ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.366.2019:33
sp. zn. 5 As 366/2019 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci navrhovatele: J. M., zast.
Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem Zlatnická 1582/10, Praha, proti odpůrci: obec
Libomyšl, se sídlem Libomyšl 71, Lochovice, zast. Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se
sídlem Lublaňská 398/18, Praha, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, č. j. 54 A 206/2018 – 84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Navrhovatel je po v i ne n zaplatit odpůrci na náhradě nákladů řízení částku
4114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
Mgr. Pavla Černohouse, advokáta se sídlem Lublaňská 398/18, Praha.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se navrhovatel (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byl zamítnut
jeho návrh na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2016 – územního plánu obce Libomyšl
vydaného usnesením zastupitelstva obce ze dne 25. 2. 2016, č. 130 (dále též „ÚP Libomyšl“),
který nabyl účinnosti dne 15. 3. 2016.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[2] Stěžovatel je vlastníkem množství pozemků zapsaných jednak na listu vlastnictví č. X, v k.
ú. Libomyšl, jednak na listu vlastnictví č. X, v k. ú. Želkovice u Libomyšle. V řízení před krajským
soudem uplatnil dva základní okruhy návrhových bodů. První procesní – směřoval vůči postupu
při pořízení a vydání ÚP Libomyšl, neboť podle stěžovatele nebyla veřejnost seznámena
s návrhem územního plánu, jeho konečná verze nebyla řádně projednána a předem vyvěšena
na úřední desce; stěžovatel byl tudíž zbaven svého práva uplatňovat proti návrhu územního plánu
připomínky a námitky. Druhý okruh návrhových bodů se týkal již samotného využití pozemků
stěžovatele, resp. jejich neproporcionálního omezení jak v důsledku územní rezervy pro stavbu
plynovodu, tak na základě vymezení zastavitelných ploch v k. ú. Želkovice u Libomyšle, pro něž
je uvažována čistička odpadních vod (dále též „ČOV“), která by vypouštěla vodu do vodoteče
vedoucí přes pozemky stěžovatele (ekologickou farmu), kde vodou zásobuje 4 rybníčky.
[3] Pokud jde o první okruh námitek, tak krajský soud podrobně rekapituloval celý průběh
pořízení a vydání ÚP Libomyšl a konstatoval, že odpůrce v řízení o územním plánu na veřejné
desce vyvěsil všechny listiny, u nichž mu to zákon ukládá – viz §52 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném pro nyní
projednávanou věc. Nevyvěsil-li na úřední desce samotný návrh územního plánu, nepochybil,
neboť v souladu s §172 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), uvedl informace, kde a v jaké lhůtě se lze s návrhem seznámit.
Z obsahu předloženého správního spisu krajský soud zjistil, že odpůrce své povinnosti
zveřejňovat písemnosti na úřední desce dostál a stěžovatel neuvedl žádné konkrétní tvrzení,
z něhož by vyplýval opak, ani nenavrhl k provedení důkaz, který by byl s to tento závěr vyvrátit.
[4] Veřejnost byla s tím, že probíhá řízení o územním plánu, obeznámena, o čemž svědčí mj.
i to, že se veřejných projednání účastnila a dotčení vlastníci podávali k návrhu námitky. Ostatně
námitky uplatnil dne 25. 5. 2015 sám stěžovatel. Je tedy zjevné, že o probíhajícím řízení
o územním plánu věděl a na svých právech nemohl být zkrácen. Námitkám stěžovatele, které
se týkaly: (i) nezakreslení zastavěné plochy se zemědělským skladem (na pozemku p. č. st. X), (ii)
doplnění textové části o to, že se na ostatní ploše (pozemcích p. č.: X a X) nachází manipulační
zařízení pro chod farmy a (iii) doplnění grafické části o 4 rybníčky v areálu farmy, odpůrce
vyhověl. Jiné námitky stěžovatel nepodal a z hlediska zásahů do jeho vlastnického práva, které
posléze uplatnil ve svém návrhu u krajského soudu, byl zcela pasivní. Stěžovatel žádné námitky
vůči umístění koridoru pro plynovod a ČOV – tedy k otázce proporcionality zásahu do svého
vlastnického práva neuplatnil, ač tak učinit mohl. Sám se tak zbavil možnosti, aby tyto námitky
byly náležitě vypořádány odpůrcem a aby poté o zákonnosti takového vypořádání rozhodl krajský
soud; ten se jimi jako první zabývat nemůže.
[5] Na základě toho krajský soud návrh na zrušení ÚP Libomyšl zamítl jako nedůvodný
dle §101d odst. 2 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
III. Kasační stížnost a vyjádření odpůrce
[6] Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů dle §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem a vady
v řízení o územním plánu. V minimalisticky pojatém odůvodnění kasační stížnosti nejprve
stěžovatel odkázal na svůj návrh na zrušení ÚP Libomyšl a v něm uvedenou argumentaci. Dále
jen ve stručnosti doplnil, že dle jeho názoru je ÚP Libomyšl nezákonný, neboť nebyl vydán
zákonem stanoveným způsobem. Zopakoval, že odpůrce řádně nezveřejnil zákonem požadované
listiny a veřejnost nebyla seznámena s tím, jaké změny má přinést nový územní plán, jehož návrh
rovněž nebyl zveřejněn na úřední desce. Přisvědčil-li v tomto ohledu krajský soud odpůrci,
poukázal stěžovatel na to, že se nevyjádřil k povinnosti zveřejnění i na tzv. elektronické úřední
desce; tuto povinnost odpůrce podle stěžovatele nesplnil, přičemž k prokázání možné manipulace
s obsahem úřední desky navrhl znalecké zkoumání. Závěrem stěžovatel uvedl, že z důvodu
nesprávného zveřejňování na úřední desce se s plánovaným koridorem pro umístění plynovodu
seznámil až po vydání ÚP Libomyšl. Proto proti němu nemohl své námitky uplatnit dříve, jak
uvedl krajský soud.
[7] S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, in eventum aby zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a v souladu s §110 odst. 2 písm. b) s. ř. s. rozhodl i o zrušení
ÚP Libomyšl.
[8] Odpůrce ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Poznamenal, že stěžovatel
pouze opakuje svá tvrzení, aniž by jakkoli polemizoval s právním posouzením krajského soudu
v napadeném rozsudku. Odpůrce během řízení u krajského soudu dostatečně popsal a doložil,
že proces schvalování napadeného územního plánu proběhl v souladu se zákonem – a to včetně
zveřejnění jeho návrhu i pozvánky na veřejné projednání. Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí
pouze své spekulace a není zřejmé, čeho chce svým tvrzením o manipulování se zveřejňováním
dokumentů na webových stránkách odpůrce dosáhnout. Odpůrce připomněl, že sám stěžovatel
námitky k návrhu ÚP Libomyšl podal – tzn., že na svých procesních právech zkrácený nebyl.
K vymezení územní rezervy pro plynovod odpůrce doplnil, že se jedná o záměr, který přebíral
z nadřazené územně plánovací dokumentace, a navíc jej i náležitě zúžil a zpřesnil tak, aby
zatěžoval vlastníky dotčených pozemků jen v nejnutnější míře.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadený rozsudek
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Úlohou soudu v řízení o zrušení územního plánu nebo jeho části je bránit jednotlivce
před excesy v územním plánování a nedodržením zákonných mantinelů, nikoliv však územní
plány dotvářet. Ke zrušení územního plánu či jeho změny by měl proto soud přistoupit, pokud
došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost
pořízení a vydání územního plánu. V nyní posuzovaném případě stěžovatel zpochybňoval
zákonnost ÚP Libomyšl v zásadě ze dvou důvodů: 1) porušení procesních pravidel a 2) porušení
proporcionality – přiměřenosti právní regulace, a to zejména v důsledku vymezení koridoru
pro umístění trasy plynovodu.
[12] Ad 1) Krajský soud neshledal v postupu při pořízení a vydání ÚP Libomyšl žádné vady,
které by měly mít vliv na zákonnost tohoto aktu. Nejvyšší správní soud s tímto závěrem souhlasí
a konstatuje, že na základě předložené spisové dokumentace ověřil následující podstatné skutkové
a právní okolnosti věci. V roce 2013 zastupitelstvo obce schválilo zadání územního plánu.
Na základě něho pak pořizovatel v roce 2014 zpracoval návrh územního plánu. Posléze –
po společném jednání – upravenou a posouzenou verzi návrhu územního plánu, vč. oznámení
o konání veřejného projednání, doručil veřejnou vyhláškou ve smyslu §52 odst. 1 stavebního
zákona; konkrétně se jednalo o veřejnou vyhlášku ze dne 13. 4. 2015, která byla vyvěšena dne
15. 4. 2015 a sejmuta dne 21. 5. 2020. Obsahem této veřejné vyhlášky bylo mj. to, že veřejné
projednání se bude konat dne „20. 5. 2015 v 17:00 hod. v čp. 111 (bývalá škola)“ a návrh územního
plánu je vystaven k nahlédnutí u pořizovatele v kanceláři Obecního úřadu Libomyšl nebo
u zástupce pořizovatele Ing. R. P. anebo na www.libomysl-be.cz; současně byla uvedena i
telefonní čísla na pořizovatele a jmenovaného zástupce, jakož i poučení o možnosti uplatnit
námitky a připomínky.
[13] Právě tato fáze procesu územního plánování je rozhodující (kritickou) fází z hlediska
dotčených osob – vlastníků pozemků a staveb dotčených návrhem řešení, kteří uplatňují
své námitky jako privilegovanou formu výhrad, jež nestačí pouze vypořádat (jako připomínky),
ale je nutno o nich rozhodnout v souladu s §53 odst. 1 stavebního zákona. K tomu v daném
případě došlo a o všech třech námitkách, které stěžovatel podal dne 25. 5. 2015, rozhodl odpůrce
tak, že jim vyhověl – v podrobnostech viz textová část ÚP Libomyšl [kapitola 5), str. 109].
[14] Tvrzení stěžovatele, že o návrhu územního plánu nevěděl, tedy nemůže obstát. Pokud
by o návrhu územního plánu opravdu nevěděl, nemohl by podat proti jeho obsahu námitky
týkající se zastavěné plochy (na pozemku p. č. st. X), ostatní plochy (na pozemcích p. č.: X a X)
a 4 rybníčků v areálu farmy stěžovatele. Podobně neudržitelné je též tvrzení stěžovatele, že
o návrhu územního plánu nevěděla veřejnost. Jak je zřejmé z předloženého spisu, veřejného
projednání se účastnila veřejnost, přítomní připojili své podpisy na prezenční listinu a následně
také někteří z dotčených vlastníků uplatnili námitky. To by jistě nebylo možné, pokud by návrh
územního plánu nebyl náležitě zveřejněn, a zdejší soud ve shodě s krajským soudem nemá důvod
se domnívat, že tomu bylo jinak. Stěžovatel v tomto ohledu zůstal pouze v rovině ničím
nepodloženého tvrzení, které neodpovídá tomu, co je obsahem předloženého spisu, jakož
i samotného ÚP Libomyšl; z jeho textové části jasně vyplývá, že námitky proti návrhu územního
plánu podal nejen stěžovatel, ale i další dotčené osoby, které se s návrhem musely logicky nejprve
seznámit – a to na základě jeho zveřejnění způsobem podle §172 odst. 2 správního řádu, jenž
stanoví: „Není-li vzhledem k rozsahu návrhu možno zveřejnit jej na úřední desce v úplném znění, musí být
na úřední desce uvedeno, o jaké opatření obecné povahy jde, čích zájmů se přímo dotýká a kde a v jaké lhůtě se lze
s návrhem seznámit. Úplné znění návrhu včetně odůvodnění však musí být i v takovém případě zveřejněno
způsobem umožňujícím dálkový přístup.“
[15] To znamená, že nelze-li návrh územního plánu vzhledem k jeho rozsahu zveřejnit
„klasicky“ na úřední desce, na níž se dokumenty vyvěšují v listinné podobě v plném znění,
je třeba zde zveřejnit alespoň oznámení o tomto návrhu s příslušnými náležitostmi, z nichž musí
být mj. patrné, kde se lze s obsahem návrhu seznámit.
[16] Krajský soud se přitom jednoznačně vyjádřil v tom smyslu, že pořizovatel ÚP Libomyšl
povinnosti zveřejnění návrhu územního plánu na úřední desce dostál; avizoval totiž,
že je vystaven k nahlédnutí na obecním úřadě anebo webových stránkách obce, tj. způsobem
umožňujícím dálkový přístup – viz výše. Současně krajský soud doplnil, že pořizovatel neměl
ze zákona povinnost obsah úřední desky archivovat, což stěžovatel v kasační stížnosti nijak
nerozporuje a pouze opakovaně uvádí, že územní plán na úřední desce zveřejněn nebyl, resp.
že nebyly zveřejněny zákonem požadované listiny – o jaké konkrétní listiny by se mělo jednat,
ovšem nezmínil. Vůbec celá kasační stížnost je spíše obecnou kritikou pořizování územního
plánu a její nízká úroveň významně ovlivnila podobu přezkumu ze strany Nejvyššího správního
soudu. Platí totiž, že kvalita a preciznost kasačních námitek nutně předurčuje také kvalitu
a rozsah jejich vypořádání; obdobně srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 4. 2017, č. j. 3 Afs 152/2016 – 24, ze dne 26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016 – 26, či ze dne
14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011 – 108).
[17] Jinak řečeno, pro výsledek kasačního řízení je rozhodující, jak kvalitně je stěžovatel
schopen odůvodnit jím uplatněné námitky. Pokud stížnostní námitky vznáší toliko v obecné
rovině a fakticky se omezuje na pouhé vyjádření nesouhlasu se závěry krajského soudu, aniž
by k nim uvedl též pádné protiargumenty, může zdejší soud na tyto kasační body reagovat pouze
srovnatelnou mírou konkrétnosti; o tento případ jde i v nyní posuzované věci.
[18] Nejvyšší správní soud proto pouze ve stručnosti opakuje, že předložená spisová
dokumentace a zejména postup samotného stěžovatele v podstatě popírá jeho následná tvrzení
v kasační stížnosti. Pokud by nebyl návrh územního plánu zveřejněn, nemohl by ho stěžovatel
napadnout námitkami. Smyslem zveřejnění návrhu územního plánu je to, aby se s ním dotčená
veřejnost mohla seznámit a uplatnit k jeho obsahu připomínky či námitky, k čemuž v tomto
případě došlo. Stěžovatel námitky proti ÚP Libomyšl podal a z jeho zcela obecné a ničím
nepodložené argumentace neplynou žádné důvodné pochybnosti ohledně zákonnosti zveřejnění
návrhu územního plánu, které by bylo nutno vyvracet např. znaleckým posudkem, jak navrhl
stěžovatel. S ohledem na shora uvedené skutkové okolnosti věci považuje Nejvyšší správní soud
tento důkazní návrh za nadbytečný, nehledě na to, že ho stěžovatel mohl a měl v prvé řadě
uplatnit u krajského soudu. Nic takového však stěžovatel neučinil, naopak výslovně souhlasil
s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli dokazování provádí soud výhradně při jednání
(§77 odst. 1 s. ř. s). Krajský soud žádné dokazování neprováděl a vycházel ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době vydání opatření obecné povahy (§101b odst. 3 s. ř. s.).
Totéž platí i pro rozhodování zdejšího soudu, do jehož kasačního řízení nelze přenášet prvky
odvolacího řízení. Ostatně i zákon stanoví, že Nejvyšší správní soud rozhoduje o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání (§109 odst. 2 s. ř. s.).
[19] Lze tedy shrnout, že první kasační námitka není důvodná, neboť nebylo prokázáno,
že by ÚP Libomyšl byl vydán nezákonným způsobem s vyloučením veřejnosti. Naopak veřejnost
byla s návrhem ÚP Libomyšl seznámena, což dokládá jednak samotný postup stěžovatele, který
proti návrhu podal námitky, jednak doložená spisová dokumentace – a to nejen ve vztahu
k veřejnému projednání návrhu dne 20. 5. 2015, ale i dalšímu (opakovanému) veřejnému
projednání návrhu dne 5. 10. 2015 a dne 8. 12. 2015. Všech těchto tří veřejných projednání
se účastnily i některé dotčené osoby (dle doložených prezenčních listin), které – podobně jako
stěžovatel – uplatnily námitky vůči návrhu územního plánu, o jehož zveřejnění zákonem
stanoveným způsobem na úřední desce nemá zdejší soud důvodu pochybovat.
[20] Ad 2) Jak již bylo uvedeno, stěžovatel vůči návrhu územního plánu podal dne 25. 5. 2015
námitky, kterým odpůrce vyhověl. Jiné námitky stěžovatel nepodal, a proto nedošlo k žádnému
relevantnímu posouzení ani rozhodnutí z hlediska proporcionality přijatého řešení ÚP Libomyšl
– a sice koridoru pro trasu plynovodu a dvou čističek odpadních vod, jejichž umístění stěžovatel
napadl poprvé až v návrhu u krajského soudu.
[21] Zásada proporcionality zkoumaná coby součást posledního kroku při přezkumu opatření
obecné povahy byla akcentována v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, č. 1910/2009 Sb. NSS, které k soudní kontrole
procesu tvorby územního plánu (jeho změny) konstatovalo, že v rámci zásahu územního plánu
do vlastnických práv určité osoby soud především zkoumá „…zda dotyčný zásah do vlastnického práva
má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod a zda je činěn jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším
ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle.
Shledá-li soud, že některá z uvedených kumulativních podmínek není splněna, je to zásadně důvodem pro zrušení
územního plánu v té části, jež s dotyčným zásahem souvisí, umožňuje-li takto omezený zásah soudu do územního
plánu charakter tohoto plánu jakož i povaha nepřípustného zásahu. Shledá-li naopak soud, že všechny uvedené
podmínky pro zásah byly naplněny, není to důvodem ke zrušení územního plánu ani tehdy, jedná-li se o omezení
ve větší než spravedlivé míře.“
[22] Není to ovšem soud, kdo by měl o naznačených otázkách ohledně proporcionality zásahu
rozhodovat tzv. v první linii, jak správně poznamenal krajský soud. Jak bylo zmíněno, úkolem
soudu není územní plány aktivně dotvářet; viz bod [11]. Soud by měl zůstat primárně v pozici
toho, kdo je garantem zákonnosti, tedy zkoumat porušování předpisů a nemít zájem na jakémkoli
zasahování do aktivní tvorby územně plánovací dokumentace, v daném případě územního plánu.
Přeneseně řečeno: soud je strážcem či pasivním korektorem procedury vedoucí k územní
regulaci, nikoli jejím aktivním tvůrcem; tím je jednoznačně zastupitelstvo obce, jakožto orgán
politické reprezentace vzniklý na základě svobodné vůle občanů ve volbách a postupující v rámci
práva na samosprávu. Právě zastupitelstvo obce je tím, kdo vydává v samostatné působnosti
územní plán, a tuto činnost nemůže soud nahrazovat; totéž platí i pro činnost pořizovatele
územního plánu postupujícího v přenesené působnosti.
[23] Řízení před soudem je prostředkem ochrany práv, nikoli nástrojem rozhodování věcných
sporů o využití území; tyto spory zásadně mají být vypořádány v řízení před správními orgány –
viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 1 Ao 2/2010 – 116, č. 2215/2011 Sb. NSS, v němž soud dovodil, že i přes procesní pasivitu
navrhovatele lze podat návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části. Nicméně
úspěšnost takového návrhu je pak dána spíše výjimečně – a to pokud procesní pasivita
navrhovatele vyplývala z objektivních okolností nebo pokud nezákonnosti, na které poukazuje,
jsou závažného rázu a mají dopad na veřejné zájmy.
[24] Přeneseno na nyní posuzovaný případ, nelze než zopakovat, že stěžovatel nepodal
námitky proti přiměřenosti připravovaného koridoru pro umístění plynovodu ani proti umístění
ČOV. V tomto ohledu zůstal v roli pasivního pozorovatele, potažmo příjemce řešení navrženého
v územním plánu, ačkoli jeho aktivní účasti na tvorbě územního plánu objektivně nic nebránilo.
Pořizovatel řádně oznámil veřejnou vyhláškou konání (prvního) veřejného projednání
upraveného a posouzeného návrhu územního plánu na 20. 5. 2015, vč. poučení o možnosti
podat námitky podle §52 odst. 2 a 3 stavebního zákona. Stěžovatel tak byl řádně poučen
a rozhodně se nemůže odvolávat na to, že námitky týkající se umístění plynovodu či ČOV podat
nemohl, neboť oba záměry byly součástí návrhu územního plánu, jak ověřil zdejší soud
z doložené spisové dokumentace. Oba záměry byly uvedeny jak v textové, tak grafické části
návrhu územního plánu – zde: konkrétně v rámci výkresu veřejně prospěšných staveb, veřejně
prospěšných opatření a asanací (podle legendy: P01 – koridor pro plynárenství a VT5, VT6 –
ČOV Želkovice centrum, ČOV Želkovice sever); bylo tedy jen a pouze na stěžovateli, aby vůči
uvedeným záměrům uplatnil relevantní námitky, o kterých by odpůrce rozhodl.
[25] Procesní pasivita stěžovatele nebyla způsobena objektivními okolnostmi a za tohoto stavu
by bylo možno jeho návrhu vyhovět toliko v případě závažných důvodů; tyto důvody Nejvyšší
správní soud rozvedl v rozsudku ze dne 18. 1. 2011, č. j. 1 Ao 2/2010 – 185, č. 2397/2011 Sb.
NSS, s tím, že „…za tyto závažné důvody je třeba považovat porušení kogentních procesních a hmotněprávních
norem chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání a obsah opatření
obecné povahy“. Uvedené závažné důvody, pro které by i při procesní pasivitě stěžovatele bylo
na místě zrušení ÚP Libomyšl, krajský soud neshledal, a proto návrh stěžovatele zamítl. Nejvyšší
správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje a odkazuje na veškeré individuální okolnosti případu,
jakož i na přednesené argumenty stěžovatele; ten v kasační stížnosti kromě výše vypořádaného
důvodu procesní povahy, nepoukázal na žádné další porušení kogentních procesních
či hmotněprávních norem a ani zdejší soud žádnou zjevnou nezákonnost zvoleného řešení
prima facie neshledal. V případě obou čističek odpadních vod jde o obecně prospěšné stavby, které
vyžaduje plánovaný rozvoj v území Želkovic; obdobně i v případě koridoru pro umístění
plynovodu se jedná o veřejně prospěšnou stavbu a opatření, které ÚP Libomyšl navíc přebírá
a dále zpřesňuje na základě zásad územního rozvoje Středočeského kraje, jimiž je ex lege vázán
(§36 odst. 5 stavebního zákona).
[26] Za tohoto skutkového a právního stavu věci Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel
nevyužil upraveného a posouzeného návrhu územního plánu k uplatnění plnohodnotných
námitek o neproporcionálním zásahu do jeho vlastnického práva; v takovém případě je však
rozsah soudního přezkumu výrazně omezen, jak vyplývá ze shora citované judikatury, která
je v praxi následována (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2020,
č. j. 6 As 270/2019 – 38, a v něm přehledně uvedenou judikaturu). Stěžovatel se proto nemohl
úspěšně domáhat, aby krajský soud tzv. v první linii přezkoumal proporcionalitu tohoto zásahu.
V opačném případě by byl popřen princip subsidiarity soudní ochrany (§5 s. ř. s.) a soud
by suploval roli odpůrce, což by bylo rozporné nejen s právem na samosprávu, ale i s ochranou
právní jistoty ostatních osob, které respektují ÚP Libomyšl a postupují s důvěrou v jeho obsah.
Ani druhá kasační námitka tedy není důvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[27] Ve světle všech výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud neshledal kasační
stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Odpůrce měl ve věci úspě ch, a proto
mu náleží náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení proti stěžovateli, který úspěch neměl.
[29] Obecně sice platí, že povinnost správního úřadu hájit jím vydaný akt u soudu
proti správní žalobě představuje samozřejmou součást povinností plynoucích z běžné správní
agendy, k níž je úřad personálně i finančně ze státního rozpočtu vybavován; nic na tom nemění
ani to, že územní plán vydává v samostatné působnosti zastupitelstvo obce, neboť celý proces
pořízení územního plánu je administrován v rámci přenesené působnosti – tedy jako výkon státní
správy. V tomto případě je ovšem pasivně legitimovaným malá obec Libomyšl, jejíž schopnosti
kvalifikovaně hájit územní plán před soudem jsou nutně omezené. S přihlédnutím k této
skutečnosti, jakož i k procesu pořízení územního plánu a vůbec celé povaze posuzované věci,
vzal proto Nejvyšší správní soud jako důvodně vynaložené náklady související s tím, že odpůrce
udělil k zastupování před soudem plnou moc advokátovi. Konkrétně se jedná o odměnu zástupce
odpůrce a náhradu jeho hotových výdajů dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů. Odměna zástupce v řízení před Nejvyšším správním soudem činí 3100 Kč za jeden
úkon právní služby spočívající v sepsání vyjádření ke kasační stížnosti [§7, §9 odst. 4 písm. d)
a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], zvýšená o náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč
za jeden úkon (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem se tedy jedná o částku 3400 Kč zvýšenou
o DPH v sazbě 21%, tj. 4114 Kč. Stěžovatel je tak povinen uhradit odpůrci uvedenou částku
ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu