ECLI:CZ:NSS:2020:5.AFS.347.2018:24
sp. zn. 5 Afs 347/2018 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Z. H., zast.
Mgr. Ondřejem Múkou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, proti žalovanému:
Finanční arbitr, se sídlem Legerova 1581/69, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018, č. j. 8 A 85/2018 – 39,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018, č. j. 8 A 85/2018 – 39, se r uší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou podanou podle §79 a násl. soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“)
domáhala u Městského soudu v Praze ochrany proti nečinnosti žalovaného. Té se měl
dle žalobního tvrzení žalovaný dopustit tím, že doposud nevydal nález ve věci vedené pod
sp. zn. FA/ZP/972/2017 o návrhu žalobkyně ze dne 7. 9. 2017, v němž uplatnila nárok
z pojistné smlouvy č. 5804857410, uzavřené dne 17. 10. 2009, proti České pojišťovně,
a. s. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018, č. j. 8 A 85/2018 – 39,
byla žalovanému uložena povinnost vydat nález v jím vedené věci sp. zn. FA/ZP/972/2017,
o návrhu žalobkyně ze dne 7. 9. 2017, a to do 90 dnů od právní moci rozsudku.
[2] V napadeném rozsudku městský soud označil za klíčovou pro posouzení věci otázku,
zda žalovaný nesplnil povinnost rozhodnout ve věci samé ve lhůtě 90 dnů od shromáždění všech
podkladů nutných pro rozhodnutí, v souladu s §15 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním
arbitrovi (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“), který je transpozicí čl. 8 písm. e) Směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. května 2013 o alternativním řešení
spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES (směrnice
o alternativním řešení spotřebitelských sporů). Dle městského soudu se lhůta 90 dnů
pro rozhodnutí bez dalšího neodvíjí od okamžiku, kdy žalovaný obdržel od České pojišťovny,
a. s., vyjádření k návrhu a dokumentaci k uzavřené pojistné smlouvě, jelikož §12 zákona
o finančním arbitrovi ukládá žalovanému ve věci aktivně opatřovat důkazy, vyžadovat
od účastníků řízení předložení veškerých důkazů na podporu jejich tvrzení, je oprávněn i bez
návrhu ve věci nařídit ústní jednání. Položením rovnítka mezi počátek běhu lhůty 90 dnů
pro vydání rozhodnutí od shromáždění podkladů a obdržení vyjádření účastníka a vyžádané
dokumentace by dle městského soudu došlo k prolomení zásady stanovené v §12 odst. 1 zákona
o finančním arbitrovi, tj. rozhodovat podle nejlepšího vědomí a svědomí, nestranně, spravedlivě
a bez průtahů a pouze na základě skutečností zjištěných v souladu s tímto zákonem a zvláštními
právními předpisy. Na druhou stranu by však bylo v rozporu s požadavkem jednoduchého,
efektivního, rychlého a levného způsobu řešení vnitrostátních i přeshraničních sporů (jak jej
deklaruje shora citovaná směrnice v bodu 4 a 5 odůvodnění), pokud by bylo ponecháno zcela
na libovůli finančního arbitra, kdy pokládá shromažďování podkladů za dokončené. Právě účel
a smysl zákona o finančním arbitrovi označil městský soud za vodítko pro určení počátku
zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí. Městský soud v tomto ohledu odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 As 36/2018 – 37 (všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), podle něhož
je finanční arbitr povinen ukončit řízení o návrhu nejpozději do 90 dnů od okamžiku
shromáždění všech podkladů pro rozhodnutí v takovém rozsahu, který umožní právní závěr
o výsledku sporu.
[3] Ze správního spisu přitom městský soud zjistil, že žalovaný ode dne 5. 2. 2018 ve věci
neučinil žádný úkon, přičemž ani není zřejmé, zda má již skutkový stav za dostatečně objasněný,
či zda ještě hodlá účastníky vyzvat k doplnění důkazních návrhů nebo ve věci nařídit jednání.
Městský soud proto uzavřel, že od naposledy uvedeného data je žalovaný nečinný, což
je v rozporu se všemi uvedenými principy.
[4] K obraně žalovaného nepřípustností žaloby, pokud jde o nutnost bezvýsledného
vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti správního orgánu ve správním řízení, městský
soud konstatoval, že za takový prostředek lze považovat i podání žádosti účastníka o uplatnění
opatření proti nečinnosti učiněné již před uplynutím lhůty pro vydání rozhodnutí, pokud
je již ke dni podání žádosti z konkrétních okolností případu zjevné, že správní orgán je a bude
nečinný. Žalovaný sdělil žalobkyni dne 6. 4. 2018, že důvody k opatření proti nečinnosti
neshledává, čímž explicitně vyjádřil, že ve věci zůstane i nadále nečinný. Podání žaloby tak
v daném případě dle městského soudu zůstalo jediným prostředkem obrany žalobkyně proti
nečinnosti žalovaného.
[5] Proti tomuto rozsudku brojí žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností odkazující
na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti upozornil na povahu a účel institutu finančního arbitra jako
mimosoudního orgánu řešení spotřebitelských sporů na finančním trhu. Poukázal také
na skutečnost, že zástupce žalobkyně zastupuje v řízení před finančním arbitrem více než 150
dalších spotřebitelů, za které podává šablonovité návrhy a odmítá poskytovat součinnost s tím,
že veškeré potřebné podklady má obstarat finanční arbitr sám. Stěžovatel v červnu 2018 zjistil,
že část spotřebitelů, zastoupených tímto zástupcem, již nemá na plnění pojišťovny zájem
s ohledem na postoupení své pohledávky; tím došlo ke změnám v osobě věřitele, jímž již není
spotřebitel, ale podnikatel. Ačkoliv se tedy za daného stavu již jedná o spor mezi podnikateli,
zástupce záměrně využívá zdánlivě formálního splnění podmínek bezplatného řízení před
finančním arbitrem. Na dotaz stěžovatele ohledně postoupení pohledávek reagoval zástupce
žalobkyně podáním, jímž odmítl poskytnout součinnost z důvodu šikanózního požadavku
a soukromoprávního institutu postoupení pohledávek. Zástupce tak vytrvale odmítá bez vážného
důvodu poskytnout stěžovateli součinnost nutnou pro posouzení jeho věcné příslušnosti coby
esenciální podmínky řízení. V důsledku uvedené skutečnosti proto stěžovateli nezbylo,
než již několik desítek řízení zastavit. O tom byl ostatně informován městský soud ve vyjádření
k žalobě.
[7] Z tohoto pohledu proto stěžovatel zdůrazňuje, že podmínkou vlastního projednání
nečinnostní žaloby je probíhající správní řízení vedené příslušným správním orgánem; správnímu
orgánu totiž nelze uložit povinnost vydat rozhodnutí ve věci, ke které není věcně příslušný (jinak
by vydal rozhodnutí nicotné). Přestože byl městský soud o možné nepříslušnosti stěžovatele
vyrozuměn, touto zásadní otázkou se vůbec nezabýval (nezmínil ji ani v narativní části
napadeného rozsudku). Stěžovatel zároveň navrhoval důkaz výslechem žalobkyně za účelem
prověření jejího postavení v rámci smluvního vztahu k finanční instituci a tvrzenému sporu,
avšak městský soud se ani s tímto navrženým důkazem nijak nevypořádal a nesdělil důvod,
pro který by neměl být proveden. Napadený rozsudek naopak vzbuzuje dojem, že městský soud
příslušnost finančního arbitra bez dalšího presumoval s ohledem na jemu uloženou povinnost
vydat rozhodnutí ve věci (nález). Městský soud v Praze ve svém rozsudku nijak nezdůvodnil,
na základě jakých skutečností příslušnost stěžovatele k vedení řízení posoudil ani jaké důkazy
provedl za účelem zjištění, že je stěžovatel k vedení řízení příslušný.
[8] Zároveň stěžovatel upozornil Nejvyšší správní soud na to, že zástupce žalobkyně
dle názoru stěžovatele zřejmě nedisponuje výslovným zmocněním žalobkyně k jednání podle
soudního řádu správního, tedy i k podání žaloby na ochranu proti nečinnosti stěžovatele, pakliže
městskému soudu předložil stejnou plnou moc, kterou předložil v řízení stěžovateli. Stěžovatel
má tedy za to, že městský soud žalobu věcně projednal, aniž by pro takový postup byly splněny
podmínky.
[9] Pro případ, že by Nejvyšší správní soud dospěl k jiným závěrům, napadá stěžovatel
rozsudek městského soudu rovněž z důvodu nesprávně zjištěného skutkového stavu
a nesprávného právního posouzení počátku běhu lhůty pro vydání rozhodnutí. Dle stěžovatele
městský soud dovodil jeho nečinnost, ačkoliv výslovně připustil, že v době podání žaloby ještě
nemusel mít shromážděny veškeré podklady nutné pro rozhodnutí ve věci; přitom právě
až od tohoto okamžiku běží lhůta pro vydání rozhodnutí ve věci (§15 odst. 1 věta první zákona
o finančním arbitrovi). Městský soud zároveň dovozenou nečinnost nezdůvodnil jinak než tím,
že stěžovatel neučinil po obdržení druhého účastníka řízení dne 5. 2. 2018 žádný úkon. Městský
soud se přitom odvolal na obsah správního spisu, ze kterého je však patrné, že stěžovatel ještě
před obdržením podané žaloby a v době, kdy neměl vážné pochybnosti o příslušnosti spor
rozhodnout, vyzval dne 27. 6. 2018 účastníky řízení k seznámení se s podklady pro vydání nálezu.
Městský soud však tuto skutečnost nereflektoval, ba naopak zřejmě zcela přehlédl, zatížil
tak řízení další vadou, když porušil povinnost uloženou mu v §81 odst. 1 s. ř. s. rozhodnout
na základě skutkového stavu ke dni svého rozhodnutí.
[10] Městský soud se podle stěžovatele dále nijak nevypořádal s předmětem sporu, respektive
s jeho složitostí, s chováním stěžovatele a účastníků řízení, zejména právního zástupce žalobkyně,
ani s tím, co je pro účastníky řízení v sázce. Městský soud podle stěžovatele také pochybil
tím, že výslovně zkrátil zákonem předpokládanou lhůtu pro vydání kvalifikovaného rozhodnutí,
jelikož do této lhůty vtáhl i úkony vedoucí ke shromáždění dalších potřebných podkladů
(bod 18. napadeného rozsudku), což je v rozporu i se zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 As 36/2018 – 37. Kromě toho městský soud dovodil
přípustnost žaloby, respektive konstatoval vyčerpání procesních prostředků k ochraně proti
nečinnosti správního orgánu pouze na základě odpovědi stěžovatele na výzvu žalobkyně k přijetí
opatření proti nečinnosti. Městský soud totiž dovodil, že touto odpovědí stěžovatel „explicitně
vyjádřil, že ve věci i nadále zůstane nečinný“. Stěžovateli však není zřejmé, na základě jakého tvrzení
k tomuto závěru městský soud dospěl. Stěžovatel připouští, že žalobkyní tvrzenou nečinnost
odmítl, avšak současně uvedl důvody, proč tak činí, a informoval žalobkyni, že nadále ve věci
shromažďuje podklady. Je přitom přesvědčen, že fáze shromažďování podkladů nepochybně
zahrnuje rovněž úvahu o tom, jakým směrem dokazování vést. V podrobnostech ke složitosti
věci, počtu obdobných sporů a koordinovaném postupu jednotlivých navrhovatelů, respektive
jejich zástupců, stěžovatel odkazuje na své vyjádření k žalobě, jímž se městský soud nezabýval.
[11] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[13] Ze všeho nejdříve je nutné se zabývat primární otázkou namítaného nedostatku
pravomoci stěžovatele rozhodnout o věci samé. Stěžovatel totiž v kasační stížnosti poukázal
na své zjištění, že v řadě jím řešených sporů dochází k postupování pohledávek z pojistných
smluv uzavíraných s Českou pojišťovnou, a. s., ze stávajících žalobců na podnikatele, jejichž
společným jmenovatelem je právě zástupce žalobkyně. Dle svého názoru však stěžovatel
v důsledku cese pohledávky ze spotřebitele na podnikatele pozbývá svou pravomoc o věci
rozhodnout (§1 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi). Konkrétně namítá, že městský soud tuto
zásadní otázku v napadeném rozsudku zcela opomenul, ač byl o možném nedostatku pravomoci
předem vyrozuměn ve vyjádření k žalobě; v této souvislosti se nezabýval ani navrhovaným
výslechem žalobkyně za účelem prověření jejího postavení v rámci smluvního vztahu k finanční
instituci a tvrzenému sporu. Dle stěžovatele napadený rozsudek naopak vzbuzuje dojem,
že městský soud příslušnost finančního arbitra bez dalšího presumoval.
[14] Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že skutkově i právně obdobnými věcmi
se již zabýval v řadě svých dřívějších rozhodnutí (viz například rozsudky ze dne 28. 11. 2019,
č. j. 3 As 106/2018 – 26, ze dne 27. 9. 2019, č. j. 5 Afs 352/2018 – 35, ze dne 14. 8. 2019,
č. j. 8 Afs 91/2019 – 44, ze dne 17. 4. 2019, č. j. 3 As 105/2018 – 25, ze dne 27. 2. 2019,
č. j. 6 Afs 341/2018 – 31, či ze dne 16. 1. 2019, č. j. 6 Afs 342/2018 – 29), v nichž bylo shodně
judikováno, že závažnou vadu napadených rozsudků městského soudu v těchto věcech
představuje, že městský soud zcela pominul argumentaci stěžovatele předestřenou v první části
jeho vyjádření k nečinnostním žalobám. Otázka, zda má žalovaný správní orgán vůbec pravomoc
vydat rozhodnutí ve věci samé, jehož se žalobci domáhají prostřednictvím žaloby na ochranu
proti nečinnosti, je jednou z nejdůležitějších otázek, které je třeba v takovém řízení vyřešit. Pokud
městský soud nechal tuto námitku stěžovatele bez povšimnutí, zatížil svá rozhodnutí
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
[15] Nejvyšší správní soud má za to, že výše uvedené plně dopadá i na nyní projednávaný
případ. I v nyní posuzované věci se městský soud v napadeném rozsudku opomněl zabývat
argumentací stěžovatele ohledně jeho chybějící pravomoci k vydání nálezu (respektive k vedení
řízení). Jedná se přitom o významnou otázku, kterou je třeba v řízení před městským
soudem vyřešit, jelikož může mít zásadní dopad na rozhodnutí soudu o věci samé. Městský
soud proto zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[16] Důvodná naopak není dle citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu námitka,
podle níž městský soud pominul návrh stěžovatele na výslech žalobkyně. Stěžovatel ve vyjádření
k žalobě i v nyní posuzované věci uvedl, že soud musí zohlednit postavení žalobkyně a otázku,
zda má stěžovatel vůbec pravomoc o návrhu žalobkyně rozhodnout. V případě, že městský soud
nemůže vyčkat rozhodnutí stěžovatele o své (ne)příslušnosti dále vést řízení, nechť si ji sám
vyhodnotí například tím, že si předvolá žalobkyni osobně a prověří si její postavení v rámci
smluvního vztahu k pojišťovně a tvrzenému sporu. Takovou formulaci však Nejvyšší správní
soud nepovažuje ani v nyní posuzované věci za kvalifikovaný důkazní návrh, jímž by se městský
soud musel zvlášť zabývat.
[17] Nejvyšší správní soud ovšem musel přisvědčit i kasační námitce, v níž stěžovatel vyjádřil
nesouhlas se způsobem, jakým městský soud dovodil jeho nečinnost, respektive jeho povinnost
vydat ve věci nález. Je totiž pravdou, že městský soud na jedné straně opakovaně zmiňoval,
že zákonná devadesátidenní lhůta pro vydání nálezu běží ode dne shromáždění všech podkladů
nutných pro rozhodnutí ve věci, avšak na straně druhé výslovně připustil, že v době podání
žaloby stěžovatel ještě nemusel mít veškeré podklady nutné pro rozhodnutí shromážděny, když
uvedl, že není zřejmé, zda má stěžovatel „již skutkový stav za dostatečně objasněný či zda hodlá účastníky
vyzvat k doplnění důkazních návrhů nebo ve věci nařídit jednání“ (str. 4, bod 15. napadeného rozsudku).
Aby však mohl městský soud uložit stěžovateli povinnost vydat ve věci nález (tedy rozhodnutí
o věci samé), musí nejprve postavit najisto počátek zákonné lhůty pro jeho vydání, potažmo
okamžik jejího uplynutí. Počátek běhu této lhůty dle §15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi
vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 As 36/2018 – 37, na který
se odvolávají městský soud i stěžovatel a v němž zdejší soud konstatoval, že je „okamžik
shromáždění podkladů nezbytných pro rozhodnutí finančního arbitra přezkoumatelnou objektivní skutečností,
která nezávisí na jeho vůli. Tento okamžik není spojen s posouzením spočívajícím v předběžném vyhodnocení věci,
ale s možností takové předběžné vyhodnocení provést. Rozsah shromážděných nezbytných podkladů musí být
takový, aby z nich mohl být učiněn právní závěr o výsledku sporu. Jestliže se podklady v uvedeném rozsahu
dostanou do dispozice finančního arbitra, je třeba mít za to, že je shromáždil (obdržel úplný spis). Zpracování,
analyzování, hodnocení a právní posouzení získaných poznatků musí být včleněno do druhé fáze řízení, která
je omezena nejzazší možnou lhůtou pro vydání rozhodnutí. Právní úprava navíc předvídá ve zvláště složitých
případech možnost prodloužení této lhůty“ (obdobně srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 6. 2018, č. j. 4 Afs 110/2018 – 40, a ze dne 25. 9. 2019, č. j. 6 Afs 100/2019 - 33).
[18] Běh lhůty pro vydání nálezu se tedy odvíjí právě od toho, zda a případně kdy byly ve věci
shromážděny dostatečné podklady nutné pro rozhodnutí stěžovatele; pokud by tato lhůta ještě
neuplynula (popřípadě pokud by ani nezačala plynout, jelikož dosud nebyly shromážděny všechny
podklady nutné pro rozhodnutí), nebylo by možné konstatovat nečinnost stěžovatele a uložit
mu povinnost rozhodnout o věci meritorně nálezem. V tomto ohledu lze rovněž dát za pravdu
stěžovateli, že v opačném případě by došlo ke svévolnému zkrácení zákonem předvídané lhůty
pro vydání nálezu, jelikož by do této lhůty byly zahrnuty i úkony vedoucí ke shromáždění dalších
potřebných podkladů.
[19] Je též pravdou, že, jak vyplývá ze správního spisu, který měl městský soud k dispozici
od 7. 9. 2018, stěžovatel v době, kdy již probíhalo řízení o žalobě před městským soudem, vyzval
dne 27. 6. 2018 účastníky řízení k seznámení se s podklady pro vydání nálezu, což městský soud
ve svém rozsudku nereflektoval, ač byl dle §81 odst. 1 s. ř. s. povinen o nečinnostní žalobě
žalobkyně rozhodnout na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí.
Z hlediska výše předestřených úvah je ovšem podstatnější městským soudem rovněž opomenutý
úkon stěžovatele ze dne 22. 8. 2018, jímž žalobkyni vyzval ke sdělení, zda a případně kdy
postoupila předmětnou pojistnou smlouvu či z ní vyplývající pohledávku na jinou osobu,
a aby v takovém případě toto postoupení doložila.
[20] Stěžovatel dále namítl, že městský soud žalobu věcně projednal, aniž by pro takový
postup byly splněny podmínky, neboť zástupce žalobkyně nebyl k zastupování žalobkyně v řízení
o žalobě řádně zmocněn. Ovšem obdobně jako např. v již rovněž zmiňovaném rozsudku ze dne
14. 8. 2019, č. j. 8 Afs 91/2019 – 44, musí i v nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud
konstatovat, že na č. l. 3 spisu městského soudu je založena plná moc, kterou žalobkyně zmocnila
zástupce, aby ji mj. bez omezení zastupoval a vykonával veškerá právní jednání související
s uplatněním nevypořádaných práv, včetně práva na vydání bezdůvodného obohacení, vůči České
pojišťovně, a. s., aby podával návrhy, vymáhal nároky a podával opravné prostředky. Podle
Nejvyššího správního soudu tato plná moc, byť obecná a nehovořící výslovně o podání žaloby
v dané věci, zástupce opravňovala k podání žaloby a k zastupování žalobkyně v řízení před
městským soudem. Shodná plná moc opravňuje zástupce žalobkyně rovněž k jejímu zastupování
v řízení o kasační stížnosti stěžovatele před Nejvyšším správním soudem (srov. též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Afs 207/2019 – 20, který dále odkazuje
na výše rovněž zmiňovaný rozsudek ze dne 16. 1. 2019, č. j. 6 Afs 342/2018 - 29). Uvedená
námitka stěžovatele ohledně tvrzené zmatečnosti řízení před městským soudem ve smyslu §103
odst. 1 písm. c) s. ř. s. je tudíž nedůvodná.
[21] Vzhledem k uvedenému lze tedy uzavřít, že rozsudek městského soudu je zatížen vadami
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Napadený rozsudek proto Nejvyšší správní soud zrušil
a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přitom neprováděl listinné důkazy, které stěžovatel přiložil ke kasační
stížnosti a jimiž hodlal doložit své podezření, že došlo k postoupení pohledávek z předmětné
pojistné smlouvy žalobkyně na jinou osobu, neboť vzhledem k uvedeným závěrům by byl takový
postup předčasný. Posouzení, zda budou tyto listiny provedeny k důkazu, přísluší v dalším řízení
městskému soudu. V dalším řízení je přitom městský soud ve smyslu §110 odst. 4 s. ř. s. vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v tomto rozsudku
tak, že při posuzování věci je povinen primárně zohlednit námitku stěžovatele ohledně možné
absence pravomoci o návrhu žalobkyně rozhodnout. Pokud by městský soud dospěl k závěru,
že stěžovatel takovou pravomoc má, je povinen postavit najisto, zda byly shromážděny všechny
podklady nutné pro rozhodnutí ve věci, či nikoliv a k jakému okamžiku se tak stalo.
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. dubna 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu