ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.250.2017:42
sp. zn. 5 Azs 250/2017 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: V. I., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3,
Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
18. 7. 2017, č. j. 57 A 65/2016 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského
soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ze dne 7. 6. 2016, č. j. MV-
57381-6/SO-2016, jímž žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 11. 3. 2016, č. j. OAM-14262-66/TP-2012.
Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně zamítl žádost žalobce ze dne 2. 7. 2012
o povolení k trvalému pobytu, podanou na základě §68 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“), mj. z toho důvodu, že žalobce nesplnil ke dni podání žádosti
podmínku pěti let nepřetržitého pobytu na území České republiky, jelikož na území České
republiky přicestoval dne 17. 10. 2007 a ke dni podání žádosti (2. 7. 2012) zde tedy pobýval pouze
čtyři roky, osm měsíců a dvacet dnů.
[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu, kterou krajský soud jako nedůvodnou
zamítl.
[3] Krajský soud nepřisvědčil argumentaci žalobce, podle něhož měly správní orgány
posuzovat splnění zákonné podmínky pěti let nepřetržitého pobytu na území České republiky
podle stavu ke dni svého rozhodování, nikoliv ke dni podání žádosti. Svou žalobní argumentaci
stěžovatel v tomto ohledu opíral zejména o rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2016,
č. j. 30 A 155/2014 - 52, podle něhož zákonodárce v §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
podmínku 5 let nepřetržitého pobytu již ke dni podání žádosti nestanovil a nepřevzal v tomto
ohledu pro žadatele méně výhodnou právní úpravu čl. 4 odst. 1 směrnice Rady 2003/109/ES
ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou
dlouhodobě pobývajícími rezidenty. Krajský soud ovšem poukázal na to, že stěžovatelem
citovaný jeho rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2016,
č. j. 9 Azs 95/2016 – 29, publ. pod č. 3448/2016 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz). Krajský soud konstatoval,
že v uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud vyložil §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
za pomoci nepřímého účinku zmiňované směrnice, k jejíž transpozici má sloužit, přičemž citoval
následující pasáž tohoto judikátu Nejvyššího správního soudu:
„Pokud by zákon o pobytu cizinců, případně procesní předpis s ním související (v projednávané věci
správní řád) výslovně stanovily, že správní orgán při posuzování žádosti cizince o trvalý pobyt vychází
ze skutkového a právního stavu ke dni vydání svého rozhodnutí, nemohl by být eurokonformní výklad nepřímého
účinku Směrnice aplikován, neboť by již šlo o nepřípustný výklad contra legem.
Ustanovení §68 odst. 1 žádné časové podmínky, v rámci kterých musí být nepřetržitá pětiletá délka
pobytu na našem území splněna, nestanoví. Zásadu, dle které správní orgán posuzuje soulad rozhodnutí podle
právního stavu a skutkových okolností v době jeho vydání, správní řád obsahuje jen v ustanoveních týkajících
se přezkumného řízení a obnovy řízení.
Ustanovení §68 zákona o pobytu cizinců tak z hlediska naplnění časové podmínky umožňuje oba
sporné výklady. Lze jej totiž vyložit tak, že zákonná podmínka pětiletého nepřetržitého pobytu na území může
být splněna kdykoliv v průběhu řízení o žádosti cizince, a to až do okamžiku vydání rozhodnutí. Umožňuje však
i výklad opačný, tj. že tato podmínka musí být splněna před podáním samotné žádosti, neboť již v žádosti by měl
cizinec doložit splnění zákonem stanovených podmínek pro přiznání trvalého pobytu. Žadatel ani sám přesně neví,
v jakém časovém horizontu správní orgán o jeho žádosti rozhodne, neboť ten je sice vázán lhůtami, ve kterých tak
musí učinit nejpozději, nic mu však nebrání rozhodnout i dříve.
Za této situace musí soud aplikovat ten výklad, který je nejbližší smyslu a cíli odpovídajícího ustanovení
Směrnice.
Nepřetržitý pobyt dle §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je tak třeba chápat ve smyslu Směrnice jako
oprávněnou fyzickou přítomnost cizince na území. Tomuto výkladu svědčí mimo jiné bod č. 6 preambule Směrnice,
který uvádí, že pobyt cizince by měl být oprávněný a nepřetržitý, aby bylo možno prokázat, že dotyčná osoba
se v zemi usídlila. Je zřejmé, že důraz je kladen především na existenci úzkého vztahu mezi cizincem a státem,
který může vzniknout jen v důsledku dlouhodobého a oprávněného pobytu cizince na území a pouze za splnění
této podmínky má možnost požádat o trvalý pobyt.
Oprávněností pobytu je zapotřebí rozumět takovou přítomnost cizince na území, kterou zákon předvídá
a dovoluje (např. na základě vydaného platného povolení k pobytu). Nepřetržitost pobytu se pak v souladu s čl. 4
Směrnice zkoumá ke dni podání žádosti a může být pochopitelně za určitých podmínek zachována i v době
faktické nepřítomnosti cizince. Ustanovení čl. 4 odst. 3 pododst. 2 Směrnice umožňuje členským státům, aby
ve zvláštních nebo výjimečných případech dočasné povahy a v souladu se svými vnitrostátními právními předpisy
připustily, že delší období nepřítomnosti, než jaké stanoví směrnice, nebude znamenat přerušení nezbytné pětileté
doby pobytu.“
[4] Krajský soud dodal, že obdobné závěry jako v citované věci přijal Nejvyšší správní soud
též v rozsudku ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 234/2016 – 21.
[5] Dále dospěl krajský soud k závěru, že správní orgány nepochybily, pokud nezkoumaly
přiměřenost napadených rozhodnutí z hlediska jejich dopadu do soukromého a rodinného života
žalobce, neboť to v předmětném případě nebylo jejich povinností. Žádost žalobce byla zamítnuta
dle §75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Správní orgány jsou přitom povinny zabývat
se přiměřeností rozhodnutí toliko v případech, kdy žádost zamítají z důvodů uvedených v §75
odst. 2 téhož zákona.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce („stěžovatel“) kasační stížnost, v níž
namítá kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[7] Stěžovatel namítá, že žalovaná a krajský soud postupovaly přepjatě formalisticky
a v rozporu se základními principy práva, konkrétně s principy ochrany legitimního očekávání
a materiální spravedlnosti a s požadavkem na individualizaci rozhodnutí, když při posouzení
předmětné věci vyšly z již zmíněných rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2016,
č. j. 9 Azs 95/2016 – 29, a ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 234/2016 – 21, které byly vydány
až poté, co správní orgán prvního stupně rozhodl o předmětné žádosti. Ačkoliv v době
rozhodování krajského soudu již byl §68 zákona o pobytu cizinců závazně vyložen Nejvyšším
správním soudem, v době podání žádosti, respektive v době rozhodování správních orgánů o ní,
byla rozhodovací praxe nejednotná, přičemž připouštěla výklad, podle něhož postačovalo, pokud
byla podmínka pěti let nepřetržitého pobytu splněna ke dni vydání rozhodnutí, nikoliv ke dni
podání žádosti. Stěžovatel si byl vědom toho, že správní orgány nejsou schopny dodržovat
zákonné lhůty, proto žádost podal tři měsíce před tím, než délka jeho pobytu nesporně dosáhla
pěti let. Vzhledem k tomu, že v době podání žádosti rozhodovací praxe nasvědčovala tomu,
že je pro posouzení délky pobytu rozhodný skutkový stav ke dni vydání rozhodnutí, měl
stěžovatel odůvodněně za to, že postupuje v souladu s tehdejším právním stavem. Stěžovatel
rovněž zdůrazňuje, že délka předmětného řízení přesáhla již v době podání kasační stížnosti pět
let, v jejichž průběhu se jeho vazby na Českou republiku ještě prohloubily, neboť zde podniká
a žije ve společné domácnosti se svou družkou, přičemž v době doplnění kasační stížnosti
očekávali narození společného dítěte. Krajský soud i správní orgány tedy měly §68 zákona
o pobytu cizinců vyložit v souladu s jeho účelem, kterým je umožnit prokazatelně integrovaným
cizincům získání vyššího pobytového oprávnění.
[8] Dále stěžovatel namítá, že před svým příjezdem do České republiky dne 17. 10. 2007
pobýval na území České republiky rovněž v období ode dne 12. 3. 2006 do dne 31. 10. 2006,
a to na základě dlouhodobého víza za účelem podnikání. Doba pobytu na základě dlouhodobého
víza se dle §68 odst. 2 zákona o pobytu cizinců započítává do doby nepřetržitého pobytu,
přičemž dle §68 odst. 3 téhož ustanovení je nepřetržitost pobytu zachována, pokud období
nepřítomnosti nepřesáhlo v součtu dvanáct měsíců a k nepřítomnosti došlo ze závažných
důvodů. Správní orgány tedy dle stěžovatele pochybily, když se nezabývaly důvody nepřítomnosti
stěžovatele na území České republiky. Výklad pojmu nepřetržitost ve smyslu uvedeného
ustanovení je přitom v rozhodovací praxi sporný, neboť není jasné, zda se má jednat
o nepřetržité trvání fyzického pobytu, platnosti pobytového oprávnění, či obojího. V případě
nejednoznačnosti zákona je jej třeba vyložit v prospěch stěžovatele.
[9] Stěžovatel rovněž setrval na důvodnosti žalobní námitky, podle níž jsou napadená
rozhodnutí nepřiměřená z hlediska jejich dopadu do soukromého a rodinného života stěžovatele.
Závěr krajského soudu, podle něhož správní orgány nebyly povinny z uvedeného hlediska
zkoumat přiměřenost svých rozhodnutí ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců, neboť §75
odst. 1 téhož zákona jim takovou povinnost neukládá, považuje stěžovatel za nesprávný, navíc
podotýká, že požadavek na přiměřenost rozhodnutí vyplývá rovněž z §2 odst. 4 správního řádu
a ochrana před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života je zakotvena rovněž
v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, respektive v čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Stěžovatel žije na území České republiky již od roku 2006,
přičemž zde podniká se svým bratrem a žije ve společné domácnosti se svou družkou, s níž čeká
dítě. V zemi původu žije matka stěžovatele, jeho bývalá manželka a jejich dvě děti, které
stěžovatel pravidelně navštěvuje a ze své podnikatelské činnosti jim zasílá finanční prostředky.
Správní orgány a soud měly rovněž zohlednit nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy
o právech dítěte a v souladu s čl. 9 odst. 1 téže úmluvy dbát na to, aby stěžovatelovy děti nebyly
odděleny od svého otce. Správní orgány tedy pochybily tím, že se nepokusily dostatečně zjistit
skutkový stav věci, aby mohly zohlednit přiměřenost svých rozhodnutí s ohledem na jejich dopad
do soukromého a rodinného života stěžovatele a jeho rodiny.
[10] Žalovaná ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí a na své vyjádření
k žalobě a navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[12] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[13] Jak již bylo řečeno, stěžovatel podal dne 2. 7. 2012 žádost o vydání povolení k trvalému
pobytu dle §68 zákona o pobytu cizinců. Podle odst. 1 uvedeného ustanovení, v relevantním
znění, se povolení k trvalému pobytu na žádost vydá cizinci po pěti letech nepřetržitého pobytu
na území.
[14] Dle §75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců ministerstvo žádost o vydání povolení
k trvalému pobytu zamítne, jestliže v řízení nejsou potvrzeny důvody uvedené v žádosti
o povolení k trvalému pobytu podle §66 nebo nejsou splněny podmínky podle §67 nebo §68
tohoto zákona.
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá především to, že v posuzovaném případě neměla být
uplatněna výše citovaná judikatura, kterou Nejvyšší správní soud postavil najisto, že splnění
podmínky pěti let nepřetržitého pobytu na území České republiky zakotvené v §68 zákona
o pobytu cizinců je třeba posuzovat podle stavu ke dni podání žádosti o povolení k trvalému
pobytu, neboť tato rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla vydána až po podání žádosti
a její uplatnění na předmětnou věc narušuje legitimní očekávání stěžovatele.
[16] Z uvedené argumentace je zřejmé, že stěžovatel nijak nezpochybňuje citované závěry,
k nimž Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 15. 6. 2016, č. j. 9 Azs 95/2016 – 29, a ze dne
12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 234/2016 – 21, dospěl, namítá pouze to, že nebylo na místě uvedené
závěry aplikovat na postup stěžovatele, který jejich vydání předcházel. Stěžovatel tedy odmítá
tzv. retrospektivní účinky zmiňovaných rozsudků.
[17] K otázce časové působnosti judikatury se Nejvyšší správní soud již v minulosti
vyjádřil např. v rozsudcích ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 As 80/2019 – 47, ze dne 13. 2. 2014,
č. j. 9 Afs 72/2012 – 76, ze dne 23. 4. 2015, č. j. 5 As 63/2015 – 25, nebo ze dne 13. 3. 2015,
č. j. 5 As 2/2014 – 62. V posledním z těchto rozsudků Nejvyšší správní soud konstatoval:
„Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu se v daném směru ustálila na přístupu
tzv. incidentní retrospektivity, která je, jak je dále uvedeno, mírně modifikována od jejího čistého modelu (např.
v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3/10, se tak hovoří o modelu „omezené
retrospektivity“). Ve stručnosti lze incidentní retrospektivitu definovat tak, že se jedná o situaci, kdy se nový
právní názor vyjádřený v soudním rozhodnutí aplikuje do minulosti, ale současně jsou vyloučeny mimořádné
opravné prostředky proti pravomocným rozhodnutím, pokud jsou podány jen z důvodu změny judikatury.
Po tomto obecném vymezení pojmů je třeba dodat, že k problému intertemporality judikaturních změn
se Nejvyšší správní soud nejkomplexněji vyjádřil v usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008,
č. j. 8 As 47/2005 – 86, publikovaném pod č. 1764/2009 Sb. NSS. V něm (…) Nejvyšší správní soud (…)
výslovně uvádí:
„1) Změna či zpřesnění judikatury není dostatečným důvodem pro využití mimořádných opravných
prostředků ve věcech týkajících se stejného právního problému, které však byly před vydáním usnesení rozšířeného
senátu pravomocně skončeny ve správním řízení a proti kterým nebyla v odpovídající lhůtě podána správní žaloba
– obdobně viz např. např. nález ÚS ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02, Sb. n. u. US, sv. 32, č. 31,
s. 281 či nález ÚS ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 178/03, Sb. n. u. US, sv. 33, č. 20, s. 417.
2) Soudy rozhodující ve správním soudnictví však mají povinnost od okamžiku vyhlášení rozhodnutí
rozšířeného senátu podle tam zaujatého právního názoru postupovat ve všech probíhajících a v budoucnu
zahájených řízeních.“
Z hlediska právní teorie lze k uvedenému doplnit, že tento přístup je zvolen proto, že „[j]ak
v kontinentálním, tak v angloamerickém právu je zcela převažující přístup založen na fikci, že soud právo netvoří,
ale pouze nalézá v jiných pramenech práva (zákony, obyčeje, právní principy atd.). Změna judikatury je v tomto
pohledu jen „opravou omylu“ ve výkladu práva. Není proto možné, aby na v minulosti proběhlé právní vztahy
byly aplikovány mylné právní názory z doby před jejich změnou, která proběhla v důsledku rozhodnutí k tomu
oprávněného soudního tělesa. Z tohoto důvodu není ani korektní hovořit o tom, že změna judikatury působí
„retroaktivně“. Jakkoliv totiž judikatura finálně určuje přesný význam pravidel chování obsažených v zákonných
nebo jiných normách, nikdy není samostatným a originálním pramenem práva“ (Kühn, Z. in Bobek, M., Kühn,
Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2 vydání. Praha: Auditorium, 2013, s. 149-150).
Co se týká zmíněných výjimek z principu incidentní retrospektivity, tedy ze zásady, že nový právní názor
má být aplikován na všechna probíhající řízení, vyslovil se k nim Ústavní soud např. v nálezu ze dne 5. 8. 2010,
sp. zn. II. ÚS 3168/09, z něhož plyne, že tyto výjimky budou dány pouze ve specificky výjimečných situacích,
které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. V tom případě
je ovšem na nich, aby vůči soudu argumentovali právě těmito specifickými skutečnostmi, které výjimečnou
neaplikaci nového právního názoru odůvodní. Neaplikace nového právního názoru se ovšem děje zpravidla nikoliv
prostřednictvím soudcovsky utvořených intertemporálních norem, ale využitím některé normy hmotněprávní, jako
byl např. zákaz zneužití práva uplatnit námitku promlčení (viz Kühn, Z. Prospektivní a retrospektivní působení
judikaturních změn. Právní rozhledy, 2011, č. 6).“
[18] Z uvedeného je zřejmé, že namítá-li stěžovatel, že v jeho případě měl krajský soud
uplatnit výjimku z popsaného principu incidentní retrospektivy, měl zároveň uvést specifické
okolnosti, které by výjimečnou neaplikaci nového právního názoru odůvodnily.
[19] Stěžovatel v tomto směru uvedl, že žádost podal dříve, než délka jeho nepřetržitého
pobytu na území České republiky nesporně dosáhla pěti let, neboť si byl vědom délky správních
řízení v obdobných věcech a s ohledem na stav rozhodovací praxe měl za to, že postačí, pokud
uvedenou podmínku naplní ke dni vydání příslušného rozhodnutí. Dále stěžovatel argumentuje
délkou správního řízení, v jehož průběhu se ještě prohloubily jeho vazby na území České
republiky.
[20] Uvedené důvody ovšem podle názoru Nejvyššího správního soudu neospravedlňují
nepoužití citované aktuální judikatury na nyní posuzovanou věc. Stěžovatel v kasační stížnosti
sám připouští, že jak v době podání jeho žádosti, tak v době rozhodování správních orgánů byla
rozhodovací praxe ohledně dané otázky nejednotná, přičemž právní názor Nejvyššího správního
soudu v té době ještě chyběl. Nejedná se tedy o judikatorní obrat v dosud jednotné rozhodovací
praxi Nejvyššího správního soudu ze strany jeho rozšířeného senátu, dokonce ani o případ,
kdy rozšířený senát sjednotí do té doby rozpornou rozhodovací praxi „malých“ senátů zdejšího
soudu, ale o situaci, kdy Nejvyšší správní soud ještě neměl možnost se k dané otázce vyjádřit
a výklad krajských soudů, resp. příslušných správních orgánů ještě nebyl ustálen. Již z tohoto
důvodu tedy stěžovatel neměl spoléhat na to, že sporné zákonné ustanovení bude nutně vyloženo
v jeho prospěch. Stěžovatel přitom neuvedl, že by ho k dřívějšímu podání žádosti motivovaly jiné
důvody než povědomí o délce obdobných správních řízení, netvrdil, že by tímto důvodem měla
být např. nutnost získat nové pobytové oprávnění.
[21] Je pravdou, jak Nejvyšší správní soud konstatoval již ve svém usnesení ze dne 9. 10. 2017,
č. j. 5 Azs 250/2017 – 24, jímž zamítl návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku jeho
kasační stížnosti v předmětné věci, že dle správního spisu stěžovatel na území České republiky
pobýval nejprve na základě víza nad 90 dnů za účelem „zaměstnání“ s platností od 17. 2. 2006
do 31. 10. 2006 a následně na základě víza nad 90 dnů za účelem „výkonný manažer - účast
v právnické osobě“ s platností od 17. 10. 2007 do 19. 3. 2008. Následně mu bylo uděleno
povolení k dlouhodobému pobytu za týmž účelem s platností od 20. 3. 2008 do 19. 3. 2010
a po té povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „podnikání – osoba samostatně výdělečně činná“
s platností od 18. 5. 2009 do 17. 5. 2011. Dne 2. 5. 2011 stěžovatel podal žádost o prodloužení
platnosti tohoto povolení k dlouhodobému pobytu, která byla rozhodnutím správního orgánu
I. stupně ze dne 3. 8. 2011, č. j. OAM-33474/TP-2011, zamítnuta a rozhodnutím žalované ze dne
14. 3. 2014, č. j. MV-97911-3/SO/sen-2011, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto a rozhodnutí
správního orgánu I. stupně potvrzeno. Rozhodnutí žalované bylo následně zrušeno rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2015, č. j. 45 A 27/2014 – 76, který byl zrušen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 6 Azs 35/2015 – 30, přičemž Krajský
soud v Praze znovu zrušil rozhodnutí žalované rozsudkem ze dne 8. 12. 2015, č. j. 46 A
27/2014 – 107. Z úřední činnosti je Nejvyššímu správnímu soudu též známo, že následná kasační
stížnost žalované byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2016,
č. j. 3 Azs 277/2015 – 29, a věc vrácena žalované k dalšímu řízení. K tomu lze ještě dodat,
že v dalším řízení ve věci prodloužení dlouhodobého pobytu správní orgán I. stupně vyzval
stěžovatele k odstranění vad žádosti, protože podklady již nebyly aktuální, a následně žádost
o prodloužení povolení zamítl z toho důvodu, že údaje podstatné pro posouzení žádosti
ve stěžovatelem znovu předložených náležitostech žádosti neodpovídaly skutečnosti. Následné
odvolání, žaloba ani kasační stížnost stěžovatele v této věci nebyly úspěšné (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2018, č. j. 6 Azs 89/2018 – 42).
[22] Byť tedy stěžovatel měl popisované potíže s prodloužením svého povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání a nakonec jeho žádost byla zamítnuta, platí
zároveň, jak již Nejvyšší správní soud rovněž potvrdil ve zmiňovaném usnesení ze dne
9. 10. 2017, č. j. 5 Azs 250/2017 – 24, že až do vydání pravomocného rozhodnutí o žádosti
stěžovatele o prodloužení dlouhodobého pobytu mu svědčila fikce pobytu na území dle §47
odst. 2 zákona o pobytu cizinců (resp. nyní §47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců), přičemž nyní
posuzovaná rozhodnutí správních orgánů o zamítnutí žádosti stěžovatele o povolení k trvalému
pobytu nevedla k zániku oprávnění stěžovatele pobývat na území ČR ani mu nebrání toto
oprávnění znovu získat.
[23] V důsledku zamítnutí předmětné žádosti tedy stěžovatel nepozbyl své dosavadní
pobytové oprávnění a nebyla mu ani upřena ochrana jeho práv, neboť mohl podat mj. novou
žádost o povolení k trvalému pobytu v době, kdy bylo splnění požadované délky pobytu
již nesporné. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019,
č. j. 5 Azs 268/2018 – 41, této možnosti stěžovatel také využil, přičemž správní orgán prvního
stupně jeho novou žádost rozhodnutím ze dne 16. 11. 2016 znovu zamítl, ovšem nikoliv z toho
důvodu, že by stěžovatel opět nesplňoval podmínku pětiletého nepřetržitého pobytu na území,
ale proto, že stěžovatelem předložené náležitosti žádosti ani v tomto případě neodpovídaly
skutečnosti.
[24] Stěžovateli lze přisvědčit, že řízení o jeho žádosti v nyní posuzované věci trvalo neúměrně
dlouho, a to mj. z toho důvodu, že první rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne
6. 3. 2015, č. j. OAM-1462-49/TP-2012, o této žádosti žalovaná k odvolání stěžovatele zrušila
rozhodnutím ze dne 21. 8. 2015, č. j. MV-50933-5/SO-2015, a věc vrátila správnímu orgánu
prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem ohledně oprávněnosti pobytu
stěžovatele na území ČR ke dni rozhodování správního orgánu, přičemž tento právní názor
správní orgán prvního stupně ve svém novém rozhodnutí ze dne 11. 3. 2016, č. j. OAM-14262-
66/TP-2012, v rozporu s §90 odst. 1 písm. b) správního řádu nerespektoval. Je chybou,
že mu toto pochybení žalovaná v žalobou napadeném rozhodnutí ze dne 7. 6. 2016, č. j. MV-
57381-6/SO-2016, nevytkla, a naopak se ztotožnila s jeho závěry rozpornými s předchozím
zrušovacím rozhodnutím žalované, nicméně tato pochybení správních orgánů nemohla mít vliv
na zákonnost uvedených správních rozhodnutí a krajský soud se tak těmito otázkami nemusel
zabývat vzhledem k tomu, že nemohly nic změnit na závěru, podle něhož nebyla splněna základní
zákonná podmínka pro udělení povolení k trvalému pobytu stěžovateli v podobě pěti let jeho
nepřetržitého pobytu na území ke dni podání žádosti. Námitku stěžovatele vztahující se k této
otázce tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
[25] Pokud jde o námitku, podle níž se správní orgány měly zabývat důvody nepřítomnosti
stěžovatele na území České republiky v období ode dne 1. 11. 2006 do dne 16. 10. 2007, musí
Nejvyšší správní soud konstatovat, že se jedná o námitku dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustnou,
neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Pouze na okraj Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovateli
nebylo v roce 2006 vydáno dlouhodobé vízum za účelem podnikání, jak stěžovatel mylně uvádí
v kasační stížnosti, ale na dobu od 17. 2. 2006 do 31. 10. 2006 vízum nad 90 dnů za účelem
zaměstnání. Správní orgán prvního stupně na straně 5 svého rozhodnutí v nyní posuzované věci
přitom uvedl (a toto skutkové zjištění přitom stěžovatel nezpochybnil), že toto vízum bylo
na žádost stěžovatele zrušeno dne 2. 6. 2006.
[26] Neobstojí ani námitka, podle níž byly správní orgány povinny posoudit přiměřenost svých
rozhodnutí z hlediska jejich dopadů do soukromého a rodinného života stěžovatele a jeho rodiny.
K obdobné otázce se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 27. 3. 2020,
č. j. 5 Azs 320/2019 – 38, v němž judikoval: „Podmínka, aby důsledky rozhodnutí o zrušení platnosti
pobytového oprávnění byly přiměřené důvodu pro zrušení, přičemž při posuzování přiměřenosti se přihlíží zejména
k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, je sice výslovně stanovena pro případy
zrušení pobytového oprávnění dle §37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, nicméně, i když zákon s jejich relevancí
nepočítá v §37 odst. 1, nelze ani v těchto případech pomíjet čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (viz např. rozsudky NSS ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017 – 29, ze dne 25. 7. 2018,
č. j. 5 Azs 102/2017 – 35). Vždy je nutno posuzovat okolnosti konkrétního případu, zde především účel
pobytového oprávnění. Pokud stěžovatelka v daném případě prokazatelně nesplňuje účel pobytu, nemůže spoléhat
na institut soukromého a rodinného života. V daném případě stěžovatelka účel pobytu neplnila, prodloužení jejího
pobytového oprávnění pouze z důvodů soukromého a rodinného života by vedlo ke zcela k absurdnímu důsledku.
Zákonné podmínky pro prodloužení pobytového oprávnění založené na účelu pobytu – výkonu podnikatelské
činnosti - by byly zcela liché, resp. k prodloužení pobytového oprávnění by postačovalo bez dalšího zohlednění
soukromého a rodinného života; takový postup zákon zcela jistě neumožňuje a ani nezamýšlí.“
[27] Ačkoliv se citovaný rozsudek přímo netýkal řízení o vydání povolení k trvalému pobytu
dle §68 zákona o pobytu cizinců, nýbrž rozhodnutí o neprodloužení platnosti jiného pobytového
oprávnění pro neplnění jeho účelu, jeho základní myšlenku lze uplatnit i v nyní posuzované věci,
neboť i zde platí, že udělení pobytového oprávnění (nota bene u toho nejvyššího pobytového
titulu cizince ve formě povolení k trvalému pobytu) nelze odůvodnit pouhým odkazem
na ochranu soukromého a rodinného života žadatele. Opačný závěr by ve svém důsledku popíral
smysl zakotvení jakýchkoliv dalších zákonných podmínek pro udělení povolení k trvalému
pobytu a nelze jej tedy přijmout. Vzhledem k tomu, že správní orgány i soudy dospěly k závěru,
že stěžovatel nesplnil základní zákonnou podmínku pro vydání povolení k trvalému pobytu
dle §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, kterou je stanovená délka nepřetržitého pobytu
na území České republiky, nebylo již na místě zabývat se přiměřeností rozhodnutí o zamítnutí
žádosti z hlediska jeho dopadů do soukromého a rodinného života stěžovatele a jeho rodiny.
Navíc lze odkázat na již konstatovanou skutečnost, že nyní posuzovaná rozhodnutí správních
orgánů o zamítnutí žádosti stěžovatele o povolení k trvalému pobytu nevedla k zániku oprávnění
stěžovatele pobývat na území ČR a ani mu nebrání toto oprávnění znovu získat.
IV.
Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[29] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci úspěch, náleželo by jí tedy vůči stěžovateli právo
na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložila. Žalované však v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto jí soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. listopadu 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu