ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.322.2019:32
sp. zn. 5 As 322/2019 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: V. C., zast. Mgr.
Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha, proti žalovanému: Krajský
úřad Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2019, č. j. 44 A 36/2018 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2018, č. j. 041112/2018/KUSK/OSA/ZAM.
[2] Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí
Magistrátu města Mladá Boleslav, odboru dopravy a silničního hospodářství, oddělení dopravně
správních agend (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 23. 1. 2018, č. j. DP-03659/2017,
kterým byl stěžovatel uznán vinným z přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), ve znění rozhodném pro nyní projednávanou věc (dále jen „zákon
o silničním provozu“). Uvedeného přestupku se stěžovatel dopustil tím, že překročil nejvyšší
dovolenou rychlost mimo obec o méně než 30 km/h, neboť mu byla dne 22. 8. 2017 na dálnici
D 10 silničním radarovým rychloměrem RAMER 10 C umístěným ve vozidle Policie České
republiky naměřena rychlost 163 km/h, po odečtu odchylky 3 % 158 km/h, čímž porušil §18
odst. 3 zákona o silničním provozu. Za spáchaný přestupek byla stěžovateli uložena pokuta
ve výši 2000 Kč, současně mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení v paušální částce
1000 Kč.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu. Namítal, že správní orgán I. stupně
měl kromě odchylky 3 % stanovené výrobcem silničního rychloměru odečíst ještě odchylku 3 %
stanovenou právním předpisem (tj. odečíst tuto odchylku dvakrát). Při stanovení výše uložené
pokuty neměl přihlížet k „nebezpečnosti přestupku,“ neboť ta je znakem samotné skutkové podstaty.
Zohledněním nebezpečnosti proto došlo k porušení zásady ne bis in idem. Současně neměl
přihlížet k záznamům v evidenční kartě řidiče za dříve spáchané přestupky, neboť tím
nerespektoval zásadu zahlazení odsouzení. Naopak měl přihlédnout k polehčujícím okolnostem,
které byly ze spisu zřejmé. Správní orgány v rozhodnutích nevymezily, jakou formou zavinění
se stěžovatel přestupku dopustil. Dále namítal nezákonnost výroku v části týkající se povinnosti
uhradit náklady řízení, neboť nebylo zřejmé, na základě čeho byla tato povinnost uložena právě
ve výši 1000 Kč. Závěrem rozporoval způsob samotného měření, které mělo probíhat v zatáčce
a nadto z vozidla Policie České republiky, které mělo podhuštěnou pneumatiku.
[4] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatelem uváděné sčítání odchylek
stanovených výrobcem rychloměru a právním předpisem nemá oporu v předpisech. Neexistuje
dvojí odchylka silničního rychloměru, nýbrž pouze jedna, který vyplývá z opatření obecné povahy
č. 0111-OOP-C005-09, č. j. 0313/005/09/Pos, které vydal Český metrologický institut jako orgán
věcně a místně příslušný ke stanovování metrologických a technických požadavků na měřidla
podléhající schválení dle vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu (vyhláška č. 345/2002 Sb.,
kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu). Pokud
by výrobce deklaroval další odchylku, nebyl by rychloměr vůbec způsobilý ke svému ověření,
neboť z bodu 2.5 uvedeného opatření obecné povahy vyplývá, že nejvyšší dovolená chyba
měření při hodnotě rychlosti nad 100 km/h je právě 3 %. Správní orgány proto zcela správně
započetly jedinou odchylku. Ke zohledněné nebezpečnosti přestupku krajský soud uvedl,
že vyjadřuje intenzitu jeho společenské škodlivosti. Překračováním nejvyšší dovolené rychlosti
dochází k porušování zájmu zejm. na bezpečnosti silničního provozu, neboť takové vozidlo
ohrožuje ostatní řidiče. Správní orgány vyhodnotily spáchaný přestupek nikoli pouze jako
společensky škodlivý, ale dokonce jako nebezpečný, a to zcela v souladu s právními předpisy.
Zásada zahlazení odsouzení nebyla porušena, neboť správní orgány neshledaly v opakovaném
spáchání obdobného přestupku přitěžující okolnost, ale toto zohlednily při hodnocení osoby
stěžovatele. Jelikož nebyly žádné polehčující okolnosti shledány, neměly v tomto ohledu správní
orgány k čemu přihlédnout. Tvrzení o absenci formy zavinění není pravdivé, neboť to správní
orgán I. stupně uvedl jak ve výroku, tak v odůvodnění svého rozhodnutí. Výše stanovené
povinnosti uhradit náklady řízení vyplývá přímo z §6 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu
hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální
částky nákladů řízení, ve spojení s §95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti
za přestupky“). Nedůvodnými shledal krajský soud i námitky směřující do způsobu samotného
měření, neboť zákaz měřit v zatáčce se vztahuje pouze na měření stacionárním radarem
umístěným u okraje vozovky, nikoli na měření prováděné rychloměrem v jedoucím vozidle
policie. Podhuštěnou pneumatiku vozidla policie stěžovatel v místě spáchání přestupku
nenamítal, tuto námitku vyhodnotil krajský soud jako účelovou.
[5] Na základě shora uvedeného krajský soud žalobu dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností. Krajskému soudu vytýkal
nesprávné posouzení právní otázky podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., své námitky přitom
koncipoval do dvou okruhů. První z nich se týkal odečítání odchylky 3 % z naměřené rychlosti.
Stěžovatel trval na názoru, že je nutné zohlednit jak odchylku stanovenou výrobcem rychloměru,
tak odchylku stanovenou právním předpisem. Obě prokazatelně existují a nelze je zaměňovat.
Analogicky odkázal na alkohol testery, u kterých se dle stěžovatele zohledňuje jak zákonná
odchylka 0,04 ‰, tak odchylka 0,2 ‰ odpovídající přirozené míře etanolu obsaženého v lidském
těle. Druhý okruh námitek směřoval do výše uložené pokuty. Stejně jako v žalobě uvedl, že byly
nezákonně zohledněny předchozí záznamy v evidenční kartě řidiče, přestože byly i sedm let staré.
Naproti tomu nebyly vůbec zohledněny polehčující okolnosti zřejmé ze spisu. Skutečnost,
že stěžovatel nad spáchaným přestupkem neprojevil lítost, neznamená, že správní orgán
nezohlední další polehčující okolnosti. Ze zákona měl zohlednit také absenci následků přestupku,
protože nedošlo k dopravní nehodě. Dále namítal porušení zásady zákazu dvojího přičítání,
neboť nebezpečnost přestupku byla zohledněna jako přitěžující okolnost, přestože je již znakem
skutkové podstaty. Krajský soud uvedl, že nebezpečnost skutku vyjadřuje intenzitu společenské
škodlivosti – společenská škodlivost je však tzv. materiálním aspektem přestupku, který je rovněž
podmínkou pro naplnění skutkové podstaty. Nelze ji proto zohledňovat jako přitěžující okolnost.
Závěrem stěžovatel vyjádřil nesouhlas s publikací svých osobních údajů a údajů svého zástupce
na internetu.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost toliko kopíruje
žalobní námitky. Výklad zákona o silničním provozu by měl podle žalovaného směřovat
k ochraně bezpečnosti provozu a ostatních účastníků ohrožených bezohlednou jízdou
stěžovatele, nikoli k ochraně stěžovatele hledáním formálních pochybení v řízení o přestupku.
Ztotožnil se proto se závěry krajského soudu. Závěrem žalovaný uvedl, že požaduje náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, i za řízení před krajským soudem. Soudní přezkum totiž není
pokračováním správního řízení a §60 s. ř. s. přiznává zákonný nárok na náhradu nákladů řízení
správnímu orgánu, které by nebyly vznikly, nepodal-li by stěžovatel žalobu. Nepřiznání náhrady
nákladů řízení vytváří nerovnost v soudním řízení a porušuje ústavní princip rovnosti účastníků.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal
napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Již z výše popsané rekapitulace předcházejícího řízení je zřejmé, že stěžovatel v kasační
stížnosti neuvádí takové námitky, kterými by polemizoval s důvody rozhodnutí krajského soudu.
V kasační stížnosti trvá na svých názorech vyjádřených dříve v průběhu správního řízení
a v podané žalobě. I přes to je však z kasační stížnosti zřejmé, že její podstatou jsou dvě základní
otázky, a to správnost, resp. zákonnost zohlednění odchylky 3 % z naměřené rychlosti
a zákonnost výše uložené pokuty. Takto se jimi Nejvyšší správní soud při věcném posouzení
kasační stížnosti také zabýval.
[11] Pokud jde o zohlednění odchylky naměřené rychlosti, uvádí Nejvyšší správní soud
následující. Silniční rychloměry, používané k měření rychlosti vozidel při kontrole dodržování
pravidel silničního provozu Policií České republiky, jsou zařízeními, která podléhají povinnému
ověřování a schválení typu podle příslušných právních předpisů. Tato skutečnost vyplývá z bodu
2.2.1 přílohy k vyhlášce Ministerstva průmyslu a obchodu č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví
měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu (dále jen „vyhláška
č. 345/2002 Sb.“), vydané na základě §3 odst. 3 ve spojení s §27 zákona č. 505/1990 Sb.,
o metrologii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o metrologii“). Samotné schvalování
typu měřidla provádí v souladu s §6 odst. 2 zákona o metrologii Český metrologický institut.
Ten také stanoví, jaké jsou požadované metrologické a technické vlastnosti stanoveného měřidla
(zde: silničního rychloměru), a to v opatření obecné povahy, přičemž zmocnění k jeho vydání
je obsaženo v §14 odst. 1 písm. j) zákona o metrologii.
[12] Výše zmíněným opatřením obecné povahy je aktuálně ve vztahu k silničním rychloměrům
opatření obecné povahy č. 0111-OOP-C005-09, č. j. 0313/005/09/Pos, vydané dne 19. 5. 2010,
s účinností od 3. 6. 2010. Bod 2.4.2 tohoto opatření obecné povahy stanoví, že největší dovolená
chyba měření rychlosti při zkoušce v silničním provozu je ± 3 km/h při rychlosti menší nebo
rovné 100 km/h, nebo ± 3 % při hodnotě rychlosti větší než 100 km/h. Aby tedy mohl být určitý
rychloměr schválen a ověřen, nesmí být chyba měření rychlosti při zkoušce v silničním provozu
větší než 3 km/h, resp. 3 % při rychlosti nad 100 km/h. Tato odchylka reflektuje skutečnost,
že měření rychlosti může být ovlivněno působením různých fyzikálních jevů. Pakliže
by konkrétní rychloměr měřil rychlost s odchylkou větší než 3 % při rychlosti nad 100 km/h,
nebyl by schválen, a nebylo by tak možné jej k měření rychlosti vozidel vůbec používat.
Schvalováním typů rychloměrů, jakož i jejich pravidelným ověřováním (které je u rychloměru
platné vždy 1 rok, viz bod 2.2.1 přílohy k vyhlášce č. 345/2002 Sb.), je tak zajištěno, že jsou při
kontrole dodržování pravidel silničního provozu používána pouze ta zařízení, která tuto nejvyšší
dovolenou chybu nepřesahují. Jinak řečeno, používají se pouze ty rychloměry, které měří
s přesností ± 3 km/h při rychlosti menší nebo rovné 100 km/h, nebo ± 3 % při hodnotě
rychlosti větší než 100 km/h.
[13] V nyní projednávané věci je zřejmé, že použitý rychloměr typu RAMER 10 C, kterým
byla stěžovateli naměřena rychlost 163 km/h (po odečtení odchylky 158 km/h), uvedené
požadavky splňoval, neboť v době měření rychlosti byl schválen a ověřen (součástí správního
spisu je platný ověřovací list rychloměru). Použitý rychloměr tedy měřil s přesností ± 3 km/h
(resp. ± 3 % při hodnotě rychlosti nad 100 km/h), byl proto způsobilý k měření rychlosti vozidel
v silničním provozu.
[14] Stěžovatel však v kasační stížnosti namítal, že odchylka 3 % měla být odečtena dvakrát,
neboť jednou tak stanoví právní předpisy a jednou výrobce rychloměru. S touto argumentací
stěžovatele nelze souhlasit.
[15] Odečítání odchylky 3 km/h, resp. 3 %, z naměřené rychlosti vyplývá ze správní praxe
potvrzené judikaturou správních soudů. Tato správní praxe je přitom důsledkem skutečnosti,
že měření rychlosti může být ovlivněno různými fyzikálními jevy působícími při samotném
měření (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35).
Jelikož rychloměr nemusí změřit rychlost měřeného vozidla s absolutní přesností, odečítá
se z naměřené rychlosti odchylka 3 km/h, resp. 3 % při rychlosti nad 100 km/h. Takto stanovená
odchylka přitom představuje nejvyšší možnou chybu při provedeném měření, neboť každý
rychloměr byl schválen a ověřen, že při měření rychlosti v silničním provozu neměří s chybou
větší. Odečtení odchylky 3 km/h (3 %) je postup v souladu se zásadou in dubio pro reo. Odečtením
této hodnoty je tak počítáno s minimální rychlostí, jakou se měřené vozidlo v okamžiku měření
pohybovalo. Stanovuje se tedy nejnižší skutečná rychlost vozidla. Rozsah odchylky je přitom ve
všech případech jednotný, není zjišťován v jednotlivých případech měření rychlosti, tj. není
individualizován (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2010,
č. j. 6 As 42/2009 - 39).
[16] Jelikož odchylka není promítnuta do zobrazené rychlosti na výstupu z rychloměru,
odečítají ji při sankcionování přestupků samotní policisté, strážníci či správní orgány.
To potvrzuje také doporučení ze dne 4. 8. 2006, které vydalo Ministerstvo dopravy pod
značkou 89/2006 - 160 - LEG/1, dostupné z: https://www.mdcr.cz/Dokumenty/Silnicni-
doprava/Ridicske-prukazy,Autoskoly/Metodicke-pokyny-Stanoviska-Usmerneni, a stejně tak
tomu bylo i v nyní projednávané věci, jak vyplývá z rozhodnutí obou správních orgánů.
[17] Pakliže by skutečně měla být odčítána odchylka dvojí, jak dovozuje stěžovatel, jednalo
by se o rychloměr, který by již nesplňoval požadavky kladené právními předpisy, zejm. výše
citovaným opatřením obecné povahy, neboť chyba, se kterou by tento rychloměr měřil,
by přesahovala nejvyšší dovolenou chybu měření rychlosti. To ostatně zcela správně uvedl
v napadeném rozsudku již krajský soud. Proklamace výrobce rychloměrů lze v tomto ohledu
vnímat pouze jako sdělení, že měření rychlosti nemusí vždy a za všech okolností odpovídat
skutečné rychlosti měřeného vozidla s přesností na 100 %. To ostatně reflektuje právě odečítání
uvedené odchylky. Jde však o jedinou odchylku, která musí být při rozhodování o přestupku
tohoto typu zohledněna.
[18] Přirovnání rychloměrů k alkohol testerům Nejvyšší správní soud považoval za zcela
nepřípadné, neboť tyto přístroje slouží ke zcela odlišnému měření. Zjišťování obsahu alkoholu
v dechu či krvi řidiče motorového vozidla nelze s měřením rychlosti jedoucího vozidla
způsobem, jakým činí stěžovatel, srovnávat. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že námitka není
důvodná.
[19] Pokud jde o druhý okruh námitek, tj. námitky směřující do výše uložené pokuty,
stěžovatel namítal, že správní orgány přihlédly k předchozím záznamům v evidenční kartě řidiče,
a nerespektovaly tak zásadu zahlazení odsouzení. Ani této námitce však Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil. Možnost přihlédnout k přestupkům spáchaným v minulosti při hodnocení osoby
pachatele, pokud jde o jeho sklony porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích,
judikatura opakovaně aprobovala (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
Liberec ze dne 3. 5. 2013, č. j. 60 A 1/2013 - 49, č. 2912/2013 Sb. NSS, a dále rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016 - 52, ze dne 27. 9. 2017,
č. j. 1 As 252/2016 - 48, nebo ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 86/2018 - 38). Zcela v souladu
s citovanou judikaturou tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, neboť správní orgán I. stupně
výslovně uvedl, že „přihlédl i k osobě pachatele, která je držitelem řidičského oprávnění od roku 1993
a má zde uvedeno několik záznamů pro porušení pravidel v silničním provozu, zejména vztahující
se k nerespektování nejvyšších dovolených rychlostí, což nasvědčuje tomu, že doposud ukládané pokuty zřejmě
nezměnily jeho chování, jednání a přístup k účastníkům provozu na pozemních komunikacích a povinnostem
uloženým zákonem“. Správní orgán I. stupně tedy hodnotil osobu stěžovatele v kontextu jím dříve
spáchaných přestupků a stěžovatelův odkaz na uplatnění institutu zahlazení je proto nepřípadný.
Stěžovatelem dříve spáchané přestupky totiž nehodnotily správní orgány jako přitěžující okolnost
ve smyslu §40 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky.
[20] Stěžovatel se dále dovolával zohlednění polehčujících okolností zřejmých ze spisu.
Nejvyšší správní soud však ověřil, že z obsahu správního spisu žádné takovéto okolnosti
nevyplývají. Pakliže nebyly žádné dány, nemusely se jimi správní orgány výslovně zabývat.
Stěžovatel nadto v kasační stížnosti neuvedl, jaké konkrétní polehčující okolnosti měly být
opomenuty.
[21] Pokud jde o poslední dílčí námitku ve vztahu k výši uložené pokuty, tj. zohlednění
nebezpečnosti spáchaného přestupku, z obsahu napadených správních rozhodnutí nelze dospět
k závěru, že by nebezpečnost skutku byla hodnocena jako přitěžující okolnost, jak se snaží
navodit stěžovatel. Správní orgán I. stupně uvedl, že „přihlédl k nebezpečnosti zkoumaného přestupku,
který je ze společenského hlediska pokládán jako závažný skutek“. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání dále
uvedl, že „rychlost jízdy odvolatel překročil minimálně o 28 km.h
-1
, což je hodnota hraniční pro následnou
právní kvalifikaci protiprávního jednání jako přestupku závažnějšího“. Správní orgány tak logicky a zcela
adekvátně reagovaly při stanovování výše pokuty na skutečnost, „o kolik km/h“ stěžovatel
nejvyšší dovolenou rychlost překročil. V rámci toho pak uložily pokutu ve výši 2000 Kč.
Zohlednily tedy povahu a závažnost přestupku tak, jak jim ukládá §37 písm. a) zákona
o odpovědnosti za přestupky. A přestože výslovně nezmínily, že v důsledku spáchaného
přestupku nedošlo k žádné dopravní nehodě, nepovažuje to Nejvyšší správní soud za podstatné,
neboť k ohrožení chráněného zájmu na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu došlo
samotným překročením nejvyšší dovolené rychlosti. Na této skutečnosti nemohlo nic změnit
ani to, že stěžovatel svou rychlou jízdou nezpůsobil dopravní nehodu.
[22] Uloženou pokutu považuje Nejvyšší správní soud vzhledem ke všem okolnostem případu
za zcela přiměřenou. Nad rámec pak dodává, že v situaci, kdy za spáchaný přestupek hrozí
pokuta od 1500 Kč do 2500 Kč, není nezbytné, aby správní orgány při odůvodňování její výše
rozsáhle a podrobně popisovaly, proč k nejrůznějším polehčujícím okolnostem nepřihlédly. Tím
Nejvyšší správní soud nijak nezlehčuje požadavky kladené na odůvodnění správních rozhodnutí
a ukládání pokut, současně však uvádí, že v situaci stěžovatele, která se jeví jako zcela
jednoznačná, plně postačovalo odůvodnění výše uložené pokuty zformulované do několika vět.
[23] Závěrečnými tvrzeními, která spočívala v nesouhlasu se zveřejněním osobních údajů
v důsledku publikace rozsudku zdejšího soudu na internetu, se Nejvyšší správní soud nijak blíže
nezabýval. Nejde o námitku směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu, která
by se vztahovala k podstatě věci, a navíc na ni v minulosti již opakovaně odpověděl. Veřejnost
soudního řízení je garantována čl. 96 Ústavy České republiky a součástí této zásady je také veřejné
vyhlášení rozsudku, což ostatně potvrdil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18. Proto platí,
že jsou pravidelně při vyhlašování rozsudků uvedeny na úřední desce (i elektronické) základní
identifikační údaje jednotlivých účastníků včetně jejich zástupců, aby byl zachován požadavek
na veřejnost soudního řízení. Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu navíc konstatoval, že zájem
na veřejném vyhlašování rozsudků převažuje nad zájmem na ochraně osobních údajů účastníků
řízení (s výjimkou citlivých údajů), a proto nelze od jejich zveřejňování ustoupit (obdobně
viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 4 As 252/2019 – 42).
V. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto
ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[25] Výrok o nákladech řízení vychází z §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl
ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[26] Pokud jde o náklady žalovaného, který ve vyjádření ke kasační stížnosti přiznání
jejich náhrady požadoval, judikatura správních soudů zásadně omezuje náhradu nákladů řízení
procesně úspěšnému správnímu orgánu na náklady přesahující rámec běžné úřední činnosti.
Tyto závěry potvrdil Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 7 Afs 11/2014 - 47, č. 3228/2015 Sb. NSS. Výše uvedené vyplývá také z judikatury
Ústavního soudu (srov. nález ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, ze dne 9. 10. 2008,
sp. zn. I. ÚS 2929/07, či ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09). Ústavní soud přitom
potvrdil, že tímto postupem není rovnost účastníků řízení podle §36 odst. 1 s. ř. s. nikterak
narušena. Žalovaný v nyní projednávané věci vystupoval jako účastník řízení v oboru své
působnosti. Povinnost žalovaného jím vydané rozhodnutí hájit v soudním řízení proti správní
žalobě (a následně podané kasační stížnosti) představuje samozřejmou součást povinností
plynoucí z běžné správní agendy. Podání vyjádření ke kasační stížnosti je tak součástí běžné
úřední činnosti žalovaného. S ohledem na uvedené proto Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti procesně úspěšnému žalovanému nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. června 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu