ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.24.2020:42
sp. zn. 5 As 24/2020 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Zelený Sport
Defence s.r.o., IČO 26008785, se sídlem Slatina 116, Slatina, zast. MUDr. Mgr. Ivanem
Langerem, advokátem, se sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, č. j. 9 A 46/2018 - 39,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, č. j. 9 A 46/2018 - 39, se r uš í
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Ministr průmyslu a obchodu rozhodnutím ze dne 9. 11. 2017, č. j. MPO
43996/16/10200/01000 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl rozklad žalobkyně proti
rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu – Licenční správy (dále jen „správní orgán I.
stupně“) ze dne 10. 3. 2017, č. j. MPO 43996/2016, jímž dle §18 písm. c) zákona č. 38/1994 Sb.,
o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb.,
o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona
č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zahraničním
obchodu s vojenským materiálem“) žalobkyni nebyla udělena licence k dovozu vojenského
materiálu z Turecké republiky. Licence nemohla být udělena, neboť Ministerstvo vnitra jakožto
dotčený orgán vydalo v dané věci dle §16 odst. 1 písm. b) zákona o zahraničním obchodu
s vojenským materiálem negativní závazné stanovisko ze dne 7. 9. 2016, č. j. MV-115423-3/OBP-
2016, odůvodněné ohrožením veřejného pořádku, bezpečnosti a ochrany obyvatelstva.
[2] Ministr průmyslu a obchodu v řízení o rozkladu dospěl k závěru, že všechny žalobkyní
uplatňované námitky směřovaly proti závaznému stanovisku Ministerstva vnitra, a proto dle §149
odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v tehdejším znění (dále jen „správní řád“), požádal
ministra vnitra o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska Ministerstva vnitra. Ten přípisem
negativní závazné stanovisko Ministerstva vnitra potvrdil. Ministr průmyslu a obchodu proto
rozklad bez dalšího dokazování zamítl.
[3] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu, v níž především namítala,
že negativní závazné stanovisko Ministerstva vnitra není založeno na objektivně zjištěném
skutkovém stavu, ale na pouhých spekulacích. Závazné stanovisko se opírá především
o to, že bylo proti bývalému jednateli žalobkyně M. R. st. zahájeno trestní stíhání, ač Ministerstvo
vnitra nemělo přístup do trestního spisu, navíc toto trestní stíhání bylo zastaveno ještě před
vydáním prvostupňového rozhodnutí, jelikož bylo shledáno, že se jednatel žádného trestného
činu nedopustil (možnost klasifikace jednání jako přestupku byla postoupena k přezkoumání
příslušnému úřadu). Úvahy o nedostatečném zabezpečení objektů skladů jsou dle žalobkyně
taktéž nemístné, protože v době vydání napadeného rozhodnutí již byly budovy řádně
zkolaudovány. V závazném stanovisku dále není odůvodněno, v čem konkrétně bylo shledáno
ohrožení veřejného pořádku, ani z jakého důvodu Ministerstvo vnitra změnilo svoji praxi vůči
žalobkyni (do května 2016 vydávalo žalobkyni souhlasná stanoviska). Žalobkyně proto označila
závazné stanovisko za nepřezkoumatelné a rozporné s §2 odst. 4 správního řádu.
[4] Městský soud napadené rozhodnutí zrušil jako nepřezkoumatelné, konstatoval,
že obsahuje převážně citace potvrzujícího závazného stanoviska ministra vnitra a stručně
se vyjadřuje k namítanému porušení §2 odst. 4 správního řádu, avšak k rozkladovým námitkám
nic neuvádí, a to ani konstatováním, že se ztotožňuje s potvrzujícím závazným stanoviskem.
Rozhodnutí žalovaného dle městského soudu nereaguje tak ani na klíčovou námitku nesprávně
zjištěného skutkového stavu vzhledem k zastavení trestního stíhání bývalého jednatele žalobkyně.
Dle názoru městského soudu nestačilo pouze ocitovat klíčové pasáže potvrzujícího závazného
stanoviska, neboť k vydání rozhodnutí o rozkladu je potřeba vycházet nejen z podkladů
vyžádaných od dotčených orgánů, ale též posoudit námitky uplatněné účastníkem řízení.
V opačném případě by dle městského soudu zákonná konstrukce pravomoci žalovaného
rozhodovat na základě závazných stanovisek dotčených orgánů postrádala smysl a zcela
by postačovalo, pokud by závazné stanovisko představovalo zároveň konečné rozhodnutí ve věci.
Primárním účelem závazných stanovisek je získat odborné podklady od všech dotčených orgánů
ke sladění různých veřejných zájmů v konečném rozhodnutí správního orgánu; napadené
rozhodnutí to však nereflektuje. Napadené rozhodnutí je proto podle městského soudu
nepřezkoumatelné, neboť kromě nedostatků uvedených výše se nevypořádává ani se zásadní
změnou okolností mezi vydáním závazného stanoviska a jeho potvrzením ministrem vnitra.
Městský soud přisvědčil i námitce žalobkyně, že se v potvrzujícím závazném stanovisku ministra
vnitra odkazuje na závazné stanovisko vydané Ministerstvem vnitra ve věci jiné, byť související
žádosti žalobkyně a není zřejmé, zda se jedná o chybu v psaní, nebo zda ministr vnitra
přezkoumal v dané věci jiné závazné stanovisko.
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost, ve které namítá jeho nepřezkoumatelnost. Poukazuje na ustálený názor, dle něhož
v situaci, kdy jediným důvodem zamítnutí žádosti je negativní závazné stanovisko dotčeného
orgánu, jako tomu bylo i v nyní posuzované věci, nezbývá správnímu orgánu, než převzít důvody
uvedené dotčeným orgánem. Např. podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 10. 2010, č. j. 7 As 46/2010 – 54, totiž odvolací správní orgán nemůže sám posuzovat
odvolací námitky, jež účastník řízení směřuje proti závaznému stanovisku, nýbrž je vázán
potvrzujícím závazným stanoviskem správního orgánu nadřízeného dotčenému orgánu. Odvolací
orgán se tak musí omezit pouze na ověření, zda potvrzující závazné stanovisko
je přezkoumatelné, resp. zda reaguje na odvolatelem uplatněné námitky a zda naplňuje formální
požadavky vyplývající ze zákona. Vypořádání odvolacích námitek však nemůže sám věcně
posuzovat. Požadavek městského soudu na zapracování argumentů ze závazného stanoviska
do rozhodnutí o rozkladu byl dle stěžovatele splněn jejich četnými citacemi reagujícími přímo
na rozkladové námitky žalobkyně týkající se závazného stanoviska, neboť v takovém případě
nepřipadaly vlastní úvahy ani hodnocení ministra průmyslu a obchodu v úvahu. Pokud se ministr
průmyslu a obchodu v napadeném rozhodnutí neztotožnil se závěry v potvrzujícím závazném
stanovisku výslovně, nýbrž pouze konkludentně, nelze mu to dle stěžovatele přičítat k tíži.
Potvrzující závazné stanovisko ministra vnitra se pak týkalo všech osmi souběžně
projednávaných žádostí žalobkyně o licenci k transferu vojenského materiálu, neboť reaguje
na žádost ministra průmyslu a obchodu ze dne 19. 5. 2017 o potvrzení či změnu všech osmi
obsahově identických závazných stanovisek Ministerstva vnitra ve věci jednotlivých žádostí
žalobkyně. Označení pouze jednoho z osmi totožných závazných stanovisek v potvrzujícím
závazném stanovisku je zjevnou chybou v psaní, která nemůže mít vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí.
