
č. j. 59 Af 15/2014 – 22, spojil tyto věci ke společnému projednání, neboť se jednalo o žaloby
proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí a stojí na stejné právní argumentaci, a podané
žaloby byly v podstatě shodného obsahu. O věci krajský soud uvážil tak, že neshledal žádné
z napadených rozhodnutí nepřezkoumatelným, a vyslovil také, že nedošlo k zániku práva orgánů
finanční správy doměřit daň za zdaňovací období roku 2009. K zásadní námitce týkající
se výkladu §6 odst. 9 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále jen „zákon o dani silniční“), krajský soud poukázal zejména na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 2. 2013, č. j. 2 Afs 5/2012 – 22, který se výkladem tohoto ustanovení
podrobně zabýval a s nímž se krajský soud zcela ztotožnil. Dovodil tedy, že daňové zvýhodnění
lze přiznat pouze za kumulativně splněných podmínek uvedených v předmětném zákonném
ustanovení. Krajský soud tak naznal, že stěžovatel nesplnil jednu ze zákonem stanovených
podmínek, když vozidla RZ X a X vážící nad 3,5 t a nad 12 t využíval k podnikání (jak to sám
deklaroval v daňovém přiznání). Krajský soud se tedy neztotožnil s výkladem provedeným
stěžovatelem ani s jeho odkazy na důvodovou zprávu k předmětnému ustanovení nebo
k evropským směrnicím a žaloby proti napadeným rozhodnutím zamítl; přitom výslovně
ve výroku I. specifikoval napadená rozhodnutí žalovaného, výrokem II. nepřiznal žádnému
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. uložil žalobci povinnost doplatit
na soudním poplatku částku 9000 Kč.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“
[4] Stěžovatel v úvodu kasační stížnosti předesílá, že předmětem sporu byl od počátku pouze právní
výklad ustanovení §6 odst. 9 zákona o dani silniční (ve znění zákona č. 246/2008 Sb.). Stěžovatel
se domnívá, že se krajský soud se s jeho žalobními argumenty buďto nevypořádal, nebo se jimi
vypořádal v rozporu se zněním právních předpisů.
[5] Stěžovatel nejprve namítá protiústavnost ustanovení §6 odst. 9 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“),
s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03. Stěžovatel
popisuje, že v tomto případě jsou jednou žalobou napadena čtyři identická rozhodnutí vydaná
ve stejný den ze zcela shodných důvodů. Stěžovatel neměl důvod spojovat žaloby do jedné,
neboť v případě úspěchu by mu byly přiznány čtyřikrát menší náklady řízení. Stěžovatel ale spojil
žalobu proti třem rozhodnutím do jedné žaloby a požádal soud, aby aplikoval ústavně-konformní
zásady a stanovil v rozporu s ust. §6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích pouze jeden soudní
poplatek, nebo aby na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy předložil návrh na zrušení tohoto ustanovení
k Ústavnímu soudu. Krajský soud usoudil, že i čtvrtá žaloba byla identická, a spojil všechny
ke společnému projednání a následně vrátil stěžovateli jeden soudní poplatek. V rozsudku
nicméně stanovil doplacení zbylých poplatků za každé napadené rozhodnutí. Stěžovatel stejný
návrh, ohledně podání návrhu na zrušení předmětného ustanovení k Ústavnímu soudu, uplatňuje
i v kasační stížnosti.
[6] Další námitkou stěžovatel brojí proti nezohlednění specifičnosti vozidel autoškol. Zdůrazňuje
přitom historický výklad ustanovení §6 odst. 9 zákona o dani silniční a poukazuje zejména
na východiska uvedená jeho předkladatelem, ministrem financí Ing. Miroslavem Kalouskem,
jenž uvedl, že na výcviková vozidla se podmínka vyloučení slevy neuplatní. Stěžovateli je sice
znám krajským soudem akcentovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, ten se však dle jeho
názoru zabýval pouze jazykovým výkladem předmětného ustanovení ve vztahu k fyzické osobě,
zda je možné na ni aplikovat ustanovení týkající se osob právnických. Stěžovatel je však osobou
právnickou, a tudíž se domnívá, že uvedený rozsudek není na jeho kauzu příhodný. Stěžovatel
upozorňuje, že jeho kauza se týká autoškol, tedy výcvikových vozidel, která se až do novely
provedené zákonem č. 246/2008 Sb. zdaňovala, touto novelou byl v zákoně uveden text, dle nějž
se zdaňovat neměla, a následně byl tento zákon opětovně změněn zákonem č. 344/2013 Sb. tak,
že se mají výcviková vozidla opětovně zdaňovat. Stěžovatel upozorňuje na rozsudek ze dne
23. 8. 2006, č. j. 2 Afs 178/2005 – 64, který dovodil, že když dojde ke změně textu zákona,
předpokládá se rovněž změna jeho výkladu. V nyní projednávané věci došlo ke změně zákona
hned dvakrát, přičemž dle závěrů žalovaného a potažmo i krajského soudu zůstává výklad
neměnný.
[7] Stěžovatel se dále domnívá, že poněvadž je pro provozování autoškoly nezbytné získání
živnostenského oprávnění a zároveň provozování živnosti je podnikáním, nemůže v České
republice existovat autoškola, která nenaplňuje znaky podnikání. Výjimkou je pouze organizační
složka státu, která zajišťuje obranu a bezpečnost státu. Stěžovatel proto nesouhlasí se závěry
krajského soudu, že na území ČR mohou působit subjekty, které v rámci registrované autoškoly
nebudou mít z prováděného výcviku příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů. Soud jako
příklad uvedl výcvik budoucích řidičů, který je součástí výuky žáků školy, u nichž je získání
řidičského oprávnění kvalifikačním předpokladem pro výkon povolání, za situace, že taková
výuka je financována jinak než od žáků školy. Stěžovatel je toho názoru, že pokud škola provádí
výuku, činí tak za účelem zisku, jinak by její činnost nemohla být předmětem daně z příjmů.
Pokud v rámci výuky provádí i výcvik řidičů, jedná se o podnikání. Stěžovatel proto uzavírá,
že soud zastává nesprávný názor, pokud tvrdí, že předmětné ustanovení by nebylo mrtvým
ustanovením, pokud by byl přijat výklad pro stěžovatele nepříznivý.
[8] Stěžovatel dále uvádí, že nikdy netvrdil, že text pokynů k vyplnění daňového přiznání
je zavedenou správní praxí, avšak domnívá se, že může být základním prvkem, který takovou
praxi založí. Tak se to dle jeho názoru stalo i v tomto případě, kdy provozovatelé autoškol začali
svoje vozidla osvobozovat a správci daně jim to svým konkludentním jednáním schvalovali.
Stěžovatel, ačkoli se dle jeho názoru nejedná o nezákonný postup, předesílá rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. 6 Ads 88/2006 – 132, jenž se zabývá
správní praxí zakládající legitimní očekávání. V této věci žalovaný tři roky akceptoval podaná
daňová přiznání, ačkoli mu z nich muselo být zřejmé, že stěžovatel na předmětná vozidla
uplatňuje sníženou sazbu daně. Stěžovatel se domnívá, že se soud s jeho argumentací
nevypořádal, což činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným, ale současně je zřejmé,
že se odchýlil i od judikatury rozšířeného senátu.
[9] Stěžovatel souhlasí se soudem v otázce přenesení nákladů spojených s negativními vlivy
na provozovatele. Zákonodárce však z této povinnosti vyloučil neziskový sektor a měl také
možnost vyloučit výcvik nových řidičů. Dle stěžovatele tak učiněno bylo, zejména s ohledem
na výslovné stanovisko předkladatele zákona.
[10] Stěžovatel uvádí, že výcviková vozidla podléhají dvěma správním řízením, a to jednak musí být
schválena jejich přestavba na výcvikové vozidlo (zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu
vozidel na pozemních komunikacích) a dále jsou ve správním řízení zařazena mezi výcviková
vozidla [§9 odst. 1 písm. d) zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné
způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů (dále též jen „zákon
č. 247/2000“)]. Stěžovatel se tedy domnívá, že tato vozidla již nadále nelze považovat za nákladní
vozidla ve smyslu §2 odst. 3 zákona o dani silniční, protože nejsou určena výlučně k přepravě
nákladu, ale k výcviku řidičů. S tím souvisí i otázka, jakou sazbu daně pro tato vozidla použít.
Jestliže bude mít soud pochybnost, zda se na výcviková vozidla vztahuje směrnice 1992/62/ES
a usoudí, že nelze rozhodnout pouze na základě vnitrostátního práva, navrhuje stěžovatel,
aby byla Soudnímu dvoru EU předložena předběžná otázka, zda lze pod pojem vozidlo podle
čl. 2 předmětné směrnice podřadit rovněž speciálně upravené vozidlo, které není určeno
k silniční přepravě zboží a není k ní ani užíváno.
[11] S ohledem na uvedené navrhuje stěžovatel napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[12] Žalovaný ve svém vyjádření argumentuje ke všem stížnostním námitkám. Předně uvádí,
že zastává názor potvrzený krajským soudem, pokud jde o výklad ustanovení
§6 odst. 9 (10) zákona o dani silniční, tudíž že je nutné kumulativní naplnění tři základních
podmínek uvedeného ustanovení. Při nesplnění kterékoli z nich proto nemůže dojít k aktivaci
dispozice uvedené právní normy. Žalovaný uvádí, že měl postaveno na jisto, že stěžovatel jednu
z podmínek nesplnil, neboť předmětná vozidla používal k činnostem, z nichž plynoucí příjmy
jsou předmětem daně z příjmů. Ostatně, vycházel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 2 Afs 5/2012, jež považuje, na rozdíl od stěžovatele, za zcela případné pro projednávanou
věc.
[13] K neústavnosti ustanovení §6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích žalovaný předesílá rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 4 Ads 63/2013, v němž rozpor
uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem ČR shledán nebyl. K akcentování historického
výkladu stěžovatelem žalovaný uvádí, že primárně bývá jako zdroj úmyslu zákonodárce využívána
důvodová zpráva. Z té však dle žalovaného neplyne výklad zaujatý stěžovatelem. Žalovaný
k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 279/95,
a stanovisko sociálně-správního kolegia Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2005,
publ. pod č. 498/2005 Sb. NSS.
[14] Pokud jde o dvojí změnu předmětného ustanovení, žalovaný uvádí, že změna provedená
zákonným opatřením Senátu č. 344/2013 Sb. byla spojena primárně s nutností terminologických
změn v souvislosti s rekodifikací soukromého práva, a tudíž pouze terminologicky a formulačně
upřesnila předchozí úpravu, jejíž význam zůstal stejný – tato vozidla nemohla a nemohou využít
snížení sazby daně.
[15] Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že by bylo v důsledku uvedeného výkladu ustanovení
§6 odst. 9 písm. b) zákona o dani silniční nadbytečným. Kromě již zmiňovaného provozování
výcviku ve školách žalovaný nabízí například vozidla autoškol obchodních společností,
kde je prováděn výcvik řidičů z řad vlastních zaměstnanců a kde z takové činnosti subjektu
neplynou příjmy, jež by byly předmětem daně z příjmů.
[16] Žalovaný považuje námitku stěžovatele, že správní praxe byla zavedena postupem správce daně,
který uplatněnou slevu na dani akceptoval, za novou a tudíž nepřípustnou. Kromě toho, finanční
správou nikdy nebyla zavedena taková praxe, která by uplatňovala sníženou sazbu silniční daně
na všechna vozidla autoškol bez ohledu na splnění podmínek podle §6 odst. 9 zákona o dani
silniční.
[17] Pokud jde o navrhovanou předběžnou otázku, žalovaný má za to, že obě stěžovatelova vozidla
váží nad 3,5 t a jsou zcela jistě, co se jejich technických parametrů týče, určena k silniční přepravě
zboží.
[18] Žalovaný navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout a v případě úspěchu si nárokuje
přiznání náhrady nákladů řízení v paušální částce 300 Kč.
IV. Replika stěžovatele k vyjádření žalovaného
[19] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel setrval na podaných kasačních námitkách.
[20] Pokud jde o soudní poplatek a nezákonnost (neústavnost) ustanovení §6 odst. 9 zákona
o soudních poplatcích, stěžovatel tuto námitku uplatnil s ohledem na možnost rozhodujícího
senátu předložit posouzení ústavnosti uvedeného ustanovení Ústavnímu soudu.
[21] Stěžovatel se dále vůbec nedomnívá, že by byl výklad ust. §6 odst. 9 zákona o dani silniční tak
jasný a nepochybný, jak to dovozuje žalovaný; jinak by nebyl předmětem soudních řízení. Nutno
tak aplikovat výklad pro stěžovatele příznivější. Kdyby byla změna uvedeného ustanovení
prováděna pouze za účelem sjednocení terminologie, postačovalo v zákoně změnit jen příslušné
termíny. Došlo však i k dalším změnám, a tudíž je nutno zkoumat rovněž úmysl zákonodárce.
Stěžovatel považuje příklady uváděné žalovaným za irelevantní, neboť i u nich jde o součást
podnikatelské činnosti, přestože není účtována třetím osobám. Stěžovatel si nemyslí, že by byla
jeho námitka nová, jedná se o rozvedení skutečnosti, že správní praxe byla zavedena poučením
k daňovému přiznání. K posledně uvedenému, tudíž k tvrzenému rozporu s evropskou směrnicí,
stěžovatel sděluje, že není podstatná hmotnost vozidla, nýbrž to, že tato vozidla byla předurčena
k výcviku řidičů. Stěžovatel nesouhlasí ani s přiznáním nákladů žalovanému; uvedená otázka byla
již postoupena rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 27. 2. 2014,
č. j. 7 Afs 11/2014 - 32).
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[22] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Kasační stížnost je tedy
přípustná.
[23] Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[24] Kasační stížnost je částečně důvodná.
V. 1. Vymezení předmětu řízení
[25] Ze spisu bylo zjištěno, že stěžovatel podniká v oblasti provozování autoškoly. Ve zdaňovacích
obdobích roků 2009 až 2012 si v daňových přiznáních k dani silniční u vozidla RZ X (nákladní
přívěs valníkový o 2 nápravách, celková hmotnost 13 tun) uplatnil snížení sazby daně dle §6
odst. 10 zákona o dani silniční; u vozidla RZ X (nákladní automobil valníkový o 2 nápravách,
celková hmotnost 12 tun) uplatnil snížení sazby daně silniční podle §6 odst. 9 uvedeného
zákona. Ve vztahu ke zdaňovacím obdobím 2009, 2010 a 2011 vydal správce daně dne 26. 6.
2012 výzvy k podání dodatečného daňového přiznání, které byly stěžovateli doručeny dne 26. 6.
2012. Stěžovatel nesouhlasil s výkladem zaujatým správcem daně v uvedených výzvách a správci
daně písemně sdělil, podáními ze dne 9. 7. 2012, že pro podání dodatečných daňových přiznání
nevidí žádný právní důvod. Správce daně poté ve vztahu ke zdaňovacím obdobím roků 2009,
2010 a 2011 zahájil dne 5. 4. 2013 daňovou kontrolu, a to z důvodu, že daňovým subjektem
nebyla prokázána skutečnost, že předmětná vozidla nejsou používána k podnikání, resp. v přímé
souvislosti s podnikáním nebo k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou předmětem daně
z příjmů. S kontrolním zjištěním správce daně byl zástupce stěžovatele seznámen dne 3. 5. 2013 a
téhož dne byla projednána také zpráva o daňové kontrole. Poněvadž bylo zjištěno, že předmětná
vozidla byla stěžovatelem užívána k podnikatelské činnosti, došlo k doměření daně silniční za
všechna uvedená zdaňovací období.
[26] Pro zdaňovací období roku 2012 byla správcem daně vydána dne 27. 2. 2013 výzva k odstranění
pochybností. Na základě této výzvy reagoval zástupce stěžovatele dne 13. 3. 2013 podáním,
v němž poukázal na to, že uplatňuje osvobození od daně silniční, neboť předmětná vozidla
využívá jako výcviková v rámci provozování autoškoly. Správce daně na základě uvedeného
dospěl k závěru, že z užívání předmětných vozidel plynou stěžovateli zdanitelné příjmy, proto
stěžovatel nemá nárok na snížení sazby. Dne 3. 5. 2013 byl zástupce stěžovatele seznámen
s výsledkem postupu k odstranění pochybností a následně byl vystaven platební výměr, kterým
správce daně stanovil daň odlišně od tvrzení daňového subjektu.
V. 2. Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
[27] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal rozsudek krajského soudu z hlediska namítané
nepřezkoumatelnosti, neboť pouze u přezkoumatelného rozhodnutí lze zpravidla vážit
důvodnost konkrétních kasačních námitek. K otázce nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí
se již Nejvyšší správní soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75
(publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), podle něhož za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně
považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl, tj. zda
žalobu zamítl, odmítl, nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento
pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci
řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Pokud jde o nepřezkoumatelnost
rozhodnutí pro nedostatek důvodů, k té se zdejší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném pod č. 133/2004 Sb. NSS, v němž uvedl,
že „[n]edostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze
nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy
tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“ Obdobně
se Nejvyšší správní soud vyslovil i v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130
(publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS), či v rozsudku ze dne 12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003 – 78
(publ. pod č. 523/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným judikatura shledává i rozhodnutí,
v němž krajský soud opomene přezkoumat byť jen jednu ze žalobních námitek (srov. rozsudek
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, nebo ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).
Z judikatury zdejšího soudu však plyne též skutečnost, že „[o]vadu řízení, která by mohla mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok
rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo.“ (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 - 59).
[28] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu v tom, že se soud nevypořádal
s jeho žalobními argumenty, zejména s argumentací stran výkladu ustanovení §6 odst. 9 zákona
o dani silniční s ohledem na změnu znění tohoto ustanovení, a rovněž se skutečností,
že se správce daně odchýlil od zavedené správní praxe, když po tři roky stěžovatelem
uplatňovaný postup akceptoval. Nejvyšší správní soud se již mnohokrát vyjádřil, že pouhý
nesouhlas stěžovatele s tím, jak se soud vypořádal s jeho námitkami, nemůže způsobit
nepřezkoumatelnost rozsudku (srov. např. rozsudek ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 34/2012 – 64,
nebo ze dne 16. 7. 2007, č. j. 9 As 79/2008 - 55). V nyní projednávané věci se jedná právě o tento
případ. Krajský soud se vypořádal se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami,
jeho rozhodnutí je srozumitelné a dostatečně argumentačně podpírá výrok napadeného rozsudku.
Pokud jde o námitku týkající se výkladu předmětného ustanovení, soud se jí zabýval na straně
9 rozsudku, když posuzoval mj. též důvodovou zprávu k zákonu č. 246/2008 Sb., který uvedené
ustanovení do zákona zavedl. Stejně tak se na straně 10 rozsudku soud vypořádal s námitkou
zavedené správní praxe žalovaného s ohledem na změnu pokynů k vyplnění přiznání k dani
silniční. Je pravdou, že se soud explicitně nevyjádřil ke změně tvrzené správní praxe
vůči stěžovateli, nicméně z odůvodnění napadeného rozsudku je evidentní, že krajský soud
nepovažoval pokyny k vyplnění daňového přiznání za určující a opravňující stěžovatele
uplatňovat snížení daně, na nějž neměl ze zákona nárok. Zároveň je nutné dodat, že rozsah
reakce soudu na konkrétní námitky je, co do šíře odůvodnění, spjat s otázkou hledání míry.
Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení,
srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13,
případně, za podmínek tomu přiměřeného kontextu, i s akceptací odpovědi implicitní,
což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z nalus.usoud.cz), či rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72. To znamená, že na určitou námitku lze
reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru stěžovatele
odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu
výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, popř. ze dne
3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů
nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. nález ze dne
28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené
na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů
jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého
formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost
efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené
úkoly.
[29] Protože rozsudek krajského soudu nebyl shledán nepřezkoumatelným, lze přistoupit
k vypořádání dalších stěžovatelem uplatněných námitek.
V. 3. Námitka protiústavnosti ustanovení §6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích
[30] Stěžovatel se předně domnívá, že ustanovení §6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích
je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I ÚS 664/03, a žádá Nejvyšší
správní soud, aby toto ustanovení buďto vyložil ústavně-konformním způsobem, nebo aby podal
k Ústavnímu soudu návrh na zrušení předmětného ustanovení.
[31] Podle tohoto ustanovení platí, že „[j]e-li ve věcech správního soudnictví podána žaloba proti více
rozhodnutím, je každé napadené rozhodnutí samostatným základem poplatku; to platí obdobně pro návrh
na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části.“
[32] Novela zákona o soudních poplatcích provedená zákonem č. 218/2011 Sb. totiž upravila
výslovně dosud neupravenou otázku výše soudního poplatku v případě podání jedné žaloby
ve správním soudnictví proti více správním rozhodnutím. Do zákona přitom byly vtěleny závěry
praxe správních soudů, s nimiž se však neztotožnil Ústavní soud, který např. ve stěžovatelem
prezentovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03 (ale i v dalších rozhodnutích, např. ze dne
17. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 745/06, nebo ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 43/07), uvedl, že ústavně
konformním výsledkem interpretace zákona o soudních poplatcích (před novelou) nemůže být
taková interpretace, podle níž je účastník řízení povinen platit soudní poplatek za každé správní
rozhodnutí, pokud jde o rozhodnutí skutkově a právně zcela identická, týkající se týchž účastníků
a vydaná týž den stejným správním orgánem. Jednoznačné znění zákona účinné od 1. 9. 2011
však lze sotva vykládat tak, jak to navrhuje stěžovatel, tedy aby výsledek interpretace byl slučitelný
se závěry Ústavního soudu. Výslovné znění zákona tedy umožňuje obecným soudům,
aby považovaly dosavadní judikaturu Ústavního soudu za překonanou a aplikovaly ustanovení
§6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (viz in Waltr, R.: Zákon
o soudních poplatcích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 17).
[33] Nejvyšší správní soud k této námitce proto uzavírá, že si je vědom předchozí judikatury
Ústavního soudu k tomuto ustanovení, považuje ji nicméně za již překonanou pozdější právní
úpravou, neboť zákonodárce byl při jejím příjímání zcela jistě obeznámen s postojem Ústavního
soudu k předmětnému ustanovení před jeho novelizací. Předmětné ustanovení nepovažuje
Nejvyšší správní soud ani za rozporné s ústavním pořádkem České republiky, proto neshledal
důvodným ani návrh stěžovatele na předložení návrhu na jeho zrušení Ústavnímu soudu.
[34] Pokud jde o důsledky právě uvedeného pro nyní projednávanou věc, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že ze spisu krajského soudu plyne, že stěžovatel uhradil soudní poplatek toliko
za žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného č. j. 21/14/5000-14103-705778 (zdaňovací
období 2009). Ve věci původně vedené pod sp. zn. 59 Af 16/2014 nebyl soudní poplatek
za žalobu zaplacen a stěžovatel nebyl krajským soudem k jeho zaplacení ani následně vyzván.
Poplatková povinnost však stěžovateli dle §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích
vznikla již podáním žaloby. S ohledem na to, že touto žalobou byla napadena tři rozhodnutí
žalovaného, a s ohledem na výše popsaný závěr, co se týče namítané nezákonnosti,
resp. protiústavnosti, §6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích, je třeba každé napadené
rozhodnutí považovat za samostatný základ poplatku. Stěžovatele proto tížila od podání žaloby
povinnost k úhradě soudního poplatku ve výši 9000 Kč. Vzhledem k tomu, že krajský soud
přes nezaplacení soudního poplatku jednal ve věci samé, podle §9 odst. 4 písm. a) zákona
o soudních poplatcích nezastavil řízení, ale v souladu s §9 odst. 6 stejného zákona uložil
stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek výrokem III. napadeného rozsudku. Nejvyšší
správní soud tento postup shledal zcela v souladu se zákonem; proto také kasační stížnost
ve vztahu k výroku III. rozsudku krajského soudu zamítl.
V. 4. Uplynutí prekluzivní lhůty ke stanovení daně silniční ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2009
[35] Ještě před tím, než se Nejvyšší správní soud dostane k jádru věci, tedy k vypořádání námitek
týkajících se výkladu ustanovení §6 odst. 9 zákona o dani silniční, je přes závěr krajského soudu
nutno ověřit, zda nedošlo k prekluzi práva správce daně doměřit daň za zdaňovací období roku
2009, přesto, že taková námitka stěžovatelem v kasační stížnosti již opakována nebyla. K prekluzi
práva vyměřit nebo doměřit daň je totiž soud povinen přihlížet z úřední povinnosti
(srov. např. rozsudek ze dne 21. 3. 2007, č. j. 1 Afs 10/2006 - 104). Krajský soud v napadeném
rozsudku poté, co se rovněž zabýval touto otázkou, dospěl k závěru, že k prekluzi práva vyměřit
daň nedošlo. Nejvyšší správní soud však s tímto závěrem nemůže ohledně uvedeného
zdaňovacího období souhlasit.
[36] Krajský soud správně dovodil, že lhůta k vyměření daně počala běžet dne 31. 12. 2009 ještě
za núčinnosti zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dále jen „zákon o správě daní“
[tento počátek zůstal zachován i s ohledem na přechodné ustanovení §264 odst. 4 zákona
č. 290/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“)], a skončila dnem 31. 12. 2012. Krajský
soud uvedl, že běh této lhůty byl v souladu s §148 odst. 2 písm. a) daňového řádu prodloužen
o 1 rok v důsledku doručení výzvy k dodatečnému daňovému přiznání ze dne 20. 6. 2012,
tj. do 31. 12. 2013. Tento závěr není správný. Podle §148 odst. 2 písm. a) daňového řádu „[l]hůta
pro stanovení daně se prodlužuje o 1 rok, pokud v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty
pro stanovení daně došlo k podání dodatečného daňového tvrzení nebo oznámení výzvy k podání dodatečného
daňového tvrzení, pokud tato výzva vedla k doměření daně“ (podtrženo NSS). Na tuto výzvu stěžovatel
zareagoval podáním ze dne 9. 7. 2012 s tím, že dle jeho názoru zde není důvod pro podání
dodatečného přiznání k dani. Správce daně však na základě předmětné výzvy daň nedoměřil,
ve věci již žádné úkony nečinil a až dne 5. 4. 2013 zahájil, mj. za toto zdaňovací období, daňovou
kontrolu, na základě které poté daň doměřil. S ohledem na to, že nebyla splněna zákonná
podmínka, aby výzva vedla k doměření daně, nemohla mít zákonem předpokládaný účinek
prodloužení lhůty o jeden rok. Lhůta k vyměření daně za rok 2009 tak skutečně uplynula
dnem 31. 12. 2012. Poněvadž byla daňová kontrola zahájena až po této lhůtě, byl i dodatečný
platební výměr vydán až po jejím uplynutí, a tedy v době, kdy již správce daně neměl právo daň
vyměřit. Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud
posoudil prekluzi práva vyměřit předmětnou daň za zdaňovací období roku 2009 v rozporu
se zákonem. U ostatních zdaňovacích období prekluzivní lhůta k vyměření daně správci daně
neuplynula. Pro úplnost Nejvyšší správní soud předesílá, že za zdaňovací období roku 2010
počala tato lhůta běžet dne 31. 12. 2010 a skončila by dnem 31. 12. 2013 (počátek lhůty zůstal
zachován stejně jako v případě roku 2009); pro zdaňovací období roku 2011 počala lhůta běžet
dne 31. 1. 2012 a skončila by dnem 31. 1. 2015 (srov. §148 odst. 1 daňového řádu ve spojení
s §15 zákona o dani silniční). Poněvadž byla dne 5. 4. 2013 zahájena daňová kontrola, došlo
podle §148 odst. 3 daňového řádu k přerušení prekluzivní lhůty k vyměření daně za zdaňovací
období let 2010 a 2011 a nová tříletá lhůta skončí dnem 5. 4. 2016. Pro zdaňovací období roku
2012 začala prekluzivní lhůta běžet dne 31. 1. 2013 a skončí dnem 31. 1. 2016.
V. 5. Aplikovaná právní úprava
[37] Další námitky se již týkají interpretace ustanovení §6 odst. 9, resp. 10, zákona o dani silniční,
které upravují podmínky pro 100% resp. 48% roční snížení sazby této daně. S ohledem
na zrušení rozhodnutí daňových orgánů za rok 2009 budou tyto námitky posuzovány pouze
ve vztahu ke zdaňovacím obdobím roků 2010, 2011 a 2012.
[38] Podle §6 odst. 9 zákona o dani silniční platí od zdaňovacího období roku 2009 tato právní
úprava:
„Bez ohledu na datum první registrace se sazba daně podle odstavce 2 snižuje o 100 % u nákladních vozidel
včetně tahačů, nákladních přívěsů a nákladních návěsů s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny a méně
než 12 tun, pokud tato vozidla nejsou používána k podnikání nebo v přímé souvislosti s podnikáním nebo
k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou předmětem daně z příjmů anebo nejsou provozována pro cizí potřeby
a jsou-li používána
a) subjekty, které nejsou založeny nebo zřízeny za účelem podnikání,
b) jako výcviková vozidla podle zvláštního právního předpisu upravujícího získávání a zdokonalování odborné
způsobilosti k řízení motorových vozidel, nebo
c) fyzickými osobami.
[39] Podle odst. 10 se „sazba daně (…) snižuje o 48 % u nákladních vozidel včetně tahačů, nákladních přívěsů
a nákladních návěsů s největší povolenou hmotností 12 a více tun, za podmínek uvedených v odstavci 9“.
[40] Stěžovatel se domnívá, že ačkoli využíval svá vozidla k provozování autoškoly, tedy k podnikání
nebo v přímé souvislosti s podnikáním nebo k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou
předmětem daně z příjmů, nemělo to vliv na možnost uplatnění snížení daně podle písm. b)
tohoto ustanovení. Jinak by bylo toto ustanovení aplikovatelné toliko na ozbrojené složky.
V. 6. Povaha zdaňovaných vozidel a posouzení namítaného rozporu se směrnicí Evropského parlamentu
a Rady č. 1992/62/ES
[41] Předně Nejvyšší správní soud posuzoval kasační námitku týkající se první stanovené podmínky,
tudíž povahy zdaňovaných vozidel. Jak již bylo uvedeno, jednalo se o vozidlo RZ X (nákladní
přívěs valníkový o 2 nápravách, celková hmotnost 13 tun) a vozidlo RZ X (nákladní automobil
valníkový o 2 nápravách, celková hmotnost 12 tun). Stěžovatel je právnickou osobou,
podnikatelem, s předmětem podnikání mj. provozování autoškoly. Nebylo zpochybněno, že tato
vozidla byla využívána pro výcvik řidičů za účelem získání řidičského oprávnění v rámci
podnikatelské činnosti.
[42] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že výcviková vozidla nelze podřadit pod pojem nákladní
vozidla ve smyslu §2 odst. 3 zákona o dani silniční, protože nejsou určena výlučně k přepravě
nákladu, ale k výcviku řidičů a to s odkazem na čl. 2 písm. d) směrnice Evropského parlamentu
a Rady 1992/62/ES, dle které se vozidlem míní „motorové vozidlo nebo jízdní souprava, které jsou určeny
výlučně k přepravě zboží a jejichž celková hmotnost činí nejméně 12 tun.“ Nejvyšší správní soud na okraj
připomíná, že tato směrnice byla novelizována směrnicí Evropského parlamentu a Rady
č. 2006/38/ES, která měla být implementována do 10. 6. 2008. Tato směrnice mj. změnila
definici vozidla; vozidlem je „motorové vozidlo nebo jízdní souprava, které jsou určeny nebo používány
výlučně k silniční přepravě zboží a jejichž maximální přípustná hmotnost činí více než 3,5 tun“. Směrnice
přitom řeší, jak mají být v zájmu vyrovnané hospodářské soutěže zatíženi vybraní dopravci
úhradou nákladů na pozemní komunikace; stanoví tedy, kdo zpoplatněn být musí a v jakých
minimálních mezích, neomezuje však členské státy v dalším zdanění či zpoplatnění.
[43] Nejvyšší správní soud nevidí důvod předkládat předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské
unie, neboť se stěžovatelem v zásadě souhlasí, že vozidla, která jsou přestavěna na výcviková
a jsou na základě správního řízení zařazena mezi výcviková vozidla, nejsou určena
nebo používána výlučně k silniční přepravě zboží, ačkoli se nadále jedná o silniční motorová
vozidla. Předmětná směrnice tudíž o výcvikových vozidlech vůbec nepojednává a jejich zdanění
je tak na uvážení a fiskálních potřebách státního rozpočtu každého členského státu EU.
Předložení navrhované předběžné otázky by tak nemělo žádný odraz v tomto soudním řízení.
[44] Kromě toho Nejvyšší správní soud upozorňuje, že zákon o dani silniční ve znění účinném
pro projednávanou věc, tj. ve znění do 31. 12. 2013, vůbec neobsahoval ustanovení
§2 odst. 3. Toto ustanovení, které uvádí, že „[p]ředmětem daně silniční jsou vždy vozidla s největší
povolenou hmotností nad 3,5 tuny určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice“, bylo
do zákona o dani silniční vloženo až s účinností od 1. 1. 2014, a je tedy na nyní projednávanou
věc neaplikovatelné. Podle §2 odst. 1 tohoto zákona ve znění účinném pro projednávanou věc
však platilo, že „[p]ředmětem daně silniční (dále jen "daň") jsou silniční motorová vozidla a jejich přípojná
vozidla (…) registrovaná a provozovaná v České republice, jsou-li používána k podnikání nebo k jiné samostatné
výdělečné činnosti (dále jen "podnikání") nebo jsou používána v přímé souvislosti s podnikáním anebo
k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou předmětem daně z příjmů u subjektů nezaložených za účelem podnikání
podle zvláštního právního předpisu. Bez ohledu na to, zda jsou používána k podnikání, jsou předmětem daně
vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České
republice.“ Poněvadž předmětná vozidla stěžovatele jsou silničními motorovými vozidly
registrovanými a provozovanými v České republice a jsou stěžovatelem používána k podnikání,
o čemž nebylo mezi stranami sporu, není ani nutné zabývat se podmínkou, jestli byla určena
výlučně k přepravě nákladů podle citovaného ustanovení in fine, která je v podstatě shodná
se stěžovatelem uváděným nově vloženým ustanovením §2 odst. 3. Je tak evidentní, že správcem
daně zdaněná vozidla byla předmětem daně silniční podle §2 odst. 1 zákona o dani silniční;
splněna je rovněž první podmínka uvozovací věty ust. §6 odst. 9 stejného zákona.
V. 7. Povinnost kumulativního splnění podmínek stanovených v ustanovení §6 odst. 9 zákona o dani silniční
[45] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že nesouhlasí se stěžovatelem, že na něj nejsou aplikovatelné
závěry rozsudku, na který odkazovaly jak správní orgány, tak krajský soud, a sice rozsudku
zdejšího soudu ze dne 25. 2. 2013, č. j. 2 Afs 5/2012 – 22. Tento rozsudek se sice skutečně
zabýval primárně tím, zda může beneficium podle §6 odst. 9 zákona o dani silniční využít také
fyzická osoba – podnikatel, avšak kromě toho v něm byl podán podrobný výklad předmětného
ustanovení. Zdejší soud v tomto rozsudku dospěl ohledně interpretace uvedeného ustanovení
k závěru, že pro „možnost využití předmětného daňového zvýhodnění je nutné kumulativní splnění všech
tří zákonných podmínek: existence odpovídající kategorie provozovaného vozidla; vyloučení jakékoliv spojitosti
použití takového vozidla s podnikatelskou či jinak výdělečnou činností; existence privilegovaných subjektů
[písm. a) a c)] nebo činnosti (kým, respektive k jakému účelu, smí být vozidlo použito). Mají-li být tyto podmínky
splněny kumulativně, v případě nesplnění byť i jen jedné z nich již logicky nelze vůbec o možnosti užití této výhody
uvažovat.“
[46] Žalovaný v napadených rozhodnutích podrobil předmětné ustanovení podrobnému výkladu,
a to jak z hlediska výkladu jazykového, výkladu e ratione legis, historického výkladu i výkladu
logického, a dospěl k jednoznačnému závěru shodnému se závěrem nastíněným v citovaném
rozsudku, tudíž že podmínky stanovené v ustanovení §6 odst. 9 zákona o dani silniční musí být
pro aplikaci ročního snížení sazby daně naplněny kumulativně. Poněvadž mezi stranami není
sporu o tom, že stěžovatel využívá předmětná vozidla k provozování autoškoly, tudíž k činnosti,
která jako taková představuje činnost, z níž stěžovateli plynou příjmy, které jsou předmětem daně
z příjmů, je toto ustanovení na stěžovatele neaplikovatelné bez ohledu na splnění ostatních
podmínek.
V. 8. Námitky týkající se interpretace ustanovení §6 odst. 9 zákona o dani silniční
[47] Stěžovatel se v průběhu celého řízení, tedy i v kasační stížnosti, dovolává zejména historického
výkladu, resp. výkladu e ratione legis, tj. úmyslu zákonodárce. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí,
že jak již ostatně konstatoval krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, na které lze
v podrobnostech odkázat, z důvodové zprávy k zákonu č. 246/2008 Sb. nelze jednoznačně učinit
stěžovatelem akcentovaný výklad předmětného ustanovení, tudíž že provozovatelé autoškol jsou
oprávněni využít tohoto beneficia bez dalšího. Z důvodové zprávy totiž plyne úmysl zákonodárce
tímto beneficiem zvýhodnit pouze „vozidla, která nejsou používána neziskovými subjekty a občany
k podnikatelským účelům. Pokud by však byla vozidla těchto osob použita k podnikání nebo v přímé souvislosti
s podnikáním nebo k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou předmětem daně z příjmů u právnických osob, byla
pronajata k jakémukoliv účelu nebo použita v nákladní přepravě pro cizí potřeby, ztratila by výhodu snížení
sazeb.“ Kromě těchto subjektů se má toto snížení týkat „vedle nepodnikajících občanů také neziskového
sektoru a dalších subjektů napojených na státní rozpočet, které jsou demonstrativně vymezeny v ustanovení
§18 odstavec 8 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.“
[48] Nejvyšší správní soud však souhlasí se stěžovatelem, že pokud jde o samotnou zmínku
o výcvikových vozidlech v této důvodové zprávě, ta se jeví jako poněkud zavádějící. V důvodové
zprávě se totiž uvádí, že „[p]okud jde o snížení sazby pro nákladní vozidla a jejich přípojná vozidla
využívaná jako výcviková vozidla, jde o vozidla konstrukčně a technicky uzpůsobená pro praktický výcvik řidičů.
Pokud by však byla použita jinak než pro praktický výcvik řidičů, (např. pro nákladní přepravu) nebo byla
pronajata, ztratila by také výhodu snížení sazeb.“ Při izolovaném čtení tohoto textu, bez jeho zasazení
do kontextu přijaté právní úpravy, by tak bylo možné se stěžovatelem souhlasit. Nicméně,
jak to plyne z přijaté právní úpravy (a ostatně i z důvodové zprávy jako celku), nutno na uvedené
ustanovení nahlížet takovým způsobem, že se skutečně uplatní pouze na nepodnikající subjekty,
resp. subjekty, jímž z provozování předmětných vozidel neplynou příjmy zdaňované daní
z příjmů. K údajnému původnímu úmyslu zákonodárce, na který odkazuje stěžovatel, tj. vyjádření
tehdejšího ministra financí, pak lze podotknout, že podstatné není to, co zákonodárce snad
zamýšlel přijmout, nýbrž to, co skutečně přijal. Pokud by zákonodárce skutečně zamýšlel
přijmout právní úpravu, která by daňově zvýhodňovala výcviková vozidla bez dalšího,
nic mu nebránilo tak učinit například jejím vyčleněním z tohoto ustanovení způsobem,
aby na ni nebyly aplikovány podmínky stanovené v uvozovací větě §6 odst. 9 zákona o dani
silniční. Jak již ale bylo uvedeno např. ve zmiňovaném rozsudku sp. zn. 2 Afs 5/2012, úlohou
Nejvyššího správního soudu zásadně není nabízet vhodná legislativní řešení, nýbrž interpretovat
stávající legislativu za použití nabízejících se forem výkladu.
[49] Interpretací uvedeného ustanovení, ať již výkladem jazykovým, sémantickým, nebo
teleologickým, nelze dospět k jinému závěru, než k jakému dospěly daňové orgány i krajský soud,
tedy že podmínky stanovené v ustanovení §6 odst. 9 zákona o dani silniční musí být splněny
kumulativně; při absenci kterékoli z nich nelze beneficium snížení daně uplatnit.
[50] Domnívá-li se stěžovatel, že změnou textu zákona musí vždy dojít i ke změně jeho výkladu, nelze
s ním souhlasit. Předně je třeba uvést, že racionální zákonodárce je zpravidla legislativně činný,
pokud zamýšlí provést změnu právní úpravy oproti předchozímu stavu, ledaže by při zachování
stávající úpravy tuto pouze formulačně vyjasňoval beze změny jejího obsahu a významu (k tomu
srovnej rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008,
č. j. 7 Afs 54/2006 - 155, odst. 54, publ. pod č. 1778/2009 Sb. NSS). Změna práv a povinností
s sebou nese změnu výkladu, nicméně u změn formulačních tak tomu vždy nebývá. Stěžovatel
tvrdí, že v nyní projednávané věci byl zákon změněn dvakrát, což vylučuje shodu výkladu.
Nejvyšší správní soud upozorňuje, že ustanovení §6 odst. 9 a 10 bylo do zákona o dani silniční
vloženo až novelou č. 246/2008 Sb. s účinností od 5. 7. 2008. Do této doby byla výcviková
vozidla řádně zdaňována, nepříslušelo jim žádné zvýhodnění, a tudíž výklad nebyl vůbec
problematický. Uvedenou novelou došlo k tomu, že výcviková vozidla mohla být daňově
zvýhodněna, nicméně pouze za kumulativního splnění zákonem stanovených podmínek
(což stěžovatel nesplnil). Pokud stěžovatel poukazuje na následnou novelizaci předmětného
ustanovení opatřením Senátu č. 344/2013 Sb., ta nabyla účinnosti až dne 1. 1. 2014, a nemohla
být proto na nyní projednávanou věc aplikována (v nyní projednávané věci se jedná o zdaňovací
období let 2010 – 2012). Pokud se však jedná o touto novelizací provedenou změnu, došlo
k ní primárně s ohledem na nutnost terminologických změn v souvislosti s rekodifikací
soukromého práva. Změna ve formulaci předmětného ustanovení, která se dotýká stěžovatele,
pak spočívala v tom, že negativní podmínka používání vozidel k podnikání (ke zdaňované
činnosti) byla přesunuta z uvozovací věty do znění věty uvedené pod písm. c), přímo se dotýkající
výcvikových vozidel. Ostatně to bylo základem zásahu do tohoto ustanovení - tedy, že podmínky
uvozovací věty byly přesunuty do vět vztahujících se na vybrané osvobozované subjekty.
Dle označeného ustanovení „se jedná o výcviková vozidla (…), která nejsou používána k činnosti, z níž
1. plynoucí příjmy jsou předmětem daně z příjmů právnických osob, nebo 2. plynou příjmy ze samostatné činnosti.“
Z uvedeného je zřejmé, že podmínky pro osvobození výcvikových vozidel od silniční daně
zůstaly i po této novele shodné, a nelze tudíž spekulovat o možnosti jiného výkladu daňové
povinnosti. Formulační změny pak ve vztahu k výcvikovým vozidlům ani nelze považovat
za odstraňující výkladové nejasnosti, neboť takové zde nebyly.
VI. 9. Otázka faktické (ne)aplikovatelnosti předmětného ustanovení
[51] Pokud jde o výtku stěžovatele k argumentaci krajského soudu, že žalovaným přijatý výklad
neznamená nadbytečnost předmětného ustanovení, Nejvyšší správní soud uvádí, že tato námitka
je nedůvodná. Nejedná se totiž o vadu, pro kterou by bylo lze rozsudek krajského soudu
považovat za nezákonný nebo nepřezkoumatelný. Jak již Nejvyšší správní soud judikoval
např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném pod č. 133/2004 Sb.
NSS, „[n]edostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze
nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy
tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“
[52] Krajský soud se k uvedené námitce vyjádřil v tom smyslu, že předmětné ustanovení není
nadbytečným, neboť na území ČR mohou působit subjekty, které v rámci registrované autoškoly
nebudou mít z prováděného výcviku zdanitelné příjmy, přičemž jako příklad uvedl výcvik žáků
školy (…), u nichž je získání řidičského oprávnění kvalifikačním předpokladem pro výkon povolání, na které
se na dané škole připravují, samozřejmě za předpokladu, že taková výuka je financována nikoli z příjmů
od žáků školy a výcviková vozidla nejsou využívána také ke komerční výuce a získání řidičského oprávnění.“
S tímto příkladem se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Škola může totiž vystupovat jednak
jako školská právnická osoba podle §124 an. zákona č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním,
středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“), ve znění účinném
pro projednávanou věc, nebo jako právnická osoba nebo příspěvková organizace podle zvláštních
právních předpisů. Ani jeden z těchto případů však nelze podřadit pod ust. §6 odst. 9
písm. c) zákona o dani silniční. Poněvadž je hlavním předmětem činnosti těchto subjektů
poskytování vzdělávání podle rámcových vzdělávacích programů, nejedná se o podnikání, nýbrž
o veřejnou službu [§2 odst. 3 školského zákona, §3 odst. 3 písm. t) zákona č. 455/1991 Sb.,
živnostenského zákona]. Tyto subjekty by sice byly jako privilegované nadány uplatnit snížení
roční sazby daně silniční podle §6 odst. 9 zákona o dani silniční, nikoliv však podle
písm. b), nýbrž podle písm. a). Přestože u školy založené (zřízené) obchodní společností
se automaticky jedná o podnikatele (viz [§2 odst. 2 písm. a) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník ve znění účinném pro projednávanou věc) a také Rigel, F., a kol: Školský zákon.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 591], bez ohledu na to, že byla založena
(zřízena) za nepodnikatelským účelem, uplatní se na ni rovněž daňové zvýhodnění podle
§6 odst. 9 písm. a) zákona o dani silniční, neboť toto ustanovení ze své působnosti nevylučuje
všechny podnikatele, ale pouze o ty, kteří byli založeni za účelem podnikání (samozřejmě pouze
za současného splnění podmínek v uvozovací větě).
[53] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že se stěžovatelem lze souhlasit v tom smyslu, že sporné
ustanovení je v praxi použitelné minimálně, neboť každý, kdo používá výcviková vozidla podle
zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových
vozidel, musí splňovat v něm uvedené předpoklady, mj. disponovat živnostenským oprávněním
(vyjma organizační složky státu, která zajišťuje obranu a bezpečnost státu). Jedná se tak buď
o právnickou osobu založenou za účelem podnikání, která předmětné vozidlo používá
k podnikání nebo alespoň v souvislosti se svou podnikatelskou činností, a tedy jí benefit snížení
daně nepřináleží (nelze tak akceptovat příklad uváděný žalovaným v jeho vyjádření, že se může
jednat o vozidla autoškol obchodních společností, kde je prováděn výcvik řidičů z řad vlastních
zaměstnanců, neboť tento výcvik je prováděn v souvislosti s podnikatelskou činností za účelem
vyučení řidičů v zásadě pro následnou využitelnost v podnikání obchodní společnosti). Je velice
nepravděpodobné, že by takováto právnická osoba používala výcvikové vozidlo pouze k výcviku
řidičů mimo své členy/zaměstnance a neplynuly by jí z toho žádné příjmy; nebo je právnickou
osobou nezaloženou k podnikání, a tedy jí tento benefit náleží (nezískává-li z provozu daného
vozidla zdanitelné příjmy), avšak nikoliv podle §6 odst. 9 písm. b), ale písm. a). Je-li pak fyzickou
osobou – podnikatelem, je zřejmé, že provádí-li výcvik řidičů na předmětném vozidle, musí
tak činit v rámci své podnikatelské činnosti; a je-li fyzickou osobou – nepodnikatelem, nemůže
být držitelem živnostenského oprávnění a provádět výcvik řidičů podle zákona č. 247/2000 Sb.
[54] Otázka faktické (ne)aplikovatelnosti předmětného ustanovení však není, jak již bylo shora
naznačeno, podstatná pro zodpovězení otázky, zda byla stěžovateli v souladu se zákonem
doměřena daň silniční za zdaňovací období let 2010 – 2012. Jeho praktická neaplikovatelnost
nadto stěžovateli toliko přitěžuje, neboť je zřejmé, že se nevztahuje ani na jeho případ. Správní
soudy navíc nepředstavují v soustavě státních orgánů ty subjekty, které by měly hodnotit kvalitu
právních předpisů nebo jejich eventuální nadbytečnost.
[55] Pokud jde o další námitku týkající se údajné zavedené správní praxe daňových orgánů, Nejvyšší
správní soud souhlasí s krajským soudem, že pokyny k vyplnění daňového přiznání nepředstavují
závazný výklad a že se jedná jenom o pomůcku k vyplnění tiskopisu daňového přiznání.
Nicméně, Nejvyšší správní soud je také toho názoru, že přes jejich právní nezávaznost
představují tyto pokyny pro daňové subjekty určité vodítko k vyplnění daňového přiznání
vytvořené správcem daně, s předpokladem jeho správnosti. Nejvyššímu správnímu soudu se však
jako zavádějící pro stěžovatele jeví toliko pokyny k přiznání k dani silniční za rok 2009, v nichž
bylo do §6 odst. 9 písm. b) vloženo v závorce uvedené slovní spojení – provozovatelé autoškol.
Poněvadž se jednalo o novou právní úpravu, mohly tyto pokyny zmást daňové subjekty.
Jak již ale bylo uvedeno, posuzování tohoto zdaňovacího období již není na místě vzhledem
k prekluzi lhůty ke stanovení daně.
[56] V pokynech k vyplnění daňového přiznání k dani silniční za rok 2010 byl namísto provozovatelů
autoškol do závorky vložen výraz „subjekty provádějící vlastní výcvik řidičů“ a za roky 2011
a 2012 již bylo použito pouze doslovné zákonné znění §6 odst. 9 zákona o dani silniční.
Tyto pokyny již podle soudu nevyvolávají pochybnosti, pokud se jedná o postavení stěžovatele.
Ten je provozovatelem autoškoly a vlastní výcvik řidičů neprovádí, resp. to alespoň netvrdil
ohledně zdaňovaných vozidel (pokyny by se mohly jevit jako matoucí toliko ve vztahu
k obchodním společnostem, které takový výcvik v roce 2010 prováděly). Poněvadž tedy došlo
ke změně pokynů (2x), nelze tvrdit, že byla správcem daně zavedena správní praxe, dle které
by byli provozovatelé autoškol zvýhodněni bez ohledu na splnění dalších podmínek (typ vozidla,
nepoužívání vozidla k podnikání). Nepřípadná je tak rovněž stěžovatelem uváděná judikatura,
dle které jsou soudy povinny akceptovat i nezákonnou správní praxi, neboť takováto praxe
ve vztahu k provozovatelům autoškol nebyla nikdy založena.
VI. 1. Námitka doměření daně se značným časovým odstupem
[57] Konečně, pokud jde o námitku, že žalovaný tři roky akceptoval u stěžovatele osvobození vozidel
a daňovou kontrolu zahájil až se značným časovým odstupem, ta byla Nejvyšším správním
soudem vyhodnocena jako nedůvodná. Podle §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků bylo
lze daň silniční vyměřit nebo doměřit do tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla
daňová povinnost (zdaňovací období roku 2010) a podle §148 odst. 1 daňového řádu lze daň
stanovit do tří let ode dne, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení
(2011, 2012). Jak plyne z důvodové zprávy k daňovému řádu (obdobně též k zákonu o správě
daní), tato lhůta je velmi důležitá, neboť pro daňové řízení je typické, že uplynutí prekluzivní
lhůty je rozhodným okamžikem určujícím konec daňového řízení v jeho nalézací rovině
a definitivní vypořádání materiálních vztahů mezi veřejným rozpočtem a daňovým subjektem.
Do té doby lze zákonem připuštěnými instrumenty měnit poslední známou daň, a to jak
ve prospěch daňového subjektu, tak v jeho neprospěch. Správce daně za předmětná zdaňovací
období uvedenou lhůtu žádným způsobem nepřekročil. Poté, co na základě pochybností
o správnosti daňových přiznání stěžovatele zahájil daňovou kontrolu za zdaňovací období let
2009 - 2011, a ověřil si tak, zda stěžovatel vypočítal daň silniční ve správné výši, zjistil,
že stěžovatel nemá nárok na snížení daně podle §6 odst. 9 a 10 zákona o dani silniční a daň
mu doměřil. V případě daně za rok 2012 mu daň vyměřil po ukončení postupu k odstranění
pochybností. Správce daně tak svým postupem nijak nevybočil ze zákonem stanovených mezí.
VII. Závěr a náklady řízení¨
[58] Rozsudek krajského soudu, který byl napaden kasační stížností, se týkal čtyř rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 1. 2014, č. j. 21/14/5000-14103-705778, č. j. 22/14/5000-14103-705778,
č. j. 23/14/5000-14103-705778 a č. j. 20/14/5000-14103-70577. Přestože krajský soud rozhodl
jedním rozsudkem, zamítl dvě žaloby stěžovatele brojící proti čtyřem rozhodnutím žalovaného.
Napadený rozsudek krajského soudu proto třeba vnímat jako rozhodnutí zamítající čtyři žaloby;
ostatně tato rozhodnutí byla výslovně konstatována ve výroku I. napadeného rozsudku.
[59] Jak plyne ze shora popsaného, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil důvodnosti námitek
stěžovatele, ať již směřovaly proti přezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu nebo proti
správnosti krajským soudem učiněných závěrů ohledně výkladu ustanovení §6 odst. 9 zákona
o dani silniční či porušení zavedené správní praxe daňových orgánů, a ani námitky týkající
se tvrzené protiústavnosti §6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích. Již v úvodu kasační stížnosti
bylo naznačeno, že tyto důvody Nejvyšší správní soud posuzoval pouze vůči zdaňovacím
obdobím 2010, 2011 a 2012. Ve vztahu k rozhodnutím žalovaného č. j. 22/14/5000-14103-
705778, č. j. 23/14/5000-14103-705778 a č. j. 20/14/5000-14103-705778 lze vzhledem ke všemu
shora uvedenému uzavřít, že rozsudek krajského soudu byl vydán v souladu se zákonem a v této
části byla proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítnuta.
[60] Ve vztahu k rozhodnutí žalovaného č. j. 21/14/5000-14103-705778 ovšem Nejvyšší správní soud
z úřední povinnosti zjistil, že správci daně marně uplynula lhůta ke stanovení daně. Daňová
povinnost na daň silniční za zdaňovací období roku 2009 tak byla doměřena po uplynutí
prekluzivní lhůty. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí proto Nejvyšší správní soud nezkoumal
důvodnost ostatních uplatněných kasačních námitek, neboť by nebyly způsobilé jakkoli ovlivnit
výrok rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů proto nezbylo než kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu v části, v níž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Odvolacího
finančního ředitelství ze dne 3. 1. 2014, č. j. 21/14/5000-14103-705778, zrušit podle
§110 odst. 1 s. ř. s. Vzhledem, k tomu, že již v řízení před krajským soudem byly důvody,
aby uvedené rozhodnutí bylo zrušeno, Nejvyšší správní soud současně rozhodl také o zrušení
tohoto rozhodnutí žalovaného a zároveň rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj,
platebního výměru na daň silniční za rok 2009, č. j. 686752/13/2602-24802-505713 0644
[§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.]. S ohledem na skutečnost, že právo státu vyměřit daň silniční
za zdaňovací období roku 2009 je prekludováno, rozhodl Nejvyšší správní soud o zrušení všech
předcházejících rozhodnutí vztahujících se k tomuto zdaňovacímu období, aniž by věc vracel
žalovanému k dalšímu řízení; pro pokračování řízení ohledně prekludované daňové povinnosti
není dán žádný zákonný důvod.
[61] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil v části věcný výrok rozsudku krajského soudu,
musel zrušit i na něm závislý výrok II. o náhradě nákladů řízení.
[62] Za situace, kdy Nejvyšší správní soud zrušil (byť v části) rozsudek krajského soudu a současně
zrušil i rozhodnutí správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační
stížnosti i o nákladech soudního řízení, která předcházela zrušenému rozhodnutí krajského soudu
(§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení tvoří v tomto případě jeden celek
a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[63] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části
nákladů.
[64] V nyní projednávané věci byla žalobou napadena čtyři rozhodnutí žalovaného, přičemž stěžovatel
dosáhl celkového úspěchu pouze ve vztahu k jedné z nich. Soud tak stěžovateli přiznal náhradu
nákladů řízení ve výši 1 z celkových vynaložených nákladů. Náklady řízení před krajským
soudem sestávají ze zaplaceného soudního poplatku, stejně tak jako z poplatku, který byl
rozsudkem doměřen, neboť ve výroku III. nebyl rozsudek krajského soudu zrušen a stěžovatel
je povinen tuto částku uhradit. Soudní poplatky v řízení o žalobě tak činí celkem 12 000 Kč.
Stěžovatel byl ovšem úspěšný pouze se žalobou proti jednomu rozhodnutí ze čtyř, tedy
mu přísluší úhrada pouze jednoho soudního poplatku ve výši 3000 Kč. Stěžovatel byl v řízení
před krajským soudem zastoupen společností Rambousek a partner, a s., což umožňuje
§35 odst. 2 s. ř. s. (k tomu sro vnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2010,
č. j. 5 Afs 12/2010 - 80). Náklady spojené se zastupováním stěžovatele před krajským soudem
tak činí 4 x 3100 Kč za čtyři úkony právní služby, jejichž sazba se řídí vyhláškou č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
zejména §1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d). Konkrétně se jedná o převzetí a přípravu zastoupení
podle §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, dvě písemná podání ve věci samé (2 x žaloba)
podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu a účast na jednání soudu. Účelně vynaložené
náklady dále tvoří částka ve výši 4 x 300 Kč, představující náhradu hotových výdajů
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele prokázal, že je plátcem DPH, proto
součást nákladů tvoří rovněž tato daň ve výši 2856 Kč, tj. 21% z částky 13 600 Kč. Zohledněn
je rovněž §12 odst. 3 advokátního tarifu a za úkony právní služby jsou započteny obě podané
žaloby. Jedna čtvrtina nákladů vynaložených za zastupování před krajským soudem činí 4114 Kč.
V řízení před krajským soudem tak stěžovateli přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 7114 Kč.
[65] Soudní poplatek za kasační řízení činí 5000 Kč. V tomto řízení byl stěžovatel zastoupen
JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem. Náklady spojené se zastupováním stěžovatele
v kasačním řízení činí 3 x 3100 Kč, konkrétně za převzetí a přípravu zastoupení podle
§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu a dvě písemná podání ve věci samé (kasační stížnost,
replika) podle §11 odst. 1 písm. d) a 3 x 300 Kč jako náhrada hotových výdajů za tři úkony
právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele prokázal, že je plátcem
DPH, proto součást nákladů tvoří rovněž tato daň ve výši 2142 Kč, tj. 21% z částky 10 200 Kč.
Celkem činí náklady kasačního řízení částku 17 342 Kč. Kasační stížnost směřovala
proti jednomu rozsudku krajského soudu a je třeba ji považovat za úspěšnou; proto stěžovateli
přísluší náhrada nákladů v plné výši.
[66] Žalovanému proto bylo uloženo uhradit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 24 456 Kč.
Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit stěžovateli v přiměřené lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
[67] Poněvadž si žalovaný nárokoval přiznání účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 300 Kč,
odkazuje Nejvyšší správní soud na nedávné rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 7 Afs 11/2014 – 47, z nějž plyne, že ani náklady spojené s účastí pracovníků správního
orgánu u jednání správního soudu nelze zásadně považovat za náklady spadající mimo rámec
běžné činnosti; natožpak pouhé podání vyjádření. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud
náhradu nákladů řízení žalovanému nepřiznal, aniž vážil, zda by k tomu byl důvod s ohledem
na výsledek kasačního řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu