ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.239.2019:56
sp. zn. 5 Azs 239/2019 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: T. K., zast.
Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2019, č. j. 30 Az 26/2018 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce, Mgr. et Bc. Filipa
Schmidta, LL.M., advokáta se sídlem Ovenecká 78/33, Praha, se u rču je částkou
ve výši 8228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 (šedesáti) dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 7. 2018, č. j. OAM-51/ZA-ZA06-ZA08-2018;
tímto rozhodnutím nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Stěžovatel vstoupil na území České republiky dne 16. 1. 2018, tohoto dne byl v rámci
dublinského řízení převezen z hraničního přechodu Folmava – Furth in Wald do Přijímacího
střediska Zastávka. O mezinárodní ochranu žádal v Rakousku, Švýcarsku a Německu. Dříve
mu byla udělena víza nebo povolení k pobytu v České republice a v Německu, byl proto
převezen do České republiky. Při poskytnutí údajů podle §10 odst. 2 zákona o azylu a následném
pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že v Gruzii má problémy a nemůže se tam
vrátit. Problémy se týkají jeho bývalé práce – 10 let se živil jako profesionální voják, sloužil
v Kutaisi. V rámci služby měli nařízeno, aby rozháněli lidi během akcí a mítinků a jezdili na mise.
Po změně vlády v roce 2012 mu začaly problémy (jeho konkrétně se problémy dotýkaly od roku
2013). Nadřízení mu vyčítali nesplnění úkolů, za což nedostával propustky, jiné důsledky z toho
pro něj neplynuly. Nad rámec běžného vysílání na mise jej poslali do Afghánistánu a do Afriky,
v Africe zůstal (místo původních 3 měsíců) 7 měsíců. Po návratu z Afriky na konci roku 2015
odešel ze služby. Byl pod tlakem, a nakonec dal výpověď. U svého velitele si nikdy nestěžoval,
protože „oni jsou jedna struktura, navzájem se podrží“. Nové vládě se nelíbilo, že vojáci plnili rozkazy
bývalého prezidenta Saakašviliho. Zmiňované problémy trvaly celkem 2 roky. Na misích
i ve vlasti dostával pravidelně plat, nikdy nebyl kázeňsky potrestán, pouze nedostával propustky.
Po odchodu z armády jej 2-3x navštívil vyšetřovatel, který se ptal na akce z roku 2007.
On odpověděl na dvě obecné otázky a dále jej nikdo nekontaktoval. Zkoušel hledat práci
na stavbě, tam ho ale odmítli, proto se rozhodl pro odjezd. Stěžovatel je přitom přesvědčený,
že jeho nepřijetí na stavbě bylo důsledkem jeho působení v armádě. Přes zprostředkovatelské
agentury práci nehledal, protože to podle něj nemělo smysl. Do Evropy odjel, protože si myslel,
že si zde najde práci. Během vycestování žádné potíže neměl. Závěrem uvedl, že pokud
by se změnila vláda, vrátil by se zpátky do Gruzie a snažil by se dostat zpět do armády. Je zdravý
a svobodný, děti nemá, k otázce politického přesvědčení uvedl: „ne“.
[3] Žalovaný uvedené důvody, spočívající primárně v působení v armádě a s tím související
nemožností najít si práci, a dále v obavách z vyšetřování blíže nespecifikovaných událostí z roku
2007, neshledal jako relevantní z hlediska možného udělení některé z forem mezinárodní
ochrany, a proto vydal napadené rozhodnutí. Proti němu podal stěžovatel žalobu. V ní namítal,
že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině podobně
postižených lidí (vojáků sloužících v daném období v armádě). Rozporoval převedším závěr
žalovaného o tom, že se mohl v zemi původu obrátit za účelem ochrany svých práv na policii,
nezávislý soud nebo veřejného ochránce práv. Žalovaný nevzal dostatečně v potaz informace
z nevládních organizací – pominul především to, že Gruzie nemá nezávislý a efektivní
mechanismus vyšetřování, jak vyplynulo z Výroční zprávy Human Rights Watch 2017 – Gruzie.
[4] Krajský soud v napadeném rozsudku posoudil rozhodnutí žalovaného z hlediska všech
důvodů udělení azylu a uvedl, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel čelil nějakému vyhrožování
nebo bití. Nikdy nebyl zatčen, a to ani v souvislosti s kauzou z roku 2007, na kterou upozorňoval.
Neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by vyvíjel činnost směřující k uplatňování
politických práv a svobod v Gruzii, k pronásledování z těchto důvodů tak nedošlo. Samotný fakt,
že pochází ze země s nedemokratickým autoritativním režimem, není důvodem pro udělení azylu,
není-li vystaven žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů.
Tvrzení o tom, že Gruzie nemá nezávislý a efektivní mechanismus vyšetřování, samo o sobě, aniž
by stěžovatel uvedl skutečnosti vztahující se přímo k jeho osobě, neobstojí. Nemožnost najít
si zaměstnání rovněž nelze považovat za pronásledování. Nic nenasvědčovalo tomu, že by byl
důvodem jeho nezaměstnání právě předchozí výkon služby. Stěžovatel se ani nepokusil využít
služeb agentur zaměřujících se na pomoc při hledání zaměstnání, přestože v Gruzii tyto agentury
fungují, stejně jako systém sociálního zabezpečení. Krajský soud proto podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu
zamítl.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu.
Dále uvedl, že uplatňování politických práv nemusí spočívat v aktivním sdělování svých
politických názorů, ale postačí, že jsou mu určité politické názory připisovány. Jelikož se účastnil
rozhánění lidí na akcích v roce 2007, tj. podílel se jako vykonavatel státní moci na potlačení
demonstrací a v následujících letech plnil úkoly tehdejší vládní skupiny, měl se krajský soud
zabývat právě otázkou přičitatelnosti politických názorů. Dále uvedl, že profesionální vojáci, kteří
se účastnili rozhánění akcí v roce 2007 a následně sloužili v armádě za vlády prezidenta
Saakašviliho, jsou sociální skupinou ve smyslu zákona o azylu. V důsledku příslušnosti k této
skupině stěžovatel nemohl v zemi původu najít práci. Správní orgán ani krajský soud však toto
vůbec neřešily. Jeho pronásledování bylo dlouhodobé a intenzivní, přičemž existovala příčinná
souvislost mezi pronásledováním a příslušností k definované sociální skupině. Závěrem
stěžovatel namítal, že krajský soud dostatečně nereagoval na jeho námitky ohledně
nedostatečného posouzení informací z nevládních organizací. Gruzie nemá efektivní systém
vyšetřování a právo na spravedlivý proces tam není zaručeno.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost svým obsahem nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Stížnost je obecná, přičemž tam, kde ke konkretizaci dochází, se svým
obsahem míjí s napadeným rozsudkem. Všechny námitky byly krajským soudem řádně
vypořádány a rozsudek není nepřezkoumatelný. Žalovanému není zřejmé, jak souvisí právo
na spravedlivý proces s azylovým příběhem stěžovatele. Poukázal rovněž na skutečnost,
že Gruzie byla vyhlášena za bezpečnou zemi původu.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnosti přípustná,
a stěžovatel je zastoupen ustanoveným advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu,
že se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
[8] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny
v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle
citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které
jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
[9] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
předestírá k rozhodnutí především otázku možného pronásledování – a to z důvodu uplatňování
politických práv na základě účasti stěžovatele při rozhánění akcí v roce 2007 v Gruzii a následné
službě v armádě za vlády prezidenta Saakašviliho; a z důvodu příslušnosti k určité sociální
skupině (bývalých vojáků), v důsledku čehož nemohl stěžovatel nelézt práci; a dále otázku
nedostatečného zohlednění informací poskytnutých nevládními organizacemi. Tyto otázky ovšem
v daném případě podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nezasluhují pozornosti
z důvodu ad 1) až 4) kritérií přijatelnosti. Nejedná se o otázky, které by dosud nebyly v judikatuře
Nejvyššího správního soudu řešeny, resp. byly řešeny rozdílně či vyžadovaly učinit judikaturní
odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení krajského soudu, které by mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Naopak krajský soud posoudil případ
stěžovatele zcela v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud
důvodu se odchýlit, a proto dospěl k následujícímu závěru.
[10] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[11] K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku (pro nedostatek důvodů)
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nepřezkoumatelnost by obecně mohla být důvodem
přijatelnosti kasační stížnosti podle výše uvedeného výčtu, neboť v takovém případě
by se pro hrubé pochybení procesního práva stěžovatel neměl vůbec možnost seznámit s důvody
rozhodnutí a bylo by namístě každé takové rozhodnutí zrušit a nahradit novým.
Nepřezkoumatelností soudního rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů se Nejvyšší správní
soud již opakovaně zabýval např. v rozsudcích ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS.
V daném případě krajský soud postupoval plně v souladu s touto judikaturou, neboť se náležitě
vypořádal s žalobními námitkami a zohlednil přitom všechny rozhodné skutečnosti. Jedná se
o srozumitelné rozhodnutí opřené o odůvodnění, ze kterého je zcela zřejmé, proč krajský soud
žalobu stěžovatele zamítl.
[12] Aby stěžovateli mohl být udělen azyl, musí být podle §12 písm. b) zákona o azylu
kumulativně splněna následující kritéria: 1) stěžovatel se musí nacházet mimo zemi svého
původu, 2) musí mít odůvodněný strach, 3) jemu hrozící újma musí dosahovat intenzity
pronásledování, 4) ochrana v zemi původu selhala, 5) musí být pronásledován z azylově
relevantního důvodu a 6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule. Obdobné podmínky platí
také v případě §12 písm. a) zákona o azylu s tím rozdílem, že toto ustanovení speciálně cílí
na jediný důvod pronásledování, jenž se do určité míry překrývá (ovšem neshoduje) s jedním
z důvodů pronásledování podle §12 písm. b) téhož zákona. Tímto důvodem je zastávání určitých
politických názorů. Současně je azyl podle §12 písm. a) vázán na zkušenost již uskutečněného
(prožitého) pronásledování, o niž se objektivně opírá též odůvodněný strach z dalšího
pronásledování v případě návratu do země původu; viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 7. 2014, č. j. 5 Azs 20/2014 - 44.
[13] Z hlediska naplnění podmínky azylově relevantního důvodu – uplatňování politických
práv – lze přisvědčit stěžovateli, že není podstatné, zda žadatel o mezinárodní ochranu určité
politické názory skutečně zastává anebo je zastává pouze zdánlivě, jsou-li mu připisovány
původci pronásledování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008,
č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, č. 1713/2008 Sb. NSS; přiměřeně také rozsudek ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 - 57). I když tedy stěžovatel žádnou politickou činnost nevyvíjel a veřejně
svůj politický názor neprezentoval (což ostatně ani sám netvrdil), mohly mu s ohledem na jeho
účast při rozhánění demonstrací v roce 2007 a následnou službu v armádě za vlády prezidenta
Saakašviliho být určité politické názory (resp. sympatizování a tichá podpora tamějšího režimu)
připisovány. Jedná se však o jednu (nikoli jedinou) z kumulativních podmínek pro udělení azylu.
V každém případě musí být splněny i ostatní podmínky, vč. podmínky uvedené výše pod bodem
3 – tj. hrozící újma musí dosahovat intenzity pronásledování, přičemž musí existovat kauzální
nexus (nezbytná příčinná souvislost) mezi pronásledováním a jeho důvody.
[14] Krajský soud neshledal, že by stěžovateli skutečně nějaké pronásledování hrozilo. Své
rozhodnutí přitom vystavěl na tom, že 2-3 návštěvy vyšetřovatele nedosáhly požadované
minimální intenzity pronásledování. S tímto závěrem krajského soudu Nejvyšší správní soud zcela
souhlasí. Současně však podotýká, že ani zdejší soud stěžovatelem pociťované příkoří nemíní
jakkoli zlehčovat. V postupu státních orgánů spočívajícím ve vyšetřování různých událostí však
za situace, kdy se jednalo pouze o položení dvou obecných otázek, aniž by stěžovatele kdokoli
další následně kontaktoval, nelze spatřovat pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Stěžovatel
sám uvedl, že se jej vyšetřovatel zeptal jen na obecné věci, na které mu také odpověděl,
a následně odešel. Jelikož jiné problémy v souvislosti s vyšetřováním událostí v roce 2007
stěžovatel neměl, nebyl ani z ničeho obviněn či zadržen (ani nic takového netvrdil), nelze
krajskému soudu v posouzení této otázky ničeho vytknout. Z výpovědi stěžovatele přitom
vyplynulo, že dostával pravidelně plat, nikdy nebyl kázeňsky trestán, pouze nedostával propustky.
To však za pronásledování považovat nelze.
[15] Přestože se tedy krajský soud nezabýval otázkou přičitatelnosti zastávání politických
názorů na základě účasti stěžovatele při rozhánění demonstrací v roce 2007, nebyla splněna jedna
z kumulativních podmínek pro udělení azylu (minimální intenzita hrozící újmy), jeho závěr
vycházející z konstantní judikatury byl proto správný.
[16] Pokud jde o druhou z nastíněných otázek – tj. pronásledování z důvodu příslušnosti
k sociální skupině (bývalých vojáků v Gruzii), Nejvyšší správní soud se sociální skupinou zabýval
např. v rozsudku ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 - 60, č. 364/2004 Sb. NSS. Sociální
skupina je podle citovaného rozsudku „skupina osob sdílející objektivně společnou charakteristiku nebo je
alespoň takto společností vnímána. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je
jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob“. V rozsudku ze dne
9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 - 83, č. 2406/2011 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud považoval
za sociální skupinu např. brance povolané k výkonu vojenské služby v Alžírsku, kteří jsou
z tohoto důvodu vystaveni ohrožení ze strany teroristů. V rozsudku ze dne 2. 8. 2012,
č. j. 5 Azs 2/2012 - 49, shledal zdejší soud sociální skupinou také osoby, které před pádem
režimu Saddáma Husajna působily v irácké armádě a které z tohoto důvodu ostatní obyvatelstvo
vnímá jako přívržence bývalého režimu. S ohledem na citovanou judikaturu by proto i v případě
stěžovatele bylo možné hovořit o „sociální skupině“ ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu,
z čehož také krajský soud ve svém rozsudku vycházel.
[17] Stěžovatel spatřoval své pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině zejm.
v tom, že z důvodu své předchozí služby v armádě nemůže sehnat práci. Ucházel se o zaměstnání
na stavbě, tam ho ale odmítli. Je přitom přesvědčený o tom, že to bylo právě z důvodu jeho
předchozí vojenské služby. Krajský soud poukázal na taxativní výčet důvodů pro udělení azylu
s tím, že nemožnost nalezení práce nelze považovat za azylově relevantní pronásledování.
[18] I s tímto hodnocením krajského soudu se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje.
Z judikatury zdejšího soudu jasně vyplývá, že ekonomické důvody nejsou důvody pro udělení
azylu a nemožnost najít si zaměstnání zpravidla nepředstavuje pronásledování ve smyslu
azylového zákona. Tíživou ekonomickou situaci samu o sobě za pronásledování tedy považovat
nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2009, č. j. 5 Azs 38/2009 -
53; rozsudek ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 415/2005 - 74, či již citovaný rozsudek
č. j. 5 Azs 63/2004 - 60). Krajský soud rovněž zcela správně poukázal na skutečnost, že
stěžovatel neuvedl jedinou indicii, ze které by vyplývalo, že právě jeho působení v armádě mělo
při hledání nového zaměstnání vliv na rozhodnutí potenciálního zaměstnavatele. Přestože je míra
nezaměstnanosti v Gruzii vysoká, stěžovatel se o nalezení nového zaměstnání pokusil pouze
jednou. Za této situace však nelze tvrdit, že by skutečně jemu hrozící újma dosahovala intenzity
pronásledování, resp. že by nějakému pronásledování byl vystaven.
[19] Pokud jde o poslední okruh námitek, tj. nedostatečné zohlednění informací z nevládních
organizací a skutečnosti, že Gruzie nemá efektivní nástroje vyšetřování, lze v tomto ohledu
odkázat na hodnocení krajského soudu. Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud neshledal,
že by stěžovatel byl vystaven pronásledování. K námitce, že v Gruzii nemá zaručeno právo
na spravedlivý proces, nelze proto přihlédnout, neboť stěžovatel nikdy nebyl z ničeho obviněn,
nebyl zadržen, a sám ani netvrdil, že by proti němu bylo vedeno pro spáchání nějakého trestného
činu cílené vyšetřování. Toto nelze dovodit ani z tvrzených návštěv vyšetřovatele, neboť jak sám
stěžovatel uvedl, vyšetřovatel se jej zeptal na dvě obecné otázky, poté odešel a už jej nikdo více
nekontaktoval.
[20] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno
žádné zásadní pochybení krajského soudu. Ten se svým postupem nikterak neodchyluje
od citované judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky
uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného
důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud ji proto shledal
ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., z nichž
vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
[22] Stěžovateli byla v řízení o kasační stížnosti usnesením ze dne 25. 10. 2019,
č. j. 5 Azs 239/2019 - 32, ustanovena zástupkyně Mgr. Eva Holá, Ph.D., advokátka se sídlem
Ovenecká 78/33, Praha. Ta však dne 28. 11. 2019 požádala o pozastavení výkonu advokacie
podle §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů,
přičemž podle §27 téhož zákona ustanovila jako svého zástupce v nyní souzené věci
Mgr. et Bc. Filipa Schmidta, LL.M., advokáta se sídlem Ovenecká 78/33, Praha. V případě
ustanoveného zástupce platí hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Pro určení výše odměny a náhrady hotových výdajů
se použije v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Ustanovený zástupce učinil ve věci dva úkony právní služby:
první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení [§11 odst. 1 písm. b) advokátního
tarifu] a písemné podání soudu ve věci samé – sepsání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu]. Za každý tento úkon náleží zástupci mimosmluvní odměna ve výši 3100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Ustanovenému zástupci tak
náleží odměna ve výši 6800 Kč, zvýšená o DPH v sazbě 21 % na částku 8228 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu