ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.223.2018:87
sp. zn. 5 As 223/2018 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce
Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobců: a) Ing. F. B. a b) H. B.,
zast. Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem Husova 946, Moravské Budějovice,
proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2016, čj. KUJI 3724/2016 ODSH 1431/2015 –
Ma/RODV, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 23. 5. 2018, čj. 30 A 61/2016-107,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobců Mgr. Pavle Kosové, advokátce, se n ep ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 1. 2016 zamítl odvolání žalobců proti rozhodnutí
Městského úřadu Moravské Budějovice, odboru dopravy a silničního hospodářství,
ze dne 13. 7. 2015, jímž městský úřad na základě žádosti města Moravské Budějovice (stavebník)
prodloužil platnost stavebního povolení ze dne 17. 12. 2012 na stavbu „Oprava inženýrských sítí
v ulicích Peroutka, Nerudova, Veverkova, Moravské Budějovice – SO 01 – oprava komunikace“ o 24 měsíců
ode dne nabytí právní moci rozhodnutí; současně městský úřad povolil změnu termínu
dokončení stavby do 31. 12. 2017.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobci bránili žalobou, kterou krajský soud zamítl.
[3] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) napadli rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Stěžovatelé nejdříve uvedli, že shledávají neplatnými již stavební povolení ze dne 7. 7. 2003
(nahrazení 7 m široké vozovky na vozovku širokou 4,5 m a stavba chodníku)
a ze dne 17. 12. 2012 (viz bod [1]). Dále namítli, že žalovaný porušil zákaz svévole veřejné moci
i v roce 2017, kdy byla po prodloužení platnosti stavebního povolení ze dne 17. 12. 2012
provedena rekonstrukce vozovky a byl vystavěn chodník; odkázali přitom na čl. 2 odst. 3 Ústavy
a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný a krajský soud opět nepřihlédli
k absolutní neplatnosti právního úkonu; stavební povolení bylo vydáno na opravu neexistující
vozovky a neexistujícího chodníku. Stěžovatelé navrhli, aby NSS zrušil rozsudek krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Žalovaný uvedl, že s argumentací krajského soudu souhlasí, a navrhl, aby NSS kasační
stížnost zamítl.
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] NSS ve shodě s krajským soudem nejprve uvádí, že se nezabýval (a ani nemohl)
námitkami směřujícími proti stavebnímu povolení ze dne 7. 7. 2003 a ze dne 17. 12. 2012.
Předmětem řízení v této věci je pouze otázka zákonnosti rozhodnutí o prodloužení stavebního
povolení ze dne 17. 12. 2012. Stěžovatelé ohledně této otázky namítli, že žalovaný a krajský soud
opětovně porušili zákaz svévole veřejné moci a nepřihlédli k „absolutní neplatnosti právního úkonu“.
Podstatu těchto námitek spatřovali v tom, že uvedená stavební povolení byla vydána
k rekonstrukci neexistující vozovky a neexistujícího chodníku, proto nemohlo být vyhověno
ani žádosti o prodloužení stavebního povolení ze dne 17. 12. 2012.
[7] NSS nepovažuje za účelné opakovat závěry krajského soudu, proto jen ve stručnosti
shrnuje, že otázkou zákonnosti stavebního povolení ze dne 17. 12. 2012 (o jehož prodloužení
žalovaný rozhodl stěžovateli napadeným rozhodnutím) se správní soudy již zabývaly a žalobu
i kasační stížnost stěžovatelů zamítly (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2015,
čj. 29 A 30/2013-175, a rozsudek NSS ze dne 30. 6. 2016, čj. 5 As 233/2015-47; ústavní stížnost
odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3019/2016). Krajský soud
posoudil okolnosti, za nichž městský úřad rozhodl o žádosti o prodloužení stavebního povolení
(srov. rozsudek NSS ze dne 26. 9. 2012, čj. 9 As 74/2012-39), a správně dospěl k závěru,
že „[v] nyní projednávané věci je proto nutné vycházet ze skutečnosti, že v době rozhodování správních orgánů bylo
stavební povolení [ze dne 17. 12. 2012] v platnosti. Za splnění podmínek uvedených v §115 odst. 4 tak mohlo
být prodlouženo“ (bod 23). Nelze proto souhlasit se stěžovateli, že by se krajský soud nezabýval
jejich námitkami týkajícími se porušení povinnosti žalovaného přihlížet k „absolutní neplatnosti
právního úkonu“ či že by se z tohoto důvodu žalovaný dopustil svévole veřejné moci.
Jiné relevantní námitky stěžovatelé nevznesli.
[8] Z výše uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatelů není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[9] Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.); žalovanému nevznikly v tomto řízení
náklady nad rámec jeho běžné činnosti.
[10] Stěžovatelům byla v řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyně, která v tomto řízení
neučinila žádný úkon, proto jí NSS nepřiznal odměnu ani náhradu hotových výdajů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. října 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu