ECLI:CZ:US:2007:2.US.745.06.1
sp. zn. II. ÚS 745/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 17. května 2007 sp. zn. II. ÚS 745/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. J. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2006 č. j. 11 Ca 253/2006-19, jímž mu byl vyměřen mnohonásobný soudní poplatek za správní žalobu napadající více obsahově totožných správních rozhodnutí.
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006 č. j. 11Ca 253/2006-19 se zrušuje.
II. Městskému soudu v Praze se ukládá nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 5 712 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto nálezu k rukám advokáta Mgr. J. H.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze, jímž mu byl vyměřen soudní poplatek za opravný prostředek podle položky 14a bodu 2 písm. a) sazebníku poplatků v příloze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, ve výši 36 000 Kč (tj. 18krát 2 000 Kč).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v projednávaném případě podal jednu správní žalobu, jíž napadl 18 rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3, která se týkala stěžovatele (ve věci daňového penále, resp. neuznání stěžovatelem uplatněné námitky promlčení), byla vydána téhož dne a právní argumentace v nich byla shodná. Stěžovatel namítá, že soudní poplatek se vybírá za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, přičemž zákon explicitně neřeší zpoplatnění případů, kdy jedna žaloba směřuje proti více rozhodnutím. Mantinely uložení soudního poplatku za každé napadené rozhodnutí vymezil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547), na jehož odůvodnění stěžovatel s ohledem na skutkovou podobnost věci odkazuje. Stěžovatel soudí, že napadeným usnesením bylo protizákonně a protiústavně zasaženo do jeho majetkové sféry i do práva na soudní ochranu.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, a vedlejšího účastníka řízení, Finanční úřad pro Prahu 3, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že dle jeho názoru zákon stanoví, že poplatkovou povinnost žalobce je nutno stanovit podle počtu rozhodnutí, jejichž přezkoumání se žalobce u soudu domáhá, čemuž odpovídá i dlouhodobá a stabilní praxe. Opačný postup by mohl vést k nedůvodné nerovnosti spočívající v tom, že by žalobce napadající jediné rozhodnutí musel platit stejný soudní poplatek jako žalobce napadající jednou žalobou přezkoumání několika rozhodnutí. Zákon neumožňuje rozlišovat situaci, kdy je napadeno několik rozhodnutí, k nimž směřují stejné žalobní námitky, od situace, kdy je napadeno několik rozhodnutí, ke kterým směřují různé žalobní námitky.
Finanční úřad pro Prahu 3 se svého postavení vedlejšího účastníka podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdal.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547), že i když výše soudního poplatku má být v souladu se zákonem a rozhodnutí soudu o poplatkové povinnosti má deklaratorní charakter, je nutno vzít v úvahu, že i deklaratorní rozhodnutí zásadně zasahuje do sféry práv a povinností dotčené osoby (srov. Boguszak J., Čapek J., Gerloch A.: Teorie práva, ASPI, Praha 2004, str. 130). Teprve napadeným rozhodnutím je určeno, jaký má obecná norma význam ve vztahu ke stěžovateli. Uvedl dále, že úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem č. 549/1991 Sb., představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [nález sp. zn. IV. ÚS 162/99 (N 104/15 SbNU 53)]. Z toho plyne, že exces obecného soudu při rozhodování o výši poplatku podle zákona č. 549/1991 Sb. může dosáhnout takové míry, že zasáhne i do základního práva podle čl. 36 odst. 1 či 2 Listiny. Z uvedeného Ústavní soud vychází i v projednávané věci, a má tak za to, že v obecné rovině je napadené rozhodnutí s to zasáhnout do ústavně garantovaných práv stěžovatele. Dále se proto zabýval tím, zda se tak stalo v projednávané věci.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Ca 253/2006 a přiloženého spisového materiálu Finančního úřadu pro Prahu 3 Ústavní soud ověřil, že stěžovatel napadl jedinou žalobou ze dne 8. 8. 2006 celkem 18 rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3, která byla vydána téhož dne a jsou po obsahové stránce obdobná. Právní argumentace stěžovatele vůči všem těmto rozhodnutím je shodná, napadá je tedy jako celek, aniž by vůči jednotlivým z nich vznášel jiné námitky. Dne 22. 8. 2006 zaplatil soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Napadeným usnesením ze dne 9. 12. 2006 pak byl vyzván k zaplacení 36 000 Kč (tj. 2 000 Kč za každé napadené rozhodnutí).
Podle §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení. Podle položky 14a bodu 2 písm. a) sazebníku poplatků je poplatek za žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví proti rozhodnutí správního orgánu stanoven na 2 000 Kč. Mezi účastníky řízení před Ústavním soudem je tedy zjevně sporná otázka interpretace pojmu "žaloba nebo jiný návrh ve věcech správního soudnictví", tj. zda je její jednota určena množstvím podání, do nichž účastník své nároky vtělí, počtem rozhodnutí, jež napadá, či jinak.
Ústavní soud se k obdobné otázce vyjadřoval v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03, v němž uvedl, že je na obecných i správních soudech, aby při interpretaci podústavního práva dosahovaly ústavně konformních výsledků. Ústavně konformním výsledkem interpretace zákona č. 549/1991 Sb. však nemůže být taková interpretace, podle níž je účastník řízení povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, pokud jde o rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den stejným správním orgánem. V tomto smyslu považuje Ústavní soud interpretaci zákona č. 549/1991 Sb. za protiústavní.
Shora uvedené závěry se plně vztahují i na projednávanou věc a Ústavní soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit. Na uvedený nález pro úplnost odkazuje, vědom si toho, že je účastníkům zjevně znám.
Stěžovatel dále navrhuje přiznání náhrady nákladů řízení. Podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení tedy platí zásadně, ledaže Ústavní soud využije své pravomoci, podle níž v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uloží některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jak vyplývá z obou citovaných ustanovení, úhrada nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není automatická. Lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech", např. jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 53/97, N 26/13 SbNU 195).
Vzhledem k situaci, v níž se stěžovatel nikoliv svým přičiněním ocitl, kdy Městský soud v Praze protiústavním postupem a zcela mechanickou aplikací jednoduchého práva zasáhl do jeho práva na přístup k soudu, je aplikace §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu případná. Proto Ústavní soud přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem proti účastníkovi řízení, Městskému soudu v Praze.
Celková přiznaná výše náhrady nákladů řízení sestává z úhrady odměny za zastupování v rozsahu dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání ústavní stížnosti) po 2 100 Kč podle §9 odst. 3 písm. g) ve spojení s §7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a z 19% daně z přidané hodnoty počítané z uvedených částek. Lhůta určená účastníkovi řízení k náhradě nákladů byla stanovena v souladu s §63 zákona o Ústavním soudu podle §160 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ústavní soud proto po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006 č. j. 11 Ca 253/2006-19 zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].