[6] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 25. 3. 2020 uvedla, že z odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu by měly vždy jasně vyplývat jeho důvody a vypořádání námitek
účastníků řízení. Napadené rozhodnutí těmto požadavkům nedostálo, jelikož zapracování závěrů
ze závazného stanoviska do vlastního rozhodnutí nemůže spočívat v jejich prostém ocitování.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí např. nevyplývá, jak se ministr průmyslu a obchodu
vypořádal s klíčovou námitkou nesprávně zjištěného skutkového stavu. Žalobkyně přitom v této
souvislosti poukazovala na zastavení trestních stíhání jejího bývalého jednatele, což bylo zásadní
okolností odůvodňující vydání negativního závazného stanoviska. Přestože tedy ministr průmyslu
a obchodu nebyl oprávněn věcně přezkoumat potvrzující závazné stanovisko ministra vnitra,
námitky týkající se nezákonnosti tohoto stanoviska již posoudit měl a případně se poté měl
obrátit na ministra vnitra s podnětem k jeho dalšímu přezkumu podle §149 odst. 5 věty druhé
správního řádu.
[7] V doplnění vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 4. 5. 2020 žalobkyně dále uvedla, že
podle judikatury Nejvyššího správního soudu je soudní ochrana proti závaznému stanovisku
umožněna při přezkumu konečného rozhodnutí a týká se veškerých vad, nikoliv pouze těch
formálních, jedná se tedy o úplný soudní přezkum. Pokud odvolací správní orgán zjistí, že orgán
nadřízený dotčenému orgánu při přezkumu závazného stanoviska nereagoval dostatečně na
rozkladové námitky, má učinit podnět k přezkumnému řízení, v opačném případě může být i jeho
vlastní rozhodnutí zrušeno pro nepřezkoumatelnost, přestože v rámci odůvodnění svých
vlastních úvah nepochybil. Nelze proto vykládat §149 odst. 3 a 4 správního řádu tak, že by
správní orgán mohl rezignovat na obsah závazného stanoviska a jeho závěry bezmyšlenkovitě
převzít. V důsledku takového výkladu by konstrukce pravomocí správních orgánů byla
nesmyslná, protože by k rozhodnutí postačilo samotné závazné stanovisko. Na odůvodnění
závazných stanovisek je pak třeba přiměřeně aplikovat zákonná ustanovení o obsahu, formě a
náležitostech správních rozhodnutí, a to včetně potvrzujícího či měnícího stanoviska dle §149
odst. 4 správního řádu. Shledá-li odvolací správní orgán takovéto nedostatky potvrzujícího
stanoviska, musí, a to i opakovaně, dát podnět k jeho přezkumu. Stěžovatel pochybil, když
neshledal nedostatky v potvrzujícím závazném stanovisku a nepožadoval jeho přezkum, jelikož
neobsahovalo vypořádání všech rozkladových námitek.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná k tomu pověřený zaměstnanec
s vysokoškolským právnickým vzděláním. Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Nejvyššímu správnímu soudu napadlo celkem 8 kasačních stížností stěžovatele ve věcech
týkajících se obdobných rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu. Tato rozhodnutí žalobkyně
původně napadla společnou žalobou; městský soud každou z věcí vyloučil k samostatnému
projednání. V některých z těchto věcí již Nejvyšší správní soud rozhodl (srov. rozsudky ze dne
24. 4. 2020, č. j. 4 As 26/2020 - 39, ze dne 30. 4. 2020, č. j. 5 As 25/2020 – 33,
ze dne 27. 5. 2020, č. j. 2 As 27/2020 – 42, ze dne 6. 8. 2020, č. j. 5 As 26/2020 – 43 a ze dne 25.
8. 2020, č. j. 4 As 25/2020 – 50). V těchto věcech Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnosti
stěžovatele důvodnými, napadené rozsudky městského soudu zrušil a věci mu vrátil k dalšímu
řízení. Ani v nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal důvodu od svých závěrů
přijatých v citovaných rozsudcích se odchýlit. Dále uvedená argumentace je tak v podstatě toliko
opakováním závěrů, které již byly v dané skutkově i právně shodné věci téhož stěžovatele
a žalobkyně vysloveny.
[11] Vzhledem k tomu, že městský soud zrušil rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu pro
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, připomíná Nejvyšší správní soud svou konstantní
judikaturu, podle které se lze v takovém případě zabývat pouze tím, zda byl závěr
o nepřezkoumatelnosti učiněný v napadeném rozsudku správný, či nikoliv (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 2 As 36/2006 - 102, či ze dne 8. 11. 2017,
č. j. 8 As 25/2017 - 67).
[12] V rozsudku ze dne 28. 2. 2017, č. j. 8 As 170/2016 - 86, zdejší soud shrnul: „V obecné
rovině lze k otázce nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí podotknout, že nevypořádá-li se správní orgán
v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi uplatněnými námitkami, způsobuje to nepřezkoumatelnost
rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Z ustálené judikatury správních
soudů vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka
za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti
předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které
právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje
pouze obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými,
je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí (srov. např. rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 26. 2. 1993, čj. 6 A 48/1992 - 23, nebo rozsudky NSS ze dne 19. 12. 2008,
čj. 8 Afs 66/2008 - 71, a ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 92/2012 - 45). Rozsah přezkumu provedeného
žalovaným při rozhodování o odvolání lze dovodit z §89 odst. 2 s. ř., podle něhož odvolací správní orgán
přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy.
Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy,
vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad
napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením
není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Z odůvodnění rozhodnutí
o odvolání tak musí být patrný především dosavadní průběh a výsledek správního řízení v míře potřebné
pro zasazení rozhodnutí o věci do patřičného skutkového a právního kontextu. Dále musí být zřejmé, jak naložil
správní orgán s námitkami účastníka řízení obsaženými v podaném odvolání, proč považuje argumentaci
za lichou, mylnou nebo vyvrácenou, podle které právní normy rozhodl, případně zda shledal jiné vady řízení,
k nimž byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 1. 2013,
čj. 1 Afs 92/2012 - 45).“
[13] Nyní projednávaná věc je však specifická tím, že stěžovatel postupoval (ani jinak
postupovat nemohl) podle §149 odst. 3 správního řádu, podle kterého pokud bylo ve věci
vydáno závazné stanovisko znemožňující vyhovění žádosti, správní orgán žádost bez dalšího
dokazování zamítne. Stěžovatel tedy po obdržení negativního závazného stanoviska nemohl
provádět další dokazování a nezbývalo mu než žádosti nevyhovět. Následný rozklad pak
směřoval výlučně proti obsahu závazného stanoviska, pročež si ministr průmyslu a obchodu
musel v souladu s §149 odst. 4 správního řádu vyžádat od ministra vnitra jakožto orgánu
nadřízeného dotčenému orgánu další stanovisko, jímž původní závazné stanovisko potvrdí
či změní. V případě takového postupu je pak možné za řádné vypořádání rozkladových námitek
považovat pouhou reprodukci jejich vypořádání v potvrzujícím závazném stanovisku ministra
vnitra. Naopak, pokud by stěžovatel rozkladové námitky směřující proti obsahu závazného
stanoviska sám věcně posoudil, zatížil by řízení o rozkladu podstatnou vadou (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2010, č. j. 5 As 56/2009 - 63, publ. pod č. 2167/2011
Sb. NSS). Je tedy zcela nadbytečné, aby ministr průmysl a obchodu v rozhodnutí o rozkladu sám
zaujímal vlastní stanovisko k námitkám směřujícím proti obsahu závazného stanoviska, přestože
rozhoduje ve věci samé. Požadavek městského soudu, že napadené rozhodnutí mělo pro
zachování své přezkoumatelnosti obsahovat vlastní hodnocení těchto rozkladových námitek, tedy
nelze označit za správný.
[14] V tomto ohledu lze přisvědčit názoru městského soudu, dle něhož zákonná konstrukce
rozhodování odvolacího správního orgánu pouze na základě negativního závazného stanoviska
dotčeného orgánu, resp. jeho potvrzení nadřízeným orgánem, se jeví neúčelná a nehospodárná.
Nicméně právě takto zákonodárce postup správních orgánů upravil a soudům nezbývá, než tuto
konstrukci respektovat. Tím samozřejmě není dotčen požadavek na to, aby potvrzující závazné
stanovisko na odvolací (rozkladové) námitky směřující proti obsahu závazného stanoviska
dotčeného orgánu přiměřeným způsobem reagovalo a samo tak dostálo
požadavkům na přezkoumatelnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2019,
č. j. 9 As 140/2019 - 22). Zákonnost závazného stanoviska přezkoumávají v plné míře správní
soudy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu na něm založeném (srov. rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 - 113, publ.
pod č. 2434/2011 Sb. NSS).
[15] Ze správního spisu se podává, že veškeré rozkladové námitky žalobkyně směřovaly
výlučně proti obsahu závazného stanoviska Ministerstva vnitra, a to zejména vůči tomu,
že ministerstvo své negativní závazné stanovisko odůvodnilo trestním stíháním bývalého
jednatele žalobkyně p. R. st., neboť ten již není jednatelem žalobkyně, dosud je bezúhonný a
disponuje bezpečnostní prověrkou. Dále žalobkyně namítala, že v případě jiných obchodníků
s vojenským materiálem nevedlo stíhání osob s nimi spojených k vydávání nesouhlasných
stanovisek, argumentace okolnostmi týkajícími se jiných společností (MULTIAGRO v. o. s.
Slatina) s žalobkyní nesouvisí, nebylo vysvětleno, jak s požadovanou licencí souvisí nález opěrek
ze žalobkyní znehodnocených zbraní, a nebyla zohledněna ani skutečnost, že nemovitosti užívané
žalobkyní ke skladování vojenského materiálu již byly rekolaudovány. Dle žalobkyně Ministerstvo
vnitra rovněž nevysvětlilo, z jakého důvodu změnilo svoji dosavadní praxi, když do dubna 2016
vydávalo žalobkyni kladná stanoviska.
[16] K rozkladovým námitkám se vyjádřil ministr vnitra v potvrzujícím závazném stanovisku
citovaném posléze v napadeném rozhodnutí. Změnu dosavadního přístupu ministr odůvodnil
tím, že ač dotčenému orgánu byly některé skutečnosti známy již dříve, změnu přístupu vyvolal
až jejich souhrn včetně přelomové informace o trestním stíhání p. R. st. Zastavení tohoto
trestního stíhání však nebylo takovou změnou okolností, jež by mohla odůvodnit změnu
závazného stanoviska, neboť ve věci jednoho z obou trestních stíhání byla podána stížnost
státního zástupce a věc nebyla dosud uzavřena. Skutečnosti, které Ministerstvo vnitra uvedlo
ve spojitosti se společností MULTIAGRO v. o. s. Slatina, s nyní projednávaným případem
souvisí, poněvadž tato společnost je s žalobkyní propojena jak personálně, tak tím, že žalobkyně
využívá pro svoji činnost nemovitosti ve vlastnictví této společnosti. Nelegálním skladováním
zbraní a střeliva v daném areálu v minulosti došlo k narušení ochrany bezpečnosti a zdraví
obyvatelstva, a proto dotčený orgán správně usoudil, že žalobkyně neposkytuje dostatečnou
záruku, že k tomu již v budoucnosti nebude docházet. Dříve seznané nedostatky v evidenci
zbraní a střeliva a v zabezpečení skladovacích objektů jsou závažné, jelikož poskytují prostor pro
kriminální činnost včetně organizovaného zločinu a vyzbrojování teroristických skupin. Odkaz
žalobkyně na obdobné případy, kdy licence vydána byla, není relevantní, neboť Ministerstvo
vnitra vždy posuzuje všechny jednotlivosti konkrétního případu, a to primárně na základě
zhodnocení informací bezpečnostního charakteru získaných od Policie ČR a zpravodajských
služeb, což jsou informace, k nimž žalobkyně nemá přístup.
[17] Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného přiměřeně
reagovalo na rozkladové námitky žalobkyně (včetně těch týkajících se trestního stíhání p. R. st.
a odlišnosti posuzované věci od licencí udělených jiným společnostem, v jejichž nevypořádání
spatřoval městský soud nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí) a proto nemůže být
(v ohledu uváděném městským soudem) považováno za nepřezkoumatelné. K tomu Nejvyšší
správní soud též upozorňuje, že i námitka nesprávně zjištěného skutkového stavu, na němž
je založeno závazné stanovisko, je svojí povahou námitkou směřující proti obsahu závazného
stanoviska ve smyslu §149 odst. 4 správního řádu a její vypořádání přísluší v daném případě
ministru vnitra.
[18] Městský soud postupoval nesprávně i v tom, že dle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušil
žalobou napadené rozhodnutí bez jednání také proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán
za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní
doplnění. Obsah správního spisu totiž koresponduje s napadeným rozhodnutím. Žalobkyně však
zpochybnila správnost skutkových zjištění a navrhla provedení důkazů vyvracejících jejich
správnost. Napadené rozhodnutí vychází z rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž
bylo zastaveno trestní stíhání pana M. R. st., avšak je v něm poukazováno též na to, že proti
jednomu z nich byla státním zástupcem podána stížnost a věc tedy nebyla skončena. Podle
žalobkyně však ještě před vydáním napadeného rozhodnutí byla tato stížnost zamítnuta
a příslušné usnesení navrhla k důkazu, ovšem učinila tak až v žalobě. Dané usnesení ale nebylo
obsaženo ve správním spise a městský soud tak z něj nemohl vycházet, aniž by jej provedl při
jednání jako důkaz. Nejedná se totiž o skutečnost obecně známou, ani o skutečnost známou
soudu z úřední činnosti.
[19] Ohledně výtky městského soudu, že potvrzující závazné stanovisko ministra vnitra trpí
závažnou vadou, jelikož odkazuje na závazné stanovisko vydané ve věci jiné žádosti žalobkyně,
Nejvyšší správní soud podotýká, že žalobkyně podala celkem osm žádostí o vydání licence,
k nimž Ministerstvo vnitra vydalo nesouhlasná závazná stanoviska s naprosto identickým
obsahem. Stěžovatel následně vydal osm rozhodnutí, proti nimž žalobkyně podala pouze jeden
rozklad, v němž uplatnila ke všem těmto rozhodnutím shodné námitky. Ministr průmyslu
a obchodu poté v rámci rozkladového řízení požádal ministra vnitra o potvrzení či změnu všech
osmi závazných stanovisek, což v návaznosti na podání jediného souhrnného rozkladu učinil
rovněž jen jedním přípisem ze dne 19. 5. 2017, č. j. MPO 20527/17/10200/01000. Na tuto
žádost odpověděl ministr vnitra jediným přípisem ze dne 1. 9. 2017, č. j. MV-87296/3/SO/2017,
v němž potvrdil závazné stanovisko Ministerstva vnitra č. j. MV-123494-3/OBP-2016. Uvedené
závazné stanovisko se sice netýkalo nyní projednávané věci, avšak za popsaných okolností, kdy
se jednalo o společné úkony v řízeních s identickými okolnostmi a účastníky, lze zmíněnou vadu
považovat za zjevnou chybu v psaní, která nemohla ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí.
[20] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto rozsudek městského
soudu podle §110 odst. 1 věty prvé s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm
je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.)
a v souladu s ním věcně vypořádá jednotlivé námitky uplatněné v žalobě. Skutečnost,
že napadené rozhodnutí nebylo shledáno nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů v ohledu
uvedeném v napadeném rozsudku, totiž neznamená bez dalšího, že (ostatní) žalobní námitky jsou
nedůvodné a napadené rozhodnutí obstojí.
[21] Městský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. září 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu