ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.330.2018:25
sp. zn. 5 Azs 330/2018 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: O. F., proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2018,
č. j. 33 A 43/2018 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 23. 7. 2018, č. j. CPR-288999-2/ČJ-2017-930310-V234, žalovaná
zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství
policie Jihomoravského kraje ze dne 7. 9. 2017, č. j. KRPB-60553/ČJ-2017-060026-SV. Tímto
rozhodnutím bylo žalobkyni podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, a o změně některých zákonů, ve znění rozhodném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění
a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
v délce 3 měsíců. Důvodem pro uložení správního vyhoštění byla skutečnost, že dne 15. 12. 2016
ve 20:00 hod. byla policejní hlídkou provedena pobytová kontrola se zaměřením na oprávněnost
pobytu cizinců a oprávněnost k zaměstnání na území České republiky na pracovišti společnosti
Karlova pekárna s. r. o., Brněnská 158, Židlochovice, provoz Tišnov na adrese U Svratky 962,
Tišnov (dále jen „Karlova pekárna“). V této souvislosti byla kontrolována také žalobkyně, která
na výzvu policejní hlídky předložila platný cestovní doklad Ruska s platným vízem typu D,
za účelem studium (školení, stáž) jiné než podle směrnice 2004/114/ES. Nepředložila však platné
povolení k zaměstnání ani živnostenské oprávnění, které by ji opravňovalo k výkonu práce
na území České republiky.
II.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který
ji zamítl rozsudkem ze dne 21. 9. 2018, č. j. 33 A 43/2018 – 26.
[3] Krajský soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí správních
orgánů a dospěl k závěru, že nejsou vadou nepřezkoumatelnosti zatížena, neboť je z nich bez
důvodných pochybností zřetelné, o čem a jak bylo rozhodováno. Krajský soud dále odmítl právní
názor žalobkyně, že by směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/801 o podmínkách
vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem výzkumu, studia, stáže,
dobrovolnické služby, programů výměnných pobytů žáků či vzdělávacích projektů a činnosti au-
pair (dále jen „směrnice“), ve vztahu ke členským státům obligatorně stanovila, že musí přípravný
kurz předcházející studiu na vysoké škole považovat za studium, na základě kterého vzniká status
studenta umožňující zaměstnání nebo výkon samostatné výdělečné činnosti za podmínek
stanovených v čl. 24 směrnice. Z dikce čl. 3 bodu 3) směrnice jednoznačně vyplývá, že členské
státy mohou, avšak nemusí na základě svého uvážení považovat přípravný kurz na vysokoškolské
vzdělání za rozhodnou skutečnost ve vztahu k přiznání statusu studenta, na kterého by dotčená
sekundární legislativa EU dopadala. Z toho důvodu se žalobkyně nemůže úspěšně dovolávat
porušení závazku České republiky ve vztahu k implementaci směrnice, ale toliko případného
pochybení správních orgánů při interpretaci a aplikaci související vnitrostátní právní regulace.
V tomto ohledu bylo tedy předmětem sporu, zda lze přípravný jazykový kurz na VUT v Brně,
který žalobkyně v době výkonu zaměstnání navštěvovala, považovat za prezenční formu studia
na vysoké škole a tedy soustavnou přípravu na budoucí povolání, jak stanoví §5 písm. d) zákona
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o zaměstnanosti“). Přestože citovaný zákon v tomto ohledu hovoří pouze o prezenčním studiu
na vysoké škole, je podle názoru krajského soudu třeba interpretovat daný pojem v souladu
s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění
dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o vysokých školách“). Ta je jednoznačně založena na rozlišování mezi studiem v některém
z akreditovaných studijních programů a celoživotním vzděláváním, které danému
vysokoškolskému studiu v zásadě pouze předchází. Účast na přípravném jazykovém kurzu
ve formě celoživotního vzdělání proto není ani v případě žalobkyně prezenčním studiem
na vysoké škole, které by představovalo soustavnou přípravu na budoucí povolání podle
§98 písm. j) ve spojení s §5 písm. d) zákona o zaměstnanosti.
III.
[4] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka má za to, že její studium intenzivního kurzu českého jazyka pro cizince –
přípravný kurz ke studiu na vysoké škole na VUT v Brně splňuje podmínku soustavné přípravy
na budoucí povolání formou prezenčního studia na vysoké škole ve smyslu §5 písm. d) zákona
o zaměstnanosti, přičemž toto ustanovení nevyžaduje, aby osoba připravující se na budoucí
povolání byla zároveň studentem vysoké školy. Pojem „prezenční studium na vysoké škole“
zahrnuje i studium v programu celoživotního vzdělávání, což je i případ stěžovatelky. Proto se na
ni vztahuje výjimka podle §98 písm. j) zákona o zaměstnanosti, tedy že k jejímu zaměstnání není
potřeba žádné další povolení. Z její strany tak nedošlo k naplnění důvodů pro udělení správního
vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců.
[6] Na základě výše uvedeného proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že způsob rozhodování krajského
soudu nebude blíže komentovat a v rámci svého vyjádření odkazuje na shromážděný spisový
materiál.
V.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že
kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť
stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.), a je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Jelikož stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný.
[12] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč
považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci
účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75, všechna zde zmiňovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Meritorní přezkum
rozsudku je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je
opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno
v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé,
jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému
závěru na jejich základě dospěl. Skutečnost, že stěžovatelka se závěry krajského soudu nesouhlasí,
nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost.
[13] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že se skutkově i právně v podstatě identickými věcmi již
zabýval ve svých rozsudcích ze dne 11. 9. 2019, č. j. 7 Azs 466/2018 – 38, a ze dne 23. 9. 2019, č.
j. 7 Azs 443/2018 – 40, přičemž ani námitku nesprávného právního názoru krajského soudu
důvodnou neshledal. Přitom např. v rozsudku ze dne 11. 9. 2019, č. j. 7 Azs 466/2018 – 38,
Nejvyšší správní soud v tomto ohledu konstatoval:
„Stěžovatelka dále brojila proti závěru správních orgánů a návazně krajského soudu, že vykonávala na
území České republiky práci neoprávněně. Namítala, že byla oprávněna v České republice pracovat na základě
§98 písm. j) zákona o zaměstnanosti, neboť absolvování přípravného kurzu českého jazyka ke studiu na vysoké
škole je třeba považovat za soustavnou přípravu na budoucí povolání. Nejvyšší správní soud stěžovatelce
nepřisvědčil a plně se ztotožnil se závěry krajského soudu.
Výkon závislé práce cizincem, který není občanem členského státu Evropské unie, na území České
republiky je možný výlučně na základě platné zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného
zaměstnance, modré karty nebo povolení k zaměstnání (§89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti). Výjimku z
tohoto pravidla představuje §98 písm. j) zákona o zaměstnanosti, jehož smyslem je umožnit cizincům, kteří se na
území České republiky primárně věnují soustavné přípravě na budoucí povolání, aby si zde mohli v průběhu doby
řádného denního či prezenčního studia legálně přivydělávat. Podle §5 písm. d) téhož zákona se za soustavnou
přípravu na budoucí povolání považuje mimo jiné doba prezenčního studia na vysoké škole. V rámci citovaného
ustanovení zákona o zaměstnanosti je zákonodárcem učiněn výslovný odkaz na zákon o vysokých školách. Tento
zákon pak rozlišuje mezi studiem v akreditovaných studijních programech (bakalářské, magisterské a doktorské)
a programem celoživotního vzdělávání (§2 odst. 1). Formu studia, tj. zda jde o studium prezenční, distanční nebo
o jejich kombinaci, pak citovaný zákon upravuje pouze ve vztahu ke studiu v akreditovaných studijních
programech (§44 odst. 4). Zákon o vysokých školách dále stanoví, že vzdělávání v programu celoživotního
vzdělávání nezakládá jeho účastníkům právní postavení studenta podle tohoto zákona (§60 odst. 3).
V nyní posuzovaném případě není sporné, že přípravný kurz českého jazyka pro cizince, který
v rozhodné době navštěvovala stěžovatelka, spadá do programu celoživotního vzdělávání. Stěžovatelka tak v době,
kdy pracovala v Karlově pekárně, neměla právní postavení studenta podle zákona o vysokých školách. Podle
názoru Nejvyššího správního soudu smyslem a účelem přípravného jazykového kurzu pro cizince není příprava na
budoucí povolání, ale toliko jazyková příprava na možné budoucí studium některého z akreditovaných studijních
programů na vysokých školách v České republice. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že po úspěšném složení závěrečné
zkoušky získávají účastníci toliko osvědčení o absolvování kurzu a o vykonání zkoušky, která však není státní
závěrečnou zkouškou ve smyslu §53 zákona o vysokých školách (viz oficiální internetové stránky VUT v Brně -
Institutu celoživotního vzdělávání na https://lli.vutbr.cz/). Uvedené ostatně vyplývá i přímo z vyjádření VUT
v Brně - Institutu celoživotního vzdělávání ze dne 3. 4. 2017, které je založeno ve správním spisu.
Krajský soud tedy nepochybil, pokud pojem „prezenční studium na vysoké škole“ obsažený v §5 písm. d)
zákona o zaměstnanosti, interpretoval v souladu s právní úpravou obsaženou v zákoně o vysokých školách. Jak
správně uvedl krajský soud, zákon o vysokých školách jednoznačně rozlišuje mezi studiem v některém z
akreditovaných studijních programů a celoživotním vzděláváním. Přípravný jazykový kurz pro cizince, který patří
do programu celoživotního vzdělávání, však vysokoškolskému studiu v zásadě pouze předchází s tím,
že ani úspěšné absolvování tohoto kurzu nezaručuje jeho účastníkům přijetí ke studiu v akreditovaném studijním
programu. Účast na přípravném jazykovém kurzu proto není prezenčním studiem na vysoké škole a nelze ji tak
považovat za soustavnou přípravu na budoucí povolání podle §98 písm. j) ve spojení s §5 písm. d) zákona o
zaměstnanosti. V případě stěžovatelky tak došlo k naplnění důvodů pro udělení správního vyhoštění podle §119
odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, neboť byla na území České republiky zaměstnána bez povolení
k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání.“
[14] Vzhledem k tomu, že nyní posuzovaný případ, jak již bylo konstatováno, se v žádné
z podstatných skutkových okolností, jak byly prezentovány v citovaném rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, od uvedené věci neodchyluje, nemá ani Nejvyšší správní soud důvod, aby se
odchýlil od svého právního názoru podaného v tomto svém předchozím rozsudku.
[15] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[16] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, příslušelo by jí tedy vůči
stěžovatelce právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení, v řízení o kasační stížnosti
jí však žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto jí soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu