ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.102.2019:15
sp. zn. 5 Azs 102/2019 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: V. M., zast.
Mgr. Michalem Poupětem, advokátem, se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2019,
č. j. 17 A 22/2019 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského
soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím žalované ze dne 10. 1. 2019,
č. j. CPR-26669-2/ČJ-2018-930310-V244 a č. j. CPR-26669-3/ČJ-2018-930310-V244.
[2] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje,
Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Plzeň (dále též jen
„správní orgán I. stupně“) ze dne 2. 8. 2018, č. j. KRPP-74033-18/ČJ-2018-030022, bylo žalobci
dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 2 let. Současně mu byla podle
§118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území České republiky do
15 dnů od nabytí právní moci vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění. Dále bylo
rozhodnuto, že dle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se na žalobce nevztahují důvody
znemožňující vycestování.
[3] Samostatným rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze stejného dne, č. j. KRPP-
74033-19/ČJ-2018-030022, byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení spojené
s řízením o správním vyhoštění cizince paušální částkou 1 000 Kč.
[4] Správní vyhoštění bylo žalobci uloženo v návaznosti na kontrolu policie, která žalobce
společně s dalšími devíti ukrajinskými občany kontrolovala dne 15. 5. 2018 ve skladových
prostorách společnosti Penny Market s. r. o. (dále jen „Penny Market“) na ulici Osoblaho 1275,
Dobřany, kde žalobce v době kontroly vybaloval zboží na paletách. Při kontrole policie zjistila,
že žalobce je držitelem polského národního víza typu D MULTI, č. X, s dobou platnosti od
25. 2. 2018 do 21. 12. 2018, s délkou pobytu 180 dní a možností vícenásobného vstupu; dle
vstupního razítka žalobce do schengenského prostoru vstoupil dne 27. 2. 2018. Žalobce však
neměl povolení k zaměstnání ani jiný doklad, který by jej opravňoval na území České republiky
pracovat. Na personálním oddělení byla předložena rámcová smlouva o dílo mezi společností
Penny Market jako objednatelem a společností Fresa solution s.r.o. (dále jen „Fresa“) jako
zhotovitelem. Přítomný Leonid Paskalov uvedl, že je koordinátorem společnosti Fresa
v předmětném skladu, pod tuto agenturu měl dle jeho vyjádření spadat také žalobce, který měl
současně kontrolovat docházku a mít veškeré podklady pracovníků z Polska. Dle Paskalova
společnost Fresa poskytuje pracovníkům pracovní oděv, pracovní smlouvy a docházka jsou
uloženy v centrále společnosti, avšak spojení na svého nadřízeného policii koordinátor neposkytl.
[5] Do záznamu o zjištěných skutečnostech na formuláři oblastního inspektorátu práce
ze dne 15. 5. 2018 žalobce uvedl, že ve skladu společnosti Penny Market pracuje od 12. 3. 2018
pro polskou agenturu, jejíž jméno nezná. Práci pro Penny Market mu domluvil polský
koordinátor, smlouvu s polskou agenturou měl žalobce uloženou v automobilu. Pro Penny
Market žalobce pracuje pod agenturou Fresa. Do práce žalobce jezdil autem s koordinátorem L.
P., jenž mu každé ráno při příchodu říkal, co konkrétně má dělat. Pan P. dohlížel na práci
žalobce, byl přítomen celý den. Peníze žalobce vždy obdržel v hotovosti od polské agentury.
Jednou měsíčně přijel (neuvedeno kdo) a předal mu hotovost pro něj a pro jeho kolegy. Skupině
pracovníků z Polska dělal žalobce koordinátora. Docházka byla žalobci evidována pomocí
docházkového systému, do kterého se každé ráno přihlásil pod svým osobním číslem, které mu
přidělil pan P..
[6] Dne 15. 5. 2018 bylo se žalobcem (za přítomnosti tlumočnice) zahájeno správní řízení.
Žalobce k věci uvedl, že není zaměstnancem společnosti Penny Market, jelikož má sepsanou
smlouvu s polskou společností ASSU SP. z o. o., (dále jen „ASSU“), která ho vyslala
prostřednictvím společnosti Fresa do skladu společnosti Penny Market v Dobřanech. Veškeré
pracovní smlouvy budou uloženy u pana K. A., advokáta společnosti ASSU, nebo u majitele
společnosti V. T.. Z Ukrajiny žalobce vycestoval dne 27. 2. 2018 přes Slovensko. Vízum si
žalobce vyřizoval na Ukrajině sám. Ze Slovenska žalobce dále pokračoval do Polska, kde si do
9. 3. 2018 hledal práci. Ve Varšavě žalobce podepsal smlouvu o vyslání za prací do České
republiky se společností ASSU. Do České republiky žalobce odjel dne 10. 3. 2018. Informace,
kam měl jet, obdržel v Polsku, následně jej odvezli na ubytovnu v Dobřanech a ubytovali. Vše
vyřizoval pan V. T., žalobce nic neplatil. Dne 13. 3. 2018 nastoupil do zaměstnání jako pomocný
dělník. Pan V. T. jej určil jako zástupce skupiny, který ostatním určuje, co budou dělat, jemu
samotnému práci přiděluje pan L. P. Pracuje většinou od 6.00 do 14.30 hod., pokud je práce více,
zůstává déle. Svým osobním číslem se přihlašuje na vysokozdvižném vozíku, čímž je evidována
jeho docházka. Mzdu obdržel od pana T., který jej pověřil vyplacením peněz také ostatním z jeho
skupiny. Žalobce uvedl, že s ohledem na smlouvu o vyslání je přesvědčen, že má doklady
v pořádku. Žalobce dále sdělil, že v České republice žije jeho matka, která zde má trvalý pobyt,
dva nevlastní bratři a nevlastní otec, kteří společně žijí v obci Č., okres České Budějovice. Naproti
tomu na Ukrajině žije jeho družka s dvouletou dcerou.
[7] Z vyjádření Úřadu práce ze dne 17. 5. 2018 vyplynulo, že žalobci nebylo vydáno povolení
k zaměstnání na území okresu Plzeň - jih. Ve spise je založen doklad ze dne 13. 3. 2018 „informace
o nástupu“ žalobce vyslaného k plnění úkolů vyplývajících z uzavřené smlouvy dle §98 písm. k)
zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen
„zákon o zaměstnanosti“), od 13. 3. 2018 do 13. 6. 2018 na pracovišti Penny Market s. r. o.,
Osoblaho 1275, 334 41 Dobřany. Jako zahraniční zaměstnavatel je uvedena společnost
PRACMAX SP z o. o., Lubartow, avšak dokument není potvrzen krajskou pobočkou Úřadu
práce. Žalobce následně v průběhu správního řízení předložil totožný doklad ze stejného dne,
v němž je jako zahraniční zaměstnavatel uvedena společnost ASSU, opět bez potvrzení
o doručení krajské pobočce Úřadu práce.
[8] Během správního řízení žalobce prostřednictvím svého zástupce předložil také
dokumenty, jimiž se snažil doložit, že na území České republiky působil v rámci přeshraničního
poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě Evropské unie. Podle
předložené Smlouvy o poskytování příhraničních služeb sepsané mezi společnostmi ASSU jako
dodavatelem a společností Fresa jako odběratelem dne 1. 11. 2017 se společnost ASSU zavázala
provádět dokončovací stavební práce, balící práce a úklidové práce na území České republiky,
a to prostřednictvím zaměstnanců dodavatele, kteří budou vysláni na území České republiky
v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie –
přeshraničního poskytování služeb, a to v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady
96/71/ES ze dne 16. 12. 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen
„směrnice 96/71/ES“). Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Dále byla předložena
Rámcová smlouva o dílo uzavřená mezi společností Penny Market jako objednatelem
a společností Fresa jako zhotovitelem ze dne 13. 2. 2018, v níž se společnost Fresa zavázala
k provedení díla, jímž se podle této smlouvy rozumí včasné vyskladnění objednaného množství
kartonů na palety, kompletace palet a odvoz zkompletovaných palet na zóny výdeje, prováděné
na několika adresách, včetně ul. Osoblaho 1275, 334 41 Dobřany. V podnájemní smlouvě
uzavřené mezi společností Penny Market jako nájemcem a společností Fresa jako podnájemcem
dne 26. 2. 2018 pak společnost Penny Market přenechala v období od 1. 3. 2018 do 31. 12. 2018
za měsíční podnájemné ve výši 1300 Kč bez DPH podnájemci k užívání prostory provozovny,
a to za účelem plnění smlouvy o dílo ze dne 19. 2. 2018.
[9] Z listiny označené jako „Umowa o pracę“, uzavřené mezi společností ASSU a žalobcem,
pak vyplývá, že žalobce uzavřel dne 12. 3. 2018 pracovní smlouvu na dobu neurčitou, druhem
práce - příležitostné práce jednoduchého charakteru. Mzda byla sjednána na 2 100 zlotých a místo
výkonu práce bylo sjednáno na adrese Lubelska 36B. lok.24, 21 – 100 Lubartow, Polská republika
a další státy EU. V dodatku k této pracovní smlouvě („Aneks do umowy o pracę“) z následujícího
dne pak bylo místo výkonu pracovní činnosti změněno na adresu Penny Market s. r. o., Osoblaho
1275, 334 41 Dobřany a mzda na 4 300 zlotých.
[10] Na základě tohoto skutkového stavu správní orgán I. stupně uzavřel, že žalobce
na území České republiky fakticky vykonával závislou práci bez patřičného povolení
k zaměstnání, a rozhodl proto o správním vyhoštění žalobce, jak je uvedeno výše.
[11] V odvolání proti uložení správního vyhoštění žalobce namítal, že v souladu s §98
písm. k) zákona o zaměstnanosti a směrnicí 96/71/ES žádné povolení k zaměstnání
nepotřeboval, neboť do České republiky byl vyslán svým polským zaměstnavatelem v rámci
poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě. Žalovaná této
argumentaci nepřisvědčila, odvolání žalobce zamítla a potvrdila rozhodnutí správního orgánu
I. stupně výše uvedenými rozhodnutími. V prvním ze svých rozhodnutí žalovaná zdůraznila,
že běžným místem výkonu práce žalobce nebylo Polsko, nýbrž Česká republika, a proto jej nelze
považovat za zaměstnance vyslaného polským zaměstnavatelem v rámci přeshraničního
poskytování služeb. Žalobce byl do České republiky vyslán ihned v den uzavření pracovní
smlouvy. Práce žalobce podle žalované vykazovala znaky agenturního zaměstnávání –
předložením jednotlivých smluv se žalobce pouze snažil zastřít zneužití svobody volného pohybu
pracovní síly v rámci Evropské unie prostřednictvím faktického zaměstnávání cizinců bez
platného povolení k zaměstnání.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[12] Proti rozhodnutím žalované podal žalobce žalobu, kterou krajský soud shledal jako
nedůvodnou, a proto ji podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
[13] Rozhodnutí správních orgánů v obou stupních měla dle krajského soudu oporu ve
spisovém materiálu, z něhož bylo možné spolehlivě zjistit skutkový stav věci. Rozhodnutí taktéž
netrpěla vadou nepřezkoumatelnosti. Z odůvodnění rozhodnutí byla jasně patrná východiska
správních orgánů, jejich úvahy i logické závěry. Žalovaná řádně vypořádala uplatněné odvolací
námitky. Dle krajského soudu se žalovaná ve svém rozhodnutí podrobně zabývala jak výkladem
vnitrostátního, tak unijního práva, jakož i případy výjimek z povinnosti žádat o povolení k
zaměstnání, přičemž se vypořádala s možností uplatnění §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti
a vyčerpávajícím způsobem odůvodnila, proč se žalobcem zmiňovaná rozhodnutí neuplatní na
projednávaný případ. Krajský soud se ztotožnil s učiněnými závěry správních orgánu, že účastník
řízení sice uzavřel pracovní smlouvu s polskou společností ASSU, avšak od samého počátku
věděl, že bude vykonávat práci na území České republiky, tedy mimo území Polska, s tím, že
prostřednictvím polského víza a polské společnosti „zlegalizuje“ svou činnost na území České
republiky, kam přicestoval dne 10. 3. 2018 a ve skladu společnosti Penny Market vykonával
pracovní činnost minimálně dva měsíce.
[14] Krajský soud měl za prokázané, že žalobce v době nejméně od 10. 3. 2018 do 15. 5. 2018
vykonával závislou práci ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce,
v relevantním znění, bez povolení k zaměstnání. V případě žalobce se nikterak nejednalo
o přeshraniční poskytování služeb, neboť žalobce cestoval z Ukrajiny na Slovensko a do Polska,
kde podepsal smlouvu o vyslání, a pak rovnou do České republiky, kde byl zaměstnán ve
společnosti Penny Market, přičemž polské vízum sloužilo spíše jako vstupenka do schengenského
prostoru. Žalobce sice zpočátku měl v úmyslu pracovat na území Polské republiky, ale když tam
práci nesehnal, podepsal „pseudo pracovní smlouvu“ a odjel za prací do České republiky. Pro
společnost ASSU nikdy skutečně nevykonával práci, z čehož je patrné, že tato společnost se svou
činnost pomocí smlouvy o poskytování služeb se společností Fresa snaží vydávat za přeshraniční
poskytování služeb, ačkoliv dle krajského soudu je jasné, že se společnost ASSU zaměřuje na
poskytování pracovní síly, nikoliv na poskytování služby. Z uvedeného je dle krajského soudu
zřejmé, že žalobce pracoval bez pracovního povolení a polská společnost ASSU tak fakticky
fungovala jako pracovní agentura. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani formálně uzavřené
obchodní smlouvy mezi několika zainteresovanými společnostmi, ani skutečnost, že polský
zaměstnavatel neposkytl žalobce společnosti Penny Market přímo, nýbrž prostřednictvím
společnosti Fresa. K otázce přeshraničního poskytování služeb se již mnohokrát vyjadřoval jak
Nejvyšší správní soud, tak Soudní dvůr EU. K tomu krajský soud odkázal především na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31, publ. pod
č. 3713/2018 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná též na www. nssoud.cz).
[15] Žalobce proto dle krajského soudu nebyl na základě polského víza oprávněn vykonávat
práci na území České republiky a nelze přisvědčit námitce žalobce, že se na něj vztahuje výjimka
z povinnosti mít takové oprávnění podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, neboť se nejedná
o cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem
usazeným v jiném členském státu Evropské unie. Žalobce tak naplnil skutkovou podstatu §119
odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[16] Žalobce (stěžovatel) napadá rozsudek krajského soudu z důvodů, které podřadil pod
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[17] Stěžovatel setrval na svém názoru uvedeném již v žalobě, že nevykonával na území České
republiky práci neoprávněně. Správní orgány však nepodloženě odmítly aplikovat §98 písm. k)
zákona o zaměstnanosti a směrnici 96/71/ES, jelikož stěžovatel je zaměstnancem polské
společnosti ASSU a do České republiky byl vyslán v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem
usazeným v jiném členském státu Evropské unie, tedy v rámci přeshraničního poskytování
služeb, a to v souladu se směrnicí 96/71/ES. Stěžovatel se tak nacházel na území České republiky
zcela v souladu s právními předpisy, když sem byl pouze vyslán za účelem poskytování služeb v
rámci plnění zakázky pro společnost Fresa, a to na základě smlouvy o poskytování služeb
uzavřené mezi zúčastněnými společnostmi. Soulad tohoto postupu s právem Evropské unie dle
něj potvrdila i Evropská komise ve vyjádření ze dne 31. 3. 2017. Ačkoliv stěžovatel opakovaně
předkládal důkazy k prokázání skutečnosti, že správní orgán I. stupně měl aplikovat §98 písm. k)
zákona o zaměstnanosti, tyto důkazy nebyly akceptovány.
[18] Stěžovatel dále uvedl, že pouze ze skutečnosti, že v Polsku nepobýval delší dobu, nelze
dovodit, že si nevytvořil vztah se svým zaměstnavatelem a že se k němu nehodlá po dokončení
vyslání do České republiky vrátit. Pochopitelně nelze v obchodních vztazích vyloučit, že
zaměstnanec je přijat do zaměstnání a v důsledku následné nižší vytíženosti zaměstnavatele je v
podstatě ihned vyslán v souladu s předpisy Evropské unie k výkonu práce v jiném členském státě
na základě příslušných smluvních závazků. To je také tento případ, v němž dle stěžovatele jak
správní orgány, tak krajský soud staví své závěry na jeho výpovědi, ačkoliv z jeho výslechu
vyplývá, že je evidentně neznalý smluvních a obchodních vztahů zúčastněných společností, a
proto nemohl být schopen stěžejní otázky relevantně posoudit. Tyto nejasnosti dle jeho názoru
mohly být zhojeny, pokud by správní orgány provedly důkazy stěžovatelem navrhované.
[19] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na shromážděný spisový materiál
s tím, že své rozhodnutí nadále považuje za správné a nehodlá blíže komentovat rozsudek
krajského soudu.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[21] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[22] Nejvyšší správní soud předně neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti, kterou
stěžovatel v obecné rovině vznesl.
[23] Z judikatury Ústavního soudu [viz nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), příp. nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287);
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz] plyne, že jedním z požadavků
vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů
svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v souzeném případě úvaha krajského soudu
výše uvedené předpoklady splňuje. Důvody, které krajský soud vedly k zamítnutí žaloby, jsou
z odůvodnění jeho rozsudku zřejmé. Krajský soud v něm popsal konkrétní skutkové okolnosti,
z nichž vycházel, uvedl úvahy, kterými se řídil, a popsal skutkové i právní závěry, k nimž dospěl.
Krajský soud ani neopomenul žádnou ze žalobních námitek. Stěžovatel ostatně sám v kasační
stížnosti uvádí, v čem spatřuje nesprávnost posouzení provedeného krajským soudem, což
by jistě nebylo možné, pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů. To, zda jsou postup a závěry krajského soudu a správních orgánů správné a zákonné,
je předmětem následného meritorního posouzení věci.
[24] Jádro sporu tkví v zodpovězení jediné právní otázky, a to zda stěžovatel za dané skutkové
situace potřeboval k výkonu práce na území České republiky patřičné povolení k zaměstnání
či nikoli. Obecně přitom platí, že cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván v České
republice jen tehdy, je-li držitelem platné zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově
převedeného zaměstnance nebo modré karty, popřípadě má-li platné povolení k zaměstnání
vydané krajskou pobočkou Úřadu práce a platné oprávnění k pobytu na území České republiky
(§89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti). Uvedená povolení ovšem nejsou vyžadována vždy.
Jednu z výjimek představuje §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, jehož aplikace se stěžovatel
v kasační stížnosti dovolával a jenž stanoví, že povolení není třeba k zaměstnání cizince, „který byl
vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu
Evropské unie“.
[25] Pro posouzení věci je tedy klíčové, zda byl stěžovatel svým polským zaměstnavatelem
do České republiky vyslán v souladu s citovaným ustanovením, potažmo v souladu s právem
Evropské unie, neboť citované ustanovení představuje implementaci zásady volného pohybu
služeb podle čl. 56 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie. Při zodpovězení této otázky
je třeba vycházet primárně z judikatury Soudního dvora Evropské unie (srov. zejména
rozsudky ze dne 10. 2. 2011 ve spojených věcech C-307/09 až C-309/09, Vicoplus,
ECLI:EU:C:2011:64, a ze dne 11. 9. 2014, C-91/13, Essent Energie Productie,
ECLI:EU:C:2014:2206), jejímž vývojem a závěry se již Nejvyšší správní soud podrobně zabýval
v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31, citovaném již krajským soudem, jehož
závěry Nejvyšší správní soud považuje za plně přenositelné na nyní projednávaný případ.
[26] Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku k problematice vysílání pracovníků v rámci
přeshraničního poskytování služeb uvedl, že „členské státy Evropské unie mohou chránit své vnitrostátní
pracovní trhy před zneužíváním svobody poskytování služeb k neoprávněnému agenturnímu zaměstnávání podniky
usazenými v jiném členském státě. Nejvyšší správní soud proto dospěl s ohledem na judikaturu Soudního dvora
a systematiku a účel zákona o zaměstnanosti k závěru, že §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se vztahuje
pouze na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1
odst. 3 písm. a) směrnice 96/71/ES a na vyslání pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly, avšak pouze
za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo.
Pracovní povolení se dle §98 písm. k) nevyžaduje pouze u pracovníků, kteří, ačkoli byli dočasně vysláni na území
České republiky jako pracovní síla, vykonávají svou hlavní činnost u zaměstnavatele, který je na území České
republiky vyslal, neboť pouze v takovém případě lze předpokládat, že se cizinci po uplynutí doby vyslání vrátí zpět
a nebudou se snažit o začlenění na český pracovní trh“ (pozn. podtržení doplněno).
[27] Jak vyplývá z výše uvedeného, výjimka dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti dopadá
i na dočasné poskytnutí pracovní síly (nejen plnění konkrétní zakázky) za podmínky, že vyslaní
pracovníci provozují svou hlavní činnost u vysílajícího zaměstnavatele. V nyní projednávaném
případě ovšem ze zjištění správních orgánů nevyplývá, že by stěžovatel vykonával v Polsku
jakoukoliv pracovní činnost a že by se snad po skončení doby „vyslání“ měl do Polska navrátit.
Dle vyjádření stěžovatele před příjezdem do České republiky sice pobýval v Polsku, avšak
nepracoval zde. Stěžovatel do schengenského prostoru vstoupil dne 27. 2. 2018 přes Slovensko,
v Polsku hledal práci a dle svého vyjádření ve Varšavě podepsal smlouvu o vyslání za prací do
České republiky, kam odjel dne 10. 3. 2018. Předložená pracovní smlouva se společností ASSU je
však datována až dnem 12. 3. 2018. Současně dle dodatku pracovní smlouvy pak byl stěžovatel
hned následující den „vyslán“ – prostřednictvím změny místa výkonu pracovní činnosti – k práci v
prostorách společnosti Penny Market. Z okolností věci je tedy jednoznačně zřejmé, že pro svého
polského zaměstnavatele stěžovatel v Polsku žádnou činnost nevykonával, přičemž podle
uzavřeného dodatku pro něj v Polsku vlastně ani vůbec pracovat neměl. Dle původního záznamu
z kontroly si stěžovatel nemohl vzpomenout na firmu zaměstnavatele. Ze správního spisu také
vyplynulo, že úkoly mu zadával a práci a docházku kontroloval pracovník společnosti Fresa.
[28] K tomu přistupuje dále skutečnost, že smlouvy, které spolu uzavřely společnosti ASSU a
Fresa, neobsahovaly žádný konkrétně určený předmět plnění, jež by měli vyslaní pracovníci
v České republice uskutečňovat, ale jen obecně vymezené činnosti, zejména balící práce (viz
výše). Smyslem těchto smluvních vztahů bylo zjevně poskytnutí pracovní síly pro potřeby dalších
společností, mezi něž pařila i společnost Penny Market, čemuž odpovídala také vlastní činnost
stěžovatele v prostorách této společnosti. Z předcházejících smluvních ujednání mezi
zaměstnavatelem stěžovatele a společností Fresa a mezi touto společností a společností Penny
Market jasně vyplývá, že již v okamžiku přijetí stěžovatele do pracovního poměru byly vytvořeny
podmínky pro zprostředkování pracovní síly u posledně jmenované společnosti. Stěžovatel svou
hlavní činnost neprovozoval ve státě sídla svého formálního zaměstnavatele, v řízení nebylo
jakkoli prokázáno, že by vyslání stěžovatele představovalo odlehčující opatření v době dočasného
úbytku zakázek polského zaměstnavatele, nebo že by k němu došlo ve srovnatelné situaci (srov.
bod 41 výše zmiňovaného rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31). Vyslání
stěžovatele do České republiky tak zjevně představovalo samotný předmět poskytování služeb a
stěžovatel plnil své pracovní úkoly pod dohledem a vedením společnosti Fresa, a to na základě
smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi společnostmi ASSU a Fresa. Vyslání stěžovatele na
území České republiky polským subjektem tedy fakticky představovalo agenturní zprostředkování
práce, na něž nelze aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního povolení dle §98 písm. k)
zákona o zaměstnanosti (k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne
6. 12. 2017, č. j. 9 Azs 339/2017 – 41, č. j. 9 Azs 340/2017 – 43, a č. j. 9 Azs 391/2017 - 57).
[29] Nejvyšší správní soud zde podotýká, že ke stejným závěrům již dříve dospěl v několika
souvisejících případech, které s projednávanou věcí vykazovaly totožné či obdobné skutkové
znaky – jednalo se o ukrajinské pracovníky kontrolované dne 15. 5. 2018 v prostorách
společnosti Penny Market společně se stěžovatelem – a rovněž posuzované kasační námitky byly
totožné; v podrobnostech srov. rozsudky ze dne 13. 1. 2020, č. j. 5 Azs 101/2019 - 15, ze dne
13. 2. 2020, č. j. 7 Azs 154/2019 – 14, ze dne 19. 9. 2019, č. j. 6 Azs 83/2019 – 13, ze dne
13. 9. 2019, č. j. 3 Azs 152/2019 – 16, ze dne 20. 8. 2020, č. j. 4 Azs 157/2019 – 21 a ze dne
6. 6. 2019, č. j. 7 Azs 155/2019 - 14.
[30] Obdobnou strukturu smluvních vztahů mezi polskými a českými společnostmi Nejvyšší
správní soud přezkoumával opakovaně. V rozsudku ze dne 8. 10. 2019, č. j. 10 Azs 133/2019 -
35, Nejvyšší správní soud uzavřel, že „smyslem smluv uzavřených mezi polskými a českými společnostmi
bylo začlenit stěžovatele na český pracovní trh (…) Způsob, jakým jednotlivé společnosti na základě uzavřených
smluv začlenily stěžovatele na český pracovní trh, tak měl zjevně posloužit pouze jako prostředek k tomu, jak
obejít právní předpisy chránící nejen český pracovní trh, ale i vysílané zaměstnance ze třetích zemí“.
[31] Toto hodnocení považuje Nejvyšší správní soud za zcela přiléhavé i v nynější věci
a uzavírá, že v případě stěžovatele skutečně nebylo na místě aplikovat výjimku stanovenou v §98
písm. k) zákona o zaměstnanosti. Správní orgány při svém rozhodování správně vycházely
z předpokladu, že stěžovatel k výkonu zaměstnání na území České republiky příslušné povolení
potřeboval.
[32] Na výše uvedeném závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelem předložené vyjádření
Evropské komise ze dne 31. 3. 2017, neboť to se jeho případu nijak přímo nedotýká. Evropská
komise v tomto vyjádření nehodnotila skutkové okolnosti dané v nynější věci, vyjadřovala se
pouze k možnostem vysílání pracovníků ze třetích zemí s pravidelným a obvyklým výkonem
práce u zaměstnavatele usídleného v jiném členském státě; tuto podmínku však případ stěžovatele
nesplňuje. Nepřípadná je rovněž námitka týkající se možné nižší vytíženosti zaměstnavatele
a nutnosti vyslat zaměstnance jinam ihned po přijetí do zaměstnání, neboť (nehledě na
nelogičnost přijetí zaměstnance, kterého zaměstnavatel nepotřebuje) stěžovatel tuto námitku
neuplatnil v řízení před krajským soudem. Nejvyšší správní soud k ní proto nemohl přihlížet
(§104 odst. 4 s. ř. s.).
[33] Nejvyšší správní soud konečně neshledává důvodnou ani námitku nedostatečně
zjištěného skutkového stavu. Z výše rekapitulovaného obsahu správního spisu vyplývá,
že správní orgány měly k dispozici dostatek podkladů potřebných k tomu, aby mohly ve věci
řádně rozhodnout. Tyto podklady také správně a přezkoumatelně zhodnotily a své závěry
následně také podrobně zdůvodnily. To platí rovněž pro napadený rozsudek krajského soudu.
Jestliže stěžovatel správním orgánům a krajskému soudu vytýkal, že své závěry postavily na jeho
výpovědi jakožto osoby neznalé obchodních vztahů dotčených společností, nutno říci,
že výpověď stěžovatele se týkala pouze okolností uzavření pracovní smlouvy, místa a způsobu
výkonu práce, k čemuž žádné speciální znalosti nejsou potřeba (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 7 Azs 330/2019 - 15), přičemž z výpovědi stěžovatele
vyplývá alespoň obecná znalost vztahů mezi jednotlivými společnostmi i mechanismu, na základě
kterého byl do České republiky „vyslán“. V případě námitky týkající se neprovedení důkazů
navrhovaných během správního řízení je pak potřeba připomenout, že stěžovatel tyto důkazy
nijak nespecifikoval. A pokud měl na mysli opětovné provedení listinných důkazů, jak navrhoval
v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že
provedení těchto důkazů by nemohlo přinést nic nového pro posouzení podstaty věci.
V. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[35] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci úspěch, příslušelo
by jí proto vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační
stížnosti, z obsahu spisu však plyne, že jí v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. prosince 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu