ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.356.2019:26
sp. zn. 5 Azs 356/2019 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: A. I., zast.
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 963/3, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2019, č. j. 60 Az 53/2019 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému se p ři zn áv á
odměna ve výši 4114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do
60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 1. 8. 2019, č. j. OAM-263/LE-BA02-P15-2019 ve věci mezinárodní ochrany.
[2] Stěžovatel opustil Uzbekistán v roce 2014 a v roce 2015 vstoupil na území České
republiky. V roce 2017 bylo rozhodnuto o jeho vyhoštění, v dubnu 2019 byl zajištěn, neboť
na území České republiky pobýval bez oprávnění. V květnu 2019 požádal o udělení mezinárodní
ochrany z důvodu výhrůžek ze strany policie Uzbekistánu. Žalovaný mu mezinárodní ochranu
neudělil; dospěl k závěru, že stěžovatel není pronásledován ze strany veřejné moci či soukromých
osob; vlast opustil, protože měl dluhy; věřitel mu sice vyhrožoval, přestal s tím však v roce 2017,
když si stěžovatel změnil telefonní číslo. Dle stěžovatele jeho rodina byla v Uzbekistánu
opakovaně navštěvována policií, která o něm zjišťovala informace; nebylo však nijak zjištěno,
že by stěžovateli ze strany policie hrozilo pronásledování; nikdy neměl potíže se státními orgány,
zemi bez problému opustil. Žalovaný v tvrzené obavě z případného uvěznění neshledal věcný
základ a označil ji za pouhou spekulaci s účelem zintenzivnit azylový příběh. Co se týká politické
a bezpečnostní situace v Uzbekistánu, ta je, jak vyplynulo z informací, které si žalovaný obstaral,
nepříznivá především pro nepřátele stávajícího politického režimu, ekonomičtí migranti jsou
obvykle mimo zájem státních orgánů. Žalovaný ve vztahu ke stěžovateli nezjistil žádný důvod,
pro který by mu v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí.
[3] V žalobě stěžovatel namítal, že se žalovaný nevypořádal s obecně známou špatnou situací
v Uzbekistánu a setrvale špatným stavem v oblasti lidských práv, pronásledování mnoha skupin
obyvatel, zneužívání justičního a policejního aparátu a celkově totalitním pořádkem panujícím
v zemi; ze zpráv nevládních neziskových organizací plyne, že příslušníci ozbrojených sborů běžně
mučí zadržené, aby je donutili k přiznání, také užívají spoluvězňů k provádění mučení; to vše
je soudy ignorováno, přitom uvedené hrozby mohou „s nikoliv nízkou pravděpodobností“
postihnout i stěžovatele, který je osobou v hledáčku tajných služeb a který bude nuceně vrácen
ze západního státu. Pracovní migranti jsou v Uzbekistánu soustavně šikanováni.
[4] Krajský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že stěžovatel sice tvrdil, že politický režim
vystupuje represivně vůči politickým odpůrcům a vězňům do té míry, že jde o kruté, nelidské
či ponižující zacházení, nijak ovšem nerozporoval závěry žalovaného, že on sám je ekonomický
migrant a není osobou pro uzbecký politický režim významnou a nepohodlnou. V té části se tedy
žaloba míjí s rozhodovacími důvody napadeného rozhodnutí. Soud neshledal v řízení před
správním orgánem ani namítané vady řízení, jež měly spočívat v nedostatečném zjištění situace
v Uzbekistánu v otázce přístupu státní moci k navrátivším se občanům, kteří odešli
z ekonomických důvodů. Ze správního spisu ověřil, že žalovaný vycházel z informace
o bezpečnostní a politické situaci v zemi z února 2019, sdělení Ministerstva zahraničních věcí
z března 2019 a listopadu 2017(č. l. 65–67, 68–69, 71–73 správního spisu); ze všech těchto
pokladů vyplývá, že nedodržení zákonných podmínek pro pobyt v zahraničí není nijak trestáno
u běžných občanů, kteří odešli ze studijních či pracovních důvodů. Ze strany státních orgánů jim
nic zásadního nehrozí s výjimkou problémů při získávání nových cestovních dokladů, potažmo
povolení k vycestování. Tyto zprávy jsou konzistentní a poskytují dostatečnou oporu pro závěry
žalovaného, že stěžovateli, který zemi opustil z ekonomických důvodů, v zemi po návratu nic
zásadního nehrozí. K těmto zprávám měl stěžovatel možnost se v řízení před žalovaným vyjádřit
a mohl navrhnout doplnění dokazování, možnosti však nevyužil, úplnost a věrohodnost
podkladů tak nezpochybnil. V řízení před soudem pouze tvrdil, že navrátivší se pracovní migranti
jsou také typickými adresáty státní zvůle. Toto tvrzení podpořil obecným odkazem na zprávu
Amnesty International Report 2017/18 The State Of The World’s Human Rights, na jejíž straně 392
je skutečně zmínka o tom, že bezpečnostní složky pokračují v zadržování desítek lidí podezřelých
z členství v zakázaných extremistických skupinách, včetně pracovních migrantů navrátivších
se ze zahraničí. To je však jediná informace, kterou by bylo lze vztáhnout k případu žalobce, která
není způsobilá zpochybnit vypovídací hodnotu podkladů žalovaného, neboť ji stěžovatel nijak
nepropojil s konkrétními okolnostmi svého příběhu. Informace posuzované žalovaným vycházejí
z aktuálních zpráv z roku 2018 a 2019 (oproti zprávě Amnesty International pro rok 2017),
z vlastních poznatků zastupitelského úřadu v Taškentu a dalších zdrojů. Krajský soud poukázal
na to, že většina argumentace stěžovatele nadto spočívala v odkazech na případy osob politicky
nepohodlných uzbeckému režimu, takovou osobou však stěžovatel není; není ani zřejmé, proč
by stěžovatel měl být uzbeckými úřady považován za člena náboženských či extremistických
skupin pro svůj pobyt v Polské a České republice, které nejsou obecně považovány za centra
militantního náboženského extremismu.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel tvrdí přijatelnost kasační stížnosti, neboť v rozsudku
krajského soudu došlo k zásadnímu pochybení, jímž je nesprávné posouzení vážné újmy hrozící
stěžovateli v Uzbekistánu. Stěžovatel se domnívá, že s ohledem na to, že nástupem nového
prezidenta Šavkata Mirzijojeva nedošlo k zásadní změně situace v oblasti lidských práv, nelze
pronásledování mnoha skupin obyvatelstva, zneužívání justičního a policejního aparátu
a neakceptovatelného totalitního pořádku panujícího v zemi jakkoliv bagatelizovat a chápat jako
nikoliv zásadní problém při vyhodnocení eventuální vážné hrozby v Uzbekistánu. Stěžovatel
připomíná, že zprávy Amnesty International za léta 2016 a 2017/2018 pokrývají rovněž dobu
po úmrtí dosavadního prezidenta Karimova a z toho důvodu nelze podklady rozhodnutí
shromážděné žalovaným chápat jako zcela dostatečné a všeobjímací; nelze tak připustit, aby
podklady rozhodnutí, z nichž žalovaný vycházel, nezahrnovaly právě vypořádání vážné hrozby
spočívající ve svévolném policejním násilí a nefunkční justici, zvlášť ve vztahu k osobám
vracejícím se do Uzbekistánu ze zahraničí, které jsou často cílem silné represe vzhledem
k podezření ze zapojení do extremistických islamistických struktur. Stěžovatel připomíná,
že ačkoliv sice procesní neaktivita, respektive neuvedení azylově relevantních důvodů může vést
k závěru o nemožnosti udělení azylu podle §12 zákona o azylu, ani takové jednání stěžovatele
nezbavuje žalovaného povinnosti dostatečně zkoumat eventuální podmínky udělení doplňkové
ochrany, což je institut, který může pokrývat situace ohrožení vážnou újmou širokých kategorií
osob, a to i bez jejich jakékoliv angažovanosti v politickém životě země původu, tedy jakož
i v případě stěžovatele i bez povědomí o tom, že jsou eventuálně ohroženy nebezpečím vážné
újmy.
Povinnost žalovaného zkoumat eventuální hrozící vážnou újmu, a tedy i konkrétní nebezpečí,
které stěžovatel ve své žalobě rozvedl, lze ostatně vyvodit i z judikatury Nejvyššího správního
soudu, který se vícekrát zabýval povinností žalovaného zkoumat podmínky udělení doplňkové
ochrany i v případě zjevně neopodstatněných žádostí zamítaných podle §16 zákona o azylu.
Stěžovatel proto trvá na tom, že napadené rozhodnutí žalovaného trpí zásadní vadou
nevypořádání hrozby vážné újmy v Uzbekistánu, a z toho důvodu nemělo při soudním přezkumu
obstát; jelikož pak toto rozhodnutí nebylo soudem zrušeno, jako nezákonný je třeba zrušit
napadený rozsudek.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, poukázal na totožnost
námitek, které byly uplatněny již v řízení o žalobě. Domnívá se, že jak jeho rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy
a nedošlo k žádným procesním pochybením. Pro řízení o kasační stížnosti žalovaný odkazuje
na obsah správního spisu, na vydané rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany a kasační stížností
napadený rozsudek krajského soudu; s ním se zcela ztotožňuje.
[7] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou
kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:1)
kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou
řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by 4) bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud krajský soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování
nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva.
[8] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost stěžovatele přijatelnou.
[9] Stěžovatel se především domnívá, že nástupem nového prezidenta Šavkata Mirzijojeva
nedošlo k zásadní změně situace v oblasti lidských práv; dále namítá, že nebyly dostatečně
prozkoumány eventuální podmínky pro udělení doplňkové ochrany, a že si správní orgán
neshromáždil dostatečně podklady. Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze správního spisu
vyplývá, že se žalovaný možností udělení doplňkové ochrany ve svém rozhodnutí podrobně
zabýval, přičemž vycházel jak z vyjádření stěžovatele a z poznatků o jeho vlasti obsažených
ve shromážděných informacích o zemi původu ve správním spise, tak i z ustálené soudní
judikatury. Na základě těchto informací a poznatků i nad rámec stěžovatelových tvrzení zvážil
hrozbu vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu a posoudil i to, zda je možné stěžovatelovi
udělit doplňkovou ochranu. Žalovaný, potažmo krajský soud postupovali přitom zcela v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu, na kterou stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje
(rozsudky NSS sp. zn. 1 Azs 105/2018, resp. sp. zn. 7 Azs 79/2009). Dle Nejvyššího správního
soudu žalovaný dostál své povinnosti zvážit v daném případě veškeré formy mezinárodní
ochrany v souvislosti se zásadou non-refoulment, proto nebylo na místě, aby krajský soud rušil
rozhodnutí žalovaného, tedy aby postupoval tak, jak stěžovatel ve své kasační stížnosti navrhuje.
[10] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího
soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační
stížnosti. Krajský soud při svém rozhodování nevybočil z této judikatury a nedopustil se ani
žádného procesního pochybení.
[11] Problematika postupu veřejné moci vůči občanům Uzbekistánu navracejícím
se ze zahraničí a politická situace v Uzbekistánu po nástupu nového prezidenta Šavkata
Mirzijojeva byla judikaturou Nejvyššího správního soudu již několikráte řešena. V usnesení
ze dne 3. 10. 2018, č. j. 6 Azs 291/2018 – 25, kasační soud na podkladě obdobného skutkového
stavu jako v nyní projednávané věci shledal informace o aktuálních změnách politického režimu
v zemi, aktuálními a dostatečnými; ve zmiňovaném usnesení se Nejvyšší správní soud ztotožnil
se závěrem žalovaného, který uvedl, že ačkoli tamější vláda „[p]ohyb svých občanů poměrně bedlivě
sleduje, ekonomičtí migranti ani neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu obvykle nečelí po návratu
do Uzbekistánu problémům ze strany státních orgánů. V případě dlouhodobého pobytu občanů v zahraničí lze
v praxi očekávat pouze potíže těchto osob při vydání nového výjezdního povolení v budoucnu.“ Obdobně lze
odkázat rovněž na rozhodnutí NSS č. j. 3 Azs 81/2019 – 33, ze dne 13. 11. 2019;
č. j. 10 Azs 319/2019 – 25, ze dne 24. 10. 2019, č. j. 4 Azs 378/2018 -32, ze dne 20. 2. 2019,
č. j. 3 Azs 133/2018-50, ze dne 23. 8. 2019 nebo č. j. 5 Azs 392/2018-30, ze dne 5. 9. 2019.
[12] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost přijatelnou, proto ji dle
§104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[13] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud dle §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
kasační stížnost odmítnuta.
[14] Pro řízení před krajským soudem byl stěžovateli ustanoven zástupce z řad advokátů; dle
§35 odst. 10 s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát,
zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému
advokátovi odměnu a náhradu nákladů ve výši 4 114 Kč (§11 odst. 1 písm. d, §13 odst. 4 vyhl.
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu) ve spojení s §57 odst. 2 s. ř. s.; tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu