ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.101.2019:15
sp. zn. 5 Azs 101/2019 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Y. P., zastoupen
Mgr. Michalem Poupětem, advokátem, se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2019, č. j. 17 A
21/2019 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutím žalované ze dne 10. 1. 2019, č. j. CPR-26674-2/ČJ-2018-930310-
V244 a č. j. CPR-26674-3/ČJ-2018-930310-V244. Prvním rozhodnutím žalovaná zamítla
odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Odboru
cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Plzeň (dále jen „ správní orgán
I. stupně“) ze dne 2. 8. 2018, č. j. KRPP-74030-19/ČJ-2018-03022, jímž bylo stěžovateli uloženo
správní vyhoštění podle ustanovení §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „ zákon o pobytu cizinců“), a to v délce 1 roku. Druhým rozhodnutím
žalovaná zamítla odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 2. 8. 2018,
č. j. KRPP-74030-20/ČJ-2018-030022, jímž byla stěžovateli uložena povinnost uhradit náklady
spojené s řízením o správním vyhoštění podle ustanovení §79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu v platném znění (dále jen ,,správní řád‘‘), ve výši 1000 Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne
právní moci rozhodnutí.
[2] Z obsahu správního spisu plyne, že uvedenému rozhodnutí o správním vyhoštění
stěžovatele předcházela pobytová kontrola, provedená dne 15. 5. 2018 Odborem cizinecké policie
Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, ve skladu společnosti Penny Market s.r.o., IČO
64945880, na adrese Osoblaho 1275, Dobřany. Kontrolou ve vnitřních prostorách skladu byl
při pracovní činnosti a v pracovním oblečení zastižen stěžovatel, který na výzvu k prokázání
totožnosti předložil platný cestovní pas Ukrajiny č. X, v němž měl vyznačeno národní vízum
Polské republiky typu D, č. X, s platností od 6. 3. 2018 do 28. 12. 2018, s délkou pobytu 180 dní a
možností vícenásobného vstupu. Stěžovatel nepředložil žádné platné oprávnění k výkonu
zaměstnání na území České republiky. Na personálním oddělení byla předložena rámcová
smlouva mezi společností Penny Market (objednatel) a společností CIRINGSA s.r.o., IČO
04109147, se sídlem Oldřichova 247/5, Praha, (zhotovitel), která stěžovateli hradila odměnu.
Téhož dne bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b)
bod 3 zákona o pobytu cizinců.
[3] Stěžovatel v žalobě namítal, že celé řízení o správním vyhoštění je zcela v rozporu
s českými i evropskými právními předpisy; měl být aplikován §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o zaměstnanosti‘‘),
a směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES, jelikož stěžovatel je zaměstnancem
společnosti FASSTY SP. Z O.O., a do České republiky byl vyslán v rámci poskytování služeb
zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie – přeshraničního poskytování
služeb. Stěžovatel měl za to, že se nacházel na území České republiky zcela v souladu s právními
předpisy, když sem byl vyslán za účelem poskytování služeb v rámci plnění zakázky pro
společnost CIRINGSA s.r.o., a to na základě smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi
zúčastněnými společnostmi.
[4] Krajský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že žalovaná se podrobně zabývala jak výkladem
vnitrostátního, tak unijního práva, jakož i případy výjimek, za kterých je dána přednost unijního
práva a následné použití zákona o zaměstnanosti; vyčerpávajícím způsobem odůvodnila, proč
se rozhodnutí zmiňovaná v odvolání a nyní v žalobě neuplatní na případ stěžovatele. Z obsahu
spisu a z rozhodnutí vzal soud za prokázané, že stěžovatel po dobu přibližně 3 týdnů, nejméně
však dne 15. 5. 2018, ve skladu společnosti Penny Market s.r.o. v Dobřanech, vykonával pracovní
činnost, ačkoliv nedisponoval žádným platným povolením k výkonu této činnosti na území České
republiky. Tímto způsobem došlo k naplnění znaků skutkové podstaty protiprávního jednání
dle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců a podmínek pro vydání rozhodnutí
o vyhoštění. Byla zcela vyvrácena možnost, že by činnost vykonávaná stěžovatelem mohla být
přeshraničním poskytováním služeb, přičemž závěry jak žalované, tak správního orgánu I. stupně,
se opíraly i o ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (stěžejní rozsudek ze dne
31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31 či rozsudek ze dne 9. 3. 2017, č. j. 9 Azs 297/2016 - 28).
Jelikož stěžovatel nebyl na základě víza vydaného v Polské republice oprávněn vykonávat práci
na území České republiky, byl výkon této činnosti podmíněn získáním povolení k zaměstnání,
o něž si nepožádal u českých správních orgánů. Tedy vykonával závislou práci na území České
republiky bez potřebného povolení a nemohla se na něj vztahovat ani výjimka dle §98 písm. k)
zákona o zaměstnanosti. K námitce stran povinnosti stěžovatele nahradit náklady řízení
o správním vyhoštění krajský soud uvedl, že bylo dostatečně prokázáno, že stěžovatel vyvolal
řízení o správním vyhoštění tím, že se dopustil protiprávního jednání, o kterém bylo rozhodnuto
samostatně.
[5] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem ;
z důvodu vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech ; a z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v jiné
vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.
[6] Stěžovatel si opakovaně stojí za svým názorem, že nevykonával na území ČR práci
neoprávněně; je zaměstnancem polské společnosti FASSTY SP. Z O.O. a do České republiky byl
vyslán v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě Evropské
unie - přeshraničního poskytování služeb, a to v souladu se směrnicí Evropského parlamentu
a Rady 96/71/ES. Stěžovatel se tak nacházel na území ČR zcela v souladu s právními předpisy,
když sem byl pouze vyslán za účelem poskytování služeb v rámci plnění zakázky pro společnost
CIRINGSA s.r.o., a to na základě smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi zúčastněnými
společnostmi. Soulad tohoto postupu s právem EU potvrdila ve svém vyjádření po žádosti
zaměstnavatele stěžovatele i Evropská komise. Ačkoliv stěžovatel opakovaně předkládal důkazy
k prokázání skutečnosti, že správní orgán měl aplikovat §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti,
nebylo toto ze strany správního orgánu akceptováno. Dle stěžovatele v obchodních vztazích
nelze vyloučit, že je zaměstnanec přijat do zaměstnání a v důsledku následné nižší vytíženosti
zaměstnavatele je v podstatě ihned vyslán v souladu s předpisy EU k výkonu práce v jiném
členském státě na základě příslušných smluvních závazků. To je i tento případ; správní orgány,
tak i krajský soud staví své závěry na výpovědi stěžovatele, který je dle výslechu evidentně neznalý
smluvních a obchodních vztahů zúčastněných společností, a proto nemohl být schopen stěžejní
otázky relevantně posoudit. Tyto nejasnosti mohly být zhojeny, pokud by správní orgány
provedly důkazy stěžovatelem navrhované. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby
Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela odkázala na shromážděný spisový
materiál, neboť je přesvědčena, že postupovala v souladu se zákony a ostatními právními
předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, a proto navrhuje
zamítnutí kasační stížnosti.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Přitom zkoumal, zda napadený
rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Obdobnou věcí se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze dne 31. 1. 2018,
č. j. 2 Azs 289/2017 - 31. Od závěrů uvedených v tomto rozsudku se NSS nemá důvod odchýlit
ani v nyní projednávané věci.
[12] Nejvyšší správní sud předně neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti, kterou
stěžovatel v obecné rovině vznesl.
[13] Z judikatury Ústavního soudu [viz nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), příp. nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287);
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz] plyne, že jedním z požadavků
vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů
svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v souzeném případě úvaha krajského soudu
výše uvedené předpoklady splňuje. Důvody, které krajský soud vedly k zamítnutí žaloby, jsou
z odůvodnění jeho rozsudku zřejmé. Krajský soud v něm popsal konkrétní skutkové okolnosti,
z nichž vycházel, uvedl úvahy, kterými se řídil, a popsal skutkové i právní závěry, k nimž dospěl.
Krajský soud ani neopomenul žádnou ze žalobních námitek. Stěžovatel ostatně sám v kasační
stížnosti uvádí, v čem spatřuje nesprávnost posouzení provedeného krajským soudem, což
by jistě nebylo možné, pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů. To, zda jsou postup a závěry krajského soudu a správních orgánů správné a zákonné,
je předmětem následného meritorního posouzení věci.
[14] Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem neshledal důvodnou námitku
nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Správní orgány zjistily skutkový stav, o němž nejsou
důvodné pochybnosti; řádně se zabývaly také otázkou, zda byly splněny předpoklady pro vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců,
stejně jako existencí důvodů, pro které by nemohl být stěžovatel vyhoštěn (§119a odst. 2
ve spojení s §174a zákona o pobytu cizinců). Stěžovatel byl správním orgánem I. stupně
vyslechnut, byla mu dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, jakož i možnost
nahlédnout do spisu. Ve věci bylo také opatřeno závazné stanovisko Ministerstva vnitra
k možnosti vycestování stěžovatele do země původu. Stěžovatel přitom neuplatnil žádná tvrzení,
jimiž by relevantně zpochybnil správními orgány učiněná zjištění, a nesdělil ani žádné další
okolnosti, které by mohly mít vliv na posouzení jeho případu.
[15] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou týkající se nenaplnění skutkové podstaty
dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Sporná je zejména otázka, zda činnost,
kterou stěžovatel na území ČR vykonával, je třeba považovat za výkon zaměstnání bez
příslušného povolení.
[16] Podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému
smluvních států až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo
povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území
provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu
anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci
zprostředkoval.
[17] Podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta,
karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance ani modrá karta se podle tohoto zákona
nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování
služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu.
[18] Platí, že pracovní vízum vydané jiným členským státem EU neopravňuje cizince k výkonu
zaměstnání na území ČR. Cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván, jen je-li
držitelem platné zaměstnanecké karty, modré karty, nebo povolení k zaměstnání a platného
povolení k pobytu na území ČR dle §89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti. Výjimky z tohoto
pravidla jsou pak stanoveny v §98 a §98a zákona o zaměstnanosti. O vydání povolení
k zaměstnání může žádat cizinec zpravidla před svým příchodem na území České republiky
sám nebo prostřednictvím zaměstnavatele. Ke dni nástupu do zaměstnání již musí cizinec
platným povolením k zaměstnání disponovat (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 5. 4. 2017,
č. j. 6 Azs 60/2017 – 13).
[19] V posuzovaném případě není sporné, že stěžovatel byl zaměstnán, tedy, že jeho práce
naplňovala definiční znaky závislé práce. Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel práci
vykonával ve vztahu podřízenosti, jménem jiného subjektu a na jeho účet, na základě pokynů,
pod kontrolou a za odměnu. Stěžovatel nicméně tvrdí, že práci vykonával pro svého polského
zaměstnavatele, kterým byl na území ČR vyslán. Podle výše uvedené judikatury však polské
pracovní vízum samo o sobě stěžovatele neopravňovalo k výkonu zaměstnání na území ČR.
Stěžovatel má ovšem za to, že povolení k zaměstnání mít ani nemusel, neboť se v jeho případě
uplatní výjimka stanovená v §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.
[20] Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31,
konstatoval, že §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti je třeba vykládat jednak v souladu s účelem
a systematikou zákona o zaměstnanosti, jednak v souladu s právem EU, neboť se jedná
o implementaci zásady volného pohybu služeb dle čl. 56 an. Smlouvy o fungování Evropské unie
(dále jen „SFEU“).
[21] Podle čl. 56 SFEU jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní
příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce
služeb. Podle čl. 57 SFEU se za služby podle Smluv pokládají výkony poskytované zpravidla
za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob.
Svobodu volného pohybu služeb lze podle čl. 52 v souvislosti s čl. 62 SFEU omezit z důvodu
veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví.
[22] Pojem „vyslání v rámci poskytování služeb“ je používán směrnicí 96/71/ES ze dne
16. 12. 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice 96/71/ES“).
Vysláním pracovníků za účelem poskytování služeb se podle čl. 1 odst. 3 směrnice 96/71/ES
rozumí, pokud podnik usazený na území jednoho členského státu vyšle pracovníka na území
jiného členského státu „na vlastní účet a pod svým vedením na základě smlouvy uzavřené mezi podnikem
pracovníky vysílajícím a stranou, pro kterou jsou služby určeny, činnou v tomto členském státě, jestliže po dobu
vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem“ [písm. a)]; nebo pokud podnik
vyšle „pracovníka do provozovny nebo podniku náležejícího ke skupině podniků na území členského státu,
jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem“ [písm. b)];
nebo pokud „jako podnik pro dočasnou práci či podnik poskytující pracovníky vyšle pracovníka do podniku,
který jej využije, se sídlem nebo vykonávajícího činnost na území některého členského státu, jestliže po dobu vyslání
existuje pracovní poměr mezi podnikem pro dočasnou práci či podnikem poskytujícím pracovníky na straně
jedné a pracovníkem na straně druhé“ [písm. c)]. V bodu 4 odůvodnění směrnice 96/71/ES
se k působnosti směrnice uvádí, že „poskytování služeb může spočívat buď v provedení prací podnikem
na jeho účet a pod jeho vedením, na základě smlouvy uzavřené mezi tímto podnikem a stranou, pro kterou jsou
služby určeny, nebo v poskytnutí pracovníků pro jejich využití podnikem v rámci veřejné či soukromé zakázky“.
O vyslání v rámci poskytování služeb se tak jedná tehdy, pokud je cizinec dočasně vyslán ze státu,
kde obvykle pracuje, a po dobu vyslání existuje pracovní poměr uzavřený s vysílajícím
zahraničním zaměstnavatelem.
[23] Zákon o zaměstnanosti v §89 stanoví obecné pravidlo, že cizinec může být
na území České republiky zaměstnán, jen je-li držitelem platné zaměstnanecké nebo modré karty
nebo má-li platné povolení k zaměstnání a platné povolení k pobytu. V §§95 až 97 pak zákon
o zaměstnanosti zvlášť upravuje některé hraniční případy.
[24] Výjimku z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území ČR povolení
k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu zakotvenou v §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti nelze vykládat tak, že se vztahuje na veškeré vysílání pracovníků za účelem
poskytování služeb. Členské státy EU mohou chránit své vnitrostátní pracovní trhy před
zneužíváním svobody poskytování služeb k neoprávněnému agenturnímu zaměstnávání podniky
usazenými v jiném členském státě (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 3. 1990 ve věci C-
113/89, Rush Portuguesa). NSS již v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31, dospěl
k závěru, že §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se vztahuje pouze na dočasné vyslání
pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a)
směrnice 96/71/ES a na vyslání pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly, avšak pouze
za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost v členském státě, v němž má
zaměstnavatel sídlo. Pracovní povolení se dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti nevyžaduje
pouze u pracovníků, kteří, ačkoli byli dočasně vysláni na území ČR jako pracovní síla, vykonávají
svou hlavní činnost u zaměstnavatele, který je na území ČR vyslal, neboť pouze v takovém
případě lze předpokládat, že se cizinci po uplynutí doby vyslání vrátí zpět a nebudou se snažit
o začlenění na český pracovní trh. Zaměstnavatelé z jiných členských států tak mohou v rámci
volného pohybu služeb dočasně vyslat své zaměstnance na území ČR jako pracovní sílu coby
odlehčovací opatření v době dočasného úbytku zakázek, nemohou však fungovat jako faktické
agentury práce, které bez jakékoli kontroly ze strany českých správních orgánů pouze vysílají
příslušníky třetích států do ČR jako pracovní sílu, aniž by kdy tyto osoby využívaly k vlastní
činnosti. Uvedené nakonec vyplývá i ze stanoviska Evropské komise, na něž stěžovatel odkázal
a jež mělo argumentačně podpořit jeho tvrzení, ovšem potvrzuje spíše nastavenou judikaturní
linii Soudního dvora EU.
[25] Z obsahu správního spisu je zřejmé, že v nyní posuzovaném případě stěžovatel
uzavřel v České republice pracovní smlouvu s polskou společností FASSTY SP. Z O.O., aniž
by kdy pro tuto polskou společnost v Polsku pracoval. Z protokolu o výslechu stěžovatele ze dne
15. 5. 2018 (str. 39-44 správního spisu) vyplynulo, že se stěžovatel o práci v České republice
dozvěděl již na Ukrajině prostřednictvím internetu, přičemž zprostředkovatelem mu bylo
sděleno, že se jedná o vyslání na služební cestu prostřednictvím polské společnosti, z toho
důvodu si stěžovatel nežádal o pracovní povolení na Úřadu práce České republiky. Stěžovatel
si zařídil polské vízum a dne 18. 4. 2018 opustil Ukrajinu a přes polskou republiku odcestoval
ihned do České republiky, přibližně tři týdny před provedenou kontrolou. Smlouvu s polskou
společností FASSTY stěžovatel podepisoval až v České republice, předal mu jí několik dní
po příjezdu zprostředkovatel V. M. V Polské republice stěžovatel pro tuto společnost nepracoval,
bylo mu řečeno, že v České republice pracuje pro polskou společnost ASSU, ačkoliv jí stěžovatel
neznal a ani s touto společností nic nepodepisoval. Dále stěžovatel uvedl, že v České republice
ani Evropské unii nemá žádné osoby, vůči kterým by ukončení jeho pobytu představovalo
nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života. Na území České republiky nemá
žádné vazby, závazky či pohledávky, na území Ukrajiny se nachází jeho rodiče, s nimiž bydlí. Na
Ukrajinu vycestuje dobrovolně, v návratu mu nebrání žádné překážky. Finančními prostředky
k návratu disponuje a jeho zdravotní stav je rovněž dobrý.
[26] Vyslání stěžovatele do ČR tedy zcela zjevně představovalo samotný předmět poskytování
služeb a stěžovatel plnil své pracovní úkoly pod dohledem a vedením společnosti CIRINGSA
s.r.o., a to na základě smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi společnostmi FASSTY SP. Z
O.O. a CIRINGSA s.r.o. Vyslání stěžovatele na území ČR polským subjektem tedy fakticky
představovalo agenturní zprostředkování práce, na něž nelze aplikovat výjimku z povinnosti
získání pracovního povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti (k obdobnému závěru
dospěl NSS v rozsudcích ze dne 6. 12. 2017, č. j. 9 Azs 339/2017 – 41, č. j. 9 Azs 340/2017 – 43,
a č. j. 9 Azs 391/2017 - 57). Krajský soud proto správně dovodil, že žalovaná postupovala
v souladu se zákonem, když na posuzovaný případ aplikovala §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona
o pobytu cizinců.
[27] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná; proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[28] O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel ve věci neměl úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto jí soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu